Ještě že tu jsou exekutoři!

Jinak by se vymahatelnost pravomocných rozsudků soudu limitně blížila nule.

 

 

Médii hýbe další případ exekuce dítěte. Marcela Krajníková, provdaná před devíti lety za Argentince, unesla z Argentiny od rodiny děti do ČR, protože ji manžel údajně „bil a týral“; přičemž v Argentině je na ni vydán státní (zatím ne mezinárodní) zatykač a krajský soud v Ústí nad Labem pravomocně rozhodl o tom, že se děti mají vrátit do Argentiny. Česká televize přinesla srdceryvnou reportáž, která, aniž by to její redaktoři tušili, mnoho vypovídá o samotné matce. Mnoho negativního.

Nebýt této exekuce, muž, kterému žena unesla dítě, by tyto děti už nikdy v životě pravděpodobně neviděl; stejně jako se tak stává v mnohých dalších případech. Když žena cítí, že ji už její muž nebaví, často ho opustí, sebere děti a uteče k mamince; hezky jako to říkal v Cimrmanově hře Dobytí severního pólu lékárník Vojtěch Šofr: „K nám... Domů... Do Prahy... Do Podolí... Do lékárny...“ Pokud se muž náhodou brání, žena si sežene podporu feministických sdružení a masových médií, která jsou s takovými sdruženími často „jedna ruka“ a začne na kameru srdceryvně plakat něco o bití i týrání. Bohužel v tomto případě neplatí ústavou zaručená presumpce neviny; obviněný musí dokázat, že to tak nebylo, a pozor, za týrání se nepovažuje jen bití, ale i to, že se žena „necítí dobře“ z mužova vynucení. Nepřipomíná vám to obvinění jako „velezrada a řízení spiknutí proti socialistickému zřízení“? Obvinění, které je všeobjímající, dá se použít kdykoliv a kdekoliv, samozřejmě proti komukoliv a pokud je jen na obviněném, aby tento obvinění vyvrátil, nemá šanci. I kdyby měl v domě kamery, nemá šanci: nemůže dokumentovat každou minutu, kterou s dotyčnou strávil. Dovolím si ocitovat několik drsných zážitků čtenářů serveru iDNES: „Ten chlap má můj obdiv, protože já to nedokázal (nemam statisíce na právníky). Moje děti žijí v Austrálii. Jo a taky jsem samozřejmě násilník. Dokažte, ze nejste. Vždycky to na vás ulpí. Stačí obvinění.“ Jiný diskutující zase píše: „Jó, to znám taky... Trestní oznámení na porušování domovní svobody... Jenom jsem se byl podívat v bytě, kde mám trvalé bydliště, na který jsem pět let dřel, kde mám (ještě stále) své věci. Jenom tam nebydlím já...“
Soud, který takové rozhodnutí, vedoucí k podobnému ponížení jedná protiústavně a protiprávně. Bohužel se to za poslední dobu stalo spíše standardem; a je nesmírně zajímavé vidět povyk médií kolem případu, ve kterém je podobný precedens zvrácen a je úspěšně zjednána náprava. Abych se ještě vyjádřil k záběrům, které včera odvysílala ČT1 – žena na kameru hrála doslova divadlo a využívala svou dceru k tomu, aby ze sebe před kamerou udělala chudinku. Přitom bylo evidentní, jak nutí dítě k tomu, aby říkalo, jak nikam nechce. Její vystoupení, kde tvrdí, že „jsou to moje děti, tak budou u MĚ“ je více než trapné, protože to jsou její děti jen z poloviny. Ty děti jsou v podstatě akciová společnost, ve které mají oba dva stejný počet akcií. A pokud jeden akcionář okrade druhého o jeho podíl a získá nelegálně podíl úplný, říká se tomu někde znárodnění a jinde krádež. A nadávat na to, jak je nelidské, že se nemohla se synem ani rozloučit? Proč by měla? Aby ho štvala zbytečně proti otci a aby odjezdu bránila? Mám této ženě věřit, že kdyby se mohla rozloučit, nechala by je odvézt do Argentiny? Podle mého skromného názoru kdyby zjistila, že se exekuce chystá, sebrala by děti a utekla kamkoliv: do Ruska, do Číny, či na Seychely. Jednou to už udělala. Minimálně by mohla uprchnout do kterékoliv země EU (přechody se takřka nekontrolují a přejít čáru v lese opravdu není problém) a celý kolotoč soudů by se mohl začít znova a otec těch dětí by se jich už nikdy nedočkal. Také proto, že by je celou dobu štvala proti němu (už evidentně začala). A jestli jí přišla exekuce nelidská, to si měla rozmyslet ještě před jejich únosem do České republiky. Jejich otec se s nimi tak nemohl rozloučit.

A propos: děsím se okamžiku, kdy já, idealistický romantik zcela věrný a partnerku hluboce milující, takhle přijdu o děti, byt, majetek, a budu se muset zodpovídat z násilí, které jsem nespáchal. To nebezpečí je až moc velké. Rozhodně větší, než jaká je pravděpodobnost, že bych své děti dostal do péče při případném rozvodu já.

Zdroj: Český svaz mužů, 10.5.2006