Krátká zpráva o stavu základního školství – hlášení zevnitř
Vydáno 30. 08. 2010 (13873 přečtení)

Zabýváme-li se zmrdy a zmrďárnami v tomto státě, nesmíme opomenout systém, který se na produkci zmetků přímo podílí. Protože – a to si každý, kdo do věci vidí, musí nutně přiznat – náš vzdělávací systém je mechanismem, který jejich množení výrazně napomáhá. Podám tedy nyní stručný raport o nejvlivnějších činitelích školské parchantoprodukce.

Ve sporu o tom, kdo je ve školství největším zmrditvůrcem, by bylo první místo obsazeno rodiči a státem, přičemž obě entity mezi sebou zřejmě vedou tajnou válku o dominanci. Začnu tedy rodiči, protože jsou podle abecedního pořádku na řadě dříve.

A. Rodiče

Časy, kdy rodičové spolupracovali - ať už dobrovolně či z donucení - se školou na společném cíli, totiž vzdělaném a slušně vychovaném žáku, jsou nenávratně pryč. Drtivá většina žákoploditelů (neboť používat pojem rodič v souvislosti s některými bytostmi by bylo urážkou menšiny odpovědných a pečlivých) si zřejmě myslí, že si na škole vybije mindráky, které utrpěla v kontaktu s jinými státními organizacemi či v době, kdy sama seděla ve škamnách - neboť zde vlastně nemá co ztratit. Velká část rodičů, zejména ve městech, se otevřeně staví proti všemu, co škola představuje. Chtějí vést diskusi o tom, co se žáci mají či nemají učit, jaké známky by měli dostávat – a upřímně, čím větší pologramotné hovado, tím lépe vzdělávání rozumí. Nevím jak vy, ale já bych rozhodně nekecal chirurgovi do toho, jak operovat, ekonomovi bych neradil, jak vést jeho agendu... Zato však každý, kdo si dokáže ušukat parchanta (A ve městech této definici odpovídá polovina děcek!), má za to, že s rodným listem nafasoval i speciální pedagogické vzdělání, které mu umožňuje kvalifikovaně posoudit učitelovu práci... Dále platí, že dříve stačilo být negramotným straníkem, aby bylo dítě „v pohodě“, dnes pak podnikatelem či osobou napojenou na struktury místní radnice (A jak to tak vidím ve svém okolí, v případě mnoha takových jedinců se sloučilo „dříve“ a „dnes“!). Pokud bych měl ze své pozice učitele 2. stupně s –náctiletou praxí odhadnout, kolik roditelů opravdu spolupracuje se školou, skončil bych maximálně na 20%. Dalších 30% se tváří, že se školou spolupracuje, zbytek ji ignoruje či se otevřeně staví na odpor. Protože škola od jejich mazlíka něco chce, třeba to, aby nosil do hodin pomůcky, aby měl domácí úkoly, aby do té školy vůbec chodil. K tomu poslednímu snad jen tolik: Vždy bylo, že někteří rodiče kryli záškoláctví svých ratolestí. Jenže teď  to dělají prakticky všichni. Nejtrapnější chvíle nastávají, když máte v rukou důkazy o žákově záškoláctví a rodič vám při diskusi o vzniklém docházkovém manku (Neboť v tomto státě je nutné se rodiče zeptat, zda s trestem za neomluvenou absenci souhlasí!!!) do očí tvrdí, že chudáček byl nemocinkaný a ležel doma. Naprostou samozřejmostí jsou výhružky škole (Mnohdy realizované!), že udělají to či ono, pokud bude mít jejich milášek nějaké problémy.

A celkem běžným jevem jsou úplatky v podobě sponzorského daru škole. Škola dostane dar, ředitel zdupe „problémového“ učitele a žák dostane lekci – kolik prachů máš, tak vzácným jsi člověkem.

