28.3.2001

RODINA JAKO VÝCHOVA K ODPOVĚDNOSTI

MAREK BENDA
poslanec ODS

Vážené dámy, vážení pánové,

zaprvé bych chtěl poděkovat pořadatelům, že mě pozvali a že mám možnost zde vystoupit. Za druhé děkuji velmi upřímně Michale Freiové za to, co řekla ve svém příspěvku, protože pak už není téměř co dodávat. Šlo myslím o kvalitní a detailní rozbor, který nikdo z nás, kteří se věnujeme praktické a denní politice, nemá šanci udělat a že ta nebezpečí na která upozorňuje, zejména ta světová, jsou velmi zásadní.

Já bych malinko podvedl toto shromáždění, abych to tak nazval, ale jestliže jsme na shromáždění rodinném, pak dobře víme, že všechno, co je v nás dobrého jsme dostali od svých rodičů, proto začnu svůj příspěvek citací z textu svého otce z roku 1986 „Rodina v relacích totalitního státu“. Já se jím dodnes inspiruji a nahlížím do něj vždy, když si potřebuji něco najít. Pokládám ho za natolik nadčasový, že některé myšlenky stojí za to ocitovat i dnes; pak na ně ve svém příspěvku navážu. Jde jen o krátký výtah, ale zneužiji vaší trpělivosti a přečtu ho.

Začnu vprostřed textu: „Autor pokládá manželství i rodinu za cosi natolik podstatného, že není ochoten akceptovat běžná klišé o osvobození se z těchto závazků. Tak, jak ji známe v křesťanské verzi, která po tisíciletí dominovala západnímu světu (čímž se netvrdí, že rodiny a jim na roveň postavené modely některých jiných kultur nejsou stejně produktivní, ostatně jsou vesměs ještě rigoróznější). Rodina, kromě mnoha jiných dober, je viditelným ztělesněním tří nejzákladnějších darů či důstojenství, jichž se člověku dostalo. Prvním zde znázorněným darem je plodné společenství lásky, v němž jsme s bližními bez pardonu svázani z titulu pouhého blíženectví; ne na základě nějakých zásluh, práv a nároků, ale z titulu vzájemné potřebnosti a jejího láskyplného opětování, mimochodem ač daleka představ o rovnosti a permanentním konfliktu mezi pohlavími pěstovala křesťanská kultura úctu k ženě způsobem, pro který hned tak nenajdeme obdobu. Druhým darem je svoboda daná nám natolik absolutně, že i jako konečné a v běhu okolností světa okolností zdánlivě tkvící bytosti jsme schopni činit trvalá, věčná rozhodnutí. Každý dodržený manželský slib, každá věrnost navzdory nepřízni času je radikálním výmykem z naší konečnosti, čímsi co nás a spolu s námi i veškerou stvořenou tělesnost povznáší i nad úroveň andělů. Konečně třetím darem demonstrovaným v rodiném společenství je důstojnost a jedinečná role individua. Prakticky ve všech ostatních společenských rolích jsme zastupitelní a můžeme jich být pozbaveni ať už právem nebo neprávem. Mezi manžely, mezi dětmi a rodiči nepanuje však chladný kalkul spravedlnosti, nýbrž zákon lásky. I tam, kde láska selže se vším všudy (což je kupodivu v rodině těžší a vzácnější, než by se mohlo na první pohled a v souladu s romantickým básnictvím i velmi realistickými ideologiemi zdát), zůstává apel spoluzodpovědnosti za vzájemnou spásu, který nedovoluje vzdát se nehodných synů, zpronevěřivších se manželek a zestárnuvších otců. Jako každé viditelné ztělesnění s výjimkou Ježíše Krista předváděla ovšem rodina všechny lidské slabosti, nedostatečnosti a hříchy. Přesto či právě proto byla po tisíciletí protěžována mocnými tohoto světa. Byla spolehlivým základem jejich vlády, ač současně udávala její limity a hranice. Teprve vláda naprosto bezuzdná co do moci (co do sexuálního libertinismu předčila i nejeden režim včetně renesančních papežů), teprve vláda s totalitními aspiracemi se rozhodla vyhlásit válku samotné ideji rodiny a levicový intelektuální teror po nejméně dvě desetiletí panující i tam, kde ku své lítosti nemohl své odpůrce postavit ke zdi nebo odeslat do gulagu, nýbrž nanejvýše umlčet a zdiskreditovat, vykonal své. Manželství i rodina se staly krajně problematickými institucemi.“

