2. Styk dítěte s druhým rodičem: nový pohled  na starý problém

V kapitole jsou blíže popsány čtyři okruhy vážných důvodů, proč má probíhat porozvodový styk dítěte s druhým rodičem. (Termín „styk“ vznikl na začátku hluboké totality, v roce 1949. Stejné slovo se používalo pro styk s nepřátelským agentem, užívá se jej pro dotek infikovaných osob nebo infikovaného materiálu a také  pro policejní nebo alespoň úřední popis sexuálního aktu. Celkem nic pozitivního. Doufejme, že brzy nalezneme lepší.) V této kapitole budeme pod tímto označením rozumět spíše smysluplný, láskyplný a pravidelně posilovaný vzájemný vztah dítěte a rodiče. Širší a přesvědčivější zdůvodnění jinde nejspíše nenalezneme. Pozoruhodný je výčet skrytých motivů, které operují proti takovému vztahu. Text nám pomůže při formulování důvodů pro realizaci a posilování takového vztahu, např. pro úřední účely anebo při rozhovorech s rodiči.

 

I. Úvodem

V České republice se v r. 2003 rozvedlo celkem 32 824 manželství (z toho na návrh ženy

21 723, tj.  66,2 %). Z celkového počtu byly zhruba dvě třetiny (20 706) s nezletilými dětmi.  Rozvodovou situací (nejméně opatrovnickým soudem) prošlo celkem 32 468 dětí. Do výchovy matky bylo svěřeno 29 321 dětí (90,3 %), do výchovy otců 2 343 dětí (7,2 %), do společné a střídavé výchovy rodičů  690 dětí (2,1 %), jiné osobě 114 dětí (0,35 % ).

Rozsudkem opatrovnického soudu, který – podle nové úpravy rodinného práva od roku 1998 – musí předcházet rozsudku o rozvodu manželství, se někdy upravuje styk nezletilého s rodičem, jemuž nebyl svěřen do výchovy, někdy se neupravuje a rozsah styku se ponechává na dohodě rodičů. Vzájemný poměr obou typů rozsudků − tedy rozsudky s upraveným

a neupraveným stykem − neznáme, statistiky to zřejmě nezajímá.

Nežijí-li spolu rodiče nezletilého (ať již se rozvedou, nebo ne), pak styk dítěte s druhým rodičem, tedy s tím, jemuž dítě nebylo svěřeno do výchovy, může probíhat bezproblémově nebo problémově, a to nezávisle na tom, zda rozsah styku byl soudně vymezen či nikoli. Ani poměr bezproblémových styků k problémovým nebyl u nás nikdy zjišťován a tedy není ani zachycen. Pokusíme se přesvědčit příslušný úřad o nutnosti statistického zpracování tohoto zřetelného ukazatele občanské vyspělosti, jehož dopad je sociálně mimořádně důležitý.

V zákoně o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění je nyní v § 31 mj. uvedeno:

1/ Rodičovská zodpovědnost je souhrn práv a povinností:

a) při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj,

b) při zastupování nezletilého dítěte,

c) při správě jeho jmění.

2/ Při výkonu práv a povinností, uvedených v odstavci 1/, jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled, odpovídající stupni jeho vývoje.

Z Poznámek k § 31:

Ustanovení odst. 2/ poprvé reflektuje právo a povinnosti rodiče při výchově dítěte, zakotvené především v Úmluvě o právech dítěte 1. Povinnost rodičů chránit zájmy dítěte tak, aby byl za všech okolností zabezpečen tzv. nejlepší zájem, vyplývá z jejího článku 3.

Citovaná úmluva klade zvláštní důraz na skutečnost, že děti vyžadují speciální péči a ochranu. Tento stav odráží závazek státu, zakotvený v článku 5, respektovat odpovědnost, práva

a povinnosti rodičů, směřující k zabezpečení orientace a vedení odpovídající vývojovým schopnostem dítěte. Podle článku 29 musí výchova dítěte směřovat k rozvoji osobnosti dítěte, jeho nadání, rozumových a fyzických schopností, k přípravě na aktivní život v dospělosti při zdůraznění respektu k základním lidským právům a k posilování úcty ke svým rodičům. Také z tohoto právního ustanovení vychází znění § 31 odstavce 2.

