http://jan.sinagl.cz/phpbb2/viewtopic.php?t=108

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Neplatné jmenování soudců v ČR, v letech 1992-2002.

Dr. M. Chovancová odborně rozebrala největší skandál v historii české justice. Celých deset let (1992-2002) byli justiční čekatelé vybíráni na základě neplatně a nevěrohodně provedených psychologických testů, které nestanovila ani Ústava ČR ani zákon o soudech a soudcích ČR.

Neplatnost všech soudních rozhodnutí v důsledku neplatného jmenování těchto soudců se závažným negativním dopadem jak v ČR a EU, tak na mezinárodní rovině.
- - -
Soudci u nás nepracují s vědomím vysoké míry odpovědnosti a profesionality a bohužel mnozí občané, ani nadřízené soudy, je po nich nepožadují tak, jako je vyžadují automaticky občané a jak je to zvykem ve všech západních zemí EU (kde soudci i každý jakýkoli pracovník ve všech oblastech musí odvádět 100 % práci a kde nikdo nikomu netoleruje žádné nedostatky). Proto soudci tohoto stavu mohou až maximálně zneužívat a libovolně klamat účastníky soudního řízení.
Na pouhé čtyři holé věty zredukované odůvodnění rozhodnutí soudce soudu prvního stupně či senátu odvolacího soudu, nebo dokonce velmi povrchní, neprofesionální, neodborné a odbyté rozhodnutí soudců Vrchního a Nejvyššího soudu ČR, se nedá považovat za kvalifikovaný rozsudek nebo usnesení soudu odpovídající požadavkům zákona.
Některá rozhodnutí soudců ČR jsou až na tak mizerné úrovni, že jejich argumentace nedosahuje myšlenkového pochodu žáka základní školy. Pro taková nedbalá rozhodnutí nepotřebujeme vysokoškolsky vzdělané soudce s následným povinným absolvováním tří leté praxe justičního čekatele, neboť v takových případech by postačili pracovníci s ukončeným základním vzděláním, přičemž by zároveň došlo k efektivním finančním a platovým úsporám ve státním rozpočtu.
Soudci jako pacienti se např. při zánětu slepého střeva 100 % spoléhají na chirurga, že jim bude vyoperován tento zanícený přívěšek, nikoli vyoperována játra či srdce, přičemž už neexistuje žádná další možnost operace „krajského, vrchního či nejvyššího chirurga“. Na druhé straně však reálná praxe v české společnosti vykazuje stav, že chirurg, podnikatel či jakýkoli občan v ČR se nemůže spolehnout na soudce či státního zástupce tak, že budou rozhodovat podle zákona a skutečnosti a to profesionálně, věcně a co možná nejrychleji.
Fakticky v ČR někteří soudci masově zneužívají své soudcovské nezávislosti a do jejich rozhodování se často promítají závislosti jiné. Např. často mezi lidmi tradovaná korupce, klientismus, přátelské vztahy, nedostatečná profesionalita nebo absence prosté lidské moudrosti dané věkem a zralostí.
V případě, že soudce nebo státní zástupce pracují neodborně a nezákonně, plat mají vždy zajištěn. A právě ve své placené pracovní době, která má podle ústavy sloužit k tvorbě spravedlivých rozhodnutí, mnozí soudci nezákonným rozhodováním upírají účastníkům sporů právo na spravedlnost, způsobují další zbytečné škody a v podnikatelské sféře bankroty a v důsledku toho rozbíjejí i jejich osobní a rodinné vztahy. Vymahatelnost práva není zaručena.
Občané se nemohou spolehnout, že jejich právní záležitosti budou ze strany soudců vyřízeny podle zákona, protože z praxe některých soudců vyplývá, že nemají ani zdání o tom, že v ČR existuje Ústava, Listina práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou pro náš stát prioritně závazné.
Čeští soudci bez zahraničních zkušeností a odchovaní studiem socialistického nebo postsocialistického práva s jeho rigidním výkladem, jakož i soudci soudů vyšších stupňů fixovaní dědictvím totalitního myšlení, se ve svých rozsudcích neopírají o základní zákony (Ústavu ČR a ústavní předpisy) tak, jako to běžně činí soudci západních zemí EU, a ani odvolací soudy, ba ani vrchní soudy a Nejvyšší soud ČR takto nejednají. K tomu soudci nejsou vedeni ani v doškolovacím studiu, např. na Justiční akademii.
