Víkend Dnes 19.11.2011

Kdopak dneska vyluxuje,drahoušku?           Alena Melichová

 

Moderní korektní společnost převzala FEMINISTICKÉ VIDĚNÍ SVĚTA a snaží se, aby osobní život ženy ustoupil životu pracovnímu.Jenže co když je pro ženu osobní život ten pravý a naplňující?

Domácí práce mají špatnou pověst. Osoba s IQ jen o málo vyšším, než má delfín, se při nich nudí.Mohutný hřebík do rakve prestiže domácích prací zatloukly v průběhu 20. století feministky,když chtěly, aby společnost sňala ze žen břemeno domácnosti. Jak napsala jedna z vůdkyň ženského hnutí,Betty Friedanová,vařit a uklízet se hodí leda pro slabomyslné.A tak když člověk v dnešní době skvělých kariérních možností skončí u péče o domácnost, na sebevědomí mu to zrovna nepřidá.

 

Spor s feminismem

V nabídce prací sotva najdeme mnoho smysluplnějších činností, než je vytváření domova -i když v něm žijeme sami. Jistá úspěšná manažerka, která bydlí single, novinám na dotaz, jak všechno stíhá, odvětila: "Asi holt nemám tak uklizeno, jak bych měla mít." V překladu to nejspíš znamená: Mám doma binec jako v tanku,protože si sama sebe nevážím ani natolik, abych se vracela do hezkého prostředí. Proto se také musím pořád někam hnát. Ostatně, jak chce dělat pořádek ve firmě někdo, kdo jej nemá doma?

Jedna mladá respondentka popsala v dokumentu České televize Žena hlava rodiny z cyklu Ta naše povaha česká svou představu životního partnera takto: "Chtěla bych, aby chlap byl úspěšnější a silnější než já, abych se o něj mohla opřít." Dotázána na rozdělení péče o domácnost však odvětila, že si ji samozřejmě s přítelem dělí napůl.Emancipovaná žena se chce o luxování a praní dělit se svým druhem, ale přitom se nevzdá odvěké ženské touhy po imponujícím muži. Nebo ani nemůže vzdát? Není tato touha dána přímo geneticky?

 

Nepříčetná manželka

Pokud se dnes ve společnosti podřeknete,že byste chtěla být jen v domácnosti,budete pokládána v lepším případě za ženu tradiční, rozuměj submisivní chudinku, v horším za hlupačku. Přesto bych nevěřila, že ostouzení schopných žen, jež se rozhodly být především manželky, potkalo i nynější americkou první dámu Michelle Obamovou.Ale stalo se. K pochopení její záležitosti je třeba nahlédnout do příbytku Obamových v Chicagu roku 2001.

Barack Obama se v té době snaží skloubit roli senátora státu Illinois, úspěšného autora a učitele práva na univerzitě. Doma je málo, a i potom spíš jen fyzicky než, duševně. Veškerá péče o domácnost a dvě malé děti leží na jeho ženě, jež pracuje na částečný úvazek. Michelle proto muže vytrvale zásobuje pocity viny. Stejně jako on vystudovala práva na Harvardu a toužila si hledat zajímavou práci. Patří už ke generaci žen vychovávaných, aby si šly za svým a neohlížely se nalevo napravo. A tak v ní pomalu roste zlost.

Své tehdejší rozpoloženi Obamová popsala listu Chicago Tribune: "Tak tam sedím s malým miminem v náručí - naštvaná,uštvaná a fyzicky úplně vyřízená. Jsou čtyři ráno, dítě se má právě krmit,a můj muž si leží a spí!" Postupně však dospěla k moudřejšímu náhledu. Pochopila, že si musí především uspořádat svůj svět, aby jí lépe vyhovoval. A přestat svého muže nutit,aby byl tím, kým ona myslí, že by měl být.Protože pak je "netrpělivá matka a nepříčetná manželka". Na domácí práce najme síly a plánuje zůstat s dětmi úplně doma.

