Zbyněk Šimůnek

MILADA HORÁKOVÁ  MUČEDNICE  SATANSKÉ JUSTICE

„Doporučuje li ženské hnutí, aby se ženy snažily poznat samy sebe, uvědomovaly se a rozhodovaly samy, to není proto, aby se staly nevázanými, ale chceme naopak aby se jejich bytost rozumově, po stránce citové a mravní rozvinula -“takový program měla pracovnice ženského hnutí Dr. MILADA HORÁKOVÁ roz. Králová (*25.prosince 1901 v Praze – + tamtéž 27. června 1950)  Byla (zřejmě záměrně) na sv. Václava dne 27. září 1949 zatčena a bez ohledu na své mateřství,  nemilosrdně komunisty usmrcena. Její život byl bez ohledu na protesty z celého světa, sadisticky přerván  justiční vraždou  v největším inscenovaném soudním procesu. Jeho záměr byl zcela propagandistický. Svého vlastního dítěte si jako maminka dospívající  dcerky, žena která zdůrazňovala význam mateřství a rodičovství  ve společnosti,  dr. Milada Horáková ani neužila…

Tento zločin na ženě – matce -  podle některých historiků tvoří předěl pro ty občany a hl. intelektuály - kariéristy, kteří až dosud nic nechápali. Bylo obecně známo, že dr. Horáková je ženou velmi vzácného charakteru a jasných zásad. Pro ty se účastnila s dalšími ženami i protiněmeckého odboje, (Petiční výbor „VĚRNI ZŮSTANEME“ aj.) v roce 1940 byla i se svým mužem zatčena gestapem a vězněna na Pankráci, v Malé pevnosti v Terezíně, (vězení pražského gestapa) a v říjnu 1944 odsouzena v Drážďanech k 8 letům žaláře, přičemž prokurátor navrhoval trest smrti. Ani nacisté ji však nepopravili. Přežila nezměrné útrapy  mj. v ženské káznici Aichachu u Mnichova  a v polovině května 1945 se vrátila do Prahy. Ocitla se opět v blízkosti prezidenta E.Beneše – a to byla jedna z osudových chvil…

Třebaže po komunistickém puči v roce 1948 se vzdala poslaneckého mandátu a zcela odešla z politiky pomstě komunistů neunikla. Ve vykonstruovaném procesu byl nad Horákovou vynesen rozsudek trestu smrti. Budiž uvedena jména: MONSTRPROCES K JUSTIČNÍ VRAŽDĚ vedli   prokurátoři dr. Juraj Vieska  dr. Josef Urválek ale i žena – hysterická prokurátorka Ludmila Brožová, (dnes provdaná Polednová)… Předsedou pětičlenného soudního senátu byl dr. Karel Trudák,  ale  nechyběl v něm ani  „komunard“ (jak se sám označoval) Jiří Kepák. (Oba pak pokračovali v Jihlavě, mj. z obrazovky  známým soudcem Pavlem Vítkem  ). Tam padlo 12 provazů v Babickém aj.procesech. 

Na krvavém díle soudců  v procesu s M.Horákovou participovali: bratr Marie Švermové,  pracovník sekretariátu UV KSČ Karel Dráb, vyšetřovatel Václav  Pešek vedoucí  vyšetřovatelů Milan Moučka, pozdější gen. ředitel uranových dolů Jáchymov a mnoho dalších osvědčených „komunardů“ - netvorů.  O vynášení rozsudků smrti do značné míry rozhodovala jejich komise „K“ v UV KSČ. Pokud jde o možná odvolání, kromě soudů tu byl prezident Gottwald, a také jeho pověstný politický odbor, kde nacházíme, jak jinak -   Dr. Viktora Knappa. Agendu zde  vyřizovaly ženy, mj. v „knappsky“ idylických vzpomínkách uváděná  dr Heráfová  jako …“žena velmi tvrdého srdce“, a  ze sdělovacích prostředků nám známá další  pracovnice odboru, matka nynějšího předsedy ÚSTAVNÍHO SOUDU ČR  JUDr. Marie Rychetská, kterou ovšem (jak jinak) dr.Knapp ani neuvádí. Podle stížností politických vězňů, mj. v televizi, však Rychetská milosti také odmítala. Obhajoba včetně obhájců, mezi nimiž beztoho bývala většina spolupracovníků BEZPEČNOSTI, byla pod dozorem náměstka ministra Heráfa.  Byl to však podle Miroslava  Ivanova (Justiční vražda M.Horákové, Praha 1991)  právě „otec“ občanského  práva  soudruh Viktor Knapp,  kdo  přes justici a Gotwalda  zbytky počestné advokacie omezoval a zastrašoval. Organizované násilí těchto spolutvůrců československé verse  režimu,  totiž tak jako dnes, naráželo na přirozený odpor  u části advokátů: „Nechápou společenskou funkci právní pomoci,“ stěžoval si pak také ministr Čepička.

