E. Bakalář

A on pravil:

Vaše děti nejsou vašimi dětmi.

Jsou syny a dcerami Života, toužícího po sobě samém.

Přicházejí skrze vás, ale ne od vás.

A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří.

Chalíl Džibrán1

 

 

skrYTÁ  příčina  mnohých  Rozvodů

 

 

Úvodem

Během  čtyřiceti let soudně znalecké praxe v opatrovnických věcech u Městského soudu v Praze a za 15 let vedení Poradny pro rozvodové problémy s dětmi jsme dospěli ke zneklidňujícímu poznatku o jedné příčině rozvodů, která není ani běžně evidována, ani zmiňována, natož zkoumána. Je chráněna mocnou emocionální bariérou. Pokusíme se o její charakteristiku.

 

Ve znalecké a poradenské praxi jsme se pravidelně setkávali u matek i otců s hlubinným postojem či potřebou  „být výlučným architektem duše svého dítěte“ a jako takový vlastně  dítě vlastnit. Rodiče se v tomto směru explicitně nevyjadřují, tuto potřebu lze však odvodit z jiných formulací či postojů.

 

Věnujeme-li se svému dítěti odmalička, procházíme-li s ním postupně jeho následné vývojové fáze v dětství2, pak si jej pravidelně zamilujeme a dítě zákonitě i nás. Má-li  dítě  rádo výhradně nás,  miluje-li nás, pak prožíváme velmi povznášející cit, obohacující a zavazující, potvrzující smysluplnost našeho života i přes všechny možné jiné potíže a neúspěchy. Být milován svými dětmi je jedna z nejvyšších životních hodnot. Není divu, že se o ni jednotliví rodiče nechtějí dělit s někým jiným.

 

Umění, věda, ani rodiče sami nám o této hodnotě nechtějí příliš vypovídat. Zahrnují nás výpověďmi a informacemi o jedné polovině záležitosti – o lásce rodiče k dítěti (srovnej autory jako jsou Bowlby, Matějček nebo Erben v básni Poklad), ale nikoliv o tom, jaké pocity nám „výhradní“ láska dětí přináší. Málokterá matka to svému manželovi „prozradí“, i když mu říká mnohé jiné. (Mám-li něco, co pro mě má  velkou hodnotu, pak to raději utajím, abych o to nepřišel, zvláště když jde o mimořádný narcistický3 poklad, výhradní láska intenzivně zvyšuje pocit našeho sebehodnocení.)

Otcové zaopatřují rodinu, věnují se dětem, jsou jim mostem do světa dospělých a je-li třeba, mnohé pro ně obětují. Děti jsou však citově připoutány spíše k matkám; čtrnáct důvodů, proč tomu tak většinou je, jsem již popsal.4  Jde hodně o biologii a ranější interakce. Dojde-li pak k rodičovskému konfliktu, děti se přiklánějí spíše k matkám, a to i v dospělosti, dokonce i v případech, kdy objektivní pravdu má spíše otec. Výstižně o tom píše R. Gardner5. O takovém příklonu často píší i umělci, připomeneme zde např. básně Nerudovy, Seifertovy.

 

Není řídkým případem, že z rodičů je to právě otec, který je zralejší osobností, dětem se dosti věnuje a dovede lépe uspokojit jejich potřeby. Děti se mu odmění neskrývanou preferencí. Matky v takové situaci začnou na otce žárlit – tím více, čím méně jsou emočně zralé, a začnou se bránit. Nechtějí totiž o původně zakoušenou výhradní lásku dětí přijít. Žárlení matek  při větší angažovanosti otce v péči o děti podrobněji zkoumala Diana Ehrensaftová, bližší v Poznámkách6. Takto ohrožené matky hledají, jak situaci změnit. Běžně užívají tři strategie (I., II., III.). O prvních dvou se pouze zmíníme, třetí, rozvodové strategii – do které dvě předchozí přecházejí – se věnujeme více.

 

(I.) Matka dětí ve svých citech k manželovi totálně ochladne, erotika se stane skoro neznámým jevem. Manžel – jako i jiní normální muži – se v této situaci stane velice potřebný a začne hledat blízkou duši, blízké tělo. Hledané najde, ale po nějaké době se záležitost prozradí. Manželka z toho udělá velkou aféru s obviňováním. Děti se o provinilci

a zrádci něčeho skoro svatého samozřejmě dozvědí a jejich vztah k otci se nejspíše oslabí, zhorší.  Není také těžké uhodnout, komu okolí uvěří a kdo bude označen jako viník.

