DEVIACE SOUDNÍ PRAXE V OPATROVNICKÝCH CAUSÁCH Na rozhlasových vlnách Radiožurnálu  proběhla poslední zářijový týden roku  2003 za přítomnosti  soudkyně Martiny Kasíkové  diskuse o tzv. opatrovnických causách a výkonu rozhodnutí, inspirovaná exekucí nezletilého Kotana, poté co se jej matka dlouhodobě zpěčovala otci předávat, ačkoliv jí to bylo původně přikázáno soudem.

            Výroky soudkyně Kasíkové  dobře dokumentují jednostrannou marxistickou deviaci soudobého českého soudnictví. Protože byl pořad avizován televizí jako setkání Radiožurnálu se zástupkyní Unie soudců ČR, zaměříme se na některé aspekty, jež považujeme přes jejich obecné rozšíření za  krajně nezdravé a společensky nežádoucí, sloužící jen opatrovnickému subsystému v ČR, event. mocenským zájmům státu a jeho soudům a byrokracii.

 

HLEDISKA PRÁVNÍHO SYSTÉMU

K dotazu moderátora  Martina Veselovského podle čeho soud rozhoduje, v systému, kde jde o svěřování dítěte do péče jednomu z rodičů a určování styku  odpověděla soudkyně Kasíková : „Soudce vždy rozhoduje podle ZÁJMU DÍTĚTE.Takže,  rozhodující jsou VAZBY  dítěte na jednoho či druhého rodiče.“

Uvedený právní názor, který je pouhou soudcovskou rétorikou,  bez ohledu na jeho všeobecnou rozšířenost však musíme z více odborných důvodů zcela odmítnout.

  1. Tzv. zájem dítěte, který není přes výhrady rodičovských organizací dodnes specifikován. Stát v duchu komunistické  ideologie, a potažmo i jeho soudkyně, si zájem dítěte vykládají zcela ideologicky, po svém, bez ohledu na dokazatelná sociologická fakta.

      Tak v podstatě záleží na jejich marxistickém vzdělání, ženské soudržnosti a justiční         zvůli. Je to nepřirozené, protirodinné, komunisticky zvrácené. „Stát,“  a tím spíše po tzv.   „sametovém převratu“,  není k takovému nesystémovém „výkladu,“ v důsledku       směřujícímu proti normálním soukromým vztahům náležitě legitimován.

