100 LET BOJE ZA POLITICKÁ PRÁVA ŽEN

K levicovým konceptům ženských hnutí v ČR a Evropské unii:

FUJ! ZAVINILA TO NEUSPOKOJENÁ MÁMA S DCEROU

Právě před sto léty  zorganizovala velkou  demonstraci za volební práva žen ve Velké Británii Sociální a politická  unie žen (WSPU). Stalo se tak pod vedením Emmeliny Pankhurstové a její dcery Christabel.  O jejich mužích nemám žádné zprávy, a tak nevím, zda nevím zda byly svobodné, rozvedené, či vdovy. Řekl bychom příslovím:  Jaká matka taká Katka“. Jenže, tak jednoduché to nebylo, k zavedení volebního práva mj. kvůli liberálovi H.H. Asquithovi  už jednou nedošlo, ale  ženy se nevzdaly. Radikálně změnily taktiku. Rozhodly se budit pozornost násilnými činy. 

Ženy, jak jinak, zapojily své ústa, přesněji dokonce i sliny,  do dříve kulturního, politického boje: Christabel, již v roce 1905 politicky i prakticky úspěšně poplivala policistu, aby se dostala do vězení,  a  tak vzbudila veřejné sympatie. Byla však stále neuspokojena. Dlužno říci, že oběma dámám   později,  v roce 1907 vězeňské zástěry skvěle padly. Pomsta byla  sladká:  Akce WSPU v roce 1908  byla jim dostatečnou satisfakcí. Několik set britských sufražetek pod vedením E.Pankhurstové  se v létě 1909 pokusilo vniknout do Dolní sněmovny. Jejich útoku čelilo 3000 policistů, jimž se prý s vypětím všech sil podařilo násilné penetraci  do parlamentu tak tak zabránit. Následné  demonstrace v roce 1910 už korespondovaly s násilnými akcemi feministek pařížských. Další útok sufražetek přečkal britský parlament  v listopadu 1911. Dobře oblečené dámy skrývaly ve svých kabelkách  kladiva a kameny, jimž zaútočily na okna ministerstev, klubů a redakcí novin, jež měly jiný názor. Policii se podařilo zadržet 223 pachatelek. Ty „vyfásly“ jen  nízkou pokutu,, a která nezaplatila, šla „bručet“. Všechno pak skončilo o tzv. černém pátku kdy při demonstraci došlo k vážnému zranění žen policií.

Následující rok anglické sufražetky okázale stupňují svoji kampaň. Dostaví se šok. Slečna (!)  Emily Davidsonová  vbíhá do koňské dráhy a ve snaze uchopit princova koně končí s vážným zraněním pod masou koňských kopyt. Její hysterická akce nemohla dopadnout jinak… Noviny přinášejí titulky jako „Krvavé dostihy v Derby,“  a tak pod tímto názvem nesmyslná akce Davidsonové vchází do dějin. Tisk vyzdvihuje její neohroženost k položení života za volební práva žen,  za  něj později, bohužel, v nemocnici skutečně umírá Samozřejmě, tak jako v jiných státech, například právě ve starém dobrém Rakousku, by šlo dosíci  tohoto práva  při trošce trpělivosti jiným způsobem, normálně, cestou politickou. Leč, ženy odteď mají svoji „svatou“. Nic nevadí, že za tak vysokou cenu. Oběť slečny Davidsonové v konzervativní Anglii, byla zdá se také předčasná. Příštího roku 1914 totiž vypukla 1. světová válka. Ta měla podle všech úkazů trvat velmi krátce a nesmírně blahodárně prospět rozvoji všeho průmyslu. Leč, vše bylo nakonec jinak. Ale teď zas domů.

Excesy bojovných  sufražetek trvaly až do samotného vypuknutí vojenských  akcí. Svá práva o něž zdaleka všechny ženy nestály,  si však  vydobyly až  vlastním krvavým podílem na válečném hospodářství. Tehdy, zejména ty z méně movitých vrstev a nemajetné,  nastoupily do zbrojovek aj. fabrik  na místa mužů, proti nimž až dosud brojily a kteří by normálně v době míru rádi naplňovali jejich život ať bratrsky, či manželstvím  a posléze mateřstvím.