(II.) Matka dětí se totálně absorbuje v péči o dítě, o děti. Manželovi dá najevo, že je zde zbytečný a že vlastně překáží. Samozřejmě že zbytečnému, zatěžujícímu člověku city neprojevuje. Zbytek příběhu je podobný jako u strategie (I.).

 

(III.) Když první dvě strategie nevedou k cíli, tj. k přesunu lásky dětí, pak manželka volí další strategii – rozvod. Rozvod je téměř jistým způsobem, jak se otcovy konkurence zbavit. Důvody jsou tyto:

(1) V emocionálním sporu (kdo komu ubližuje, kdo je zlý apod.) společenské okolí a úřední           místa uvěří spíše matce.

(2) Úřední místa (soudy, v ČR je to OSPOD a znalci) rozhodují spíše podle argumentů matky,  v její prospěch,  a pravidelně jí vyhoví.

Průvodní nebo i navazující jednání matky je popsáno v knize O čem sní muži aneb jak to vidí otcové7 . Tři čtvrtiny návrhů na rozvod jsou iniciovány ženami8, v tomto procentu jsou zcela jistě i návrhy z už popsaných důvodů. Ty napáchají mnoho hlubokých škod na dětech (na jejich normálním rozvoji), na druhém rodiči (bývá matkou průběžně a opakovaně záporně hodnocen) i na společnosti. To vše je však u emocionálně, osobnostně a morálně nezralých matek věcí druhotnou. Prvotní je u nich výhradní a sobecké vlastnictví dětských duší, projevy jejich výhradní lásky, nikým neředěné, v pozdějším věku dítěte, případně pak v dospělosti těchto dětí parazitování na jejich emocionálním životě. Přímo říci, o co jim jde při návrhu na rozvod, to nemohou, a také to samozřejmě nedělají. A mnohdy tyto skryté motivy ani sobě nepřiznají. Najdou si však racionální zdůvodnění, situační obviňování různého kalibru, dají si záležet na jejich formulaci a šíří je dále. Lidé v okolí jim většinou uvěří, již dříve totiž chtěli něco takového slyšet. 

 

Takové jednání nezralých rodičů má stejný narcistický původ jako přání totalitních mocnářů, kteří např. vyžadovali, aby miliony občanů pochodovaly pod tribunami a provolávaly jim slávu – bez ohledu na policejní teror, špatnou ekonomiku apod. Známe to, zažili jsme to. Potřeby diktátorů či totalitních vůdců ale občas někdo zkoumá (např. L. Mňačko: Jak chutná moc).

 

Existuje i jiné, zcela radikální řešení problému absolutního vlastnictví dítěte. Jednají tak někdy, a doufáme, že mimořádně,  radikálky, striktně odmítající

(1) jakýkoli (a zvláště mužský) vliv na dítě než ten svůj, nebo ten, který by neměly pod svou   kontrolou,

(2) jakékoli jednání, vyjednávání, kompromisy, dohody ve věci výchovy dítěte, jeho osudu.

Současně tím odmítají i širší zabezpečení dítěte v případě své nemoci, úrazu, úmrtí. Jde vlastně o akt namířený proti zájmům plánovaného dítěte.

O jaké bizarní řešení vlastně jde? Tyto radikálky se pod rouškou erotických radovánek nechají oplodnit mužem, s nímž se pak přestanou stýkat a o těhotenství ho neinformují. Na matrice jméno otce neuvedou, v některých případech ho vlastně ani neznají – např. při účasti na divokém mejdanu. Okolí se ovšem dozví jinou verzi, podanou tak dovedně, že nikdo nezapochybuje: „Sliboval manželství a všestrannou pomoc, avšak v podstatě mu šlo o  sexuální choutky. Jakmile se dozvěděl o mém těhotenství, ihned padouch zmizel.“

Jeden takový postup je popsán v románu Svět podle Garpa od Johna Irvinga9. Hlavní hrdinka musela hodně přemýšlet, aby našla zcela bezpečný způsob jak eliminovat vliv někoho (tedy otce), kdo by mohl legitimně uplatňovat nějaké své názory na výchovu dítěte.

