POZOR! NEMILOSRDNÉ ODHALENÍ ZÁKLADNÍ POHÁDKY  O KOMUNISMU

Milé ženy, nemá váš  dnešní život za vzor život krtka?

Socialisté, tím spíše komunisté jsou přímo posedlí rozdělováním statků. Málokdy však jde o jejich, protože když o ně usilují obvykle je dosud nemají.Pakliže jich dosáhli, není důvodu je dále dělit,ale ovládat. Spletitá věc, tenhle socialismus, a proto se muselo co nejvíc přikrášlit ono tzv. „spravedlivé“ rozdělování .

„Co můžete rozdělit?“ Ptá se T.G. Masaryk ve svojí „Sociální otázce“vydané téměř před storočím poprvé česky v roce1898 a hned na to v německém jazyce s podtitulem filosofické a sociální základy marxismu,od nějž se po jeho rozboru v díle distancoval. Je zajímavé, že kniha vyšla také opětovně v Praze v roce  1948. jako „první práce o marxismu. Tedy po otázce na rozdělování Masaryk hned odpovídá, že to jsou vyrábědla“ (nástroje, ale také banky a podobně) , výrobiva, výrobky, ale mohou se rozdělit, resp. upravit, také práva politická, náboženská (církevní), může se rozdělovat vzdělání (školství). „Konečně se může mluvit o rozdělení pohlavním, tj. reformě manželského práva a celého žití rodinného,“ uzavírá a autor.Dál se zabývá různými měřítky  takového dělení. Zajímá jej, kdo je bude hodnotit, ale hlavně, kdo o rozdělování bude rozhodovat. Jestli centralizovaný stát  nebo nějaká jiná, třeba hospodářská  autorita. Pak vyvstává otázka, kdo bude všeho vlastníkem nebo pouhým držitelem, či obojí zároveň, osvětluje zásadné věci tehdejší profesor a poslanec Masaryk, který se těmito věcmi zajímal už dávno předtím ve svých přednáškách pro universitní  studenty, ale i ve svých poslaneckých vystoupeních k otázkám školství v říšské radě. Všimněme si  nyní, my jeho pozdní vnuci, dalších zajímavých myšlenek pana profesora:

„Každá opravdová odpověď na všechny tyto otázky je konec konců praktickým nebo teoretickým rozřešením otázky po hodnotě lidského života, jeho vlastním smyslu a jeho posledním účelu,“ říká současně s uznáním solidárnosti a jasným odmítnutím komunismu  Masaryk…Odmítám komunismus hospodářský, nevěřím v komunismus duchový (jak jej líčí např.Marx) a odmítám komunismus pohlavní a rodinný,“ deklaruje T.G.M. Zároveň odhaluje v čem je jádro pudla: „Základní lež komunismu je, že každý má chtít, co má soused, a že každý má být, jako je druhý.“ Tak aby se v České republice necítili ti věční budovatelé komunismu a socialismu, ti průkopníci slepých uliček dotčeni, nazývejme eufenimisticky staré lži pouze základními pohádkami. Jak vidno, soudě podle naší vlády, ty působí v každém věku.

MASARYKOVÝM NÁZORŮM  JEHO DOBA  MOC NEPŘÁLA

Snad je už v povaze věcí, že pokud přicházejí  do nepřipravené doby setkávají se jako novoty předně s nedůvěrou a odporem.Dvakrát více to platí o myšlenkách.Názory, zvláště ty hodně moderní, mohu jejich autoři  mnohdy podpírat jen argumentací, na kterou držitelé daného stavu špatně slyší. Proto se demokratický profesor Masaryk ve feudální a často i demokratické společnosti, takříkajíc nechytal.Měl mnoho nepřátel,  jak  mezi šlechtou, tak i mezi muži jemu postavením rovnými, kteří  na něj porůznu  žárlili, nesnášely ho kruhy církevní, ani politické. Neohroženě se stavěl proti jakémukoliv tmářství o všem pochyboval, zkrátka nehodil se. Ani národní společnost 19. století Masaryka příliš nebrala,  když  nepodkuřoval průmyslníkům, navíc  se zastával Židů. Dokonce bychom heslo „Masaryk“ marně hledali  v „Národním albu podobizen  a životopisů českých lidí se snahami vynikajícími a záslužnými“, jež vyšlo na samé hraně 19. s 20. století. Je to pochopitelné. T.G. Masaryk sice působil v předminulém století, ale patřil už k největším duchům století dvacátého a jistě i našeho.

