soudní praxe úpravy porozvodové péče o děti

 

Úvodem:

 

Nejčastější praxí v ČR bylo a zůstává umožnění kontaktu s tím z rodičů, kterému dítě svěřeno není, na dva víkendy měsíčně. Nadto je v praxi toto právo často tím z rodičů, které má dítě v péči, porušováno – přičemž soudy rezignují na vymahatelnost tohoto práva, čímž de facto sankcionují porušování zákona de iure. V mnoha případech je znemožňováno právo na druhého rodiče celá léta. Řada těchto případů je řešena u Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku. Rozsudky tohoto soudu pak odsuzují Českou republiku k náhradě škod. Škod, které by nevznikly, kdyby soudy neporušovaly zákon ČR, jakož i mezinárodní Úmluvu o právech dítěte, která je součástí ústavního pořádku ČR (sdělení číslo 104/1991 Sb.)

 

Parlament ČR v roce 1998 reagoval na soudní praxi zděděnou z totalitní doby – svěřování dětí po rozvodu do výlučné péče jednoho z rodičů omezování kontaktu s druhým rodičem na minimum, a tím znemožnění či omezení práva dítěte na oba rodiče.

 

Následující analýza ukazuje, jak je Zákon o rodině setrvačnou soudní praxí soustavně porušován, na statistických datech.

 

 

1. Realizace novely Zákona o rodině z roku 1998 §26 odst. 2 v soudní praxi

 

Novela Zákona o rodině (94/1963 Sb.) z roku 1998 měla praxi, porušující zájmy dítěte, porušující rovnost rodičovských práv i povinností, a v důsledku i poškozující ČR na mezinárodním poli, změnit zavedením společné a střídavé výchovy v § 26:

 

(1) Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.

(2) Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.

 

Tato zákonná úprava je tedy účinná cca 6 let. Úmysl zákonodárce ve formulaci dává soudům zřejmý pokyn, že v rozhodnutí o svěření do péče je přednostní zájem dítěte, nikoli rodičů. Zákon neupřednostňuje rodiče dle pohlaví nebo návrhu na svěření do své péče. Jinak řečeno, před zákonem jsou si rodiče rovni.

 

Z dostupných statistik Ministerstva spravedlnosti ČR je patrné, jak je rovnost rodičů před zákon naplňována v soudní praxi:

 

ROK:

CELKEM NEZLETILÝCH DĚTÍ PO ROZVODU RODIČŮ:

Z TOHO SOUDEM URČENO DO PÉČE %

 

 

MATKY

OTCE

STŘÍDAVÁ PÉČE

1998

31 921

93,4

6,6

-

1999

31 388

94,1

5,8

0,1

2000

28 236

91,6

6,8

1,6

2001

31 398

92,0

6,1

1,9

2002

31 681

92,8

6,1

1,1

2003

32 824

90,3

7,2

2,1

2004

22 516

90,1

7,7

2,2

 

 

Řečeno slovy:

1) Zákon není v praxi soudů naplňován. Je třeba připomenout, že v zákonodárné iniciativě Senátu Parlamentu ČR byla společná popřípadě střídavá péče navržena jako prioritní forma úpravy péče o děti po rozvodu. Tím by byl dán soudům zřetelnější pokyn, jak vůbec první potřebu dítěte v takové situaci, totiž právo na oba rodiče, zabezpečit. V konečném znění schváleném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR formulace nechala střídavou péči pouze jako možnost.

Formulace zákona však výslovně oba rodiče zrovnoprávňuje: podmínkou společné resp. střídavé výchovy je, že jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají o výchovu zájem.

 

Soudní praxe však vychází z dodatečné podmínky, kterou zákonodárce nikterak nestanovil a kterou si takříkajíc soudy dodatečně přimyslely k zákonu. V témže roce jako novela zákona proběhla školení soudců k jejímu výkladu. Školení probíhala v duchu komentáře vydaného JUDr. Novou a JUDr. Holubem, který k zákonu přičinil tento výklad: Podmínkou soudního schválení střídavé péče je souhlas obou rodičů. Tento výklad v praxi literu i duch zákona okamžitě zmařil. Je zřejmé, že rodiče, kteří se rozvádějí, a každý za sebe podává návrh na svěření dítěte do své péče, jsou eo ipso nepřátelé a nechtějí se o dítě „s tím druhým dělit“.

Takže se v 98% případů (viz tabulka) neshodnou, a soudy nadále ve starém duchu přidělují děti matkám.

 

Soudní praxe porušuje zejména § 26, odst. 4, který výslovně stanoví, že "soud dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů".

 

Nelze upřít, že určitý posun v soudní praxi nastal. Proti posledním roku zákona „bez střídavé péče" bylo v loňském roce svěřeno do výlučné péče matky o 3,3% méně. Extrapolujeme-li tento trend, je zřejmé, že pokud zákonodárce zřetelným způsobem nezmění soudní praxi, dojde tímto tempem k naplnění potřeby dětí mít oba rodiče (a zrovnoprávnění pohlaví) za 151 let.

