Není třeba příliš důvtipu ani hlubokého průzkumu
k tomu, abychom zjistili, že moderní člověk ztrácí smysl pro rodinu a její
společenskou funkci. Každý z nás přesto alespoň ve skrytu duše touží po
láskyplném vztahu s ženou, jehož plodem budou společné děti a harmonická
rodina. Láskou a početím dětí ovšem není úloha rodiny naplněna, nýbrž je to
její pouhý začátek.
Potřeba rodiny provází člověka celé věky a její tradiční model si
nikdo v minulosti nedovolil zpochybňovat. Když říkám tradiční, mám na
mysli funkční řád rodinné pospolitosti, který vyplynul z objektivní
zkušenosti generací a odráží poznání, jaké rodinné uspořádání posiluje obec i
národ. Zdravý model rodiny musí vytvářet podmínky pro výchovu nové generace,
aby byla schopna převzít a dále upevňovat hodnoty člověka i života vytvořené
generacemi jejích předků. Nutno poznamenat, že v naprosté většině známých
kultur a civilizací se jednalo o model patriarchální. Evropskou civilizaci
nevyjímaje.
Rodina je základ státu. Toto heslo opakovaly i komunistické
režimy, přestože jejich představa o pokroku k nové a lepší společnosti
byla více než revoluční a bourala všechny kulturní tradice minulosti. Nelze
přehlédnout, že právě rozumářské a materialistické pojetí vývoje lidstva
přivedlo socialismus k vytvoření nefunkčních mezilidských vztahů a tím
také ke krachu. Zrušením všech tradic totiž každá revoluční ideologie rezignuje
na jediný objektivní zřetel v pohledu na lidskou společnost. Oním
objektivistickým názorem byla, je a vždy bude zkušenost minulých generací o
tom, kam vedl ten či onen způsob lidské pospolitosti a její organizace. Žijeme
v době špatných zkušeností z nedávných pokusů o lepší zítřky a
nevěříme žádné vizi nové společnosti, která by jen z dálky zaváněla utopismem
či univerzální ideologií. Přesto existuje a naplno žije jedna ideologie, která
má znaky totalitního znásilňování mínění i života lidí a aspiruje na převýchovu
člověka jako naprogramované součástky nového pořádku silou zaslepenější, než
byly všechny dosavadní Utopie. Mluvím o totalitní ideologii feminismu a jejích
metodách genderové proměny lidské populace.
Nejhorším dopadem feminismu coby liberální doktríny rovnosti
pohlaví je rozklad tradiční rodiny, chce se spíše říci rozklad rodiny vůbec. Je
až neuvěřitelné, nakolik se současný svět nezajímá o příčiny tak drtivého
společenského úpadku, jehož důsledkem jsou trpící děti ve stavu bezradnosti a
postrádající zázemí rodiny, která by jim byla schopná dát výchovu i orientaci
v našem odcizeném světě. Nechtějme vše svádět na odcizení samo jako na
evoluční fenomén doby. Právě úpadek rodiny je jeho hlavním živným zdrojem. Rád
bych se proto dotkl několika tezemi tohoto tabuizovaného tématu a přispěl
k rozpoutání seriózní diskuse, která by správně a bez ostychu označila
varovné symptomy a pokusila se najít terapii pro globální onemocnění naší
civilizace. Zaměřím se přitom na problémy, které mají podle mne
s vymezeným tématem přímou či úzkou souvislost.
Rovné příležitosti
Otázka příležitosti každého člověka ve společnosti je dána mírou
její svobody. Svobodná je taková společnost, v níž každý jedinec, skupina
či společenství má možnost sledovat své vlastní cíle a usilovat o jejich
naplnění podle vlastní vůle a přesvědčení. Při tom dbá o obecně přijatá pravidla
lidského jednání, jimiž není omezována svoboda jiných subjektů ve společnosti.
Jde o taková jednání, která mohou v kontextu společenské interakce
vyvolávat spolehlivá očekávání v souladu s obecně uznávanými principy
důvěryhodnosti, zásadovosti, spravedlivosti a čestného chování. Pouze
abstraktní principy takových pravidel jednání je možné zakotvit
v zákonech.
Jsou-li přijaté principy zároveň soustavou hodnotových kritérií
morálního vědomí ve společnosti, je zcela nesmyslné tyto hodnoty rozlišovat
z pohledu pohlaví či etnické příslušnosti. Morální kodex svobodné
společnosti je platný pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví a jako takový
zajišťuje stejné příležitosti pro muže i pro ženy.
