SVĚDOMÍ SNADNO LETÍ PŘES PALUBU. 

 

( MF Dnes 24.4.2010 ,příloha Víkend )

 

 

Diskuse nad korupcí, úřední zvůlí i dalšími problémy dneška končívá soudem: mocní dané situace jsou nemorální.

Řešení problémů však nenalezneme v přání, jak by se člověk měl chovat. Měli bychom POCHOPIT PRAVIDLA, která lidské hodnoty řídí.

 

Roku 1966 bylo ve dvaadvaceti nemocničních odděleních v USA mezi ostatní léky tajně vloženo několik balení astrotenu, do té doby neznámé látky. Na krabičkách byl uveden jen název a informace o běžném (5mg) a maximálním dávkování (10mg denně). V následujících hodinách se odehrál vždy podobný scénář: kolem osmé hodiny večerní zavolal ošetřující sestře muž a představil se jako zdejší lékař. Sestra věděla, že doktor daného jména v nemocnici pracuje. Osobně jej však nikdy nepotkala. Lékař žádal,aby jednomu z pacientů bylo okamžitě podáno 20mg astrotenu.

Za deset minut se prý u pacienta zastaví a chce, aby lék již účinkoval. Slíbil, že dodatečně podepíše nezbytný formulář o medikaci. Zdravotní sestra jen zaváhala,zdali má lék k dispozici. Když jej nalezla, odměřila dávku a vydala se k lůžku pacienta.

Než se k pacientovi dostala,zastavil ji Charles Hofling, psychiatr, jenž situaci zaranžoval

jako experiment sledující profesní integritu personálu. Jeho výsledky ohromily: jediná z dvaadvaceti sester se vzpříčila a neuposlechla cizince, jenž jí telefonicky -v příkrém rozporu s nemocničními normami- přikazoval podat násobek doporučené dávky neznámého léku pacientovi. A ač byl astroten smyšlený "lék" obsahující jen cukr,mohlo jít o nebezpečnou látku.

Rozsáhlá studie z roku 1995 pak ukázala, že ač byl pokrok v medicíně všudypřítomný, k vzdoru proti autoritám nepomohl, když 46procent zdravotních sester přiznalo, že za svou kariéru splnily lékařův příkaz, ač cítily, že může mít na pacienta škodlivé účinky.

Hoflingův experiment byl jeden z prvních,jež ukázaly, jak okolnost situace a naučené, v organizaci "běžné" chování přimějí i dobré lidi páchat zlo. Když Hofling s kolegy vystavil sestry z jiných nemocnic stejnému, ale pouze hypotetickému rozhodnutí,zjistili, že by podlehlo jen naprosté minimum sester.

 

 

Čisté okno do duše

 

Od šedesátých let vzniklo množství studií ukazujících, jak specifické okolnosti podporují proti-či promorální chování. Počasím počínaje: ve dnech horka se objevuje více konfliktů a napadení, prší-li či je nezvykle chladno, rozšiřují se zase podvody.

Nejslavnější je však teorie rozbitých oken od Jamese Wilsona a George Kellinga. Tvrdí, že prostředí se známkou neetického chování či specifického nepořádku přiměje občany chovat se morálně hůře. Tedy nejen, že čtvrť pomalovaná graffiti "potáhne" další sprejery, ale postupně vzrostou další formy přečinů: od nerespektování dopravních značek

či házení odpadků na chodník po krádeže. Dlouho však nebylo jisté, zdali existuje kauzální spojení mezi nepořádkem a úpadkem mravů, či jde jen o jejich společný projev.

Gfaffiti mohou být také znakem chabého vymáháni práva, proto lidé "vytuší', že jim dopadení za přečiny nehrozí, a začnou se chovat hůře. Nebo může být příčinou postupný příliv kriminálních osob, které se od sprejerství propracují až ke krádežím.

V roce 2008 však tým vedený sociologem Keesem Keizerem z nizozemské Groningenské univerzity prokázal, že je to právě a jen kontext situace, který ovládá lidi tak, že se z nich mohou stát zločinci. V jednom z experimentů nechali obálku zjevně obsahující pětieurovou bankovku viset z poštovní schránky. Byla-li schránka čistá a okolí uklizené, pouze jeden

člověk z osmi dopis ukradl. Poté schránku pomalovali graffiti. Nyní dopis sebral každý pátý příchozí,stejně jako když v okolí schránky rozházeli odpadky.

V jiném případě vědci vystavěli v ulici plot, který nutil uživatele přilehlého parkoviště chodit 200metrovou oklikou. Na bráně v plotu visel policejní zákaz přecházení i zákaz přivazování kol.Bránu nato nechali pootevřenou.Zhruba jen pětina lidí zákaz porušovala a branou procházela. Když však v druhém scénáři vědci k plotu přivázali bicykly

(byla tak porušena norma), zákaz procházení nerespektoval téměř nikdo.

