Prof. Cepl hostem Ivy Jonášové na ČR 6 v pátek 4.6.2004.

 

Bývalý ústavní soudce, ale také někdejší proděkan a vedoucí katedry občanského práva  doc. JUDr.Vojtěch Cepl CSc.,  se na  této rozhlasové stanici,  v pořadu „Česká justice“   v červnu (?)zabýval problematikou Ústavního soudu  České republiky. Tehdy doslovně řekl, že ….“jeden z ústavních  principů , že všichni občané a organizace mají právo na spravedlivý proces. A při složitosti a dlouhém trvání našich procesů je lépe možné nalézti formální chybu v tom postupu. A tím se pod záminkou, že to je nespravedlivý, neústavní proces například, skoro každý případ může dostat, i po rozhodnutí Nejvyššího soudu k ústavnímu soudu, když si advokáti dají práci a najdou nějaký procesní nedostatek. A to právě vede k tomu, že ústavní soud začíná být zahlcen. Podobná situace je mimochodem u Evropského soudu  pro lidská práva ve Štrasburku.

No, a druhým důvodem je, že těch soudců je málo. Protože se vyměnila veliká skupina po prvních deseti letech a protože ten proces schvalování se prodlužuje, došlo skutečně k oslabení některých pravomocí a dokonce v jednom stádiu ústavní soud některé pravomoce vůbec nemohl  vykonávat. I když bude to nezbytné minimum 12 soudců brzy snad naplněno, není to uspokojivé řešení stavu, protože podle ústavy jich má být 15.  A všech 15 musí jaksi být plně zapojeno, protože zmenšené množství vlastně změní také konfiguraci a úrad(??) při hlasování….

Ten fakt, že ústavní soud není už přes rok naplněn, tedy skutečně svědčí o malém respektu k naplňování ústavy.

Mluvíme o ústavních stížnostech. Nějaký občan nebo organizace si stěžuje, proti pravomocnému rozhodnutí  nebo jinému zásahu veřejné moci do jeho základních práv a svobod.To je vlastně nejčastější typ případů, který se masově rozhoduje u ústavního soudu. Znamená to, že v postupu  rozhodování soudu  jednotlivých případů,  projde li systémem  obecných soudů rozhodnutí, je tady poslední možnost, došlo li k porušení ústavy, obrátit se na ústavní soud. Jak jsem říkal, mnoho těch návrhů se soustředí na formální nedostatky procedury.Ale to rozhodují malé senáty, tří soudců a vlastně, zpravodaji jsou jednotliví soudcové. A tady právě dochází k závalu ústavního soudu.Samozřejmě není zapotřebí tady plný stav v tom smyslu, aby se neochromila rozhodovací činnost.. Ta je ochromena v jiné, hlavní, bych tak řekl pravomoci, a to je pravomoci rušit zákony nebo jednotlivá ustanovení těchto zákonů jsou li v rozporu s ústavním pořádkem.

Do ústavního pořádku jsou  zahrnuty i ratifikované a parlamentem schválené  mezinárodní smlouvy. V tomto smyslu došlo i k určitým změnám ústavy. Ústavní soud také získal další, nové pravomoci,  a to jednak těch, které se týkají dalších opravných prostředků, dohledu za přístupu do Evropské unie, ale hlavně, śtavní soud rozhoduje předběžně, o souladu mezn. Smluv, které se stávají součástí  platného řádu našeho, před jejich ratifikací. Je to jakási předběžná, apriorní činnost a dokud ústavní soud nerozhodne o tom, že by se ta smlouva měla ratifikovat, ta smlouva se nestane součástí našeho právního pořádku. Jakmile se vyhlásí, tak ovšem je součástí podle článku 10 ústavy. Tyhle pravomoci zejména jsou ohroženy, není li dostatek (ústavních, pozn.Š)  soudců najmenovaných. Jestliže některé ústavní orgány nevykonávají své pravomoce, ústava neobsahuje na to sankce. Je totiž princip, že ústavní činitelé jsou vázáni svým ústavním slibem a nad nimi už není žádná další instance. Je to ten starý filosofický problém, kdo soudí soudce, kdo kontroluje kontrolory. Tam už je kontrola jenom jaksi  voličstvem, že příště nejsou zvoleni. Uvidíme jak tenhle mechanismus funguje. Ale jestliže většina obyvatelstva nesleduje aktivně demokratické procesy, pak bohužel, není dostatečně vyspělá společnost pro demokracii, tak ta demokracie nemůže fungovat.

…..