VÁŠNIVÉ ODPŮRKYNĚ PANA PROFESORA

Samotná myšlenka emancipace, kterou profesor Masaryk obhajoval  vůbec neměla v Čechách na růžích ustláno. Často, tam kde  udávaly tón dámy z lepší společnosti, uvyklé na zabezpečený status, na své jisté, třeba na neotřesitelné postavení  svých mužů, jejichž odlesk na ně přeci padal tak příjemně se přísným dokonce profesorem pohrdalo … Nadělal si vášnivé odpůrkyně také když   hovořil o potřebě vysokoškolského vzdělání žen v zemích rakousko-uherských nebo Království českého. Samy dámy s ním polemizovaly, když  hlásal svoje názory o zcela nové úloze žen emancipovaných, třebaže v Americe už vznikala  ženská nakladatelství, noviny s touto tematikou rostly  jako houby po dešti,  a také naše  rodinné  časopisy  o všech novinkách v ženském pilně referovaly. Zajímaly se o uplatnění žen mimo dům, nejen v pomocných pracích, ale v různých  povoláních a jejich nových částech, referovaly o hutí žen v Anglii a na celém světě, včetně v této věci okrajových zemí Asie. Dnes už nám připadají neuvěřitelné  boje o volební právo žen, či zrušení celibátu v různých tradičních ženských povoláních. Na domácí půdě přišlyženy s novou zbraní,kterou byl  sport. Ale hlavně - jakmile někde došlo ke změně zvyklostí -  už to věděla ta či ona novinová „ženská hlídka“ a dávala to dál. Myslím, že nemáme ani dost práva k tomu, pohlížet na tehdejší ženské snahy se shovívavým úsměvem na rtech, neboť mnohé úvahy po soudobých psychologických objevech, dodnes udivují svou hloubkou. Ovšem, na obou stranách; tedy pro uplatnění dam, ale také tam, kde jde o jejich povahové vlastnosti.  Jenže, právě v téhle oblasti, byl poslanec a profesor Masaryk byl pro citlivé duše  pořád až dost velké, a tedy málo stravitelné  sousto. Stále Masaryk byl přeci „jen“ vzdělanec, profesor, bez rozsáhlého majetku,   „řádného“ původu,   logikem a zároveň politikem se silnou, tehdy také příliš v populaci neuznávanou sociologickou intencí.Navíc měl v měšťácké společnosti i různé „škraloupy“, např.mu vůbec neprospělo, že si zval studenty i domů a o všem možném s nimi hovořil…

MASARYKOVY VÁŠNIVÉ ODPŮRKYNĚ

 Logické, zcela  racionální sociologizující myšlení T.G.M. se mnohdy zcela míjelo s tím, jak se ONY ženy samy znaly. MUŽ, ať byl jakýkoliv,  nemohl pronikat do všech záhybů jejich duše. Zpočátku už vůbec ne tak, jak své „profesorské“ názory říkal, přímo a bez finesálních  a galantních příkras, jež bývaly pod vlivem francouzské literární kultury v Čechách domovem. Ve Vídni byl už ve svém učení úspěšnější třeba rodák z Příbora na Moravě, vídeňský profesor židovského původu Zikmund Freud, jehož modelová teorie o zákulisí rodinného jednání připadala přímočarému Masarykovi spíše neetická, podle jeho vyjádření šlo o vztahy více méně trapné.Připusťme však, že je T.G.M asi neuchopil ve správním místě a čase, a tak od žen zpětně, svým způsobem freudisticky byly vedeny jejich žensky„rafinované“protiakce, posuďte sami: „Jako žena úplně vzdálená a nezúčastněná veškerého pokrokového hnutí,“  píše v časopisu Nový život (1905)  Marie Koutecká, .. „prosta všech předsudků …mohu si snad dovolit, opravdový,nevědecký, čistě ženský posudek o vyhlášené přednášce profesora Masaryka.“

