MF Dnes 2.9.2006

 

Na pohlaví přece jen záleží.Není rodina jako rodina.

LUDMILA TRAPKOVÁ,VLADISLAV CHVÁLA

 

V oblasti výzkumu vývoje lidské sexuality se mezi sebou přou dvě významné skupiny vědců. Biologové vidí

 za vším poruchu v genech, v sociálním konstrukcionismu vzdělaní autoři tvrdí, že i sexuální orientace

je pouhou sociální konstrukcí.Vědecké práce, které integrují obě hlediska tvrzením, že naše sexuální

orientace se rozvíjí na základě vrozeného temperamentu dítěte ve spolupráci s jeho sociálním prostře-

dím, jsou méně populární. Možná proto, že poukazují na naši odpovědnost za vývoj dalších generací.

Mezi integrující náWedy patří teorie zvaná EBE (Exotic become Erotic) amerického psychologa Daryla Bema. Předkládá znepokojivý závěr: vývoj sexuální orientace může být významně závislý na tom,zda dítě vyrůstá v prostředí, kde existují dvě rozlišitelné sexuální kultury -ženská a mužská. To, co se během dětství jeví jako exotické, je dodatečně proměněno do erotického. Vzájemnou přitažlivost pohlaví zajišťují všechny lidské kultury zvětšováním a udržováním rozdílu mezi poWavími.Ptejme se nyní Bemovou optikou: Nebude už pozdě, až jednou opustíme nyní se prosazující představu, že sexuální orientace jako taková je vrozená, a proto je jedno,v jaké rodině dítě vyrůstá? Nebude pozdě, až svými zákony a umělými zásahy bez pochopení zničíme rozdíl mezi muži a ženami?

Na dnes stále častěji vznášenou otázku, zda by měli homosexuální či transsexuální jedinci nebo páry přijímat děti do rodinné výchovy,nelze hledat odpovědi bez kontextu.Je nutné pojmenovávat dilemata,před která jsme stavěni, když se otevřeme všem možným variantám uspořádání rodiny. Naše zkušenost rodinných terapeutů říká, že všech-

ny varianty rodiny jsou sice možné,ale ne všechny jsou stejně užitečné,ne všechny jsou si rovnocenné.

 

Pozorně vnímat proudy

Obecně platí, že na skutečné ověření našich "rodinných" rozhodnutí bychom si museli počkat nejméně

do druhé a ještě lépe do třetí generace. Některé poruchy totiž vznikají transgeneračně -a teprve ve třetí

či čtvrté generaci se z původní nevýznamné odchylky stává chronický a těžko řešitelný, protože už sta-

bilizovaný problém.To nutně neznamená, že se dědí genetickou cestou, nýbrž takzvané "pattern". Jinak

řečeno: interakční vzorce pro každou rodinu specifické a charakteristické se přenášejí z generace na

generaci přirozeně už tím, jak spolu členové rodiny navykle vycházejí a jak se vzájemně prožívají. Při-

čemž pouze malá část těchto komunikačních procesů je pod vědomou kontrolou rodiny.

Kdybychom dovolili, aby se vývoj ubíral výhradně spontánně, kdybychom na sebe nekladli žádné po-

žadavky a nestanovovali si žádné hranice pro svá rozhodnutí, neuvědomovaný proud událostí by nás

mohl stáhnout "pod vrbičky" nebo do jiných nebezpečných rnist, jako když na lodi nepádlujete a řeka vás

nese tam, kam teče. Zkušený vodák takzvaně čte řeku a podle spodních proudů, které odhaduje, buď zabere,

nebo se sveze a do značné míry rozhoduje sám o tom, kudy popluje jeho loď.

V rodinném životě jsme v podobné situaci. Nemusíme vidět tři ,generace dopředú, ale můžeme se ohlédnout na tři čtyři generace zpět a podle toho odhadovat tendence a sami rozhodovat o nejbližších krocích tak, abychom některé interakč ní vzorce posoudili jako nevýhodné a postarali se o to, aby byly zeslabovány, a jiné -výhodnější ,- abychom posilovali.