B. Stát

dělá opravdu, hmm, ale opravdu vše pro to, aby se mu školství rozsypalo. Je úplně jedno, jaký, který, eventuálně čí ministr tam sedí, protože na co šáhli, zprasili všichni. Snad jen tok financí (a teď nemluvím o platech učitelů, ale o penězích, které by měly jít do celého systému!) je vždy slabší, když je u vlády ODS. a na ministerstvu nějaký jejich či jim věrný anální speleolog, jakými byli například zelenáči, ať je jim země těžká! Občas se pak stává, že škola nemá na topení a pomůcky, to nemluvím o zachování vlastního bytí. Zkušenost mi říká, že zejména na vesnických školách je situace mnohdy katastrofální. A existence školy ve vesnici a existence vesnice samotné jsou spojenými nádobami; když zanikne škola, zanikne následně vesnice, protože mladí, zejména ti inteligentnější, odejdou pryč, aby jejich děti nemusely dojíždět kamsi do sousedního města. Tak se na dědiny stěhují pouze Indočeši, kterým je vzdělání u prdele.

 Samotnou kvalitu výuky neustále ohrožují pochybné a naprosto nepřipravené deformy. Tím nejzářnějším případem z poslední doby je „reforma“ učebních osnov čili proslulé ŠVP (Školní vzdělávací program) podle RVP (Rámcový vzdělávací program). RVP je dokument, který přišel shora (Zjevně od lidí, kteří nikdy neučili a pokud ano, tak někdy v pravěku...) a nařizuje, co všechno by měli žáci umět; je plný slov a spojení zcela zjevně odtržených od jakékoliv pedagogické praxe. Ti, kdo napsali pár desítek stran poloblábolů, shrábli hezkých pár desítek miliónů. Učitelé pak odvedli všechnu práci na „reformě“ za ně. Výsledkem je, že každá škola má jiné osnovy a žák, který přestoupí, bude mít ve vědomostech díry. Nevím, kterého chytráka napadlo takto rozesrat fungující systém osnov, ale zasloužil by dubovou holí přes záda.

 Za účelem „zkvalitnění“ výuky nás ministerstvo zásobuje řadou veselých příruček, třeba tou profláklinou o sexuální výchově či o potírání homofobie. Zcela otevřeně přiznávám, že jsem příručku o potírání homofobie použil, byť k trochu jinému účelu, než si autoři představovali. Demonstroval jsem na ní hloupost státních úředníků a jejich „odborníků“; přečetl jsem žákům údajné příklady „homofobní šikany z praxe“. Deváťáci se docela dobře a upřímně bavili – podle nich by takové věci nikdo neřekl a ani neudělal, a pokud ano, určitě ne s homofobním podtextem. Navíc odhalili dosti značnou mezeru ve vzdělání jednoho z autorů, když tento zařadil Alighieriho do antické literatury. (Popravdě, vypsal jsem jedničku za práci v hodině pro toho, kdo tuhle chybu najde.)

 Populárním zaříkadlem je například „více zábavy a méně biflování“. Tohle zaklínadlo, dokazující mentální zaostalost a infantilitu svého autora, napáchalo na žácích škody srovnatelné snad jen s lobotomií mozku. Výsledky loňských mezinárodních srovnávacích testů ukázaly (A veřejnost, neznalou reality školství, snad i šokovaly!), že se naši žáci v úrovni vědomostí začínají propadat za africké školáky. Nejlepší jsou pak překvapivě Rusové, Číňani, Japonci. Viděli jste někdy africkou školu? Ruskou? Japonskou nebo čínskou? To je biflování, žádná zábava. Do školy se totiž, a to si naše vševědoucí rádobydemokratické hlavy nedokážou zjevně přebrat, nechodí za zábavou, ale za učením. A učení je kudla těžká práce. Dřina. A zapomeňte na Komenského Scholu Ludus. To je totiž příručka o využití náboženských divadelních her ve vyučování. Pokud si přečtete Komenského pedagogická díla (Což vřele doporučuji, ten člověk věděl, co píše!), zjistíte, že proti biflování vůbec nic neměl.

