Rodičovství je stav a nikoliv prostor k teatrálním procesům pro zlatokopy!

NUTNOST ZMĚNIT LEGISLATIVU I JUSTICI  UŽ TLUČE NA DVEŘE

 

Není tak dávno doba, kdy soudci  z „výchovně-politických“ důvodů  chápali své procesy  jako obrovská divadla. Objemné soudní síně bývaly přecpány dělníky z továren, svazáky a vůbec členy strana a vůbec  soudruhy všeho druhu. Pro ně  bylo hráno a oni na oplátku vytvářeli atmosféru nikoliv nepodobnou římské aréně. Zvláště tehdy, když bylo ve vzduchu cítit, že brzy poteče  krev… Opojení soudní mocí, se státem za zády, bylo tak silné, že lecos nasvědčuje tomu, že ovlivnilo celé  dvě generace stranických právníků. Jen účast veřejnosti pro ně,  naopak dnes není žádoucí, a  proto jí  soudci   pouze jaksi tolerují…

NEKLAMNÉ STOPY ILUZE  všemocnosti  zaznamenávám u lidí v talárech kdykoliv jde  při soudním líčení o jeho nahrávání, čili záznam na magnetofonový pásek. Páni soudci či spíše soudkyně, jichž je drtivá většina,   tu mnohdy neuznávají  ani  svůj vlastní  stěžejní zákon „O soudech soudcích“. Ten ovšem pořizování zvukových záznamů normálně umožňuje, o zvukových záznamech tu není řeč. V jeho osmém paragrafu  se  však jednoznačně rozlišuje mezi záznamem a zvukovým či obrazovým přenosem. záznamu (na magnetofonový pásek) schvalování netřeba. Jak vyplývá z ÚSTAVY,  co není zakázáno je povoleno. Bylo by hloupé žádat o tisíce věcí, na něž si i věcí znalí  paragrafisté v životě nikdy ani nevzpomenou.  Přesto si souhlas s nahráváním  čeští „lidé práva“  tvrdošíjně  vynucují  a dožadují se jakéhosi neformálního   „schvalování“,  byť na něj  nemají nejmenší nárok. Právě uplynulý pátek při procesu na Městském soudu v Praze se  téhož potvrzení svojí „neomezené“ soudcovské moci na nesprávném místě, dožadovala  předsedkyně senátu Mgr. Danuše Červenková.   Městský soud na pokynech před  vstupem do jednací síně pro obyčejné občany, proti duchu zákona o soudcích i ÚSTAVĚ  totiž nesprávně uvádí, že předseda senátu  rozhoduje jak o přenosech,  tak i záznamech. Jde zřejmě o fintu na lidech: Aby mohl předseda senátu rozhodovat o čem podle ústavy nemá, musí se předsedy senátu někdo dotázat. Vtipné… Nestalo se tak. Když paní   Mgr. Červenková coby předsedkyně senátu vyslovila svůj podiv nad tím, že je nahrávána a dožadovala se „schvalování“,  upozornil jsem ji na chybu v jejich pokynu pro veřejnost:  „Paní soudkyně, račte vzít v úvahu, že to na dveřích máte špatně. Soudce nemůže záznam zakázat,“ řekl jsem jen průzračnou pravdu. Leč, právě ta se u našich soudů, zejména v tzv. „opatrovnických“ procesech vůbec  nectí. Tak jsem si tím ze strany soudkyně aspoň vysloužil poučování o slušnosti: „Jistěže ne,“ přiznala barvu  paní soudkyněale obyčejná lidská slušnost, velí, aspoň myslím tedy obyčejným lidem, aby to soudu sdělili (tedy těm neobyčejným nadlidem - soudcům)  a požádali o souhlas aby mohli nahrávat jednání“  Pak to prasklo! Ptal jsem se zda můžu odpovědět - a byl jsem příkře odmítnout: „Nemůžete, protože vy jste divák!“ zaznělo z úst paní soudkyně skoro opovržlivě. Doznala tak,  že  jí veřejnost, jako mnoha jiným kolegům v taláru prostě nevoní…

Status „diváka“ jsem si vysloužil přes viditelné označení štítkem s červenou barvou na bílém svetru: „novinář.“ Opravdu tam nestálo divák… Paní soudkyně mne jen ujistila v  názoru, že soudci se cítí nad obyčejné lidi“ ve všem, nad veškerou veřejnost ve svých  rolích , byť ovšem jen vymezeně nadřazených. Ale co horší, těm obyčejným „divákům“ přisuzují  pouze  úlohu pasívní.  Asi jako když se odehrává nějaké utkání nebo spíše divadlo. Ale i tam mohou diváci tleskat - na soudu nikoliv.Jde o prostor s tzv. nařízeným statusem – a to i pro soudkyni Červenkovou. V jejím podáním to byla velmi  smutná degradace soudní veřejnosti.  Lidé si totiž v divadle nemohou z autorských důvodů pořizovat záznamy, zatímco na soudiu jest to nanejvýše žádoucí!  Vždyť právě novináři  měli v poslední době nejednu možnost odhalit  korupci soudců na celé veřejnosti.  A samo nahrávání? To přeci má vylučuje neúmyslné chyby a hlavně, ze strany veřejnosti zamezuje lhaní!