 

JEDOVÁ INFEKCE: OSTROVNÍ SUFRAŽETKY V ČECHÁCH

Ještě v době hlubokého klidu zbraní, však nespokojené, hlavně bohaté ženy a ze středních vrstev,  řádily i za hranicemi ostrovního království. Přeplavily se přes kanál do království Českého, o němž už i Angličané zjistili, že nemá moře, jak uváděl ještě jejich  Schakespeare v  Zimní pohádce. Tak jako tak, v poklidných Čechách nastalo pronásledování britského ministra financí.  Ba, událo se v kouzelných,  do té doby tichých, a také feminismem neposkvrněných lázní „Mariánek.“

Pan ministr David Llyod George si vůbec neodpočinul, ačkoliv to silně potřeboval. Téměř bez přestání pronásledovalo dotěrné „komando“ šesti anglických sufražetek.Narušovaly klid jeho hotelového soukromí, posílaly mu květiny ses svými hesly, obtěžovaly jej na veřejnosti. Kam se hnul prý  na něj vykřikovaly: „Votes for Women!“ (Volební právo pro ženy!)

 

            Bylo jen záhodno, aby toto své heslo volaly anglicky, protože kdyby se ozývalo v jazyce hostitelské země, musely by se Angličanky před jejími obyvateli jako notně zpozdilé, dokonale notně zesměšnit. Ženy Českého  království, v plné míře  podporované  svými muži bojovaly za všeobecné hlasovací právo už od roku 1905 početně silnými demonstracemi, a tak v době řádění a terorizování  britského ministra obě česká pohlaví již požívala výhod všeobecného práva hlasovacího, jež bylo u nás legislativně  zavedeno  koncem ledna roku 1907. Není divu, že takto zpozdilé příslušnice něžného pohlaví nenacházely, pokud vím u rakouskouherského  obyvatelstva v poklidných českých lázních  nižádnou podporu ani u německy hovořících žen a dívek. Zato  militantní anglické  feministky se ještě dlouho mstily způsobem na kontinentu neznámým. Nejenže ve stylu nehodném dam. Tuto hranici již dávno svým politovánímhodným jednáním překročily.  Dne 19.2. 1913  otřásá ničivý výbuch novým domem úctyhodného muže,  sira lorda Davida Lloyda Georgea, ministra financí…

 Příčinou výbuchu je bomba sufražetek. Stalo se tak těsně poté, co vláda stáhla návrh zákona o volebním právu (z 28.1.1913), protože jeho znění bylo podstatně změněno dodatky. Sufražetky nato vyhlašují zesílení svých militantních kroků. Ba, nebýt rozumných českých vlastenek z ženského hnutí, dopadlo by to tak i u nás. Leč, nepředbíhejme. Vraťme se z Anglie do poklidných Čech, chystají se tu volební novinky….

SOUBOR VOLEBNÍCH ZÁKONŮ- Už 30. 1. 1906 v  říšské radě podal kníratý miláček ženského plemene, poslanec  Václav Jaroslav Klofáč, PETICI ČESKÝCH ŽEN s více než 22 000 podpisy žádající PRÁVO VOLEBNÍ  PRO ŽENY(!) Akce měla  ovšem správný národní podtext. Netrvalo dlouho a  26.1. 1907 bylo zavedeno, a to prosím přímo panovníkovým potvrzením čtyř zákonů,  k obecné české   spokojenosti,  všeobecné, rovné, tajné, a přímé hlasovací právo jakož i pro muže od 24 let ( pasivní od 30 let) pro volby do říšské rady…

FEMINISTICKÝ TÝDENÍK jehož název byl shodný s hysterickými výkřiky anglických dam v Mariánských lázních tak nesprávně podrážděných, tedy   WOTES FOR WOMEN“  přinesl z feministických akcí nejednu zdařilou fotografii. Přesto se infekce v pravém slova smyslu Čechách nekonala. Jen čtenáři mohli na vlastní oči spatřit ženy doslova obložené plakáty ve voze, taženém párem ušlechtilých běloušů.   Snímky ty, byly otiskovány i v jinak  slušných, českých obrazových časopisech,  jako byl SVĚTOZOR, aj. Pochopitelně s negativními texty. Vůz feministek, které …“pijí alkohol a strážníka nedbají,“ se od té doby nezadržitelně valil z britského království ven, do světa. Bohužel, jeho kola slyšíme i  u nás stále drkotat…

