JUSTICE: Novela zákona o soudech a soudcích nestačí

28. října 2008

 

Od 2. října platí novela zákona č. 6/2002 Sb., jejímž hlavním cílem je podle důvodové zprávy právní úprava odvolávání funkcionářů soudu. Potřeba nové právní úpravy byla zřejmě vyvolaná obtížemi s odvoláním předsedkyně Nejvyššího soudu. Celý příběh tohoto odvolání je směšný (viz dále). Uvedenou novelou nebyl dotčen §164 ve znění: Stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti. K tomuto tvrzení bych se rád z pohledu laika kriticky vyjádřil. Použiji článek místopředsedy Ústavního soudu Prof. JUDr. P. Holländera, DrSc o nezávislosti soudců zde [1], zaměřený proti jakékoliv reformě justice. Doporučuji tento článek, který koncentrovaně vyjadřuje současné justiční principy, nejprve přečíst. Formulace uvedené v článku jsou dále označeny kurzívou.

Klíčovým problémem je tvrzení, že rozhodnutí soudů nesmí podléhat žádné revizi mimo jakákoli odvolací řízení stanovená příslušnými právními předpisy, jinak je ohrožena nezávislost soudce. Snažil jsem se nejprve nalézt definici nezávislosti soudce, aby bylo zřejmé, co je ohroženo. V Blackově právnickém slovníku (v 7. vydání z roku 1993) je tato obecná definice nezávislosti: „Stav nebo postavení být prostý závislosti, podřízenosti nebo nadvlády.“ Definice nezávislosti pomocí závislosti je příklad definice kruhem neboli tautologie a snad ani nelze lepší vymyslet. Proboha na jakých základech to stojí justice. Od této chvíle ať budu psát jakoukoliv hloupost, tak toto nemohu překonat.

Lepší je definice z Wikipedie: Nezávislost je všeobecný politický pojem, který značí, že nějaký stát, část obyvatelstva nebo organizace vládne sama sobě a má nad sebou svrchovanou suverenitu. Podstatné je, že v této definici se o nezávislosti jednotlivých lidí a tedy i soudců nehovoří. Domnívám se, že pojem soudcovské nezávislosti je problematický, protože je z velké části spojen s rozhodovací činností soudce a ta je determinována jeho schopnostmi a osobními vlastnostmi. Definice nezávislosti soudce asi neexistuje a tím není zřejmé, co je případným přezkumem rozhodnutí soudu vlastně ohroženo. Zřejmě se tu směšuje velmi potřebná a existující nezávislost justice jako organizace, která je garantována zákony či ústavou a chrání soudce před vlivy z venku a nezávislost soudce jako osoby, kterou nelze zaručit.

V článku je však uvedena teze, která má dokázat, proč kritikou či přezkumem postupu soudce je ohrožena jeho nezávislost. Cituji: „Připomeňme na tomto místě fundamentální tezi, dle níž odborné znalosti soudce v sobě nutně zahrnují i hodnotící komponent, jehož posuzování by tudíž už z povahy věci bylo omezením jeho nezávislosti“. Tato klíčová věta má zdůvodnit, proč by byla omezena nezávislost soudce, kdyby bylo jeho rozhodnutí podrobeno přezkumu. Potíž je, že jí zcela nerozumím. Doufám, že nedělám chybu, když termín komponent nahradím složkou. Potom snad také není významový posun, když větu zkrátím a přepíši: Omezením nezávislosti soudce je posuzování hodnotící komponenty (složky) jeho odborného vzdělání. Předpokládám, že význam má být ten, že pokud někdo přezkoumává hodnotící postup soudce, který se soudce dobře nebo špatně naučil ve škole nebo jej zapomněl, či je zastaralý, tak činí soudce závislým. To snad nemůže být právě z podstaty věci pravda. Nechávám na čtenáři, zda je tento výklad správný a prosím kritiky v následující diskuzi, aby se k této klíčové větě vyjádřili.

