„Poměr otce k rodině jest důležitým. Jakmile se stává členem rodinné skupiny, jest dosaženo nového a mnohem vyššího stupně“.                                                            Ernest Thompson Seton

 

 

 

 

RNDr. Petr Nečas

ministr práce a sociálních věcí

 

 

Vážený pane ministře,

 

 

            protože do Vašeho resortu patří tzv. „odbory sociálně právní ochrany dětí“, rád bych Vás i širší odbornou veřejnost informoval, jak pracují a jaké jsou s nimi zkušenosti, i když je to všeobecně známo.

 

            Příklad první : Odehrál se v Jičíně. Matka, která tam žila s dcerou z prvního manželství a třemi dětmi ze současného manželství, si podala k soudu návrh na omezení styku nejstarší dcery s jejím otcem. Klasický naschvál matek, kterým však vychází feministická justice všestranně vstříc. Tentokrát se to - díky naprosto výjimečné shodě náhod – nestalo, mj. asi i proto, že se otec obrátil na mne se žádostí o zastoupení a pomoc při soudním jednání. Navrhnul jsem mu, ať – coby protinávrh – požádá o svěření dcery do vlastní péče – na což reagoval s překvapením : „To jde ?“

 

Tímto současně odpovídám na různé feministické výzkumy snažící se dokázat, že soudy svěřují otcům tak málo dětí proto, že o ně otcové nežádají – nežádají o ně proto, že buďto vůbec neví, že by si to mohli dovolit (a jejich advokáti je z toho většinou zrazují, jak se dá), anebo proto, že si nedělají sebemenší iluze ohledně toho, jaké by před feministickou justicí asi měli šance.

 

            Stanovisko OSPOD v Jičíně bylo takové, že je jistě v zájmu dcery, aby se styk s otcem omezil, neboť prý ji traumatizuje a vysiluje cestami na velkou vzdálenost (otec bydlel na Moravě) – tedy v podstatě převzaté bláboly ze zdůvodnění návrhu matky.

 

            Soudkyně vcelku naprosto správně rozhodla, že se jedná o hluboký zásah do práv nezletilého dítěte a že je proto na místě zpracovat znalecký posudek.

 

            Zde se odehrál zázrak druhý, neboť znalec kupodivu naprosto správně poznal, že dcera má k otci hluboký citový vztah a že pohádky, které mu tam odvykládala v přítomnosti matky, jsou jen povrchní kamufláží, která není podložena skutečným cítěním dcery. Navrhnul proto, aby ke změně výchovy skutečně došlo.

 

            Zázrakem třetím pak byl znovu jičínský soud, kdy soudkyně nejen že respektovala odůvodněný a podepřený názor znalce, ale navíc to udělala nesmírně rychle a efektivně tak, aby dcera mohla prakticky okamžitě přejít k otci a začít u něj nový školní rok, neboť ten právě po víkendu začínal. Vnutila totiž matce dohodu o předání dcery otci, proti které se už nedalo odvolat, a tudíž okamžitě nabyla právní moci. Od soudu jsme tedy odcházeli s pravomocným rozsudkem.

 

            Jistě mne nebudete podezřívat ze sympatií k naší zfeminizované a zaostalé justici, ostatně skutečnost, že na pražských soudech mě obvykle doprovází čestná jednotka justiční stráže od vstupu do budovy po odchod z ní hovoří sama za sebe,  tentokrát ovšem klobouk dolů, to jsem zůstal v úžasu zírat i já – takhle to má vypadat, přesně za tohle si totiž justici na daních platíme.

 

            A co OSPOD ? To bylo jedinou složkou, která i v tomto případě naprosto spolehlivě selhala na celé čáře. Nejen že zpočátku podporovalo návrh matky na omezení styku dcery s otcem – což se ukázalo jako krok v přímém rozporu se zájmy dítěte – ale ještě mělo tu hloupost mi vykládat, že podmínky dcery u matky, kde byla odpojená elektrika  i plyn, jsou naprosto vyhovující, neboť Cikáni prý takhle žijí naprosto běžně a OSPOD prý nesmí rozlišovat mezi nimi a většinovou společností – takže co je vyhovující pro Cikány, musí být vyhovující i pro všechny ostatní – což je argumentace tak hloupá a zarážející, že nad ní dosud kroutí hlavou každý, kdo ji slyšel. Mimochodem to znamená – když už bojujeme proti tomu rasismu – pozitivní diskriminaci Cikánů, protože jejich rovností samozřejmě je, že se na ně bez výjimky uplatňují stejná měřítka jako na všechny ostatní.

 

            Když pak soud rozhodl, jak rozhodl a dcera odcházela k otci prakticky rovnou od soudu, paní z OSPOD na otázku, co tomu říká, odpověděla, že to přece vždycky chtěli a navrhovali.

