Jak to vidí ...

Martin Stín:

Ohrožená nezávislost justice

19. ledna 2006

Věnováno Michaele K.

Polistopadové institucionální změny ve státní správě měly mimo jiné do budoucna chránit společnost před zneužíváním moci soudní ve prospěch politické moci. Jejich součástí bylo vymanění moci soudní z mimoprávní podřízenosti vůli politických orgánů a ze závislosti na moci výkonné. Struktura orgánů činných v trestním řízení se při tom v podstatě nezměnila. Přeměna prokuratur na státní zastupitelství byla polovičatým krokem, který se nedotkl základního stalinistického uspořádání, zavedeného v 50.letech. Po této stránce jsme se dosud „nevrátili do Evropy“ k tradiční podřízenosti vyšetřujících orgánů soudům. Státní zastupitelství zůstala nadále součástí moci výkonné. Nezměnil se ani jejich kafkovský styl práce a chování. Odešla část politicky zkompromitovaných soudců a státních zástupců, ale někteří jen změnili polohu: např. z vojenských prokurátorů se stali soudci, ze zprofanovaných soudců státní zástupci apod. Známe případ „exkomunikovaného“ soudruha, který změnil postavení a zůstal při tom ve své původní kanceláři. Nicméně základem personálního obsazení soudů a státních zastupitelství zůstali „zkušení, ověření soudruzi“, jejichž koncentrace se postupně zřeďuje generační obměnou. Zejména státní zastupitelství jsou dosud pevně v rukou předlistopadových kádrů, v jejichž myšlení přežívají „čekistické“ zvyklosti. Soudci se stali ústavními činiteli, vybavenými téměř absolutní nezávislostí, téměř dokonale chráněnými před skládáním účtů za případná pochybení či dokonce za zneužití moci. Společenské postavení státních zástupců je jen o něco málo slabší. Někteří soudci a státní zástupci si vykládají svou nezávislost a právo na vlastní právní názor jako nadřazenost nad zákon, ostatní státní autority, o občanech nemluvě. Dostat soudce nebo státního zástupce před kárný senát či dokonce jej vystavit trestnímu stíhání pro zneužití pravomoci je sisyfovská práce, vedoucí jen výjimečně k výsledku. Soudce lze trestně stíhat za zneužití pravomoci jen se souhlasem prezidenta republiky. V praxi tak jsou obě profesní skupiny chráněny imunitou, blízkou poslanecké. Jejich ochrana jde nad rámec, vymezený ústavou, přesněji: porušuje ústavní zásadu rovnosti občanů před zákonem.

Nepočetná společenská skupina soudců a státních zástupců se tak stala kastou s mimořádnými privilegii, která mimo výkonu moci nad ostatními občany také působí jako silná lobby, chránící nedotknutelnost své výlučnosti. Od nástupu vlády Miloše Zemana se v čele ministerstva spravedlnosti vystřídalo již pět ministrů, nepočítaje PhDr. Vladimíra Špidlu, který dvakrát řídil ministerstvo spravedlnosti dočasně. Všichni se snažili o reformu justice, v plném rozsahu žádný z nich neuspěl, neboť nedokázal překonat odpor justiční lobby. Dva z nich se vzdali úřadu, otráveni nemožností prorazit proti ní své návrhy.

Nutnost změnit poměry v justici, a zvláště v orgánech činných v trestním řízení jako celku, je obecně uznávanou celospolečenskou prioritou. Jejich špatná funkce je obecně uznávanou skutečností. Na vlastní kůži ji zvlášť bolestivě pociťují občané, kteří se stali obětí trestné činnosti a nedostalo se jim soudní ochrany, stejně jako nespravedlivě stíhaní a odsouzení. K nejsmutnějším prvkům naší současnosti patří skutečnost, že i zcela nevinní občané bývají občas vazebně stíháni, a někdy bývají dokonce odsouzeni. Osobní svoboda občana má pro některé příslušníky orgánů činných v trestním řízení hodnotu bezcenné veteše, a podle toho s ní zacházejí. Dochází tak k strašlivým škodám na osobních, rodinných, společenských a ekonomických poměrech obětí selhání justice. Postižení pociťují, že zdravé právní prostředí má stejný, ne-li větší význam pro spokojený život jako sociální jistoty a přecpané regály v obchodech. Nezpůsobilost státních orgánů zjednat v této oblasti nápravu má za následek, že občané využívají zákonné možnosti organizovat se za účelem sebeobrany proti selhávající justici.

