Motto:

„Zcela nově začala pařížská Komuna v r.1871  organizovat soudnictví…pro politické procesy, v nichž bylo nutno se opírat o revoluční síly, rozhodla volit do funkcí soudců na přechodnou dobu jen příslušníky národních gard,kteří prokázali svou oddanost lidovému zřízení“…(PAŘÍŽSKÁ KOMUNA, Praha1971)

 

 JUSTICE: STALINOVOU CESTOU NA VĚČNÉ ČASY? NIKOLIV SOUDRUZI!

 

Za vlády Klementa Gottwalda pracovalo hned vedle něj na pražském HRADĚ mnoho lidí, kteří si sami uložili bobříka mlčení. Hodně mezerovitě rozkoktanou  výjimkou v rozličném blábolení je autor filosofické podezdívky tzv. socialistického práva  soudruh profesor Viktor KNAPP (*1915+1996). Jako komunistický kariérista  se stal hned zkraje  v Prezidentské kanceláři za Klémovy vlády zástupcem vedoucího nejdůležitějšího, tj. politického odboru a současně vedoucím jednoho z jeho oddělení. Od roku 1951 do r. 1956 byl tohoto odboru přednostou, jak ostatně uvádí ČESKÝ BIOGRAFICKÝ SLOVNÍK J. Tomeše a kol. vyd. v  Praze 1999). Stejný pramen snad jen pozapomněl (!?)  na první na Knappovu knihu „PROBLÉM  NACISTICKÉ  PRÁVNÍ FILOSOFIE“, která , hned po II. světové válce a byla pro velkou užitečnost okamžitě přeložena do ruštiny a vyšla v Sovětském svazu, o čemž její autor ve vzpomínkách uvádí, že o tom ani nevěděl…

Knappovi také „vděčíme“ za socialistické právní „vymoženost“ neb je otcem  rekodifikace zákoníků dle sovětského vzoru. Činnost Knappovy party  se skončila vydáním tří (socialistických) občanských zákoníků místo jednoho: občanského zákoníku, hospodářského zákoníku a zákoníku mezinárodního obchodu.  Teď se budou muset pro změnu  v souvislosti se vstupem do  EU rekodifikovat…

Na straně 101 v knize „PROMĚNY ČASU“, (Praha 1998) vzpomíná na svoje tehdejší zlaté časy: „ Jisto ale je (a ani po čtyřiceti letech se o tom nechce moc mluvit), že v odhalování třídního nepřítele  ve straně v duchu Stalinovy teorie  o zostřujícím se třídním boji poskytoval našim orgánům rozhodující soudružskou pomoc Berija a jím do Prahy vyslaní poradci. Tak, když se někdo dal Stalinovou cestou co mohl dělat…

Soudruha Gottwalda vnímá Knapp v  růžových barvách. Prý ho poznal jako spravedlivého.(!!!) V duchu osvědčeného „já nic já muzikant“ přechýleného to rčení do množného čísla Knapp „mužně“ uvádí: „Alternativa tehdy asi byla jasná.Jedna z nich byla mlčet a považovat obětované životy za cenu, která se platí revoluci…Myslím, že počítáno na lidské životy – francouzská revoluce jen za rok 1793 přišla dráž…“  Tolik právní filosof nacismu a socialismu. Čili ONI dělali revoluci a MY můžeme být rádi, že to nedopadlo hůř… Ještě si ze svých poklesků dělají zásluhy, jak cynické!

Takové jsme měli komunardy na Hradě, vedle komunardek jakou prý  byla třeba soudružka JUDr. Eva RYCHETSKÁ, dle informací z okruhu PRAVÉHO BLOKU je nar. 18.9.1912, evidovaná Centrálou StB jako agentka pro boj s vnitřním nepřítelem, číslo agenturního svazku 24239. Ta je   další náhodou (?) matkou  předsedy ústavního soudu Pavla RYCHETSKÉHO, bojovníka za právní kontinuitu s minulým, tedy  zločinným režimem, eufeministky definovaným zákonem jako doba nesvobody.