Uvedená mezinárodní úmluva o právech dítěte a náš zákon o rodině zdůrazňují rozhodující roli (§ 32 odst. 1) obou (§ 34 odst. 1) rodičů ve výchově, v ochraně, v rozvoji dítěte a také

v péči o něj. Není-li v této věci dohoda rodičů (manželů, nesezdaných nebo rozvedených), rozhodne soud a rozsah styku vymezí. Není-li styk dodržován, jinými slovy je-li mařen, soud má možnosti uplatnit sankce proti tomu, kdo styk maří. V opatrovnickém řízení ukládáním sankcí, v trestním řízení při stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí.

 

II. Bližší analýza možných důvodů

V myšlenkovém experimentu se můžeme zamyslet nad důvody, proč zákonodárci – opřeni

o stanoviska odborníků – připravili i náš současně platný zákon o rodině v jeho současném znění. Máme na mysli zejména tu část, že dítě má mít smysluplný vztah i k tomu rodiči, se kterým nebydlí ve společné domácnosti.

 

--------------------------

1Úmluva je jako sdělení číslo 104/1991 Sb., součástí ústavního pořádku České republiky.

Přípravy zákona, jednání, argumentace pro a proti a hlasování se zúčastnil jen jeden z autorů této kapitoly (D. N.). I s tímto omezením se pokusíme odhadnout důvody, proč byla pasáž

o účasti i druhého rodiče na výchově dítěte takto připravena a poslanci schválena. Můžeme si

představit zcela banální příklad rozvodu rodičů s devítiletým chlapcem (průměrný věk dítěte) s tím, že soud svěří dítě do výchovy matce, i když otec také žádal o jeho svěření. Žádná výraznější psychopatologie není přítomna.

Náš zorný úhel bude zájem dítěte, tak jak byl – byť velmi stručně – vymezen, nikoli zájem

a potřeby rodičů. Zaměříme se na možná rizika pro vývoj dítěte a jejich prevenci a použijeme běžnou hovorovou řeč, ne abstraktní právní výrazy, s nimiž se tak často setkáváme v úředních textech.

 

A. Riziko dramatického vývoje, případně „pohromy“  pro domácnost  matka dítě

1. Matka může vážně onemocnět, utrpět úraz nebo dokonce zemřít,

2. matka se může stát závislou na návykových látkách (alkohol, drogy …),

3. matka může „sklouznout“ na dráhu trestné činnosti a v následku toho je vězněna,

4. domácnost matka – dítě může stihnout živelní pohroma (povodeň, požár atd.),

5. domácnost matka – dítě může přijít o podstatnou část majetku, úspor (krádež, loupež, vytunelování banky atd.).

Riziko negativních dopadů nepřítomnosti biologického otce v prostředí, v němž dítě vyrůstá, se sníží, udržuje-li dítě k otci láskyplný, smysluplný a samozřejmě pravidelně kultivovaný vztah.

 

B. Riziko vzniku syndromu zavržení rodiče2

Rozvinutý SZR, který odhadujeme přibližně na 25 % u dětí svěřených do výchovy jednomu

 z rodičů, má samozřejmě i průvodní důsledky tohoto jevu. Každoročně jde o zhruba 7 600 dětí. Ale i u ostatních dětí se objevují dílčí či mírnější projevy tohoto syndromu zavržení rodiče. Zcela bezproblémové vztahy k druhému rodiči jsou u nás po rozvodu spíše výjimkou, týkají se zhruba 15 % uvedené dětské populace. Ale vraťme se k důsledkům SZR.

 

---------------------

2Syndrom zavržení rodiče (SZR) nastoluje nezákonný stav, neboť podle ustanovení § 35 zákona o rodině je dítě povinno své rodiče ctít a respektovat.

 

l. Dítě ztratí téměř vše, co s druhým rodičem souvisí

Ztráty se týkají hmotných statků, výchovného a vzdělávacího působení, praktické pomoci

v různých životních fázích či situacích apod. Zavržený rodič by mnohdy takovou pomoc svému dítěti rád poskytl. Je k tomu motivován nejen různými společenskými tlaky, ale zejména obecně známými genetickými mechanismy. Jeden z jejich projevů v našem vědomí je i silný emocionální zájem o úspěch vlastního potomka, „své krve“. Tento zájem se projevuje obdobně u matek i otců a samozřejmě i u jejich pokrevních příbuzných, byť již v menší míře.