Pozoruhodné na všech zmíněných strategiích je, že málokterému zmanipulovanému manželovi dochází, o co vlastně jde, a pravidelně hledá  nějakou chybu u sebe. Když ji nenachází, tak si ji vykonstruuje a prožívá následný pocit viny. Důvod této slepoty naznačuje E. Badinterová, kterou citujeme na konci  stati. Připomeneme zde známý mechanismus, a to, že muži přisuzují manželkám postoje svých vlastních matek, což je ovšem hrubý omyl, za který se hodně platí. Podle našich zkušeností otcové v soupeření o lásku dítěte většinou takové strategie nepoužívají – mají totiž slušnou míru respektu k matce svých dětí, zakusili oboustranně pozitivní vztah ke svým matkám.

 

To zvláštní, na co chceme upozornit, je právě to, že se o těchto nezralých potřebách rodičů, převážně matek, nemluví, neuvažuje, že se nezkoumají. Jako by to bylo TABU (I.). Na jedno příbuzné TABU (II.) upozorňuje i I. D. Turkat10: „I přes alarmující čísla o tom, že matky odpírají styk rozvedených otců s dětmi (50 % těchto otců zakouší odpírání), existuje jen velmi málo výzkumů, které by se zaměřovaly na povahu, etiologii či nápravu jevu zvaného maření styku dětí s druhým rodičem.“

 

Mají tato dvě tabu nějakého společného jmenovatele? Zdá se, že ano. Popis skryté bariéry podává přední francouzská socioložka Elizabeth Badinterová:

„Intelektuálně – ale v jádru věci především emocionálně lidé celoživotně věří, že mateřská láska je absolutní. I když jsme postojově hodně otevření, považujeme matku, která nemiluje své děti, za abnormální.

Jsme ochotni odmítnout jakékoliv argumenty, než připustit, že matka je mimo rámec normality. Naše hluboké emoční struktury se bouří představou, že by mateřská láska nemusela být imunní vůči všem defektům či variacím charakteru  nejspíše proto, že odmítáme zkoumat to (TABU III.) , o čem jsme nevývratně přesvědčeni –  absolutní a nepodmíněnou lásku našich vlastních matek k nám, to,  že nás naše matky milovaly absolutně a bezpodmínečně.“11

 

Jeden náš poradenský klient nám postřeh Badinterové potvrdil, byť poněkud jinými slovy. V poradně nám vyprávěl, že nebylo zbytí a na manželku musel podat trestní oznámení na policii. Sama pocházela z rodiny vinařů a nalévala dvěma synům, kterým bylo 13 a 14 let, pravidelně víno. Chlapci si nápoj brzy náramně oblíbili. Otci vždy slibovali, že je to naposled, ale nebyla to pravda. OSPOD dával různé, ale neúčinné rady, které chránily spíše matku, padlo tam i podezření, že si otec vymýšlí. Matka měla oba své syny velmi ráda a poté, co ji manžel (náš  klient) informoval o trestním oznámení na policii (§ 218), se usedavě a neutišitelně rozplakala. Náš klient nám řekl doslova: „Bylo mně, jako kdybych vrazil dýku do milujícího srdce své vlastní matky.“

Kdybychom v myšlenkovém experimentu prohodili role obou rodičů,  pak by oznamující matka popsaný pocit vůči svému otci nejspíše neměla.

 

Na závěr

Článek se zmiňuje hned o třech tabuizovaných tématech, v textu je připomínáme velkými písmeny a číslem. Tím se celý obsah článku kvalifikuje do stejné kategorie. Společným jmenovatelem těchto tabu je příkaz nekritizovat ženy/matky a to i ty s vážnými poruchami.

Odkud se tato tabu berou? Zmíníme se o dvou výkladových školách:

1/ Podle psychoanalytické školy: Dítě má agresivní fantazie vůči matce, v nevědomí však panuje rovnice „zub za zub, oko za oko“. Dítě se proto obává zloby matky, opuštění matkou vnímá jako svoji smrt. Obavy dítěte jsou silné a v modifikacích přetrvávají celoživotně. Dítě zapojí všechny primitivní obranné mechanizmy s výsledkem, že hněv vůči matce je z těchto důvodů tabuizovaný. A co není dovoleno vůči matce, vyústí v enormní kritičnost vůči otci.

