Internetová verze časopisu Respekt

RESPEKT – Na pozvání

Komu chceme, pomůžeme…

5.1.2009 07:02 – Jan Komárek

…a ještě se přitom dovoláme Evropského soudu

Jan Komárek (1978) je doktorandem na Právnické fakultě Oxfordské univerzity, kde rovněž vyučuje právo Evropské unie. V letech 2004–2006 pracoval pro vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudním dvorem. Možná si ještě vzpomenete na případ bývalého soudce Nejvyššího soudu Zdeňka Sováka, jenž publikoval pod svým jménem řadu textů svých kolegů. Trestní řízení proti němu skončilo narovnáním. Jedná se o jakousi dohodu mezi státem, obžalovaným a obětí trestného činu, která však neznamená přiznání viny ze strany obžalovaného. Na něj se totiž hledí jako na nevinného. Sovák se veřejně omluvil a složil 100 tisíc korun jako pomoc obětem trestné činnosti i náhradu škody poškozeným nakladatelstvím. Co však s plagiátorem ve funkci soudce? Tam by mělo nastoupit kárné řízení, jehož účelem není pouze potrestání soudce, ale rovněž obnovení důvěry veřejnosti v justici – v krajním případě i za cenu jeho odvolání z funkce. Po mnoha peripetiích však kárný senát Nejvyššího soudu v říjnu definitivně rozhodl, že Sováka v kárném řízení stíhat nelze. Podle Nejvyššího soudu by se totiž jednalo o dvojí potrestání za tutéž věc, což zakazuje Evropská úmluva, byť české právní předpisy nic takového nevylučují. Rozhodnutí je pozoruhodnou esencí problémů, se kterými se česká justice potýká. Nejde přitom pouze o problém nepotrestaných hříšníků mezi soudci, ale také o svévoli, se kterou Nejvyšší soud pracuje s judikaturou jiných soudů. Zaprvé: odkaz na Evropskou úmluvu stojí na vodě. Soud odkazuje na dvě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, aniž by se zabýval jejich konkrétním obsahem. Především se však nevypořádal s řadou jiných rozhodnutí, která tento závěr bezprostředně vyvracejí. Sám Evropský soud zhodnotil svoji praxi v této oblasti jako roztříštěnou a zpochybnil, že by z ní bylo možné činit jednoznačné závěry.

Česká svévole

Nejvyššímu soudu to ale nevadilo. Z této pestré mozaiky si vybral jeden střípek a vydal jej za jednoznačný a autoritativní názor Evropského soudu, na kterém založil své vlastní rozhodnutí. Judikatura Evropského soudu by měla fungovat jako legitimní prostředek pro omezení svévole při výkladu práva, v tomto případě se ale stala v českých rukou naopak nástrojem takového omezení. Zadruhé: judikatura Ústavního soudu, které se ministr spravedlnosti – zde jako žalobce – před Nejvyšším soudem výslovně dovolával, požaduje, aby se soudy v případě domnělého rozporu českého práva s Evropskou úmluvou obracely na Ústavní soud, podobně jako když shledají rozpor mezi zákonem a Ústavou ČR. Tento názor Ústavního soudu je sice kontroverzní, žádný z českých soudů jej však nemůže bohorovně ignorovat, pokud se jej účastník v řízení před ním dovolává. Z celého rozhodnutí čiší snaha nalézt argumenty, které by umožnily soudce Sováka nepotrestat. Pozoruhodné rovněž je, že z textu rozhodnutí kárného senátu jsou vymazána celá jména soudců, kteří se na něm podíleli (rozhodnutí je možné dohledat na internetové stránce soudu). Že by snad na své dílo nebyli profesně hrdí?



Obchodní podmínky © Copyright Respekt Publishing a.s. ISSN 1801-1446  –  Design: Respekt, NETservis  – Technická realizace a serverhosting: NETservis