Děti s ďábelským věnem z neúplných rodin.     ( MF Dnes 26.4.2008 )

Ludmila Trapková , Vladislav Chvála

 

Tiskem proběhlo toto drama rodiny: Rodiče se rozvedli a nechtějí

spolu žít. Jenže ať si to přejí, či nikoliv, jsou

spojeni nezrušitelnými vztahy se společným dítětem. Dítě je

trháno na dvě strany -noviny zveřejňují fotografii, jak se rodiče o dítě na

veřejnosti perou. Do sporu se zapojují soudy a mezinárodní instituce, neboť

rodiče pocházejí z různých zemí a každý z nich chce žít v té své.

Sebeveřejnější informace nepostačuje k tomu, abychom pochopili vnitřní

situaci rodiny. Ale existuje dost informací na to, abychom se mohli vyjádřit

k roli, kterou v takových situacích sehrávají instituce, jejichž prostřednictvím

se snaží společnost čelit bezradnosti a bezmocnosti zúčastněných,

a zda a jak vůbec mohou tyto instituce přispívat k řešení. Obdobnou tragédii

prožívají tisíce rodin -dětí, matek a otců bez ohledu na geografické hranice.

 

Když se řeší neřešitelné

Pokusíme se konflikt reflektovat optikou zkušeností rodinných terapeutů.

Rodinná terapie je psychoterapeutický směr a také psychoterapeutická

technika a lze rovněž říci, že představuje způsob myšlení o rodině. Kromě

péče o zdraví a prospěch jednotlivých členů rodiny sleduje navíc to, co se

poněkud suše nazývá systémové vlastnosti rodiny. Jsou to síly v rodině,

jejichž původcem a zdrojem není jeden člen rodiny, nýbrž vznikají v interakci

všech se všemi. Lidé nemusí být nijak vzdělaní ani vysoce inteligentní, aby

je na sobě cítili. Postačuje elementární schopnost vnímat emoce, kterou

mají už kojenci; během života se tato

schopnost dále kultivuje. Každý ze zúčastněných může přispět ke zhoršení

či zlepšení společné situace, ale žádný z nich nemá moc vyřešit ji sám.

Pro rodinného terapeuta rodina tvoří organismus, v němž každý má nezastu-

pitelné místo a funkci, podobně jako ji v těle mají jednotlivé orgány. Jestliže

nefungují játra, má to důsledky pro celý organismus. Rodina je v tomto

smyslu nerozdělitelná.

Rodina je od slova rodit a tvoří ji členové rodiny a vztahy každého s kaž-

dým. Vrozené vztahy vznikají tak, že jsme se někomu narodili, jsou nezruši-

telné a trvají i po smrti. Vztahy získané vznikají seznámením zvenčí. Žádný

rozvod na tom, že některé vztahy jsou vrozené a jiné získané, nic nezmění.

Rozdíly je třeba respektovat, jinak se prosazují samy od sebe a mohou nás

nemile překvapovat svou razancí.

Rozvody v rodinách s dětmi jsou zpravidla proto tak konfliktní a emočně

těžké, poněvadž se v nich vždy musí řešit neřešitelné. Jak to udělat, aby

si dva dospělí partneři mohli dopřát distanci a svobodu ve vybydleném

vztahu, jenž byl před početím dítěte vztahem získaným, a tedy ukončitelným,

když se přes dítě stal i vztahem vrozeným, tedy nezrušitelným.

Partnerství a rodičovství se při rozvodu v oněch osobách od sebe štěpí.

 

Rovnice o třech proměnných

Emoce, které v rodičovském páru vznikají a jsou vnímány a přímo "vde-

chovány" dětmi v jakémkoli věku, lze na sociální úrovní přirovnat k výživě,

kterou poskytuje placenta plodu v těle matky. Jestliže se rodiče o dítě perou,

daří se mu asi tak, jako plodu s placentou, do které přestává proudit krev-

ním oběhem kyslík a živiny. Veřejné instituce se pak k rodině přidávají jako

lékaři k nemocnému. Jejich možnosti

jsou vždy omezené: u některé nemoci stačí specialista najeden orgán, u tak-

zvaných systémových onemocnění je třeba porozumět procesům fyziologie

celého těla. Rozvodová situace je systémovým onemocněním celé rodiny

a péče o jednoho člena rodiny, byť by to bylo dítě, nestačí. Právě proto,

že jde o dítě, nestačí ani péče o kteroukoli z dvojic matka-dítě, otec-dítě.

Porucha se týká trojice matka-dítě-otec a lze ji řešit až v tomto trojdimen-

zionálním prostoru.

Organizace a vzdělávání personálu ve zdravotnictví, v sociálních zařízeních

i v soudnictví většinou obsáhne pouze jednu, maximálně dvě dimenze.