 

2. U dítěte se zabrzdí a zdeformuje emocionální vývoj

a) Dítě je programováno, aby potlačilo původní pozitivní emoce k nyní zavrhovanému rodiči. Navíc potlačení či vytěsnění emocí pravidelně vede ke vzniku celé škály trýznivých psychopatologických symptomů, které odčerpávají značný díl psychické energie.

b) Dítě je programováno, aby dávalo volný průběh emocím nenávisti, podloženým jen slabými, neopodstatněnými či absurdními argumenty a za úplné absence pocitů viny. Takové programování rovněž zamezí možné korekci, sebereflexi apod. (Takto asi vzniká živná půda pro fanatismus.)

c) Dítěti se podstatným způsobem naruší jeho sebedůvěra; vštípí se mu totiž do citového života přesvědčení, že jeho druhý rodič je špatný, závadný. Později se dítě v hodinách biologie ve škole dozví o dědičnosti, chromozomech, genech a tedy také o tom, že přesná polovina jeho genetické výbavy, „jeho krve“, je ze závadného, veskrze ničemného člověka. Sebedůvěra a sebehodnocení dítěte tak utrpí citelnou a trvalou ránu.

 

3. U dítěte se zabrzdí a zdeformuje psychosociální vývoj

a) Dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sexuální identity a role. Programuje-li matka (zdaleka nejčastější případ), pak chlapci jsou – mnohdy nevratně – poškozováni v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy s otcem, a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy. Programuje-li otec, pak se popsaný obraz pouze zrcadlově mění.

b) Dítěti je narušen vztah k autoritám, snížena schopnost sociální diferenciace. Je špatné, když dítě začne bez vážné příčiny nenávidět nějakou osobu v relativně neutrálním postavení, např. učitelku hudby, a když to rodiče tak ponechají. Je však mnohem horší, když se tak děje vůči osobě, jež dítě miluje a která je současně jednou ze dvou nejdůležitějších osob, jež dítě na světě má. V tom spatřujeme tragický prvek SZR, naznačující, že programující rodič „jde přes mrtvoly“.

Zavržený rodič má vůči dítěti i postavení legitimní autority; později tak u dítěte dochází

k narušení vztahu k autoritám vůbec, neboť tento základní modelový vztah je hluboce zpochybněn. Navíc  SZR operuje tak, že nepřátelství a nenávist se rozšíří na všechny příbuzné zavrženého rodiče. Vliv tohoto „tréninku“ působí ještě dál, dítě získá pohotovost se obdobným způsobem  chovat i ke všem dalším „nepohodlným osobám“.

c) Dítěti je znemožněno, aby zažilo tolik potřebný model slušné, civilizované domluvy i za ztížených podmínek mezi dvěma různícími se stranami. Dítě, které takový model má, je mnohem lépe vybaveno pro svůj budoucí život.

d) Dítě ztratí významnou část dat k vytváření své identity, řečeno jinými slovy, ze strany zavrženého rodiče ztratí polovinu informací typu odkud pochází, jaké má předky, co dělali, čím vynikli apod. Tyto genealogické informace jsou dítěti upřeny, v nejlepším případě (začne-li se s programováním, až když je dítě starší) zůstávají v jakémsi zakázaném území,

 v němž se pátrání nedovoluje.

e) Dítě, které původně milovalo oba rodiče, projde zkušeností „brainwashingu“, která je hluboce ovlivní. Vytváří se tak u něj „falešné já“, nepravé a zdeformované jádro vlastní osobnosti, což je celoživotně poznamenává.

Bližší v odborné literatuře (např. Bakalář, Nováková, Novák, 2002; Gardner, 1998, 2001).

Riziko vzniku syndromu zavrženého rodiče se sníží, udržuje-li dítě k druhému rodiči láskyplný, smysluplný a samozřejmě pravidelně kultivovaný vztah.

 

C. Riziko nepříznivého vývoje dítěte − s konkrétními, ověřitelnými  ukazateli

U syndromu zavrženého rodiče jsme uváděli postižení dítěte ve třech rovinách, a to na obecnější úrovni. V tomto třetím okruhu uvedeme výsledky širšího výzkumného šetření britské badatelky O´Neillové a jejího týmu (2002). Uvedená vyšší pravděpodobnost je na hladině statistické významnosti, běžně užívané ve vědeckých pracích.

