Nový obraz otce

 

    Výzkumníci v oblasti rodiny zjistili: důležitost matky pro výchovu dítěte je silně přeceňována. Bez otce nejsou žádní potomci opravdu fit pro život.

 

© Anna Neumann / laif    Tým psychologů kolem Kariny Grossmannové a Heinze Kindlera z University v Regensburgu vyhodnotil vědecká pozorování, která dokumentují kontakt různých otců s jejich dětmi v průběhu mnoha let. Dosavadní poznatky vědců jsou:

jemnocit otce při hře, např. s dvouletým dítětem koreluje extrémně silně a jednoznačně se způsobem chování ve vztazích u dětí ještě ve věku 16 až 22 let. Čím citlivěji otec s malým dítětem zachází, tím jistěji zachází mladý dospělý s emočními vztahy.

 

    A nejen to: Jako dospělí opakují děti ve svých vztazích téměř přesně to chování, které jim při vzájemných hrách ukazovali jejich otcové. Když je otec vůči svému dítěti trpělivý, pozorný a zugewandt, tak je takový i 22-letý vůči svému partnerovi; věří mu více, je otevřenější, citově naplněnější a obrací se častěji na ostatní lidi když hledají pomoc anebo souhlas. Děti nesensibilních otců mají oproti tomu mnohem více problémů v partnerských vztazích, jsou uzavřenější, nedůvěřivější. A ještě jeden výsledek: Jemnocit matky při hře hraje jen podřadnou úlohu.

Hledání pravdy o podstatě otcovství je těžké. Zakrývá ho příliš mnoho předsudků: o údajně nepřítomém, líném, nestarajícím se, násilném otci, o otci - Versager, o rozpadu rodiny, o konci rodičovství.

 

A jak tedy vypadá ona pravda o otcích?

 

 

    Biologie

 

    Vazba otec-dítě je od nepaměti slabá tehdy, panuje-li přísná dělba práce mezi pohlavími, velký tlak na přežití a/nebo časté války. A je rozvinutá tam, kde ženy přispívají k výživě rodiny srovnatelně s muži – na příklad ve společnostech lovců a sběračů. Odpovídajícně posiluje v 21. století rostoucí zaměstnanost žen i přibývající podíl otců na výchově: Čím více žena pracuje, tím více se musí zapojovat muž.

 

    Ale umí to?, ptáme se tradičně. Dostává se mu biologické sensibility pro výchovu dětí? Nejsou ženy pro tuto úlohu od přírody lépe připravené?

 

    Po dlouhou dobu platilo, že hormonální kolotoč, kterým během těhotenství žena prochází, je biochemickým zahřívacím kolem pro zcela speciální vztah matky a dítěte. Nyní ale víme, že budoucí otcové prožívají zcela obdobné hormonální výkyvy, pouze s menší amplitudou. Také jejich hormonální hladina značně kolisá a odpovídá dost přesně vzoru jako u těhotné ženy.

 

    Různé studie navíc prokázaly, že až 65 procent všech budoucích otců zažívá u svého prvního dítěte výrazné těhotenské symptomy: únavu, změny chutě, změny nálad, bolesti hlavy. Mnozí zažívají psychickou rozkolísanost, upadají do depresí – to může být spojeno i s tím, že muži mají během těhotenství minimálně stejné starosti z budoucnosti jako ženy.

 

© Veit Mette / laif    Když je dítě na světě, naváže k němu otec v normálním případě okamžitě silné citové vazby tak jako matka, a je i stejně kompetentní v zacházení s ním. Ross Parke, přední výzkumník otcovství na Kalifornské Universitě, pozoroval detailně otce a novorozence v laboratorních situacích a v domácnosti: mluví se svými miminky stejně dlouho, líbají je stejně často, hrají si s nimi stejně dlouho jako matky. Pouze se na své dítě usmívají méně často – ale ženy se smějí, a to je dostatečně prokázáno, tak jako tak více než muži během celého života.

 

    A mimo to - a to otřásá celou pozicí biologistů: jako reakce na dětský pláč stoupají jak u žen tak u mužů tep, krevní tlak a teplota kůže, zatímco u usmívajícího se dítěte zůstávají beze změny. Takže i u parametrů, které by mohly být nejspíše považovány za „biologicky dané“, se nedají nalézt žádné rozdíly u obou pohlaví.

 

 

    „S výjimkou kojení neexistuje žádná známka toho, že by byly ženy předurčeny být lepším rodičem“, to je závěr Michaela Lamba. "Ne biologické příkazy, ale sociální zvyklosti způsobují tradiční dělení rodičovské zodpovědnosti."   