Učitelé ze západu k nám jezdí a konstatují, jak dobré máme školství. Z těch zemí, ze kterých si naši potentáti berou příklad! A to už je naše školství pouze troskou zašlé slávy...

Neposlední věcí, která mě na přístupu státu sere, jsou neustálé informování veřejnosti o tom, kolik dostanou učitelé přidáno. Popravdě, já nedostal přidáno čtyři roky. Většina kolegů také ne. Ředitel nedostal na naše platy ani floka navíc. Peníze se ztrácejí někde v Praze a na krajích. A cifry, které se zveřejňují ohledně průměrného platu ve školství, jsou také poněkud přehnané. Alespoň u řadových učitelů. Tak o čtvrtinu. Neustále si říkám, který parchant tam nahoře tu moji čtvrtinu do školského průměru uzurpuje. Podobně je to s dalším „naléváním“ peněz do škol, vždy hlasitě vytrubovaném do médií – k nám na školu většinou nic nedoteče. Je to jako řeky na Sahaře, které se ztrácejí ve vnitrozemí.

Intermezzo: Pozitivní diskriminace a la školství

Žák Boszág je idiot se sníženým intelektem, má to i v papírech. Navíc i líný flink, který celé dny prolítá po vesnici s kuličkovkou od obchodníků z JV Asie za stopadesát; ostřeluje kolemjedoucí auta. Nebo třeba také auta učitelů, zaparkovaná na dvoře školy. V lenosti mu jde zdárným případem matka, kterážto nepracovala za těch deset let, co jsem na škole, ani jednou. Žije tudíž z našich daní. Žák Boszág smrdí jak popelnice, protože matinka v obecním bytě, který má pro neplacení odpojenou vodu, elektriku i plyn, vypaluje jedno žváro od druhého; posílá si pro ně synátora do nedalekého obchůdku, odhadem tak třikrát denně.

Žák Boszág přesto, že neumí ani číst, ani psát, postoupil do osmého ročníku. Za celou školní docházku ani jednou nepropadl. Žák Boszág je totiž zohledněný.
Máte vadu očí? Nemáte šanci být stíhacím pilotem. Jste barvoslepí? Nedostanete řidičák. Máte astma? Nebudete policistou. Jednoduchá logika. Jenže ve školství neplatí. Tam se totiž zohledňuje. A tak musí učitel přizpůsobit tempo výuky celé třídy žáku Boszágovi, který neumí psát a identifikuje pár písmen. Průměrní žáci se nudí, inteligentní, kteří nějakým omylem zůstali po 6. ročníku ve třídě, si zoufají a mlátí se hlavou do stolu, proč nešli s těmi ostatními na gympl. Nebo se všichni smějou Boszágovi, protože je to guma i podle jejich měřítek. Nesmím brát ohled na jeho písemný projev, takže zatímco ostatní žáci drabou jak draci, panáček sedí v první lavici, ryje do desky a spokojeně se usmívá. Musím mu to totiž všechno nakopírovat. Je totiž zohledněný. Nemůže psát písemky. Při písemce, zatímco se ostatní trápí, panáček sedí v první lavici, ryje do desky a spokojeně se usmívá. Musím ho tudíž zkoušet pouze ústně. Ostatní můžou prasknout zlostí.

 Boszág samozřejmě chápe, že papír, který má z pedagogicko-psychologické poradny, je něco jako jeho šlechtický rodokmen, že on nemusí vlastně nic. Stačí, když se dvakrát, třikrát za půl roku trošku naučí na ústní zkoušení (O kterém ho musím nejlépe předem informovat!) a bude mít pěknou čtverku i z angličtiny, ze které ostatní potí krev. On je totiž zohledněný.