  O Evě Rychetské jsme v televizi slyšeli, že pracovala, jaká náhoda, v tu dobu zrovna v prezidentské kanceláři, (tedy jako Knappova spolupracovnice), a také v těsné blízkosti Klémy. Mělo jít o  oddělení  zabývající se odmítáním milostí… - jak vyplynulo z  pořadu. Není divu že si Knapp na Rychetskou v celé knize, kterou podle politické situace různě upravoval vůbec nevzpomněl!  Uvádí, že na hradě za Klémy bylo jen asi 6 právníků. To museli být sakra výkonní v těch letech, že? Podle  samotného Knappa

odbory byly v prezidentské kanceláři  čtyři: „Do mého prvního odboru  náležela i legislativa,“ rozpomíná se Knapp. Jako  Gottwaldův spolupracovník, prý skoro o ničem nevěděl. „A také předkládání žádosti o milost ( s výjimkou věcí vojenských, které chodily přes vojenskou kancelář,  a velkých politických procesů, které chodily patrně přes ÚV KSČ, přímo do prezidentova sekretariátu.) U mne to vyřizovalo oddělení, v jehož čele byla doktorka Heráfová, paní velmi tvrdého srdce,  ale v této věci jsme na výsledek zpravidla neměli vliv.  Celé Knappovy vzpomínky jen jednou zmiňují  „tvrdé srdce“ – a zrovna v jeho odboru, to je pro komunarda fakt smůla, že?  Jen pro úplnost dodávám, že komunardem se dle svého rozhlasového vyjádření cítil i justiční vrah Milady Horákové JUDr. Jaroslav Kepák, který soudil i v Jihlavě. V „dobré vůli“ jednali  i  justiční vrazi JUDr. Pavel Vítek, ba i pplk. JUDr. Karel Vaš - vrah národního hrdiny Heliodora Piky. Nikdo z nich nebyl potrestán. Vyšetřovatelé jako Grebeníček nebo bachaři typu Vlačihy jsou jen malé ryby. Ano, hlavně právníci komunardé, a to je – v jejich stranických očích  na věčné časy - omluva pro všechno…

Je ironií osudu, jak Knappova kniha PROMĚNY ČASU přináší vlastně doklady o tom, jak soudruzi  a z nich hlavně právníci, šli  Stalinovou cestou  se Sovětským svazem NA VĚČNÉ ČASY, a to autor jistě  ani nezamýšlel, protože jeho kolegové jdou tím směrem dál.

 

KDE DOMOV MŮJ?  TLESKAJÍCÍ DIKTÁTOR, HANBA JUSTICI!

Když čeští  komunisté podle sovětského vzoru začali razit svoje zvrácené myšlenky nebrali na rodiny svých „odpůrců“ vůbec žádný ohled. Ostatně, jejich ideologie třídní nenávisti s něčím takovým vůbec nepočítá, stačí vzpomenout na Pavku Morozova, a obecně známý fakt, že Stalinovi dělalo velkou radost, když před soudem vypovídali rodinní příslušníci proti sobě, žádajíce jeden pro druhého smrt. Této komodity se jim ze strany soudů dostávalo také  požehnaně. Nejen v SSSR, ale i v Československu. Historický výčet příběhů dokládajících tohle tvrzení by byl rozsáhlý, omezíme se jen na nejznámější příklady.

