MUŽSKÁ HLÍDKA.

Řídí  Zbyněk Šimůnek.

 

Milí čtenáři NN!

Petra Cibulku,  jeho Necenzurované noviny a  Pravý Blok občas podezírají  různí lidé  z extremismu. Je to vskutku komický záměr vládnoucích struktur, a  na nás je nyní ukázat „nálepkářům“ toho typu záda. Ba, je tomu naopak.  Jsme v NN také redaktoři  lidumilní!              Nechceme po  zářném vzoru médií českého oficiálního establišmentu, vésti  zde v NN,  jako ony  diskuse úplně o ničem. Jen si troufáme upozornit na nebezpečné přehlížení důležitějších věcí. Následuje vyprávění o kanibalech, které mezi námi žijí a na státnímu systému vůbec nevadí. Bohužel, nečetli jsme v tisku ani nezachytili v jiných médiích,  jakoukoliv  zprávu o tom, že by se tímto skutečným extrémismem – kanibalismem - vůbec někdo v České republice zabýval. Možná to souvisí s ideologií. Proto si klidně připomeňme: Na 7. března připadá 151. výročí narození

T.G. Masaryka. (nar. 1850 zemř. 14. 9. 1937). Masaryk  píše o matriarchátu ve 2. svazku OTÁZKY SOCIÁLNÍ (sedmé vyd. Praha 1948), že…„sentimentálního matriarchátu Engelsova nebylo.“

            Nanejvýš humánně orientovanému prof. Masarykovi je nanejvýš divné, že se obrazem matriarchálního „ráje“ Bedřich Engels tak kochá, ačkoliv v tu dobu vniklo lidožroutství a nota bene z hladu! (Viz. cit. vyd.na  str. 53.) Je tedy možné, soudě podle českého soudnictví, že se k onomu vysněnému matriarchálnímu systému už začínáme blížit? Možná z toho důvodu policii vadí Cibulka, zatímco  kanibalové ovšem nikoliv …

 

POPELKA   A KANIBALOVÉ

(Črta národopisná)

 

Řadu drobných prací z mythologie, historie a folklóru napsala Marie Biliánová, roz.Popelková (*2.7.1862). Žila na pražském Vyšehradě, nedaleko Karlova náměstí. Ba, kdo by se staral upřímněji o dítka, a jejich hry, než Popelka Biliánová?  Její črta v ženském časopisu „LADA“ (č.16, srpen 1906), to vřele dokládá, pravíť: „Podivil by se mnohý nezasvěcenec hračkám pražských dětí,“ a hned popisuje jeden druh věru vzácný,  a sice na KANIBALY.

PRAHA: HRY DĚTÍ A MLÁDEŽE PO STO LETECH …

Samozřejmě, všichni víme, že  mladí si musí hrát, potřebují se přeci vyžít. Vzděláváním zařazeným za dětství jsme jim uměle prodloužili, zbavili je tím části zodpovědnosti za sebe a prodloužili  jejich dospívání, někdy  přes celé mládí.  Takže - mohou nečekaně ukázat, jak jsou dospělí – nebo infantilní.   Proto  jejich zábavu a zdárný vývoj  sleduje společnost,  která o ně pečuje. Jak ? Jakže, vy to nevíte?  Přeci „nejlepším zájmu dítěte!“ Tak zní obvyklé zaklínadlo jímž byla  zaplevelená celá rodinná jusrisprudence bývalého „tábora míru a socialismu.“ Potažmo,   celá legislativa našeho nynějšího kriminálního státu. Ten má  doby totality pořád jedinou,  samým sněním už uminutou  metu, jež přerostla do kolektivní mánie:Skrze  ideologicky vykonstruované zákony společnost včetně rodinného života regulovat a jako obrovskou sociální loď řídit. Proto  komunisté J.V. Stalina nazývali „velkým kormidelníkem, který neomylně řídí podle předem neznámých map.“(.M.Rozental:Mrx.dialektika,1954)

            Vývoj stranického uchvácení nejprivátnější lidské sféry – rodiny -  je  totiž dosti prostý. Oslněni  komunistickým Manifestem  (1848) v sovětském právním podání,  jakož i hospodářskou potřebou průmyslu SSSR, také čeští  komunisté po 2. světové válce plně zaměstnávají  ženy a usurpují si odpovědnost za výchovu. Diktátorskými zákony plánovitě  omezují vliv otcovství. Určují  rodičům  co je správné a co ne, zbavují rodiny majetku, rodičovské moci, ale dokonce i odpovědnosti.  Tenhle postup vyživuje rozsáhlý státní aparát, který pořád  maligně narůstá, podoben dřevokazné  houbě, zapouštějící  stále nové plodnice.             Spolehliví straníci, věčně neuspokojené rudé feministky, ambiciózní básníci – jakož i pseudoodborníci, všichni opilí svým vlivem a  posedlí kolektivismem. Snaží se namísto přirozené rodiny výchovu a dětský vývoj – kolektivně -  řídit. Chtějí  koordinovat vzdělanost, určovat výběr i vývoj profesionální kariéry jednotlivců, zkrátka vše lidské  „mástrovat.“  Demokracii v právním nazírání jsme se nepřiblížili ni o píď. „samet“ po roce 1990 na tomhle myšlení i dění  nezměnil vůbec  nic. Novela zákona o rodině, byl jenom poslanecký podvod, k zajištění obživy soudců a udržení stání moci.