Ten výraz „ústavní krize“ se někdy používá v tom smyslu, že nemůže li některý z nejvyšších ústavních orgánů realizovat své pravomoci, pak dochází k ústavní krizi v tomto smyslu. V některých momentech skutečně by se u nás dalo mluvit o ústavní krizi. Jsou ale i jiné definice, to je problém našeho pojmosloví, které není respektováno všeobecně, kde ta odborná terminologie v politologii,  bohužel je velice rozplizlá a používá se v zájmu těch, kteří interpretují . Nemyslím si, že jde o úmyslné nebo je jistě neprokazatelný zlý úmysl v tom, že nechtějí ty orgány své pravomoce uplatňovat. Jde o to s jakou intenzitou, jestli včas a řádně, je realizují  s předstihem. Dalo by se mluvit o určitých nedostatcích v naší  ústavní  kultuře, protože všechna jmenování, a ty postupy se dělají ve chvatu, na poslední chvíli, pod časovým tlakem, a niž by byly ty orgány předběžně připraveny na ty svoje postupy. Musí existovat prostě kalendář e, ve kterých se s předstihem připravují například kandidáti na jmenování. Aby se jeden po druhým dával před ty orgány, které ho mohou schválit. Není možno se odvolávat na to, že protože schvalující orgán něco neschválil, je tudíž zodpovědný za to zpoždění. Jsou tady zahraniční zkušenosti. Ty orgány, které jsou zodpovědné by měly věnovat soustředěnou pozornost výkonu svých funkcí. 

K dotazu moderátorky pořadu zda je ústavní soud kompaktní  skupinou nebo že  se těžko jednotliví soudci dohodnou, uvádí:

Já myslím, že je žádoucí, aby ústavní soud byl (ÚS) heterogenní, různorodý, aby tam byly různé pohledy. To je smysl každé deliberace, rozvažování, že mají být různé názory,a ty názory mají jejich představitelé jasně a otevřeně deklarovat. Neměli by postupovat  ve smyslu populistickém, kdy říkají jen to co chtějí lidé slyšet. To právě je výhoda soudců, na rozdíl od politiků.Nemusejí dbát na veřejné mínění. Oni musejí dbát na dodržování určitých principů a pravidel. Jsou to strážci řádu společnosti, nikoliv představitelé většiny. Už jsme si mnohokrát řekli , že většina se může mýlit. Většina může být manipulovaná. Většina podléhá vášním.Většina obsahuje v sobě předsudky. Většinové rozhodnutí nebývá nejmoudřejší, nemá vztah k dlouhodobým principům společnosti. V tomto jsou ústavní soudy nenahraditelné, že dotvářejí  a chrání řád společnosti. Takže i profesně i názorově by bylo nejlepší, aby ta skupina (soudců, pozn. Ši.) byla rozmanitá. A jenom v otevřené diskusi se dobereme pravdy. Ta diskuse ovšem musí mít určitá pravidla. Mimochodem, taková diskuse, která  probíhá v plénu ústavního soudu, kde jak někteří autoři tvrdí, se artikulují, vyjasňují základní principy a hodnoty, které mají ovládat společnost, taková diskuse paralerně má probíhat na veřejnosti a má být vyspělá a veřejná debata, ve které její účastníci diskutují o jednotlivých tezích, formulují svoje názory, třeba opačné a pro ně přinášejí nebo vyvracejí jednotlivé argumenty. To znamená, že musejí také naslouchat druhé straně. Musejí se přísně držet tématu. Musejí sledovat, to co říkají. Ta veřejná debata je u nás nesmírně pokleslá.

Protože vlastně dochází k jinému typu debaty, na obrazovkách našich televizí o víkendových  poledních pořadech, totiž politickému zápasu. Tam není smyslem té diskuse dobrat se pravdy o řešení jednotlivých problémů nebo hledat optimální řešení. Objasnit základní pro a proti, ale prokázat druhé straně, že jeho strana  zodpovídá za všechny nedostatky, a moje strana, že je dokonalá a má ve všem pravdu . Pokud možno porazit toho svého soka a nikoliv s ním spolupracovat na tom, abychom se něčeho dobrali.

Tahle základní krize je lépe překonatelná v uzavřených soudních konferencích, než ve veřejné disputaci v parlamentu.(!!!)Na kterou se každý může podívat a posoudit úroveň. Ale je to hlubší záležitost. Začíná s výchovou ve školách, dokonce v základní škole (proč ne v rodinách? Pozn-. Ši.), aby se lidé učili pravidlům disputace, konverzace. Je to velmi znepokojující, s jakou vehemencí a rasancí se osobně napadají lidé, kteří mají odlišné názory.