  1. Přitom  skrz myšlení a jednání  soudců dochází  hlubokým a trvalým  zásahům státu do ryze privátní a intimní rodinné sféry,  zejména pak v  narušení výchovy a citového vývoje dítěte, za kterého se soudkyně a občas i soudce  schovává. Tímto postupem je  v České republice  běžně porušováno obecně lidské právo na štěstí, které bylo už minulém režimu v právnické literatuře marxisticky dezinterpretováno.
  2. Zájem dítěte vykládaný jako větší závislost pouze na jednom z rodičů,  tedy jak paní soudkyně  uvedla …“vazby“ dítěte, je  hledisko naprosto ideologické, odborně vyvrácené,   tedy právnicky zcestné. Pediatr Zdeněk Matějček totiž doložil svými výzkumy  „vazeb“  dětí na matky, jež byly prokazatelně nekvalitní, ba asociální,    alkoholičky, prostitutky, trestané za krádeže, zpronevěry, ženy násilných povah vůči dítěti,  apod., že je tyto  preferují  neuvědoměle, především a často pouze proto, že s nimi častěji přicházejí do styku. Nelze proto vyvozovat, jak to činí soudci včetně Kasíkové, že  dítě má být trvale z důvodů takto účelově  vykládaného … „zájmu dítěte“ od jednoho rodiče separováno a trvale vloženo do pochybné péče rozvádějící se matky, často špatného charakteru. Naopak, střídavá péče obou rodičů, je zde vhodná, soudci jí však  ke škodě celé populace nepoužívají, třebaže je otci požadována..
  3. Výše citovaný právní názor soudkyně Kasíkové je v rodinném právu prvkem  komunistickým, vyznačuje se totalitarismem proti  jednomu z rodičů (nejčastěji otci, ale samozřejmě i dítěti)  pocházejícím z právního státu zákonem uznané doby nesvobody. Cílem takto zavedeného názoru je zbavit dítě přirozeného rodiče, nejčastěji otce, proti kterému je každý totální režim nejvíce zaměřen. Naopak, dobře je tato věc ošetřena např. v Itálii, kde může rozvedený otec  participovat na výchově svého dítěte každý den odpoledne. Jde o jeden z důvodů, pro který má Itálie v Evropě nejnižší rozvodovost. Česká republika má naopak nejvyšší v celé Evropě.
  4. Samozřejmě,  jde také v tomto případě  potlačování přirozeného  rodičovství  na úkor pochybné vlivové sociální ekologie, která je ideologickým konstruktem komunistů. Ti vsázeli vše na výchovu prostředím a jako čert kříže se obávali dědičnosti  a pevného  řádu v rodinných vztazích. Vázanost dítěte nesmí být důvodem k narušování rodičovské výchovně citové konzistence už proto,  že na rozdíl od pevného rodičovství  přirozeného otce „vazby“ nejsou  nic stabilního a poměrně  snadným působením okolí se rychle mění.Dítě v průběhu života také své vazby  mění také  osobně a nelze je pokládat za něco, čím by se měly soudy na  roky řídit, co by pro ně mělo být …“rozhodující“.
  5. Konečně,  rodina tvoří přirozený biosociální systém. V něm jsou děti jen jedním z prvků. Soudci nemají žádný puvoár k tomu aby jej na úkor ostatních svými  ideologickými konstrukty narušovali. Jejich činnost je řízena spíše  stranickou filosofií práva  a vlastním prospěchem nz nekonečných procesů, než deklarovaným …“zájmem dítěte“. Tím naopak musí zůstat  nárok na oba rodiče, i dle mzn. dokumentů (!), jež ČR  ratifikovala.
  6. Nerespektování otců  a jejich přirozeného rodičovství , resp. jeho materialistická degradace na pouhou biologii (např.úřady a soudy užívají téměř výlučně nesprávný a diskriminační  termín „biologický otec“)  nabylo v ČR tak masového rozsahu, že můžeme právem hovořit o specifické menšině, entitě občanů  ČR,  postižených  filosofií stranického práva – a jako takoví by otci  měli hledat ochranu u mezinárodního soudního dvora aj. orgánů OSN.
  7. Dalším, rozhodně však nikoliv posledním aspektem je systémové narušování rodinné mezigenerační solidarity, násilným  upřednostňováním  „sociálního“ výběru příbuzenstva pouze po linii matky a jejích nových „lepších“ partnerů. Tím jsou záměrně rozbíjeny přirozené rodinné vztahy.  Zde je pak nejen poškozováno dítě. Ale také urážena lidská důstojnost  všech  prarodičů z otcovy strany, včetně ovšem degradace vztahů dítěte s otcem podle totalitně ideologických konstruktů. Dítě je neeticky přivedeno až na samý okraj  společnosti a jsou mu soudní klientelou ordinovány zdravotní problémy.  Ty opravdu nemají se spravedlností, jak ji znají v nekomunistických částech Evropy nic společného. Sociální deviace tohoto  postupu spočívá ve faktu zneužívání psychologie a psychiatrie  pro totalitní praktiky, přičemž přirozený otec, jemuž dítě nebylo ve statisticky prokazatelných 97 procentech svěřeno  do výchovy a výživy  je zákonitě vytlačován mimo sféru dosahu na ochranu jeho zdraví. Jsme svědky toho, že mu pak peněz chtivé psychiatričky ordinují namísto tatínka svoje „dryjáky“, v lepším případě pro děti nevhodný lexaurin.  Otec podle zákona nemůže být ani řádně seznámen – a státní lobby opět profituje a slaví své další vítězství svých  komunistických praktik   nad zdravým rozumem. 