J.HAŠEK: NARCISMUS, CHARAKTER POLITIZUJÍCÍ ŽENY

Některé ženy knihu o dobrém vojákovi Švejkovi neberou, jiným nic neříká, většina jí asi nerozumí, považujíce samotného Švejka za postavu, jež se nijak neliší od  těch odporných chlapů, co věčně vysedávají po hospodách.  Ale jsou i takové a není jich málo,  kteří dobrého vojáka  a s ním i jeho tvůrce spisovatele Jaroslava Haška (1883 – 1923) instinktivně nenávidí. Připadá jim, že jejich přízně není jako spisovatel hoden.Jaký omyl! Právě taková přehnaně „ušlechtilá“ stvoření po pramáti Evě, by ho měla mít odmalička Haška co povinnou literaturu. Jedině tak, jejím studiem,  by si mohla mnohá svá pozdější  životní zklamání z představ o zamilovaných  princích a princeznách, jistě ušetřit.  Haškovy postavy,  i takové, které jsou částečně  či zcela smyšlené, jsou nejen věrojatné, ale mnohdy dodržují  úplnou věrnost vůči svým živoucím předlohám.Ony  jsou prostě životné,  hluboce lidské a přitom typově  nadány  odstíny, od selského rozumu, přes rozumnost k všelidské moudrosti. Něhy porozumění  po idiotickou bezcitnost. Totéž platí o autorsky „literárních“ ženách. Hle, jak s jakoby jemným nadhledem rutinného mystifikátora,  avšak  přitom vysoce objektivně, hodnotí  jejich politický charakter a jeho tragickou kontrapolohu ve vztahu k silnému pohlaví:

 …“STRANA MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA uznává všechny hlasy žen, volající po všeobecném právu hlasovacím pro ženu, ale v dohledné době si dobře rozmyslí, zdali zavedení všeobecného práva hlasovacího pro ženy neznamenalo by nežli rozmnožit ohromnou řadu mučedlníků z kruhu mužského pohlaví.“  Ctěné shromáždění, složené výhradně z mužů, jimž přednášející  jako rovný k rovným předkládá svůj názor,  musí už  z jeho zasvěceného pozorování pochopit hysterickou podstatu  založenou už v chování ženy má li pravdu: …“zuří, nadává jako špaček, proklíná, škrábe, kouše, štípá, kope, skřípá zuby, zatíná pěstě, zkrátka, počíná si jako nejnebezpečnější ošetřovanci z koridorů blázinců!“  Jaroslav Hašek si ve své „přednášce“ sylogistické dobře všímá, že se věčně nespokojeným ženám nelze zavděčit: když má ženská pravdu, je to špatné, nemá li ji ještě horší, a tak se všeobecného práva hlasovacího přímo děsí…