Nevím jak teď probíhá debata uvnitř ústavního soudu, ale některé principy, které se vyvinuly bych rád svěřil veřejnosti. Například, dospěli jsme k závěru, že se může skákat do řeči. Že není pravidlo, že ten kdo mluví, za žádnou cenu nesmí být přerušen, poněvadž pak se vytvoří kultura, že ten kdo se nemusí nadechnout a vydrží plynně mluvit dlouhou dobu, tak pokryje celý čas a tím toho svého PROTIVNÍKA vytlačí, což právě předvádím s vámi paní redaktorko, jako teď.

Moderátorka: Tak já doufám, že nejsem váš protivník. Nicméně bych teď se tedy nadechnu a položím dneska asi poslední otázku. Jednu kritiku ústavního soudu, českého ústavního soudu, ten bývá mimo jiné kritizován za nejednotnou judikaturu. Stává se se, že  v nějaké analogické záležitosti rozhodne jeden senát odlišně od jiného senátu?

Ano. Tohle je velmi nebezpečný nedostatek, který je někde v základu založení toho, že ústavní soud se právě rozpadá ve většině své činnosti do těch malých, tříčlenných  senátků.  Samozřejmě při tom ohromném množství případů a nápadů, jak se tomu říká, který se valí na ten soud, nemůžou všichni soudci sledovat rozhodnutí všech dalších 15 soudců a je zapotřebí vytvořit velmi sofistikovaný systém  záznamů a ukládání s pomocí počítačové techniky těch rozhodování. Tak zde máme určité nedostatky, reservy, ale stejně si nejsem jist, že například vylepšování zákona „O ústavním soudu“  v tom smyslu, že jednotliví soudci nemohou rozhodovat sami, ale musejí všechno, každé rozhodnutí projít tím senátem těch třech. Tam bylo totiž množství případů, které byly tak jasné, že je mohl sám soudce odmítnout hned na začátku, čímž by se ten počet věcí, které se na něj navalí zmenšoval. Já vám řeknu příklad: Ráno dostanete 80 věcí na stůl, ale z toho 65 – přibližně takové množství jsou jasné, bagatelní pokusy pro to dostat ten případ , zejména restituční případ poslední dobou, v posledních deseti letech, zejména  každý restituční případ  týkající se velkého majetku – až k ústavnímu soudu – i když to jasně prohrál u předcházejících soudů obecných. To se dá vyřešit teprve s těma 15 případy, teprve těch 5 je opravdu závažných, a s těmi se musí zevrubně pracovat. Jestliže došlo ke změně, že i toto musí dělat tři soudci, je to veliká zátěž. Každá instituce  má svojí kapacitu a musí se dbát na to, co ta justice zvládne a co ne. V tomhle snad komparatistika s cizími soudy, je naprosto u nás primitivní a mechanická. Naše soudy zvládaly za posledních 10 – 15 let takovou záplavu případů, která je nesrovnatelná s jakýmkoliv jiným soudem v cizích zemích protože docházelo k největšímu majetkovému transferu na hlavu v historii. Odvážím se tvrdit, že nikdy nedošlo k takové privatizaci takového množství majetku na obyvatele v tak krátkém čase. Tohle všechno muselo zpracovat soudnictví. Všechny ty nejtěžší případy prakticky končily u ústavního soudu. A ta soudní soustava, kterou máme byla budována na úplně jiný typ společnosti.,(zdůr.Ši!!!) ve kterém se lidi vůbec nesoudili, ve kterých kdo měl nějaký majetek, tak mlčel a skrýval to a styděl se. (To asi ti chudáci funkcionáři KSČ, pozn. Ši,).

V občanském právu hrály rozvody největší položku. Ale majetkové spory, obchodní právo, ty záplavy konfliktů zanikajících a vznikajících obchodních subjektů, v té ohromné změně, která v naší společnosti nastala, - to všechno musí obsloužit soudnictví, který není na to vybaveno personálně, legislativně a materielně, institucionálně. A srovnávat to se zaběhlými, vyspělými společnostmi, kde jaksi ta  pravidla mají většina lidí  ve vědomí a mají je internalizovaný, kdežto u nás se musejí UMĚLE, přes tu legislativu vnášet mezi ty lidi, je naprosté nepochopení. (To je zvláště sprostá lež, pozn. Ši.) Znovu tvrdím: Všechny statistické údaje o tom, že je soudců dostatek, přebytek ve srovnání se sousedními zeměmi, jsou v rozporu s fakty. Sociologie práva se  u nás nepěstuje (Pochybnosti s tvrzením: Sám JUDr. Cepl, který byl prof. Občanského práva na PF UK  na ni dělal učebnici. A na co pak mají na MS ČR útvar statistiky a dohledu??? Údaje o rodině, svěřování,atd. z něj jsou jasnou obžalobou justice!   Pozn. Ši,) Soudní statistika, která je už  akceptována ekonomickou sférou do právnictví nedostatečně pronikla a končí to u vzdělávání.