Výše citovaný komunistický právník Viktor Knapp ve svých pamětech vzpomíná, že krátce po rozhovoru s Ludvíkem Frejkou (1904), byl tento jeho kolega a nejbližší spolupracovník Gottwalda, duchovní otec první  jeho pětiletky zatčen. Gottwald prý byl překvapen, alespoň to podle Knappa tak vypadalo. Zbytek  obyvatel se dozvěděl 26.ledna 1952 ze zahraničního rozhlasu, že byl zatčen pro …“kosmopolitismus a protistátní činnost“. Šlo o známý proces s s tzv. „Protistátním spikleneckým  centrem Rudolfa Slánského a spol.“ Část stalinských komunistů, z nichž byli záměrně vybráni  hlavně  židé zaplatila za svoji kolaboraci  s Moskvou a KSČ proti československé demokracii  nejen hrdlem, ale někteří ještě  mučením  - a nevýslovným ponížením. U jiných (jako byl Bedřich Reicin) z nich to byla vlastně jen půjčka za oplátku. Ale nezáleží mi teď ani na tom, z čeho byli obviněni a co vlastně dělali nebo nedělali a kdo by si provaz za svou skutečnou činnost (z níž ale nebyl obžalován)  doopravdy  zasloužil.  Příznačná je účast prodejných právníků, teatrálnost  procesů, jakož i důraz na jejich formální stránku.  mediální „spolupráce“ prodejného tisku a rozhlasu. Není ani překvapující, že jména z tohoto procesu se dodnes objevují  v politice. Pohleďme jen letmo na proces optikou komunistického  režimu a jeho protirodinného zaměření. Obžalovaní jsou charakterizováni podle původu, jmenovitě je uváděno jaké povolání zastával jejich otec, je zmiňována jejich rodina, zejména v trapných souvislostech, tam, kde jim to¨může nějak  přihoršit, byť bylo p rozhodnuto předem.

„PĚST DĚLNICKÉ TŘÍDY“  dopadá na celé rodiny a bez ohledu na skutečné vazby je porůznu opravdu rozbíjí. Inscenátorům jde prvoplánově o to ukázat, že rodina nic neznamená tam, kde jde o velké „budovatelské“ myšlenky.  Teprve v druhém plánu hraje velkou roli justiční sadismus. Třídní nenávist komunistů jde za hrob. Popel  či ostatky z popravených obětí příbuzní nedostávají. V případě Slánského a kol. bylo vše co z lidí zbylo vysypáno na silnici u Koloděj. Je symbolické, že dnes tam probíhá diskuse o nové, důstojnější  úpravě místního hřbitova. Kolo děje – Koloděje – vývoj se nedá zastavit.  Jak fatální název obce…Ale pokud jde o ostatní obvykle je vše sesypáno do hromadných hrobů či pohřbeno, včetně dětí  jako v Praze 8 – Ďáblicích.  Ani mrtvé děti rodiny politických nesmí pohřbít…

RODINA V PROCESECH  vyznívá v médiích záměrně jako deformovaná. Nový, velký  „světový názor“ musí totiž vypadat jako  záře jdoucí od  Josefa Visarinoviče do každé země – i  do české kotliny. Jde přeci o krvavou parodii na křesťanství!  Jejíž vůdcové byli nějaký čas klienty bohosloveckých seminářů jako malý Soso. Poučil se z náboženství i z nacismu. Směr je tedy dán, rodinný život  je ničím proti světovému názoru,naopak:  Např. obžalovaná soudružka MARIE ŠVERMOVÁ  je posléze odsouzená  za spiknutí proti myšlenkám svého manžela, těm ideím za které její muž zemřel a tedy vlastně proti němu, apod. Jen  Gusta Fučíková, manželka nového českého svatého pro mládež, redaktora a milovníka SSSR Julka, se tu liší svými replikami proti Reicinovi – údajném udavači Fučíka a redaktorů Rudého práva. O skutečných  jeho justičních vraždách českých důstojníků se nemluví…

Zato tragicky  celosvětově  proslulým se za procesů stal  TOMÁŠ FREJKA, když veřejně 22. listopadu 1952 v tisku a později v rozhlasu ŽÁDAL TREST SMRTI  PRO SVÉHO OTCE! Tím byl onen ing. Ludvík Frejka do června 1945 pův. jm. Ludwig Freund popravený 3.12.1952. Byl národohospodářem, politickým činitelem a publicistou. Studoval na vysoké škole obchodní v Berlíně a národohospodářskou fakultu londýnské university. Pocházel z německé židovské rodiny, byl zprvu členem něm. KS ale hned dva roky po založení KSČ  do ní vstoupil. Ve třicátých létech vydával něm. kom. list RUDÝ PRAPOR, pak za II. svět. války působil v exilu ve Velké Británii  KSČ  se mu odvděčila, poslechněme si jeho zmanipulovaného syna. Proto abychom mohli zvážit ono justiční svinstvo jakého je v rodině schopen  schopen režim. Co tedy napsal syn Tomáš Frejka  o svém vlastním otci?