 

Hlavou proti zdi

Zmíněné "naslouchání" minulosti a předjímání budoucnosti není žádný zázrak, který by vyžadoval, ane-

bo naopak popíral genetickou vrozenost mnohých poruch. Ostatně vrozenost sexuální orientace u obou

pohlaví dosud nebyla vědecky, nevyvratitelně dokázána, a nestalo se tak ani u opačné hypotézy, že sexu-

ální orientace vrozená není. V klinické praxi jen dávno víme, že když je tato orientace stabilizovaná, nelze

ji změnit ani léčit.Zatím nikdo (alespoň u nás určitě ne) seriózně nezkoumal další možnou domněnku - v praxi rodinných terapeutů však dnes a denně pozorovanou -že sexuální zralost, a tedy i sexuální chování v tom nejširším slova smyslu jsou významně určovány synchronizací a dynamikou vývoje mužských a ženských sexuálních sil v rodině. Tudíž nejde pouze ojakési sociálně psychologicky definovatelné společenské role (mužskou a ženskou), nýbrž o hlubší proudy, které nelze jen tak pominout nebo popřít, jako by neexistovaly a to pouze proto, že se to extrémně liberální společnosti nehodí.Tyto hlubinné proudy vzlínají až z biologického podloží a v konečných důsledcích rozhodují o tom,zda se budeme rozmnožovat, nebo naopak vymírat. Varující je dnes známý fakt, že v ejakulátu mužů

ubývá spermií a narůstá počet sterilních párů neschopných přirozeného oplodnění. S vědomím těchto okolností dostává medicínsko-průmyslový komplex, se všemi svými možnostmi asistované reprodukce,význam pomoci "hlavou proti zdi" místo abychom hledali dveře. Pak bychom se možná ocitli v oblasti duchovní, kde bychom si museli

klást otázky, zda a jak sloužíme smyslu lidské existence na Zemi.

 

Hledá se otec

V našem pojetí rodinné terapie psychosomatických poruch a na základě každodenní klinické praxe, jsme

si stále jistější, že dítě potřebuje k plnému psycho-sexuálnímu dozrání sociálně uzavřený prostor rodiny,

v němž se vztahuje ke dvěma jazykovým ohniskům, k ženskému a mužskému, k mateřskému a otcovskému, mezi kterými je užitečný rozdíl a je nutné jej ctít a pečovat o něj. Opakujeme: nejde pouze o nějaké sociální role, nýbrž o dvě rozdílná ohniska, mezi nimiž dítě spontánně, podle své vnitřní potřeby osciluje od okamžiku narozem. Když jedno toto ohnisko chybí, jako je tomu v jednopohlavmch rodinách,nebo existuje-li zmatek v tom, ve které rodičovské postavě dítě najde převážně mužské projevy a ve které se setká s převážně ženským způsobem zacházem (to se může týkat jak heterosexuálmch, tak tím spíše homosexuálmch či transsexuálních rodičovských dvojic), je to pro dítě situace, jako by muselo kulhat nebo skákat po jedné noze.I "kulhavý" nebo ,jednonohý" život je samozřejmě možný a jistě i cenný, avšak je hloupé argumentovat tím, že některé děti nechodí vůbec a jsou na vozíku, a že je tudíž lepší, aby dítě vyrůstalo v jednopohlavní rodíně než v dětském domově. Nebo že každý musí pochopit,že dítě bude šťastnější u milujícího se homosexuálního páru než v disharmomcké heterosexuálm rodině.Anebo, že "kvalita vztahů uvnitř rodiny je pro dítě důležitější než jejich netradičm uspořádání", jak jsme se letos 24. července dočetli v Lidových novinách. Taková a podobná tvrzem jsou sice logicky pravdivá,ale nic víc. Nevypovídají o dilematech ve složitých rodinných sítích,z nichž se děti osamostatňují psycho-sociálně i psycho-sexuálně vždy ve směru zevnitř ven, tedy od mateřského přes otcovské ohnisko do světa dospělých. A nemůže tomu být naopak!V naprosté většině jednopohlavních rodin chybí plnohodnotné otcovské ohnisko, a to pro někoho možná překvapivě i u mužských homosexuálmch dvojic, kde by se mohlo zdát, že je samozřejmě kdispozici, když dítě vychovávají dva muži. Dítě a dospívající si musí hledat chybějící jazykové ohnisko mimo rodinu a některé děti ani nevědí,že je mají vůbec hledat. Často uváznou v blízkosti ženského světa matky, do mužského se nepropracují a stagnují třeba po celý svůj život někde na cestě mezi oběma. Bývá to například osud některých mladých žen, které si berou o generaci starší muže a hledají v nich neuvědoměle víc otcovskou figuru než životního partnera. V našich ordinacích se tyhle páry později objevují s poruchami sexuality, mohou zápasit s mentální bulirnií nebo řešit potíže se sterilitou. Chlapci, kteří nedokončili separaci z původni rodiny,protože se jim nedostalo příležitosti postavit se pevnému a milujícímu otci, mívají zase výrazně ztíženou cestu k vlastnímu otcovství.