Posléze, ke Gottwaldovým rukám v rozhodující chvíli  nikdo jiný, než Viktor Knapp  snaživě přistrčil  starý dopis M.Horákové bývalému prezidentu Benešovi. Tvůrce nového, komunistického  zákonodárství, podle jehož komunistické právní filosofie

  bohužel soudci   stále jedou, dr. Knapp, byl totiž nejen úředník, za něhož se sám občas vydával. Je jako jiní, nejmenovaní intelektuálové, duchovním  účastníkem  zběsilého teroru.

. MILADA HORÁKOVÁ byla odsouzena za údajnou zradu a špionáž k trestu smrti – a v červnu 1950, přes protesty civilizované části světa - popravena. Nezákonný rozsudek byl zrušen 5.7.1968, soudní rehabilitace však byla provedena až v roce 1990. Proces s ní odstartoval  nekonečné martyrium činitelů dalších nekomunistických stran nejen v následných v … „35 procesech v nichž bylo souzeno 639 osob, z toho deset k rozsudku smrti, 52 doživotí a celkem 7.850 roků odnětí svobody“. Tyto údaje uvádí Vilém Hejl  ve svém díle   ZPRÁVA O ORGANIZOVANÉM NÁSILÍ, vydaném  po exilovém nákladu také v Praze v r. 1990.Ptám se, jaký byl konkrétní podíl osob typu Heráfová, Rychetská, Knapp a kdo byl z těchto osob za proces a další činnost potrestán? Naopak, skutečnost je taková, že členové jejich rodin, ještě v následující generaci  byli  za jejich činnost oceněni vysokými funkcemi ve státní správě, v českých parlamentech a bohužel -  i v soudnictví. Přesně, podle Orwellovy teze, že mocenská skupina  je tak dlouho u moci, pokud je schopna stanovit své nástupce.

Díky komunistickému pohrdání právem a samotnou pravdou, čehož jsme na soudech dodnes svědky mohu oprávněně konstatovat, že stav namnoze pokračoval, jen díky ideologii. Dokonce jsem přesvědčen a moje zkušenosti to dokládají , že přečasto neblahý stav trvá, alespoň pokud jde o názory na přirozené rodičovství, kde organizované násilí bez zábran pokračuje. Jen technologie procesů se výrazně změnila, je např. mnohem více používáno různých soudních znalců a  také tón sdělovacích prostředků už není tak pogromistický – spíše snad novináři, až na výjimky jen selhávají,  právě jako je poněkud slabší zrada vzdělanců.

Scénáře soudních procesů si již soudci nepíší, protože je nosí v hlavě a  základní kostru díky marxistickým nalévárnám na svých právnických fakultách a nekonečnému opakování jistě nemohou zapomenout. Stavění  žen proti mužům? Starých proti mladým? Rozbíjení rodičovství? Odcizování dětí? Jak jsou ty věci prosté! Stačí jen trochu komunistické průpravy.

