Úplně jinak o případu kladenské„krkavčí“ matky a sociálním systému ČR

 

VYŠETŘOVÁNÍ CAUSY  TEREZKY V SOUVISLOSTECH

 

Nedávno sdělovací prostředky připomněly opět, po čtyřech létech,  zmařený život pětileté Terezky Čermákové z Kladna. Podle soudců, šlo  o nedbalostní trestný čin, jehož stopy zahlazovala její sedmadvacetiletá matka Helena Čermáková.  Tu nyní propustili z výkonu tříletého trestu. Média ji v rozporu se zvyklostmi, sledovaly až do nového bydliště.

Využijme Necenzurovaných novin k pojednání o tom, o čem tak aktivní média,  státu  devótně sloužící,  doposavad mlčela: Proč  vlastně tisk, rozhlas a televize, které  tak vehementně po několik let pranýřovaly nešťastnou  ženu, byly   ke  státu, jenž spoluvytvořil podmínky pro její trestný čin,  tak  „ohleduplné?“

 

UKÁZNĚNÉ DIVADLO ČESKÝCH MASMÉDIÍ, ČILI, JEN ŽÁDNOU PANIKU!

Možná by všechno prošlo hladce, kdyby Čermáková tak houževnatě nezapírala.Je přeci spousta malých dětí, které jsouce svěřeny po rozvodu, či za svobodna  svým nezralým matkám, končí kdesi pod zemí.

Ti sociálně  otrlejší možná namítnou, že je na každé mámě,  kam pohodí „své“ dítě. Je to její svobodné rozhodnutí, má li se s ním dál trápit.  Zvláště v době nynějších BABY-BOXŮ, -  s nimiž jako  „náhodou“ přišla média v době, kdy právě končila causa  Čermákové jakožto  tzv. matky „krkavčí“.  Jedním argumentem  kampaně za BABY BOXY tehdy bylo, že už také zde, v České republice  žijící ženy,  „poprvé v historii“ jsouce v těžké  krizi,“  nemusí už pohazovat  své  děti, které  prostě z nějakého důvodu nechtějí:  do křoví , …“na kostelní schody“  či - do popelnice.

Tento názor však z více důvodů nesdílíme. Rodiče jsou povinni se o své děti postarat, pokud žijí, stůj co stůj. V minulosti bylo nejinak, za feudalismu péče o sirotky přecházela na pány, ale i ti museli vést na každém panství vzorné sirotčí knihy. Po jejich manufakturách, zaměstnávající děti, lítaly kontroly. Historie sice  znala i odkládání dětí ve fortnách klášterů,  a to ženských  i mužských, ale  kromě toho jako pomocnou  instituci  měli lidé zejména v modernější době po roce 1850  sirotčince. Pohodit bezbranné dítě „na kostelní schody“ bylo však trestné vždycky.

             Domníváme se,  že namísto dnešní fyzické likvidace nebo odkládání nepohodlných „ouvazků“, jako biologického odpadu jejich  otců, je lepší cesta. Bylo by i v zaostalé České republice  zcela přirozené poskytnout rovnocennou možnost k výživě a výchově dítěte  – vedle matky,  nejbližšímu příbuznému – tedy OTCI. Narození dítěte,  jak je bylo známo, mají obvykle na svědomí OBA , stejně jako starost o jeho obživu.  Před nástupem totalitních režimů by s tím sotva  kdo polemizoval.

           

            Právě takhle  na věc jako první v tisku a na internetu upozornil v cause TEREZKA jeden z tzv. štrasburských OTCŮ, zmocněnec občanského sdružení SPRAVEDLNOST DĚTEM,  Luboš Patera z Prahy.  Právě jeho synovi  české soudy, z ideologických a vyloženě státopolitických důvodů, už třinácte let, protiústavně brání ve styku s ním. Rozumějme, tu se brání a překáží,  v kontaktu dvou nejbližších rodinných příslušníků! Navzdory všem stávajícím zákonům, arogantní soudci po léta odporují dítěti v sebemenším citovém kontaktu s vlastním, milujícím tatínkem. Pak tvrdí, že ho dítě nechce. FUJ! Stejně  jako otci Evženu Voleskému  z Brna se synem, tam to trvá pouhých deset roků…   Ale co nejhoršího, i tisícům jiných mužů-otců,  řádným občanům, zamezuje  v přirozeném rodičovství český stát. Nikoliv snad v čase války, děje se tak v době hlubokého míru. Kromě české justice a jejích nohsledů,  se nikdo ve světě  nediví,  že čeští otcové vymáhají práva svých dětí a svoje na  Evropském soudu ve Štrasburku. Tak daleko zašli  Češi, vedeni komunisty.  Eticky a tím přirozeně i národně sami, díky svojí justici  upadli… Státním strukturám včetně sociálních pracovníků je totiž otcovský cit nepochopitelný, což je prostý, stejně jako ničím neomluvitelný, totalitní  fakt.

