Norský zákon o dítěti (Barnalovet) a rozchod rodičů

 

Norský zákon o rodině se jmenuje Barnalovet[1]  – „Zákon o dítěti“, upravuje samozřejmě i vztah rodičů a dítěte v případě rozchodu rodičů a oproti českému zákonu o rodině má několik zásadních rozdílů, které se pokusím v následujícím textu čtenáři přiblížit:

 

První snad největší zásadní rozdíl spočívá v tom, že norský zákon se bez výjimky dodržuje. To platí jak pro rodiče, tak i soudy či další třetí osoby činné v rozchodu rodičů.

 

Druhý takový zásadní rozdíl je v názvu – zákon o dítěti „Barnalovet“ se vztahuje bez rozdílu na manželské i nemanželské děti.  Název „Zákon o dítěti“  není zvolen z propagačních účelů ale z přesvědčení norské společnosti, že děti tvoří budoucí potenciál země a jako takový potřebují sociální zázemí společnosti a rodičů.

Norské představy v tomto směru se velmi liší od českých představ: Když dá rodič na ulici dítěti facku, musí na severu počítat s trestním oznámením. Přípravek na nádobí s obrázkem citrónu? Proboha, to by si dítě mohlo splést s limonádou! Limonáda na škole? Ano, ale žádná cola, ničí zuby! Lepší je mléko, má v Norsku jednotné balení, takový květ jako čtyřlístek a když je červený, tak je to normální mléko, modrý znamená kyselé mléko. A čím tmavší, tím více obsahuje tuku. Ochrana dětí je i v jejich funkci jako konzumentů dána zákony – i když samozřejmě ne „Zákonem o dítěti“.   

 

Třetí zásadní rozdíl, který se týká rodičovské zodpovědnosti, vyplývá opět z názvu zákona a tím tedy platí jak pro manželské či nemanželské rodičovské páry. Zákon zde však rozlišuje rodičovskou odpovědnost u nemanželských (zásadně jen matka) a manželských párů (zásadně oba rodiče):

- Nemanželské páry (§ 35): Když rodiče nejsou (a nebyli) ve stavu manželském, , má matka rodičovskou odpovědnost sama. Rodiče ale mohou po dohodě oznámit registru obyvatel, že budou mít společnou rodičovskou odpovědnost nebo že otec bude mít rodičovskou odpovědnost sám.

 - Manželské páry (§ 34): Zde zákon nerozlišuje odpovědnost rodičů ohledně toho, zda rodiče jsou nebo byli ve stavu manželském . Zákon zde rozlišuje v první řadě, zda rodiče spolu žijí či ne a pouze umožňuje dohodnout se na výjimce ohledně rodičovské odpovědnosti:

Rodiče, kteří jsou ve stavu manželském mají společnou rodičovskou odpovědnost za společné dítě. Rodiče, kteří spolu nežijí nebo se rozvádějí, můžou mezi sebou dohodnout, ze budou mít společnou rodičovskou odpovědnost nebo že jeden z nich ji bude mít sám. Do doby dohody nebo rozhodnutí mají společnou rodičovskou odpovědnost.

Zákon tedy umožňuje nemanželským párům se po dohodě převzít rodičovskou odpovědnost jak je tomu u párů manželských a naopak omezuje možnost  přechodu rodičovské odpovědnosti jen na jednoho z rodičů u párů manželských.  

 

Čtvrtý zásadní rozdíl spočívá v tom, že – pokud rodiče nežijí spolu – zákon předpokládá střídavou péči o dítě. Proto v § 36 je uvedena možnost, že dítě bude mít stalý pobyt na dvou různých místech:

Rodiče mohou udělat domluvu o tom, u kterého z nich bude dítě bydlet. Pokud si jsou v tom zajedno, můžou domluvit, že dítě bude mít pevný pobyt u obou rodičů. Nejsou si rodiče zajedno, musí soud určit, u kterého z nich bude mít dítě stalý pobyt.