Pod pláštíkem tzv. soudcovské nezávislosti většina soudců schovává svoji libovůli a někteří soudci jí zakrývají i své trestné činy. Často je ze soudního spisu zřejmé, že samotní soudci odstraňují ze spisu důležité a rozhodující listiny a podávají z něj informace komukoli, kdo o to požádá, a to jak osobně, tak telefonicky nebo písemně. Vzdor tomu, že mají zákonnou povinnost mlčenlivosti o tom, o čem se v řízení dověděli !
Zobecnění vychází ze skutečností jednotlivých konkrétních soudních případů u obecních soudů v ČR, přičemž nezákonné praktiky některých soudců jsou v praxi mnohem závažnější
Obcházení zákonů, jejich porušování a různé podvody se od roku 1993 staly v ČR národní normalitou a to jak u většiny občanů, tak u převážné většiny pracovníků státních orgánů včetně soudců, státních zástupců, policistů a pracovníků státní správy. Dokonce se všeobecně požaduje a obecně očekává, aby se každý automaticky podřídil nezákonným praktikám některých jedinců a celých skupin u státních orgánů. Situace došla tak daleko, že se již dá mluvit o systému, který to celé umožňuje.
Porušování zákonů není nijak postihováno a zneužívání pravomoci veřejného činitele není vyšetřováno ani policií, ani státním zastupitelstvím, protože i tyto orgány pracují neodborně a často závisle a ignorují tak právní normy ČR. Vedoucí místa u všech státních orgánů včetně soudů jsou obsazována výlučně na základě kamarádství a protekce, nikoli podle odborné úrovně. Zákonem není stanovena plná osobní odpovědnost pracovníků státních orgánů za rozhodování. Záležitosti občanů se řeší většinou povrchně a demagogicky, málokdy však věcně. K věcnému řešení se přistupuje často až po zveřejnění v médiích z donucení.
Každý si je jistý, že může beztrestně porušovat zákony a základní lidská práva, protože tento stav je v celé ČR od roku 1993 masově praktikován či aspoň tolerován.
Pracovníci státních orgánů, kteří chtějí dodržovat zákony, jsou různými způsoby šikanováni, izolováni od informací, diskriminováni, sledováni, znemožňováni, odvoláváni, pronásledováni a pracovně likvidováni.
Podle zákona o soudech a soudcích je k trestnímu stíhání soudců v ČR potřebný souhlas prezidenta republiky, což zcela odporuje zásadě rovnosti před zákonem, která je zaručena Listinou práv a svobod a má vždy přednost před jakýmkoli jiným zákonem.
Soudci se v ČR stali fakticky, tak i pracovně-právně nepostižitelnými a trestně nestíhatelnými.Státní zástupci a policie i prokázané úmyslné trestné činy soudců málokdy vyšetřují a většinou je odloží. V případě, že občan proti takovému konečnému rozhodnutí státního zástupce podá ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR, ústavní soudci ji vždy odmítnou a případem se nikdy nezabývají.Absolutně libovolná rozhodnutí státních zástupců se tak v ČR stávají zcela nepřezkoumatelnými nejen ze strany obecných soudů, ale i ze strany Ústavního soudu ČR, což odporuje základním zásadám právního státu.
Předsedové soudů všech instancí v ČR kolegiálně kryjí trestné činy soudců a nikdo z jejich nezákonného postupu, ba i trestných činů, nevyvozuje nějaký postih. V ČR je vytvořen stav katastrofální anarchie, kde někteří soudci i státní zástupci beztrestně porušují základní lidská práva.
Škody, které musela zaplatit ČR v důsledku rozhodnutí Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku, by měli plně individuálně uhradit konkrétní soudci, kteří jsou podepsáni pod svými nezákonnými a protiústavními rozhodnutími, a to počínaje soudci první instance až po ústavní soudce. Daňoví poplatníci, kteří škody nezpůsobili, nemají povinnost tyto škody hradit.
V ČR je nejvyšší čas s nezákonnými praktikami soudců skoncovat. Nikdo nemá povinnost trpět soudcovskou libovůli a zvůli, která nemá nic společného s ústavně zaručenou nezávislostí soudu.
Nepostradatelná je výměna vedení všech předsedů soudů v ČR, kteří jsou dodnes stále totalitně orientováni a nezaručují a nezajišťují kvalitní pracovní výkon podle placené soudcovské funkce a vůbec nezajišťují chod jednotlivých soudů tak, aby odpovídal vysokým požadavkům a ústavně zaručeným právům právního státu. Podobně je nutná výměna všech vedoucích státních zástupců, protože často si neplní svoje zákonem dané povinnosti a poškozují občany a kryjí nezákonné činy svých podřízených a svých kolegů.