Následuje sprška typicky „ženských“námitek, ve stylu, že vzdělání žen by je vzdalovalo jejich tajemnému poslání, obavy, že ¨by už nemohly ničím muže překvapit, jemné narážky na to, že panu profesorovi snad nejde ani o ženskou krásu a tělesné zvláštnosti něžného pohlaví, rozvíjení etické diskuse o neotřesitelném poslání žen, spor o to,k čemu byly stvořeny,jak se liší, čím jsou nadány,  na rozdíl od mužů.Intuitivní srovnání žen však svoji cenu nepochybně má:

„Vědeckou psychologii ženy, by jen žena propracovati mohla, ale ženám doposud schází buď schopnosti, upřímnosti nebo odvahy,projeviti veřejnosti nepokrytě absolutní nestejnost schopností duševních muže a ženy.Připisujeť se tento rozdíl jen výchově, nikdy ne přirozenosti a vlastní podstatě psychické.“…

Postoj autorky vychází nepochybně z tehdy dost obvyklého, ale nikoliv zcela nepřínosného směru, který se zabýval  rozdíly v cítění obou pohlaví, přičemž eticky jistě správně deklaroval , žeHlavním posláním ženy je býti matkou.“ Vidíme, že na raných počátcích diskuse - muži kontra ženy – v industriální společnosti,je vcelku správně predikována obava z extrémního minutí  biologického cíle lidského rodu. Vidíme, že ŽENY, alespoň některé,  si tehdy instinktivně a empiricky, protože řada vědeckých disciplín byla ještě v plenkách, uvědomovaly k jakým karambolům může dojít, když je ženské mimo-rodinné mimo výhradním smyslem veškerého úsilí emancipace  samo o sobě. Ať už  tomu „nevědeckému“ posudku  Koutecké vytýkáme cokoliv, bylo od ní srdnaté pouštět se do křížku s panem profesorem, a to ještě mnohem inteligentnějším způsobem, než dnešní feministky na svých internetových stránkách diskutují o nahotě profesora Václava Klause. Článek „Uvidíme Klause bez kalhot?“ nejenže příliš nevyniká vyhlášeným ženským vkusem, ale hovoří jen o jedné části skutečnosti.  Opravdu se nemohu zbavit pocitu, že dnešní feministky došly ve svém boji  k tomu, před čím je chtěla ochránit Koutecká,když Maarykovi rozhořčeně, leč neprávem, ve své době  vytknula: „Celá posvátnost domácího krbu, má prý podklad čistě hospodářský, který pokrokem doby se mění a změní Život dnešní ženy má za život krtka.…Život dnešní ženy nemá význam pouze  hospodářský, nýbrž především etický.“ Dále se autorka táže, komu že prospěje takový domnělý pokrok.Ženy se podle ní pak ..“stanou ¨skoro zbytečnými v rodině a domácnosti.  Ani štěstí se prá nedosáhne takovými vylkanými představami. Dále bere Masarykova oponentka pod svá ochranná křídla i lásku a ohrazuje se proti Masarykovým generalizacím. Byť jistě ne zcela a úplně mohla Koutecká pochopit z jednoho projevu nebo proslovu (autorka pramen jednoznačně  neupřesňuje) , musím se však postavit také na její stranu v tom, že rozhodně nic se nemá přehánět.

HROZÍ  V ČESKÉ REPUBLICE PRO ZMĚNU ŽENÁM  MARKSISMUS – FEMINISMUS?