Letos mi došla trpělivost. Řekl jsem si, že to Boszágovi pěkně osolím, aby si tu čtverku opravdu zasloužil. Poté, co nachytal několik kulí i z ústního zkoušení, jsem vzkázal matince, že je synáček na propadnutí. Trapně jsem doufal, že se oba vybičují k nějakému výkonu. Vybičovali. Sepsali petici a obešli s ní rodiče celé třídy, že chtějí, abych okamžitě přestal v jejich třídě učit. Skončil jsem u ředitele na koberečku a žák Boszág zase prošel.
 
C. Žáci

se rovněž snaží, aby z nich byli opravdoví idioti. Jsou v tomto ovšem pouze odrazem chování dospělé populace, která se projevuje úplně stejně. Idiocie žáky obklopuje od kolébky ze všech stran a to by byl zázrak, kdyby z nich nevyrostlo totéž. Jedna reklama na 20 minut čtení to nespraví. A ani se nikdo nesnažte házet vinu na učitele! Škola má možnost ovlivnit žáka tak z 15%, zbytek zařídí televize, internet, rodiče, spolužáci. Co udělá z člověka TV Zh@vna (ČT1 děti nesledují, je tam málo adrenalinu, ČT2 pak už vůbec ne, samé nudné dokumenty...), titulní stránka Seznamu, pologramotní rodiče, kteří na své potomky buď nemají čas, nebo na ně rovnou kašlou a problémy řeší přísunem financí, spolužáci , kteří se dělí do skupin na skejťáky, hip-hoppery, ...? Odpovím si sám: IDIOTY. Knihy – vlastně jakýkoliv souvislejší text – čte maximálně 25% žáků, zbytek s bohorovným výrazem hovnivála řekne, že nečte, protože je to námaha, nebo nuda (Protože si nepřiznají, že číst neumí, naučit se to by je totiž stálo úsilí!). A k těmto exemplářům má učitel přistupovat „individuálně“, podle potřeb a schopností žáka! Pak je naprosto běžné, že patnáctiletý výrostek není schopen napsat slovo existence, nespočítá jednoduchou matematickou úlohu (Zeptejte se matikářů, o kolik museli za posledních 5 let slevit ve svých nárocích, protože svěřené objekty vzdělávacího procesu nerozumí zadání z 10 let staré učebnice!)...
 Výchova z domu u většiny pedagogova pracovního materiálu nestojí za psí štěk. Člověk musí bandu nevychovanců neustále upozorňovat, že je slušné pozdravit, v budově se nenosí čepice a nehvízdá na celé kolo, že slovo prosím stále patří k dobrým mravům; totéž platí pro děkuji. Učitele zjevně netřeba respektovat, tím méně školní řád. Obrovským překvapením bylo pro některé orangutany, že se po škole nesmí jezdit na skateboardu či kolečkových bruslích. Komentář žáka k zákazu: „Ty pyčo, tys věděl, že se po chodbě nesmí jezdit na skejtu?“. Zřejmě jezdí doma na okolečkovaném prkénku běžně. . A slovo pyča je ostatně nejčastějším označením učitele - a ani se to nesnaží nijak skrývat. Nápisy po stěnách školy to dosvědčují. Nekončící pokusy o demolici  budovy  a jejího vybavení, často fungl nového,  pak svědčí o jejich vřelé touze být vzděláván v příjemném prostředí.

Nebo možná také ne. Žák, řekněme třebas Vélupek, jde po chodbě a kope vztekle do mobilu. Svého. Na vznesený dotaz dozírajícího učitele odpoví, že chce od rodičů nový, tak tenhle musí co nejrychleji rozbít. Učitele zavalí rozporuplný pocit, neboť ví, že rodiče daného žáka jsou již nějakou dobu na podpoře…ale zakázat mu to nemůže, je to jeho osobní vlastnictví.