            Stát, zejména totalitní, děti jak známo miluje. Také pokud jde jeho dobročinnost s odkládanými dětmi, měl by  jednat rychle, protože součet  BABY-BOXŮ a popelnic dohromady, už povážlivě překračuje  počet dítek nově narozených. Současně Češi dlouhodobě a velmi rychle vymírají. Jde to horem pádem dolů, rychlostí srovnatelnou s vymíráním za I. světové války, když byl v Čechách hlad. Dnes ale hladovění není. Příčiny slabosti  tedy  tkví jinde: V sociální politice tohoto státu. S natalitou v ČR nejde o ryze osobní věc, stejně jako není čistě státní záležitostí.  Tak jako tak, děti jsou tu, v ČR pro matky i celé mladé rodiny  špatná komodita. Proč se s nimi zdržovat, když jejich výhoda je nepohodlná, zdržují v kariéře, a investice do nich nejsou právě efektivní. Navíc, jak se ukázalo, ta žena, která chce dítě pohodit, ho nejsnáze v ČR prostě usmrtí, box nebox. Myslím, že zachránit neadresně v době přebytku potravin a všeho možného, touhle cestou jedno dítě, znamená tak deset jich různými cestami nechat zabít.  Protože jejich hodnota, jak ukazuje praxe a statistika zabíjených nemluvňat a větších dětí  není vysoká. Nejsou totiž, díky státní sociální politice, považovány za největší životní štěstí. To podle bludných socialistických myšlenek materialistického zaměření, blaženost je li vůbec jaká,  spočívá mimo rodinu. Tam ženy hledají úspěch, odtud očekávají zisk.  Napomáhá tomu zdejší feministické klima, které s „právem ženy“ mít dítě za svobodna a legálními potraty už dávno začalo. Vytvořit právní podmínky k jejich libovolnému, tedy anonymnímu odkládání, prakticky znamená, že státní orgány vysílají matkám signál:

            Podívejme se trochu do historie: Téma práva svobodných  matek na sebereprodukci v podobě dítěte-bez sňatku, už před první světovou válkou do literatury české,  přivedla jedna z vůbec z předchůdkyní socialistických političek Božena Viková Kunětická.  Působila jako herečka a neúnavná spisovatelka dívčí a ženské literatury, mj. také divadelních her s touto tematikou.  Kunětická, se přes svoje horování za „svobodu“ e sama   nakonec provdala. Vzala si za muže výběrčího cukerní daně z pražské Hostivaře. Tím vlastně vypálila rybník svým svobodným družkám, ale na tom teď  nezáleží.  ONY v tom zůstaly. Tehdy názory na volnou lásku  ovšem bývaly ještě pohříchu dost literární, v praxi mnoho žen naštěstí nepostihovaly. Přišla li některá na krk rodičům s outěžkem, vedle výše citovaných, starých  institucí k záchraně dětí, přispěla pak nezkušeným a svedeným či „padlým dívkám“ na pomoc  adopce tzv. „prážátek,“ přímo nebo ze sirotčince, takže všechny děti nezůstávaly v ústavech, kterých ostatně bylo jen pár. Kvetla také instituce kojných, které si u svých dětí, za mírný poplatek,  rády přivydělaly. Čas oponou trhnul a do Evropy přišly totalitní režimy se svou „vyspělou“ sociální péčí.

