Berlínský projev Geerta Wilderse. Islám je komunismem dnešní doby

Drazí přátelé, jsem velmi potěšen, že jsem mohl navštívit Berlín. Jak asi víte, pozval mě můj přítel René Stadtkewitz, kterého to stálo místo v poslaneckém klubu CDU v Berlínském zemském sněmu. René se ale nátlaku nepoddal. Nezradil své odhodlání. To vyloučení jej přesvědčilo, aby založil novou politickou stranu, které tímto přeji mnoho úspěchů. Jak asi tušíte, poslední týdny jsem žil v nemalém shonu. Počátkem tohoto týdne se nám v Holandsku podařilo sestavit menšinovou vládu Liberálů a Křesťanských demokratů, která se bude těšit podpoře mé strany. Je to pro Holandsko historická chvíle a já jsem velmi rád, že jsem jí mohl býtnápomocen. Právě v tuto chvíli se stranická konference Křesťanských demokratů rozhoduje, zda tuto koalici podpoří. Pokud se tak stane, budeme schopni přebudovat naši zemi, zachránit naši národní identitu a nabídnout našim dětem lepší budoucnost.

Přes toto zaneprázdnění doma jsem trval na návštěvě Berlína, protože i Německo potřebuje politické hnutí, které bude bránit německou identitu a dokáže se postavit islamizaci německé země. Kancléřka Angela Merkelová říká, že islamizace Německa je nevyhnutelná. Vzkazuje občanům, aby se připravili na proměnu své země vyvolanou imigrací. Chtěla by po Němcích, aby se novým poměrům přizpůsobili. Vůdkyně křesťanských demokratů říká, že „Mešity se budou čím dál častěji stávat nedílnou součástí našich měst“.

Milí přátelé, nesmíme pod záminkou nevyhnutelnosti přijímat nepřijatelné, aniž bychom se pokusili zastavit příval. Jako politici jsme povinni uchovat naši zem pro naše děti. Doufám, že Reného hnutí bude stejně úspěšné, jako moje strana Partij voor de Vrijheid, jako švýcarská Volkspartei Oskar Freysingera, jako dánská Folkeparti Pie Kjaersgaardové, a jako podobná hnutí jinde.

Pia, kterou pokládám za svou dobrou přítelkyni, mluvila ve Švédsku na pozvání tamních Švédských demokratů. „Nepřišla jsem do Švédska, abych se míchala do švédské domácí politiky, protože ta musí zůstat záležitostí Švédů“, řekla tam. „Přišla jsem, protože švédská debata, navzdory jistým rozdílům, silně připomíná dánskou debatu před nějakými 10-15 lety. A přišla jsem i proto, že cokoli se děje ve Švédsku, je i záležitostí Dánska. Nemůžeme sedět s rukama v klíně, a mlčky pozorovat politický vývoj v sousedním Švédsku.“

Totéž platí pro mě jako Holanďana s ohledem na dění v Německu. Jsem zde, protože Německo je důležité pro Holandsko i pro zbytek světa, a protože nemůžeme mít Mezinárodní Alianci pro Svobodu, v níž bude chybět silný německý hlas.

Milí přátelé, zítra se v Německu slaví Den sjednocení. Bude to zítra přesně dvacet let, co se vaše země znovu sjednotila, když se zhroutila totalitní komunistická ideologie. Den sjednocení je důležitým dnem pro celou Evropu. Německo je největší evropskou demokracií. A také nejsilnějším hráčem evropské ekonomiky. Blahobyt a prosperita Německa prospívají všem ostatním Evropanům, protože německý blahobyt a německá prosperita jsou podmínkou evropského blahobytu a evropské prosperity.

Dnes vás ale chci především varovat před narůstajícím rozkolem. Německá národní identita, německá demokracie a německá prosperita jsou ohroženy politickou ideologií islámu. V roce 1948 otevřel Karel Marx svůj Komunistický manifest slovy: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu“. Současnou Evropou obchází jiné strašidlo. Je to strašidlo islámu. I v případě islámu se jedná o politickou hrozbu. Islám není jen náboženství, jak by se mnozí lidé rádi domnívali. Islám je především politická ideologie.

Není to samozřejmě nic nového.