 Běžně se tito výrostci slučují do gangů, označených poslední dobou zejména červenými a modrými šátky či různě velkými a barevnými kly v probodeném uchu (…až vypadají jako kanibalové z Nové Guiney), zřejmě podle toho, kdo z nich je větší kripl. Samozřejmostí je šikana, neustálá, nepostihnutelná. Poslední dobou se rozmohla tzv. kyberšikana, jednak mezi žáky, jednak ve vztahu žáků k učitelům. Ono je totiž celkem „normální“, že čísla učitelů kvůli „rilejšnšip s parentama“ a „plánu dosažitelnosti“ (Jako kdybychom měli nějaký příplatek za to, že jsme neustále na drátě…) někde ve škole veřejně visí na nástěnce, neboť rodiče, předpisy a tím pádem vedení takové info vyžadují. Samozřejmě, že jsou to soukromá čísla, už jste viděli školu, která by dávala učitelům erární mobily? Trvale poskytuji do seznamu špatné telefonní číslo; předtím jsem musel několik čísel vyměnit, protože se mi můj osobní komunikátor stal zdrojem velmi nepříjemných duševních stavů.

Svéráznou kapitolou jsou napadení učitele žákem. Většina z nich se utají. Vedení žádné školy nestojí o to, aby se vědělo, že na jejich škole žáci mlátí učitele – co pak asi dělají děcka mezi sebou! Osobně jsem byl napaden židlí žákem devátého ročníku, který měl v papírech napsáno, že má násilnické sklony. Spousta incidentů může vyvolat debatu o tom, co se vlastně stalo, ale uvedu teď jeden zcela jednoznačný konkrétní případ. Ze školy v sousedním městě. Žáčci šestého a sedmého ročníku si hráli na výletě flašku, což jim !učitelka! povolila. Leč za blbost se platí a tak, sedíc ve svém pokoji  čtouc kdovíco, nečekaně zjistila, že před ní stojí dva žáci, řekněme Gábor a Gábor (Jména změněna, etnikum ne.) Mladší Gábor jí nečekaně jednu vyšil, druhý mu poblahopřál a svorně odešli. Pozdější vyšetřování zjistilo, že starší Gábor si jako úkol při flašce pro mladšího Gábora vymyslel vyliskání učitelky. Trest – starší budoucí pracovník s nožem dvojka z chování, mladší ganxta důtka ředitele školy. Následoval scénář jak vystřižený z levné komédie. Rodina Gáborových se houfně dostavila do školy a požadovala důrazně zrušení trestu, protože si to ta učitelka přeci všecko vymýslela a to je dyskrymynáce, né? A jestli ke zrušení okámžitě nedójde, tak je dáme na jinou škólu.

 Prý se chystají k nám. Asi začnu zase nosit do práce pistoli.

D. Učitelé.

Teď zahájím friendly fire, palbu do vlastních řad. Přestože se jí říká friendly, moc přátelská není. Protože za kriplovatění mládeže jsou do značné míry odpovědní i pedagogičtí pracovníci. Než zmáčknu spoušť, přednesu zcela nedemokraticky žalobu a zároveň rozsudek: Učitelé jsou obviněni a shledáni vinnými ze zbabělosti před nepřítelem, a někteří i z kolaborace. K obvinění ze zbabělosti – učitelé se bojí vzepřít nadřízeným státním orgánům, které na ně uvalují myriády nesmyslných a často zbytečných, hloupých nařízení a pokynů. Nejzářnějším příkladem je takzvaná kurikulární reforma, jak jsem ji popsal výše. Žádná vlastně neproběhla, zvýšila se pouze byrokratická zátěž učitelů a problémy žáků. Dalším, přímo trestuhodným počinem, je tupé psaní tzv. výstupního hodnocení čili kádrového posudku. Zbytečný papír. Na každého žáka musí jeho třídní učitel v případě, že se jemu svěřená ratolest hlásí na střední školu - už nikoliv k přijímačkám, ty jsou pouhou formalitou, každého lempla vezmou tam, kam si zamane - napsat chvalozpěv. Proč chvalozpěv? Protože nám bylo shůry řečeno, že máme vyzdvihnout (mnohdy z popela) kladné vlastnosti žáka, zatímco ty záporné nezdůrazňovat a pozapomenout. Takže bychom si vlastně  měli blahopřát – školy plné polonegramotných idiotů a líných parchantů opouštějí dle výstupních hodnocení pouze samí fajn žáci...