Jelikož možnost oficiálního dvojího stálého pobytu je v Norsku poměrně nová (jde totiž také o možnost pobírat různé přídavky a státní podpory), není Norský statistický úřad schopen přesně určit, u kterého z rodičů dítě v případě rozchodu rodičů skutečně žije a jak často skutečně mění místo pobytu. [2]   Statistiky z minulosti ohledně stálého pobytu dítěte je tedy nutné brát s jistou rezervou a s přihlédnutím k spojitosti mezi oficiálním stálým pobytem dítěte a řadou sociálních či daňových výhod. Z důvodu silné rovnoprávnosti v norské společnosti je střídavá výchova rozšířená – podporuje a umožňuje vedle výchovy dítěte pracovní poměr pro oba rodiče. Střídavá výchova vede nadále i k zániku sociální prostituce ve formě manželství.

 

Pátý zásadní rozdíl je zřetelný  v postupu rozhodování v případě rozchodu rodičů. U dítěte ve věku pod 16 let zákon v § 51 předepisuje mediaci. Cílem mediace je písemná smlouva o tom u kterého z rodičů bude dítě žít a jak to bude s rodičovskou odpovědností. Každý právník je povinen, rodiče na mediaci upozornit  a dále jim sdělit, že cílem zákona je  řešení na základě vzájemné domluvy (§ 49).

Zatímco u nemanželských párů je cesta k zprostředkovateli svobodnou možností (ale i jejich právo, pokud si tak přejí), u manželských párů je mediace nutností, bez které není možno se rozvést či odděleně žít Zprostředkovatel si může před společným pohovorem pozvat oba rodiče zvlášť. Mediace platí jako neúspěšná, pokud po 3 hodinách pohovorů s oba rodiči nedošlo k dohodě.

Písemná smlouvu mezi rodiči – jedno zda byla uzavřena s pomocí mediace či bez ní – je na základě zákona vymahatelná.

Teprve v případě selhání všech možností dohody se otázka ohledně dítěte řeší soudně. Norský postup vidí soud jako poslední možnost, což snižuje náklady rozvodového řízení jak ze strany rodičů tak i společnosti a navíc zrychluje celé řízení, to je samozřejmě i v zájmu dítěte. Snaha vytvořit konsens je cílevědomé vedení rodičů  diskutovat na úrovni jako rodiče, a ne jako rozhádaný pár, protože to zvyšuje šanci dítěte na zachování obou rodičů, i když si rodiče jako pár již nerozumí.

 

Šestý zásadní rozdíl jsou tendence ohledně svěřování dětí soudy nebo úřadem fylkesmanna do péče matky či otce – tedy jde o rovnoprávnost. Norský společenský model, který se zakládá na dvou hlavních pilířích, to jest sociální bezpečnost a rovnost, se projeví samozřejmě v rozsudcích ohledně péče o děti.

V letech 1998 – 2000 vyšší soudy svěřili dítě do péče matky v 49,6 % a do péče otce v 43,4 % případů, v 7 % sourozence rozdělili do péče matky a otce. Úřad fylkesmanna rozhodoval v roce 2000 o 59 případech a v 50,8 % případech rozhodl o svěření do péči matky a ve 49,2 % případech do péče otce.

Poměrně velká vyrovnanost svěřování dětí do výchovy ohledně pohlaví v Norsku (v ČR 93 % do výchovy matky) výrazně podporuje řešení na základě vzájemné domluvy.

Kdo by na severu hledal zbytečnou eskalaci, když šance u soudů jsou přibližně 50 % na 50 %. Odpadá cirkus s psychology, sociálníma pracovnicemi, advokáty apod. Ulehčí to práci i soudům a šetří jejich čas na důležitější rozhodnutí.

 

Sedmý zásadní rozdíl je zákonné ustanovení, jak má v případě svěření dítěte do péče jen jednoho z rodičů vypadat  kontakt druhého rodiče k dítěti.  To určuje přímo zákon v § 43 a opět k tomu má dojít pokud možno dohodou. V „nejchudším“ provedení – v tzv. „vanleg samværsrett“ (obvyklé právo na kontakt) – se má kontakt s dítětem konat jedno odpoledne každý týden, každý druhý státní svátek, 14 dní během letních prázdnin a o vánocích nebo velikonocích. [3] Jedny vánoce u matky druhé u otce – pěkně se to prostřídá. Žádné dohadování před soudy, stojí to v zákoně a hotovo. A žádný soud do toho nemá co mluvit – proč taky? To by asi na severu lidi moc nechápali.