 Dnes, když máme tak obrovskou zaměstnanost žen, které si stále stěžují – a místy i právem – na diskriminaci, ani celý vějíř rodinných dávek nemůže zastavit soudobou krizi rodiny,její fragmentaci a  národní vymírání. Osobně bych  se přimlouval na změnu filosofie, pokud jde ženskou seberealizaci. Vede mne k tomu i vzpomínka z doby mého dětství, když moje matka pracovala v třísměnném provozu ve slévárně hliníku. Vždy večer,  k nám  na návštěvu s lucerničkou přicházela teta, která byla „donucena“ žít celý život v domácnosti,ačkoliv měla JEN dvě děti. Pod vlivem  tehdy velmi levné, a proto masově rozšířené, sovětské literatury, v níž ženy-hrdinky  usedaly za volanty traktorů (u nás se od toho odstoupilo),aby obdělaly celiny, žehrala teta na své mládí a často dodávala: „Vy se máte stejně teďka lépe, můžete se rozvést. Ale to já bych nemohla, co by o mně ty majitelky realit z Nuslí řekly?“ Dlužno dodat, že strávila s mým strýcem v manželském svazku 56 let a nejméně 53 jich bylo velmi šťastných.. Moje maminka by s ní ráda měnila, leč doba té směně nepřála. Poté co přišli s otcem o živnost,  musela budovat, lít slévačskou pánví ve vedru hliník do kokil, a pak pracovat v hale jako jeřábnice.

Dnes je jinak. Česká feministická buditelka  Marksová –Tominová, ved. odboru zaměstnanosti na Ministerstvu sociální péče, si právem v Mladé frontě dnes stěžovala  na fakt, že ženy jsou diskriminovány při  práci v dolech. Určitě bych jí to zákonem umožnil, je prý překladatelka. Nicméně,  jsem pro aby neexistovaly zákonné překážky.Aby tam i ženy nastoupit mohly, leč nemusely. Nemyslím totiž, že by takové „osvobození“ ženskému hnutí nějak prospělo v tlaku na skutečné uplatnění ženských schopností a dovedností. Ony v dolech už několikrát pracovaly,  dokonce prý ještě  za socialismu, tedy v době nesvobody.  Čili něco podobného už jsme tady měli, když se hlásal Marxismus- leninismus. Nikam to nevedlo a  že by ho měl nyní vystřídat Marksismus-feminismus  jako pokrokovější, to mi opravdu moc nezdá...

PLATÍ, ŽE „HANBA MUŽŮM, KTERÝM ŽENA VLÁDNE“? NA SOUDECH URČITĚ!

Sebeúcta a vzájemná úcta jsou hodnoty v podstatě totožné.Je však velmi těžké v době žehličkových seriálů  o tom dnes někoho přesvědčit, zvláště když tradiční kulturní hodnoty stále zachvacuje ledovec komerce. Ten  před sebou valí  neuvěřitelnou vlnu jakýchsi prorezivělých sudů s odpadem amerického feminismu a dalším drekem. „Ono je to hlavně levné,“ řeknou vám televizní producenti. Dále  už argumentují vysokou sledovaností, z níž  plyne, jak si   lid toho nevkusu žádá. Přestože stále žijeme na tradičních, křesťansko židovských etických normách poctivé  patriarchální společnosti, veškeré sebeurčování té části populace, která ještě donedávna nosila výhradně sukně, je zaměřené k důkazům, jak jsme stejní a kde všude jsou ženy mužům více, než dostačivé. Jde o stejně nesmyslnou argumentaci, jako kdyby  v elektřině dokazovali, že lepší je pól plus, než mínus. Namísto toho, aby ženy měly z rodiny radost, dávaly ji dál a  rodily děti.