            Jenže, pevně fixovaný komunistický obraz  „našich“  dětí a mládeže i bdělé   „péče“ společnosti o jejich vývoj,  silně utrpěl  však právě před rokem v České republice povážlivou trhlinu: Tři středoškolsky vzdělávaní, mladí grázlové ve věku 18, 19 a 20 let,   v roce 2005  v severočeském městečku Bílina,  připravili a provedli něco úděsného: Kolektivně naplánovali, primitivní a velice  brutální vraždu svojí spolužačky,  a také ji sami, bezohledně, do nejmenších důsledků uskutečnili.Na české zemi zůstalo ležet  bezvládné  tělo studentky Kamily Čentákové,  jejíž život vrazi zmařili v pouhých sedmnácti létech. Po  krvavém gymnazijním  plesu bylo na soudu, aby jednal. Odsoudil je 20,20,18 rokům vězení, dále úhradě  Žel, život dívce nikdo nevrátí…

            Konečně, samotnou hrůzností  samotné reality, jež nemohla zůstat utajena,  byla v očích veřejnosti nahlodána obecně sdílená představa: podle které  děti a  mládež  plně pracující rodina vychovává  podle hodnot  společnosti,   která na ni dohlíží, a to vše  - pod  taktovkou právě hlásané státní ideologie, tj. soustavy  myšlenek – idejí - o tom, jak funguje svět. Jak už je to  v  České republice pravidlem, občanům, považovaným za hloupé stádo,  věc  „odbornicky“ předžvýkává psycholog. Tentokrát nese jméno Jeroným Klimeš v MF DNES 24. září 2005. Jeho vysvětlování, jenom pro větší názornost předkládám v obráceném gardu:

3. „Tito kluci se totiž několik let s jinými studenty z Prahy zaobírali tím, že

někoho zabijí a snědí. Pár dní před vraždou byl Štencl s Procházkou na jedné z

kanibalistických schůzek na Karlově náměstí v Praze.“

 

2 .„Vysvětlení jejich patologie tedy musíme hledat někde jinde než v psychiatrických

diagnózách. Jednak ve skupinové dynamice - jak se ten večer vzájemně vyhecovali

a jak pak v šoku nad mrtvolou vymýšleli úplné absurdity - a dále v jejich

zvráceném koníčku“

 

1. „Jakkoli je to paradoxní, ani ti kluci nemuseli být duševně nemocní, aby zabili svou kamarádku. Minimálně dva z nich se jeví naprosto zdraví: Štencl a Řežňák, který jí zasadil palicí první rozhodující rány do hlavy.“ 

            Předně, pohleďme na společenský fakt,  že ve středu Evropy žijí KANIBALOVÉ. Nikoliv jednotlivě, že by sem nějaký odkudsi zabloudil,  ale celá skupina kanibalů,  o níž se od informovaného psychologa dozvídáme, že dokonce pořádají schůzky. Znamená to, že  jde o organizovanou sociální instituci.  Tak to bylo u publikované v celostátním deníku. Vymýšlel si psycholog? Jakou míru pravdivosti tedy mají ostatní informace v článku uvedené? Jeden měl v plánu zabít a sníst dítě.Tím se však nikdo z českých žurnalistů vážně nezaobírá. Ačkoliv, novináři všude na světě by nemeškali.  Všichni by patrně po tak úděsné informaci pociťovali  silné znepokojení.  Navíc, v samém  srdci Evropy, v metropoli na Vltavě, kdysi demokratické zemi Masarykově, by policii doslovně zavalili  svými nepříjemnými dotazy. Ministři vnitra vlád jednotlivých zemí Evropské unie by  činili okamžitá opatření všude,  - jenom NE v České republice, by snad policie měla až do dopadení kanibalů nepřetržitou pohotovost…

            Jenže, v ČR je jinak: Zde totiž POLICIE slouží především k potlačování demonstrací – a lidojediPraze?  Přeci nejsou žádní extrémisté! Jo, kdyby tak měl nepovolenou demonstraci Pravý blok, viděli bychom aktivitu.   Na co to ukazuje?  Systém je tu posedlý bojem o moc, odborné záležitosti jsou na okraji zájmu. K druhému odstavci pana psychologa uvádím, že jde o trivialitu každému, kdo kdysi slyšel něco o etice jasnou.