MONITORIZACE OBČANŮ A JEJICH SDRUŽENÍ. Zatímco, jak jsme si řekli  je soudní prostor s nařízeným statusem, soudní chodba takovým  není. Ale právě před tím, než  soudkyně Červenková prováděla výslechy svědků, byli už na soudní chodbě PŘED jednáním i PO něm nepřetržitě natáčeni oni i „obyčejní lidé“  kamerou,  a také uvnitř jednací síně bylo instalováno šest mikrofonů. Ačkoliv, a to chci zdůraznit, se na takový postup účastníků líčení a veřejnosti nikdo předem neptal. Ruku na srdce paní soudkyně a ústavní činitelé,  není tu přeci  jen nemravná disproporce? Soudy navíc, bez jakéhokoliv varování před „kamerizací,“ mají většinou  i natáčecí kamery v jednací síni, což umožňuje ze strany státu jejich poměrně snadné zneužití.

Také na  pražském  Městském soudu šlo o proces  otcem Petrem Kotanem, známého tím, že se po dvou letech všelijakých soudních obstrukcí konečně(!!)  dostal k vlastnímu synovi jeho exekucí,  kterou mu nejeden ústavní činitel a soudce dokonce  ani nepřál. Tím spíše, že si otec Kotan stěžoval na krácení svých práv k Evropskému soudu do Štrasburku.  Platy ale páni soudci po celou tu dobu brali všichni i ti co nekonali a nikoliv  malé. Během onoho lidsky, nikoliv úředně  předlouhého času, (a to ještě může táta Kotan mluvit o štěstí), co se otec nedostal ke svému dítěti (které vyspívá skokově), soudci pobírali svých bratru 70 tisíc korun, (sedmdesát tisíc korun českých).  Zatímco invalidní důchodce, rodič Petr Kotan má prokazatelně pouhé 4 (slovy čtyři(!) tisíce korun českých.  Z nichž mu pak soudní senát  svým rozsudkem  ukrojil ještě  osmnáct set korun.  Na  výživné, k rukám bývalé manželky, která má příjem přes  10 tisíc korun a podle Kotanova svědectví žije už řadu  let s jakýmsi druhem ve společné domácnosti. Soud to nezohlednil a sociální odbor jaksi, snad jak už to u žen bývá, záměrně přehlédl. Ruku na čelo, paní soudkyně není to přílišná disproporce? 

PROTI ZVYKLOSTEM Z DOBY NESVOBODY. Nedivme se, že  ekonomicky, občansky  i jinak utlačovaní otci, příslušníci rodičovské (a nikoliv nevýznamné)  menšiny, vyvíjí spolu s ostatními podobně postiženými,  iniciativu k odstranění komunistických prvků z trestního řádu. Ke slovu přichází K 213,  klub k vyloučení  paragrafu 213  z trestního zákona a  eliminaci jeho škodlivých a společensky deviantních  následků. Otcové tím myslí například přečasté sebevraždy a vůbec dlouhodobou frustraci z přetížení těch, kteří jsou omezováni na svých přirozených lidských právech. Podle tohoto paragrafu je, a to zdůrazňuji -  „opticky“ - v zemi české zřejmě pácháno velké zlo, protože je dle něj nejvíc otců kriminalizováno. Včetně takových, kterým stát, podporující  výnosné úřední sinekury, tedy dobře placená místa s minimem námahy, není schopen zajistit možnost pracovat. Prostě, jde o paragraf s číslem 213, jehož účelem je už tak dosti  postižené otce, ještě kriminalizovat. Komunisté přirozené otce, z nichž mnozí ani své děti neviděli, ještě činili viditelnějšími „zločinci“ prostřednictvím televize, zatímco justiční vrazi z téhož období občané ani nespatřili. Bylo v tom víc státně-soudního „marketingu“ , než zdravého rozumu. Dnes tím spíše, že ani v kriminálech se práce nedostává…