 2/ Škola evoluční psychologie považuje obecně lidskou tendenci chránit ženy za „genetickou dispozici, získanou přírodním výběrem“, která je jednou ze „strategií přežití druhu“. Strategie přežití druhu je v lidech geneticky pevně zakotvená dispozice ochraňovat zdroje reprodukce našeho potomstva, tedy ženy. Běžně není našemu vědomí přístupná,  dává nám však o sobě vědět nepřímo a zcela zřetelně v desítkách běžných i méně obvyklých životních situací. Připomínáme zde zachraňování cestujících na Titaniku.

 

Vzniká nám však problém: Nedostatek kritiky  lidskou povahu korumpuje a vede k nedostatku uvážlivosti, sebereflexe, k neznalosti a nerespektování hranic, morálních norem.

Řekli jsme nedostatek, ale mysleli jsme vlastně na neschopnost kritiky vůči rodičům, kteří nejen bezdůvodně odtrhli dítě od druhého rodiče, ale programově vypěstují v dítěti lhostejnost až nenávist vůči tomuto rodiči. Je to nejen neschopnost kritiky, ale i nezpůsobilost zavést příslušná právní opatření na ochranu dětí, společnosti a vlastně i naší civilizace.

Nejčastějšími aktéry jsou takové odtržení jsou emocionálně, osobnostně nezralé matky (asi desetkrát častěji než otcové). Připomeneme nyní, co děti, resp. společnost ztrácí, nemohou-li otcové plnit svoji roli. Citujeme názory dvou povolaných autorů.

 

(1) "Osoba otce … představuje mužem vytvořený zákon a pořádek, sociální normy a povinnosti; otec je ten, kdo trestá nebo odměňuje. Jeho láska je podmíněná a dá se získat tím, že se dělá, co se vyžaduje. Proto může osoba vázaná na otce mnohem spíše doufat, že si získá jeho lásku tím, že bude vykonávat jeho vůli." (Fromm, E.)12

(2) "Velká míra osobní svobody vyžaduje, zejména od mužů, schopnost ovládat své impulzy, a to bez přítomnosti vnější hrozby. Vyžaduje též přesvědčení, že taková snaha bude nějak odměněna, a také víru v sebe samého, že takovou odměnu zasluhuji a že jsem schopen ji dostat. Všechny společenské organizace předpokládají u svých členů určitou sílu ega. Samozřejmě, že ne každý musí být Theodorem Rooseveltem, aby demokracie fungovala. Stálá možnost volby, kterou umožňuje liberální demokracie, klade neobyčejné nároky na autonomii. Podle současných teorií osobnosti , autonomie osobnosti se nejlépe vyvíjí za přítomnosti silné mužské postavy a za přítomnosti pečující mateřské postavy. Dítě, aby získalo rodičovskou lásku, se nejprve naučí ovládat své impulsy. Bezpodmínečná láska jeho matky ho poučí, že je v zásadě dobré. Uznání od jeho otce ho poučí, že je kompetentní. Respekt, který chlapec cítí vůči svému otci, jej vede k internalizaci toho, co si myslí, že otec od něj očekává. Zvnitřnělý  hlas jeho otce, superego, umožňuje chlapci, aby se ovládal i bez hrozeb nebo trestů. (Bůh, dobrý, ale přísný soudce, je vždy mužskou postavou.) Později v životě chlapec bude muset získat lásku ženy a respekt jiných mužů: dobré zkušenosti s jeho rodiči mu pomohou k přesvědčení, že bude úspěšný“. (Levin, M.)13

                                                                                                              

Jde-li o každoroční kohorty takto postižených dětí (ročně v ČR ztrácí jednoho rodiče cca 30 000 dětí), pak  je poškozována celá společnost.

Pro dítě tak vzniká vážná újma, škoda. Bližší, konkrétní údaje v Poznámkách.14

Navíc k uvedenému, počet dětí narozených mimo manželství narůstá. Obraz o tomto trendu podá tabulka níže.

rok

       počet všech narozených dětí        

počet narozených mimo manželství     

v %

 

1975

191 776

8 677

4,3 %

2006

105 800

35 232

33,3 %

 

Za třicet let se procento dětí narozených mimo manželství zvýšilo více než sedm a půlkrát.

Trvá-li tento jev delší dobu, pak znamená i hrozbu pro civilizaci. O této hrozbě začali psát  američtí a západoevropští autoři koncem dvacátého století. Několik takových titulů je v Poznámkách.15

Představu o tom, jak vlastně může vypadat hrozba civilizaci nám v telegrafické podobě přibližuje obsah dvou prvních odstavců v epilogu (Prof. D. Amneus).