Pan místopředseda uvádí možnost, že lze uvažovat o postihu soudce na příkladu, kdy soud uvěřil výpovědi utajeného svědka o čase a místě předání drogy obviněném, navzdory upozornění obhajoby, že v dané době se obviněný nacházel ve vazbě. Domnívám se, že v takovém absurdním případě by měl být soudce převezen okamžitě do blázince a to je ten lepší případ nebo podáno trestní oznámení pro zneužití pravomoci ústavního činitele s podezřením na korupci, což nejde a to je podle mého názoru systémová chyba, kterou chci kritizovat. Teď asi vstávají vlasy hrůzou všem právníkům, že se někdo opovážil znesvětit základní axiom podle mne spíš dogma veškeré právničiny a chce pronásledovat soudce. Neuvěřitelné je, že by podle pana místopředsedy nemohl být kárně trestán ani tento soudce, protože se takového jednání podle něj nedopustil opakovaně. Je zábavné, že místopředseda ÚS tímto příkladem, který se zřejmě stal, mi nechtěně nahrál. Sám bych takový nedokázal vymyslet. Je totiž bizardní, že soudce takto mohl jednat a přitom dále soudí. To dokazuje, že poměry v justici jsou neudržitelné a vyžadují zásadní zásah. A co méně bizardní kauzy, ve kterých soudce nižší instance rozhodl nekvalifikovaně a tím poškodil nevinného minimálně tím, že ten musel využít opravných prostředků, což stojí peníze, čas, nervy a mnohdy i čest a další nevratné třeba finanční ztráty.

Protože nezávislost soudce není jasně definována, nelze ji proto zajistit a přitom má zásadní vliv na kvalitu vynášených rozsudků. Jediná cesta je opačná tj. v kontrole kvality rozsudků a tím i kontrole skutečné a úplné nezávislosti soudce. Tomu však brání zmíněné a logicky nezdůvodnitelné a bohužel platné dogma, že rozhodnutí soudů nesmí podléhat žádné revizi. Slovo dogma používám, protože jak může být ohrožena nezávislost soudce, když není její definice a nikdo přesně neví, co a jak je ohroženo a hlavně proč. Tomu se dá jen věřit.

Bohužel toto pravidlo je špatné, i když mu jako dogmatu uvěříme. Neumožňuje posoudit a vyvodit důsledky ze špatného postupu a rozhodnutí soudců např. v případě, že odvolací soudce vyhověl odvolání a vynesl opačný verdikt. Není vytvořeno systémové opatření, které tuto patovou situaci vyřeší. To, že podle soudního řádu platí verdikt vyššího soudu je krajně nespravedlivé, protože nutí účastníky řízení dále využívat opravných prostředků a přitom je zřejmé, že jeden ze soudců pochybil a mělo by být věcí cti justice a její pověsti, aby označila chybujícího a nejlépe na jeho náklady tento pat vyřešila. V tomto případě už zřejmě nejde o žádnou nezávislost soudců, ale o jasnou chybu jednoho ze dvou soudů. Nelze přece v tomto případě uznávat a ctít špatný právní názor chybujícího soudce.

V případě, že budou využity všechny opravné prostředky, které umožňuje právní systém a kauza se dostane k nejvyššímu z možných soudů, může se justiční zvůle projevit v plném rozsahu. Soudci tohoto soudu jsou v božské pozici, jejich rozhodnutí je bráno jako neomylné a není proti němu jakákoliv obrana. Za taková pokládám zamítnutí Ústavním soudem odvolání z funkce paní Brožové prezidentem republiky na návrh ministra spravedlnosti a předsedy vlády pro její neschopnost s odůvodněním údajného ohrožení nezávislosti soudce tj. paní Brožové, aniž by byla posouzena podstata tj. její schopnosti. Nedomyšleným a neřešeným následkem tohoto nepochopitelného postupu ÚS byla asi tříletá nemožnost odvolat jakéhokoliv funkcionáře jmenovaného prezidentem. Tento stav přímo exemplárně narušuje důvěru v justici. Chtěl bych se vsadit, že ÚS nakonec zmíněnou a velmi umírněnou novelu zruší. Dalším příkladem je neodebrání 13 a 14 platů soudcům, zamítnutí školení soudců s následným přezkoušením apod. Důvěru v justici přitom nesnižují jen samotná rozhodnutí, ale především jejich zdůvodnění opřená o údajné ohrožení nezávislosti soudů nebo údajné vměšováním moci výkonné do moci soudní.

Obávám se, že za prahnutím po nezávislosti soudců se skrývá snaha oprostit soudce od obavy a tím závislosti, že když nerozhodne správně, bude postižen. Pokud tomu tak je, tak podle mého názoru jde o zásadní chybu. Podobný by byl případ chirurgů požadujících svou nezávislost a z toho vyplývající nepostižitelnost po chybném zákroku a důvodem by byly strachem třesoucí se ruce z postihu. Elementární pravidlo chyba- postih platí všude, jenom pro soudce ne.