Rovnoprávnost chápaná jako stejné postavení postavení ženy navzdory termínu fakticky neexistuje...  To v ní fakticky probouzí trvalou tenzi ke vzpouře pro nemožnost se vyrovnat s novým vějířem rolí; potřebu nějak najít svůj rozměr,který by byl v souladu s obsahem života, který lze bez životních katastrof plynule naplnit jak to od ní očekává nejen každá pospolitost, ale dílem i společnost. Konflikt nemusí být v ženě samé a její adaptaci. Masivním tlakem tu do hodnot a norem  tradiční pospolitosti, a tím i neopakovatelných ženských vlastností  ingeruje právě industriální trh.

Tím spíše, že výzkumy posledních let u nás ukazují, že role matky je značně veřejně idealizována za situace, kdy v pracovně právní oblasti prostě nejsou, ani nemohou být rovné šance. Pakliže se v nich žena přesto prosadí, musí mít zákonitě buď řídící odborný talent, nebo tak činí na úkor role matky a někdy i manželky. Zatímco se od šedesátých let prosazoval ve všem možném koncept psychologických rolí, který se také pro svou poměrnou jednoduchost hodí každému právě vládnoucímu režimu. Skutečností je a po staletí zůstává, že naše rodiny jsou systémem, podmíněným nejen  vzájemnou komunikací, ale zejména funkcemi ve fenoménu obživy, to je zhruba tím, kolem čeho se náš život, vzdělání  a výchova dětí pořád točí. Některé sféry v této naší historické periodě tu  jsou a dočasně budou pro ženy vysloveně příhodné. Jenže právě proto, že rodina jako taková je systémový celek, jenž více méně zapadá do vyššího, do jisté míry regulovaného právě mj. pracovně právní vztahy jsou převážně stále mužskou doménou.

O to silněji ženy buší a tlačí na pootevřené dveře, namísto aby samy rozvíjely své „ženské“ možnosti tam, kde se nabízí sladit. Nejde o jenom o  její větší „medovost“ v  domácí  přítomnosti, vytváření domova, což s pracovním procesem ženy souvisí často měrou přímo úměrnou: Čím více je mimo domov, tím více pak doma vyskakuje. Když říkám „sladit“ , jde mi spíše o vyrovnání plnohodnotných mateřských  a manželských funkcí s přiměřenou seberealizací žen v  zorganizovaném systému pracovních možností. Ty jsou obecně - jako každá možnost - jednak dispoziční, jednak situační. Jsou li v oboje části možností v dynamicky rovnovážném stavu k danému cíli nebo úkolu a je li tento v souladu s etikou, pak nic nebrání  cíl, co nejekonomičtěji uskutečnit.

 Problém je právě ono etické hodnocení. Řekněte mi co je do rodinného společenství, kde žena prací vydělá tolik prostředků, aby jí zakrátko přestala sama rodina bavit a  na místo souladného soužití nastal boj s manželem, provázený ztrátou klidného prostředí pro výchovu dětí a jejich citový vývoj. Nabízená institucionální, řekněme jeslová, školková, malokomunitní, aj. výchova dětí je dokázaným vyrážením klínu klínem, vymítáním čerta ďáblem. Čas od času, proč ne, dětí potřebují sociální kontakt s vrstevníky, zvláště, když už nemají dost sourozenců, ale na roky? To snad ne!

Etické a vůbec kulturní  hodnoty ženy se od jejího biologického poslání u jednotlivých sociálních skupin, až fatálně odlišuje. Posledních dvacet let zdůrazňované sociálně biologické „nastavení“ lidského druhu bez výrazných regulativů ve vztahu k etice je spíše zřejmým  omylem publikační módy, než skutečností.

Další pozorovatelnou, varovnou zkušeností z Ameriky je: čím méně mají  ženy domácího uplatnění, tím více sexuálně i jinak  „haraší“. Nespokojenost žen a její proměnlivá typizace je vidět také v celé Evropě. Nechci vytrhávat jevy ze souvislostí, ale nelze nevidět další statistickou korelaci, kterou můžeme  v evropských souvislostech zobecnit:

Čím více má  země v parlamentu žen, tím větší, statisticky doložitelný,  rozpad rodiny v ní  panuje.