 A opět: Rodič i žák musí s výstupním hodnocením souhlasit!!! Samozřejmým důsledkem takto pojatého cáru papíru, na který škoda rozdrtit strom, je, že ho na dalším stupni vzdělávání prakticky nikdo nečte, ergo učitel 2. stupně odvádí hodiny zcela zbytečné práce v hloupé snaze napsat keep smiling laděnou slohovku na nějakého dacana. Dalším – a snad ještě smutnějším důsledkem bude ztráta motivace dobrých žáků (Vždyť ta sviňa shnilá z vedlejší lavice, co krom bordelu ve škole nic nedělá, má taky pěkné hodnocení!), zatímco sviňa shnilá bude ještě shnilejší, protože její nulová snaha byla rovněž pěkně ohodnocena... Každý slušný člověk už by se proti takové praxi musel zákonitě vzbouřit – ne tak učitelé, kteří drží hubu a krok, protože by mohli přijít i o těch pár korun osobního hodnocení, které jim plynou z funkce třídního učitele – v mém případě 300 Kč hrubého. A protože většinu (dost často až 100%) pedagogického sboru tvoří ženské mezi 45 – 100 lety, drží hubu, aby náhodou nepřišly i o místo. Školství se totiž neustále potýká se 2 hlavními problémy – nedostatkem učitelů a přebytkem učitelů. Ale o tom snad někdy jindy.

 Mluvíc o papírování, málokdo ví, že učitel je kromě svého pedagogického působení zaměstnáván rovněž neuvěřitelným množstvím neuvěřitelné byrokracie – zprávy z porad, které se kvůli předpisům konaly pouze papírově, analýzy stavu tříd, zprávy a plány  šéfů předmětových komisí,  výchovných poradců, preventistů sociálně patologických jevů; rozbory písemek...  to je pouze malá část ze stovek papírů, které učitelé permanentně vypracovávají a které tak z 95% nikdo nečte. Náš bývalý ředitel a podle jeho vzoru i já jsme si to empiricky ověřili. Do několika zpráv a hlášení jsme opakovaně vložili naprosto nesmyslné texty, občas dokonce i básničku... a NIKDY SE NIKDO NEOZVAL! Což v praxi znamená, že za posledních minimálně 5 let nečetl moji zprávu koordinátora prevence sociálně patologických jevů o šíření toxikomanií mezi žáky 2. stupně NIKDO. Škoda. Pokud by to někdo udělal, možná by se občanstvo za pár let netvářilo zase šokovaně, když zjistí, že je minimálně třetina dospívající populace závislá na nějakém svinstvu... a to nemluvím o pár potáhnutích z jointu. A na koho se to pak zase hodí? No přeci na ten nejsnadnější terč, na ...hádejte! Letos už jsem zprávu neposlal, dodnes nikomu nechybí.

Kolegové, kteří učili ještě za bolševika, tvrdí, že takového papírování nebylo ani tehdy. Celkem se shodnou, že psali tak o třetinu méně nesmyslů.