Dovolím si ocitovat z úspěšné knihy, a také předlohy seriálu BBC „Triumf západu“, kterou oxfordský historik J.M. Roberts vydal roku 1985. „Přestože o islámu lehkovážně mluvíme jako o ‘náboženství’, chápeme to slovo s mnoha podtóny, které souvisejí se specifickými poměry v západní Evropě. Muslim je spíše členem jistého společenství, následovník jistého učení, zastánce jistého právního systému, než člověk s konkrétními teologickými názory.“ I vlámský profesor Urbain Vermeulen, bývalý předseda Evropské unie arabistů a islámologů, zdůrazňuje, že "Islám je především právní systém, zákon," spíše než náboženství.

Podle amerického politologa Marka Alexandera je „Jednou z našich největších chyb, když na islám pohlížíme jako na další z velkých světových náboženství. To se musí změnit. Islám je buď politické hnutí, nebo nic, takže to samozřejmě je politické hnutí se spirituálním rozměrem, ... které se nespokojí s ničím menším, než že západ přestane existovat, že západ...... bude důkladně a zcela islamizován."

Nejen oponenti islámu říkají takové věci. Samotní islámští učenci tvrdí přesně totéž. O pravé podstatě nemůže pochybovat nikdo, kdo četl Korán, Síru a hádisy. Vlivný pákistánský učenec 20. století Abul Ala Maududi, napsal – k této citaci bych rád zdůraznil, že to nejsou má slova, ale slova významného islámského učence – "Islám není jen náboženská víra, ale i revoluční ideologie a džihád je jeho revolučním bojem... za zničení všech států a vlád na povrchu země, které se staví proti ideologii a programu islámu.“

Ali Sina, v Kanadě žijící iránský odpadlík od islámu, zdůrazňuje, že v srdci každého náboženství je jedno zlaté pravidlo – neměli bychom činit jiným, co bychom neradi, aby oni činili nám. V islámu se toto pravidlo vztahuje jen na souvěrce, ne na nevěřící. Ali Sina říká: „Nejsem proti islámu, protože je náboženstvím, ale protože je politickou ideologií, skrývající v náboženském hávu imperialismus a útlak. Protože islám nezná Zlaté pravidlo, automaticky přitahuje násilníky.“

Nezaujaté studium počátků islámské historie nás jasně poučuje, že Mohammed se snažil podmanit si nejprve svůj vlastní národ, Araby, sjednotit je pod svou vládou, a pak s nimi dobýt a ovládnout svět. To byla první příčina, příčina zjevně politická, podpořená vojenskou silou. "Bylo mi přikázáno bojovat s celým lidstvem, dokud všichni neprohlásí, „není boha kromě Alláha“, řekl Mohammed ve své poslední řeči. Korán totéž přikazuje v Súře 8:39: " Bojujte tedy proti nim, aby už nebylo pokušení k odpadlictví a aby všechno náboženství bylo jen Alláhovo."

Podle mytologie Mohammed založil islám v Mekce, poté co jej v roce 610 poprvé navštívil archanděl Gabriel. Prvých dvanáct let islámu, kdy se jednalo o náboženské spíše než politické hnutí, nebylo moc úspěšných. Roku 622 Mohammed a malá skupinka asi 150 stoupenců emigrovali do Jathribu, převážně židovské oázy. Tam zřídili první mešitu v dějinách, strhli na sebe politickou moc a přejmenovali Jathrib na Medínu, což znamená „město prorokovo“. Mohammed tak zahájil vojenské a politické dobývání Arábie. Je dost výmluvné, že islámský kalendář začíná hidžrou, migrací do Medíny – tedy okamžikem, kdy se islám změnil v politické hnutí.

Po Mohammedově smrti se v islámu vyvinula šária, propracovaný právní systém, založený na jeho vlastních slovech a skutcích a legitimizující božským právem tyranskou vládu nad světem. Součástí šárie jsou i pravidla džihádu a absolutní kontrola věřících i nevěřících. Šária je zákonem v Saudské Arábii a Iránu, kromě dalších islámských zemí. Jako zásadu ji přijímá i Organizace islámské konference (OIC), která v článku 24 své Káhirské deklarace lidských práv píše, že „všechna práva a svobody vycházejí z islámského práva šária. OIC není náboženská instituce, ale politická organizace. Představuje nejsilnější volební blok v Organizaci spojených národů a sepisuje správy o takzvané „islámofobii“ v západních zemích, v nichž nás obviňuje z porušování lidských práv. Řečeno slovy známými z Bible, vidí třísku v našem oku, ale odmítají vidět břevno v očích svých.