             Nejzajímavější je fakt Haškova odhalení skutečného politického zájmu žen, jeho účelovosti,  tkvící ve vlastním zvráceném ženském narcismu spíše, než v zájmech pro společnost vpravdě potřebných:…“žádný z vás,“ praví Hašek členům své fiktivní strany, …“by zajisté neslíbil své milence průplav. Neboť průplav nenosí se ani doma, ani do společnosti. Takový průplav nemůže působit na ženu jinak, než rozšmaťhaná bačkora.“ Jaroslav Hašek dále důrazně pozoruje na fakt, že volební lídři, kteří chtějí být voleni,  musí něco voličům něco slíbit. Zatímco mužskou  část voličstva, pomineme li už onu její velkou množinu  s racionálním, společenským  pohledem, je možné koupit za paklíček tabáku a trochu šňapsu, je ženská polovina mnohem náročnější. Ona chce velké dary a často politička ve skutečnosti dokonce usiluje o  mužskou svobodu v podobě slibu manželského. Hašek tak dokonale freudisticky odhalil podvědomou závislost i  nenaplněnou, společensky potlačovanou  touhu po samci. Ano,  právě nejvíce u těch žen, které jak píše Hašek se do politiky …“cpou. S bezpečnou jistotou pak jasnozřivý duch  spisovatelův  odhaluje a částečně i do našeho století predikuje  hlubokou vnitřní rozháranost  žen – rádoby političek -  ve skutečnosti jen do sebe, svojí vizáže a  svého privátního štěstí teleologicky absolutně zahleděných:…“Nejvíce by pak kandidovaly staré panny, které by aspoň toto cestou navazovaly styk s pány, neboť chytati voliče na ulici a přepadati v bytech nepovažuje se za nemravné.“  Tolik tedy o seberealizaci žen v politice u samého jejího počátku.  Je nasnadě a jen vyslovená naivka toho chtěla popírati, že slavný český spisovatel, naoko udivující dívky v rozkvětu svým domnělým primitivismem, jenž přesto dosáhnul světového věhlasu, viděl daleko do budoucnosti, a to nejen  do našich dnů. Jeho krystalicky jasný pohled, už  zůstane po dlouhé věky bdít nad ženskou „politickou“ činností, jako každý bystrý zrak klasika.

            (Citováno bylo písmo od pramene: Jaroslav Hašek, POLITICKÉ A SOCIÁLNÍ             DĚJINY STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA. Praha 2003.)

 

BOJOVNÁ ŽENA  V ČESKÉ „TEORETICKÉ“  STUDII

Dlužno konstatovati, že agresivní sufražetky jsou v českých poměrech právem  vždy spojovány s nesmyslným odbojem protialkoholním. Ne jinak je tomu v kulturně a literárně historické studii Josefa Váchala KRVAVÝ ROMÁN. Autor tu výstižně  ukazuje u typu  ženy  mužský projev, leč zhysterizovaný, agresivitu, avšak  ženskou. Ne jinak  zachází  s  celkovým výrazem této zjevné agentky  z armády spásy : „Byla neohroženého bojového  vzezření, se znamenitě vypracovanými svaly, schopna vyházeti opilce z nejživější hospody a zavésti tam znovu při sodovce pěkný pořádek.“  Není divu, že takový vpád do náročného mužského duchovna se neobešel bez následků: „Všichni přítomní psychonomikové vpádem té abstinentní ženštiny byli tak poděšeni, že by z nich  krůpěj krve nikdo nedořezal...

V prvé chvíli mysleli, že se někde v seanci zmaterialisovaný duch odpoutal a přichází řádit, nebo že již náhle propadli deliriu tremens.“  Podle této vědecké studie  byli však muži z klamného svého omylu záhy vyvedeni …“ plamennou řečí té zuřivé abstinentní sufražetky.“ Ostatně, odpovídá jen genialitě Járy da Cimmermana, že obdobnou postavu zachytil také ve svém díle v praxi zcela lakonicky: „Šenkýř je  naše máma a  hospodská je náš táta!,“ připisuje ženě  nad jiné výstižně mužské vlastnosti. Cimmerman zde v hutné zkratce také proměnou feministické šenkýřky naznačil směr soudobého vývoje, který byl za jeho doby v úplných počátcích. Někdejší  se sufražetky snažily zbavit muže – v jejich očích - tzv. „neřestí.“  Šlo ovšem, jak vývoj potvrzuje, spíše o to se jich zmocnit!  Dokládá to i počet léčených alkoholiček v psychiatrických zařízení, a také vznik nových institucí (jichž je údajně stálý nedostatek) typu „ANONYMNÍ ALKOHOLIČKY“. Ostatně, pokud jde o akohol, prodělaly feministky vývoj zvláště neblahý.  Když se samy se zmocnily jako této doposavad ryze mužské výspy, zvládají její  vědecky prokazatelně hůře, než silné pohlaví. Už z důvodů fyziologických, (mají o třetinu menší játra), ale hlavně z příčin sociálních. Pijí doma, na dlouhé mateřské dovolené,  kdy domácí práce za ně provádějí různé automaty, které vynalezli muži. Dnešní feministky neschopny normální komunikace, často tráví své dny  pouze  s jediným jejich partnerem, jímž je - jak jinak - zrcadlo.Obdobně je tomu si s ostatním.