Od roku 1992-2002 byli vybíráni do funkcí justičních čekatelů v rozporu s s Ústavou a dříve platným zákonem o soudcích, pouze uchazeči, libovolně určení dvěma psychology Dr. Netíkem v Praze a Dr. Danem v Brně, kteří k aplikaci psychologického testu mmpi-2 neměli povolenou licenci od americké univerzity a všichni uchazeči byli podvedeni.
Licenci psycholog obdržel až v roce 2003.
Ústava ČR, ani zákon o soudech a soudcích, do roku 2002 nestanovily jako předpoklad pro soudce provádění libovolných psychologických vyšetření k výběru justičních čekatelů. Tyto testy si ministerstvo spravedlnosti vymyslelo společně s psychology jako výhodný obchod a záměrně nebyly povoleny revizní testy ze strany nezávislého psychologa. Šlo o totalitní praktiky.
Všechny testy od roku 1992-2002 byly provedeny nezákonně, neplatně a nevěrohodně a neplatně jsou proto jmenováni všichni soudci v tomto časovém období. O nezákonných postupech věděli do roku 1998 všichni předsedové krajských soudů v ČR, a od roku 1998-2001 se prováděli testy centrálně u ministerstva spravedlnosti a o nezákonných a protiústavních postupech věděli všichni ministři spravedlnosti tj. JUDr. Otakar Motejl, JUDr. Pavel Rychetský i JUDr. Jaroslav Bureš.
Dva psychologové si od roku 1992-2002 vytvořili monopol na to, kdo bude či nebude soudcem v ČR a to bez umožnění jakékoli revize výsledků testů jiným nezávislým psychologem. Manipulace měly zůstat utajené. Všichni uchazeči byli deset let uváděni v omyl a podvedeni.
Psycholog z Prahy Dr. Netík pracoval naprosto závisle, jak sám doznal,a dokonce dostával příkazy a úkoly od poslanců a radil se s poslanci o svém postupu. Pracoval tedy výlučně závisle a jeho jednání spíše vykazovalo znaky agenta bývalé STB.
Psycholog PhDr. Netík prokázal, že není schopný odpoutat se od totalitní praxe. Prokázal, že nemá morální kredit a tento morální kredit svou závislostí na cizích příkazech a objednávkách nemůže naplnit.
Preferoval jen takové uchazeče a osoby pro funkci soudce, kteří ignorují zákony, kteří jsou tvární, kteří pracují povrchně a nedbale, kteří svá rozhodnutí redukují v odůvodnění na pár holých vět, kteří jsou závislí na pokynech cizích osob, kteří jsou kdykoli ovlivnitelní politicky i jinak, kteří nejsou sto dostát individuální odpovědnosti za svá rozhodnutí a schvalují nezákonné postupy.
Psycholog svým nedovoleným a nezákonným jednáním hrubě porušil mimo jiné i Etický kodex Českomoravské psychologické společnosti.
Ze strany ministerstva spravedlnosti bylo dokonce každému uchazeči sdělováno, že výsledky testů obdrží ministerstvo od psychologa pouze formou vyhověl, vyhověl s výhradou a nevyhověl, přičemž ministerstvo i psycholog všem uchazečům zatajilo písemně uzavřenou smlouvu o dílo ( ze dne 29.6.1999 a druhá ze dne 29.6.2001), na základě které doručoval psycholog ministerstvu výsledky testů o každém uchazeči na velkém formátu A4 a to ve dvou vyhotoveních. Toto zasílal bez vědomí a bez souhlasu uchazečů v rozporu s Etickým kodexem ČMPS. Všichni uchazeči byli podvedeni.Obě uzavřené smlouvy o dílo odporují zákonu, zákon obcházejí a jsou podle § 39 Občanského zákoníku od počátku absolutně neplatné. Finanční odměna za neplatné testy je bezdůvodným obohacením psychologa a musí být vrácena do příslušné kapitoly státního rozpočtu.
Psycholog „obhajoval“ výsledky testů u nějaké tajné komise ministerstva spravedlnosti, ačkoli toto ujednání není obsahem smlouvy o dílo. Jde opět o účelové podvedení uchazečů o funkci justičního čekatele.
Rovněž aplikace a provádění psychologického testu mmpi-2 ve smlouvě o dílo chybí, přesto byl tento test psychologem použit bez povolené licence od americké university v Minnesotě. Licenci obdržel psycholog z Prahy až v roce 2003.
Přesné datum udělení licence a číslo udělené licence může sdělit americká univerzita:
University of Minnesota, 107 Akerman Hall, 110 Union St SE, Minneapolis, MN 55455 USA.