 

 Další výrok diskutérky – soudkyně Kasíkové svědčí o naprostém nezájmu soudců o  přirozené právo v mezilidských, zejména rodinných  vztazích a je signifikantní pro komunisty nastoupený směr rozbíjení rodinných vztahů na úkor otce a ve prospěch státu. Vývoj v rodinném právu tak staví na zpevnění své deviace, jíž se rozdělují práva k dětem jakoby šlo  pouze o dorůstající výrobní síly nebo ještě hůře  militaristický lidský materiál.   Obecně řečeno, s dětmi  vytrženými z otcova ochranného zraku i péče, bude pak stát bez ohledu na otce a jeho přání disponovat, jak uzná za vhodné. Dále tedy opět Kasíková: „Samozřejmě tam, kde jsou vazby dítěte na oba rodiče velmi dobré je to rozhodnutí obtížné, ale obvykle JEDEN z rodičů o dítě pečuje častěji a dítě má k němu každodenní běžnější vazby.“

K dotazu moderátora jak se do soudního rozhodování promítá věk dítěte, odpovídá soudkyně zas jen příznačně pro  záměry soudcovskou  lobby:

Záleží samozřejmě vždy na jeho rozumové vyspělosti. Tam kde je schopno jednoznačně svůj názor vyjádřit a je jasné, že ten názor není ovlivněný  nějakou momentální situací, vždy soudce k tomu názoru přihlédne.“

Podle tohoto právního názoru  jsou vlastně přirození rodiče jaksi „mimo mísu“. Stačí, když dítě bude … „rozumově vyspělé,“  - byť jinak ekonomicky nesamostatné,  vzdělanostně  nedostačivé,   ba charakterově nehotové - a už může být jeho názor „legálně“ stavěn proti postoji jednoho z rodičů, který ho nota bene ještě živí. Soudkyně vychází z nezvratného přesvědčení, že je to asistenční stát, který má   legalizovaný patronát, k tomu  aby jeho soudní moc rozhodovala co s dítětem – byť by to bylo na škodu jeho vývoji. Za ten ovšem onen přemoudřelý stát neponese nejmenší zodpovědnost. Ledaže by pak dítěti, jak se běžně děje poskytoval  podporu  v podobě diagnostických ústavů (čili polepšoven) a v dospělém věku pak výchově – nápravných zařízení, event.  státních a polostátních protidrogových center. Aby státní klientela na dětech co nejvíce profitovala, uvažuje o snižování hranice  trestní zodpovědnosti. Aby však zodpovědnost tza deviantní vývoj dítěte přeci jen nezůstala na konkrétních soudkyních, tyto se kryjí tak, že  de facto delegují soudní  pravomoci na svůj klientelistický systém soudních znalců.

Delegace soudní kompetence na další osoby, které nejsou soudci, je pro spravedlnost ve státě velmi nebezpečný prvek, známý českým občanům z doby vrcholné justiční zvůle komunistů v létech padesátých. Připomeňme jen, že národní hrdina gen. Heliodor Pika byl popraven na základě vyjádření dvou soudních znalců, z nichž jeden pak jménem Zadina sám spáchal sebevraždu. Je příznačné, že justiční vrah generála Piky,  soudce Karel Vaš nedávno snadno ušel spravedlnosti.

HLEDISKA PSYCHOSOCIÁLNÍHO VÝVOJE

Celý státní „opatrovnický“  systém a zejména pak soudci si jsou plně vědomi faktu, že řádným uplatněním  společné střídavé péče by namnoze přišli o svoje živobytí. Schovávají se tedy za  nikde nespecifikovaný “zájem“ dítěte“ Samozřejmě, při tom nemohou popřít očividný fakt,  že  v případě nedefinovaného „zájmu dítěte“ jde o  očividný fakt  naprosto nestálé a tak hodnoty bez řádné právní relevance.  Validita samotného termínu je pouze psychologická a psychosociální. Proto jej  soudkyně a soudci využívají i tam,  kde jen mohou ves styku otce s dítětem nějak zabránit. K tomu uvádí soudkyně Martina Kasíková: Samozřejmě, zákon tomu říká zájem dítěte, myslím že je to hezky vyjádřeno, ale musíme přihlédnout k tomu, že třeba ten názor dítěte na to, u kterého z rodičů chce být se i vyvíjí v čase. To dítě samozřejmě dospívá, má samozřejmě nějaké zkušenosti s každým z rodičů a v době, kdy soud  vydával rozsudek tak jeho názor mohl být zcela jiný, než je v době kdy soud ten rozsudek vykonává.“