Protože nás na tomto místě zajímá  míra  shody totalitních principů pohledem právní filosofie, připomeňme si podobnost komunismu s nacismem, proti němuž Milada Horáková rovněž bojovala. Hradním zpravodajem spoluvraha Gottwalda v jejím procesu nebyl přeci nikdo jiný, než  onen JUDr. Viktor Knapp. Poučený tvůrce díla o nacistické právní filosofii, devótní vykonavatel komunistické praxe. Jeho kniha, v níž je právo pouhou služkou, nejprve vyšla (údajně bez vědomí autora) v „říši“ - stalinském SSSR a teprve pak teprve v komunistické Československé republice.  Zde Knapp, a jeho skupina stejně eticky prodejných odborníků, komunistickou   filosofii práva vtělila, do celého právního řádu a prakticky pak i do veškerého státního  systému. Později, přičiněním O. Motejla, P. Rychetského, P. Pitharta aj. komunistů  už zůstala  v právním řádu po roce 1990, prakticky podnes.

Podstatou této filosofie je holá moc komunistů, uplatňovaná prostřednictvím jejich ideologie všech  složek státu,  nad  jeho dokonale znevolněnými občany. Myšlenka zasáhla a „zpolitizovala“ různé sféry občanského života, včetně vědy. Lékaři z nemocnic, včetně  Bulovky, kteří by měli chránit životy,  žádali pak svojí rezolucí iniciativně na soudu smrt JUDr.Milady Horákové, právě jako školní děti! Právě tohle je přeci v duchu ideologie komunistů, jejich nadvláda  prostřednictvím „kolektivu“ :

„STOVKY A TISÍCE REZOLUCÍ …Děsivé čtení…Ano, žáci národní školy ve Vysokých Remetách, žáci národní školy ve Vojnatině…Přibyslavi,.. Olešné,Velkých Losenicích,… Sázavě…pionýrská skupina ve Švermově…žáci národní školy v Újezdě, žáci 5. (!!)  třídy III. národní školy v Děčíně. A další…

Představme si desetileté školáky, jak zvedají ruce a hlasují pro smrt dospělých.Krutost dosáhla nejvyššího stupně; známe případy, kdy školská správa dokonce nutila děti obžalovaných, aby se zřekly otce či matky…  (Miroslav Ivanov, JUSTIČNÍ VRAŽDA ANEB MILADY HORÁKOVÉ, Praha 1991)  Tak to tady máte: Filosofie doba jde dál, ale právní filosofie zůstala stejná, jen státní taktika po roce 1990 poněkud zjemněla. Nicméně, na českých soudech dál malé děti nutí vypovídat proti rodičům, dnes  spíše už jen otcům, politice ministerstva vnitra i spravedlnosti  se zas angažují  lékaři – psychologové – z  motolské nemocnice. Jsme stále svědky stejného rozbíjení rodičovského jednání  „kolektivním  štěstím“ a jeho zvrácenými „odbornými“ představami – právně filosoficky stejným justičním svinstvem jen o něco mladších komunistů.Horáková s tím nesouhlasila. Vůbec, ani jako křesťanka ,evangelička, nebyla  zajedno s feminismem. Zástávala masarykovský názor, že namísto jen ženské, je třeba hovořit  napřed o lidské otázce. To bylo obsahem jejího poslání.