V mezinárodním srovnávání tak zajisté nezůstaly svým pravzorům, „přeslicovým“  protějškům ostrovní říše  za kanálem  i Američankám,  vůbec nic dlužny…

Snad jen na kulturním poli Americké žehličkové seriály mají dosud více vrahů,  opistolených žen detektivek a samozřejmě také andělů.Proti této „sociální skupině“ duchů, čeští komunisté i socialisté ovšem  nijak neprotestují, ačkoliv kdyby šlo církevní vysílání, zajisté by programy  označovali jako hluboké tmářství.Zatímco ve službách feminismu je to naopak vnímáno jako kapitalistický kulturní výdobytek. Blahopřejeme!

CELKOVÁ DĚJINNÁ BÍDA FEMINISMU VE 20. STOLETÍ

Navzdory řádění anglických sufražetek feministický kalendář událostí  20. století shledáváme velmi nepěkně chudý. Mezi událostmi světového významu  Philipa L. Cottrella  jehož souběžná ENCYKLOPEDIE Z LET 1900 -1993 probírá významné události  v kategoriích  politika,“ „ ze světa“, „ kultura“, „věda“ den po dni, přináší všeho všudy šest odkazů. Všechny jsou nahuštěny do rubriky ,  „kultura.“  

P.L. Cottrell většinou referuje o tom, že bylo založeno nové feministické periodikum či vyšla nějaká  kniha, významná  více méně jenom pro hnutí, či lépe feministky samotné. Je nasnadě, že ve světle dějin minulého století feministky nijak nezazářily, spíše naopak v poměru k ostatním událostem jeví jejich  hnutí v naprostém duševním úpadku.

Tak třeba se dozvídáme, že v roce 1914 vycházejí první výtisky literárního časopisu THE EGOIST, který začíná jako feministické noviny, ale postupně publikuje články o moderní  poezii a umění. Na pokračování v tomto periodiku vychází dílo Jamese Joyce Portrét umělce v jinošských letech v 1914 –15 (VB).

Další odkaz na významný počin  feministek nás nechává celých 15 let čekat. Copak se to stalo tak významného? Inu, Virginie Woolfová vydala opět ve Velké Britanii  v roce 1929 feministickou esej Vlastní pokoj.  No vida, neuplynulo ani  mnoho roků a máme tu 1949. kdy ve Francii vydává tzv. duchovně-sociální feministka Simone de Beavoriová  svou feministickou studii Druhé pohlaví. Pak ovšem musíme čekat až do roku 1971, kdy spatřilo světlo světa v Austrálii veledílo Germanie Greerové Ženský eunuch, v němž  si autorka vzala na paškál  analýzu sexuálních stereotypů. Hned rok na to se s feministickými událostmi protrhává pytel, když světlo světa spatřují první dva mezinárodní feministické časopisy: MS v USA a Spare Rib, opět v Mece feminismu, Velké Britanii.

Kdykoliv  chtějí feministky dokázat svojí  rovnocennost, či výlučnost, a  to jakými trpí příkořími nebo domácím násilím mužů ( když se po nich třeba chce aby  přiváděly na svět děti namísto zasedání v parlamentech či pletichaření v různých lobby), ocitají se tváří v tvář vztahům mezi pohlavími.  Také kniha Pohlaví, gender a společnost  - disertační  práce Ann Oakleyové z roku 1972, není výjimkou. Vyšlo to i u nás,  kniha podle  kritiky míchá dojmy s pojmy: začíná vývojem genitálu  a vlivem sociálního postavení rodičů na ochotu hrát si s tankem konče. Jak píše recenzent Jaromír Kopeček: Cílem americké sociální revolucionářky je prý rovné místo pro ženy: na poli, v továrně i - na bojišti“ Tohle zcestné dílo totiž vyšlo nedávno s velkým humbukem také u nás a jeho   zasvěcenou předmluvu dokonce zpracovala pracovnice sociologického ústavu. Doufám, že ne v  pracovní době.

