Nejisté otcovství a pátrání po něm

 

 

Matka je vždy jistá, otec nikoliv. Tato moudrost se traduje už od dob starých

Římanů. Platila po staletí až donedávna, kdy moderní metody asistované

reprodukce a možnosti dárcovství lidského vajíčka dokázaly znejistit nejen

otcovství, ale také mateřství.

Těch nejistých otců však zůstává i v současnosti mnohonásobně více. Vyplývá to

ze zcela jasné biologické zkušenosti nerovného postavení muže a ženy v

rozmnožovacím procesu. Žena musí nosit své nenarozené dítě 40 týdnů ve vlastním

těle, posléze porodit, a navíc ještě kojit. Mužská role spočívá v oplodňovacím

aktu, který trvá několik minut. Jakmile skončí, může třeba i anonymní tatínek

zmizet v nenávratnu a beze stopy. Výjimečné nejsou ani případy, kdy takoví

zmizelí "otcové" jsou třeba dva, někdy jich může být i více.

Britští vědci uveřejnili nedávno srovnávací studii o zdánlivém a skutečném

otcovství v 54 zemích světa. Zjištěné výsledky byly velmi překvapivé. Průměrně

čtyři procenta otců žije celoživotně ve falešném vědomí, že jejich syn nebo

dcera jsou jejich vlastními potomky, a bohužel to není pravda. Tyto děti

představují jakási kukaččí mláďata podstrčená do rodinného hnízda. Jejich pravým

biologickým otcem je někdo jiný.

Metody zjišťování otcovství prodělaly v poslední době téměř revoluční pokrok.

Není to tak dávno, co jsme mohli otcovství stanovit pouze shodou hlavních

krevních skupin, nebo dokonce podle pravděpodobného data oplodňující soulože.

Dnešní laboratorní možnosti stanovení DNA představují jistotu. Ostatně i z

kriminalistiky víme, že tento dědičný znak je k identifikaci jedince mnohem

spolehlivější než klasické otisky prstů. Jako biologický materiál slouží

většinou obyčejný stěr sliznice z ústní dutiny, z vnitřní strany tváře. Obyčejná

vatová štětička pak způsobí, že udeří hodina pravdy.

Pokud test otcovství prokáže pomocí DNA nevěru manželky, způsobí to manželskou a

rodičovskou krizi. Enormnímu stresu vystaví také dítě.

Nad celým problémem však vyrůstá kardinální otázka: měli bychom za každou cenu

po této skutečnosti pátrat a otcovství zásadně ověřovat? Tady se přece nejedná o

usvědčení nebezpečného zločince, ale o odhalení partnerské nevěry. Navíc mnohé

tyto případy propadly do hlubiny zapomnění, byly vytěsněny z vědomí a náhle

zjištěné odlišné biologické otcovství zpochybní dlouhá léta pěstovanou rodinnou

pospolitost. Většina výzkumů potvrzuje, že takováto pozdně odhalená manželská

nevěra často způsobí manželskou a rodičovskou krizi. Může vést k psychickému

zhroucení, manželským neshodám a domácímu násilí. Enormnímu stresu je bohužel

vystaven i "cizí" potomek. Jeho důvěra a celoživotně budovaná citová vazba je

náhle podkopána.

Některé komerční laboratorní společnosti nabízejí dnes možnost soukromého

anonymního testování rodičovství. Je zajímavé, že v některých zemích vykazuje

objednávání takovýchto otcovských testů každoroční růst. V USA se za deset let

zvýšilo třikrát, některé jiné země vykazují v posledním desetiletí až

desateronásobný vzestup. I na odborném fóru se vedou diskuse o etickém oprávnění

takovéhoto podnikání. Výsledky nejsou jednoznačné. Na jedné straně slýcháme

argumenty o nutném vítězství pravdy nad pokrytectvím, nalití čistého vína a

základním lidském právu každého člověka znát své biologické rodiče. V koutku

mnohé duše se však často usídlí pochybnost, jestli těmito ušlechtilými cíli není

maskován komerční zájem DNA laboratoří.

Také u nás existují manželské páry, které vychovávají "kukaččí" mládě. Jedná se

často o dítě adoptivní. Není jistě zapotřebí pochválit ušlechtilé cíle adopce, i

když se v poslední době čas od času odhalují různé komplikace s tímto aktem

spojené. Mám však na mysli i takové polovlastní děti, jejichž matka podstoupila

umělé oplodnění semenem anonymního dárce, protože manžel byl naprosto neplodný.

Podle u nás platných předpisů museli oba manželé s tímto zákrokem předem

souhlasit. V takových případech dítě vyrůstá v láskyplném prostředí úplné

rodiny. Většinou se nikdy nedozví, že jeho biologický otec není tím tatínkem,

který ho pomáhal přebalovat, učil mluvit a chodit, který byl prvním kamarádem

jeho chlapeckých her a důvěrníkem jeho pubertálních snů. A taky tím, kdo

ekonomicky zabezpečoval jeho zdárný rozvoj i dospívání.

Položme si proto otázku: není otcovství tak trochu něčím jiným než poskytnutím

spermie k oplodnění? Zcela jistě se tím liší od mateřství. A z toho pak už zcela

logicky vyplývá otázka, zda je to usilovné pátrání po biologickém otcovství ve

všech případech aktem prospěšným a užitečným.

 

Radim Uzel, Právo