Jenže pak se objeví zajímavá nabídka místa kontaktní pracovnice mezi univerzitní nemocnicí a občany, zvláště z řad menšin. MichelIe má konečně zaměstnání, kde může využít svou touhu sloužit afroamerické komunitě.

Když za pár let Obama ohlásí kandidaturu na amerického prezidenta, volební štáb nutně potřebuje, aby se jeho žena zapojila do kampaně. A Michelle po chvíli váhání opouští práci v nemocnici, aby mohla objíždět města s projevy o tom, jakého má báječného manžela, .Tohle každopádně dnešní první dáma USA udělala pro o svého muže.Ale podívejme se, co pro něj správně udělat měla, alespoň podle některých feministek.Totiž nic.

Novinářku Debru Dickersonovou nad vývojem událostí u Obamových posedla - jak se svěřila -feministická zuřivost. Její srdce jato osudem Michelle prý krvácelo."Obamová vyměnila zlatonosné předpoklady, vysokooktanový talent a roli viceprezidentky pro komunitu a vnější vztahy Chicagské univerzitní nemocnice, aby se stala profesionální manželkou a hostitelkou!" prskala Dickersonová v internetovém magazínu. Osobně netvrdím,že vím, jak by měla Michelle Obamová žít svůj život, ale, Debra Dickersonová o tom ví přece taky starou belu.

Feministické hnutí se ve své první fázi snažilo vybojovat pro ženu možnost odpovídat za své štěstí sama, což se ve formě rovnoprávnosti podařilo. Počínaje zhruba druhou vlnou svého hnutí však začaly feministky ženám navíc říkat, co jejich štěstím má být. Je to klasická logika ve smyslu "podle sebe soudím tebe".Debra Dickersonová by asi pro svého muže nehnula prstem.Vážně mají být všechny moderní ženy takovéhle?

 

Problém, který nemá jméno

Zákoník poválečné Francie již neobsahoval větu, že povinností manželky je poslušnost,dívky už mohly studovat a využívat znalostí v povolání, ale zrovna houfně tak nečinily.Žena střední třídy, která do práce nemusela, se často dál jen starala o domácnost."Občanské svobody ženy zůstávají abstraktní, pokud nejdou ruku v ruce s ekonomickou samostatností," komentovala vývoj spisovatelka Simone de Beauvoirová v proslulé knize Druhé pohlaví, jež předznamenala druhou vlnu feminismu. "Žena vydržovaná - manželka nebo kurtizána - není osvobozena od muže."

De Beauvoirová byla později feministickým hnutím i kritizována, protože sama v očích svých spolubojovnic příliš podléhala muži, svému životnímu druhu, spisovateli a filozofovi Jeanu-Paulu Sartrovi. Ale věty z Druhého pohlaví o nudě, lenosti a neštěstí ženy v domácnosti, která nemá žádné opravdové poslání, rezonují veřejným prostorem dodnes

.Roky plynuly, věci se však nevyvíjely zcela podle feministických představ. Mladé příslušnice středních vrstev včetně vysokoškolaček se masově uchylovaly do domácností, sotva se vdaly, protože si to na západě Evropy i v USA v padesátých letech minulého století mohly dovolit. I když měly nesrovnatelně lepší profesní možnosti, žily stejně jako jejich babičky.

V domácnosti skončila i americká novinářka Betty Friedanová, když ji kvůli těhotenství vyhodili z odborářského listu.Friedanová se doma nudila, postrádala kvas politického hnutí. Začala objíždět domácnosti po Státech a podle očekávání zjistila,že leckterá panička z předměstí je chronicky nespokojená, i když sama neví proč.Ženám,jež se držely tradičního modelu ženství, diagnostikovala "problém, který nemá jméno". Ten se projevoval spoustou poruch a obtíží, které jména ovšem mají : alkoholismus, zneužívání sedativ, nutkavé nakupování, nespavost, chronický únavový syndrom, povrchní sexuální úlety. Kroužky keramiky nebo práce pro charitu jim prý nepomohly, protože šlo jen o "přizpůsobení". Hlavní problém žen v domácnosti,zvláště těch inteligentnějších, byl podle Friedanové v tom, že při většině domácích prací intelekt moc nevyužijete.