 

 

2. Naplňování Úmluvy o právech dítěte při svěřování dětí do péče jednoho z rodičů v soudní praxi

 

Úmluva výslovně konstatuje, že hlavním právem dítěte je právo na oba rodiče. V článku 3 pak stanoví povinnost rodičů chránit zájmy dítěte tak, aby byl za všech okolností zabezpečen tzv. nejlepší zájem dítěte. Z toho plyne, že povinností rodičů vůči dítěti je zabezpečovat jeho právo na druhého rodiče.

Aby tato povinnost byla naplňována, vznikla úprava Zákona o rodině. Garantem práv dětí rodičů, kteří se rozvádějí a chovají se k druhému jako k nepříteli, musí být stát – jeho zákony, jeho soudy, jeho útvary péče o děti. Ty by měly dbát na to, že dítěti nevznikne celoživotní újma ztrátou rodiče jen proto, že se neshodl s druhým rodičem jakožto s manželem.

 

Mezinárodní Úmluva o právech dítěte je jako sdělení číslo 104/1991 Sb. součástí ústavního pořádku České republiky. To je také pravý důvod, proč je Česká republika žalována u Evropského soudu pro lidská práva, zatím byla odsouzena k jednomu odškodnému a další žaloby se vyvíjejí v její neprospěch.  Stát totiž nedokáže ochránit práva, která zaručuje vlastní ústavou – a to proto, že nechává soudy nejednat v zájmu dítěte.

 

Dle lékařů a psychologů je třeba, aby rodič (či jiná pověřená osoba) měl účinný vliv na výchovu dítěte, aby s ním trávil minimálně 30% času. Většina rozsudků o svěření dítěte do péče dává dítě tomu z rodičů, který ho nemá ve své péči, na víkendy v měsíci. Oddělení péče o dítě to charakterizují – citace ze soudních jednání – jako "široký styk" a "standard". Rodiče, který chce být se svým dítětem více, potom před soudy znevýhodňují jakožto "potížisty". Statistika této praxe ukazuje, v jakém zlomku je tímto způsobem soudy zabezpečování právo dítěte na oba rodiče.                                                                                      

 

Kvantifikace práva dítěte na rodiče – typický případ ze soudní praxe, září 2005:

Znalecký posudek konstatuje, že oba rodiče nezletilého šestiletého dítěte jsou stejně kompetentní. Rozsudek soudu svěřuje dítě do péče jednoho z rodičů, umožňuje mu "kontakt" s druhým rodičem každý sudý víkend od pátku 15.00 do neděle 17.00. Tj. prostým součtem 50 hodin, celkem 100 hodin = 13,7 % = 1/7 času za 1 měsíc. Ve skutečnosti zbývá na "kontakt" mnohem méně: výchova a péče o citový, rozumový a mravní vývoj dle litery zákona se zajisté neodehrává v noci. Potřebná doba spánku dle věku je lékaři a psychology jasně stanovena. Ve věku 6 let je to nejméně 11 hodin denně, tj. ze 24 hodin zbývá dítěti 13 hodin bdělého stavu. Tj. příděl rodiče dítěti dle předběžného opatření činí celkem 18 hodin bdělého času za víkend, za dva víkendy = 36 hodin.  Z měsíční doby připadá na bdělý stav 6 letého 390 hodin, 36 hodin z 390 je 9,2%. Rozsudek tedy tvrdí, že méně než 1/10 času dítěte je dostatečný kontakt s kompetentním a milujícím rodičem. To je ovšem pravý opak "práva dítěte na oba rodiče". Jestliže dítě potřebuje oba rodiče stejně – tj. alespoň v polovině času, rozsudek mu dává méně než 1/5 péče, kterou potřebuje ke zdravému vývoji osobnosti.

 

V tomto smyslu je soudní praxe nepřetržitým porušováním Zákona o rodině: zákon hovoří o  výchově a  péči, rozsudky hovoří o "kontaktu" a "styku". "Kontakt" a "styk" jsou skutečně opakem péče a výchovy. Soudní praxe porušuje zejména § 26, odst. 4, který výslovně stanoví, že "soud sleduje především zájem dítěte", a tím samozřejmě Úmluvu o právech dítěte, kterou tento paragraf v dobré víře měl sanovat.

 

 

3. Ignorace Zákona rodině, §27 odst. (2) v soudní praxi:

 

Častým jevem je bránění styku dítěte s rodičem, kterému toto nebylo svěřeno péče. Je to jednání protizákonné, porušující i konkrétní rozsudky povolující "styk". Jeho se týká většina kauz u Evropského soudního dvora. Jsou rodiče, kteří neviděli svoje dítě od rozvodu do jeho dospělosti ani jednou. Soudy prostě nevymáhají ani to právo, které svými rozsudky garantují.

 

Zákonodárce této praxi položil meze v odst. 2 §27: "Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud

je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí.

 

Statistika je zde jednoduchá: ze soudní praxe není znám ani jeden případ, kdy by soud této nezákonnosti zabránil změnou svěření do péče.