Jako laik se mohu dopustit smrtelného justičního hříchu prohlášením, že nezávislost kohokoliv a tedy i soudců je nerealizovatelná chiméra. Stala se zaklínadlem a způsobem ochrany nepřiměřených privilegií, které si soudci vydobyli, jako je neodvolatelnost, doživotní jmenování, nepostižitelnost za chyby atd. Termín nezávislost patří do kategorie slov s absolutní platností. Podobně jako neomylnost. Žádný člověk nemůže být absolutně neomylný či absolutně nezávislý. Když církev vyhlásí svého papeže neomylným, tak toto dogma může mít pro někoho smysl, protože mu to přináší jistotu. Vyhlášení soudců nezávislými je jen účelové a pro svou absolutní platnost nerealizovatelné. Soudce je závislý na osobní morálce, na svých dobrých a špatných vlastnostech, ale i na svém okolí (media, politické přesvědčení, rodina atd.) a ani nelze zabránit šikovně realizovanému vlivu moci zákonodárné a výkonné, případně vydírání a korupci. Zvláštní případ závislosti je závislost soudce vyšší instance na rozsudku soudce instance nižší. To pouze neznamená, že se znají. Např. soudce vyšší instance je líný a jednoduše opíše rozsudek. Většina zúčastněných je spokojená. První soudce, že došlo na jeho rozhodnutí. Druhý je rád, že neměl mnoho práce, soud si připíše kladnou čárku za jednoznačné rozhodování, ten který vyhrál, se raduje. Využití opravných prostředků pro toho kdo dvakrát prohrál je víc jak problematické a tak pozná, že jeho boj je nejistý a tím marný. Nakonec se s tím vyrovná a raduje se, že už to má za sebou a je bohatší o zkušenost, že cesta ke spravedlnosti přes soud nevede. Příště si poradí jinak, použije např. vymahačskou firmu. Že něco takového může legálně existovat, vůbec nechápu, ale to je jiná kapitola.

Pokud je mi jasná justiční logika, tak je postačující, bude-li soudce nezávislým a jeho rozsudky budou skvělé. Tvrdím, že i závislý soudce může vynést dobrý rozsudek, pokud si je vědom všech okolností tj. právě těch závislostí. A naopak tak zvaně nezávislý soudce je schopen vyrobit jakýkoliv paskvil, pokud tento má formální náležitosti rozsudku a vypadá jako právní názor. Dokonce podle pana místopředsedy je nezávislost soudů a soudců jednou z nejdůležitějších garancí svobody. Tvrdím, že garancí svobody je nezávislá justice jako organizace a hlavně jsou to kvalitní tj. pravdivé a spravedlivé a proto nikým neovlivněné a tím nezávislé rozsudky. Pachtění po nezávislosti osob nic neřeší. Kvalitu rozsudku lze kdykoliv objektivně posoudit, protože je konkrétní tj. napsán na papíře, nezávislost nelze, protože je spojena s osobou soudce.

Zvláštní kapitolou je závislost soudce na korupci. Slušní soudci ať dále nečtou. Těch se to netýká a tímto se jim omlouvám. Těžko si lze představit lepší prostředí pro korupci než je soud. Téměř všichni se znají osobně. Tím myslím nejen soudce, ale i advokáty, státní zástupce atd. K soudu přicházejí velmi bohatí klienti, pro něž je výhra existenční věcí. Obhájce lépe řečeno komplic takového klienta může být prostřednictvím peněz také velmi silně zainteresován na rozhodnutí soudu a může se stát prostředníkem. Soudce a to je nejhorší, díky výše zmíněné nezávislosti, může bez obav vynášet jakýkoliv rozsudek. Velmi mírně řečeno není pravděpodobné, že u soudů neexistuje korupce. Máme asi 3000 soudců, kteří za rok vyřídí stovky případů. Za 20 let to jde do miliónů. Ve statistice platí, pokud je pravděpodobnost nějaké události nenulová, tak je jisté při dostatečné velikosti sledovaného souboru, že nastane. Z hlediska statistiky je proto naprosto vyloučené, aby ke korupci u soudů nedocházelo. Kárné senáty za dobu své existence neřešily ani jeden případ korupce. Justice pro samou starost o nezávislost soudců zapomněla vypracovat protikorupční postupy, což ničí její pověst přímo fatálně. Přímým důkazem existence korupce je nedávné odhalení jednoho soudce skrytou televizní kamerou přímo při činu. Děsivá je reakce resp. žádná viditelná reakce justičních představitelů. Soudce sám odešel a případ je úspěšně zameten pod koberec. To, že jde o špičku ledovce je jasné. Komerční televize musela v relativně krátkém čase najít dotyčného soudce a nebyl by asi problém najít další.