1. Děti, žijící bez svého biologického otce, s vyšší pravděpodobností:

– žijí v chudobě a deprivaci, mají problémy ve škole, mají potíže vyjít s druhými, mají zdravotní obtíže, jsou tělesně, citově či sexuálně zneužívány.

2. Mládež v období puberty a po ní, žijící bez svého biologického otce, s vyšší pravděpodobností:

– zakusí problémy se sexuálním zdravím, stává se neplnoletými rodiči, dopouští se přestupků, přečinů, kouří, konzumuje alkohol, užívá drogy, chodí za školu, bývá vyloučena ze školy, skončí školní docházku v šestnácti letech, má potíže s přizpůsobením.

3. Mladí dospělí, kteří vyrostli bez svého biologického otce, s vyšší pravděpodobností:

– nezískají zamýšlenou či přiměřenou kvalifikaci, budou nezaměstnaní, budou mít nižší příjem, budou závislí na sociální podpoře, budou bezdomovci, budou přistiženi při trestné činnosti a vězněni, budou trpět dlouholetými emočními a psychologickými problémy, budou mít zdravotní problémy, navážou partnerské vztahy dříve a spíše ve formě spolužití, budou rozvedeni nebo ukončí své soužití, budou mít děti mimo manželství nebo mimo jakýkoliv partnerský vztah.

To jsou výsledky práce týmu Rebeccy O´Neillové, jejíž studie se zaměřila na nepřítomnost otců.

Riziko negativních dopadů nepřítomnosti biologického otce − ale samozřejmě i matky  − v prostředí, v němž dítě vyrůstá, se sníží, udržuje-li dítě k oběma rodičům láskyplný, smysluplný a samozřejmě pravidelně kultivovaný vztah.

Opět doporučujeme podrobnější studii původního pramene, jehož závěry zde uvádíme v nejkratší možné podobě.

 

D. Další rizika

Existují i další rizika, tentokrát různorodá, takže je nelze jednoduše zařadit pod jedno záhlaví. U prvních dvou – týkajících se spíše jedinců – budeme velice struční, třetí a čtvrté riziko – týkající se spíše společnosti – naopak blíže rozvedeme.

1. Triangulace

Různé studie z vývojové psychologie i psychoanalyticky orientované poukazují na důležitý proces tzv. triangulace v rodině. Vztah matka – dítě je zprvu dyádou, a aby dítě nastoupilo cestu k samostatnosti a k dospělosti, je žádoucí přítomnost třetí blízké osoby, nejlépe biologického otce  (blíže o tom např. Matějček,1994).

Riziko: není-li biologický otec nablízku, proces triangulace vázne nebo se neuskuteční vůbec a dítě se ze symbiózy s matkou neosvobodí. Ve společnosti se bohužel často setkáváme

s jedinci sice věkově dospělými, ale z hlediska citové zralosti stále ještě dětmi.

2. Pokrevní příbuzenství

Dospělí lidé jsou ke prospěchu svého pokrevního příbuzného (zejména jeho reprodukčního úspěchu) motivováni složitým předivem genetických a sociálních tlaků. Záleží ovšem také na stupni příbuznosti: jeden ze dvou nejvyšších je rodič – dítě (mají 50 % genů společných). Tak např. analýza posledních vůlí ukázala, že jejich pisatelé odkazují pravidelně svým pokrevním příbuzným (dětem častěji či více než sourozencům) více majetku než jiným osobám. Existují určité výjimky, ale zmíněným principem vysvětlitelné (Buss, 1999, str. 233–236).

Rodič se pravidelně příliš nerozpakuje stát se dárcem i části svého těla, zachrání-li se tím život jeho dítěte. Tak např. onemocní-li dítě ledvinovou chorobou a bude-li potřebovat alespoň jednu ledvinu zdravou, pak nejochotnějšími potenciálními dárci budou jeho rodiče, případně sourozenci, ostatní lidé svolí k takové transplantaci spíše výjimečně.

Riziko: Kde nikdo není (je neznámo kde, silně znepřátelen apod.), není ani co brát.

