Lidové noviny -
16. prosince 2008
ÚHEL POHLEDU
Pražský městský soud rozhodl, že životopisná data soudců,
konkrétně členství v bývalé KSČ, je pouze jejich osobní věcí. Nikomu do této minulosti údajně nic není. I
když tento rozsudek lze přezkoumat u Nejvyššího správního soudu, je v tuto
chvíli pravomocný. Fakt, že k takovému rozhodnutí česká justice dospěla téměř
po dvou desetiletích svobody, vyvolává naléhavé otázky.
Opravdu občan nemá právo vědět základní profesní údaje o těch, kdo
rozhodují o právech a povinnostech jiných? Skutečně je ústavně zaručené právo
na informace limitováno hranicí soukromí jednotlivce, i když ten požívá statusu
veřejného činitele? Nemáme tedy právo vědět, kdo nás soudí?
Podle české ústavy jen soudy nalézají právo. Jde o jeden ze
základních pilířů demokracie. Demokratický právní stát stojí na důvěře občanů v
právo a s ní i padá. Nedostatek této důvěry podlamuje základní hodnoty
demokratické společnosti svobodných a rovnoprávných občanů.
Nejde ovšem jen o důvěru v dané právo, ale i o důvěru v instituce,
které jsou povolány zajišťovat vymahatelnost přijatého práva. Těmito
institucemi jsou nezávislé a nestranné soudy, jejichž úloha je v moderních
právních řádech nenahraditelná. České soudnictví se vyznačuje významnou
nabobtnalostí. V Evropě jen stěží naleznete stát, který by měl na počet
obyvatel více soudců. Také naše soudní soustava je podivuhodně složitá,
čtyřstupňová, završená pro jistotu hned dvěma nejvyššími soudy a ještě vedle
nich zcela svébytným Ústavním soudem.
V tomto soudním zmatku je každý občan, který se účastní soudního
jednání, na jeho začátku poučen, že má právo vznést k osobě soudce výhrady
podjatosti. Jen nestranný soudce může rozhodovat spravedlivě a jeho nestrannost
je předpokladem jeho nezávislosti. K vyloučení soudce postačují pouze
pochybnosti o nestrannosti, není třeba skutečnou podjatost dokázat. Dostáváme
se tak ke klíčové otázce. Jak může běžný občan vznést výhrady k osobě soudce,
jestliže o jeho dosavadním působení nemůže vědět prakticky nic?
Novodobé zaklínadlo Zcela se ztotožňuji s požadavkem, aby
strukturované životopisy členů justice, zahrnující jasně vymezený okruh
informací, byly veřejné a umístěny na internetu. Tato otevřenost posílí vztah
důvěry občanů k soudům. Ve Spojených státech se na procesu výběru soudců podílí
široká veřejnost. Adepti soudního taláru jsou podrobeni prověřování jak ze
strany vládní administrativy, tak nevládních organizací. Morální integrita a
životní postoje kandidátů sehrávají při úvahách o jmenování soudcem mimořádnou
úlohu.
Jsem přesvědčen, že naznačený problém přesahuje jen otázku
členství v bývalé KSČ. Právo na informace má v naznačeném případě přednost před právem na
soukromí soudců. Nejsou přece nuceni rozhodovat o právech a povinnostech
jiných. Mohou působit v advokacii, ostatních právnických profesích. Když však již soudci usilují působit
v justici, měli by zpřístupnit i informace o svém soukromí. Jinak bude justiční
systém jen stěží garantovat fair proces. Občanům totiž
nejsou známy zásadní skutečnosti z profesního či soukromého života soudců, a
nemohou tak posoudit, zda existují oprávněné pochybnosti o jejich závislosti či
nezávislosti.
Ono novodobé zaklínadlo nezávislosti soudců, s jehož pomocí si soudci mnohdy úspěšně obhajovali své platové
poměry, v tomto případě působí přesně opačně. Netransparentnost justičních osob
podlamuje jejich nezávislost. Nezbývá proto než doufat, že shora uvedený
rozsudek nebude konečný a jeho správnost posoudí Nejvyšší správní soud či
případně Ústavní soud.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
***
Problém přesahuje jen otázku členství v bývalé KSČ. Právo na
informace má v tomto případě přednost před právem na soukromí soudců.
Zcela se ztotožňuji s požadavkem, aby strukturované životopisy
členů justice byly veřejné a umístěny na internetu
STANISLAV POLČÁK,advokát se specializací na ústavní právo