HLEDÁNÍ PĚTILETÉ TEREZKY SE STALO SOUČÁSTÍ POLITIKY    

            Nyní k mediálnímu „šou“  s kolem  nebohé Terezky. Masmédia  tu při ní byla tak nadmíru ukázněná, především  už proto, aby si zachovala přístup k informacím. By si novináři neohrozili jejich zdroj, jenž zpočátku představoval  pouze policejní vyšetřovatel Milan Řečínský . Později z důvodů jeho  faktické zaneprázdněnosti se úkolu ujaly různé policejní mluvčí.Sociální odbor neřekl skoro nic, takže ostatní novináři citovali prameny téměř bezcenné. Různé ty hospodské, štamgasty a sousedy,které právě „interwiuvovali“ na ulici. Noviny byly ve vzájemné shodě a vše se podobalo tzv. „anketám“ jež jsou si  podobné jako vejce vejci. Ukázněná závislost na tiskových mluvčích policie, kde zároveň docházelo k ustavičným změnám osob,  byla až svým způsobem podezřelá. Pak do věci stát zapojil svoje osvědčené páky, totiž psychology.  Vše skončilo na pražském Hradě diskusí, zda může Helena Čermáková dostat prezidentskou milost. Teprve tehdy jsme slyšeli politiky, dokonce politology. Našli byste viditelnější důkaz o tom, že šlo o událost politického významu?

Naše odpověď je kladná. Ovšem, právě tady  si může být čtenář Necenzurovaných novin (NN)  naší objektivitou zcela jist. Jsme v NN mj. na státních strukturách nezávislí už proto, že nám z nich nikdo nic dobrovolně neřekne a z pochopitelných důvodů,  téměř nikam ani nezve. Tudíž ani my, redaktoři NN  vlastně nikoho nepotřebujeme. Určující jsou pro nás vlastní zpravodajové, jimiž disponujeme. Hlavně a především - pracujeme s obsahovou analýzou různých primárních a sekundárních dat a sdělení. Těch bylo poměrně dost a byla spolehlivá.

             S určitostí však prohlašujeme: Oficiální masmédia referující o Terezčině „ztrátě,“  posléze záhadném zmizení, jakož snad únosu,  a také nakonec „záhadné“ smrti dítěte, ve skutečnosti předvedla dezinformační masáž. Jakou? Politicky devótní, novinářů nehodnou vyzážistiku  občanského veřejného  mínění.  Právě takovou, jakou v téhle oblasti stále v podstatě komunistický režim, vedený socialistickou vládou, disponující tzv. „asistenčním státem“,  trvale a silně  potřebuje. Sociální politika každého státu současně představuje jeden z nejmocnějších politických nástrojů k udržení moci, dokud je možné slibovat sociální dávky. Média tohle samozřejmě znají. Tedy, jak si stála  v cause Čermákové forma veřejné mediální prostituce?  Přesně podle státní taktovky a v žánru socialistického budování sociálního státu.

            Referující novináři, kterých nebylo málo, předvedli až na výjimky, ukázněné divadlo.

Posloužilo mu několik osvědčených technik. Neposlední otázka zní, zda se svého prohřešku na zbytku populace dopouští média zcela vědomě.Ani zde není úplně lehké obecně odpovědět. Mnohdy jde o novináře mladé, ahistoricky založené zpravodajce, vychované v nových bludech, které vzali za svoje názory. Jejich vědomí zhruba odráží propastnou filosofickou prázdnotu polistopadové „demokracie“, zejména pak absenci obecné etiky. Ta je suplována rádoby odbornickými názory, vyjádřenými legislativou, dále prodejným pohledem právníků, psychologů, psychiatrů a dalších vědátorů z přivěšené klientely.  Kolem každého krajského soudu jich nalezneme jenom ze společenskovědních oborů okolo padesáti.  Ti jsou  většinou komplikovaně závislí na státních strukturách  a co nejhorší, jsou s nimi  pevně spjati. Což ostatně  „jejich názory““ nadmíru předsudečně a ideologicky spoluurčuje.  Mnohdy v kolizi se zdravým rozumem. Skutečnost  o slunečném „sociálním státu“ a jeho péči, včetně lidově rozšířené domněnky o spravedlivé justici, má totiž značné trhliny.