Zcela jiná situace nastane, pokud tytéž zásady rovnoprávnosti
budeme chtít aplikovat do soukromé sféry či do organizace zájmových skupin
vzniklých na základě svobodné vůle jejích členů. Mezi takové skupiny patří
soukromé podnikatelské společnosti, ale také rodiny. Jedná se o dobrovolná
sdružení podléhající vnitřním pravidlům jednání, jejichž smyslem je dosáhnout
společného cíle. Patří k zásadám svobodné společnosti, že do vnitřních
otázek takových skupin nezasahuje, pokud jejich chování navenek respektuje
pravidla platná pro chování všech společenských subjektů bez rozdílu. Narušení
této zásady by totiž znamenalo znemožnit lidem účinně spolupracovat a pomáhat
si při uskutečňování svých představ o vlastní životní cestě.
Takovým zásahem do svobod občanů je zahrnutí genderových studií do
vládních programů a jejich mocenské prosazování prostřednictvím zákonů.
Nařizovat rovnost a rovné příležitosti do vnitřní organizace soukromých či
zájmových skupin, určovat mocí chování lidí k sobě navzájem
v soukromí a v rodinném životě, znamená nejhlubší zásah do svobody člověka
a jeho práva na sebeurčení. Uvnitř soukromé sféry přirozeně vzniká nerovnost
v uplatňování práv mužů a žen v takovém smyslu i rozsahu, jak to
odpovídá dohodnuté hierarchii, potřebě, cítění i kultuře těchto lidí, aby
nebyla narušena vzájemná důvěra, funkční role a naplňování základních potřeb
soužití obou pohlaví. V daném smyslu má potom nedotknutelnost soukromí
člověka a rodiny přednost před veřejným zájmem a jakýmikoliv ideologiemi
s ním spojenými.
Rovné příležitosti znamenají stejné výchozí možnosti pro každého
člověka, nikoliv rovnostářství ve výsledku. Protisměrný výklad musí mít
negativní dopad na motivaci lidskou i ekonomickou a v důsledku ohrozí
svobodné fungování společnosti. Je třeba obnovit morální kodex společnosti
v duchu osvědčených tradic evropské kultury a demokracie. Evropskou unií
podporovaný gender mainstreaming (GeM), jehož obsahem je násilné a
vykonstruované sociální inženýrství, má však opačný smysl. Obnově morálních
zásad a dodržování zákonnosti ve prospěch spravedlnosti proto v kontrastu
proti všem genderovým studiím prospěje pěstování typicky mužných vlastností
člověka, jako je síla, čestnost, zásadovost a statečnost. Takové vlastnosti
nelze nahrazovat hodnotami nižšího řádu, jako je soucit, empatie, sebeláska a
benevolence k lidským slabostem. V této souvislosti je myslím nutné
striktně odmítnout jakékoliv antidiskriminační zákony či zavádění
zastupitelských kvót do orgánů veřejného i soukromého života. Namísto nich by
měly být samozřejmostí promyšlené projekty pomoci slabším a problémovým
skupinám s důrazem na specifičnost každého případu zvlášť. Každý člověk má
právo jednat podlé svého vlastního zájmu a schopností před rozbujelým právem
veřejným.
Tradiční rodina
Vše, čeho dosáhla a co vytvořila naše civilizace, vzešlo ze
společnosti založené na patriarchální rodině, na síle muže a moudrosti
spravedlivého otce. Tisíce let známé historie a tradice prověřily patriarchální
rodinu jako jedinou správnou alternativu. Všechny ostatní pokusy se ukázaly
scestnými, neměly šanci na úspěch a po právu zanikly. Současnost, jakoby trpěla
ztrátou paměti, podléhá nákaze infantilního rovnostářství a ničí morální i
funkční základ celistvé rodiny.
Tradiční rodinu v čele s otcem (patriarchou) přijala i všechna
civilizovaná náboženství jako boží zákon. Tento zákon je reálně vymáhán a jeho
porušení trestáno, a to především úpadkem společnosti a utrpením dalších
generací. Pouze návrat tradičních hodnot a funkčního uspořádání rodiny povede
k nápravě poškozených vztahů v rodině, k vyrovnání rozkolu mezi
mužem a ženou, a k obnovení společenské funkce rodiny jako záštity
lidskosti a výchovy budoucích generací. Tradiční rodina je dnes vystavena
útokům ze všech stran a chybí jí společenská i politická podpora. Rozbíjením
tradičních rodinných hodnot ztrácejí děti právo na oba rodiče a rodinné zázemí,
které jedině jim může dát odpovídající podmínky zdravého rozvoje.