 

Epilog

Čtenáři nyní nabídneme jeden z možných pohledů na problém od profesora Daniela Amnea,16 který je tzv. politicky nekorektní, a proto u nás neznámý, nepublikovatelný: 

 „Vývoj v moderní západní společnosti má svá vážná negativa díky úspěchům feministické ideologie. Té pomohl právní systém, který zradil tradiční rodinu a rozvrací patriarchální společenskou organizaci, založenou na patrilinealitě, na mužském příbuzenství. Systém se snaží zrestaurovat matrilinealitu, jejíž plody můžeme vidět v ghettech na předměstích velkých amerických měst, v indiánských rezervacích, na ostrovech v Karibském moři a u etnik přežívajících  z doby kamenné, např. na Nové Guinei. (Z přebalu knihy).

 

V primitivní kmenové společnosti matrilinealita dobře vyhovuje potřebám lidí, kteří ji tvoří. V civilizované společnosti přináší patologii – je zdrojem většiny zločinů, delikvence, nelegitimity, vzdělanostního selhání, drogové závislosti, infantilismu, gangů a jejich násilí, demoralizace a zmatení sexuálních rolí.“ (Z přebalu knihy).

 

„Ke konci doby kamenné (asi před 3000-5000) lety došlo k významnému objevu a to, že regulace ženské sexuality souvisí se stabilitou rodiny a jejím postavením, s mužskou pracovitostí a produktivitou a s civilizačním pokrokem. Tím pak doba kamenná končila a začalo období patriarchální civilizace.

Podstatu patriarchální smlouvy mezi muži a ženami vyjádříme v běžné hovorové řeči:

Ženy se zřeknou dosavadního promiskuitního způsobu života (volného užívání svého těla), stanou se členy rodiny s určitými závazky, zejména věrností jednomu muži. Ten se zavazuje chránit a zaopatřovat takovou ženu a děti, které se v rodině narodí a o kterých ví, že jsou to jeho děti. Muži začali pracovat tak, jak nikdy předtím a došlo k vytvoření civilizace.

Historické doklady ukazují, že vytvoření patriarchátu vedlo k největšímu civilizačnímu pokroku lidstva, v jehož rámci vznikla všechna významná díla, stavby, objevy, vynálezy, věda, vzdělání, umění atd. Po miliony předchozích let se nic takového nedělo.“ (str. 36-37).

 

„Podle dnešních zákonodárců a soudců, společnost musí podporovat to nejpevnější pouto v rodině, pouto matka–dítě. Podle Daniela Amnea musí podporovat ten nejslabší článek, to je role otce v rodině. Maminky se obešly bez patriarchální společnosti a právního systému po miliony let, stejně jako naši nejbližší i vzdálenější příbuzní z živočišné říše. Tatínkové však tyto instituce potřebují a musí je mít na své straně, jinak tu nebudeme mít rodinu s dvěma rodiči.“ (Z přebalu knihy). Potud Daniel Amneus.

Poznámky

1. Verše jsme převzali z publikace Chalíl Džibrán Prorok. Praha, Vyšehrad 1990 (str. 20).

2. Vývojová psychologie rozlišuje tato období dětského vývoje: prenatální období,    novorozenecké  období, kojenecké období, batolecí věk, věk hry – předškolní období, školní věk, období  dospívání – adolescence.

     Vágnerová,  Marie: Vývojová psychologie I., Dětství a dospívání. Praha, Karolinum, 2005.

 

3. Narcismus v současné psychiatrii: je to označení pro druh poruchy osobnosti u člověka, který vnímá jen sebe a své zájmy. Tato porucha patří k mimořádně rozšířeným formám psychických obtíží dnešní doby a projevuje se u svých nositelů v různé intenzitě. Pro ilustraci citujeme pasáž o charakteristických znacích narcismu :

     přebujelá představa rodiče o vlastní důležitosti (nezaměňovat ovšem za pozitivní   sebeúctu - narcista je „sám sobě legendou“)

   – tendence zveličovat své úspěchy

   – nepřiměřená potřeba obdivu

   – zjevný nedostatek empatie (nedokáže se vcítit do pocitů jiných lidí)

   – přílišná závist

   – trvalé přesvědčení, že jiní závidí jemu

   – panovačné, blahosklonné jednání

   – postoj nárokové mentality, která prostupuje jeho vztahy s lidmi.