Stačí se podívat na výsledky kárných řízení (jen několik desítek za rok), zde [2]. Naprostou většinu (odhadem 80 až 90%) případů tvoří kárné postihy soudců pro protahování. Dále následují dopravní přestupky soudců. Kárný senát asi nemůže odebírat body, čehož soudci zneužívají. Jedna soudkyně tvrzením, že policejní radar špatně měří, unikla i pokutě. Dále pár opilých soudců apod. Za povšimnutí stojí, s jakou pedantskou dokonalostí jsou tyto banality zpracovány. I z toho plyne, že kárné senáty jsou k ničemu a množstvím popsaného papíru to kryjí. Kolik to stojí peněz. Zřejmě i pracovní vztahy pracovních kolektivů soudů jsou zdeformované. V každé jiné instituci je samozřejmé, že výše uvedené nedbalosti členů pracovního týmu řeší vedoucí napomenutím, snížením platu a po dohodě s vedením instituce výpovědí. Když to neudělá, tak není vedoucí. Tuto elementární šéfovskou povinnost si zřejmě neplní předsedové soudu a převádějí ji na kárný senát. Typuji, že opět pod hlavičkou ohrožení nezávislosti.

Domnívám se, že je třeba, aby justice si uvědomila, že je především službou lidem, kteří se dostali do sporu a službou všem občanům jako ochrana před darebáky všeho druhu. Důležitá je kvalita rozsudků a nikoho nezajímá, zda soudci jsou závislí, či nikoliv. Mírou kvality rozsudků je přeneseně i jejich předvídatelnost. Kvalitní rozsudek může dobrý právník někdy i laik předvídat, špatný těžko. Zkuste se zeptat advokáta, jak dopadnete u soudu. Nejčastější odpověď bude, že neví, protože možnost jakéhokoliv rozsudku je značná. Je to tím, že soudci by měli využívat své moci při tvorbě rozsudků tj. dávat přednost zkoumání podstaty kauzy a ne formalitám. Na to stačí v dnešní době počítač. Pokud soudci smysluplně nevyužívají své moci, tak jejich náplň práce se příliš neliší od práce úředníka, který vydává stavební povolení.

Soudní moc by ale neměla sloužit k nejrůznější šikaně. Tou je nečinnost soudů, nucená příslušnost k určitému soudu, ale i soudce sedící na vysokém stupínku (všichni si kroutí krky) a teatrální vstávání zúčastněných kromě soudce při líčení. Tento způsob vymáhání autority a podivné úcty je mi protivný. Může to být i způsob vyměřování poplatků jako jsou např. 4% z vymáhané částky. Přitom námaha soudu je stejná při vymáhané částce 10 tisíc jako 10milionů.

Šikanu umožňuje i paragraf trestního práva o pohrdání soudem. Obě slova jsou užita problematicky a v podstatě hloupě. Nedovedu si představit, jak se pohrdá soudní budovou, soudem jako institucí či vlastním soudním aktem. Zřejmě se myslí pohrdání soudcem jako osobou. Pohrdání nikomu neubližuje, je to vnitřní emoce nebo cit. Vzniká a zaniká spontánně a soudce to nemůže poznat, protože do hlavy nevidí. Po přečtení tohoto paragrafu zjistíte, že je trestáno urážlivé chování nebo vyrušování při soudním líčení, což je v pořádku. V nepořádku je to, že urážlivé chování je tímto paragrafem přesunuto z roviny občanskoprávní do roviny trestní. Soudce na rozdíl od ostatních smrtelníků může jednostranně vyložit vaše chování jako pohrdání a poslat vás do vězení až na dvě léta. Tento paragraf s velkou pravděpodobností takto problematicky byl nedávno využit proti otci, který možná nevhodně na chodbě soudu demonstroval svůj nesouhlas s výrokem soudu, který mu odebral dítě a poslal jej nepodmíněně do vězení. Tento soudce podle mne jednal neuváženě a mohl v takto emočně náročném případě tolerovat otci jeho jednání. Justiční stráž či policie by to okamžitě vyřešila bez něj. Jak slušně nazvat asi dost možnou variantu, že takto nervově labilní a tím závislý soudce pochybil a odebral dítě neprávem, ani nedomýšlím. To vše umožňuje náš právní systém.