Zpět k palbě do vlastních řad. Mezi učiteli se občas objeví tupouni, kteří v jakési zvrhlé naději na světlé zítřky ochotně přistoupí na jakoukoliv pytlovinu seslanou z ministerstva a nadšeně a nezištně ji šíří dál... Přiznejme si, jsou to povětšinou učitelky 1. stupně. Jsou pak zdrojem nepříjemných situací ve škole. A tak, abych uvedl příklad z vlastní vzdělávací instituce, umí žáček páté třídy několik anglických říkanek, leč nezná vyjmenovaná slova; běhá po škole na Halloween v čarodějnickém hábitu, ale neví, proč jsou Velikonoce; Vánoce jsou podle něj oslavou zimního slunovratu (Nad středověkou dvoutýdenní odchylkou v kalendáři se nikdo nepozastaví!) a podobně. O množství valentýnských přáníček, které s dětmi navyráběly učitelky nižších ročníků, se raději nebudu rozšiřovat. Čerta starého, že nevědí, kdo to ten sv. Valentýn byl... Vrcholem je pak ředitelka školy v nedaleké vesnici, která své vlastní děti pojmenovala Brian a Merlin...

Mimochodem, většina vedení škol v okolí, kam až mé oko dohlédne a ucho doslechne, jsou bývalé kádrové rezervy. Včetně našeho ředitele. Ten nebyl ledajaký komunista. Frontman místní buňky mladých bolševiků. Nadšený budovatel nového řádu. Kádrová rezerva před rokem 89.To pak slyšíte takové hlášky jako „Vůbec jsi nezapadl do kolektivu!“  nebo „Ty se mimo pracovní dobu vůbec neangažuješ!“ Taky mám „takový pochmurný způsob vidění světa“ a co je nejhorší, jsem věřící, čímž „žiji naprosto mimo realitu…“ Zato i feťák, co mu před školou rozdává děckám trávu, aby si zvykaly odmalinka, zapadá. To je přeci ten bývalý mladý nadějný sportovec, kterého kdysi čtyři roky učil. Co na tom, že se nevyučil, teď rozdává drogy a je na pracáku. Prostě zapadá. Já ne.
V sousedním městě jsou tři školy, dvě z nich vedou bývalí mladí komunisté či nadšení a angažovaní svazáci. Dům dětí a mládeže taky. Neonormalizace. Je to dost cítit, zejména, když se odhodláte prosazovat pluralitu názoru. Osnovy některých předmětů o tom svědčí rovněž, zejména tzv. Výchovy k občanství (bývalé Občanské výchovy; změna názvu přišla s RVP a ŠVP. Rodinná výchova se vtipně přejmenovala na Výchovu ke zdraví, asi proto, že stát prováděl tak dobrou prorodinnou politiku, až se mu ty rodiny tak nějak rozpadly, že…). Máte vést žáka k samostatnému názoru na svět. Musíte ho ovšem vést k tomu správnému samostatnému názoru na svět. Můžete například probírat místní památky, jako jsou kapličky, kříže a kostely, ale nesmíte propánajána ani slovem zmínit, proč tam stojí. A už vůbec ne se rozšiřovat o tom, jaké názory zastávají ti, kdo tam chodí. Třebas Pavlovo heslo „Kdo nepracuje, ať nejí!“ je vysloveně nekorektní. Někteří rodiče by si totiž stěžovali u ředitele. Zato máte dost prostoru, celé týdny a v několika ročnících, abyste probrali vznik, vývoj a trvalé výhody, které nám přinese EU. Na křesťanství, islám, hinduismus a buddhismus máte po 45 minutách. V osmičce. Výchova k ovčanství, kterou daný předmět ve skutečnosti je, tím skýtá těmto kryptobolševikům a současným budovatelům světlých zítřků, kteří ji s oblibou vyučují, nečekané možnosti. A rozvratným živlům ji přece nesvěří, byť by to byl jediný učitel na škole, který daný obor vystudoval. Mohly by být problémy. Hlavně s rodiči a rodič je co? Rodič je něco mezi ministrem a bohem, tedy kdyby na nějakého věřili.