Třetí dimenze však ovlivňuje jejich dobře míněné intervence jako boční

vítr a často je přímo maří jako neřízená střela. Chybí pochopení dynamiky

vztahů v celém organismu a jeho vlastních sebeúzdravných sil. V naprosté

 většině rodin leží tyto síly ladem, na jejich léčebnou potenci se nespoléhá a

nevyužívají se.

Co s tím? Rodinných terapeutů je málo, jejich vzdělání náročné, čas

drahý, kapacita omezená. Pomoci by mohla osvěta, šíření "rodinně tera-

peutického myšlení". K té chce přispět i tento text. Chybí nám instituce,

v nichž by se týmy odborníků nevěnovaly pouze takzvaně označkovanému

členu rodiny, který je považován za oběť, ale kde by se věnovaly organismu

celé rodiny zasažené krizí.

 

Vědomé smazávání rozdílů

Nejde totiž jen o rozvody v rodinách s nezletilými dětmi, nýbrž i o další

témata, která doputovala až do českého parlamentu. Zákonodárci

začínají diskutovat o zákonu, který navrhuje ministerstvo zdravotnictví,

podle něhož by napříště ženy mohly získat dítě cestou asistované reprodukce,

aniž by měly partnera, který by se přihlásil k otcovství tohoto dítěte.

Protože technicky to není žádný problém, odborníci na asistovanou

reprodukci chtějí odstranit jakékoli překážky v možnosti poskytovat dra-

hou, a tedy vysoce lukrativní zdravotnickou službu, a to 'bez ohledu na

zájmy dítěte a společnosti. Prozrazují tím na sebe bezděčně, jak hodně jsou

vzdáleni chápání psycho-sociálních aspektů zdraví a nemoci.

Překvapivě se může zdát, že je v tom podporují některé ženy z oblasti gen-

derových studií; ty však patrně sledují jiné zájmy. zřejmě se vychází

z bohorovného předpokladu, že každá žena (v jiných případech každý muž)

má právo na dítě, a úplně se pomíjí právo dítěte na oba rodiče. Vědomě

se smazává rozdíl mezi otcovstvím a mateřstvím a o bezpečnosti vývoje

dítěte ve spontánních oscilacích mezi těmito dvěma přirozenými póly v rodině

zákonodárci (ale bohužel ani lékaři bez psychosomatického vzdělání)

evidentně nic nevědí a možná ani vědět nechtějí.

Trojdimenzionální prostor se tak zjednodušuje do dvojdimenzionálního.

Je to podobně naivní, jako bychom chtěli, aby elektrický proud proudil,

když jeden z nutných plus a minus pólů zrušíme, nebo kdybychom si

představovali, že auto pojede stejně dobře, když v něm necháme jen plyn

či pouze brzdu a zrušíme jejich jemnou spolupráci.

 

Pohodlí, které zhořkne

V našich ordinacích jsme až příliš zaneprázdnění léčbou dětí s nejrozto-

divnějšími příznaky a nemocemi -od těch nejlehčích, jako jsou opakované

neléčitelné rýmy nebo tiky, až k těm nejtěžším, jako jsou autoagresivní one-

mocnění nebo psychózy. Zdravotní stav se ve všech těchto případech často

daří zlepšovat nebo úplně upravit, když vedle somatické léčby pracujeme na

získávání rodičů, dneska především otců, pro jejich vlastní děti. Když

pomáháme překonávat překážky či propasti ve vztazích způsobené tím, že

byl jeden nebo druhý rodič z výchovy dětí vyautován.

Doposud šlo o systémové poruchy uvnitř rodin samotných. Nyní se porucha šíří

nekontrolovaně do celé společnosti, která si hodlá uzákonit, že dítěti

stačí pouze jeden rodič -s naivním odkazem, že to tak stejně spousta lidí

dělá nebo že při usilování o získávání možnosti asistované reprodukce podvádějí.

To je podobné, jako kdybychom si řekli, že lidé stejně kradou, a když to

policisté neradi vyšetřují a soudy zdlouhavě soudí, tak si tedy uzákoníme, že se

smí beztrestně krást.

Pokud se některé ženy rozhodnou pořídit si dítě bez otce na vlastní pěst

a myslí si, že se tak vyhnou nepohodlí seznamování, budování vztahu a přirozeně

konfliktnímu a namáhavému soužití s odlišnostmi partnera opačného

pohlaví, udělají s tím,jistě cennou a jedinečnou zkušenost, s níž se však málo-

kdy pochlubí, zvláště pokud dopadne špatně. Rizika takového počínání se totiž

projevují dlouhodobě. Usuzujeme na ně teprve po letech, často až při transgene-

račním mapování rodu, který záhadně a pod obrazy nejrůznějších zdravotních

či sociálních poruch slábne, až vymírá,protože se třeba ve třetí generaci už

žádný zdravý potomek nenarodí. Jenže na to naše medicína, zaměřená výhrad-

ně na biologickou složku stonání a na jednotlivce, nehledí.