 

JAK SOUDY A JEJICH ZNALCI  LIKVIDUJÍ POPULACI V ČR

Zneužívání psychologie a psychiatrie na soudech je stará záležitost, vznikla už v totalitě.První spolupráce soudců a soudních znalců byl obětí byl národní hrdina, generál Heliodor Pika. Totalitní  režimy a ten náš postupovaly zásadně podle  vzoru SSSR, byť to knappovští právní teoretici popírají. Vždycky tu zároveň šlo o vhodnou propagaci soudců a jejich soudně znaleckých nohsledů. Tihle experti,  a dokládají to často soudní  spisy, jsou  s přetrvávajícím totalitním systémem zároveň integrováni natolik, že si neváhají předem, jaký je na věc názor soudce, aby se mu mohli jaksi zavděčit. Soud je vybírá a zároveň platí, nikoliv jako v jiných zemích, kde si každý může přivést svého znalce. Je víc možných variant, soudobá česká je kromě systému, díky korupci soudců a znalců, ze všech nejhorší. Netřeba jít s nimi do detailů, oni znalci jen jaksi vědí, že je za sehrání jejich role,  je nakonec mocní držitelé finančních zdrojů, přeci jen nějakou tou zlatkou  odmění.

            Je nanejvýš společensky nebezpečné a kontraproduktivní, když  tihle znalci, vědátoři, radiči a psavci „vyčenžují“  obecnou morálku  za jakési „oborové“ etiky. Mnohdy jde o pusté nesmysly, psané do pera soudcům, zaobalené do zdání jakési „všeodbornosti.“ Ve skutečnosti máme co do činění s předsudečnými názory, která na hony páchnou marxistickou pavědou, zabalenou třeba do freudistického hávu.  Jejich podstatou se podle obecné představy  mocných soudců nikdo z laiků nemá právo zabývat, neboť (jejich) odborníkem není. Jde tedy o bludný kruh odbornictví a  omezenosti soudní moci. Té se má občan podle představy o soudní moci ve státě prostě podat(!). Jde tu přitom o celé džbery vykonstruovaných komunistických nesmyslů, za něž chtějí soudy dokonce platit!   Např. nikdo z obyčejných občanů ani nemůže znát  práci s mnoha testy. Nejen proto, že je  domácnosti a ostatně i v  celém životě nepotřebuje, ani potřebovat nebude.  Zejména však z toho důvodu že práce s mnoha testy je neveřejná a často tajná. Včetně ovšem - samotných testů. Na jejich základě se někdy posuzovaný laik dozví o své vlastní rodině, co by ho ve snu nenapadlo, ale zato je zachyceno v marxistických či freudistických  naukách. Nevadí, že jde o pustou teorii, jíž se jiní fachmani smějí.  Jsou to oni, „odborníci“ na život,  kdo mají soudně znalecké tzv. kulaté razítko. Tedy, podílejí se na straně soudců a  soudnictví na vládnutí vaším žitím.  Zabývající se třeba vašimi dětmi, při každé příležitosti, ochotně a  na pozvání, (třebas nikoliv vaše),  posuzují záležitosti  hluboké občanské a osobní intimity. Což, jak málokdo pamatuje,  tady před  totalitním režimem zvykem nebylo. Prodloužená ruka totalitního režimu – psychiatrie, (nazývaná též režimní konkubínou) může svými posudky velmi hodnotného člověka, neřku li dítě,  velmi vážně poškodit. Nejen před soudem, ale i v osobním životě.Nejen krátkodobě, ale na celá desetiletí ne li na zbytek života po soudu.  Také jedině psychologové a psychiatři na rozdíl od ostatních lékařských oborů, mají v obsahu svojí výuky také státní sociální politiku. Je velmi nebezpečné, že v rámci její ideologie, a o to novinářům nejde, tihle prodejní „sociální“ vědátoři, dětem  nezodpovědně  škodí. Neuvěřitelné věci, ba morálně nechutná státní alotria, plná státní ideologické perverze,  se odehrávají ve znaleckých  ordinacích psychologů a psychiatrů. Jejich počet sahá do stovek, počet  postižených „sociální politikou“ zahrnuje statisíce lidí. Jde o kukaččí hnízda, nad kterými se v ČR přelet nekoná. Do takových soudně-socialistických  věštíren pochopitelně  přístup novináři nemají, se zdůvodněním, že jde o ryze osobní věci. Přesto zprávy o soudně znaleckých machinacích na veřejnost občas proniknou.            Nedostatek jakékoliv etiky nad soudními znalci citovaných oborů, přiznal v diskusi před shromážděnými otci i jeden ze supervizorů. Zdůvodnil to asi tak, že sama etika  se jak samostatný obor na filozofických fakultách  nevyučuje, a tak ani není pro nikoho závazná. To je jistě pravda v tom, že na univerzitách ČR panuje jisté komunistické tmářství. Neznamená to však samo o sobě, že je pro soudy, tím více  pro zbytek společnosti, nějak  závazné se řídit hlubokou zaostalostí nějakých znalců. „Ryzí“ to „vědci“ kolem soudů  a s nimi jejich produkty, eticky deviantní posudky, pak už žijí v koexistenci s režimem samy. Častěji  dokonce v symbióze,  -  jako dřevokazné houby na svých nositelích – dětech aj.postižených. Tahle „logika věci  nepostrádá teatrálních scénářů, jež mají na lid obecný zapůsobit. Ukázněná divadelní symbióza vědátorů psychologických, se dosud vyplácí, a tak to zůstane, dokud  bude odkud brát ani co komu před volbami slibovat. Snad do té doby  nebudou všechny baby boxy plné, a také, do popelnic bude se odhazovat nadále většinou  jen skutečný směsný domovní odpad,  dle patřičného zákona a jemu odpovídajících vyhlášek samosprávy  Závisí to  jen na VLÁDĚ tohoto STÁTU. Ten má k dispozici celostátní tisk, jenž bude nás občany, kteří se dožijeme,  včas informovat.Tedy, žádnou paniku!