Vznik občanských sdružení, usilujících o ochranu občanů proti justiční svévoli, přijímá justiční lobby se smíšenými pocity. Najdou se soudci a státní zástupci, kteří jsou ochotni v přiměřeném prostředí a přiměřenými formami vést dialog, přijmout podněty. Většinou ale přijímají vstup občanských sdružení do jejich hájemství s nelibostí, dávajíce najevo nadřazenost vzdělaných právníků nad laiky. Slabinou jejich pohledu je skutečnost, že svět nelze vykládat pouze pod zorným úhlem právních předpisů a mnoho špatných rozsudků vzniká jen proto, že orgány činné v trestním řízení nerozumí věcnému základu skutkového děje a jeho zákonitostem, a ani se o jeho pochopení nesnaží. Vážnou vadou jejich pohledu na činnost občanských sdružení je profesní slepota, která jim brání připustit si, že trestní řízení jako proces poznání je pro svou neosobnost až netečnost k osudům účastníků řízení nutně povrchní a neúplné. Chybí mu rozměr důkladné znalosti osobností účastníků řízení, jejich zázemí, motivů jednání, důsledků výstupů trestního řízení pro ně, jejich rodinu, přátele, jejich ekonomické aktivity. Úskalím pohledu občanského sdružení na konkrétní trestní věc může být větší či menší míra subjektivity, na druhé straně jeho kladem může být neomezenost času, který může být věnován seznamování se skutkovou podstatou, a dostupnost informací, ke kterým se orgány činné v trestním řízení nedostanou: má-li policejní rada vyšetřit několik desítek případů ročně, sotva může jít do takové hloubky jako občanské sdružení, které se věnuje jen několika vybraným případům.

Stanoviskům občanských sdružení se leckdy vytýká jejich emotivnost. Je to přirozené: žádný policista, státní zástupce či soudce neví tolik o utrpení, způsobeném nespravedlivým stíháním či odsouzením, jako aktivisté občanských sdružení, kteří znají nejen své chráněnce, ale i jejich zázemí. Sotva pochopí, že nespravedlivě odsouzený a jeho rodina a přátelé se nikdy nevyrovnají s pocitem křivdy za odsouzení za čin, který nespáchali. Soudce, který vynesl nespravedlivý rozsudek a omylem poslal odsouzeného za mříže, si umyje ruce, jde na oběd a vůbec nemyslí na to, že svou oběť nejen omylem zbavil svobody, ale možná ji přivede k sebevražednému pokusu, sešle na ni rozpad manželství, ztrátu majetku a jiné pohromy. Aktivisté občanských sdružení jsou naopak přímými svědky následných tragedií po odsouzení, a samozřejmě pak reagují tomu přiměřeně.

Kvalitě trestního řízení by určitě prospělo, kdyby profesionální a laické složky našly takový způsob soužití, který by umožnil rovnoprávnou diskusi a výměnu informací mezi nimi. Zatím se ale zdá, že nic takového nenastane. Překážkou na straně justičních orgánů je kastovní nadřazenost, na straně občanských sdružení to nejčastěji bývá přehnaný subjektivismus v přístupu k případům, zvlášť významný u těch, která se sdružila za účelem obrany ať skutečných či jen fiktivních práv svých členů.

Zvláštním signálem napětí mezi justicí a občanskými sdruženími je čerstvá série vystoupení odstupujícího náměstka NSZ doc. JUDr. Jaroslava Fenyka, PhD, bývalého komunistického vojenského prokurátora, jenž veřejně obvinil občanské sdružení Šalamoun-Spolek na podporu nezávislé justice v ČR disidenta Johna Boka, že se pokouší spolu s ministrem spravedlnosti o politické zasahování do trestního řízení a vyvíjí nátlak na soudce. Jeho vystoupení je svým způsobem příznačné pro současné obecné politické poměry: prominentní představitel zločinného režimu nebyl za 16 let od převratu nahrazen politicky nezkompromitovaným odborníkem, jak by se bezpochyby stalo ve státě, spravovaném podle zásad zdravého selského rozumu, ale zaujímá vysoké společenské a profesní postavení, dopřává mu sluchu předseda vlády a jeho neodpovědnému tlachání dopřávají prostor všechna média, kdykoli se mu zlíbí. John Bok žije v chudobě na okraji společnosti, pro předsedu vlády a jemu blízké je nejspíš bezcenným podivínem, do médií se dostane jen tehdy, když se jim to hodí pro jejich vlastní potřeby, většinou velmi vzdálené cílům Šalamouna. Pokud se na média obrátí z vlastní potřeby, bez ohledu na politický odstín jednotlivých titulů ho všichni ignorují. Tiskové zprávy spolku Šalamoun se do médií nedostanou. Autocenzura funguje stejně spolehlivě jako „za bolševika“. Zatímco doc. JUDr. Jaroslav Fenyk, PhD, obhajuje falešně chápanou nezávislost justice, čili svobodu k svévoli, John Bok stejně jako před r.1989 hájí základní práva a svobody občanů, beztrestně „válcovaných“ špatnými policisty, státními zástupci a soudci, čirou náhodou většinou pohrobky totalitního režimu.