ČINNOST Dr. M. HORÁKOVÉ V ŽENSKÉM HNUTÍ

Je známé, že JUDr. Milada Horáková byla nejen právnička, stud.PF UK v Praze,  ale  také politička. Od roku 1929 byla členkou a funkcionářkou Čs. národní strany socialistické.Působila v ženském hnutí, kde byla blízkou spolupracovnicí  senátorky Františky Plamínkové a pracovala v řadě sociálních spolků. Její pojetí hnutí, jež oceňoval T.G.Masaryk, s nímž slečnu Královou osobně seznámila jeho dcera Alice. Toto pojetí hnutí nebylo a ani nemohlo být založeno na boji dvou pohlaví. Naopak bylo pouze  výrazně motivováno rozvojem vzájemné ženské solidarity a obecné humanity. Na záznamu objeveném pracovníkem Čs. rozhlasu Karlem Tejkalem o tom hovoří Milada, tehdy ještě doktorka práv Králová o sebeobětování žen, dříve pouze v rodině takto: „Každá z nás ve své paměti snad má zachováno, když ne více, tedy alespoň jednu ženu, jež byla vzorem schopnosti podřídit se celku. Řekněme si upřímně, bývají to pravidelně naše maminky. A tady jsme se dostaly na kloub věci.Ženy, které dlouhá desetiletá byly omezeny pouze na činnost ve své rodině, upnuly se svými zájmy pouze k tomuto malému celku a osud jeho se stal osudem jejím.Byly to v prvé řadě děti a muž, jež vyčerpávaly ženin smysl pro společenskou solidaritu.Teprve konce minulého a začátkem tohoto století, kdy ženy začínaly za svou existenci odcházeti z rodiny do veřejnosti, kde rozšiřovaly své zájmy na stále větší a větší okruh, poznávaly těžkosti různých osob a celku, tu teprve došlo k počátkům projevu ženské solidarity na širší bázi, než je rodina.Byly to přirozeně v prvé řadě nesnáze vlastní, které se všem průkopnicím staví v cestu. A pak poznání, že vzájemností spíše je odstraní….

(Vynechán pohled do historie hnutí, 1. svět. války apod.,pozn. Ši.) …Po válce ženy nabyly práv občanských ve stejné míře jako muži, dostaly se ve svých povoláních  na různá místa, často velmi zodpovědná a poznaly cenu i povinnost solidarity. Jejich vzájemné všeženské, ale také stavovské, třídní, národní, státní a všelidské.“   (Přesně nedatovaná část záznamu reprizována Čs. rozhlasem dne 15.5.2005, v programu Dobré jitro, námětově zasvěcenému otázce mezigenerační solidarity, ne náhodou právě ve výroční den návratu prezidenta Eduarda Beneše do vlasti po 2. svět. válce  v r. 1945).

        Jeho pozdější blízká spolupracovnice doktorka Milada Horáková V letech 1927 – 1940 byla pracovnicí Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy.  Ve svých 33 letech se po boku předsedkyně ŽENSKÉ NÁRODNÍ RADY  Frant. Plamínkové zúčastnila M.Horáková mj. rozhlasové diskuse. Zasedli  proti  filosofovi, prof. UK v Praze  Emanuelovi Rádlovi(*1873). Tehdy tváří v tvář národu při vědomí uchopení moci Hitlerem v Německu a dalších protidemokratických změn v Evropě vedli docela demokratickou debatu v seriálu SVĚT V PŘERODU na téma  ŽENSKÉ HNUTÍ. 

Byla to právě Milada Horáková, která zmíněné rozhlasové diskusi už ve třiatřicátém roce dovedla vtisknout  onen věcný tón, který neměl s feminismem jak ho dnes známe  nic společného Její starší kolegyně PlamínkováŽENSKÉ NÁRODNÍ RADY  totiž mj. argumentovala se statistikami, které neexistují dodnes.Měly dokazovat, že ženy držící domácí kasu se statisticky méně rozvádějí.  Zkušenost však ukazuje opak. Diskuse však byla mnohem širší, šlo o témata  nám dodnes známá: Mají matky  opouštět domácnosti? Prospěje rodině, když se budou ženy tlačit do postů? Odlišný byl však  úhel pohledu tehdejšího ženského hnutí. Se vším co tehdy Horáková řekla  se dá i dnes stoprocentně souhlasit, mluví HORÁKOVÁ:

 “CO PRO NÁS ZNAMENÁ ROVNOCENNOST? Žena- člověk, muž – člověk, nic víc,, oba svobodné svézákonní, svéprávní lidé, ale odpovědní, kteří dávají stejně cenné hodnoty lidské společnosti a jsou jejími stejně platnými členy. My ženy odsuzujeme každé rozdílné hodnocení mužů a žen, ať na poli společenském, právním nebo etickém, a požadujeme pro muže a ženu ROVNOPRÁVNOST. Ta pro nás není jen požadavek stejných zákonných a společenských předpisů a řádů, ale zejména také stejnou možnost praktického uplatnění  a vlivu v životě soukromém a veřejném.“

RÁDL: „To je málo.“

HORÁKOVÁ: „Ovšem při zachování práva ženina na manželství a mateřství.“

RÁDL:  „To je málo.“

….