„Žádám pro svého otce nejtěžší trest – trest smrti. Vidím teprve teď, že tento tvor, kterého nelze nazvat člověkem, protože v sobě neměl ani kouska citu a lidské důstojnosti, byl mým největším a nejzavilejším nepřítelem…“ podepsán Tomáš Frejka., syn

 (Citace: Čestmír Jeřábek,  V ZAJETÍ STALINISMU, Brno 2000)

 Inscenovaný  proces, tedy jeho hlavní líčení  probíhalo ve dnech 20. – 27. listopadu 1952. Ludvík  Frejka v něm byl obviněn z velezrady a špionáže a  mj. chtěl prý vytvořit tzv. evropskou federaci.“  Byl odsouzen k trestu smrti a vzápětí popraven.

Dnes dějiny justice  účast českého Pavlíka Morozova-Tomáše Frejky skromně zamlčují, nikde ji neuvádí. Snad proto, že by připomínal na jiné procesy, rovněž z velké části inncenované. Mám na mysli ty hrůzné scény, kde dlouhodobě popouzené naše dnešní děti, trpící syndromem zvrženého rodiče, vypovídají proti svým otcům. Je také málo známá skutečnost, že mladý  TOMÁŠ FREJKA už 7. ledna  1953, tedy necelé dva měsíce po popravě svého milujícího otce, sám  (dle stejného pramene) spáchal sebevraždu. Tím  se už nedal systémem a médii politicky využívat jako jeho sovětský protějšek Pavka, event naše soudobé děti, konkrétně Dita Mézlová (1986) a mnoho dalších Ta svého otce na potkání uráží a nyní bude „za odměnu“ vyslyšena soudem na osmičce, jak plyne z dopisu soudkyně Mgr. Beatrice Keményové z 12.8. 2003 advokátce paní matky, býv. to manželky psychologa Plzáka (viz Cibulkovy seznamy)

OSMIČKU“ zmiňuji proto, že je domovským  přístavem bývalé komunistické prokurátorky JUDr Hany NOVÉ, „styčné důstojnice“ soudu  pro bohnickou psychiatrii a vášnivé až nenávistné  pronásledovatelky mužů v občanských sdruženích. JUDr. Hana Nová, jejíž vztah k alkoholu v rodině, (odkud u ní  zřejmě pramení hlavní zdroj  její nevyrovnanosti), není zcela vyjasněn, je čelnou pracovnicí soudcovsko ministerské lobby. JUDr.Nová, plodná právě jako j.D.Cimmerman, díky svým společensky kontraproduktivním aktivitám proslula nejen jako bájná spisovatelka a bludná výzkumnice v oboru byzantinistických  raportů, ale též  jako autorka myšlenky na manufakturní výrobu „sociálních sirotků“ na našich soudech. Jde tu mj.o její zablokokování  paragrafů o střídavé péči cestou  komentáře zákona o rodině. Ostatně také pro její podíl na alimentačních zákonech, jimiž stranický stát  dosahuje vysokého skóre v mužském vězeňství  je Nová státními strukturami značně ceněna. Není divu, dává jim vydělat, přináší jim obživu. Česká republika má ve věznicích  snad nějvíc „alimentačních zločinců“ na celám světě. Ptejme se proč