3. Korupce

Korupce je všudypřítomná a má mnoho tváří. Kvete nejen na vyšších a vysokých úřadech, kde jde o značné finanční částky, ale i v záležitostech nejmladších, sotva narozených občánků – v případech, kdy se rozhoduje, zda dítě přijde do osvojení, do pěstounské péče nebo zda zůstane u svých (byť „nedostačivých”) rodičů.

Samozřejmě, že i v dobře fungujících rodinách jednomu rodiči zalichotí, když dítě postavené před dvě či tři alternativy dá přednost právě jeho návrhu na budoucí činnost před návrhem druhého rodiče nebo tchyně.

Horší situace je při rozchodu rodičů a zvláště špatná je tehdy, když soudem není vymezen rozsah styku rodiče s dítětem a když maření styku není stíháno. V průběhu dlouhých období rodičovského dohadování o tom, zda se styk s dítětem má uskutečňovat (a jak vlastně dlouhý) nebo nemá, se do citového života dítěte vštípí mechanismy korupce. Dítě si  uvědomí, že je výhodné, když rodiči manipuluje a když se nechává korumpovat – tu dražším dárkem, tu prominutím nepříjemné povinnosti, jindy tolerováním nezodpovědnosti, lajdáctví či výzvou ke lživým výmluvám apod.

Nejen od naší současné vlády, ale i od předchozích byly průběžně slyšet výzvy3 k boji proti korupci, která je u nás údajně vysoká (asi na úrovni zemí bývalého Sovětského svazu). Domníváme se, že v zemích, kde je korupce nízká, lidé žijí lépe. Máme své pochybnosti

o tom, že vládní výzvy a agenti provokatéři něco podstatného změní. Prevence je lepší než stálý (a nejspíše marný) boj, ale zdá se, že dobrá vůle k prevenci chybí.

 

------

3  Např. 19. května 2003 přijala vláda České republiky usnesení č. 474 ke Zprávě o korupci v České republice v r. 2002. Usnesení se týkalo plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci.

 

4. Zatrpklost, zahořklost

Zmíníme se o jednom dalším reálném negativu, operujícím proti zájmům dětí, a to zprostředkovaně a s určitou latencí.

Rodič, který má rád své děti, chce jim pomáhat, vychovávat je a vzdělávat, zjistí, že po  rozchodu s druhým rodičem vše vázne, případně vůbec nejde. Snaží se, radí se, obrací se na nižší i vyšší úřady, avšak s nicotným výsledkem. Často se dozvídá, že sám musí být závadný, že má poruchy, že by dítě bylo stresováno, že by trpělo, a že by bylo lepší, kdyby vůbec zmizel ze scény. Takový rodič je připraven o všechny radosti, které by prožíval, když by viděl, že dítě prospívá, že mu může pomoci v těžkostech, že dítě je nadané určitým směrem, že má dobrý prospěch ve škole, že mu předá dárek k maturitě, že se zúčastní promoce, svatby, křtin, popřípadě že má komu odkázat svůj majetek, že mu děti při případných starostech ve stáří pomohou. O to vše je  rodič připraven a ještě s nádavkem, že dítě (děti) jej nejen ignorují, nýbrž mu připisují chyby, které nikdy neměl, a vlastně jej nenávidí.

Rodič se v podobné situaci dostává do stresu, objevuje se u něj zatrpklost a hlubší nedůvěra vůči lidem a institucím. Dochází i ke zhoršení úrovně mezilidských vztahů, produktivity práce, někdy i společenského postavení a zdravotního stavu. Pravidelně se objevuje pocit ztráty životního smyslu, depresivita, někdy i zvýšená konzumace alkoholických nápojů

a farmak a agresivita nepřiměřená dané konkrétní situaci.

Odhadujeme, že se to stává třem čtvrtinám rozvedených rodičů, otcům i matkám. Každým rokem přibývá do naší společnosti asi 15 000 takto postižených rodičů. Mnozí z nich působí ve svém občanském povolání na děti přímo – např. učitelé, zdravotníci, poradci, sportovní trenéři, vedoucí organizací pro děti či mládež. Na ty působí i další lidé, např. příbuzní či sousedé.