Než my muži začneme v potápějící se kocábce naší rodiny volat SOS, připomeňme si, že v rámci společné záchrany celé posádky ještě jeden názor: žena podle něj byla industrializací a přechodem společnosti do měst  o svojí důstojnou seberealizaci a pocit plné hodnoty okradena.Nechci populisticky tvrdit, že studený závan z feministického ledovce dokáže snadno rozehřát teplo z rodinných krbů.Přesto stojí za úvahu odborná podpora  sociálně tržního a současně legislativního  rozpracování  kombinovaných pracovních úvazků, i nových profesních a poloprofesních „tržišť .Takové by mohly skýtat větší naději na vážnost, jíž  prapůvodní ženské poslání, v honbě za existencí a vyšší  hmotnou úrovní, nastalé už od poloviny minulého století  mnoho poztrácelo. Nemuseli bychom potom říkat už ve své době nepravdivé: „Hanba mužům, kterým žena vládne, stačilo by se poohlédnout po tom,aby nevládla špatně.  Jak na to?  Působit tak, aby nemohla vládnou tak mizerně jako už dnes, neboť nechceme li vbrzku vymřít, pak je nutné znovu uznat, že bez ohledu na domény mužů či žen by mělo být největším nesobeckým štěstím pro rodinu mít zase hodně dětí.Jak dlouho bude tenhle proces trvat je těžké odhadnout.  Zvláště, když  zdaleka nezáleží jen na nás samých, ale jak na transformaci společnosti k přirozenému duchovnímu vývoji, proměně v oblasti zaměstnanosti žen, a také na změně hodnotové orientace žen ve fertilním věku.

Pokud by někdo nad mými slovy ještě kroutil hlavou, nechť pohlédne na internetové stránky feministek a hlava se mu roztočí závratí, kam že se žene svět. Je zajisté na výsost neproduktivní  řešit nerovnost vládními  komisemi Ministerstva sociální péče s obsazením, v němž muži zcela absentují. Zato něžné pohlaví je zastoupeno ve  škále nadmíru široké. Ta se prostírá od puritánských kruhů náboženských institucí  až k těm, jež účinně chrání profesionální kněžky lásky. Těžko uvěřit, že rovnost mezi muži a ženami  lze kdekoliv nastolit   tak, že institucionálně  vyloučíte polovic populace z rozhodování, jak se právě  stalo na tomhle MPSV ČR.  Chci proto jen připomenout musíme vidět, že také meč spravedlnosti, zpodobňované jako vnadná  JUSTICIA se zavázanýma očima má dva břity: Žena je v naší společnosti dosud několikanásobně degradována v různých oblastech na užitný  objekt muže, ale v jiných oblastech je tomu už zase obráceně. Osmdesát procent žen v talárech, za situace, kdy rodina je v krizi,  je strašná diskriminace, pro celou populaci. Degradován je muž a s ním i jeho  děti a celý jejich citový vývoj. Po rozvodu téměř nemá šanci je vychovávat, začne li se mu  „bývalka“ mstít. Filmová režisérka, významná feministka Olga Sommerová daný stav trefně pojmenovala: „Státní terorismus.“ Pak by měly u Justicie nastoupit do činnosti spíše váhy, což se neděje. Bohužel, pro převahu žen v soudních stolcích. Začněme tam a jistě se mnohé brzy zlepší, rovnováha je důležitá, ne stejnost, ale uznání jinakost!  Nemohu, než opakovat s T.G.Masarykem: „Základní lež komunismu je, že každý má chtít, co má soused a že každý má být, jako je druhý.“  Nejsme stejní, soudci, učitelé, to všechno v dynamické rovnováze teprve vytváří optimální společnost. Vítězství žen na soudech je při 30 tisících rozvodů , za situace, že děti přidělují ženám v celých 97 procentech, je v ČR vlastně porážka dětí, a to jsme snad nechtěli. Takový je můj názor, možná vám připadá nemilosrdný, ale je to tak vše, co se s tím dá dělat.                       ZBYNĚK ŠIMŮNEK