O pádu jednoho mýtu

 

„Naše justice je sice pomalá, ale spravedlivá“, dušovali se donedávna před televizními kamerami všech myslitelných stanic  a v nejrůznějších křeslech naši politici, především pak ti, kteří za justici nesou přímou zodpovědnost. A dodávali : „Podívejte se na Štrasburk – nikdy nám přece nic jiného než průtahy v řízení nevytknul“.

 

Po úterním (18.7.) – průlomovém - verdiktu štrasburského soudu ve věci Fiala versus Česká republika se tento zjevně falešný mýtus zřítil jako domeček z karet. Štrasburský soud – přes veškeré manipulace ze strany české kanceláře soudu a přes veškerou snahu nepohněvat si příliš česká úřední místa – musel konstatovat, že Česká republika porušila v tomto drastickém případě milujícího otce bojujícího o vlastní děti hned tři články  mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv, a sice :

1)      článek 6 v bodě1: Právo na spravedlivý proces

v přiměřené lhůtě

1)      článek 8 : Právo na rodinný život.

2)      Článek 13 : Právo na efektivní právní

ochranu ze strany státu.

 

 Z tohoto průlomového konstatování můžeme snadno dovodit následující závěry :

 

ad 1)            V České republice probíhají nespravedlivé soudní procesy.

ad2)     Česká republika nezaručuje svým občanům dokonce ani právo na rodinný život.

ad 3)    Česká republika neposkytuje svým rezidentům právní ochranu, ač k tomu má draze

 placený státní aparát.

 

Myslím si, že již při letmém pohledu na tato zásadní konstatování musí jít většině Čechů plným právem mráz po zádech. A samozřejmě se vnucuje  i otázka : Tak kde to vlastně žijeme ?  Na co a komu ty daně vlastně platíme ? Co nám z nich státní úředníci garantují, když ani nerušený rodinný život není u nás samozřejmostí ?

 

Možná pro ty, kterým nejsou příliš známy okolnosti tohoto hrůzostrašného případu, neuškodí shrnout několik základních údajů.

 

            Pan Fiala byl až do roku 2000 slušným,  řádným a bezproblémovým občanem a pokud si někdo škatulkuje lidi podle jejich příjmové a sociální situace, pak patřil k vyšší střední třídě s pravidelným měsíčním příjmem kolem 60.000,- Kč, který pobíral z titulu různých manažerských pozic většinou v mezinárodních firmách. Hovoří několika západními jazyky a v tomto prostředí se i většinou pohyboval. Proto nemohl tušit a netušil, v jakém stavu je naše justice a na co narazí, když s ní přijde do styku. Naivně se domníval, že s menšími a vesměs přijatelnými odchylkami je víceméně spravedlivá a že s ním bude zacházet jako s plnoprávným a řádným občanem, který si mj. toto zacházení do značné míry předplatil na svých nemalých daních. O to větší pak bylo jeho rozčarování, když zjistil, že je mu á priori předurčena role bezprávného platiče na jeho dva  syny, o které se do té doby – na rozdíl od matky – vzorně staral a které měl velmi rád. U soudu ho pak šokoval nejen přednastavený mechanismus, který ho z výchovy automaticky vylučoval a bezdůvodně preferoval psychotickou a morálně zjevně problematickou matku, ale i celková morálně-kulturní úroveň soudkyň, na kterou  nebyl připraven, neboť s něčím podobným se nesetkával v pobočkách zahraničních firem, kde pracoval, ani v roli uklízeček.

 

No a protože z titulu svých dřívějších zkušeností i své povahy nebyl zvyklý se s něčím podobným dobrovolně smiřovat, začal nahlas a otevřeně říkat i psát, co si myslí nejen o úrovni těchto soudkyň, ale i celé justice, která může takovým lidem za takovou práci vyplácet horentní platy a ještě jim zaručovat doživotní neodvolatelnost.

 

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, byla však výrazně jiná nežli si pan Fiala – poněkud naivně -  představoval. Nejen že se nikdo z  kompetentních činitelů o žádnou nápravu nepokusil a nepostaral, ale z titulu své nemalé moci se soudci a soudkyně začali svorně a v nerozlučné a symbolické shodě panu Fialovi otevřeně mstít, a to způsobem sobě vlastním, tedy velmi primitivním – zakazovali mu vidět vlastní děti a začali vyrábět různé zjevně uměle vykonstruované trestní procesy, založené především na zneužití paragrafu o útoku na státní orgán. Na Vánoce 2003 ho poprvé strčili na měsíc do vazby, když po zrušení nesmyslných zákazů odvolacím soudem odjel se svým synem k jeho rodičům na Moravu. To, co následovalo poté, už nebylo ničím jiným nežli nerovným bojem neozbrojeného jedince s obrovskou přesilou státní moci.