PŘEMNOŽENÍ SOUDCI, kterých máme 3x víc než ve Francii, kde je střídání rodičů ve výchově prioritou se přeci musí něčím  živit!!  Například po zásazích této nové, amazónské ženy práva do rodiny nešťastného otce Oldřicha Mézla, trestní soudce zúčastněný v procesu s matkou Mézlovy dcery Dity  ani nedokázal vyčíslit, kolik soudců jejich souzení na „osmičce“    za to více než desetiletí vlastně obživilo!!! Neměl by se snad konečně otec Oldřich Mézl „doznat“ či „učinit doznání“ jako Ludvík Frejka, aby pomohl komunistické straně a jejím právním nohsledům? V době kdy JUDr Nová seděla na prokuratuře  Mézl pracoval jako horník a svého tátu, kvůli rozvodu rodičů skoro neznal. Jakým právem nenávistně podjatá soudkyně, která tak veřejně zostuzuje celou justici  připravovala dítě o jeho tátu? Tak se lze ovšem ptát nejen po  „osmičce“ ale ještě po dalších, právě v Praze  jako jinde. Tiskový mluvčí Ministerstva spravedlnosti České republiky na dotazy stran otců obvykle mlčí, ví proč…

ROZDÍL MEZI DNEŠKEM A DOBOU PŘED 50 LETY: mnohé dnešní děti takto za pomoci státu popouzené a často v procesech využívané končí dnes sebevraždou obvykle  později,než mladý Frejka.   Většinou až v dospělosti. Pokud se ovšem nechytí trestné činnosti, drog a často hrubé zločinnosti záhy a jsou natolik „sociálně otužilé“ že  státní zásahy  do rodinného života  na úkor společnosti tak nějak  přežijí… Ptejte se soudně znaleckých vědátorů, kteří na tom mají podíl. Dotazujte se však  hlavně soudců uplatňujících   „RYCHETSKOU“  „ právní kontinuitu“ s minulým, tedy zločinným režimem…

 Autor první písemné právní památky, která radí nebrat svědectví příbuzných vážně jeden z velkomoravských věrozvěstů, sv. Konstantin, se dnes musí obracet v hrobě. Už před tisíci léty věděl, co dnes zůstává talárníkům utajeno, totiž kam spějě takové “súděnie“ Přečtěte si vážení soudci jeho „LISTY LJUDOM SÚDNÝM“ čili listy soudcům, abyste vnímali onen socialistický „pokrok“. To byla má úvaha, ale jedno je jisté: Stalin nepřestává tleskat!  Kde je  náš domov ptají se oběti  takových procesů… Já však spolu s přirozenými otci  v naší vlasti volám: HANBA ČESKÉ JUSTICI!

 

 

 

ODBORNÍ VRAZI  A   PŘISLUHOVAČI -  SOUDNÍ ZNALCI

 

Nesvatá trojice a další justiční vrazi v České republice                 

.                                                                                   Motto:

„Služ  svému národu, ale věnuj se i rodině!“

(Gen.H.Pika synovi M. Pikovi  před popravou)

 

Sotvaže se dostali k moci komunisté, začalo intenzivní popravování, kterému přisluhovali zejména soudci(!), a také soudní znalci.(!) Dva  z nich se osvědčili hned zkraje režimu, kdy byl pouze na základě jejich „odborných“ posudků  popraven národní hrdina v boji proti nacistům generál Heliodor Pika. Jeho 1.vyšetřovatel, 2.prokurátor 3. soudce vše v jedné osobě. Ano, Karel Vaš  si od státu  užívá slušného důchodu.vysokoškoláka, v plukovnické hodnosti. Na odpravení Piky nebyl sám,ačkoliv jeho soud nepřipustil jediného svědka obhajoby. Vaš použil také dva, - jako dnes  je u nás zvykem - soudem najaté soudní znalce.

