Otcovství po rozvodu.

Radka Dudová  ( Sociologický ústav AV ČR – www.soc.cas.cz )

 

Všichni autoři zabývající se otcovstvím se shodují v poznání, že normy spojované s „dobrým“ otcovstvím, stejně jako samotné otcovské praktiky, se v průběhu minulého století dramaticky změnily. Podle J. Plecka [1987] prošlo otcovství na Západě čtyřmi etapami: nejprve byl otec autoritářským učitelem morálky a náboženství, posléze se stal vzdáleným otcem-živitelem, poté představoval zejména mužský rolový model, aby se nakonec mohl stát „novým“ otcem, pečujícím a aktivním ve výchově dětí od jejich nejnižšího věku. Fenomén „nového otcovství“ získal své privilegované místo v současném veřejném diskurzu otcovství a objevil se i značný počet sociologických prací, které se jím zabývají. To vedlo až k polarizaci reprezentací otcovství užívaných ve vědeckých textech a ve veřejném diskurzu – v současnosti stojí na jedné straně „nový otec“, pečující a odpovědný, a na straně druhé nepřítomný otec, nezodpovědný a neplnící svou roli.
V souvislosti s úvahami nad rolí a postavením otce v rodině se v této souvislosti od 70. let používají výmluvné termíny jako „dezerce otců“, „nepřítomnost otců“ či „krize otcovské autority“. Fenomén, který označují, se úzce dotýká právě problematiky rozchodu rodičovského páru. V České republice se každoročně více než 30 000 dětí setkává s rozvodem nebo rozchodem svých rodičů. Přibližně 90 % těchto dětí je svěřeno do výhradní péče matkám, které se o ně dále starají převážně samy, pravděpodobně téměř polovina těchto dětí se se svými otci přestane stýkat úplně a další část se s otcem setkává jen řídce a nepravidelně [Matějček, 1992: 145]. Je třeba si uvědomit, že současné postavení otců v porozvodové péči o děti souvisí se změnami ve fungování rodinné instituce, s proměnami genderových vztahů ve společnosti a s transformacemi rodičovství, mateřství a otcovství, ke kterým docházelo v Evropě během 20. století.
Otcovská role v současné době není souborem jasně daných a nezpochybnitelných očekávání pojících se se sociálním postavením „otce“, jak tomu bylo dříve, ale skládá se z více rozměrů, které mohou, ale také nemusí být naplňovány. Jedná se o jednotlivé „repertoáry“ náležící k sociální pozici otce a spojené s určitou dimenzí otcovství. Ve zde prezentovaném výzkumu byly identifikovány následující repertoáry: repertoár otce jako živitele, otce jako pečovatele, otce jako významného blízkého dítěte, otce jako vychovatele, otce jako učitele, otce jako partnera při hře, otce jako hlavy rodiny a otce jako představitele původu. Současní otcové vybírají, které repertoáry budou hrát a jakým způsobem je budou interpretovat, a tímto způsobem konstruují svou osobní otcovskou roli. Na základě toho, jak různí muži s repertoáry zacházejí, byly identifikovány tři základní modely otcovství, které lze prezentovat jako tři ideální typy otců. Prvním je vzdálený otec-živitel, druhým je hybridní pomáhající otec a třetím je pečovatelský a přítomný otec. Každý z nich se po rozchodu setkává s jinými problémy a je vystaven jiným rizikům z hlediska zachování kontinuity rodičovského vztahu. Zatímco více „tradiční“ vzdálení otcové, zakládající své otcovství na dimenzi živitele a na své profesionální identitě, jsou po rozchodu v první řadě ohroženi ztrátou zprostředkování vztahu s dětmi jejich matkou, „moderní“ či „noví“ pečující otcové, zakládající svou otcovskou identitu na dimenzi blízkého a pečovatele, více trpí ztrátou společné každodennosti s dětmi.
Rekonstrukce otcovské role a identity a kontinuita vztahu mezi otcem a dítětem po rozchodu je ovlivněna také dalšími (externími) faktory. K nim patří zejména kvalita vztahu s bývalou partnerkou, tedy matkou dítěte či dětí, dále ekonomické postavení a charakter pracovní aktivity otce, podmínky jeho bydlení a jeho nová rodinná situace.
Naše závěry mimo jiné ukazují, že čím více se muži v páru zapojují do činností spojených s péčí a výchovou dětí, tím je pro ně obtížnější přijmout po rozchodu okrajovou úlohu, která je jim přisuzována v běžném uspořádání péče o děti. Pokud spolu oba rodiče dokážou i nadále uspokojivě komunikovat a podílet se na výchově, mohou všichni zúčastnění ze situace mnoho vytěžit. Vzhledem ke konfliktní povaze samotného rozchodu a degradaci vztahů mezi bývalými partnery ale častěji dochází k tomu, že rodiče přestávají být schopni komunikovat a důvěřovat jeden druhému a začínají soupeřit o náklonnost dětí a zejména o vliv na jejich výchovu. Rodičovství po rozchodu se pak stává předmětem mocenských střetů.
Zatím se ale svazek matka–dítě stále jeví jako primární a konstituující základní stavební kámen rodiny. Otec se nachází v postavení jakéhosi třetího, přidaného prvku – ne proto, že by jeho role v rodině byla vnímána jako méně důležitá, ale proto, že otcovství je muži prožíváno jako cosi dobrovolného a za určitých okolností zrušitelného.