Současný trend výchovy dětí jedním rodičem, v převážné míře
matkou, vede k patologickému vývoji dětí jak v psychické tak
v sociální rovině, protože postrádá oba důležité vzory, mužský i ženský,
ve vzájemném souladu. Pro návrat celistvé rodiny je důležitá podpora muže jako
odpovědné hlavy rodiny. Bylo by proto správné znovu povolat muže k úloze
budování obce a starostlivosti o morální stav společnosti, k níž budou
vychovávat své děti a vést svoje manželky. Jen tak může být obnovena vážnost
svazku manželského a jeho společenská funkce nadřazená pouhému partnerství muže
a ženy.
Je rovněž na místě se kriticky zamyslet nad významem novodobě
proklamovaného „aktivního otcovství“ ve smyslu zástupnické role matky a otce v
roli chůvy, včetně násilného rozdělování kompetencí v rodině systémem půl na
půl. Taková koncepce nemůže naplnit požadavek vůdčího principu v rodině,
za který by měl být primárně odpovědný otec coby hlava rodiny. Pouze patriarchální
řád měl úctu i ohled k mateřství a k pečovatelské úloze matky v rámci
nezastupitelných rolí muže a ženy v rodině. Jsem přesvědčen, že alarmující
nárůst domácího násilí souvisí s absencí právě vůdčího principu
v rodině. Proto jako jediný účinný nástroj k nápravě vidím obnovení
respektu žen, mužů i celé společnosti k hodnotám tradiční rodiny. Toho
však nelze dosáhnout represemi ani konstruktivistickými zásahy státu do rodinné
pospolitosti, nýbrž vedením mladých mužů k ctnostem a odkrýváním správných
morálních zásad řádného a kulturního člověka.
Tradiční hodnoty
Naše civilizace vychází z myšlení, tradic a hodnot helénské
kultury a křesťanské morálky vyjádřené vývojem evropské duchovnosti. Základním
kamenem i spojujícím principem lidského vědomí v evropském prostoru je rozum a
úcta k pravdě, jinými slovy objektivita zakotvená v přírodě.
V zákonech přírody hledá Evropan poučení i řád totožný s dokonalým
uspořádáním celku (kosmos), který zůstává vždy nadřazen lidskému jednání.
Odhalováním řádu přírody a názorem do jeho tajuplných souvislostí se člověk
stává uvědomělou součástí universa. Toto uvědomění však nemá a nikdy nemělo
svévolný obsah. Všechny domýšlivé spekulace o lidských možnostech a charakteru
lidskosti přesahující ověřený kontext zřejmé zkušenosti jsou považovány za
bezbožnou zlovůli a pýchu, která musí být potrestána.
Evropa vždy toužila po svobodě člověka a pro tuto svobodu
obětovala mnoho. Evropská duchovnost očekává morálně vyspělého jedince,
který je této svobody hoden. Za takového jedince bojuje a obětuje všechny síly,
přitom hlavní zřetel upíná na jeho výchovu. Proto tradiční hodnoty evropské
civilizace vycházejí z člověka vnitřně vybudovaného, nikoliv pouze
vyrostlého z náruče matek. Evropská kultura požaduje člověka usilujícího o
nejvyšší ctnosti, mezi něž patří především rozumnost, statečnost, uměřenost a
spravedlivost. Evropská společnost má ve štítu vzdělanost a úctu
k myšlenkovému dědictví svých předků.
Neměli bychom proto přihlížet k novodobému zpochybňování
podstaty lidského vědění založeného v tradici, filosofii, historii a
v objektivistickém náhledu přírodní celistvosti. Nelze se smířit se
subjektivistickými, účelovými a spekulativními směry myšlení, jimiž se vše, co
bylo dosud považováno za platné a rozvíjeno s nejvyšší obezřetností,
obrací naruby a s dětskou naivitou ničí jako přežitky minulosti.
Zachování tradičních hodnot evropské kultury můžeme spojovat se
zachováním samotné euroatlantické civilizace, proto bude nanejvýš vhodné
uvědomit si v plném dosahu význam následujících tezí:
·
Hlavním kritériem dobra a zla je morální kodex společnosti, který
musí vycházet s dlouhodobě platných etických principů vybudovaných na
základech tradiční filosofie a křesťanské kultury.