Nicméně vystoupení prokurátora Fenyka je užitečné, protože vyvolalo potřebu zkoumat otázku, zda má občanské sdružení Šalamoun skutečně takový vliv, jaký mu přisuzuje, jakých prostředků k zasahování do nezávislosti justice užívá, a jakých výsledků dosahuje. Šalamoun je patrně jediné občanské sdružení, zaměřující svou činnost do oblasti právního systému, přesněji do oblasti výkonu trestního práva, které nemá sebeobranný charakter. Neřeší trestní případy svých členů, ale osob, stojících mimo sdružení. Hypoteticky – a věřím, že i ve skutečnosti – je tak poměrně dobře chráněn před nadměrným subjektivismem pohledu na řešené trestní případy. Postavení občanských sdružení v trestním řízení je trestním řádem vymezeno velmi vágně. Prakticky nemají žádné procesní nástroje, jimiž by mohla ovlivnit trestní řízení. Šalamoun proto používá v podstatě pouze procesních prostředků, jež může legálně použít každý občan: podává podněty ke stížnosti pro porušení zákona, legislativní podněty, stížnosti odpovědným orgánům, návrhy na kárné řízení, trestní oznámení pro zneužití pravomoci veřejného činitele proti příslušníkům orgánů činných v trestním řízení, nabízí společenskou záruku, několikrát se obrátilo na soud s „podnětem k zamyšlení“, který nemá procesní hodnotu a nemá zajištěn ani nárok na přečtení. Taková podání by mohla být chápána jako nátlak na justiční orgány, kdyby nevyhovění v nich obsaženému podnětu mohlo mít za následek zápornou změnu v postavení státního úředníka, jenž by nevyhověl. Žádné z nich ale takový účinek nemělo a ani mít nemůže, protože prochází sebeobranným filtrem justičních orgánů, jenž je nikdy nepropustí: např. o tom, zda bude na základě podnětu občanského sdružení podána kárná žaloba, rozhoduje předseda soudu nebo vedoucí státního zastupitelství, proti jehož zaměstnanci podnět směřuje. Není znám ani jeden případ, kdy by byla podána kárná žaloba nebo zahájeno trestní stíhání proti soudci či státnímu zástupci na základě podnětu občanského sdružení Šalamoun. Spíše jsou známy případy, kdy se arogantní představitelé justice v rozporu s ustanovením zákona ani neobtěžovali, aby na podnět odpověděly, natož aby jej projednaly. Šalamoun se občas rovněž pokouší ovlivnit veřejné mínění vydáním tiskové zprávy: ani jednu média v poslední době nepřevzala. Měřítkem úspěšnosti zákroků občanského sdružení Šalamoun jsou výsledky projednávání jím podaných nebo podporovaných podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Pokud vůbec projdou filtrem přezkumného řízení Nejvyššího nebo Vrchního státního zastupitelství a ministr jim vyhoví, s železnou pravidelností jsou Nejvyšším soudem ČR zamítána. Při tom Nejvyšší soud ČR v průměru vyhoví asi 65% stížností ministra pro porušení zákona. Stejně tak v posledních dvou letech Nejvyšší soud ČR nevyhověl žádnému dovolání odsouzeného, podporovaného Šalamounem; všechna dovolání při tom projednal v neveřejném řízení, i když se dovolatel dožadoval veřejného projednání. Zavání to spíše perzekucí chráněnců Šalamouna než uhýbání justice před jeho tlakem. Nejvyšší státní zástupkyně vyzvala doc. Fenyka, aby své výroky doložil důkazy. Jsme na ně velmi zvědavi. Pokud stíhá občanské sdružení Šalamoun jen nevůle justice, projevující se poškozováním jeho chráněnců, není to ovšem to nejhorší, co by se mohlo občanským aktivistům přihodit: v současnosti jsou dva aktivisté jiných sdružení trestně stíháni pro podezření z trestného činu útoku na státní orgán, kterého se měli dopustit hlavně verbálními útoky, čili ničím.

Na rozdíl od odstupujícího náměstka NSZ, poplatného „čekistickému myšlení“, ke kterému byl kdysi vychován, aby byl dobrým slouhou zločinného režimu, soudím, že aktivity žádného z mně známých občanských sdružení, zabývajících se justiční problematikou, nelze považovat za politické ovlivňování a pokus o zásah do nezávislosti justice. Zvláště to platí o Šalamounu, který nehájí zájmy svých členů a zachovává si proto nadhled nad subjektivními dojmy svých chráněnců. Naopak soudím, že by orgány činné v trestním řízení měly sestoupit s Olympu své kastovní nadřazenosti a měly by podněty občanských sdružení přijímat jako jeden z pramenů poznání projednávaných trestních případů.