   Pramen: Warshak, R. A.: Rozvodové jedy. Praha, Triton 2003 (str. 120).

   Vážným zájemcům o tematiku narcismu doporučujeme knihu Narcismus – vnitřní žalář od   Heinz-Petra Röhra. Praha, Portál 2001.

     

4. Bakalář, E.: Proč vlastně děti preferují své matky?  Československá psychologie (v tisku).

 

5. Richard Gardner, tvůrce konceptu „syndrom zavržení rodiče“, píše:

    „Jak lze i očekávat, dospělé děti se obyčejně a často automaticky staví na stranu matky.

    Ačkoli jsou dostatečně staré, aby porozuměly tomu, k čemu došlo, a i když rozvádějící se

    rodiče vyslechly a věci s nimi probraly, dospělé děti mají tendenci přiklánět se na stranu

    matky a vnímat ji jako někoho, kdo byl opuštěn, kdo byl obětí nebo s kým bylo nějak

    špatně  zacházeno. A to vše i v případech, kdy ani jeden z rodičů děti neprogramoval, a to

    ani málo. Tyto děti často popřou to, co by dokazovalo opak, a uvádějí propracované

    racionalizace na podporu stanoviska matky. Ačkoli taková jejich ospravedlňování nejsou

    fantastického či absurdního charakteru, jako vidíme u malých dětí, argumenty dětí již

    dospělých na podporu matky nejsou oproštěny od zkreslení a přehánění. Otcové se

    opětovně (již podruhé) cítí bezmocní a jako oběti. I když se už nejedná o ztrátu dětí

    v původním smyslu, pocit jejich odcizení stále přetrvává.“

   Gardner, Richard A.: The Parental Alienation Syndrom: A Guide for Mental Health and

    Legal Professionals. 2nd Edition. New Jersey, Cresshill, Creative Therapeutics, 1998

    (str. 124–125).

 

6. Francouzské matky … často mluví o únavě ze vší nerovnoprávnosti, jejíhož konce nelze dohlédnout. Přirozeně to vyčítají svým partnerům a ti buď nereagují vůbec, nebo jen chabě. Tato situace dobře známá většině žen nesmí zastírat situaci jinou, o níž se mluví jen zřídka: nechuť matek dělit se o „mámování“. Všechny výzkumy ukazují, že angažovanost otce závisí také na dobré vůli matky. Jenže hodně žen si nepřeje, aby se partner o děti více staral. Dvě ankety z let 1980 ukázaly, že otcům, kteří by se rádi více zapojili, se k tomu nedostalo povzbuzení: 60 až 80 % jejich manželek o to nestálo.

 

  Mnoho žen zdůvodňuje své odmítavé postoje neschopností manžela, který jim spíše přidělá práci, než pomůže. V hloubi duše však svou mateřskou převahu pociťují jako moc, on niž se nechtějí dělit; a to i za cenu fyzického a psychického vyčerpání… I mezi ženami, které tvrdí, že by si větší účast otce přály, může být ještě více dvojznačných pocitů, než výsledky oné ankety z roku 1982 naznačují. Russellovy práce o australských otcích, kteří pečují o domácnost a o děti, odhalily u jejich manželek hlubokou nespokojenost, která je zdrojem manželských třenic.

 

   Diana Ehrensaftová v přínosné studii o těchto nových rodinách ukazuje, že matky mnohdy na pouta spojující otce a dítě žárlí. Cítí se odstrčené a stěžují si, že se jim manžel nevěnuje tolik jako dítěti, což Ehrensaftovou přivedlo k závěru, že když matka ztratí svou přednostní roli, musí čelit myšlence, že dítě není prodloužením jí samé. Že patří někomu jinému a také se s ním identifikuje. Je to pocit ještě bolestnější, je-li dítě chlapec. Zvláštní je, že z ankety nevyplynula žádná symetrická žárlivost otce na diodu matky a dítěte.

  (Badinterová, E.: XY k O mužské identitě. Praha, Paseka 2005 (str. 170–171).

 

7. Deportace, přesun dětí do jiného místa pobytu buď bez vědomí tatínka, nebo i proti jeho   vůli je zcela pravidelným jevem. Jediným, nebo alespoň hlavním motivem takového aktu je přerušení nebo alespoň podstatné oslabení vzájemného vztahu dětí a jejich tatínka.