 

Šimůnek: Moje pozn. Téměř všechny závěry prof. Cepla vyjadřují subjektivistické přesvědčení soudce, bez ohledu na skutečnost ze strany občanů, které snad považuje za nedostatečně kompetentní…

Z pohledu soudce se to jeví jako věc zákonů, paragrafů apod. , které by oni měli teprve zvažovat, z pohledu občanů jde o plejádu nesmyslných a zcela nepřirozených  zákonů, v duchu právní kontinuity s minulým  tedy totalitárním zřízením, takže občan je nucen – i kdyby nechtěl – s e pořád odvolávat a hledat spravedlnost tam, kde není – u komunisticky vychovaných soudců! Vždyť tady rozvedený otec, který se nedostává ani ke svým dětem nežije, ale pouze vegetuje. Je nucen bojovat s dehonestujícím systémem, ačkoliv by mohl normálně tvořit a pro své děti žít. Prof. Cepl mne obrovským způsobem zklamal a nedovedu si vůbec vysvětlit, jak se za těch „posametových“ let jeho myšlení zvrátilo do naprosté  arogance převahy justice nad občanem. Jde zároveň o tak rafinované znehodnocení občanské vůle a společenské sounáležitosti  justice , že nad tím zůstává rozum stát.

Nahlédnutí do žvotopisu pana  soudce Vojtěcha Cepla nás nenechává na pochybách, že byl dítětem štěstěny: Třebaže v šedesátých létech absolvoval studijní stáže mezi zlými kapitalisty v Oxfordu, komunistický režim si ho tak cenil, že za normalizace, kdy řada slušných právníků musela odejít na podřadná místa JUDr. Cepl si ještě doplňoval právnickou kvalifikaci studiem na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Odtud také asi pochází jeho pojetí právního světa, o němž nám podal na šestce Českého rozhlasu svou výpověď. Komunistická právní filosofie na něm zanechala své stopy, stejně asi jako v dobách protireformace na ,mnoha lidech katolické náboženství… Kolektivistická státní zvůle ostatně nikde nezmizela beze stop. Je však nebezpečné, když postihuje tak výrazně soudcovský stav. Tak např. samotný fakt, že přelití privatizačního majetku na hlavu, je velmi nejasný výsledek, protože majetek shráblo pár kágebáckých vyvolenců  z naftařských, obilních nebo hotelových společností, a také inkasovaly všechny možné složky StB v bankách aj. finančních a nefinančních  institucích, které následně krachovaly, zanechávajíce za sebou ohon, nikoliv  nepodobný vlečce Haleyovy komety. Chytejte jej lidičky…

Viktor Kožený, kromě financí dostal nádavkem celéí naše loďstvo, komerční(???)  banka způsobila desítky miliard dluhů a její vedení bylo soudci skvěle osvobozeno, právě tak jako všichni justiční vrazi. Naprotoi tomu tátové v ošoupanbých šatech se nomohou dostat anoi ke svým dětem, už jen proto, aby jejich narážení hlavou do komiunistických zdí celý ten parazitující justiční systém co nejvíce vyživili. Není tajemstvím, že máme 3x víc soudců, než ve Francii a Belgiii, a proto musí jeden z nich, byť bývalý vystupovat v rozhlase, aby ubohé občany uklidnil, že je to vlastně ještě málo a připravil na fakt, že soudci chtějí do svých neproduktivních  soudů nalévat další finanční  prostředky z občanských kapes.

Pokud se Cepl zmiňuje, že nedělají statistiku, tak tpo přeci není naše chyba, ale sam,otných soudců, kteří ji patrně nepotřebují nebo neradi vidí. I bez statoistiky občan kolem sebe shledává, že je něco prohgnilého nikoliv ve státě Dánském, ale českém. Nelze nevidět, jak  se komunisté kapsují ze státního a družstevního majetk, aniž by došlo k pořádným restitucím, jak vypadá rodina v Čechách a spravedlnost v podání komunistů a estébáckých soudních znalců..

Životopis pak řádně projít a doplnit:

 

Uvodni strana