STÁT AŽ DOSUD POŠKOZOVAL SOUKROMÉ  I  NÁRODNÍ ZÁJMY

Často čteme, že se připravuje nový občanský zákoník o němž je třeba diskutovat.  Vyjasněme si, jaký poměr  k rodině až dosud zaujímá stát. Není to až zas taková legrace.

 Prognostik Valtr Komárek, nar. 1930 v Hodoníně, absolvent Ekonomického institutu v Moskvě v autografické beletrii Kronika zoufalství a naděje, d II.  na str. 83 parafrázuje slavnostní řeč oddávajícího, jíž sám hodnotí jako bombastickou. Přesto dobře vystihuje dobové stranické  nazírání na filozofické hodnoty masového kolektivismu, který si  RODINU, jako „novou“ společenskou jednotku  zcela usurpoval. Přenesme se do doby Komárkova sňatku, právě  po smrti J.V. Stalina a slyšme řeč státu ústy oddávajícího, sluchem páně Komárkova:

„Překračujete práh individuálního, nebezpečným egoismem těhotného života a vstupujete do bran manželství, jsoucího již kolektivem, a jak si všich­ni přejeme, kolektivem socialistickým, v němž každý každému pomáhá a manžel manželce i manželka manželovi jest soudruhem.

Však nad nimi svítí rudá hvězda naděje, že tento soudružský kolektiv se rozroste a přibude miminko, první, druhé i třetí, neboť populační politika naší strany směřuje k růstu populace státu, kterážto roste až s třetím dítětem, protože dvě děti znamenají pouze náhradu za vás, neboli, jak my marxisté říkáme, je to pros­tá reprodukce, zatímco naše strana vyžaduje reprodukci rozšířenou!"

Celá řeč pak gradovala až k „praporům komunismu", kdy „na rozdíl od kapita­lismu, ve kterém mladá manželství zápasí s drahým nájemným, ba často nemají ani byt, ani práci, u nás je společnost k novomanželům velkoryse štědrá, přiděluje jim levné byty, zabezpečuje jim práci, a naše péče o matku a dítě je nejlepší na světě.

Proto manželství znamená též odpovědnost před celou společností, jejíž péči mladí manželé musejí čestně vracet a podílet se na velkém díle výstavby socialismu v naší drahé vlasti.

 Tím se ten dobrý člověk (V. K. tu  má na mysli funkcionáře NV, pozn. Ši.)  vydal z posledního, sotva měl ještě sílu, aby se zeptal, zda si jeden druhého berou za manžela, a zamumlal, že „tímto aktem je jejich manželství uzavřeno". Pak se konečně odmlčel…

 

Podle Komárkova  vyprávění usuzujeme, že  šlo spíše o stranickou novořeč, informační odraz, jenž ani novomanželé nebrali příliš vážně,  a  tak tak, že nevyprskli smíchy. Jejich rodiče byli dojatí, ale dle jeho svědectví v Československu dále vládli pevnou rukou profesionální stalinisté. 

            Od uchopení moci komunistů  po druhé světové válce, kdy měli MV a  zejména pak od roku 1948 a dále v r. 1950, kdy vstoupil v platnost  nový Občanský zákoník,  se mnoho nezměnilo.  Občanský zákoník (OZ) vytvořený podle sovětského vzoru,  zcela libovolně  zasahoval  do majetkových i osobnostních  práv občanů a celých rodin,  včetně knihování majetku a tato  filozofie v legislativě setrvala.  S  tímhle pojetím státní nadřazenosti a totality se v často hluboce  privátní  sféře občanů,   se v rodinném právu  setkáváme dodnes. Ba co hůř, je zcela zažité a běžné! Nejdivočeji  však stát dominuje svou arogantní mocí, pod průhlednou záminkou ochrany práv dítěte. Možnost vzniká  v rozvodovém řízení a po něm. Tu absolutistický útisk otců a jejich potomků státem,  konce nebere...