Z úst politiků a justice často slyšíme, že demokracie se opírá o tři pilíře: moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. Zárukou demokratických poměrů je především ekonomická prosperita, růst životní úrovně, svoboda tisku a projevu, svobodné volby a mnoho dalších. Rozhodně to není moc soudní. V historii lidstva se nestalo, aby soudci či celá justice jakkoliv zabránili či se dokonce pokusili zabránit nástupu diktatury. Nemají k tomu prostředky a hlavně vedeni pudem sebezáchovy včas zmizí ze scény. Objeví se v pravý okamžik ve správných kabátech, aby poslušně sloužili. Příklady z nedávné komunistické historie jsou zřejmé. To dělá většina a nelze to justici zazlívat. Horší je případ, kdy dochází k návratu do demokratických poměrů. V ten okamžik justici narostou svaly a začne obvykle plíživě a bohužel úspěšně prosazovat své zájmy, domáhat se nejrůznějších privilegií a to vše pod už známým heslem nezávislosti. Prohlásí se za nepostižitelnou např. i za svinstva, která prováděli soudci na objednávku komunistické strany a vlády v minulém režimu. Možná, že cynický právník teoretik prohlásí, že všechno je v pořádku, protože oběti soudních procesů byly rehabilitovány, což je také forma opravných prostředků a není proto třeba dále přezkoumávat rozhodnutí soudců, protože by byla narušena jejich nezávislost. Na tomto příkladu vyniká nesmyslnost justičního dogmatu o nezávislosti soudců, protože mnozí komunističtí soudci - kati pokud v klidu nezemřeli, soudí dodnes.

Justice si tak vytvořila podmínky pro klidný, dobře placený a neohrozitelný život bez jakékoliv odpovědnosti za výsledky své práce. Tento stav velmi dobře charakterizuje lidové rčení, že justice je stát ve státě. Vznik tohoto sousloví je důkazem, že na mé kritice justice je něco pravdy.

Na závěr uvedu jednoduše ověřitelné a tím nezpochybnitelné tvrzení, které nesvědčí o dobré odborné zdatnosti naší justice resp. právnických fakult. Jedním z důležitých a ve světě uznávaných hodnotících parametrů vědecké úrovně jednotlivých pracovníků a následně celých vědeckých institucí je počet publikací v renomovaných tak zvaných impaktovaných časopisech a zejména počet citací, tj. odezev na tyto publikace. Placených databází, které tyto údaje ve světovém měřítku shromažďují je několik (např. ISI Web of Knowledge), zde [3] a jsou obvykle přístupné na sítích vysokých škol a dalších vědeckých pracovišť. Tato pracoviště se těmito výsledky chlubí na svých stránkách, kromě právnických fakult, které nemají čím. Výjimkou je problematický omyl Právnické fakulty UK, která na svých stránkách uvádí publikace celé Karlovy univerzity, kam její pracovníci vůbec nepřispěli (zde) [4]. Stačí si ověřit publikační činnost členů Vědecké rady Právnické fakulty UK, což jsou její špičkoví pracovníci. Výsledek je neuvěřitelně tristní, naprostá většina profesorů a docentů této rady (35 členů) nemá za celou svou kariéru jedinou publikaci v renomovaném časopise. Výjimkou jsou 4 pracovníci, kteří mají dohromady celkem 10 impaktovaných publikací. O citacích se prakticky nedá mluvit. Pro porovnání uvádím, že počet publikací jednotlivých habilitovaných pracovníků na vysokých školách technického směru u nás i ve světě se počítá v desítkách. Nemyslím si, že takto zjednodušené kritérium vědecké úrovně by mělo být jediným kritériem, ale tak špatný stav podle mého názoru ukazuje, že zde neexistuje žádný kvalitní vědecký výzkum. Přitom rozvoj vědy určuje úroveň vysoké školy a jejich absolventů. I toto způsobilo, že nemám zábrany jako laik se tak kriticky a možná naivně a emotivně vyjadřovat k justičním principům. Moje ostuda nemůže být větší. Mám stejnou výhodu jako soudci, mohu mít jen špatný názor. Na rozdíl od nich tím nikomu neškodím.

Závěr

Kvalitní rozsudek je mírou nezávislosti soudce. Soudce by neměl soudit jen podle zákonů, ale ve smyslu ducha zákonů. Pokud takto nesoudí a drží se litery, tak nepotřebuje moc. Soudce musí pracovat s vědomím, že když z jakéhokoliv důvodu vynese nesprávný rozsudek, bude postižen. Toto je asi jediná možnost, jak odhalit neschopné soudce a korupci, omezit počet odvolání a hlavně vrátit justici vážnost. Způsobů jak poznat špatný rozsudek, je podle mého názoru několik, ale laik jako já to nevyřeší, ten jako potenciální uživatel služeb justice má právo jen kritizovat.

 

Ivan Hüttel   -  www.neviditelnypes.lidovky.cz

 

Odkazy
[1] http://hn.ihned.cz/c1-22881330-pribeh-nezavislosti-soudcu
[2] http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23
[3] http://isiknowledge.com
[4] http://www.prf.cuni.cz