            Třetí odstavec (v našem textu jako ozn. jako 1.)  odborníka na duši jménem Jeroným Klimeš je snad také mimo diskusi. Když někdo gauner a vraždí, nemusí nutně stonat. Někteří justiční vrazi, tedy soudci a prokurátoři  např.  z 50. let byli po psychické stránce přeci také zdrávi jako rybičky. Podle všeho tehdy platného práva by je – tedy justiční vrahy -  měli také popravit, jenže vyvázli bez problémů. Ani nyní, v současné  demokratuře,  nebyl nikdo z nich potrestán! Je tedy v zájmu soudobé zmanipulované justice blábolit cosi o mravním relativismu, který hodlají specifikovat ba určovat shora. Samozřejmě tak, aby se nedej bože někomu z justičních vrahů, např. Jaromírovi Kopákovi, Karlu Vašovi či Pavlu Vítkovi  přihodilo odsouzení. Ovšemže ne ani po smrti, zatímco jejich oběti „posmrtné tresty“ mají. Byli k nim odsouzeni ještě po roce 1990(!!!)

            Jedno sociologické  moudro od psychologa  Klimeše mne zvláště zaujalo: „Uvědomme si, že naše kultura je založena na právním minimalismu: "Zajímá nás, co  děláš. Je nám ale lhostejné, co si představuješ či říkáš."  Proboha, jakou kulturu má psycholog Klimeš,  na své odbornické mysli?

Domnívám se, že zde máme co činit s kvalifikovaným blábolením. Psycholog Jeroným Klimeš totiž přenáší výrazy z jednoho kontextu kde platí, plynule  do jiného, kam nepatří. Klimeš  dělá přesně to, na co jsme u psychologické profese už dlouho  zvyklí: hraje si na univerzální poradenství. Kdyby totiž pan psycholog Klimeš napsal, že  mu jde např. o kulturu právní, pak je to o něčem jiném, než o jakési pomyslné kultuře obecné. Sociologové znají  asi dvě stě(!) definic kultury, a také každý, člověk je průsečíkem dějin, ale také kultury i vlastní osobnosti zároveň. Nevím co  je  u Klimeše …založeno“… na „právním minimalismu“, jen cítím, že psychologové by měli být ve svém „rozletu“ poněkud skromnější. Dobře totiž známe z jejich znaleckých posudků s jakou bohorovností, často bez elementární etiky, pletou lidem do osobního života svoje vykonstruované ideologické nesmysly. Ať si pan psycholog koriguje fantazie svých klientů, jak píše …“aby zastavil sebedestruktivní či depresivní fantazie,“ ale proboha ať nám obyčejným lidem neradí co máme ve výchově dělat! Vždyť v České republice díky soudcovským předsudkům a parazitování psychologů na nich, se tisíce otců k výchově dětí ani nedostanou. Dovedete si představit, že by něco takového bylo možné mimo  Českou republiku, socializmus a fašizmus? Já ne. Konečně přicházíme k tomu, co tak zoufale cloumá českou psychologií: „Jak vychovávat naše děti“, ptá se Klimeš a hned si odpovídá: „Dřív tuto roli hrála morálka či náboženství.“ Klimeš se vůbec pořád vemluvit do čtenářovy přízně množným číslem: „I když je naše společnost ateistická, přesto potřebujeme nějaké nástroje, pomocí kterých se řekne mladé generaci:není nám jedno, co se vám honí hlavou a  o čem sníte.“