 

            Vzpomněl jsem si v této souvislosti na listopad 89 – to najednou taky nebylo proti komu bojovat, protože všichni skalní komunisté přes noc obrátili tak, že si člověk říkal, kdo nás to tady vlastně celá desetiletí dusil a pronásledoval.

 

            Typický zbabělý nepřítel – když vidí, že nelze vyhrát, aspoň se rychle přidá k vyhrávající straně.

 

            Od jičínského soudu, tedy od jeho prvního stání, brzy uběhne rok –a je proto na místě se podívat, komu dal vývoj za pravdu.

 

            Terezka dnes žije šťastně a spokojeně u svého otce, s novými sourozenci z otcova nového manželství, za svou ji přijala i její nová matka, druhá otcova manželka. Přechod Terezce nezpůsobil sebemenší problémy, učí se na samé jedničky a ve škole jsou s ní všichni spokojeni – jak s prospěchem, tak i s chováním. Našla tam rychle nové kamarády a zapadla do nového prostředí.

 

            Jediné, co jí chybí, jsou návštěvy její skutečné matky, která si pro ni přestala jezdit.Ne snad proto, že by tomu  otec či jeho nová rodina bránili, to je skutečně ani ve snu nenapadlo, ale matka má totiž jiné starosti. Především existenční. Po té, co se pokusili vnutit asi ke třem jejím příbuzným, a nikde trvale neuspěli a po té, co jejího manžela, lempla na první pohled, vyhodili po týdnu i z toho nejposlednějšího místa, se matka rozvádí. A odstěhovala se do azylového domu (pak kdo tvoří jeho osazenstvo a co se vlastně z peněz města i státu hradí). Bohatší o další – od začátku nesmyslné – manželství a tři další děti, které nemají – na rozdíl od Terezky -  kam jít.

 

Nebýt soudu v Jičíně, byla mezi nimi i Terezka. I ona by se tahala po azylových domech a všech možných příbuzných, každý měsíc v jiné škole a v jiném prostředí – což podle OSPOD odpovídá nejvlastnějším zájmům dítěte.

 

 

Příklad druhý : Odehrává se v současné Kopřivnici.

 

Otec celá léta jezdil po celém světě, aby vydělal peníze, které jsou z našeho pohledu vysoce nadstandardní a zajistil tak životní úroveň své rodiny vysoce převyšující běžný průměr. Matka mu oplácela tím, že je prý pro ni fyzicky málo přitažlivý, a tak se tahala s celým městem, aby si prý něco užila. Posléze usoudila, že se rozvede. Odstěhovala se a chodí do svého bývalého domova, kam musí mít přístup, každý večer krást, co se jí hodí v nové domácnosti.

 

Přestože o děti (dva – po otci  nadaní a inteligentní - kluci) rok pečovali každý týden střídavě otec a matka a střídavá péče zjevně fungovala, OSPOD podpořilo návrh matky na svěření do její výhradní péče. To za situace, kdy se matka 2x pokusila svého manžela zabít, je důvodně podezřelá z vloupání a krádeže (do auta svého manžela) a odcizení firemních věcí v řádu desítek tisíc korun. Matka děti vychovává tak, že ty se nesmí s otcem ani zastavit na ulici a večer pak chodí s ní kopat otci do domovních dveří.

 

Podle OSPOD v Kopřivnici bezproblémová, možná i vzorná péče matky o děti.

 

Na rozdíl od Jičína, soud v Novém Jičíně tady návrhu OSPOD vyhověl – což běžně dělá v 99% případů – a děti matce svěřil.

 

Tragické dopady tohoto rozhodnutí jsou na dětech vidět už po 14-ti dnech.

 

Tedy : OSPOD se zde zcela angažoval na straně matky, s jejímiž návrhy se ztotožnil (stejně jako předtím v Jičíně a jako všude jinde) – matky, která svévolně a z malicherných důvodů rozvrátila fungující rodinu, psychicky mrzačí děti a OSPOD to všechno jenom podporuje – mj. i návrhy na zcela nereálné výživné, které děti ani nepotřebují, ani nemůžou rozumně spotřebovat.

 

Desítky stejných nebo podobných případů se v současnosti odehrávají po celé republice a OSPOD v nich vždy vystupuje ne jako ochránce zájmu dětí (kterým bezesporu je žít ve zdravé a ucelené rodině a teprve není-li to možné, pak s tím z rodičů, který je lepší, morálně i lidsky vyspělejší a který také obvykle rodinu nerozvrátil), ale jako ochránce pofiderních zájmů většinou promiskuitních matek, které nepochopily prastarou společenskou úmluvu – že totiž otec živí a ochraňuje rodinu jenom potud, pokud mu tato poskytuje zázemí.

 

 

Třetím příkladem pak může posloužit příklad mých dětí, který je tomu z Kopřivnice podobný jak vejce vejci – jenom s tím rozdílem, že je o 7 let starší a že tudíž stačil už i mezinárodní soud vydat rozsudek, ve kterém jednak dal otci zcela zapravdu, jednak odsoudil chování státních orgánů České republiky – tedy především justice a OSPOD – jako neomluvitelné selhání státního aparátu a popření principů rovnosti občanů před zákonem.