 Opravdu není dávno minulou ta doba, kdy z teatrálně – propagačních  důvodů byli otci neschopní platit  drakonické výživné stíháni  televizními relacemi s dodatkem, že je možné, že se skrývají někde v ubytovnách stavebních nebo lesních dělníků.  Od nejtajnějších ústavních činitelů – soudců - nic nového pod sluncem. Raději ale z jiného  jiného soudku, přeneseme se teď do staré Anglie:

„Nikdy nemůže padnout mlha dost neprůhledná, bláto se nikdy nemůže dost rozbahnit, aby odpovídaly tomu tápání a bezmocnému třepetání, které dnes kancléřský soud, ten nejprožluklejší n ze všech stářím zplesnivělých hříšníků, předvádí zrakům země i nebe.“ – Byť tu jde o citát  z díla „Ponurý dům“ od  Charlese Dickense,  stejný pocit jsem měl na  nedávném líčení   Okresního soudu v Ustí nad Labem. Zde právě v režii soudkyně Mgr. Ladislavy Chládkové projednávali causu  dítěte Luboše Patery, který si rovněž stěžoval na ČR do Štrasburku.Je nikoliv náhodou  právním zástupcem otce Kotana.  Tentokrát šlo věcně o jednu z moha dílčích bitev jedná války, tedy  o další jednání trestního senátu  proti obžalované osmatřicetileté Radce Paterové, která je  opakovaně žalována svým manželem za  trestný  čin -  maření výkonu úředního rozhodnutí. Otec Patera se hájí sám, samy ty tzv. „opatrovnické“  soudy ho prakticky nechtěně výtečně vyškolily ve zkušeného obhájce. Odborové sdružení Spravedlnost, jehož je Luboš Patera členem už vyřešilo množství deviantních zásahů státu do rodinného klima rodičů, zejména otců.

OŠIDNÝ ZÁJEM DÍTĚTE A  OČIVIDNÝ NEZÁJEM SOUDU.

 Ona válka, jak jsem chronickou causu nazval, paní soudkyni  Chládkovou úspěšně živí (vedle mnoha jiných soudkyň a osob), už více než deset (!)  dlouhých let. Spolu s ní krmila soudkyně „prací“ i  zapisovatelky, soudní stráž, státní zástupkyně, sociální pracovnice, bezpečnostní agenturu a samo sebou, také  polici ČR. Jediným výsledkem toho procesu je stále více a hlouběji citově zdevastované dítě, neb jak sami uznáte, nezájem o jeho osobnost i osud se paní soudkyni náramně vyplácí. Soudcovské platy nejsou nejmenší, činí bratru 70 tisíc korun. Přitom co tam  chodím poslouchat ten „případ“, tak termín „zájem dítěte“ na soudu skloňují víc, než  v kostele slovo boží. Jenže co je nějaká konkrétní bytost  proti celostátnímu termínu, že? Čili nezájem paní soudkyně  ba nezájem celého soudu  v Ústí nad Labem o skutečnou lidskou bytost, tváří tvář a soudní moci a státní byrokracii bledne, šedne a rozpadá se v prach…

            Kde je zakopán pes? Pralátkou  případu je tu  fakt, že dnes čtyřicetiletému muži a otci  Lubošovi Paterovi  od roku 1991  brání jeho dosavadní manželka a v podstatě i soud, ve styku s jeho vlastním  synem Lukášem. Tomu  je  nyní už patnáct roků! Otce, s nímž si tak rád hrával dnes už skoro ani nezná.  Pak jí ovšem ani nemohou rozvést, protože se s manželem dle zákona „nedohodla“  na vypořádání věcí, včetně toho komu a jak bude Lukáš svěřen. Poškozený, přesněji řečeno nemístně manželkou a soudem trvale poškozovaný  Luboš Patera, autor příručky o soudobé rodině a soudech,  před soudem vypověděl, že s jejich dítětem se mohl krátce setkat pouze několikrát v roce 1994, a to jen v omezeném prostoru a pod nepatřičným dozorem cizích osob a ještě najatých příslušníků jakési bezpečnostní agentury. Pak ani to…