 

Osmý zásadní rozdíl jsou norské cíle, dodržovat mezinárodní úmluvy především v praxi a nejenom papírově. Nejde o to něco sepsat, poté dělat něco jiného než co je sepsané a sám sebe přesvědčovat, že když je to sepsané, tak že to platí nebo brzy platit bude. Takže se zákon sepíše tak, aby byl realizovatelný a srozumitelný. Zákon není nic statického a proto se časem upravuje a mění. A to za účelem dosažení spokojenosti všech zúčastněných, ne za účelem získávání výhod pro jednoho či druhého rodiče, který hlasitě bubnuje a vykřikuje cosi o blahu sice dítěte ale neznámo proč to blaho chce zrovna způsobem, který vyhovuje náhodou zrovna nejvíce jemu a umožňuje mu výhody oproti druhému rodiči a to na úkor dítěte, o jehož blaho se údajně jedná. To nezapadá do norské kultury a je z hlediska seveřanů velmi komické či dětinské. Severní způsob myšlení je praktický a přímý, na nějaké „propagandistické“ výjevy ať feministického či jiného druhu nejsou zvyklí a nefandí mu. Mnohé rozsudky českých soudů v rodinných věcech by na severu jistě uspěly jako perličky v humoristických časopisech  či románech o hororu.

Norský společenský model zní: Sociální bezpečnost a rovnost – rovnost žen a mužů v povolání i rodině jako cíl společnosti. S tím se začíná již na škole – vaření, dílny či šití na šicím stroji bylo již v 70 letech minulého století částí povinné výuky jak pro děvčata tak i chlapce. Není proto divu, že společná výchova dítěte je v Norsku de facto samozřejmostí a až na čas, kdy je dítě kojené, se nedělá v Norsku rozdíl mezi otcem či matkou ohledně osoby vhodnější pro výchovu dítěte. Vhodní jsou prostě oba.

 

Devátý rozdíl jsou „výsledky plnění“ :)  zákona o dítěti a zákonů, které též směřují  k rovnosti žen a mužů v povolání i rodině jako cíl společnosti a k sociální jistotě – prostě jak to vypadá v praxi v několika číslech: [4]

 

Vybrané údaje 1999-2001 v heslech:

-         vysoká porodnost (1,85 dětí na jednu ženu)

-         vysoký průměrný životní věk (ženy 81,5 a muži 75,6 let)

-         vysoký počet pracujících žen ve věku 15 – 64 let (74% proti 53% v EU)

-         76% matek s dětmi do 3 let pracuje, s dětmi mezi 3 – 6 lety 86% matek

-         dětské přídavky nezávislé na výši příjmů (pro všechny stejné)

-         výchovné, pokud děti nenavštěvují mateřské školky nebo podobná zařízení (pro děti od 1 – 5 let)

-         mateřská dovolená celkem 1 rok při 80% platu (nebo 42 týdnů při 100% platu) pro ženy i muže (pro muže jen 4 týdny, 8 z 10 mužů ji využívá)

-         skoro 50% dětí je nemanželských, ale většina z nich žije dohromady s rodiči

-         77% dětí žije s rodiči, 18% jen u jednoho z rodičů

-         v roce 1999 zažilo rozchod rodičů  21396 dětí z celkového počtu přes 800000 dětí

 

Výchova dětí

-         dle zákona společná výchova dětí rodiči, kteří jsou nebo byli manželé

-         rodiče, kteří nejsou manželé, se musí dohodnout na společné výchově

-         právo na výchovu dětí je možno zažalovat u soudu

 

 

 

 

Roman Vorel

2005-11-23

 

 



[1] Zdroj: http://www.lovdata.no/all/nl-19810408-007.html

[2] Zdroj: http://www.odin.dep.no/bfd/norsk/dok/regpubl/stmeld/004001-040008/ved002-bn.html

[3] Velikonoce jsou obdobně jako vánoce oblíbeným svátkem v Norsku. Letní prázdniny jsou nejenom na školách, ale je v létě doba v Norsku, kdy většina firem má zavřeno – fellesferie – společná doba dovolené

[4] Zdroj: Utenriksdepartementet (Královské norské ministerstvo zahraničí) http://odin.dep.no/odin/