Tolik citát z textu mého otce z poloviny devadesátých let a já se k tomu pokusím v podstatě jenom doplnit - s velkým souhlasem k tomu, co říkala Michaela Freiová -, že jsem velmi skeptický k existenci jednorázových kroků, které mohou politikové nebo jiní činit ke zlepšení postavení rodiny; ba naopak domnívám se, že veškeré kroky, které činí politikové mají mnohdy naprosto kontraproduktivní účinek. Pan senátor Šenkýř tady zmínil v dopoledních hodinách to, že matky s dětmi mají problém v zaměstnání. Ten důvod je přece jednoduchý: vytvořila se v zákoníku práce právní ochrana matek s dětmi takzvaně ke zvýšení jejich práv a ke zvýšení možnosti ty děti vychovávat. A díky této rigorózní úpravě, které se není možno svobodně vyhnout, to vede k tomu, že ženy s dětmi jsou nakonec na trhu práce diskriminovány, protože každý se zaměstnání takové ženy vyhýbá, neboť ví, že mají nad sebou řadu zákonných opatření. Obávám se, že tak to platí i u mnoha dalších kroků, které by politika mohla učinit a na ně bychom měli být opatrní. Ten boj se vede opravdu v ideologcké rovině a v rovině toho zda budeme zatlačeni do toho, že rodina je přežitkem křesťanství nebo výmyslem křesťanství a jeho podstatou či zda rodina, tak jak jí známe, má nějaký hlubší smysl i pro dnešní současnou společnost. Pokusím poukázat na dvě věci, které mi připadají, že zdánlivě nejsou odvozeny z křesťanské tradice nebo jsou jen zrcadlem křesťanské tradice, a které já pokládám za nezbytné pro funkci rodiny ve společnosti, a o kterých si myslím, že by měly být uznány i současným světem. První je právě ona odpovědnost, ono přijímání, apriorní přijímání závazků na sebe s nějakou trvalou platností, jak ho klasické manželství zná. Ŕečeno slovy moderního právního jazyka „vzdání se budoucích práv“, Konečně tak to vždycky bývalo, že tím, že vstupuji do manželství, přijímám zodpovědnost před Bohem a před lidmi za celý svůj i manželův život, za dobré i zlé. (Dokonce i dnešní občanské sliby v podstatě něco takového naznačují, i když se od toho pokouší upouštět.) Stejně tak jde o to, že přijímám odpovědnost za děti, které se v takové rodině narodí, a které jsou mými dětmi právě z titulu, že se tam narodily. Tuto zodpovědnost za ně máme celý život ač se mohou mnozí sebevíce tvářit, že za ně žádnou zodpovědnost nechtějí. Dokonce je téměř vždy snažší, když zůstanu žít s tou maminkou i přes možná nedorozumění. Prvek odpovědnosti v dnešní společnosti nesmírně nešťastně chybí. Už to tady bylo naznačeno, že jsme společnost, která žije stylem „po nás potopa“, jakoby už po nás nic nemělo následovat. Všechno můžeme spotřebovat a užít si už dnes. Myslím, že převzetí odpovědnosti je nesmírně důležitý prvek, který by měl být v rodině zdůrazňován; sui generis jenom tím, že do manželství vstupuji. Pak samozřejmě všechny kroky, které vedou proti tomu, včetně rozvodu například, včetně velmi liberálního rozvodového zákonodárství, musí být přísně zkoumány a odmítány. Když jsme projednávali zákon o rodině, hovořil jsem o tom, zda nemáme zavést dvojí typ sňatku - jeden pro ty, kteří připouštějí rozvod, ať se rozvádějí a ať to řeknou na začátku, že jsou připraveni „do toho jít jenom na zkoušku“, a druhý typ sňatku, nerozveditelný, pro ty ostatní, kteří jsou připraveni nést závazek celý život. Určitě by to vyvolalo samozřejmě válku celé militantní levice, ale myslím, že by to byla zajímavá myšlenka.

