Za registrované partnerství draze zaplatíme

18. března 2006, Lidové noviny


ÚHEL POHLEDU

Ve středu sněmovna přijala většinou jednoho hlasu zákon umožňující registrovat soužití osob stejného pohlaví. Předcházející diskuse byla dlouhá a únavná, přesto si nejsem jist, že bylo řečeno vše potřebné. O tom, co neblahého teď naši společnost čeká, si můžeme udělat obrázek ze zemí, kde už registrované partnerství mají. Schválení zmíněného zákona tam dokořán otevřelo dveře k prosazování poměrně destruktivní strategie, která považuje registrované partnerství jen za první krok na delší cestě. Především v Nizozemsku se tato "cesta malých změn" doporučuje v některé feministické literatuře a stává se hlavní taktikou "boje proti heterosexuální výlučnosti manželství". Poslední věta není přehnaná formulace mých nemístných obav, ale program zveřejněný v literatuře. Profesor Kees Waldijk, autor pojmu "cesta malých změn", vidí ve vyhlášení tohoto boje důležitý projev pokroku a popisuje jeho úspěšné dějiny v Nizozemsku.

Vyvolává neskrývaný obdiv i řady našich autorek. Boj proti výlučnosti heterosexuálního manželství je tedy explicitně vyhlášený. Zákon o registrovaném partnerství nemá na základě těchto podrobně popsaných zahraničních zkušeností prvoplánově charakter vstřícného kroku vůči potřebám menšiny osob s odlišnou sexuální orientací, ale charakter manipulace s hodnotami většinové společnosti.

Cílem je vnést princip relativity a s ním související možnost volby i do základních dimenzí lidské osoby, z nichž jednou je jistě i její sexuální identita. Není zrovna žádoucí dělat z žen muže a naopak, je však možné popřít rozdíly poukazem na jejich domnělý sociální původ a jejich zneužitelnost. Odstranit údajný "mýtus jinakosti pohlavní", jak jej popisuje například profesorka Gerlinda Šmausová, která pracuje na univerzitách v Brně a v Německu. Zpochybnit tak hodnotu rodiny nejen v její funkci, ale přímo v její podstatě.

Nebude to již setkání dvou bytostně různých jedinců a nebude to již ideál společného sdílení dobrého i zlého a možností vzájemné pomoci, která je právě růzností umožněna. Odstranění odlišnosti pohlaví je v tomto ideologickém pojetí natolik důležité, že mu nesmí rodina založená na heterosexuálním manželství stát v cestě. Je totiž údajně neodstranitelně hlavním aktérem reprodukce sociální nerovnosti. K tomuto ideologickému a mocenskému cíli slouží i další kroky.

Jen zdánlivě neškodné opatření

Vedle tlaku na zpřístupnění manželství homosexuálním párům roste takřka ve všech zemích s registrovaným partnerstvím i tlak na možnost adopcí dětí a umělého oplodnění. Ve Francii se již zažil termín "homoparentální rodina" a bývá i na oficiální úrovni jmenován vedle monoparentální rodiny či opakované rodiny jako jedna z forem rodinného soužití. Problematická "politická korektnost" velí, že kdo s tím není tak úplně spokojen, je již ve veřejném diskursu pranýřován. To se stalo například známé francouzské dětské lékařce Edwige Antierové, která vyjádřila nelibost nad tím, že se v městských knihovnách v dětských regálech objevuje kniha, v níž "Jean má dvě maminky". Antierová byla označena za netolerantní, ačkoliv se nepostavila proti tomu, že v homosexuálních párech jsou vychovávány děti, ale pouze proti všeobecné propagaci této varianty jako naprosto běžné záležitosti. Zažije-li se pojem "homoparentální rodina" jako běžná kategorie, přispěje možná k lepšímu pocitu dětí, které v takovýchto rodinách vyrůstají. Otázkou však zůstává, nakolik přispěje také k jejich dobrému osobnostnímu vývoji. Společnost vytvoří prostor, ve kterém se stane rodičovská mužská či ženská role častěji otázkou volby, a to včetně volby pod tlakem okolností. Neumím si představit jako přínosné, aby rodič měl právo určit dítěti pohlaví druhého rodiče, protože k tomu má on sám osobní důvody. Upírá mu tím možnost získat zkušenost z fungování opačné pohlavní role nejen v rodině, ale ve společnosti vůbec. Tentokrát však již ne na základě neodstranitelných důvodů, ale na základě volby. V důsledku možnosti povolení umělého oplodnění u homosexuálních párů bude přibývat i takzvaných statusových dětí. Nejsou primárně cílem touhy dát život a věnovat se mu, ale obohatit emočně vlastní rodičovskou osobnost. Nemusí to v jednotlivých případech špatně dopadnout, společensky je to však tendence morbidní. Jako by nestačilo, že dětí bude málo. Ještě je budeme vychovávat pro život v nestálých a neplodných formách soužití. Zdánlivě "neškodné opatření usnadňující soužití párů osob stejného pohlaví" tak v důsledku přinese, patrně ve jménu nešťastně chápané svobody, oslabení respektu k rovnosti, obohacující jinakosti a komplementaritě muže a ženy. Jsem přesvědčen, že jsme tuto "cestu malých změn" neměli vůbec zahajovat.

***

JOSEF ZEMAN, psycholog, ředitel Národního centra pro rodinu