 

V čem se zvyšuje riziko

Hledat otcovskou figuru mimo rodinu je možné, ale není to stejně výhodné, jako když má syn nebo dcera otce doma a mohou si být jisti jeho samozřejmou praktickou i citovou angažovaností. Jistě, jedno z dalších logicky pravdivých tvrzení je, že co takového potomka nezabije, to jej posílí. Jenže právě děti,které uvázly v blízkosti mateřského světa, ať už jej představuje vlastní maminka, adoptivní heterosexuální či homosexuální žena anebo přecitlivělý muž, který sám nesnese kontakt s ostrým mužským jazykem, nezřídka mívají osud lidí choulostivých, zranitelných, netré-

novaných. Každý rodič, který už má úspěšně za sebou separační konflikty se svými milovanými dětmi, potvrdí, jak vyčerpávající období to bylo, a že k tomu potřeboval hodně sil, odolnosti a pevnosti, aby nedošlo k předčasnému "sociálnímu porodu" nebo aby se porod nezastavil pro nedostatek "porodních stahů".

Množství tělesných, psychických i sociálních symptomů v rodinách ukazuje právě tímhle směrem.Rodiče, kteří sami nedokončili separaci, odloučení z původní rodiny,zvládají pak jen s velkými obtížemi období separace svých dospívajících dětí, kterým by měli poskytnout něco, čeho se jim samým nedostalo.Riziko, že další generace potomků

se bude pouštět do ,zakládání rodiny ještě nezralejší než ta předchozí, se tím potom zvyšuje. A také schopnost přirozenou cestou otěhotnět,vydržet ve stabilním rodičovském páru a být vlastním dětem k dispozicí nejméně osmnáct let, se snižuje.V takovém řetězci může u určité generace dosáhnout porucha psychosexuálního dozrávání takového stupně, že lidský organismus rodu jako celek ztratí schopnost rozmnožování. To se může dít docela nenápadně pod obrazem jakéhokoli symptomu,který neumožňuje plození, jako je tomu například u chronické a vážné

poruchy příjmu potravy, postihující častěji ženy. U mladých mužů zase spolehlivě zastaví vývoj rodu třeba

destruktivní drogová kariéra. Přicházejí v úvahu mnohé další příznaky,které kontroluje a tvoří imunitní

systém včetně sterility. Těch znají lékaři bezpočet.

 

Co dělat?

Tak znovu vyslovujeme naléhavou otázku: Je výhodné vychovávat dítě v jednopohlavní rodině, a to nejen

pro toto dítě, ale také ještě pro jeho děti a vnuky? Nejde některým žadatelům o osvojení spíše o vlastní zájem, když po dítěti touží, než o prospěch nenarozen~ho dítěte? A co zájem rodu jako celku?Rodič musí být k dispozici dítěti a nesmí tomu být převážně naopak,aby se životní síla neobracela protisměru času. Je podstatou rodičovského vztahu, že není symetrický.V některých rodinách, kde se narodil člověk, který má potíže s transsexua1ítou, jsme opakovaně mohli pozorovat po tři generace postupné narůstání zmatku v tom, kdo z rodiču je především feminní a kdo především maskulinní. Nabízí se, že porucha, v tomto případě porucha sexuální identity, je výsledkem dlouhého vývoje chaotického hledání nové rovnováhy, když se tradiční rovnováha v rudě po dostatečně dlouhou dobu porušovala. Jakmíle se ta nová rovnováha ustanoví a stabilizuje, není v poslední generaci už i vratná. Kdyby se nás někdo zeptal, co dělat, odpověděli bychom: Nezakazovat spontánně vzniklé případy odchylek od tradičního uspořádání rození a výchovy dětí; pokud možno bez předsudků je sledovat a nediskvalifikovat je, neboť co se jednou stalo, nemůže se odestát. Ale neustanovovat je jako sociální, nebo dokonce právní normu. Sebeúzdravnéíly organismu rodiny a rodu i širšího společenství je buď samy promění ve syou výhodu, nebo budou jako excesy vyloučeny.Přestaneme-li se v západní společnosti rozmnožovat, přijdou jiné civilizace, které tuto schopnost neztratily. Ostatně na tom není nic  špatného, v dějinách se taková výměna celých kultur odehrávala mnohokrát.

 

 

Vladislav Chvála                                                 Ludmila Trapková

Narodil se v roce 1952.                                       Narodila se v roce 1949

Gynekolog, sexuolog a rodinný                          Klinická psycholožka,

terapeut, vede Středisko komplex-                     psychoterapeutka a rodinná

ní terapie psychosomatických                             terapeutka,má soukromou praxi

poruch v Liberci. Společně                                  v Praze a je členkou týmu

s L. Trapkovou napsal knihu                              Střediska komplexní terapie

Rodinná terapie psychosomatic-                        psychosomatických poruch v Li-

kých poruch (Portál, 2004).                                 berci : vyučuje rodinnou terapii