 

Najít smysl života

Postmoderní doba nemá velká slova ráda, přesto pořád platí názor Simone de Beauvoirové, že nedostatek "opravdového poslání" je příčinou nešťastného života. Jen si marně lámu hlavu, jaké poslání má namátkou třeba pracovnice obchodního řetězce, ať už sedí za pokladnou nebo

na židli generální ředitelky, jaké poslání má dělnice u pásu v montovně, korporátní právnička, úřednice,paní za přepážkou v bance, pracovnice marketingu nebo reklamy. Rovnice ekonomická samostatnost znamená poslání je zkrátka více než problematická.

Netřeba pochybovat ani o tezi Betty Friedanové, že prázdný život beze smyslu skýtá skvělé podhoubí pro bujení obtíží a závislostí, jež připisuje hospodyňkám v knize Mystika ženství. Jak si však vysvětlit fakt, že i když dnes většina Američanek poslala tradiční ženu do pekel, problém beze jména nezmizel, nýbrž se prohlubuje? Současnice polyká antidepresiva, aby svůj ubíjející pracovní den vůbec přečkala,o povrchní sexualitě a nutkavém nakupování nemluvě.Syndrom chronické únavy zasahuje především lidi stresované a uštvané.Alkoholiček v USA posledních sto let nepřetržitě přibývá napříč sociálními vrstvami včetně vysokoškolských studentek. Jak je to možné? Jsou přece v životní etapě, kdy se obvykle nejvíc využívá intelekt! Nemohlo by to být tím, že lidské štěstí není intelektuální povahy?

Abyste našla svoje štěstí, nemusíte nutně někam běžet. Není třeba denně vyrážet do světa a bojovat s muži o postavení a peníze. Zajisté, hlavní smysl života může být v povolání, které je právě vaše ve smyslu "být povolána". A myslím, že nejčastěji to bude profese tvůrčí, pomáhající nebo výzkumnická. Ale hlavním smyslem ženské existence může být i blízký vztah nebo vztahy. Proč by ne? Domácí práce pak žena bere jako součást tohoto vztahu a neotravují ji. Moderní korektní společnost převzala feministické vidění světa a snaží se, aby osobní život ženy uhnul pracovnímu. Jenže co když osobní život je právě ten její?

 

Konec emancipace

London School of Economics začátkem roku 2011 vydala Výsledky Výzkumu mínění současných Britek o manželství,domácnosti a tak dále. Podle nich si Angličanky čím dál častěji vybírají muže, který má vyšší vzdělání a příjmy než ony. A většina by radši byla jen manželkami a matkami, než si budovala kariéru.Mnohé si to však netroufají svému muži vůbec říct, aby je nepokládal za zoufale staromódní.

Model, kdy pracovat sice můžete (na rozdíl od muslimek), ale nemusíte (na rozdíl od soudobých Češek), se zdá být optimálním.

Mnohá schopná žena totiž nežije "ve stínu" úspěšného muže kvůli přetrvávající diskriminaci, nýbrž proto, že ji takový model uspokojuje. Vždyť udělat z manžela "kuchyňku" by často znamenalo vzdát se muže, do něhož se zamilovala. Kdyby Michelle Obamová před deseti lety ve svém manželství trvala na paritním rozdělení péče o domácnost, Obama by se nestal americkým prezidentem. Nejen že by mu vzala jeho sny, ale přišla by i o ty svoje. Sny o ohromně ctižádostivém chlápkovi s velkou párou sloužit veřejnosti,o muži,který to někam dotáhne. A do takového se Michelle, podle svých zveřejněných zpovědí,kdysi zamilovala. Ne do chlapíka, který dobře myje nádobí.

 

 

Autorka je publicistka