Z uvedeného  prohlášení soudkyně vyplývá, že celá tzv. rodinná legislativa  a hl. soudní praxe se řídí v České republice nikoliv přirozenými potřebami dítěte, ale pouze jakousi vůlí a zvůlí soudců. To,  pokud ovšem vůbec není  otec vydán  na pospas tzv. „justičnímu sadismu“. Za těch  okolností se už on a celé příbuzenstvo z jeho strany nikdy se vlastním  dítětem setkat.

Je evidentní, stejně jako neetické a dokonce nesmyslné, že soudci si vykládají …“zájem dítěte“  jako stav, v němž  má dítě zůstat výhradně s matkou.  Kasíková  to vyjádřila  asi takto:  Já bych  byla nerada aby se tady vytvořila jaksi iluse, že téměř každý rozvod  nebo po každém rozvodu následují takovéto konflikty. Je to spíše naopak a většinou jsou ti rodiče natolik zodpovědní, že a obvykle se dohodnou , že dítě zůstane u matky“…(!!!)

Ovšem za zvláště sociálně deviantní  je nutno považovat názor soudkyně-diskutérky, podle nějž by bylo možné napřed připustit psychosociální devastaci dítěte, nedostatkem kontaktu s rodičem, (otcem),a pak  jej na  tohoto přirozeného rodiče „přivykat“. Soudkyně  Kasíková má následující, krajně deviantní  vidinu:  …“Myslím si, že tam chybí takový ten doplněk právě toho zapojení nějakých  dalších osob  jak jsem o tom  mluvila – toho starostu, lékaře, třeba průběžných rychlých psychologických posudků, protože v mezidobí od vydání rozhodnutí  může dojít skutečně ke změně postoje toho dítěte nebo například k vytváření tzv.  neutrálních míst,  na kterých se setká to dítě s tím rodičem, kterého třeba rok, půl roku nevidělo a tam za pomoci nějakého zkušeného psychologa budou postupně navazovat kontakt.“  Každá žena v šátku, na rozdíl od těch, které nabyly vzdělání na právnické fakultě vědí, že nedodržuje lis se zákon, tzv. „neutrální místa“ zhola nic neřeší! Popouzené dítě, které už namnoze začíná trpět syndromem zavrženého rodiče (angl. zkr. PAS) je prostě  právním systémem vydáváno za pokusné zvíře, které ovšem na rozdíl od třeba laboratorního potkana je na svých právech mnohem více omezeno. Dítě přivedené matkou, obvykle náležitě instruované  nemůže na svojí obranu zmoci v podstatě nic, protože nechápe, v jak nesmyslné úřední  se stalo figurkou. Má posloužit k dokončení svého odcizení  otci, podle známého scénáře, v němž najatý odborník vystupuje jako soudní sluha. Bohužel, tuto zkušenost už otcové nabyli, dobře vědí, že jde o nákladnou mimosoudní soudní frašku se soudní dohrou. Z důvodů vysokého  klientelismu  na všech stupních jí tatínkům vůbec nedoporučujeme. Jde také o to, že tzv. „neutrální místa“ naprosto neumožňují rozvinout  tzv. rodinnou spravedlnost. Jde o vztah, v němž má dítě nejen přijímat, ale také se rodiči odměňovat  a naopak. Vůbec nechápeme, jak si mohli soudci teorii „neutrálních míst“  zřejmě pro  vlastní selhávání  a vrhání viny na rodiče vůbec vymyslet. Zbývá tedy mnohem efektivnější doporučení paní Kasíkové  a jejím kolegům, na tenhle výmysl prostě zapomeňte! Soudce poctivé, kteří  mají na mysli více než marxistické poučky, lze odkázat na literu zákona s tím, aby  se ke svojí odpovědnosti  přihlásili a  nařizovali společnou a střídavou péči, kde je to jen trochu možné. Nikdo v této zemi, kdo již  v souvislosti s dětmi jisté zkušenosti se „státním patronismem“  nabyl,   totiž nebude investovat do cílených experimentů, podle nichž soudce opět deleguje svoje kompetence i zodpovědnost(!) na další osoby,. To aby snad nemusel uznat přirozené právo dětí na vlastního otce. Pojem rodinné spravedlnosti,  na západ od naší hranice notoricky známý,  nemá totiž  se spravedlností soudní, jak ji známe dnes, vůbec nic společného…