Podle šárie nemají lidé v dobytých zemích žádná práva, dokonce ani právo na vlastní majetek a život, pokud se neobrátí k islámu.

Než budu pokračovat, rád bych se vyvaroval nedorozumění. Chtěl bych zdůraznit, že zde hovořím o islámu, ne o jednotlivých muslimech. Vždy se snažím dělat rozdíl mezi člověkem a ideologií, mezi muslimy a islámem. Existuje mnoho umírněných muslimů, ale politická ideologie islámu umírněná není a má globální ambice. Usiluje o nastolení islámského práva šária na celém světě. Má k tomu dojít skrze džihád. Může nás těšit, že miliony muslimů na celém světě – včetně mnoha muslimů v Nizozemí a Německu – se šáriou neřídí, a už vůbec se neúčastní džihádu. Nemůže nás ale těšit, že ti, kdo se jí řídí, jsou připraveni použít všech dostupných prostředků, aby prosadili svůj ideologický, revoluční cíl.

V roce 1954 psal profesor Bernard Lewis v eseji „Komunismus a islám“ o „totalitarismu islámské politické tradice“. Napsal, že „tradiční islámské dělení světa na Dům míru a Dům války... má paralelu v komunistickém náhledu na rozdělení a uspořádání světa. Agresivní fanatismus věřících je zcela totožný.“

Americký politolog Mark Alexander prohlašuje, že islám se svou povahou liší jen velmi málo – jde spíš o detaily než o celkové vyznění – od zavrženíhodných totalitních ideologií nacionálního socialismu a komunismu. Vyjmenovává pro všechny tři totalitní ideologie následující společné znaky.

*Užívají politické čistky, aby "očistili společnost" od nežádoucích elementů;

*Tolerují jen jednu politikou stranu. Kde islám dovoluje systém více stran, trvá na tom, aby to byly výhradně islámské strany;

*Předepisuje pro lidi povinnou životní dráhu;

*Ruší liberální rozhraní mezi svobodnou oblastí soukromí a oblastí pod veřejnou kontrolou;

*Mění vzdělávací systémy na aparáty, sloužící všeobecné indoktrinaci mládeže;

*Definují závazná pravidla pro umění, literaturu, vědu a náboženství;

*Utlačují osoby, kterým přisoudili status občanů druhů třídy;

*Vybičovávají fanatické nálady. Přizpůsobení probíhá skrze zápas a dominanci;

*Jsou útoční vůči svým protivníkům, každý ústupek vlastní strany pokládají za dočasné opatření, kdežto každý ústupek protivníka za znak slabosti;

*Politika je pro ně zosobněním moci;

*Jsou antisemitické.

Existuje ještě jedna znepokojivá paralela, jež ale není známkou oněch tří politických ideologií, ale naopak Západu. Mám na mysli zarážející neschopnost Západu poznat nebezpečí. Podmínkou k poznání a pochopení nebezpečí je odvaha spatřit pravdu, byť by to byla pravda nepříjemná. Máme, zdá se, smůlu, že současní západní politikové tuto odvahu ztratili. Chybějící odvaha nás nabádá odmítat logické a historické závěry, snadno odvoditelné z faktů, byť jde o fakta všeobecně známá. Co se stalo s obyvateli moderního Západu, že neustále opakují stejné chyby?

Těžko najít vhodnější místo k zodpovězení mé otázky než právě Berlín, bývalé hlavní město nacistického impéria Zla a současně město, jež bylo po čtyřicet let rukojmím takzvané německé „demokratické“ republiky.

Když občané východoevropských zemí v roce 1989 odmítli komunismus, inspirovali je k tomu stateční disidenti jako Alexand Solženicyn, Václav Havel, Vladimir Bukovsky a další, kteří trvali na tom, že lidé mají právo, a dokonce povinnost, „žít v pravdě“. Svoboda si žádá neutuchající bdělost, pravda také. Solženicyn k tomu ovšem dodal, že „pravda je jen málokdy sladká, zpravidla totiž chutná hořce“. Pohlédněme hořké pravdě do očí: Ztratili jsme schopnost vnímat nebezpečí a chápat pravdu, protože jsme si přestali vážit svobody.

