Nám,nám narodí se?Potraty,dilemata a láska.   ( MF Dnes 12.4.2008 )

Štěpán Sirovátka - student FF UK

 

 

Líbí se mi slova jednoho amerického dokumentu: každý člověk instinktivně ví, že potrat

je vražda, nikdo nezpochybňuje, že jde o zlo - často se však prezentuje jako menší

ze dvou zel, mezi nimiž člověk volí,což není pravda.

K prvnímu tvrzení: vražda je naším trestním právem definována jako úmyslné zabití druhého

člověka. Spor se zde tedy vede o to, zda je lidský plod člověkem, či není. Odpůrci potratů

tvrdí: v momentě početí se již vytváří naše kompletní genetická informace,máme tedy slušně

zaděláno stát se Albertem Einsteinem, Wolfgangem Amadeem Mozartem či Marii

Curie-Sklodowskou.

Obhájci potratů vidí naproti tomu proces těhotenství jako zahalený jistým tajemstvím-není

možné určit bod, kdy se potenciální existence mění v reálně existujícího člověka.

Přesto je jistá hranice, dokdy se smějí potraty provádět, stanovena. Problém

je, že spíše odhlasována - jaký argument mají obhájci potratů pro to, že

do určitého týdne těhotenství je potrat legální a od určitého už ne? Tato hranice není dána

přirozeně jako v případě početí (coby přirozeného bodu), ale

je stanovena uměle. Zatímco odpůrci potratů zdůrazňují přirozený a nad-

osobní řád věcí, zastánci jsou spíše pro společenskou konvenci -což je

v morálních otázkách velmi problematické (Když si určité hypotetické etnikum stanoví,

že vraždy -dospělých-lidí budou legální, je to v pořádku?

A jestliže není, kdo má právo to stanovit? V jednom případě by tak byl

přirozený řád respektován a v druhém -v případě nenarozených dětí -ne,

což je protimluv. Kdybychom tedy chtěli být v principu společenské konvence důslední,

museli bychom přirozený řád zcela odstranit.) Nabízí se pak

logický důsledek: jestliže si nejsme jisti, zda už nejde opravdu o člověka,

neriskujme jeho zabití a raději neprovádějme potraty vůbec.

Tvrzení, že potrat není, vražda, je tedy dle mého názoru filozoficky neudržitelné.

Ostatně již jazyk sám nás usvědčuje: říkáme "naše" genetická

informace (tedy nikoho jiného, a to ani jakéhosi našeho potenciálního

předchůdce-plodu), ale na druhé straně hovoříme o "přerušení"

těhotenství místo o jeho "ukončení". Říkáme "pro-life", ale "pro-choice". Proč

používáme v jednom případě jiné kritérium než v druhém? Vytěsníme smrt ze s

vého života tím, že nebudeme slovo "smrt" vyslovovat?

 

Řád přirozený, řád společenský

 

Pohleďme nyní na druhé tvrzení : potrat je menším ze dvou zel.

Matka si uvědomuje, že potratit dítě není v pořádku, avšak

cítí se nepřipravená či nezajištěná,chce se realizovat jinak apod.

Donosit dítě jí v tu chvíli připadá jako větší zlo

než ho :prostě a jednoduše odstranit (či spíše zlikvidovat).

Tento přístup má dvě povážlivé trhliny: jednak zohledňuje

pouze perspektivu matky, jednak zpochybňuje život jako

jednu ze základních hodnot vůbec.

Z pohledu matky je např, "menší" zlo dostudovat a nemít

děti, z pohledu dítěte je však největší (protože absolutní) zlo ztráta

vlastní fyzické existence.

Jestliže je tedy jedno ze zel absolutní a definitivní

a druhé ne, měli bychom se vyhnout tomu prvnímu: matka

může dostudovat později, dítěti však už život nikdo nevrátí. Navíc

pohled matky vůbec nezohledňuje právo otce rozhodovat o dítěti, které

z padesáti procent zplodil.

Problém je však právě v onom rozhodování -pokud nepřijmeme život

jako základní a nedotknutelnou hodnotu, musíme nutně rozhodovat, kdy

život zachováme a kdy jej zničíme

Přirozený řád je zde opět nahrazen společenským (zde spíše individuálním).

Za jakých okolností smí druhý člověk žít a za jakých ne? Podle

jakých kritérií to rozlišit? Kdo má právo to určovat -jestli matka,

proč ne také otec?