Jeden z těchto výtečníků znalec Zadina, vědom si svých činů  spáchal později sebevraždu. (To už se děje zřídka) U soudu nepromluvila ač chtěla svědčit, ani Ludmila Řičicová Uhlířová, korunní svědkyně ve věci  provedení justiční vraždy soudcem Vašem. Zahynula za záhadných okolností, v den kdy měla vydat svědectví prý na prudký  infarkt. Sdružení za dodržování práv dětí a rodičů v České republice proto odeslalo doporučeným dopisem  k Městskému soudu v Praze magnetofonový pásek s nahrávkou paní Uhlířové, k vyjadřuje svůj jednoznačný postoj vůči Vašovi. Městský soud  …..však nereagoval.Vaš se u soudu hájil mj. poukazem, že  proti němu…“není žádný žijící svědek“…

Justiční vražda  poslankyně Milady Horákové byla administrována soudcem JUDr.Jaroslavem Kepákem. Tento „muž práva“ působil na redaktory Radia Svobodná Evropa v rozhovoru v roce 1968 jako člověk učený, vysoké atletické postavy. Často dlel na právnické fakultě a přednášel studentům. Pracovníkům rádia tehdy řekl:“Jsem starý komunard:… a dále, že Horáková byla jeho jak řekl nejdůstojnějším „nepřítelem“.. Obdivovatel   sběře francouzské revoluce-komunardů, jejichž velitelé nebyli jmenováni, ale mezi sebou pouze voleni,  poté co odvedl své krvavé dílo v Praze, učinil se ještě „bratrem“ v místním Sokole v Jihlavě. Cvičil prý dobře.  Jeho bratři Sokolové ho však u soudu  nepoznávali. Urážel je, vysmíval se jim, navrhoval nejvyšší tresty.  Za krvavým kariéristou a univerzitním „komunardem“   padaly hlavy ačkoliv zemi nezachvátila občanská válka. Lidé z vlastního národa, mnozí otci početných rodin,  padali jsouce odsuzováni k smrti podobně jako když bylo lidstvo mladší o 200 let, jenže  v době hlubokého míru a nikoli luzou, ale komunistickou šlechtou – justičními vrahy. Ti v JIHLAVĚ poslali na veřejnou popravu za účasti  „spolupráce StB“ dvanáct nevinných lidí. (ČTK uvádí každoročně chybný údaj) . Pouhých šest rozsudků smrti podepsal  soudce Pavel Vítek. Na kameru nedávno řekl, že kdyby nepodepsal, mohl být postižen. Jeden takový  prý, div se světe, dostal i tři roky. Tolik jen k jihlavským justičním vraždám, ale „provazy“ padaly po celé republice.  Zoufalou  úroveň české justice jakož i slavné právní „vědy“ nezvratně dokládá fakt, že tři z jihlavských popravených, ač rehabilitováni,  byli po roce 1990 posmrtně(!) odsouzení k novým „zbytkovým“ trestům. Děti a příbuzní popravených se každoročně účastní tryzny před bývalou budovou krajského soudu, dnes VŠZ. Komunisté jim už dopřejí klidu, mají přeci rádi děti…

 

SOUDNÍ ZNALCI JAKO  „PÁKY“  BUDOVÁNÍ SOCIALISMU

„Stalo se, že kdesi na venkově bláznivá ženská zabila své čtyři děti a pak se pokusila o sebevraždu….okresní veřejné mínění, reprezentované okresním výborem KSČ si žádalo její hlavy.Soud přirozeně vyslechl toto volání lidových mas  a tu ubohou ženskou odsoudil k smrti,sotva se mohla postavit na nohy. Odvolací soud byl neméně dbalý okresního hlasu lidu a rozsudek asi tak do týdne potvrdil. V řízení byli samosebou slyšeni znalci psychiatři,ale ti, patrně náležitě instruováni, ji  sice uznali za totálního blázna a zároveň jí uznali za trestně odpovědnou“, tak vzpomíná ve svých memoárech někdejší pracovník prezidentské kanceláře, vedoucí (nejvýznamnějšího) politického odboru  za  vlády rudého Klementa. Knapp se nám nenápadně chlubí dobrým skutkem, prý oproti svému nadřízenému žádal v souladu s advokátem milost. Jeho návrh však byl, jak píše „pochopitelně“ zamítnut. „Kancelista“ se nevzdal a připojil upozornění na duševní stav zoufalé ženy. Té pak prezident udělil milost: „Tak tys mne u Gottwalda shodil,“ řekl mu prý kolegáček z prezidentské manufaktury na finální produkty - rozsudky smrti a dodal:

„A čeho jsi dosáhl? Ta ženská je totální blázen a stejně se nám v kriminále oběsí. Neodborně. My by jsme jí pověsili odborně.“ dodal kolega, jak z pramene vyplývá, šéf politického odboru. K tomu není co dodat. Jen snad, že naším pramenem tohoto otřesného vzpomínání byl nikdo  povolanější , než  spolutvůrce „nového práva“

JUDr.PhDr.,Dr.h.c..mult., Dr.Sc.akademik Viktor Knapp, profesor právnické fakulty Karlovy Univerzity.