 

 

4. Důsledky porušování zákona o rodiče na vývoj dítěte

 

Negativní důsledky této praxe byly mnohokrát ověřeny lékařskými a psychologickými výzkumy. Konkrétní ověřené ukazatele např. z rozsáhlé britské studie z roku 2002 *)

 

Riziko nepříznivého vývoje dítěte:

a) Děti, žijící bez svého biologického otce, s vyšší pravděpodobností:

– žijí v chudobě a deprivaci, mají problémy ve škole, mají potíže vyjít s druhými, mají zdravotní obtíže, jsou tělesně, citově či sexuálně zneužívány.

 

b) Mládež v období puberty a po ní, žijící bez svého biologického otce, s vyšší pravděpodobností:

– zakusí problémy se sexuálním zdravím, stává se neplnoletými rodiči, dopouští se přestupků, přečinů, kouří, konzumuje alkohol, užívá drogy, chodí za školu, bývá vyloučena ze školy, skončí školní docházku v šestnácti letech, má potíže s přizpůsobením.

 

c) Mladí dospělí, kteří vyrostli bez svého biologického otce, s vyšší pravděpodobností:

– nezískají zamýšlenou či přiměřenou kvalifikaci, budou nezaměstnaní, budou mít nižší příjem, budou závislí na sociální podpoře, budou bezdomovci, budou přistiženi při trestné činnosti a vězněni, budou trpět dlouholetými emočními a psychologickými problémy, budou mít zdravotní problémy, navážou partnerské vztahy dříve a spíše ve formě spolužití, budou rozvedeni nebo ukončí své soužití, budou mít děti mimo manželství nebo mimo jakýkoliv partnerský vztah.

 

Riziko vzniku syndromu odcizení (zavržení) rodiče *):

a) Dítě ztratí téměř vše, co s druhým rodičem souvisí

b) U dítěte se zabrzdí a zdeformuje emocionální vývoj

c) U dítěte se zabrzdí a zdeformuje psychosociální vývoj; později u dítěte dochází k narušení vztahu k autoritám vůbec.

 

Riziko poškození duševního zdraví rodiče, kterému dítě "nebylo svěřeno do výchovy":

Logickým důsledkem je deprese, onemocnění, které postihne asi ¾ těchto rodičů. Rodič se dostává do chronického stresu, objevuje se u něj zatrpklost a hlubší nedůvěra vůči lidem a institucím. Dochází i ke zhoršení úrovně mezilidských vztahů, produktivity práce, někdy i společenského postavení a zdravotního stavu. Pravidelně se objevuje pocit ztráty životního smyslu někdy i zvýšená konzumace alkoholických nápojů a farmak a agresivita nepřiměřená dané konkrétní situaci.

 

ZÁVĚR:

 

Zákonodárce novelou zákona o rodině sledoval napravení pokřivené soudní – a v důsledku toho životní – praxe, která chronicky porušovala Mezinárodní úmluvu o právech dítěte jakožto součásti ústavního pořádku ČR.

 

5 let existence novely v soudní praxi ukazuje, že soudy vzaly na vědomí zavedení společné či střídavé výchovy ve 2% případů. Tím jakoby říkaly, že 98% dětí nepotřebuje oba rodiče. Zákon je buď ignorován, nebo překrucován výkladem, který ho nuluje, nebo obcházen nevymáháním vlastních rozsudků soudy.

 

Tato situace vyzývá k tomu, aby zákonodárce v době co nejkratší upravil formulace Zákona o rodině tak, aby soudy by zákonem výslovně povinny zajistit právo dítěte na oba rodiče. Zejména:

 

V §26, odst. 2:

Je třeba ustanovit společnou resp. střídavou výchovu jako prioritní. A to formulací, že svěření do výchovy pouze jednoho z rodičů je opatřením výjimečným, aplikovaným pouze za přísně taxativně vymezených podmínek, jako je nekompetence rodiče z důvodů kriminálního recidivismu, chronického alkoholismu, týrání dítěte apod.

 

V §26, odst. 4:

Povinnost soudu dbát na základní právo dítěte na oba rodiče přesnou kvantifikací času, po který je dítě s každým z rodičů. Odchylky od rovného rozdělení musí být taxativně dány hrubou nekompetencí rodiče. Omezení času na jednoho z rodičů, jsou-li oba k výchově způsobilí, nesmí být méně než 30% času dítěte.

 

K §26: Formulace zákona je dostatečná, chybí však sankce jeho porušování. Zákonodárce by měl spíše stanovit povinnost soudů vyššího stupně předcházet jeho porušování u soudů první instance.

 

 

V Praze 12. 10. 2005

 

 

PhDr. Jiří Tyl, klinický psycholog
Soudní znalec v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie,

v oboru školství a kultura, odvětví psychologie.

Profesor University of New York in Prague
             

 

 

 

Kontakt:

Tel. 602 224 964
Tyl@chello.cz

 

U dejvického rybníčku 10

160 00 Praha 6