   Proč právě tatínka? Protože je to jediná další osoba (na světě), která má právo a také povinnost děti vychovávat. Každé jiné osobě může naše maminka říci: to nech, nechte na mně, to jsou mé děti, já jim rozumím, děkuji za připomínku, ale o tom si rozhodnu sama! Vlastnímu otci dětí to dost dobře říci nemůže, a proto pryč z jeho dosahu! A kam? Kamkoli kde lze jen trochu přebývat. Bývá to nový partner, rodiče naší maminky, prarodiče, nájemní, byt, azylový dům apod.

Možná se některým čtenářům bude zdát výraz deportace dětí příliš silný. Silný výraz by to byl pro děti hodně malé. O těch starších lze říci, že byly proti vůli druhého rodiče (tedy jedné ze dvou nejbližších osob, které dítě na světě má) vytrženy ze světa důvěrně známých míst, osob, kamarádů, spolužáků, učitelů, zdravotníků, sousedů apod. a zasazeny na místo pravidelně horší. Mamince nezbývá než zhoršení podmínek vysvětlit, a to přesvědčivě. Neváhá použít i těžkého kalibru: tatínek je násilník, vyhrožuje, že nás zabije, a určitě by se dopustil pohlavního zneužití dětí, má k tomu blízko.

Bakalář, E., Nytrová, O., Strachota, V.: O čem sní muži aneb jak to vidí otcové. Praha, Beta Books, 2005 (str. 165–166).

 

8. Mladá fronta dnes. 27. 12. 2006, str. A1. Dříve se běžně uváděly dvě třetiny návrhů.

 

9.  Jenny Fieldsová pracovala jako ošetřovatelka v Bostonské nemocnici, kam převáželi těžce zraněné letce za války. Jednoho  dne přivezli palubního mechanika Garpa, jehož mozek poškodily ostré tenké střepiny z flaku. Jenny Garpa ošetřovala a bylo nad veškerou pochybnost, že svá zranění nepřežije. Jedné noci došlo k této interakci:

  „Garp?“ zašeptala  Jenny. Shodila kombiné i kalhotky, sundala si podprsenku a stáhla deku.

  „Garp“ řekla Jenny. Chopila se jeho erekce a obkročmo na něj usedla. „Á“ vyjekl blaženě. Už mu chybělo i r. K vyjádření radosti i smutku mu zbyla jediná samohláska. „Á“ opakoval, když ho Jenny pojala do sebe a zůstala na něm sedět celou vahou.

  „Garp?“ zašeptala.“ Dobrý? Je to fajn, Garp?“

  „Fajn,“ přisvědčil zřetelně. Avšak bylo to jediné slovo, jež jeho poničená paměť vydala ve vší jasnosti právě v okamžiku, kdy v Jenny dospěl k vyvrcholení. Bylo to také první a poslední slovo, které ho slyšela promluvit...

  Jenny Fieldsová umyla Garpa i sebe teplou vodou a mýdlem v smaltovaném nemocničním umyvadle… Cítila se připravená k zasetí líp než obdělaná půda – dobře vyživená země – a cítila také, že Garp ji obdařil tak štědrou dávkou, jaká v létě vytryskne ze zahradní hadice… Vícekrát to s ním nedělala. Nebyl důvod.. Nenacházela v tom žádné zalíbení…

  Když jednoho dne neměla službu, seržant Garp zemřel…

  „Samozřejmě, že jsem něco cítila, když zemřel,“ napsala Jenny Fieldsová ve své slavné autobiografii.„Ale to nejlepší z něho bylo ve mně. Bylo to pro nás oba to nejvhodnější, jediný způsob, jak on mohl žít dál, a  jediný způsob, jakým já jsem chtěla počít dítě. Skutečnost, že ostatní svět to pokládá za nemorální akt, nyní jen dokazuje, že ostatní svět nerespektuje  práva jednotlivce.“

  Psal se rok 1943. Když začalo být Jennino těhotenství zjevné, ztratila místo.

  Irving, John: Svět podle Garpa. Praha, Odeon 2003 (str. 29–31).

 

10. Turkat, I. D.: Managment of Visitation Interference. The Judges Journal, No. 36, 1997

   (str. 14).

 

11. Badinterová, Elisabeth: The Myth of Motherhood. A Historical View of the Motherhood

    Instinct. Londýn, Souvenir Press, 1981 (str. XXII–XXIII).

 

12. Fromm, E.: Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu. Praha, nakladatelství Josefa Šimona   1996 (str. 119).

