Zametou  soudci nahrávku jako důkaz   pod koberec?

ÚPADEK ČESKÉ JUSTICE

 

Mezi uznávané důkazy patří u českých soudů zvukový  záznam. Ani ne tak u procesů civilních, jako u trestních. Jenže,  to platilo pro řádné, nezpolitizované  soudnictví…

            Poprvé byl zvukový záznam jako důkazní prostředek  u soudu použit ještě před II. světovou válkou. Tehdy šlo o usvědčení maďarského špióna Emericha Kalmana. Ten pocházel ze zámožné maďarské rodiny, žijící na Slovensku a byl v Čechách profesionálním vojákem. Na základě korunního důkazu – kontrarozvědkou nahraného doznání – byl vojenským odsouzen k trestu smrti. Podotýkám, že první republika měla ještě nepolitické soudnictví…

            Jenže, po válce už bylo jinak. Řada soudců se stala kvůli svojí kariéře justičnímu vrahy. Poválečná komunistická  justice ovšem zneužívala vše, a také nahrávky. Poprvé hned v procesu s  národním hrdinou gen. Heliodorem Píkou. Byl odsouzen k trestu smrti prokazatelně díky voj. zpravodajství, jeho šéfovi  Bedřichovi Reicinovi a jeho podřízenému plk. Karlovi Vašovi. Ten druhý, ve vykonstruované  cause vystupoval zprvu jako 1.vyšetřovatel, pak 2. jako prokurátor a nakonec coby 3. soudce. Straníci předložily zfalšované záznamy a za pomoci dalších podvržených dokladů a dvou znalců předvedli veřejnosti monstrproces. Vše skončilo  21. června 1949 kdy byl statečný generál popraven. Sám generál Píka  v jednom motáku zdůraznil, že jde o politický proces. Když však šlo o soud s justičním vrahem Karlem Vašem, byla MS Praha poskytnuta mgf. nahrávka přímé svědkyně justičního zločinu, sekretářky Bedřicha Reicina,  později jeho  pol. vězenkyně paní Heleny Řičicové Uhlířové, kterou se nynější postkomunističtí páni soudci použít jaksi ani neobtěžovali….

            Od té doby takových politických procesů bylo tisíce. Krvavých i těch bez šibenic, nekrvavých, přesto hnusných…  Byť nekončily vždy provazem, ale měly vždy nějaké důsledky. Je to smutné, ale tento stav trvá dodnes. Např. téměř všechny procesy na základě tzv. „rodinného práva“ je nutno kvůli stranicko-státní  filosofii zákona o rodině pokládat za komunistické justiční svinstvo.   Bývá v něm imanentně přítomna snaha přirozeného otce  zbavit výchovného vlivu na svého potomka nebo lépe,  jej dokonce  kriminalizovat. Tak, jak tomu je  příkladně u nynějšího případu Mgr. Pavla Štičky a mnoha jiných…

            Naopak, když se české totalitní justici  politicky hodí  do karet, zvukovou nahrávku prostě nepoužije, jak se říká, „zamete jí pod koberec“. Zejména pak tehdy, svědčí li záznam ve prospěch otce. Jsou případy justiční tendence otce alespoň  pokutovat, když druhá strana „bývalka“ vyjde soudu jen trochu vstříc. Za co? Třeba jen za to, že si nahrává své dítě!             Taková causa však  neprošla u Vrchního soudu v Praze  samosoudkyni A. Žákové, když projednávala žalobu Radky Paterové, navzdory tomu, že nahrávka sloužila pravdě. Přesněji řečeno, jen zabraňovala lhaní. Protože však se v ČR na soudech pravda není domovem,  jsou našim soudům zvukové záznamy obecně  nebezpečné.

            Dnes vyvstává otázka, jak naloží Obvodní soud v Praze 6, v senátu vedeném jeho předsedkyní JUDr. Naděždou Brčákovou se zvukovým důkazem  Mgr. Pavla Štičky? Tahle nahrávka smyšlenou obžalobu nejen vyvrací, ale máchá všechny strůjkyně jeho uvazbení a dalšího pronásledování v bahně jejich vlastních nesmyslů. Jsme u toho: obžaloba 1. býv. manželky  a  2. nynější „korunní“ svědkyně obžaloby, zároveň údajně  též  3.  „poškozené“  mladé dámy, tedy této nesvaté trojice je pustou státně-politickou konstrukcí!!!

            Proč se k nim vracím? Ukázal jsem, že justice má svoje zkušenosti, ale i stále živé tradice, jež zatvrzele komunisté popírají.Ideologicky, násilně, mocí státu,  popírají vznesená fakta, poškozují samotný smysl práva ve společnosti.

              Turkovy „POČÁTKY ČESKÉ VZDĚLANOSTI „ dílo vydané ještě za tvrdé totality v tzv. „normalizaci“  v Praze 1988, předkládá  evropsko-české   základy  přirozené zákonnosti.  Navzdory tomu, že už před tisíci lety(!) v této zemi, její  první právní památka, spis s titulem  „ZÁKON SUDNYM LJUDEM“ , připisovaný dokonce přímo věrozvěstovi, a to sv. Konstantinovi (7. podkapitola) souhrnně uvádí, že svědectví příbuzných a blízkých nelze bráti příliš vážně. Dvanáctá kapitola zakazuje svědectví z doslechu, a to i županům. Kapitola 18. - opět citováno podle  díla nositele Herderovy ceny za vědecký výzkum Rudolfa Turka, …“káže nevěřit rodičům a dětem(!), mluví li proti sobě“.  Závěrečná kapitola se týká pří mezi manželi, a také hovoří o ženě, chystající ba svého muže úklady o život. Nic nového pod sluncem! Zkrátka, už ranní křesťané už měli s lidskou povahou své nepopíratelné právní zkušenosti.Tady ovšem rádi postkomunističtí soudci zapomínají, zůstávají slepí vůči holé pravdě, zjevené už věrozvěsty už  před více než tisíci léty.

Jaký to úpadek české justice!

           

            Rodina jako fenomén  je plný různých rozporů. Skutečných i pomyslných. Byla a je českou právní totalitu,  hlavním rejdištěm zneužívání státní moci v soukromí občanů, a také zdrojem snadných a legalizovaných, nikoliv však legitimních zisků pro postotalitní justici.   Podaří se jí i tentokrát zamést jeden z hlavních důkazů, - magnetofonový záznam Mgr. Pavla Štičky - dosud opomíjený, pod koberec? Uvidíme… ZBYNĚK ŠIMŮNEK

 

Uvodni strana.