 

    To se odráží i v chování dětí. Považují otce a matku za stejně důležité. Ovšem: bylo zjištěno, že při rozluce děti na konci prvního roku života protestují méně, jestliže s nimi má otec dobrý vztah – důkaz toho, jak jsou otcové důležití pro dětskou sebedůvěru.

 

    Jinými slovy: otcové a matky mají stejnou biologickou kompetenci. Ale využívají těchto svých schopností jiným způsobem. Proto bydlí v dětském vesmíru v rozdílných galaxiích.   

 

    Jak vypadá ta otcovská?   

 

 

    Galaxie otce

 

    Otcové využívají výrazně větší podíl svého času ke hře než matky – a výrazně méně na domácí práce. Proto ta častá ženská výčitka: otcové si vyberou s dětmi jen ty rozinky. Ale ta nespravedlnost vůči ženě je požehnáním pro dítě. Protože si tátové hrají jinak. Překvapivěji, nepředvídatelněji, vyzývavěji. A to rozhodným způsobem dobré pro dítě.

 

    Otcové používají při hře méně často hračky a častěji sami sebe. Na rozdíl od matek, jejichž tělo děti „používají“ během těhotenství a při kojení, dávají otcové své tělo k dispozici při bláznivých hrách. A vytvářejí tak, jak Michael Yogman a Berry Brazelton analyzovali v laboratorních pokusech, zcela odlišné stimulační cykly: razantnější, dramatičtější, s odvážným střídáním klidu a vzrušení.

 

    Matky mluví více, jsou didaktičtější, hrají si spíše konvenčně (paci-paci-pacičky); otcové vymýšlejí hry nové, jsou podnětnější, náročnější. Ve výzkumu dvou a půl letých se ukázalo, že dvě třetiny z nich mají raději jako kamaráda na hraní otce. Nejspíše cítí děti intuitivně jak důležitý je tento způsob stimulace pro jejich vývoj.

© Sabine Wenzel

    Z toho všeho usuzují vědci, že otcové a matky ovlivňují různé aspekty dětského vývoje – a dobře se proto doplňují. Různé studie ukazují, že ženy řídí především vnitřní citový svět dětí, že např. jejich zacházení s negativními emocemi dítěte (smutek, strach) je vysoce relevantní pro jeho pozdější sociální chování. Muži řídí naproti tomu spíše "explorativní" aspekt vývoje, "vztah ke světu", tedy všechno to co dělá děti připravené se vypořádat s nároky okolního světa.

 

    Otcové jsou obratní odborníci v tom, podporovat u svých dětí právě tuto zvídavost a vytrvalost. Spíše než matky je povzbuzují v tom, aby vyzkoušeli něco neobvyklého, více od nich požadují. Otcové posadí dítě opět na kolo, poté co spadlo; používají u malých dětí delší věty, komplikovanější slova a méně rytmické melodie ve větě (zatímco ale na kojence mluví stejně „přizpůsobeně“ a jednoduše jako matky). Učí malé děti zůstat i přes zklamání umíněněji u učení.

 

    Spoluúčast otce

 

    Mužova radost na příchod dítěte a rodičovství, jeho vůle k přebalování, a dokonce jeho výslovné přání být více zaangažován – to vše hraje jen podmíněně roli pro jeho skutečné zapojení. Mnohem důležitější je postoj ženy.

 

    Když neuznává kompetenci svého muže, starat se přiměřeně o děti, nehne pak muž ani prstem. I když je sám o své šikovnosti zcela přesvědčen – není-li to jeho ženou akceptováno, nedostane se k tomu. Pointa amerického experta Ross Parkeho je proto: „Otcové jsou zapojení tak dalece, jak to jen žena dovolí.“

 

© Jonathan Blair / Corbis    Otcové novorozenců pracují v kanceláři a v továrně zpravidla více než před porodem, jsou tedy méně často doma. To nedělají převážně proto aby unikli před novou rodinnou konstelací, jak jsou často podezíráni. Nýbrž převážně proto aby vyrovnali příjmové ztráty po porodu anebo aby si pojistili svůj job, jak prokázala reprezentativní studie bamberského výzkumného ústavu pro rodinu.

 

    Mimoto zjistil této institut, že otcové malých dětí jsou z důvodu zaměstnání denně v průměru devět hodin pryč – a že se velká většina z nich ale poté ještě stará minimálně jeden a půl hodiny o děti. O víkendu se většina mužů stará o potomky déle než ženy.

 

    Přesto se drží ve společnosti klišé, že se muži vyhýbají svým rodinným povinnostem. Americký psycholog Ross Parke se v této souvislosti ptá: Jak se mohlo stát, "že otcovská výdělečná práce je hodnocena méně jako výraz lásky k rodině, nýbrž výhradně jako pokus mužů dominovat ženám?" Tato otázka získává na brizanci také tím, že stále více matek je  výdělečně činných – musíme jim tedy také vyčítat „zanedbávání dětí“?   