Politici z téměř všech zavedených stran dnes pohlížejí do tváře islamizaci. A radují se z každé nové islámské školy, islámské banky, islámského soudu. Pohlížejí na islám jako na rovnoprávný s naší kulturou. Islám, nebo svoboda? Tato otázka je skoro nezajímá. Zajímá ale nás. Veškeré elity současného Západu – university, církve, odbory, média, politici – si s našimi těžce zaslouženými svobodami škaredě zahrávají. Hovoří o rovnosti, a přitom nepochopitelně odmítají vidět, že v islámu mají ženy menší práva než muži, a nevěřící mají méně práv než stoupenci islámské víry.

Chystáme se zopakovat fatální chybu Výmarské republiky? Ustupujeme islámu, protože naše závazky vůči svobodě již jsou mrtvé? Ne, to se nestane. Nejsme jako paní Merkelová. Nesmíříme se s islamizací jako nevyhnutelnou. Musíme svobodu naživu. A protože jsme část našich svobod již ztratili, musíme ji v demokratických volbách získat zpět. Proto potřebujeme politické strany, které postaví na obranu svobody. K podpoře takových stran jsem založil Mezinárodní Alianci Svobody.

Jak asi víte, v Holandsku mě čeká soudní proces. V pondělí se musím dostavit k soudu, který mě asi zaměstná na většinu nadcházejícího měsíce. Byl jsem postaven před soud kvůli mým názorům na islám, které jsem nahlas vyslovoval ve veřejných projevech a článcích, jakož i ve filmu Fitna. Žiji pod neustálou policejní ochranou, protože islámští extrémisté mě chtějí zabít. Jsem tahán po soudech, protože holandský establišment – což většinou nejsou muslimové – mě chce umlčet.

Byl jsem předvolán před soud, protože v mé zemi se už nemůžeme plně těšit svobodě. Na rozdíl od Ameriky nemáme První dodatek, který by lidem zaručoval právo vyslovit své názory a takto podpořit společenskou diskusi. Na rozdíl od Ameriky evropské národní státy, a stále víc i nadnárodní Evropská unie, přikazují svým občanům – včetně demokraticky zvolených politiků, k nimž patřím – co si mají myslet, co je jim dovoleno říkat.

Jedna z věcí, kterou nám zakazují říkat, je, že naše kultura je lepší než některé jiné kultury. Označují to za diskriminační výrok – dokonce za nenávistný výrok. Jsme vystaveni neustálé indoktrinaci, která začíná ve školách a pokračuje v médiích, že si prý všechny kultury jsou rovny, a pokud je nějaká horší než ostatní, je to naše vlastní kultura. Topíme se v pocitech viny a hanby za naši vlastní kulturu a za vše, co je pro nás důležité. Jsme nabádáni, abychom respektovali všechny a všechno, jen ne sami sebe. Takto nás oslovuje Levice i politicky korektní vládní establišment. Chtějí, abychom se za vlastní identitu tolik styděli, že za ni samým studem odmítneme bojovat.

Zhoubná posedlost Západní vinou, posedlost našich kulturních a politických elit, jen podporuje islámský pohled na naši společnost. Korán tvrdí, že nemuslimové jsou kuffar (plurál od kafir), což doslova znamená „odmítači“ a „nevděčníci“. Odmítáme islám, a tudíž jsme „vinni“. Islám učí, že se od přírody se všichni lidé rodí jako věřící. Pokud dnes my sami věřící nejsme, je to vina našich předků. Z toho plyne, že každý jeden z nás je kafir – vinen – neboť buď sám, nebo jeho rodiče či prarodiče, odpadli od islámu. Proto si podle jejich myslitelů zasloužíme život v poddanství.

Naši současní levicoví intelektuálové jsou vůči islámským nebezpečím slepí.

Bývalý sovětský disident Vladimir Bukovsky zastává názor, že západ udělal chybu, když po pádu komunismu odmítl veřejně odsoudit ty ze svého středu, kdo s komunismem kolaborovali, prosazovali politiku détente, snažili se o zlepšování styků, uvolnění mezinárodního napětí, mírovou koexistenci. Říká, že Studená válka byla „nevyhranou válkou“, že jsme ji nikdy nevyhráli. „Vlastně jsme ani nebojovali... Západ se po většinu času snažil o politiku appeasementu, o usmíření se sovětským blokem – a usmířovači války nevyhrávají."