Jiní pak působí na atmosféru společnosti zprostředkovaně, např. jako úředníci rozhodující

o žádostech a povolující je, poslanci, politici apod. Obecně platí, že trvale ponížení lidé s pocitem neúspěchu v osobním životě – zejména s pocitem okradenosti – se nemohou těšit ze štěstí jiných (to by museli být andělé) a přispívají tak k nedobré atmosféře ve společnosti. Většina z nás tuto atmosféru zakusila, víme o ní své.

Zdá se tedy, že důvody pro láskyplný, smysluplný a pravidelně kultivovaný vztah k druhému rodiči existují. Autoři této kapitoly o tom nepochybují. Ty byly nejspíše záměrem poslanců

a odborníků, kteří o věci podávali svá dobrozdání. I ti, kteří přišli později s uzákoněním možnosti střídavé nebo společné výchovy, měli na mysli redukci těchto negativ. Avšak smutnou skutečností je, že mnohý rodič – jemuž dítě nebylo svěřeno do výchovy – jen obtížně vymáhá kontakt s vlastním dítětem nejen na prvním rodiči, nýbrž i na institucích (správní orgány péče o rodinu, soudy apod.). Mnozí jsou i přes značné úsilí v tomto směru naprosto neúspěšní, třebaže z odborného pohledu jde o kvalitní osobnosti.

 

III. Alarmující zjištění – HORŠÍ STRÁNKY LIDSKÉ POVAHY

      a jejich skryté působení

Zdá se, jako kdyby proti existenci láskyplného, smysluplného a pravidelně kultivovaného vztahu dítě – druhý rodič stály mocné, byť skryté síly. Avšak při bližší analýze skutečných mocných sil, které zde operují, dospíváme k prozaickému, ale překvapivému, dokonce až neuvěřitelnému zjištění. Mocné síly bránící láskyplnému, smysluplnému a pravidelně kultivovanému vztahu pramení z horších stránek lidské povahy! Právě jsme použili hovorový obrat, přesněji bychom řekli (spolu s autory ze 7. kapitoly) že pramení z emocionální, resp. osobnostní nezralosti. Musíme se ovšem dívat za fasádu výmluv, stesků, stížností, klamů, lstí, lží, hysterických scén apod. Teprve pak uvidíme spektrum možných motivů bránícího, popouzejícího či „programujícího” rodiče. Mnohé z nich známe spíše z jiných souvislostí,

u rodičů bychom je ani nečekali. V našem seznamu jsme motivy uspořádali od obecně lidských až k motivům, které jako by se dotýkaly samé podstaty zla. Jsou to:

– snaha zamezit úniku informací prostřednictvím dítěte k druhému rodiči, tedy k nepřátelské  straně,

– přání zajistit, aby dítě – ze dvou různých verzí manželského konfliktu – papouškovalo mou verzi,

– velmi silná snaha zajistit svěření dítěte do výhradní výchovy soudem a současně se pojistit proti pozdější možné změně – bez ohledu na možnost, že by později dítěti změna výchovy mohla velmi prospět,

– nezřízená touha po uplatnění vlastní moci,

– motiv pomsty bývalému partnerovi (za skutečné nebo fiktivní příkoří),

– a patrně ten nejdůležitější motiv, byť nejvíce skrytý: zajistit vlastní životní pokračování, neředěné vlivy druhého rodiče, o kterém nemám valné mínění. Takovou sebestřednou transcendenci, řízenou dogmaticky a s extrémní lakotou, mohu dosáhnout předáváním tradic jen mé původní rodiny, mých důležitých poznatků, informací, postojů, hodnot, orientací, stylů apod. přes dítě do budoucna. Stanu-li se výhradním architektem duše svého dítěte, pak mám skoro vyhráno. Zbývá tu ovšem problém, že na jednu duši dítěte jsou dva rodiče. Jsem-li sobec bez zábran, pak tomu druhému tu jeho půlku zcizím. To, že vlastní dítě emočně invalidizuji, si prostě a jednoduše nepřipustím.

Samozřejmě, že uvedené motivy nepůsobí izolovaně. Slévají se – podobně jako přítoky řeky, z níž se později stane veletok. Zde však podobnost končí, neboť veletok je známý a viditelný široko daleko, zatímco struktury tvořené našimi motivy působí na společnost skrytě. Jaké to jsou struktury? Je jich více, mají své pevné pozice a jejich popis by si vyžádal další článek či spíše celou knihu. Něco, ale jen malou část, naznačuje Výroční zpráva za rok 2001 a 2002 Veřejného ochránce práv ČR.