Popíráním práva člověka na život otevíráme brány eugenice a dělení lidí

na ty, jejichž život označíme zapotenciá1ně (v budoucnu) kvalitní, a na ty,

jimž pro jistotu nedáme žádnou šanci-přes vědomí, že nevíme, co s námi

bude za pět minut, natož za devět měsíců, tři roky, dvacet let. Nemusíme chodit

příliš daleko do historie, abychom viděli, kam tato cesta vede. Krom toho

je v tomto přístupu obsažen v určitém směru zvrácený pohled na sexualitu,

kdy být těhotná je nahlíženo jako "problém".

 

Předstírání volby

 

Pouhé spoléhání se na přirozený řád by se snad někomu mohlo jevit jako zří-

kání se odpovědnosti. V tomto případě jde především o to, že hodnota života je

natolik důležitá, že se dostává za hranici práva na rozhodnutí. Ženy jdoucí na 

potrat neváhají přijmout přímo titánskou odpovědnost za nahrazení

nadosobní morálky morálkou individuální, současně však nejsou ochotny

přijmout odpovědnost za jeden jediný lidský život, jejž přivedly na svět.

Zkrátka: v momentě otěhotnění je na jakékoli (morálně ospravedlnitelné)

rozhodování již pozdě (vyjímaje samozřejmě extrémní případy typu ohrožení

života matky, kdy volíme mezi dvěma rovnocennými životy). Potratová dis-

kuse je také často strhována z věcné-teoretické či filozofické -roviny do

roviny osobní.

Zastánci potratů často obviňují jejich odpůrce z pokrytectví. Nepochybuji

o tom, že člověk, který na jedné straně odmítá potraty coby, vraždy, na druhé

straně neváhá "z vyššího principu mravního" zavraždit doktora potraty

provádějícího, pokrytcem je a svým fanatismem zastáncům potratu dává

důvod k pohoršení. To ho však zbavuje pouze mravní integrity a morálního

práva o tématu hovořit, neznamená to ještě, že jeho slova jsou nutně neprav-

divá.

Když nám náš přítel závislý na alkoholu bude s poukazem na jeho

škodlivost vyčítat, že pijeme, jistě ho označíme za pokrytce, jenž káže vodu

a pije víno -ale moc to nemění na tom,že má věcně vzato pravdu. Podobné

názory přitom zastávají i vzdělaní a inteligentní lidé -např. americký

lingvista a aktivista Noam Chomsky poukazuje na to, že odpůrci potratů se

úzkostlivě zaměřují na zabíjení dětí v USA, ale proti utrpení dětí

například v Africe moc nedělají, ač by stačilo investovat daleko menší úsilí

než na domácí půdě. opět: je jasné,že odpůrce potratu by měl být ve své úctě

k životu důsledný a hájit ho na všech frontách. Prosté poukázání na zlo, jež

se děje jinde, však nijak nezmenší zlo,jež se děje přímo u našich dveří. Jde

přece o věc samu, ne o nutně nedokonalé lidi.

Jiní zase argumentují tím, že krásná slova odpůrců potratu o úctě k lidskému

životu platí pouze v jakémsi dokonalém, krásném světě. Náš svět

není ideální -kupříkladu se v něm také krade a zabíjí -rezignujeme jenom

proto na boj se zlem? Na jedné straně tedy svoboda volby, na druhé straně

jakési temné fatum, ženoucí ženy do ordinací interrupčních klinik. Co je

to za volbu, jež v sobě implikuje jen jednu možnost -právo na potrat?

Myslím, že sledujeme podobný efekt,jenž je často zmiňován v souvislosti s

eutanazií: máme sice jakoby možnost mezi dvěma volbami, ale okolím jsme často

automaticky tlačeni k té horší variantě.

Je také s podivem, jak se někteří zastánci potratu snaží z diskuse vyloučit muže.

Kromě již zmíněného vytěsňování otců je to tento přístup: muž nemůže otěhotnět,

neví, čím žena prochází, žena má právo na své tělo. Musím mít řidičský průkaz,

abych poznal, že do auta patří benzin?Na své tělo jistě žena právo má, na tělo

nenarozeného dítěte nikoli. Některé (zdá se spíše feministicky orientované)

zastánkyně potratu též tvrdí, že muži nemají právo rozhodovat o ženách, protože je k

potratu vlastně dotlačili tím, že ženy nechávají opuštěné a bez pomoci.

Toto tvrzení v sobě implikuje premisu, že ženy jsou nesvéprávné bytosti, neschopné

rozlišit, koho chtějí za otce svých dětí -což je v tomto případě zvlášť pikantní.