Islám je komunismem dnešní doby. Avšak protože jsme se neodvážili vyrovnat si účet s komunismem, nedokážeme se mu dnes postavit. Jsme chyceni do pasti komunistických triků s falešnými sliby a dvojitou řečí, v níž kdysi uvízly východoevropské země a v níž jsme dnes uvízli všichni. Protože jsme se nevyrovnali s minulostí, je dnes ta levice, která nechtěla vidět komunistické nebezpečí, slepá i vůči islámu. Slyšíme od nich přesně tutéž obhajobu détente, zlepšování vztahů a appeasementu. Opět nás přesvědčují, že náš nepřítel je vlastně mírumilovný, že pokud mu vyjdeme vstříc, i od něj se dočkáme vyjití vstříc, že chce jen trochu respektu a pokud ji dostane, začne nás rovněž respektovat. Dokonce omílají stejnou mantru mravní ekvivalence. Kdysi říkávali, že západní „imperialismus“ je stejný jako sovětský imperialismus, dnes říkají, že západní „imperialismus“ je stejný jako muslimský terorismus.

V projevu, který jsem měl v New Yorku 11. září na místě, kde stávala Dvojčata, jsem zdůraznil, že musíme skoncovat s hrou na „provinilý Západ, provinilou Ameriku“ – hrou, kterou si s námi islám hraje. My sami tu hru musíme přestat hrát. Totéž bych chtěl zopakovat i zde. Uráží nás, když nás obviňují a říkají, že si zasloužíme, jak se k nám chovají. Nezasloužíme si stát se cizinci ve vlastních zemích. Takové urážky si nesmíme nechat líbit. Za prvé totiž stále platí, že západní civilizace je nejsvobodnější a nejblahobytnější na světě. To proto míří vlny imigrantů k nám, místo aby vlny zápaďanů emigrovaly k nim. A za druhé, odmítáme kolektivní vinu. Svobodní lidé jsou svobodní ve svých mravních volbách, a zodpovídají toliko za své vlastní činy.

Jsem velmi potěšen, že mohu právě v Berlíně zopakovat prohlášení, které pokládám za extrémně důležité právě pro Německo. Ať se vaše země v minulosti jakkoli provinila, současná generace za to nenese odpovědnost. Ať se v minulosti stalo cokoli, není to důvod trestat dnešní Němce. Ale také vás to neomlouvá z povinnosti bojovat za vaši svébytnost. Nesmíte jen jediné, nesmíte opakovat minulé chyby. Jste povinni postavit se vedle všech, kdo jsou islámskou ideologií ohroženi, ať je to stát Izrael, nebo vaši židovští spoluobčané. Výmarská republika odmítla bojovat za svou svobodu a byla pohlcená totalitní ideologií. Mělo to katastrofální důsledky pro Německo, zbytek Evropy a svět. Neodmítejte opět bojovat za svou svobodu.

Jsem rád, že jsem dnes mezi vámi, protože jak se zdá, tak dvacet let po německém sjednocení dorostla generace, která necítí vinu za své němectví. Nejčerstvější vyhrocená debata o knize Thilo Sarrazina ukazuje, že Německo se smiřuje samo se sebou.

Sám jsem zatím jsem knihu Dr. Sarrazina nečetl, ale nakolik to chápu, tak zatímco vládnoucí politkorektní establišment jeho myšlenky nestačí odsuzovat a připravil autora o práci, velká většina Němců si uvědomuje, že Dr. Sarrazin otevřel důležitá a naléhavá témata. „Německo rezignuje samo na sebe“, varuje Sarrazin a naléhá na Němce, aby ten proces zastavili. Ohromný zájem o jeho knihu ukazuje, že mnoho Němců to vidí podobně. Němci si nepřejí, aby se jim Německo zrušilo před očima, navzdory vší indoktrinaci, kterou museli absolvovat. Německo se přestalo stydět, našlo svou národní hrdost.