HORÁKOVÁ: „A my, ženské hnutí jsme nikdy ještě nedoporučovaly ženám takové metody a takový způsob života, aby se vymanily z těchto vyšších  a přestaly mít ochotu je poslouchat.“

RÁDL: „Dobře“.

HORÁKOVÁ: „Čemu já věřím je to, že pod zorným úhlem  věčných hodnot, pravdy a spravedlnosti, nemůže být různé poslání pro muže a ženu.“

RÁDL: „Jistě ne, jistě ne.“

Diskusi, která se na všech stranách dovolávala Masarykových názorů, pak  uzavřela senátorka Plamínková, že je společným úkolem  mužů, žen i jejich hnutí pomáhat , aby se společně všichni dostali z krize. Bylo vidět, že muži i ženy, byť s odlišnými postoji vlastně nestojí proti sobě, ale spíš vedle sebe a jde jim o tutéž věc….

„A uděláme to, ne tím, že budeme jeden proti druhému podkopávat půdu pod nohama a brát mu autoritu, aby měl vliv, aby ženské hnutí tím mohlo mít vliv, ale když půjdeme za společným cílem:čestného života, odpovídajícího nejen za sebe, ale za všecky, které život s námi spojil, život, jenž nekončí námi, ale je věčný!“

Třebaže se v rozhlasové diskusi, publikované v „Přednáškách  čs.rozhlasu“ č. 10/1934, diskusi,   jež nadto skutečně probíhala v hospodářské krizi, ženy požadovaly mj. rovnost pracovních příležitostí. Je snad z malé ukázky patrný její tón: Ženy chtějí zůstat především rovnocennými RODIČI a členy společnosti.

Mezi dneškem a tímto pojetím je ale propastný rozdíl. Proto si také dnešní feministky na mučenou a posléze popravenou předsedkyni RADY ČESKOSLOVENSKÝCH ŽEN (Ženská národní rada byla tak přejmenována) Dr. Miladu  Horákovou ani nevzpomenou. Vždyť jejich ideovým vzorem v ženském hnutí je ve skrytu jejich duší spíše komunistka Anežka Hodinová,  jak obecný lid v 50. letech žertovně dodával,  ..“za svobodna Spurná“. Ta ovšem. už jako bývalá poslankyně za komunisty,  prosovětské změny přijímala nadšeně. Lidem po 2. sv. válce šlo o spíš sarkasmus, karikování komunistické feministky, jak se říkalo …“velké postranice.“   Pokud jde o příjmení „Spurná“, skutečně jí náleželo po manželovi, který byl politickým tajemníkem komunistického ministra vnitra Václava Noska.

 Anežku HODINOVOU (Spurnou) charakterizuje ved. české zpravodajské služby František Moravec, ve svých pamětech „ŠPIÓN, JEMUŽ NEVĚŘILI“ (Washington 1976, Praha 1990) takto : …“Postarší, hysterická, bez valného významu v aktivní politice,věnovala se organizování žen a rozhlasovým projevům, které byly za války doma velice neoblíbeny pro svoji rozčilenost a věcnou prázdnotu.“   