·
Nelze zavádět a nastolovat jako platný životní princip nic, co
nebylo dříve ověřeno zkušeností získanou generacemi předků.
·
Každý člověk má právo na sebeurčení v kontinuitě
s kulturním i myšlenkovým dědictvím minulosti.
·
Každý člověk má morální povinnost dbát o rozvoj duchovnosti sebe i
svých bližních s převahou rozumu nad fyzickými a materiálními potřebami.
·
Každý člověk nese odpovědnost za vlastní život a nikdo nemá právo
mu přikazovat, jaký cíl si v životě zvolí.
·
Podstata lidské přirozenosti je zakotvena v přírodě a nikoliv
v sociálních vztazích a normách. Člověk má od přírody dány předpoklady být
moudrý a ušlechtilý. Pokud ponižuje či neuznává tyto své hlavní vklady
lidskosti, upadá na úroveň zvířete a jako zvíře bude žít.
·
Morální a kulturní pravidla lidského chování jsou dána dlouhodobým
vývojem a musejí být přijata převažující většinou společnosti. Mohou se dále
rozvíjet pouze v rámci spontánního řádu, jímž musí být každá přijatá
společenská norma prověřena zkušeností jako přínosná a nenarušující dosavadní
kontinuitu hodnotových pilířů ve společnosti.
·
Je zcela nepřijatelné diktovat takové normy chování, které
vycházejí z pseudovědeckých spekulací a z ideologických záměrů
stranických skupin či mocenských lobby. Každá vláda se naopak musí přizpůsobit
veřejnému mínění a morálnímu stavu společnosti. Pouze o růst morální vyspělosti
lidí má právo i povinnost usilovat.
·
Soužití mezi lidmi je dáno etickými normami a společným zájmem o
vlastní budoucnost. Tam, kde chybí morální shoda a porozumění principům
společné existence, jsou normy tohoto soužití možné a vymahatelné pouze na základě
smlouvy vyjadřující společnou vůli všech zúčastněných stran.
·
Žádná skupina ani menšina nemá právo, aby jí zákon zajišťoval
nadstandardní existenční podmínky.
·
Základním kamenem evropské civilizace je patriarchální rodina,
v níž je zajištěna převaha rozumu a cti nad žádostivostí a sobectvím.
Kultivace vztahů mezi pohlavími
Vtah mezi pohlavími je třeba nazírat ze tří pohledů trojjedinosti
člověka. Nejnižší částí člověka je tělo a jeho fyzická stránka. Vztah mezi
pohlavími je na této úrovni řízen pudy, touhami a žádostmi danými od přírody.
Na fyzické úrovni vztahu muže a ženy není co kultivovat, nýbrž vždy musí jít o
hledání míry, nakolik má být tato složka vztahu omezena ve své důležitosti a
vlivu na soužití, přičemž tento vliv by měl být co nejslabší.
Druhá část člověka souvisí s jeho míněním a podvědomím
získanými na základě bezprostřední životní zkušenosti jako mimovolný odraz
stavu okolního světa. Pouze tato část podléhá genderové manipulaci a je výrazem
sociálních i hodnotových stereotypů ve společnosti. Je z větší části
podmíněná a vyjadřuje závislost člověka na materiálním světě. Jako osvojená
složka lidského jednání potom ovlivňuje vztah mezi pohlavími podle míry
vzájemné tolerance a snášenlivosti. Kultivace podvědomé a mimovolné složky
vztahu je tedy možná pěstováním tolerance a empatie s vnitřním založením
partnera.
Třetí a nejdůležitější část lidské osobnosti je vůle a rozum. Jde
o vůdčí část člověka, která určuje samou podstatu lidství a hodnotu člověka.
Rozum ve spojení s vůlí omezuje ostatní dvě lidské části a drží je ve
stavu uměřenosti tak, aby nenabývaly vrchu při rozhodování a jednání člověka.
Je tedy zřejmé, že kultivace vztahů mezi pohlavími je závislá právě na této
vůdčí části, s níž člověk seznává, co je smyslem, cílem i náplní jeho vztahu.
Pouze náležitá vláda rozumu a vůle mohou být důvodem k oběti ve prospěch
lásky a vzájemnosti dvou pohlaví, pouze tyto mohutnosti vyjadřují lidskou duši,
s níž je člověk schopen směňovat své sobectví za smysluplné pokračování
rodu prostřednictvím vlastních potomků i za tvorbu kulturních statků obce a
celé společnosti.