V těchto těžkých dobách, kdy je ohrožená samotná naše národní identita, musíme přestat pociťovat vinu za to, kým jsme. Nejsme „kafir“, nejsme vinni. Němci, stejně jako všechny ostatní národy, mají právo zůstat Němci. Nemusí se stát Francouzi, Američany, Holanďany ani Turky. Musejí zůstat Němci. Když vaši zemi roku 2008 navštívil turecký ministerský předseda Erdogan, nabádal Turky, kteří zde s vámi žijí, aby zůstali Turky. Doslova prohlásil: „Asimilace je zločin proti lidskosti“. Erdogan by měl pravdu, kdyby hovořil k Turkům v Turecku. Ale Německo je země Němců. Němci mají plné právo žádat po těch, kdo do Německa přijdou žít, aby se asimilovali; mají právo – vlastně povinnost vůči svým dětem – žádat po nově příchozích, aby respektovali svébytnost německého národa a právo Německa uchovat tuto svébytnost.

Uvědomme si, že islám expanduje dvěma hlavními cestami. Protože to není náboženství, konverze jsou vlastně jen marginální. Historicky se islám šířil buď vojenským výbojem, nebo pomocí hidžry, imigrace. Mohammed dobyl Medínu imigrací. I dnes zažíváme muslimskou hidžru. Islamizace Evropy neutuchá. Západ však nemá žádnou strategii, jak se islámské ideologii postavit, protože naše elity nás nabádají k adaptaci, místo aby nás vedly v odporu.

V naší situaci nás může něco naučit Amerika, nejsvobodnější země na světě. Američané jsou hrdi na svůj národ, pyšní se svými zásluhami a ctí svou vlajku. I my se musíme naučit být hrdi. Spojené státy vždy byly zemí imigrantů. Americký prezident Theodore Roosevelt hovořil o povinnostech imigrantů zcela jasně. Řekl: „Musíme trvat na tom, že pokud k nám imigrant přijde v dobré vůli a stane se Američanem, asimiluje se mezi nás, bude s ním nakládáno naprosto stejně, jako s kýmkoli jiným... Podmínkou ovšem je, aby se ten člověk stal Američanem a ničím jiným než Američanem... Neexistuje sdílená příslušnost... Máme zde dost místa, ale požadujeme za to věrnost, a to věrnost americkému lidu“.

Nepřísluší mi, abych zde definoval, co je podstatou německé národní identity. To nechám výhradně na vás. Velmi dobře však vím, že německá kultura, stejně jako kultury sousedních národů včetně toho mého, je zakořeněna v judeokřesťanské tradici a hodnotách humanismu. Každý zodpovědný politik je politicky zavázán chránit tyto tradice a hodnoty vůči ideologiím, které je ohrožují. Německo plné mešit a zahalených žen už nebude Německo Goetha, Schillera a Heineho, Bacha a Mendelssohna. Pro nás pro všechny by to byla ztráta. Musíte proto chránit a ctít vaše národní kořeny. Jinak nedokážete uchránit svou svébytnost a stanete se ztraceným národem, národem bez svobody. A zbytek Evropy tu svobodu ztratí s vámi.

Přátelé, když Ronald Reagan před 23 lety navštívil tehdy ještě rozdělený Berlín, pronesl historická slova: „Pane Gorbačove, zbourejte tu zeď.“ President Reagan nebyl usmiřovač, ale muž, který říkal pravdu, protože miloval svobodu. I dnes musíme zbourat jednu zeď. Není to zeď z betonu, ale z odmítání vidět a chápat skutečnou povahu islámu. Mezinárodní Alianci Svobody by toto bourání ráda koordinovala a stimulovala.

Protože mluvíme pravdu, věnovali voliči mé straně, Partij voor de Vrijheid, a spřízněným stranám jako dánské Folkeparti a švýcarské Volkspartei, dostatečně silný mandát k ovlivnění politického procesu, ať už v opozici, ve vládě, nebo cestou podpory menšinové vlády – o což se snažíme v Holandsku. President Reagan nám ukázal, že pokud budeme mluvit pravdu, můžeme změnit běh dějin. A také, že není důvod k zoufalství. Nikdy! Stačí plnit svou povinnost. Což znamená nemít strach. Hovořit pravdu a bránit Svobodu. Společně svobodu můžeme bránit, společně ji bránit musíme, a společně ji, milí přátelé, ubráníme.

Děkuji za pozornost.

2. října 2010, Berlín, hotel Berlín

(překlad M. Konvička)

 

( zdroj – www.eurabia.cz , 6.10.2010 )