Citujme z díla ještě jeden jeho výrok, kterým se pan profesor snad omlouvá činnost spolubojovníků za lepší zítřky:“Myslím, že počítáno na lidské životy-francouzská revoluce za jeden rok 1793 přišla dráž.“ To jistě,  dodávám…

Jenže, stejně si myslím, že rozdíl mezi komunardy tu je. Ti od řeky Sény  došli okamžité odplaty či byli později pochytáni  a potrestáni, zatímco ti čeští, jak vidno, nebyli ani odehnání od koryt a podle toho vládnutí v Čechách vypadá.

Zůstávám v úžasu němý stát nad tím, jak u právníka zvučného jména může zaznít tak pregnatní pseudoomluva zločinů jejich  motivem a kolektivním jednáním. Přirovnání blahobytných, neřku li vyžraných komunistických  bossů z Hradu a od Státních  soudů k vyhladovělým  revolucionářům z roku 1793 o 150 let později, na můj vkus také pokulhává, nemohu přijmout  takové srovnání odborně a  z etického hlediska ani náhodou. Slova o tom, kolik co  …“přišlo dráž“ na životech mi připomínají chladnou  tržní kalkulaci s cizí krví. Což o to, někomu vyšla, ale lidé  postižení režimem to nebyli…

Maně se mi vnucují slova, jimiž hovoří lidské zkušenosti v knize  Přísloví:

Př 1,11 Kdyby tě přemlouvali:

Př.11"Pojď s námi, vražedné úklady nastrojíme, počíháme si na nevinného bez důvodu,

Př 1,12 pohltíme je, jako podsvětí pohlcuje živé, bezúhonní budou jako ti, kdo sestupují do jámy,

Př 1,13 přijdeme si na rozličný drahocenný majetek a domy kořistí si naplníme,

Př 1,14 spoj svůj úděl s námi, budeme mít všichni jeden měšec" -

Př 1,15 můj synu, nechoď s nimi jejich cestou, zdržuj svou nohu od jejich stezky,

Př 1,16 neboť jejich nohy běží za zlem, pospíchají prolévat krev.

Př 1,17 Je zbytečné sypat pod síť, když to každý okřídlenec vidí.

Př 1,18 Oni však strojí ty vražedné úklady proti sobě, číhají na vlastní duši.

Př 1,19 Takové jsou stezky všech, kdo za ziskem se honí; ten stojí své pány život.

Př 1,20 Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas.

Př 1,21 Volá na nároží plném hluku, pronáší své výroky u vchodů do městských bran:

Př 1,22 "Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy posměvači budou mít zálibu v posmívání, hlupáci poznání nenávidět?

 

ZNEUŽÍVÁNÍ PSYCHIATRIE VE VÝCHODNÍM BLOKU A V ČR

PRANÍ MOZKŮ“ jak jej používali komunisté v minulém režimu u svých obětí při výsleších na vyšetřovnách politické policie, ale i v psychiatrických léčebnách,  nebylo zdaleka jediným způsobem jak zapojit „vědu“  a odbornost do služeb socialistického zřízení. Pravda, také u nás v Československu, jak uvádí historik Kaplan tehdy  vzniknul dokonce nový obor, „lékař vyšetřovatel“,  leč pouze u něj strana komunistů  nezůstala. Stále se přeci učila se v bratrském Sovětském svazu:

„Mezi inovační prostředky KGB patřilo během studené války i zneužívání psychiatrie, specifický způsob obrany před ideologickou diverzí. Píše ve své knize NEZNÁMÉ ŠPIONÁŽNÍ OPERACE KGB, jeho bývalý pracovník, Vasilij Mitrochin .  Podle něj – a on to musel vědět …KGB naverboval řadu psychiatrů z odborným pracovišť, kterým nařídil, aby své pacienty, politické disidenty – diagnostikovali jako  případy trpící  „paranoidní schizofrenií“; tato diagnóza  je odsuzovala k časově neomezenému pobytu v psychiatrických léčebnách, kde jim byly podávány drogy a sedativa.