 Dále už jenom Klimeš roní krokodýlí slzy nad tím, že „se“ za poslední třicetiletí zredukovaly vzájemné hovory mezi rodiči a dětmi a že výchova mobilem nestačí. Samozřejmě, že jde opět o líbivé polopravdy psychologa, vhodné tak pro letmé čtení v metru. Zvláště, když ČR vymírá mj. pro plnou zaměstnanost žen, už  třetina dětí se tu rodí mimo manželství, ratolesti tedy vyrůstají bez vlastních otců,  a také tátům jsou děti svěřovány po rozvodu asi jen z pěti procent. Rodina v ČR je rozvracena starými i novými kohortami vlastních soudců z důvodů především ideologických. Na závěr, což mi připadá nejvíce směšné, obviňuje Klimeš rodiče: „Zdá se, že za tím stojí blahobyt, protože většina těchto rozhovorů se  odehrávala při přípravě jídla a společné domácí práci. Buď jak buď, rodiče musí  se svými dětmi trávit více času.“… Vážení, dovedete si představit socialističtější zdůvodnění, než jaké vám tu předvedl Klimeš? Zvláště VY, otcové, odhánění od svých dětí bezohledně parazitujícími právníky, psychology, psychiatry a  jinými režimními vědátory? Já nikoliv. Nebo snad VY, kterých jsou statisíce, jež nedosahují ani průměrné platy  a většinu toho co vyděláte zhltne nynější drahota? Potřebujete snad takové rady od  vždy připravených expertů, jakým je pan Klimeš? Každý ať si tu odpoví sám. Jedno je však jisté. Ani věhlasná věda psychologická nemůže existovat bez etiky a je těžkou systémovou chybou, když nám psychologové do očí tvrdí takové nepravdy, jakože …“dřív tu roli hrála morálka. Ona jí totiž hraje stále, bez ohledu na to, že se ji komunisté a jejich pomocníci snaží nahradit ideologií.  Etika tvoří hlavní mezilidské pojivo, byť na to české právo zapomnělo. Jenom vědátorům, beznadějně zahleděným do svých disciplín, tahle okolnost, pořád uniká… Že prý si chtěli mladí jen hrát, na to, že někoho zabijí a třeba i snědí…Policejní psycholožka Ludmila Čírtková v TV pořadu „typologicky“ pitvala jednotlivé fáze jejich zločinu:  Pak dochází na třetí fázi. V té třetí fázi jde vlastně o zlom. Ona ta samotná fáze je označována jako fáze komunikativní synchronizace. A je u ní zajímavé to, že se zpravidla odehrává v noci, zpravidla hraje určitou roli v té či oné míře alkohol. Je zajímavé, že právě v této fázi vzniká ten úplně konkrétní vražedný program. To znamená, že se konkretizují oběti a vzniká úplně jasný, řekla bych, scénář, jak se bude při kontaktu s obětí postupovat.“
             
Přirozenost a slušnost tu byly dříve, než psané právo, než nesmyslné paragrafy a poučky, které třeba vyronilo učené pero komunistického zákonodárce, soudce  nebo policejního psychologa.

Tohle nepsané právo, žilo dřív,  ještě než našlo svůj přesný výraz ve slovech bible. Konkrétně třeba v knize Přísloví, která i  „skupinovou dynamiku“ vraždy dávno před dnešními psychology eticky zvažovala. Ani dlouhá řada biblických apoštolů, nikde nehovoří o tom, že mladí, byť sebepitomější nebo sebechytřejší, mají vyrůstat bez autority otcovy.Tu si však v našem fašistickém režimu stále více, po roce 1990  usurpuje stát. Jak? Zneužíváním  pochybného vědátorství ze strany  po komunisticku zideologizovaných českých soudců. Jejich počet na 100.000 obyv. trojnásobně převyšuje jiné země.

Tím moje soudobá národopisná črta ze soudobých Čech končí. Namítnete a co s tím má společného Marie Popelka Biliánová ve vlastivědné literatuře? Málem bych zapomněl! Od roku 1855 vedla Popelka vycházky po památných místech Prahy a založila společně s prof. Svojsíkem dívčí skauting. Když psala v „Ladě“ o hrách pražských dětí, vzpomíná také na hru s kambaly.  Kambaly, no kambaly to byly! Kdepak na kanibaly, to jsem poplet! Kambaly – tak  se říkalo odštěpkům z otýpek, po rybičkách. Dřívka tehdáž  dětem nahrazovaly všechno možné. Kdepak. Hru na KANIBALY pražské děti ještě vůbec neznaly! Asi proto, že měly maminky, které s nimi byly doma. Ne ty študované, normální mámy!   No, představte si, že  tehdáž, byly ty ženské  tak zaostalé, že  jim taková slova jako „dětská šikana,“  „mobing,domácí týrání“ nebo „sexuální obtěžování“ vůbec nic neříkala, ačkoliv by toho všeho vlastně mělo být v minulosti víc, než dnes. Jenže, dneska zase nikdo nezná Popelku Biliánovou, o který jsem vám já vyprávěl. Ještě tak o tom týrání, místo pohádky o Popelce, děti povídají.  Také jsem slyšel, že na našich soudech, jsou muži považováni  za zvěř a  přirozená morálka  je popelkou.

Ostatně to vysvětluje, proč  po sociální instituci kanibalů v Praze na Karlově náměstí vůbec nikdo nepátrá.  Ačkoliv se patřičná ministerstva mohou ze své morálky různých profesionálních etických kodexů  jen přetrhnout.                                                                             ZBYNĚK ŠIMŮNEK