 

Pan Fiala byl pravidelně pronásledován policií na podkladě ničím nepodložených obvinění a když se před soudy, kontrolované nebývalým zájmem veřejnosti, prokázalo, že se vlastně nikdy nic nestalo, následně zase osvobozován. Přesto dlouhodobě zažíval to, co z dob totality znával ze zahraničního rozhlasu ohledně činnosti nezávislých občanských aktivistů, pronásledovaných bolševickým režimem  - zatykače, ukrývání, policejní štvanice celostátního charakteru, bezdůvodná předvolávání, nesmyslná obvinění, následně zase rušená, 2 x byl dokonce zjevně bezdůvodně uvězněn, naposledy v květnu tohoto roku…. To už to připadlo natolik podivné i prezidentské kanceláři, že rozhodla o jeho neprodleném propuštění z vazby. 

 

Soudci štrasburského soudu při pohledu na to penzum vzteku a nenávisti státní moci, beztrestně vylévaném na bezbranném občanovi za jeho evidentně oprávněnou kritiku, museli nutně zkoprnět v němém úžasu. Je tohle vůbec možné v členské zemi Evropské unie, která se považuje za demokratickou, s vyřešenou otázkou lidských práv  ?

 

Jejich vzkaz české vládě byl tentokrát jednoznačný : Něco podobného se v zemi Unie prostě dít nemůže a nesmí. Nejen že jsme šokováni Vaší oficiální rodinnou politikou, která představuje směsici komunistického materialismu a nejprimitivnějšího feminismu v jeho militantní podobě a která je na hony vzdálena současnému evropskému myšlení, ale jsme naprosto otřeseni tím, jakým způsobem zacházíte s vlastními občany, nota bene občany, na které byste měli být spíše hrdí, než je pronásledovat.

 

Věříme, že takové vzkazy se české vládě – natož pak ministerstvu spravedlnosti – neposlouchají dobře. Otázkou však je, zda bude schopna si z nich vyvodit správné závěry. A zejména – zda je bude schopna dovést do praxe.

 

Pan Fiala svůj požadavek na spravedlivé zadostiučinění, na které má jistě nárok, zatím neuplatnil. Podle rozhovoru, který po vyhlášení štrasburského rozsudku poskytnul internetovému serveru Justice TV, chce po české vládě něco jiného : Chce, aby všichni ti, kdo se na vyřizování případu jeho dětí podíleli, v justici okamžitě skončili.  To však podle současně platného zákona o soudech a soudcích není možné. Bude to tedy vyžadovat zásadní legislativní změnu.

 

Vzhledem ke skutečnosti, že se panu Fialovi podařilo prosadit si vydání průlomového rozsudku mezinárodním soudem, lze očekávat, že ani splnění tohoto úkolu nebude pro něj neřešitelným.

 

Možná není od věci konkretizovat, koho by se tato legislativní změna týkala hned v první vlně. Pan Fiala uvedl sedm jmen : Čtyři soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 – Horká, Tondrová, Kloudová a Svobodová, jejich přímí nadřízení – místopředseda soudu Malý a předseda soudu Rudý a dále pak jejich nadřízený z odvolacího soudu, kterým bezesporu je předseda Městského soudu v Praze doktor Sváček.

 

Lze věřit, že pokud by se podařilo takovou změnu na českém státu vymoci, bylo by to dostačujícím signálem i pro všechny ostatní soudce, co si smí dovolit a co už je nejen dávno za hranicí slušnosti, ale i trestní zodpovědnosti.

 

 

 

Pokud se něco v době od tzv. sametové revoluce povedlo, pak to byl – byť s výhradami, zejména morálního charakteru – transfer ekonomiky, na kterou se privatizace ukázala být ne sice bezchybným, ale přeci jen dostačujícím všelékem. Ekonomika se rozběhla a je to bezesporu právě ona, která táhne celou českou společnost kupředu.

 

Co ale s totalitně pokřivenou justicí, která do dnešních dnů přežila beze změny a ještě se nebezpečně rozbujela a nabobtnala ? Že bychom okolnímu světu vzkázali : Nechcete někdo drahou, nevýkonnou a neefektivní justici se sklonem k bolševickému pohrdání lidskými právy?

 

Myslím, že by případní zájemci nestáli zrovna v dlouhé řadě …

 

Takže to zase nezbude na nikom jiném, než na nás. Pokud tady chceme v klidu žít a vychovávat svoje děti v řádné, samostatné a zodpovědné občany, neměli bychom tyto nutné změny odkládat.

 

 

Ing. Jiří Krám

 

 

 

V Hradci Králové, dne 20. července 2006