Evropský soud pro lidská práva pokutoval Českou republiku

4. 05. 2010

Dne 22. 4. vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek ve věci Thomas Lawrence Macready proti České republice. Stěžovatel namítal zejména porušení svého práva na přiměřenou délku soudního řízení o navrácení dítěte do země obvyklého bydliště a související porušení svého práva na rodinný život.

Poté, co v roce 2004 stěžovatel, americký občan žijící v Texasu, požádal o rozvod, vrátila se jeho manželka do České republiky i s jejich tehdy dvouletým synem. Stěžovatel v říjnu 2004 podal k Městskému soudu v Brně žalobu o navrácení dítěte do USA na základě Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Městský soud v dubnu 2005 žalobě vyhověl, ale v průběhu odvolacího řízení vyšlo najevo, že nezletilý trpí autismem, a proto Krajský soud v Brně v červnu 2006 žalobu zamítl s tím, že by změna spočívající v navrácení takto nemocného a na matku silně vázaného dítěte mohla zanechat na jeho zdravotním stavu trvalé následky. Městský soud opakovaně vydával k žádostem stěžovatele předběžná opatření o úpravě jeho styku s nezletilým synem na konkrétně stanovené dny jeho pobytu v České republice, matka však s poukazem na problematické chování stěžovatele a zdravotní stav nezletilého návštěvy umožňovala jen omezeně. Od ledna 2006 byl styk stěžovatele se synem stanoven soudem v rámci těchto předběžných opatření v rozsahu pouze několika hodin denně vždy za přítomnosti matky. V prosinci 2008 odmítlo Ministerstvo spravedlnosti odškodnit stěžovatele, který se již se svým nárokem na soud neobrátil.

Soud ve Štrasburku v prvé řadě řešil námitku vlády, zda stěžovatel vyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, když se řádně nedomáhal zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V kontextu rozhodujícího významu sporného řízení pro stěžovatelův rodinný život, kdy šlo cestou navrácení dítěte o co nejrychlejší obnovu předešlé situace, v jaké se dítě nacházelo před jeho neoprávněným přemístěním, Soud dospěl k závěru, že možnost požadovat finanční náhradu nepředstavovala dostatečnou nápravu, a námitku zamítl.

V meritu věci Evropský soud zdůraznil cíl Haagské úmluvy, jímž je co nejrychlejší obnova předchozí situace rodiny, a zmínil i v této úmluvě obsaženou šestitýdenní lhůtu pro vyřizování žádostí o navrácení dítěte, která byla zjevně překročena. Rovněž kritizoval, že v mezidobí mohla být práva stěžovatele na styk s dítětem vymezena toliko předběžnými opatřeními vydávanými na jeho žádost, aniž by ovšem soud vyvinul iniciativu pro vytvoření nezbytných podmínek pro realizaci práva na styk v budoucnosti, např. nepřijal žádná donucovací opatření vůči matce nebo si nevyžádal pomoc správních orgánů a odborníků. Podle mínění Soudu ve Štrasburku nebylo právo stěžovatele na rodinný život v souhrnu chráněno s dostatečnou účinností.

Na spravedlivém zadostiučinění bylo stěžovateli přiznáno celkem 20 000 eur. Rozsudek dosud nenabyl právní moci.