 

13. Levin, M.: Feminism and Freedom. New Brunswick, Transaction Publishers 1994 (str.  284)

 

14.  Negativa zde podáváme v maximálním zestručnění.

      A. Riziko dramatického vývoje v  případě „pohromy“ pro domácnost matka–dítě

      B. Riziko vzniku syndromu zavržení rodiče

          1/ Dítě ztratí téměř vše, co s druhým rodičem souvisí

          2/ U dítěte se zabrzdí a zdeformuje emocionální vývoj

          3/ U dítěte se zabrzdí a zdeformuje psychosociální vývoj

     C. Riziko nepříznivého vývoje dítěte  – s konkrétními, ověřitelnými ukazateli.

         Uvádíme výsledky výzkumu britské badatelky Rebeccy O´Neilové (Experiments in    Living. The Fatherless Family. Londýn, Civitas, 2002).

        1. Děti, žijící bez svého biologického otce, s vyšší pravděpodobností:

– žijí v chudobě a deprivaci, mají problémy ve škole, mají potíže vyjít s druhými, mají  zdravotní obtíže, jsou tělesně, citově či sexuálně zneužívány.

        2. Mládež v období puberty a po ní, žijící bez svého biologického otce, s vyšší   pravděpodobností:

– zakusí problémy se sexuálním zdravím, stává se neplnoletými rodiči, dopouští se přestupků, přečinů, kouří, konzumuje alkohol, užívá drogy, chodí za školu, bývá vyloučena ze školy, skončí školní docházku v šestnácti letech, má potíže s přizpůsobením.

        3. Mladí dospělí, kteří vyrostli bez svého biologického otce, s vyšší pravděpodobností:

           – nezískají zamýšlenou či přiměřenou kvalifikaci, budou nezaměstnaní, budou mít při trestné činnosti a vězněni, budou trpět dlouholetými emočními a psychologickými nižší příjem, budou závislí na sociální podpoře, budou bezdomovci, budou přistiženi problémy, budou mít zdravotní problémy, navážou partnerské vztahy dříve a spíše ve formě spolužití, budou rozvedeni nebo ukončí své soužití, budou mít děti mimo manželství nebo mimo jakýkoliv partnerský vztah. Potud O´Neilová.

    D. Další rizika

       (1) Znemožnění procesu tzv. triangulace

       (2) Eliminace poloviny pokrevních příbuzných dítěte ze scény

       (3) Položení základů korumpovatelné osobnosti (dítěte)

       (4) Zatrpklost, zahořklost  druhého rodiče

        Podrobnější údaje jsou uvedeny v Bakalář, E.: Rozvodová tematika a moderní  psychologie. Praha, Karolinum 2006 (str. 28-58). 

 

15. Ukázka odborných publikací s tematikou nepřítomnosti otce v rodině                           

     1/ Mitscherlich, A.: Auf dem Weg zur vaterlosen Gesellschaft. 1963.

     2/ Corneau, G.: Abwesende Väter – Verlorene Söhne. Solothurn, Düsseldorf, Walter-Verlag 1993.

    3/ Dennis, N.: Rising Crime and the Dismembered Family. Londýn, IEA Health and Welfare Unit, 1993.

    4/ Matussek, M.: Die vaterlose Gesellschaft. Rowohlt Buch 1998.

    5/ C. K.: Where is Daddy? Richmond, Virginia, Harbinger Press 2000.

    6/ Dennis, N., Erdos, G.: Families Without Fatherhood. Londýn, IEA Health and Welfare Unit, 2000.

    7/ Vyhledávač Google.com: na heslo fatherlessness nalezne  84 000 odkazů

                                          na heslo nepřítomnost otce  (v češtině) nalezne  81 200 odkazů  

                               (Odkazy jsme vyhledali dne 1. června 2007, na Mezinárodní den dětí.)

 

16. Daniel Amneus je profesorem angličtiny na Kalifornské státní univerzitě v Los Angeles. Text jsme čerpali hlavně z přebalu knihy The Garbage Generation, Alhambra, CA, Primrose Press, 1990. Podtitul knihy zní The Consequences of Destruction of the Two-Parent Family and the Need to Stabilize It by Strenghtening Its Weakest Link, the Father´s Role.

     První, druhý a čtvrtý odstavec epilogu jsme převzali z přebalu knihy, třetí se strany 37–38.