Věcí, které útočí na zmíněnou základní odpovědnost, je povícero. Např. aktuálně jde o návrh ministra Špidly na vyplácení příspěvků manžela nebo výživného na děti přes státní sociální systém, který pak bude na otci toto vymáhat. Těch bodů je samozřejmě mnoho a mnoho a myslím si, že musíme být v této politické situaci nesmírně citliví na to rozmělňování odpovědnosti a na všechny pokusy odpovědnost nějakým způsobem snímat.

Mimochodem je zajímavé a příznačné, že jedním z nejdůležitějších radikálních hnutí, které prohlásilo potřebu zrušit institut manželství je právě komunismus v Komunistickém manifestu. Kromě všech těch jeho dalších zločinů je proces zrušení manželství a zrušení rodiny jeho zločinem možná největším, právě v představě přenesení odpovědnosti pouze na jednotlivce a společnost. Víme bohužel všichni dobře, jak se komunismus ve svých umírněných podobách rozrostl ve prakticky všude ve světě.

Dovolte jednu zajímavost: jeden ze světových ekonomů byl tázán na řešení problému přelidnění Třetího světa a odpověděl: „Recept je přeci naprosto jednoduchý. Přinuťte Třetí svět, aby zavedl povinné důchodové systémy a dopadne jako Evropa, protože nebude žádný důvod mít a vychovávat děti, když člověk je plně zabezpečen nějakým státním nebo státem řízeným molochem“. Myslím, že i o tom bychom měli přemýšlet, jestli i tyto prvky současného byrokratického všestarání se o všechny vlastně nesnímají odpovědnost z těch, na kterých má ležet, tedy v tomto případě z rodiny. Totiž pocit, že i o ty staré i o ty mladé bude vždy postaráno, místo toho, abychom si my byli vědomi naší morální povinností, určitě hraje také svou roli.

Dalším prvkem, který vidím zase jako důležitý a bohužel zase útok na něj vychází z těch socialistických pozic, je rodina jako kontinuita v čase. První radikální socialisté chtěli pouze stoprocentní dědickou daň, protože přece nikdo nemá právo užívat majetku, který sám nevytvořil Jako jisté společenství, které má pro společnost nejenom svou reprodukční funkcí, ale právě i funkcí předávání ať už majetků (což bylo samozřejmě v minulosti to nejdůležitější), či idejí velký, nenahraditelný význam. Vzpomínám si např. na svého kamaráda, který měl nesmírně zajímavé, lukrativní zaměstnání. Když mu v devadesátém třetím roce vrátili dvůr někde na Vysočině, opravdu ve špatném stavu, na kterém ale – říkal - „je náš rod od roku 1453, a já přece nemohu nechat dvůr ležet a někomu pronajmout“. A sebral se, nechal všeho, odjel na Vysočinu a začal tam provozovat zemědělství, které nikdy nedělal a nikdy by ho nenapadlo ho dělat. Jde o jistý prvek právě té kontinuity rodu, rodiny v čase. Člověk čerpá zkušenosti z minulosti a má k ní nějaký vztah. Také myslí na budoucnost. Ví, že jeho budoucnost nekončí osmnáctým rokem jeho dětí nebo nejmladšího z jeho dětí a pak už nastane období užívání života, ale že i způsob pokračování života má být směřován k předání budoucím generacím. To si myslím, že je druhý prvek, na který bychom ve vztahu k rodině neměli zapomínat, a který by měl být zásadním způsobem zdůrazňován. Myslím, že nevychází, jak jsem zmínil na začátku, z křesťanství. Samozřejmě vychází z křesťanské tradice, ale je zdůvodnitelný a obhajovatelný i v současném světě, ve všech jeho problémech a měli bychom se právě o tu obhajobu pokoušet.

Tolik snad moje poznámka, už vidím, že už jsem měl končit. Řeknu poslední větičku. Pro mě je z toho tátova textu vždycky nejdůležitější, zejména ve vztahu k malým dětem a i teď k výchově mé holčičky, citace o tom, jaký problém jsou zaměstnané matky a jejich nedostatek času na výchovu dětí. Táta tam v závorce říká: „Kuchařka rozklepne vejce za vteřinu, malému dítěti se to pod jejím vedením může a také nemusí podařit zhruba za pět minut. Těch pět minut má patrně pro dítě větší cenu, než následné snězení řečeného vajíčka. Zaměstnaná žena je však prostě nemůže zaplatit.“ Tolik citace na závěr, kterou se snažím vždy ve svém životě řídit.

Uvodni strana.