 

    "Noví otcové"?

 

    Hlouběji, než se to dá podchytit propočítáváním minut přítomnosti nebo nepřítomnosti jednoho z rodičů, se mění v citové oblasti chování pohlaví. Muži si dnes dovolí vůči svým potomkům ukázat „citovou otevřenost, měkkost, jemnost, starostlivost, dokonce i slabost“, jak pozorovaly socioložky Ute Gonser a Ingrid Hellbrecht-Jordan.   

 

    Aktivní partnerský otec je ve věkové skupině do 45 let dávno normou. Otcové plní dětská hřiště, znají velikosti dětského oblečení a nejdůležitější figurky z Pokémona, účastní se „cvičení matek s dětmi“ a vyměňují plenky na ženských toaletách, protože přebalovací pulty jsou na mužských toaletách vzácností.

 

     90 ze 100 otců se účastní porodu (v sedmdesátých letech to bylo ještě ve většině nemocnic nežádoucí), při rodinných rozhodnutích panuje většinou rovnost mezi otcem a matkou – a ani disciplinování se moderním otcům nijak nelíbí: "Kulturní stereotyp, že otcové trestají více než matky, je bez empirického důkazu.", říká psycholog Ulrich Schmidt-Denter.   

 

    Naopak: většinou vládnou muži méně přísně, jak prokázaly srovnání mezi ženami a muži v domácnosti. Matky, zvyklé na moc v domácnosti a obávající se, že ji ztratí, delegují méně na muže a děti a drží rigidně všechny nitky v ruce – vytvářejí tzv. „matkostředné“ hierarchické systémy s tím důsledkem, že musí samy přebírat mnoho prací i přes to, že to zvyšuje jejich zatížení. Otcové jako muži v domácnosti vytvářejí spíše „rodinostředné“ společenství, ve kterých musí každý něčím přispět podle motta: „Nejsem přece vaše kvočna.“ Zastávají také většinou velkorysejší standardy v pořádku a čistotě a jsou tedy – podle toho jak se to interpretuje – uvolněnější nebo nedbalejší když jde o uklízení. 

 

     Ten tak očekávaný „nový muž“, ten otec-softie, ten máma bez poprsí, jak ho popisovaly ve svých vizích časopisy v osmdesátých letech – ten dozrává v nových podmínkách jen jako menšinová postava, jako jedna z mnoha nových forem otcovství.

 

    Neboť zatímco se politika a právo orientují ještě víceméně na klasickou malou rodinu, vzniká na okraji společnosti (přesněji: v liberálním velkoměstkém milieau) postupně nový, pestrý svět otcovství, který se dále stále méně vměstnat do starých myšlenkových kategorií – pozdní otcové, homosexuální otcové, nevlastní otcové všech kategorií, adoptivní otcové, pěstounští otcové, pendlující otcové, living-apart-together otcové, třetinoví, dvoutřetinoví a fifty-fifty otcové, muži v domácnosti, otcové - dárci semene, denní otcové, dědo-otcové. Otcové samoživitelé jsou nejrychleji rostoucí rodinnou formou v Německu. Nárůst v posledních 40 letech: 250 procent – dvakrát vyšší nárůst než u žen. Co je a jaký je tedy otec, tato zdánlivě jednoduchá otázka se ukazuje být stále složitější. Jisté je: biologické otcovství ztrácí, společenské nabývá na důležitosti. Ještě se jedná o přehledné dimenze, ale stále více mužů přichází k dítěti ne tím, že ho zplodí, ale tím, že ho převezme od jiného muže, který zakládá novou rodinu a nebo se sám připojil k již existujícímu společenství matky a dítěte.

 

    Děti budou stále častěji vyrůstat s více otci (a matkami); možná se budou dávat dohromady vždy „rodiče pro životní období“. To nemusí být nevýhodou: dobří nevlastní otcové mohou být stejně láskyplní jako skuteční otcové, každopádně způsobují u dětí obdobně pozitivní psychologické efekty, jak v nákladné studii prokázal Paul Amato z University v Pensylvánii.

 

     Také Kyle Pruett z university v Yale vidí ještě značný potenciál: otcové vytvářejí v rámci společnosti gigantickou emocionální rezervu, a z tohoto zdroje by se mělo a musí se ještě mnohem více čerpat. Se škodlivými účinky se počítat nemusí, píše tento psycholog. Konečně, je to zdroj „přírodní, obnovitelný a nejedovatý“.