 Komunisté se nutně potřebovali Milady Horákové, zbavit. Už proto, že současně byla jedním z pěti místopředsedů SVAZU OSVOBOZENÝCH  POLITICKÝCH VĚZŇŮ   tedy v organizaci, kde udržovala demokratické ideje připomínající nezávislou  první republiku Masaryka a Beneše . A potřebovali se doktorky Horákové  zbavit za každou cenu… Kromě názorů demokratických, měli čeští straníci po vzoru sovětských bolševiků rovněž s  ženským hnutím úplně jiné plány: šlo jim o rozbití rodiny a instalaci komunistické totality v mezilidských vztazích a mravní devastaci celé společnosti. Pokud se tomu podaří alespoň dílem zabránit, přispějeme tím k udržení památky Milady Horákové -  mučednice  satanské justice. Režim část rozhlasových nahrávek z procesu s Miladou Horákovou údajně zkreslil, většinu ukryl. Na špatný stav jejich uložení upozornil  zprvu po „sametu“ býv. pol. vězeň B. Hubálek, který mi  o rozhlasovém archivu řekl: „magnetofonové pásky mají v neuvěřitelném nepořádku.“ Snad proto se kromě historiků o poznání skutečnosti  o procesu s Miladou Horákovou snaží poslední dobou  mj. komparativní metodou Marek Janáček z Českého rozhlasu. Porovnává tzv. šedou knihu, zkreslený zápis toho co se v procesu dělo, stenozáznam,  filmové pásy národního filmového archivu a materiály ministerstva spravedlnosti. Vkonstruované soudní jednání s celkem 13 obžalovanými probíhalo v květnu a červnu 1950. Podle zpráv sdělovacích prostředků z června 2006 Policie teď sbírá důkazy proti dvěma posledním z žijících organizátorů procesu. Filmové fragmenty z procesu s Miladou Horákovou by se prý podle sdělení České televize v budoucnu mohly stát archivní  národní kulturní památkou. Návrh k tomu leží na Ministerstvu vnitra. Dozvěděli jsme se to k  datu 27. 6. 2006 na které připadlo 53. výročí popravy M.H.  přímo z ČTV . V něm vystoupil ředitel ústavu pro soudobé dějiny České akademie věd Oldřich Tůma. Ve svém  exposé v ČTV mj. uvedl, že ústřední postavou  slavného procesu s předválečnými  odpůrci z řad nekomunistických stran se stala dr. Milada Horáková …“i proto, že byla žena a že úmyslem inscenátorů toho procesu bylo také dokázat, jak je komunistický režim v (býv.) Československu odhodlaný, rázný, se všemi případnými protivníky vypořádat úplně nemilosrdně. Úmyslem inscenátorů toho procesu bylo také zapůsobit na zahraničí v tomto slova smyslu. Čili, možná právě to, že Horáková byla žena ji  předurčilo k takto tragické roli.“…

 Podle Tůmy tu byly pokusy postavit se na  stranu Horákové jen v zahraničí, kde pro ni intervenovaly  významné  osobnosti. Televize však nijak neprobírala vyloženou zradu známých osobností domácích: „No, v Československu už byla situace taková, že dělat něco pro ty obžalované bylo velmi těžké. Naopak ten režim…součástí toho procesu, nebo průvodním jevem toho procesu bylo organizování kampaní, podpisů schůzí, které žádaly přísné nebo nejpřísnější potrestání obžalovaných(Žádná zmínka o poštvaných dětech ze zákl. škol, které žádaly smrt dospělého člověka, ačkoliv jsou zadokumentovány. Pozn. aut.Ši.)k popravě došlo velmi rychle, v řádu několika málo týdnů po vynesení rozsudku.

 Hlasatel prozrazuje:  „…V současnosti vlastně žijí ještě DVA PROKURÁTOŘI…kteří poslali Miladu Horákovou na smrt…To vyšetřování, mám li správné informace mělo začít někdy na jaře…“