Kromě toho se domnívám, že máme i domácí a řekl bych namnoze poctivější  tradice…

EMANCIPACE NENÍ TOTÉŽ CO FEMINISMUS

Je zajímavé, že v řadě slušných slovníků heslo feminismus vůbec nenajdete, ačkoliv výklad emancipace zpravidla nechybí. Dřívější ženské encyklopedie, jakkoliv byly rozsáhlé, feminismus vůbec nepotřebovaly! Tato díla se zabývala nadmíru důležitými věcmi stran rodiny,počínaje jídlem a jeho přípravou, zajímavými domácími pracemi, zkrátka přes zahradu až k filosofii a světu literatury. Knihy to bývaly chytré, ale doba se změnila a není takových mnoho není… Dovolím si vám z jedné volně odcitovat: „Emancipace znamená v právním poměru propuštění nebo osvobození z moci nadřízeného, např.propuštění z otcovské moci v době zletilosti. Ve společenském životě a právu veřejném je to osvobození stavů, tříd, jednotlivých vyznání  toho či onoho obmezení; v tom smyslu rozumělo se i emancipaci žen, která však byla z neporozumění zkarikována a směr její pro odstrašující výstřelky opuštěn. Jeho místo zaujalo hnutí pro rovnoprávnost žen v životě veřejném i soukromém.Než i toto hnutí se namnoze opět karikuje opičením se po mužích (kouřením, návštěvami restaurací a zábavných místností, sporty mužskými atd. Uznejme,není to výstižné? Třídílnou encyklopedii DOMÁCÍ VŠEVĚD zpracoval  v roce 1925 Josef KAFKA. Autor byl současně ředitelem geol. sbírek Národního muzea a co víc, redaktorem ŠŤASTNÉHO DOMOVA, časopisu, který odebíraly převážně ženy. Ale také doba ryze moderní má své výklady. Feminismus chápe už jako „komplexní jev,který je z části definován spory, jež byly vyvolány ohledně jeho významu.V širším smyslu znamená zájem o společenskou roli žen ve vztahu k mužům ve společnostech  minulých i současných, vycházející z přesvědčení, že ženy trpí a trpěly mnoha nespravedlivostmi v důsledku svého pohlaví.“ (Aut. kol.:Blackwellova ENCYKLOPEDIE POLITICKÉHO MYŠLENÍ, Praha 1995, Třebaže slovník je ad jiné objektivní a heslo jsem z dovolením výrazně zkrátit,končí příznačně: „Tak zůstává feminismus v podstatě sporným pojmem.“ Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby tomuhle „spornému pojmu“ nepadalo každoročně na soudech v České republice při rozvodových řízení v  plen tisíce dětských obětí a desítky tisíc korun, původně určených dětem a nikoliv služebníkům nesmyslného, postkomunistického státního, hlavně však justičního  systému.

Feminismus tedy nelze vnímat jako společensky regulérní a nějak přínosné hnutí, nýbrž spíše tak jak se vnímají samy feministky,  kdy jde o stav duší. Jen dodati  se sluší, že  zjitřelých, neukojených, ba  nemocných duší…   Proto buďme k feministickému hnutí laskaví a shovívaví. Vždyť jak jinak, než dobrým srdcem a ještě za života lze  pomoci samičkám, které snad i v den posledního soudu nechtějí býti ovečkami, ale berany.

 

            K levicovým konceptům ženských zejména pak feministických hnutí v ČR a v Evropské unii lze jen dodat, že naprosto kolidují s domácí tradicí, jíž razil T.G.M. Podle něj nelze řešit tzv. ženskou otázku bez mužské, protože jde o spojité nádoby.Muž je podle našeho prvního prezidenta nikoliv nepřítelem, či vykořisťovatelem (jak tvrdí socialisté), ale nejbližším spolupracovníkem.Na obou pak leží zodpovědná péče o rodinu a děti. Takto orientované ženské hnutí se vyznačovalo také vlastenectvím a pro tuhle zemi bylo vždy přínosem.Proto také vás, muže vyzývám: třebaže jak vidno ženské hnutí není  totéž co feminismus,  buďte prosím k feministkám přesto vlídní, neboť vězte, že jsou velkou  měrou k politování…                                                            ZBYNĚK ŠIMŮNEK