Oba psychologové dnes opět pracují pro Justiční akademii. Opět není povolena žádná revize testů jiným nezávislým psychologem. Výsledky testů při provádění revize musí být stejné jak u amerického, německého, maďarského či každého jiného psychologa a jsou zcela přesně měřitelné.
Dříve platný zákon o soudech a soudcích č. 335/1991 Sb. v ustanovení § 34 vůbec nezmocnil ministerstvo spravedlnosti k libovolnému a účelovému vydání instrukce č. 314/1997. Změnu zákona s doplněním o zmocnění mohl provést pouze Parlament ČR, nikoli pár zainteresovaných pracovníků ministerstva spravedlnosti k zabezpečení výhodných obchodů s psychologickými testy financovaných z kapitoly ministerstva spravedlnosti (Kapitola č. 336-viz rozpočtová skladba).
Instrukce ministerstva spravedlnosti č. 314/97 odporuje jak Ústavě ČR, článku 93, ale je v rozporu i s § 34 dříve platného zákona o soudech a soudcích , a je absolutně neplatná.
Všichni uchazeči byli podvedeni a bylo neoprávněně nakládáno s jejich osobními údaji, čímž došlo k hrubému porušení základních lidských práv. Bezesporu šlo o i o porušování povinností při správě cizího majetku i o poškozování cizích práv všech uchazečů, čímž je dána i trestně právní odpovědnost jak u jednotlivých pracovníků Ministerstva spravedlnosti ČR, tak u obou psychologů, tak u předsedů všech Krajských soudů ČR.
Podobně nezákonná praxe byla i ve výběru uchazečů u státních zástupců.
Je nutné, aby Ministerstvo spravedlnosti ČR odtajnilo a zveřejnilo, podle jakého „klíče“ a podle jakých konkrétních předpokladů vybralo jednotlivé uchazeče pro výkon funkce soudce v ČR, v letech 1992-2002 a uvedlo jména neplatně jmenovaných soudců.
Pracovníci ministerstva spravedlnosti nebyli oprávněni měnit Ústavu ČR, ale ani měnit či doplňovat zákon o soudech a soudcích o provádění psychologických testů.
Funkce soudce je funkce veřejná, a v žádném případě se nedá srovnávat s uzavíráním jiného pracovního poměru. Pro funkci soudce jsou dány předpoklady Ústavou ČR a zákonem o soudech a soudcích. Nikdo nemůže tyto předpoklady libovolně ani doplňovat ani omezit bez schválení změn v Parlamentu ČR.
Ani ministerstvo tedy tuto veřejnou funkci nemohlo „zprivatizovat“ podle představ závislých pracovníků ministerstva spravedlnosti a psychologa výlučně k jejich vzájemnému „obchodování“ s uchazeči.
Za zcela neakceptovatelnou považuji tu skutečnost, že odpovědní pracovníci ministerstva spravedlnosti i psycholog cíleně lživě desinformovali všechny uchazeče o funkci justičního čekatele a všechny žadatele úmyslně poškodili.
Výsledky testů byly vždy na objednávku politicky zmanipulovány a uchazeči byli diskriminováni v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána ( viz článek 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Všem uchazečům nebyla zaručena stejná práva a rovnost před zákonem a to v rozporu s článkem 1 Listiny práv a svobod.
Je nutné vyslechnout všechny uchazeče, kteří podali přihlášku o funkci justičního čekatele u ministerstva spravedlnosti v letech 1992-2002 a byli poškozeni, a je nutné požádat o jejich vyjádření.
Až ustanovení § 109 odstavce 2 nového zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. stanoví, že obsahovou náplň přípravné služby stanoví ministerstvo vyhláškou. Ani v této vyhlášce cíleně není upravena revize testů jiným nezávislým psychologem a testy provádějí opět stejní dva psychologové.
Celých deset let (1992-2002) byli justiční čekatelé vybíráni na základě neplatně a nevěrohodně provedených psychologických testů, které nestanovila ani Ústava ČR ani zákon o soudech a soudcích. Uchazeči byli vybíráni pouze podle protekce a celých deset let byli soudci prezidentem republiky Václavem Havlem neplatně jmenováni do funkce soudce. Zmanipulované návrhy na jmenování soudců předalo Kanceláři prezidenta republiky ministerstvo spravedlnosti. Na základě neplatného jmenování soudců jsou neplatná všechna jejich soudní rozhodnutí k dnešnímu dni.
Jde o největší skandál v historii české justice.
Dr. M. Chovancová