 

Mohl byste, pane ministře, mně i občanům vysvětlit, v čem vlastně spočívá Vaše pravicová politika (neboť jste ministrem strany, která se před veřejností vydává za pravicovou) , pokud jde o rodinnou politiku a zejména pak praxi a fungování útvarů OSPOD ? Pro pořádek jen připomenu, že základním principem pravicové politiky je ochrana tradiční rodiny a tradičních rodinných hodnot, tedy především manželské věrnosti a spolupráce při budování společného domova pro děti, z čehož plyne také hluboké odsouzení těch, kteří tyto principy porušili a rodinu z malicherných důvodů rozbili – za což by si také měli nést svou zodpovědnost ?

 

Současné OSPOD – stejně jako současná justice – totiž představují ztělesnění komunistických přežitků, umocněných ještě feministickými bludy, což není nic jiného než zase extrémní levicové hnutí . Jak to jde dohromady s Vaší proklamovanou pravicovostí a co jste udělal pro to, aby se tyto neutěšené poměry změnily ?

 

Odpovím za Vás : Udělal jsem to, že jsem jmenoval extrémní feministku Pavlovou do funkce ředitelky důležitého státního orgánu, který bude ztělesňovat rodinnou politiku země před zahraničím !

 

Výborně, pane ministře !

 

Do tohoto kontextu mi zapadá ještě jedna událost, rovněž výmluvně ilustrující práci Vašeho ministerstva.

 

Jistě mě nebudete podezřívat ze sympatií k soudcovské unii, či dokonce k jejímu současnému představiteli, Mgr. Jirsovi. On ostatně taky nevynechá příležitost, aby naše sdružení nebo přímo mě osobně neočerňoval, jak se dá, nenapadal a nepomlouval, přičemž už se konečně veřejně přiznal k tomu, že si tyto pomluvy vymýšlí (což před médii nazval nadsázkou).

 

Tak tato soudcovská unie uspořádala nedávno tiskovou konferenci, na které chtěla informovat, jak vývoj pokročil rok poté, co byla Terezka Smutná umístěna Obvodním soudem pro Prahu 8 do resocializačního zařízení, neboť matka programově likvidovala její vztah k otci.

 

Pan magistr Jirsa sice se zpožděním 5-ti let, ale přeci jenom pochopil, že otcové, kteří navrhovali a dokonce i prosadili zřízení takového centra již před 4 lety, měli naprostou pravdu stejně jako ji má teorie syndromu zavrženého rodiče, když říká, že resocializace bez vyloučení vlivu programujícího rodiče (u nás obvykle matky) není možná.

 

Pan Jirsa si mj. stěžoval i na Vaše ministerstvo, které po dlouhé době doslova vypotilo seznam zařízení, která prý k takové převýchově mají sloužit, přičemž i jeho inteligence stačila na to, aby zkonstatoval, že tato zařízení – obvykle Klokánky a azylové domy pro matky – jsou pro takové účely naprosto nevhodná.

 

Pan Jirsa si nemůže dovolit mluvit tak otevřeně jako já, přesto nijak nevybočím z intencí toho, co i on chtěl říci, když zkonstatuji, že Vaše ministerstvo je v současnosti souborem myšlenkově zcela impotentních trubců a feministek, které si nedovedou představit nic jiného než co v současnosti už funguje a co je – měřeno měřítky vyspělého světa – sto let za opicemi.

 

Dostáváme se tak k historicky sice ne tak ojedinělé, ale přesto v demokratických zemích velmi unikátní situaci, kdy státní orgány 20 let po tzv. demokratické revoluci představují – alespoň v rodinné politice – jednu velkou totalitní konzervu – vedenou dnes dvěma údajně pravicovými ministry, která svými morálními zvěrstvy ohrožuje vývoj zdravé společnosti, přesto jsou tito myšlenkoví ubožáci vybaveni královskými platy a finančními i mocenskými prostředky, zatímco na straně druhé stojí několik občanských sdružení, která s holýma rukama a zcela bez prostředků představují současné nejmodernější trendy v rodinné politice zejména porozvodové péče o děti – a státní orgány namísto aby se od nich usilovně učily, co za celá desetiletí zameškaly, na ně posílají střídavě justiční stráž s policajty a zavírají jejich představitele do vězení stejně jako tak od pradávna činili všichni tyrani, když někdo předběhl dobu a myšlenkově ohrozil jejich panství.

 

Z historie je také dobře známo, jak takováto situace nakonec vždycky skončila.

 

Dnešní futurologové by Vám možná i dokázali spočítat, kolik času Vašemu panství ještě zbývá.

 

S pozdravem

 

 

                                                                                  Ing. Jiří Fiala

                                                                                  předseda K 213

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Košíku, dne 24. května 2008