KOMUNISMUS

 

Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné uče­ní, že nikdo nemá míti žádné jmě­ní, nýbrž, aby všechno bylo spo­lečné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k je­ho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na prv­ní pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy ně­co jiného než je člověk. Každý ale také vidí hned na první po­hled, že takové učení není pra­nic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následov­níků, aby do života uvedeno býti mohlo. Kdekoli se ještě toto uče­ní v malých pokusech do života uváděti chtělo, nikde se nic ne­podařilo; nejlepší toho máme při­klad v klášteřích. Tam alespoň z části zaveden jest komunismus, to jest, jmění jest společné všech, ale jaké různice, jaké nepřátelství panuje právě mezi nimi. A to ny­ní, kdežto se jen o užívání hoto­vého jmění mezi nimi jedná: jaké by pak teprve byly různice, kdy­by si měly také společně to jmě­ní a výživu vydělávat? — Než není tu místo a také ani úmyslu dokazovati teprva nemožnost a nesmysl komunismu — toť jako již známou a dávno od nás po­jednanou pravdu předpokládáme.

 

Obyčejně se ale slovo komunis­mus nebéře v smyslu tak úplném, a tu se každé rušení a dotýkání cizího jmění komunismem nazývá. „Svaté jest jmění, heilig lst das Eigenthum!" slyšeli jsme tak čas­to v nepokojných dobách roku 1848, vidouce to napsáno na krámích a dvéřích mezi barikádami. Co vlastně jest jmění? — o tom zde jednati nemůžeme. Je to otáz­ka nad míru těžká k rozhodnutí, která nyní nepochybně bude ještě dlouho hýbat světem: řeklo by se snad, to, co mám, jest moje jmě­ní, poněvadž se ale všechno to, co člověk má, jmenovitě ku př. co ukradl, neb mocí vzal, neb oč jiné ošidil za jeho jmění neuzná­vá, dalo by se tedy velmi mnoho o jmění jednati.

 

Než my skutečně nerozkládajíce pojmu tohoto slova, budeme se držeti jen zcela obyčejného jeho významu, a tu pravíme všam ta­ké: Každého člověka jmění se musí hájiti, a kdo se cizího jmění dotýká, kdo do cizího jmění sahá, Jest komunista! Jen majitel sám právo má se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchání se do toho odjinud jest komunismus!

 

Když se ale budeme této zása­dy držeti, shledáme brzy, že ko­munisté největší jsou zrovna na té straně, odkud právě v tuto do­bu nejvíce proti komunismu ká­zati a brojiti slyšíme; a pozoru­jeme také, že zrovna ti, kteří ji­né viní z toho, že mají úmysl ko­munismus zaváděti, sami nejmé­ně jmění cizí za svaté drží. Po­važme ku př. absolutní neobmezenou vládu: ona jako první ko­munista bére sobě pod jménem daní, neb konfiskaci, neb expropríací atd. jmění cizí podle uzdání svého, a nikdo nesmí ani slo­vem se ozvati proti tomuto ne­smírnému komunismu. Vláda ab­solutní béře celé statky některým a  dává je jiným podle své libosti, uděluje některým miláčkům svým privilegie, to jest jiným slo­vem obírati své ostatní spoluobčany; není to nejrozsáhlejší a nej­škodlivější komunismus? Jak směš­né musí pak na rozumného člo­věka působiti deklamace z těchto stran proti komunismu, řeči tako­vé, jako se nyní vedou o vysvo­bození a zahájení evropejské spo­lečnosti! Jakmile někomu bez je­ho dobrovolného svolení    aneb proti jeho vůli nějakou část jmě­ní jeho odejmu, dopustil  jsem se přestupku  proti jmění, jsem ko­munista.

 

Proto také v dobře spo­řádaném právním státu nesmějí se jinak ustanovovati a vybírati da­ně, než s povolením  sněmu, nechce-li  býti vláda  komunistickou. Daně jsou zajisté věc nevyhnutel­ná a potřebná. Výlohy, které k dobrému prospěchu celého ná­rodu (rozuměj dobře k prospě­chu!) se státi musí, musí také zase národ zaplatiti. 

 

Ta část na tyto výlohy, která na každého ob­čana podle spravedlivého a sluš­ného rozvržení (repatriace) vypad­ne, nazývá se daň. Kterak ale mů­že podle zdravého rozumu a po­dle práva někdo potahován býti k zaplacení  výloh,  když  jsme se ho dříve ani neptali, chce-li tyto výlohy učiniti, uznává-li je za pro­spěšné neb za nevyhnutelné?

 

Nemá-li tedy daň býti rušení jměni, přestupek proti jmění a komunis­mus, musí vyjádřiti, že jisté vý­lohy učiniti chce, a že tedy také je zaplatí. Poněvadž se však celý národ sejíti a raditi nemůže, vy­volí si ze sebe zástupce neb  plnomocnlky (poslance), kteří prá­vo mají ve sněmu na místo ná­rodu ustanoviti jaké, které, jak veliké výlohy národ  učiniti chce a kterakým způsobem tyto výlohy co daně na jednotlivé občany spra­vedlivě se rozvrhnouti mají. Proto   v konstitučních, tj. právních a libovolných státech, bez povole­ní sněmu se žádná výloha udělati, to jest žádný dluh  na, jméno ná­rodu způsobiti a žádná daň národu uložiti nesmí bez povolení sněmu — jinak jest to komunis­mus a sice nejrozsáhlejší, nejnebezpečnější komunismus, komunismus s hůry. A když mi dnes bez mého svolení nařídí plat 20 zl, co zabrání, aby nežádali budouc­ně 40, pak 80, pak 160 a tak dále, neboť s tim samým právem (totiž bezprávím a libovolnosti) mohou i celé jmění odejmouti, aniž se budu moci protiviti, obzvláště když se ještě právě zas z těchto pe­něz hodně ozbrojených drží, kteří snadně, zaženou každého, kdo ja platiti musí, chuť protiviti se ta­kové správě.

 

A kdyby se ještě ty­to peníze vynaložily svědomitě k pravému prospěchu národu, zů­stal by sice způsob vybírání  bez­právím, avšak mohl by se každý snadněji touto myšlénkou upoko­jiti. Víme však, jakým způsobem i se v absolutních státech zachází I s penězi od národu těžce zaplace­nými. Polovička rozhází se povalečům národa nic neplatným a rozdá se pochlebníkům mizerným, vynaloží se na uplacování atd, atd.

 

Pročež pravím: Nebojte se tak příliš těch komunistů, kteří berou na groše, těm se zajisté snadněji ubráníte; ale bojte se více těch komunistů, kteří berou na milió­ny!

 

Karel Havlíček Borovský

z Časopisu „SLOVAN“ z 26. června r. 1850