Z jiného soudku: Za naprosto amorální považuji věc, kterou nám v balíčku s RVP jako obrovské ptačí lejno seslalo shora ministerstvo školství – totiž autoevaluaci. Jistě, proč to nenazvat takovým pěkným multikulturně globálním pojmem, zvláště když sebehodnocení zní tak sprostě, že áno. Žáci, učitelé i ředitel se musí pěkně autoevaluovat. V praxi to vypadá tak, že žáci si zanadávají na učitele, u kterých musí něco dělat, kantoři si zanadávají na žáky, že je těžké je donutit něco dělat a ředitel pak vydá tiskem v obecním plátku hodnocení, kde se škola pěkně poplácá po rameni,jak je dobrá, což potvrdí výčtem pohárů a medailí, které získali žáci na vesnickém turnaji ve florbalu. Nevím, jak vám, ale mně se taková praxe hnusí. Protože tam už nenajdete informaci o tom, že třetina našich žáků nebyla schopna dokončit učební obor či střední školu, na kterou se díky formálním přijímačkám hravě dostala; že ze značné části jsou vyhulení pohodáři (mezi kterými se například u nás rozmohla nová zábava – noční skákání do silnice před jedoucí auto), profesionální hráči hazardních her, zloději či nějací jiní kriminálníci…

E. Verdikt

Dopracovali jsme se na konec stručného uvedení do stavu současného základního školství, zejména druhého stupně. Zbývá vynést verdikt či prognózu. Osobně si myslím, že kvalita našeho školství se bude přes všechny pořád dokola proklamované snahy o reformu neustále zhoršovat. Zejména proto, že „reformy“, které „proběhly“, nevyřešily nic, naopak. Zničily fungující systém osnov, který měl svůj smysl; zničily funkční strukturu vzdělávacího systému, který dokázal produkovat jak obráběče, tak inženýry. Dnes produkujeme sice houfy nezdravě sebevědomých absolventů evropských studií a kdovíjakých cypovin, ale jak říká klasik, počítač nepodojíš. Diktatura proletariátu v osnovách byla nahrazena diktaturou multikulturalismu a podobných nesmyslů. Když nejsi s námi, jsi proti nám. To zůstalo.

Pokud bych mohl dát rodičům z řad čtenářů nějaké doporučení – dejte děti na církevní školu/y. (Teď si nepřihřívám vlastní polívečku, nejsem katolík.) Kamarád a spolužák z univerzity na jedné učí a i z hodnocení dalších jsem nabyl dojmu, že jsou to jedny z nejkvalitnějších vzdělávacích ústavů u nás. Panuje tam poněkud jiná atmosféra, žáci jsou tam takoví „jiní“ (Přitom statisticky jich je značná část z nevěřících rodin!), umí pozdravit, škola nevypadá omšele a zdevastovaně, na stěnách nejsou kosočtverce s úhlopříčkou; co mne zarazilo nejvíce, na chodbách jsou (samozřejmě v klecích) živá zvířata. Na „normální“ průměrné základce by buď nebyla živá, nebo by tam nebyla vůbec. Ani ty rybičky v akváriu. Ačkoliv jsem ji opakovaně a tajně prošel v době výuky celou, nikde jsem neslyšel učitele ječet na žáky, jako je tomu u nás; vztahy vyučujících a dětí mi přišly z těch interakcí, které jsem viděl, nehraně rovné. Taky je tam o dost víc učitelů mužského rodu. Jsou totiž ohodnoceni trochu jinak než my ostatní.

Bavte se s dětmi o tom, co ve škole probírají, aby vás jednoho dne nepřekvapily svými názory. Učte se se svými dětmi. Škola je toho moc nenaučí. Nuťte je číst. Čtení procvičuje mozek. Vzdělávejte se sami, protože oficiální propaganda umí být opravdu vtíravá a vaše děti ji vnímají. Budete s ní muset bojovat.
Stejně jako já, a to je mé dítě teprve ve školce.

Platí totiž heslo Dr. Josepha Goebbelse o tom, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.


23.08.2010 shadow164