Celkový závěr výzkumu byl nekompromisní: "I jen náznaky nepatřičného chování vedou k nevhodnému jednání,jež dále vyústí v potlačení etických norem. Jakmile se přečiny rozšíří, odstranění původních příčin již nemůže pomoci. Efektivní zásah se pak musí vypořádat s rozpadající~i se pravidly slušného chování."

Není rovněž bez zajímavosti, že výzkum Chen-Bo Zhonga z Torontské univerzity a Katie Liljenquistové ze Severozápadní univerzity ukázal, že morální "čistota" není jen květnatou metaforou. Účastníci jejich experimentu si měli přečíst povídku o podrazu kolegy a poté zhodnotit,jak touží po různých výrobcích.Nejžádanějšími se staly čisticí produkty,

jako mýdlo a zubní pasta.Poté byli účastníci požádáni, aby detailně zavzpomínali na nějaký svůj amorální skutek.

Odměnu za své úsilí si mohli vybrat buď ve formě tužky, nebo antiseptického ubrousku. Většina zvolila ubrousek. Ti, kteří si s ním poté skutečně utřeli ruce, byli podstatně méně ochotní pomoci ostatním než ti, kteří jej neužili. Už necítili výčitky, morální poskvrnu ze sebe doslova setřeli.

 

 

Jde to tak snadno

 

Zásadně změnit morální chování mohou i zdánlivé podružnosti. Zkušenost běžně ukazuje, že lidé často na vlastní úkor pomáhají jiným, přispívají na charitu, ukazují cestu ztraceným. Jelikož je však realita ovlivněna nesčetnými vlivy,

v touze pochopit mravní jednání přišli společenští vědci s řadou experimentálních her. Ty simulují vždy jen určitý aspekt rozhodování a dokáží proto pouze relativně přesně určit, co naše chování ovlivňuje.

Kupříkladu co stojí za ochotou obětovat vlastní zdroje ve prospěch druhých.

Ve hře Na diktátora jsou jedné skupině hráčů ("diktátorům") bezpodmínečně dány peníze.Poté je jim představen anonymní člen druhé skupiny, v níž nikdo nic nedostal. Diktátoři si mohou peníze ponechat a odejít nebo vše či část ze svých

peněz přenechat druhým. Výsledky jsou celosvětově vcelku podobné, naprostá většina třicetiletého zkoumání ukazuje, že občané "potřebným" zhruba čtvrtinu ze svého nechají.

Jsme-li požádáni jen o pomoc,jsme čirými altruisty.Chicagský ekonom John A. List však v roce 2005 Diktátora nepatrně pozměnil. Účastníkům experimentu dal možnost druhým lidem i brát. Tentokráte peníze dostali všichni a "diktátoři" ke své volbě,kolik peněz přenechají druhým,získali i možnost jim část nebo vše vzít. Předpokladem studie bylo, že

se všichni rozejdou s obdrženými penězi. A skutečně jen pár diktátorů se nyní o své peníze podělilo.Šokem však bylo Zjištění, že téměř dvě třetiny z nich se rozhodly peníze druhým vzít a přes 40 procent diktátorů jim dokonce vzalo

úplně všechno. Postačilo jen získat moc nad penězi ostatních lidí a z altruistů se stali zloději. Tolik tedy k přání, aby vládci veřejných financí byli vzorem ctnosti.

Obecně: zakládáte-li si na své mravnosti, pak nejhorší, co vás může potkat, je získání moci nad  chováním ostatních.

Je prokázáno, že lidé získavší moc ztrácejí empatii, schopnost posouzení, co ovládaní chtějí, myslí si a cítí.Další z populárních ekonomických her je Veřejné blaho, což je experiment simulující spolupráci skupiny lidí snažících se o dosažení cíle, z kterého mají prospěch všichni bez ohledu na svůj příspěvek.

Každý účastník dostane peníze, jež může vložit do společného fondu, v němž dochází k zúročení všech příspěvků. Fondse nato rozdělí mezi všechny hráče bez ohledu na výši jejich příspěvku. Tušíte jistě hlavní háček. Pro jednotlivce

je ideální se společného úsilí neúčastnit a jen brát. To by mělo napadnout všechny, nikdo by do fondu nepřispěl a žádná spolupráce by se nekonala. Přesto opět většina lidí všech kultur, věku či místa v sociální hierarchii do fondu část svých prostředků vždy vloží.

Problém nastává, když se ve skupině objeví jedinci, již na ostatních parazitují (různé studie udávají jejich frekvenci v populacích mezi 10 až 20 procenty). Neexistuje-li možnost tyto hráče vyloučit či potrestat, postupně se i příspěvky ostatních snižují, až se důvěra rozpadne a společná spolupráce skončí. Důležitou součástí hry se muselo stát i finanční

trestání. Když někdo nepřispěl či dal jen málo,mnoho členů skupiny jej potrestalo a on v dalším kole svůj příspěvek zvýšil. Čili, jak se říká, "každej morální předpoklad musí být futrovanej klackem". Ostatně profesor psychologie a ekonomického rozhodování z Nottinghamské univerzity Simon Gachter uspořádal sérii experimentů Veřejného blaha v různých městech světa -od Athén přes Dněpropetrovsk po Melbourne či Kodaň. Potvrdilo se v nich, že lidská kooperace se udrží jen s institutem trestání. Překvapení nastalo,když se výzkumníci podívali, kdo byl cílem trestů. V řadě skupin nebyli trestáni jen parazité, kteří se vyhýbali účasti na společném úsilí a jen z něho tyli, ale i běžní féroví hráči.