Soudní znalci přitom již dříve Paterové vytýkali, že setkávání dítěte s otcem bezdůvodně a záměrně sabotuje, čím synek trpí. Paní Paterová je rovněž, aby se neřeklo,  pravidelně soudy pokutována. Dostávala obligátně k zaplacení sto korun, na což by snadno  vydělala snad i denně každá toaletářka. Přesto, nebo snad právě proto, zcela bezdůvodně  paní Paterová syna otci dál nepředává, jako by se nechumelilo.  A ještě si podala stížnost do Štrasburku, že tu bezvýsledně usiluje o rozvod a soud jí ne a ne vyhovět. Za to jí má ochranitelský  či asistenční český  stát ještě vyplatit z kapes daňových poplatníků včetně důchodců  nemalou částku: „Vyplacení milionu korun své manželce v takové situaci považuji za nemorální“, řekl mi Luboš Patera. Otevřeným dopisem vyzval již 10. února předsedu vlády a ministra spravedlnosti, aby jí peníze nevypláceli. Osobně mi sdělil, že ve Štrasburku funguje česká lobby, jež je vyplácení podezřele příznivě nakloněna a proti němu postupuje jisté zoufalé kroky. Otec Luboš Patera zároveň upozorňuje, že mezinárodní Výbor pro lidská práva OSN již v roce 2002 vyslovil tzv. „NÁZOR č.946/2000“, že Česká republika porušuje v jeho neprospěch Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Není to tu Kocourkov, vážení?  Aby se nechumelilo, v trestní věci obžalované Radky Paterové , kterou opět projednává pod sp. zn. 4 T 181/94 soudkyně Mgr. Ladislava Chládková bylo líčení opět odročeno na 30. dubna 2004, čímž tam kolegy novináře srdečně zvu aby  pak vlastního nezájmu nemuseli litovat.

 

SOUDNÍ KLIENTELISMUS  A  JEHO ZISKY.

Nejde tu o jev nijak nový. Je však zajímavý  tím, že otec Luboš Patera   dokázal za tucet dlouhých roků, kdy mu ústecký soud stejně úspěšně jako bezdůvodně,  v jeho  státem chráněných zájmech překážel, téměř vědecky objektivizovat úskoky soudkyně a její klientely. Jistě by dvojí trestní oznámení, který na tuhle „ženu práva“ čili JUDr. Chládkovou poškozovaný tatík podal, stačilo proklát  nejednu hroší kůži. Leč zástupkyně zákona se stále podjata jaksi necítí. Osobně v tom spatřuji důkaz, že komunistické přesvědčení o zbytečnosti otců je pevnější než židovská víra. Jak jinak: Soudkyně dostala úkol a teď se jej snaží naplnit i za cenu porušování ústavních práv otce Patery. Tak třeba mu zabránila  klást protistraně při výslechu otázky. Neskutečné, ale je tomu tak! Ano, vážení to všechno je v České republice opravdu možné a věřte, že se s tím nesetkávám se s tím poprvé, byť podobné věci v nedělním marketingovém vysílání Krajského soudu podobné věci od najatého právníka Jahelky neuslyšíte.

Leč, v Ústí nad Labem je takové počínání domovem. Mohl se o tom přesvědčit každý, kdo by si vyslechl tříhodinové exposé otce Patery, v němž vystupoval v dvojjedinné roli:  jako svědek, ale současně také poškozený. Přitom všem mu jedna státní zástupkyně  dokázala říkat celé jedno slyšení „pane obžalovaný“, dokud se proti tomu důrazně neohradil. Ne dosti na tom. Příčiny takového postupu mají kromě společné ideologie také společného jmenovatele. Přemnožené soudce. Na 100 000 obyvatel jich máme téměř třikrát víc, než ve Francii. To je ovšem  velká, multinárodní, a také multikulturní  země s mnoha náboženstvím, ale i  se snadným přístupem k moři – a přesto – Francouzi to zvládnou!

Francouzi soudce nepotřebují, francouzští otcové „Kotanové“ je nemusejí vyživovat  na daních ze svých ubohých příjmů. Na francouzských soudech je na místo ideologie  hledána vina a uznávána pravda! Oni si totiž otců váží a proto upřednostňují i po rozvodu společnou střídavou péči o děti.  Francouzům je bližší dorůstající generace, než  blaho úzké skupiny soudců a  dětské systémové týrání zcela minimalizovali. Čili úplně obráceně než u nás!  Zcela jinak, než  ve východní Evropě, jako  na Ukrajině, Rusku a bývalých satelitech velkého tábora míru a socialismu. Ovšem, pokud jde o Evropu střední, pak držíme v rozvodovém průmyslu nepřekonatelné prvenství. To jak uznáte už nějaký ten  tisíc soudců navíc dobře v České republice uživí. Jde li však  namísto nezájmu o zájem soudce, mají také vyděláno. Vzpomeňme soudce  téhož soudu  Jiřího Berku, s jakou rychlostí vyřizoval  causy tak, aby podniky, na kterých měl zájem posílal do konkursu. Zájem i nezájem pánů soudců na jednom soudu, řízeným jedním předsedou soudu Milanem Kohoutkem se ukazuje  stále  zřejměji. Jak mohl pan předseda soudu dopustit, aby se „opatrovnická“ věc tak dlouho vlekla, netrpěl snad provozní slepotou jako jí mají ostatní páni předsedové v České republice?