            Jak k tomu došlo? Všemožnými cestami. Stát postupně do svých agresivních počinů proti rodině,  (v zájmu budování světlých zítřků),  zapojil systém regulace podnikání, bydlení, vzdělávání, zdravotnictví a důchodů.  Došlo k  omezení svobod občanů. Ve spektru ideologů  tak nenápadně byla  přímo RODINA. Náhle mohl státní „aparátčik“, soudce či  úředník soukromí lidí ovládat. Přes tyhle fámuly, ale také svoje soudní znalce z oboru tzv. pomáhajících profesí, Ti velmi brzy tvoří odbornou podezdívku soudů proti otcům. Náhle hned v r. 1952 máme co činit s lékaři, psychology a psychiatry, kteří se vyjadřují k tomu, kolik může otec vydělávat a platit na alimentech(!). Dokonce bylo později rodinnou legislativou, zejména v roce 1963 a po něm  podle sovětského vzoru přitvrzeno.Trvá to dodnes. Co na tom, že slábnoucí  sociální stát už není schopen zajistit otcům práci? Že nestojí na základech státu právního ale tyto deviantně  překrucuje? Že otce, neschopné dostát svým povinnostem – protože svoje děti ani nevídají -  dokonce  kriminalizuje?

            Odborná sféra státem všelijak preferovaných institucí hluboce eticky selhává už v tom, že potvrzuje tezi kam vítr tam plášť. Nadále, zcela v souladu s komunistickou filozofií zastydlých marxistů  vytvářejí soudci z rozvodových pří  antagonistické rozpory, podle nichž je muž, otec, „patriarcha“  ženě tím nejstarším a nejzavilejším nepřítelem , a tak brání i vznikající „nové“  (rozuměj socialistické) společnosti v rychlém vývoji k rovnosti práv. Podle nich má žena pracovat, aby přinášela do systému daně pro státní rozdělovače soukromých i státních financí. Tedy žádné vaše děti otcové! Stát to je, kdo rozhoduje jak,  kolik  a kdy máte platit, zda vůbec je smíte vídat a  jaké míra dědictví jim připadne. Všechno prosím, bez vašeho soukromého názoru je li třeba etické vyplácet  synka, jenž vás na potkání uráží.

Není divu, že za takových poměrů se státní úředníci a soudci přemnožili jako králíci!

PRO BUDOUCNOST ČESKÉHO NÁRODA.

 jakožto národa malého a navíc svazovaného celou byrokracií, svojí  justiční mafií a jejím klientelismem,  je  poměr státu k fenoménu rodiny  existenční .

Proto měřítkem pro přípravu nového občanského zákoníku musí být současně  vztah státu k otci a k celé  jeho RODINĚ a nikoliv státní uzurpace rodiny a soukromých práv. Nejsme v komunismu, a také tam být nechceme a ani nebudeme. Byla to totalita! Rodina není státním majetkem, jak se domnívají mnozí retardovaní soudci a sociální úředníci.

 Mluví li se tu o otázce ženské, musí jedním dechem hovořit o mužské problematice, zejména pak plnoprávném otcovství. Protože rodina je přeci systém! Nejde v něm ani tak  o lásku, ale o zodpovědnost. Manželství je přeci smlouva mezi dvěma občany jako každá jiná. Nejsme státní vazalové. Nepotřebujeme vědátory, kteří by prolézali soukromí naše a našich dětí.

Stejně  jako dětská problematika je záležitostí přirozeného otcovství a stát nemá placet k tomu,  aby dítě na jeho právech i psychicky  poškozoval! Vše o čem jsem tu v posledních  dvou odstavcích  psal, musí být  naprosto integrovanou součástí rodinné i celé sociální politiky, předchozími desetiletími  v komunistickém  nazírání tolik deformované. Jinak našim dětem a budoucnosti státu přenese OZ připravovaný  MS ČR a min.Pospíšilem jen další  a mnohem útrapy a nedůstojné trapnosti, v nichž žijeme dosud..           

Stát až dosud poškozoval soukromé i národní zájmy, a to se musí změnit!

                                                                                                                        Zbyněk Šimůnek