V Maskatu v Ománu či v Athénách byli dokonce altruističtí hráči trestáni absolutně více než parazité. V těchto městech tak byla spolupráce sice stabilní, ale slabá. Hráči zde dosáhli a rozdělili si jen třetinovou výši společného fondu v porovnání s městy jako Kodaň či Melbourne, kde se toto nespravedlivé, "antisociální trestání" příliš nevyskytovalo.

Pachatelé antisociá1ního trestání byli především sami parazité a hráči, kteří přispívali málo. Hlavním motivem byla patrně odveta: vytušili, že trest na ně dopadne právě od altruistů, proto jim tresty"vraceli".

Když jsme podobný experiment uspořádali v minulých letech na Přírodovědecké fakultě UK, zjistili jsme totéž. Navíc jsme identifikovali hlavní oběti nespravedlivého trestání: byli jimi hráči,kteří přispívali nejvíce, tedy ti největší altruisté. Vyčnívat se tedy nevyplácí ani morálními skutky.

Důsledky nespravedlivého trestání byly pro skupinu vždy stejné: malá důvěra v další spolupráci a nízká úroveň společného fondu.Souhrnná analýza Giichterova týmu ukázala, že antisociální trestání se nejčastěji vyskytuje v zemích,v nichž je slabý respekt k normám slušného chování: panuje rozšířené zneužívání sociálních dávek či černé pasažerství v MHD. Stejně tak v zemích, v nichž existuje špatná či zkorumpovaná vláda: chabě či pomalu pracující policie a soudnictví. Tytéž mechanismy, které platí pro státy, účinkují i v menších kolektivech, organizacích, firmách a úřadech. Když se většina členů kolektivu podílí na udržování pravidel etiky, i lidé s mocí dodržují jasná a nezaujatá pravidla. Když normy či

jejich vymáhání chybí nebo jsou selektivní, nastoupí soupeření, snaha o dominanci a msta.

Nejdříve jsou zlikvidováni nejspravedlivější lidé, kteří "nebezpečně" zdůrazňují horší mravnost ostatních.

 

 

Neškodný přečin neexistuje

 

Proslulý Philip Zimbardo, americký psycholog zabývající se faktory či situacemi ovlivňujícími neetické chování lidí, ve své knize Luciferův efekt píše: "Pohnutky a potřeby, které nám obvykle dobře slouží, nás mohou lehce svést na scestí,

jsou-li vyburcovány, přehnané nebo manipulovány okolnostmi, jejichž silný vliv nerozpoznáme. Proto je zlo tak mocné.

Jeho pokušení tkví v drobném odklonu, mírné odbočce na cestě životem, malé skvrně v zrcátku vedoucí ke katastrofě." Zimbardův celoživotní výzkum dokazuje mj. platnost slov britského politika a filozofa 18. století Edmunda Burkeho,

že jedinou nutnou podmínkou vítězství zla je,aby dobří lidé zůstali neteční. Čím více lidí čelí nemorálnímu jednání, tím paradoxně nižší je jejich ochota vůči zlu vystoupit. Každý předpokládá, že to jsou ostatní,kteří mají či mohou pomoci.

Sníží se tak osobní zodpovědnost zapojit se a nezasáhne nikdo. Zvítězí konformita, jelikož lidé nechtějí riskovat, že na ně dopadnou sankce, vystoupí-li proti pro mnohé fungujícímu systému.

Pochopení, jak se neetické jednání šíří, nám však zároveň ukazuje mechanismy, jimž lze propagovat i chování dobré. Je dokázáno, že pouhé upozornění či podepsání petice ve prospěch projektu pro handicapované způsobí, že časem lidé začnou

posílat i peněžní příspěvky. Toliko veřejný slib přiměje občany k častějšímu úklidu okolí svého domu,což téměř vždy vyvolá i zapojení sousedů. Následuje větší zájem o ostatní žijící v okolí. Návštěva zasedání obecního zastupitelstva zvýší zájem o potřebné i o chování lokálních politiků, postupně se sníží počet "nestandardních" projektů ve městě.

Neexistuje nic jako neškodný malý přečin, stejně tak není zbytečný sebemenší morální čin.

 

 

 

autor článku - Petr Houdek

               ( působí v Laboratoři experimentální ekonomie a na katedře institucionální ekonomie NF VŠE,

                 účastní se výzkumu sociálních her na Přírodovědecké fakultě UK )