 

Malému agresorovi chyběl táta

Nedávno jsme byli svědky jednoho z mnoha takových smutných případů.

Matka přišla se sotva tříletým synkem,kterého si pořídila ve svých pětatřiceti

letech záměrně samotná bez otce.Matka byla bezradná z toho, jak se k ní

dítě chová panovačně; chlapeček na ni útočil, hádal se s ní, kopal ji a vynucoval

si splnění každého svého rozmaru.Nebyla schopna zajistit si autoritu, před níž by

se destruktivní chování dítěte zastavilo. Nemohli jsme si nevšimnout,že systémové

síly vtahují jako vývěvou tříleté dítě do místa, kam vedle matky patří otec. Chlapec

se přepínal, aby se ujímal partnerské role pro vlastní matku. Panovačnost nebyla

výrazem síly, nýbrž slabosti, a také pokusu uvést do rodiny přirozený řád. Bez otce

se taková situace dá velmi těžko změnit.Museli jsme hledat v okolí svobodné

matky a dítěte dospělou mužskou figuru, která by dala klučíkovi rázně najevo

"a dost,.tohle není tvoje věc!".,. a tím ho vlastně uklidnila. Psychoterapeut může

na sebe takový úkol léčebně převzít.Ale za jakou cenu?

Máme přitakávat tomu, že budeme uměle přivádět na svět děti s ďábelským

věnem? Takové děti dostávají do vínku bez viny a bez zásluhy život v organismu

rodiny, v němž už od začátku chybí jeden z nejdůležitějších" psychosociálních

orgánů -otec.

Výzkumy ukazují,že z neúplných rodin pocházejí děti nemocnější, s poruchami chování,

mají někdy až nepřekonatelné potíže se separací z rodiny, odcházejí do světa nezralé,

 zakládají rizikovější rodiny, jejich rody mají tendenci slábnout. Nedávno

se v tisku objevily statistiky svědčící o tom, jak významně často končí děti,

které vyrostly mimo rodinu, v ústavní péči, v kriminálech. Vina se však hledá

ve špatné kvalitě ústavů...

 

Ironie naší doby

Možná se všichni cítíme provinile.Společnost se vyrovnává se šokujícími

odhaleními traumat způsobených potlačováním menšin, homosexuálů, Židů,

černochů, Romů, ale také žen. Stigmata si odedávna nesly životem rovněž děti

narozené mimo manželství, z rozvedených rodin nebo z ústavů. V zájmu

tolerance se učíme potírat jakékoli stigmatizace. Jenže to ještě není důvod,

abychom přehlíželi, že ne všechny varianty rodiny jsou stejně výhodné pro

zdravý vývoj a výchovu dětí. Neobstojí argument, že i z rozvedených rodin,

z dětských domovů, či z kriminálních poměrů mohou vyrůst morálně silní

jedinci, kteří přispějí k obnově svého rodu a k jeho novému zesílení. Co nás

nezabije, to nás posílí? Problém je, že ty konstitučně průměrné to oslabuje

a slabé přímo zabíjí. V takto mnohem složitějších sítích vztahů, které jsou

semeništěm neřešitelných emočních konfliktů, a tedy i nemocí a poruch,

jsou děti, nezralí jedinci a staří lidé systémovými silami vytlačování na okraj

rodin i společnosti. Takže kde jsou ty důvody, pro které bychom měli vznikání

takových extrémních konstelací uzákonit?

Ironií doby je, že v parlamentu se nyní jedná o dalším zákonu, podle něhož se budeme

snažit učinit z pěstounů profesionální pracovníky, neboť dětí nejrůznějším způsobem

postižených mentálně, sociálně, s kriminálními sklony, obětí rodinného násilí

atd. znepokojivě přibývá a obětavých pěstounů, kteří se takových dětí ují-

mají z altruismu, nepřibývá stejným tempem.

 

 

 

Ludmila Trapková ( 1949 ) – klinická psycholožka,psychoterapeuta a rodinná terapeutka,

                                               má soukromou praxi v Praze a je členkou týmu Střediska

                                               komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci

 

Vladislav Chvála ( 1952 )  - gynekolog,sexuolog  a rodinný terapeut,vede Středisko

                                              komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci

 

společně vyučují rodinnou terapii a napsali několik knih ( nakl.Portál )