Mitrochinon odkazuje také na další zprávu, zřejmě podrobnější stať o těchto zločinných praktikách,

O REPRESIVNÍM POUŽITÍ PSYCHIATRIE V SSSR viz Bloch and Reddaway, Russias Political Hospitals. Mitrochinova zpráva jen potvrzuje fakta, která známe z našich domácích poměrů a vysvětluje proč také u nás se sesterskou StB bylo mezi psychology a psychiatry tolik agentů, důvěrníků a všelikých spolupracovníků, zkrátka  různých šmejdů. Je ovšem na pováženou, že tito lidé dodnes řežou dál posudky pro českou justici a policii, jakoby se nechumelilo, a to samozřejmě za tučné  finanční odměny….

Jde o jedno z politických a  bohužel, i vědeckých, „posametových“  TABU. Patří jen ke cti mladého  psychologa Petra Bakaláře, (syna významného psychologa Eduarda Bakaláře) že na takové kolegy ve své knize  TABU V SOCIÁLNÍCH VĚDÁCH  (Votobia, Olomouc, 2002)   na str. 104 upozornil  a v poznámce pod čarou kapitoly o skupinových  strategiích: „Dá se říci, že být členem skupiny je z evolučního hlediska obvykle výhodnější, než nebýt. Kohezivní skupiny  zvítězí nad individuálními strategiemi – a to jak v obchodní oblasti, tak např. v intelektuálních a politických hnutích….

Je zřejmé, že skupin, které spolu nějak soupeří je velké množství a jedinec může být členem několika (i vzájemně antagonistických) skupin. V České republice by byla zajímavá analýza skupin, které tvoří lidé, jež se nějakým způsobem v minulosti zdiskreditovali (např. agenti StB, členové KSČ, apod.)Je nepochybné, že se tito lidé často vzájemně podporují. Analýza jejich působení v akademickém světě je předmětem připravované knihy „ŘEKLS ĎÁBLOVI (PROČ) NE?“

            Věříme, že tahle potřebné dílo bude mít v  českém prostředí  patřičný  úspěch a doufáme, že v něm autor zpracuje problematiku prodejných právníků a soudních znalců z humanitních oborů zabývajících se mj. rodinou. Okolo každého krajského soudu je  těhle !vědátorů“  asi padesát, a tak je nasnadě, se musí snažit….

Nevíme, zda měl Petr Bakalář před očima Pražské psychiatrické centrum Cyrila Höschla nebo vypečenou partu Koutkových  freudistů z Motolské nemocnice či  Modrou lagunu pana Cimického. Ostatními „služebníky“ režimu, kteří píší znalecké posudky soudcům pod pero, to vyjde nastejno.

 Zkrátka,  česká justice je odhodlána kráčet usilovně Stalinovou cestou na věčné časy. Jedinou cestou, jak tenhle její pochod proti zbytku národa (kromě komunistů)  zastavit, spatřuji v úsilí Cibulkova PRAVÉHO BLOKU  o částečné, nejlépe však úplné volbě soudců, namísto jednostranného jmenování nových a dalších klientelistických kohort.

Mám na mysli principiálně zcela novou volbu (ne jako za Komuny), a to  soudců nezkorumpovaných – poctivých! Zde je vhodná komparace s cizinou, kterou se mocenské „elita“ tak často ohání. Že by to u nás legislativně nešlo? Nikoliv soudruzi!

Bude muset!

 

                                                                                                ZBYNĚK ŠIMŮNEK