 

HLEDISKO ETICKO HISTORICKÉ A SOUDNÍ DEVIACE

 Ani feudalismus nebyl tak bezohledný v těchto věcech, jako jsou dnešní totální praktiky, aby odděloval  otce od dětí. Soudci navíc tímto postupem bez velkých rozpaků směřují k tomu, aby se z dětí stávali jacísi janičáři, kteří pak vedou proti vlastní krvi svatou válku. Počátky zneužívání dětí proti otcům  totálním režimem, v němž se dnes pokračuje, jsou  jasně  datovatelné. Začalo to procesem proti Bedřichovi Frejkovi, kdy jeho syn Martin Frejka  žádal pro svého otce trest smrti, protože v něm prý …“odhalil svého nejzavilejšího nepřítele“. Českým Pavkou Morozovem se však mladý Frejka nestal, asi tři týdny po popravě svého táty sám spáchal sebevraždu. Jenže, to už soud a ministerstvo spravedlnosti nemohlo zajímat…

O to závažnější a nemravnější je fakt, že ještě dnešní soudci  zhola nepoučení minulostí, připouštějí svědectví popouzených dětí proti svým rodičům. O tom v diskusi hovořila koordinátorka projektu Podpora dětských práv, Jarmila Night:…. „jedná se skutečně o soudy pro mladistvé. Což, je něco nového, což …zatím  nikdo moc o tom neví a ví se, že tedy něco takového bude, bude to pro mladistvé, je to teda pro mladistvé pachatele, čili zase ten DĚTSKÝ SVĚDEK z toho trochu vypadává, ale myslím si, že to je krok správným směrem.  A dále např. …  „Pochopitelně  prvotní je prevence. Ale když už k tomu jednou dojde, tak například ta příprava dětských svědků při  podání výpovědi.To dítě  by mělo vědět co ho čeká…

Soudkyně Martina Kasíková  si pak ještě jednou zjevně odporovala, když zdůvodňovala proč děti dávají téměř výhradně matkám:  „Neznamená to ale, že otec jakkoli selhává, ale otec prostě plní v té rodině nebo  v té konkrétní rodině plnil tu funkci toho kdo zajišťuje živobytí, že to tak řeknu a s tím dítětem byl každodenně méně.“  Kasíková se  nechala také slyšet, že by se jí zamlouvalo ještě další zvýšení pravomocí soudců za současného ještě většího (!) rozšíření vstupů  správních a školských orgánů do rodinných vztahů. Přitom Kasíková bez ohledu na dvě minulé války a zrůdnou totalitu v prohlásila, že prý …státní systém vždy usiluje o dokonalost, ale nikdy ji nedosáhne(!)

             No, ale to už tady přece bylo, opravdu, jde o neskrývaný soudní návrat k totalitě v soudnictví. Jde tedy o zjevnou společenskou deviaci v tomto společenském subsystému. Za takovou státní „dokonalost“  vám soudružko  Kasíková pěkně děkujeme!  

                                                                                  ZBYNĚK ŠIMŮNEK

 

Uvodni strana.