ŽIVOT OTCE MEZI SOUDY A GORILAMI. Perzekuce otce, ještě blahé paměti  ze strany civilního (!) soudu za to, že domáhal  nejen svých práv, nýbrž i svých povinností k vlastnímu dítěti, nabývala bizardních forem:  Tu mu zakazovali nahlížet do spisu, jindy beztrestně připustili aby na něj jeho žena  najímala „gorily“ z BA, které se na dlouhý staly součástí jeho důvěrného „rodinného“ setkávání milujícího otce s dětskou duší.  Co na to český zákon nejvyšší právní síly, tedy Ustava?  „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Praví hned její druhý článek, ve čtvrtém odstavci, ale paní soudkyně, ústavní to činitelka,  jako kdyby to nevěděla, ačkoliv jde zjevně o útisk a omezování osobní svobody. Tak uběhlo několik let a dítě bez otce, podarované větším koláčem nenávisti zase povyrostlo. Alespoň tak o tom hovoří důkazy v podobě posudků soudních znalců.

Nevím a opravdu si nedovedu představit, jak by se líbilo  kterémukoliv z ústavních soudců, kdyby při kopání do mičudy na jejich záda funěla najatá „gorila“, ale přál bych jim to zažít, abych si mohl vyslechnout jejich pocity. Možná by se pak pan předseda Ústavního soudu  ani nedivil, že po takových excesech na otcích v mají české soudy v občanských očích tak  nízkou prestiž. Také tatíkovi Paterovi bylo nutno trávit čas ve sžírajícím  očekávání, že jednou spravedlnost zvítězí.Bohužel, nedočkal se. Zatím…

ČEHO UŽ DOSÁHLY ZÁJMY SOUDKYNĚ A NEZÁJEM SOUDU? Posléze,  jak mohu dosvědčit,  panu otci působila justiční stráž na  téměř každém (civilním)  jednání nějaké vylomeniny. Od  tzv. „bezpečnostních opatřeních“ kdy se její pochopové nepochopitelně  střídali v soudní síni, přes to, že pak na chodbě jaksi „nedokázali“ zabránit fyzickému napadení novináře zřejmě připraveným stokilovým  násilníkem,    k bránění náhledu do spisu pomocí tzv. „úředních hodin“, které jsou na každém soudu pustý a neústavní výmysl, jakž byl pan otec již dříve dokázal. Docházelo k různým tzv. „chybám“ a zmetkům pánů soudců, státních zástupkyň, a to s jediným cílem, před nímž  otec Patera včas varoval: Poškodit dítě  na citovém vývoji ve směru žádoucí ideologie. A tak se i stalo. Zcela nezadržitelně! Neboť soudní klientelu nic nebolí, ona totiž jako instituce reflexy nemá,  jí nic nebolí. Pro pány soudce je důležité mít dost práce, předstírat přetíženost, exploatovat  daňové poplatníky – a udržet moc ve státě za každou cenu. Sociologie nezájmu však má s takovým byrokratickým jednáním svoje zkušenosti. Ty hovoří o tom jak nadržovat zlu, když se vám samým nemůže nic stát může být výhodné …

Ba co víc! Paradoxně však  si  také sama Paterová stěžovala na  Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Požaduje jeden milión korun odškodného za průtahy v rozvodovém řízení. Štrasburský soud její stížnost uznal za oprávněnou, vždyť se to přeci jen vleče,  a tak  v současnosti s ní česká vláda vede jednání o smíru, tedy o vyplacení požadované částky. Daňoví poplatníci a budoucí důchodci plačte! Jeden milión pro státně obživný justiční systém, založený konec konců na byrokracii  nic neznamená. Nepřinutí stát, aby rekodifikoval rodinné právo důsledně jako právo soukromé, s minimem státních intervencí. Stát konečně musí chodit kolem rodiny po špičkách, jak léta slibuje a šetřit přirozená práva OBOU rodičů i dětí, jak velkodušně sliboval „posametový“ parlament. Pak také  je na čase propustit  veskrze zbytečné soudce, protože   nutnost změnit justici i legislativu při vstupu do EU už buší na dveře. Vždyť rodičovství je přeci řádný stav a nikoliv zlatý důl. Jeho krize není prostorem k  teatrální procesům  s dětmi či volné pole, jakýsi  „klajn“ k uplatnění pro  kdejaké zlatokopy….

                                                                             ZBYNĚK ŠIMŮNEK,  volný novinář