 Je příznačné, že žádný z těchto justičních vrahů nebyl za tento čin potrestán! Podotýkám, že v případě shora uvedené soudružky Brožové šlo dokonce o mj. pozdější vysokoškolskou profesorku na právnické(!)  škole. Také tato  Brožová (dnes provdaná Polednová),  spolu s jinými justičními vrahy,  nechala JUDr. Miladu, na zvláště k tomu uzpůsobené šibenici (s pákovým mechanismem propadla), sadisticky, pomalu uškrtit.  Komupak patřil  nenávistný ženský hlas, který  politické vězenkyně zaslechly při popravě od šibenice, můžeme spekulovat…  Z našeho hlediska, tedy částečně matrimonologického, je zajímavé jak pan manžel  JUDr. Polednové dle sdělení listu MFD z 29.7.2005 prý u dokumentaristky Kristýny Vlachové za svou ženu orodoval, že prý jde o omyl, ale nevěděl, že: „Se nám mezitím přiznala,“  sdělila listu dokumentaristka. Jí, už pouhé natáčení pravdivých dokumentů z novodobých dějin, zejména III. odboje a dějů kolem Palachovy smrti vyneslo v oficiálních kruzích jistou „neoblibu“, jež měla soudní dohry.  Inu, proti gustu žádný dišputát, pravda zůstala jaká je. Avšak zpět k programu plošného výběrčího poplatků  - České televizi.

Typické pro případ tu je,  že si televizní moderátor žádné správné informace o soudobém šetření u POLICIE aj. vůbec nezískal či je nepublikuje. Čas k tomu byl.  Vždyť třeba  na účast dosud žijící prokurátorky L.Brožové dnes  (provd. Polednové) upozornila dokumentaristka  Kristina Vlachová už 29.7.2005, tedy právě  před  rokem! Veřejnost –  to jsou především sdělovací prostředky a  klima, které vytvářejí. Jenže lidé jako takoví, jsou na ně odkázáni. Ti však  zájem mají a ne že ne.  Například nás zajímá, co ti ostatní z Hradu ze soudnictví a odjinud? Naskýtá se otázka bez řádné odpovědi. Na závěr pořadu nás ČTV ujistila, že historie dr. Horákové je dostatečně známá, než aby se jí musel národ pořádně zabývat. Já si to ale nemyslím. Je typickou taktikou státních médií, že vytvářejí o dr. Miladě Horákové, (aj. politických popravách)  velký a  povrchní obraz -  bez pozadí.

            Na prvotní proces s dr. Miladou Horákovou totiž navazovala dlouhá  řada dalších.  Víme, že  v Jihlavě bylo katem Podolákem popraveno  tucet lidí za účasti stejných soudruhů prokurátorů,  kteří předvedli své dílo proti „nejdůstojnějšímu nepříteli“  - Horákové. Např.  jde o prokurátory Kepáka a  Trudáka aj. podepsané na popravním protokolu pod šibenicí typu „prkno“ a  jejich stranických nohsledů, z nichž jsou možná ještě mnozí zaměstnanci české justice, že.  Prokurátor Kepák se ve svém vyjádření pro Svobodnou Evropu v šedesátých létech oháněl přímo sociologicky:  Že je komunard a počet mrtvých z jejich procesů zdaleka nepřevyšuje popravené za Pařížské komuny(187l). Ta ovšem trvala jen tři měsíce, ale komunisté v Čechách vládli 40 roků(!) přímo, a také  dosud jsou nepřímo u moci.

Tradiční otázkou, jak řečeno  v cit. pořadu ČTV podle akademického historika Tůmy prý v minulosti bylo, nakolik se prý nechali lidé prošlí strázněmi koncentráků od komunistů do role pachatelů vmanipulovat, tak jak si to režim představoval: „Ale dneska víme, že to tak nebylo. Že oni se přeci jenom bránili(?) a do značné míry tu roli, kterou jim inscenace toho procesu přisuzovala nepřijali.“ Hle jaké novum objevili státní historici a s nimi ČTV!  Třebaže byli odsouzení v procesu s dr. Miladou Horákovou (nemluvě o ostatních) satanskou justicí manipulováni až pod šibenici, za pomocí drog a krutého psychického i fyzického násilí, nechtěli se přeci jen nechat popravit… No, před takovou st. vědou a st. sdělovacími prostředky smekáme. Jenže, zájem o historii ze strany sdělovacích prostředků, které formují interes veřejnosti, si opravdu představujeme  úplně jinak!