Často bývá také odpůrcům potratů podsouváno, že ztotožněním potratu s vraždou

se stavějí do role jakýchsi mravokárců,odsuzujících ženy jdoucí na potrat. Lidé

toto tvrdící většinou nejsou schopni rozlišit objektivitu rigorózního zákona a

individuální, osobní odpovědnost člověka,jenž zákon překročí. Věznice přece nejsou

plné pouze chladnokrevných zločinců,ale i lidi, jenž spáchali zločin v afektu,

byli k zločinu dohnáni okolnostmi apod.Přes tyto polehčující okolnosti však pro

společnost není dost dobře možné je do vězení neposílat. Konstatování, že někdo

spáchal zločin, neznamená automaticky morální odsouzení.

Také slýcháme argument, že pokud nepovolíme potraty oficiálně, budou se

dít ilegálně, a kromě dětí tak budou umírat i matky. Na tomto přístupu něco je ve

smyslu jeho pragmatičnosti -podobným směrem míří např. legalizace prostituce : když

problém nezmizí, ať napáchá aspoň co nejméně škody.

V tomto případě však neoddiskutujeme fakt, že ženě napomáháme ve zlu.

Krádeže také nikdy nezmizí : budeme proto usnadňovat zlodějům jejich

činnost, aby se při své práci nezranili např. o ostnatý drát? Přitom při krádeži

většinou nejde o život na rozdíl od potratu. Americký dokument Lake of Fire

nabízí pohled do jedné z interrupčních klinik : v kombinaci chápavě se

usmívajících sester, jež o potratu hovoří stylem,jako by šlo o vytržení zubu a brutální

řezničiny zákroku samého, zdá se být cosi ďábelského.

 

Tragédie na každý pád

 

Zkusme tedy dosavadní úvahy alespoň trochu shrnout: na straně odpůrců potratů

vidíme logický a argumentačně přesný koncept, na straně zastánců spíše vágní

formulace (nesystematicky podávané) a celou řadu argumentačních faulů.

Samozřejmě, u sebelepšího argumentu lze napadnout některou z jeho premis

-nejprve však musí být onen argument formálně vytvořen. U zastánců potratu

vidíme největší problém v tom, že jejich stanoviska jsou společensky podmíněná,

tudíž proměnlivá. Navíc se snaží závažnost tématu otupit hyperkorektním vyjadřováním.

Co s tím?

Pokud je potrat vražda, znamená to,že se u nás ve velkém beztrestně (a navíc

legálně) vraždí, aniž bychom proti tomu cokoli udělali. Na druhé straně vidíme

osobní tragédie opuštěných a zneužívaných žen, jež jsou ke svému rozhodnutí

často tlačeny vnějšími okolnostmi i svým okolím. Sebevětší utrpení či osobní

nezodpovědnost však myslím neopravňuje kohokoli zmařit druhý (navíc zcela

bezbranný) život, jakkoli s utrpením žen soucítíme (nehovoříme teď o extrémech

typu incestu či znásilnění). Budeme tedy posílat miliony matek do vězení za vraždu

prvního stupně? Těžko představitelné i proveditelné.

Obávám se, že dokud ve společnosti nebude většinová dobrá vůle celou záležitost řešit,

 či spíše postavit se k ní čelem,mnoho se toho nezmění. Těžko můžeme

od druhých požadovat hrdinství (ale jsou i takové případy -Gianna Mollová, italská

lékařka a matka čtyř dětí, milovala své dítě natolik, že raději zemřela na

porodní komplikace, než aby obětovala dítě) -alespoň elementární ochrana života by

však v zákoně zakotvena být měla.

Většina lidí dle mého názoru nechodí k potratu proto, že jsou v těžko řešitelné

situaci, ale proto, že svoje děti prostě nechtějí. Navíc v době, kdy není problém

dítě v den porodu odložit do babyboxu.

 

Láska a rozlišení

 

A tak jediné, co zůstává, je láska. Máme dost lásky přijmout do svého života nové-

ho člověka? Chceme využít, poetického a tvořivého daru, kdy jsme schopni podílet

se na zázraku vznikání nového života prakticky z ničeho? Strom se pozná po

ovoci, píše se v jedné knize. Zatímco matky novorozených dětí jsou i přes

fyzickou bolest šťastné a často hovoří o nejpozitivnější zkušenosti svého života,

matky, jež šly na potrat, vykazují spíše deprese, emocionální i psychické vyčerpání

a vytěsňované pocity viny. Někdy pak také ztrácí schopnost mít další děti.

Opravdu je tak těžké rozlišit, které z nich se rozhodly správně?