 

IV. Možná náprava

Zmínili jsme se o řadě negativ, která vyplývají z toho, že jeden rodič brání dítěti ve styku

s druhým rodičem. Bránící rodič obvykle používá některou z osvědčených strategií, proti níž je ten druhý téměř bezmocný. Úřední místa se mu sice někdy s určitou neochotou a obvykle po delší prodlevě snaží pomoci, avšak konkrétní výsledek je mizivý či sporný. Je nějaká náprava tohoto stavu vůbec možná?

Třeba se mýlíme, ale zdá se nám, že významná náprava možná je. Věc má v rukou především justice, přesněji řečeno místně příslušný soud, tedy konkrétně  příslušný soudce. Na základě vlastních zjištění, na základě návrhu orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo návrhu kteréhokoliv z rodičů totiž soud může zahájit nové opatrovnické řízení o výchově a nařídit změnu výchovného prostředí podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona o rodině, jestliže je prokázáno, že bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem bylo opakovaně bezdůvodné. Podle ustálené praxe soudů se však pro takové rozhodnutí vyžaduje předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ve vykonávacím řízení o uložení pokut ve smyslu ustanovení § 273 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které jednotlivě mohou dosahovat výše až 50 000 Kč a připadají státu; to však bohužel značně snižuje operativnost rozhodování.

Takových případů by v republice nemuselo být mnoho, stačily by tři – řekněme dvě bránící maminky a jeden bránící tatínek. Důležitá, ba nezbytná by byla široká medializace případů – bez ní by změna výchovy měla význam jen pro tři malé okruhy zúčastněných. Možná, že takové řešení již mnohého soudce napadlo – ale nakonec je neučinil. Domníváme se, že soudci jsou do určité míry vedeni obavami, co všechno by se mohlo stát: hysterické scény

v soudní síni, usedavý pláč dítěte, obviňování z násilnických metod, výhrůžky, žaloby apod. Při vědomí toho, že opatrovnický soud je tu proto, aby jednal a rozhodoval ve prospěch dětí (nikoli pro „procesní“ spokojenost jejich rodičů), je však možné takové obavy považovat za bezpředmětné.

 

Resumé: Autoři v kapitole shrnuli méně známé negativní důsledky pro dítě, jehož jeden rodič (někdy otec, jindy matka) je trvaleji nepřítomen. Rizika nepřítomnosti jednoho z rodičů nejsou podrobněji rozebrána ani v zákoně o rodině (a v příslušných komentářích), ani souhrnněji v žádném našem odborném časopisu, ačkoliv druhotně je zjevně poškozována

i společnost. Autoři dokládají významnou preventivní funkci, kterou má láskyplný, smysluplný a pravidelně kultivovaný vztah dítěte k rodiči, s nímž nežije ve společné domácnosti. Článek končí překvapujícími, byť hypotetickými, závěry.

 

 

Literatura

Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím. Praha, Vyšehrad, 2002

Buss, D.: Evolutionary Psychology. The New Science of the Mind. Boston, Allyn and Bacon, 1999

Gardner, R.A.: The Parental Alienation Syndrome. A Guide for Mental Health and Legal Professionals. 2nd Edition. New Jersey, Creative Therapeutics, Cresskill, 1998

Gardner, R. A.: Therapeutic Interventions for Children With Parental Alienation Syndrome. New Jersey, Creative Therapeutics, Cresskill, 2001

Matějček Z.: O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha, Portál, 1994 (str. 51)

O´Neill, R.: Experiments in Living: The Fatherless Family. London, Civitas, 2002

Statistická ročenka České republiky 2002. Praha, ČÚS, Scientia, 2002

Úmluva o právech dítěte. In: Zákon o rodině a předpisy související. Praha, Linde, a. s., 1998 (str. 576–596)

Výroční zpráva za rok 2001 a 2002. Veřejný ochránce práv ČR, Brno

Warshak, R.: Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha, Portál, 1996

Warshak, R.: Rozvodové jedy. Praha, Triton, 2003

Zákon o rodině a předpisy související. Praha, Linde, a. s., 1998

 

Internetové adresy:

www.iustin.cz

www.rgardner.com

http://www.civitas.org.uk/pubs/experiments.ph/