Zbyněk Šimůnek

 

Kde stud je a není na místě

 

POLITICI  BY MĚLI PLAKAT!

 

Jsme svědky komunistických  praktik, které si už málokdo uvědomuje. Státní aparátnice, úřednice OPD, předávají totalitní štafetu soudkyním,   a řekněme z ničeho, pletou  "vědecký" bič.

 

Tu opatrovnice či psycholožka  v posudku zjišťuje, jestli s tátou dítě chce nebo nechce být. Je to však úplný nesmysl se kterým přišli až komunisté.  Přeci jde o záležitost výchovy, její etiky a nikoliv přání nedospělého děcka. Jak směšné:  Jestli chce nebo ne...

 

Jenže, tady  v sociálfašistické České republice, přirozené otcovství nikdo neuznává. Pak i zájem médií o něj, je pro nás spíše dehonestující. Pokud o lásce otcovské  novináři píší, činí tak třeba  v souvislosti s tzv. pornokrálem,  zvrhlým Robertem Rosenbergem. Přitom onen pornokrál, prototyp Masarykem odmítaného vyznavače titanismu,  se dnes těší - jak jinak - na stránkách feministické Dnes mediálnímu výsluní.

 

Podle tohoto tisku, když viděl svého syna ve věznici, plakal. Jak dojemné! Dokonce mu tam pořízka přinesli. Zatímco na nás, když jdeme navštívit děti volají mnohdy policii.

 

Jenže,  mnoho z nás otců,  jsme se žádného smilstva či násilí kuplířství, roznášení syfilidy ani ničeho podobného nedopustili. Přesto jsme své syny po léta ani spatřit nemohli, natož vychovávat! Mnohdy  o nás tisk hovoří jako o násilnících, zločincích.

 

Teď nám navíc dokonce hrozí mediální stigma. Jaké?  Že snad jedině takový sexuální zvrhlík jako Rosenberg,  má svého dítě rád a smí pro něj v reflektorech mediální scény slzet.  Lid český, muži,  ženy, ale i děti,  si pak mohou  udělat  závěr, že kdo z otců  pro  svoje děti pláče,   asi není normální...

 

To  tzv. normální,  přeci pro táty v ČR  a jejích  médiích,  znamená jen platit alimenty. Vlastně se jinak po rozvodu manželství nestarat.  Přenechat děti komukoliv a vydělávat víc, by mohlo výživné časem zbytnět.  Čím více odloučený  otec musí platit, tím víc je nucen vydělávat, a  také stát také získává vyšší odvody z daní . Vyživí ještě víc zbytečných soudců  i množství svojí  byrokracie. Zkrátka, prachobyčejný komunistický materialismus...

 

Médiím je zcela lhostejné, že z ratolestí, které často otce nevidí ani o víkendu,  vyrostou poloviční lidé. Že budou  plny problémů. Jak všechno  naši kluci odnesou nejvíc a skončí třeba kriminálu.

 

Tak např. Brněnský deník ve zprávě nezralé novinářky Kláry Kubíčkové VELKÝ BRATR TĚ VIDÍ, zaměňujíce následek za příčinu mylně uvádí, že kriminálníci  se rekrutují ze sociálně slabých rodin. Nikoliv. Jsou ponejvíce tam, kde otcovská láska a jejich přístup k dětem je omezen. Rekrutují se z manželství disharmonických,  a hlavně jsou následkem výchovy rozvedených matek.   Rozvodovými spory je snadno doložitelné, že  teprve po rozvodu matky náhle poznávají, jaký že to náhle mají nedostatek  finančních prostředků. Leč, snaha po zlepšení výchovy jaksi absentuje.  Často naopak vyvíjejí iniciativu na opačné straně, aby byl otec jejich dítěte pod nějakou záminkou kriminalizován. Postkomunistické instituce, zejména soudy,  pak mohou prasknout spoluúčastí. Výsledkem jsou přecpané věznice údajných dlužníků ,  kteří  chtěli své dítě vychovávat lépe než modla prodejné  justice – špatná matka.

 

Ale jak je v Evropě? Ne jak u nás, tam si naopak otců váží!  Nikdo z našich běžných žurnalistů už dneska neví, že manželství v Evropě je stále ryze soukromá věc. Jak  západě, ale  hlavně na jihu Evropy, ať u Španělů či Italů tak barbarský  tzv. sociální stát, u nás spíše stát asistenční,  a to sovětského typu sovětského  typu  zkrátka nepotřebují. Jen my jsme totiž  bolševickým skanzenem ve středu  Evropy. Je tragické, že šéf ministerstva asociální péče  Petr Nečas , je jakými jeho správcem  i poklasným.

 

 Není divu.ODS pravicovou politiku nedělá a pro Nečase je rodina jen potencionálním adresátem sociálních dávek. Rodinná solidarita v záměrech státu zmizela jak jarní sníh.

 Po tolika levicových veletočích politických stran, včetně ODS, se pak nemůžeme divit, že dokonce zcela u ledu leží také  vzpomínky na zakladatele moderní české státnosti T.G.Masaryka. Jeho myšlenky staronový prezident Václav Klaus považuje často za polozapomenuté. Ne, ne.  jsou zcela odsunuty na vedlejší kolej státního i mediálního zájmu.  Zbytečně by snad J. Pospíšilovi, ministru spravedlnosti na soudech při  jejich osazenstvu narušovaly komunistickou morálku!

 

Jedno připomenutí je z pera druhého prezidenta Československé republiky Eduarda Beneše, tu ale máme . Najdeme ho  u životopisce T.G.M.,  redaktora a spisovatele  Jana Herbena.  Píše, že když v březnu 1915 zastihla ve Švýcarsku Masaryka zpráva o smrti jeho syna  malíře Herberta, jenž zemřel na tyfus,  otec  Masaryk  cituji -  //...chodě po švýcarských horách, plakával hlasitě a na Herberta vzpomínal...//  Ano plakal! Přitom nepochybují, že  otec   Masaryk byl skvělý člověk a stoprocentní chlap.

 

Ano, Masaryk si otcovství velice vážil a považoval ho s mateřstvím za zcela rovnocenné.  Dokonce za stejně svaté. Ingerence státu do něj odmítal. Netřeba to dokládat.  O tomhle pojetí  se ale v tisku, v němž fouká vítr z Německa, vůbec nepíše!  Tomuhle ,,masarykovskému,,  odkazu se novinářky typu Kubíčkové,  pro svou feministickou nedostačivost ani vrátit nemohou.

 

My, přirození čeští tátové, tedy nejen biologičtí, jak nás nazývají, kteří se vůbec nedostaneme k vlastním dětem, bojujeme.  Za svoje slzy pro naše syny se obvykle stydíme. Ale to je stud, který vůbec není na místě. Za systém jenž je proti našemu otcovství zaujatý,  by se měli stydět všichni soudobí čeští politici, od prezidenta dolů a naopak - a ti měli by plakat!