Kultivace vztahů mezi pohlavími je především závislá na morálním
vědomí každého člověka, na jeho sebevýchově k lidskosti a
k rozumnosti. Proto vždy byla vyžadována především od mužů a určována
jejich působením na přirozenou převahu podvědomých sklonů a citů v povaze
žen. Role ženy a muže se navzájem doplňují. Je nesmyslné tyto rozdíly stírat
nebo násilně potlačovat. Naopak jejich rozvíjení obohacuje vztahy i život sám.
Cílem dnes samozřejmě není bojovat proti ženám, ale podporovat vzájemnou úctu,
toleranci a porozumění v souladu s přirozeným posláním obou pohlaví.
Zákonné normy
Smyslem zákonů je vymáhání spravedlnosti. Zákony mají být
vyjádřením takových abstraktních pravidel jednání, aby každý člověk měl právo
svobodně usilovat o své životní cíle a nebyl přitom omezován cizí mocí. Jde o
pravidla, která lidem zajišťují jistotu jejich očekávání v souladu
s morálním vědomím společnosti.
Základním cílem i smyslem života člověka je blaho a udržitelnost
jeho rodiny. Proto by zákony měly podporovat funkci celistvé rodiny. Současná
soudní praxe však působí přesně opačně. Zavádí vyživovací povinnost vůči
rodiči, který rodinu ztratil, aniž by zkoumala otázku zavinění a vyváženost
následného vztahu. I v případě zavrženého rodiče, a v naprosté
většině případů se jedná o otce, vynucuje nespravedlivou oběť vůči odcizeným
potomkům, a to dokonce pod trestním postihem. Tak dělá z muže otroka,
který musí sloužit cizímu pánu, aniž by byl naplněn smysl jeho oběti. Tím pánem
je bývalá manželka, pro niž rozvod je výhodou i satisfakcí za její nenaplněné a
často naivní představy o partnerském soužití. Smysl rodiny a zájem dětí zůstává
až úplně pod povrchem neukojených zištných a sobeckých žádostí.
Se zděšením můžeme poslední léta sledovat nespravedlivé perzekuce
otců, při nichž soudní moc jde za hranice lidskosti a msty na nevinných obětech
zničených rodin, když zavrženým otcům svévolně přikazuje výživné vycházející
z fiktivních příjmů, jakých ve skutečnosti nebylo dosaženo. Často na léta
zpětně, čímž z muže udělá hanebného dlužníka i přesto, že si dosud svoje
výživné řádně platil. Takový postup nelze ospravedlňovat zájmem dítěte, protože
zájmem dítěte je mít oba rodiče a žít v celistvé rodině. Hmotné zajištění
matek bez toho, aby se snažily být dobrými matkami a řádnými manželkami, navíc
na úkor otců, znamená vytváření podmínek pro jejich neodpovědnost, bezohlednost
a rozvratný postoj k rodině.
Při rozvahách nad novou definicí zákona o rodině by proto
mělo být snahou zákonodárců, aby došlo k nápravě dosavadního
jednostranného naladění soudů při rozvodových a opatrovnických řízeních, které
a priori straní matce. Soudní moc by měla mít především na zřeteli to, co se od
ní právem očekává: Péči o rodinu a spravedlivý proces tam, kde rodina přestala
plnit svoji funkci. Její hlavní úlohou by mělo být účinné zamezování podvodnému
vydírání rodičů ze strany dětí a zneužívání zákona v rozporu
s dobrými mravy.
Úloha sdělovacích prostředků
Média v dnešní době dávají prostor pouze úzkému kruhu žen, aby se
vyjadřovaly k uvedeným tématům. Ty tak činí pochopitelně ze zaujatého úhlu
„ženské otázky“. Takové jednostranné hodnocení stavu dnešní společnosti je
nutné považovat za zhoubné. Otázky rodiny a vztah muže a ženy si zaslouží širokou
diskusi, která přinese názory jak mužů, tak i žen. Sdělovací prostředky nemohou
být nadále odrazem jednostranného vidění světa. Zůstává nenaplněnou úlohou
vědeckých týmů z oblasti společenských věd, ale i duchovních složek
společnosti, mezi které rozhodně patří náboženské instituce a křesťanské
církve, aby s plnou odpovědností prozkoumaly a přinesly objektivní
poznatky o přirozené roli obou pohlaví v rodině i ve společnosti. Přitom
tradiční dějinná úloha patriarchální rodiny by měla být prostudována jako první.