 

INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE ZAPOJENY  V  PLNÉ SÍLE

Hle, zapojil se každý, kdo udržel v ruce pero, uměl bouchnout do klávesnice a dokázal se holou větou vyjádřit. Jak autor příspěvku na internetu, tak redaktor TV zpravodajství či novinový informátor jakéhokoliv kraje. Příspěvky  byly provázeny rozsáhlými obrazovými zpravodajstvími, které zabíraly ponejvíce jen  matku Helenu Čermákovou, její dceru Terezku a vyšetřovatele – a hrobníka. Politici aj příslušníci státních struktur se a na vzácné, a to nejnutnější  výjimky  nevyjadřovali. Byly nasazeny všechny informační technologie, včetně na zpracování dat z  termovize, a co mělo kolečka se točilo.

Vyšetřovatel vrtulníku s technikou nelituje, zůstává jen otázkou zda by byla poskytnuta taková pomoc, kdyby nebyla součástí vládní kampaně.

 

ZPŮSOB MEDIÁLNÍ PRÁCE -  MOTIV TEREZKY V POPŘEDÍ

Zaměření na osobu pachatelky a její nešťastný příběh, a to bez náležitého společenského  kontextu,  mělo podobný cíl s jakým se setkáváme ve fotografii: Předmět v popředí, se jeví  s jasnými konturami tím více, čím rozostřenější je  pozadí. Zde, v cause svobodné matky Čermákové šlo o souvislosti, které by mohly prokazatelně předvést ničemnost státní politiky, která  působí zejména vůči rodině kontraproduktivně. Hrozilo, že novináři nechtěně odhalí,  co je veřejným tajemstvím a vyživuje množství zcela zbytečných soudců a dalších součástí státní byrokratické mašinérie. To nemohly však nemohly „polistopadové“ mocenské  struktury potřebovat.

 

TECHNIKA ZMĚNY  KONTEXTU JAKOŽTO ŠKÁLY PŘÍČIN

Každý poznatek má smysl jedině tehdy, je li zařazen ve správném kontextu. Zde šlo naopak o to, zařadit novinářsky atraktivní „příběh“ do souvislostí, jaké režim potřeboval.Tedy, do vylhané ideologické představy, jak se společnost, nikoliv tedy pospolitost,nebo snad dokonce rodina,  o děti stará. Jak společnost střeží ten …„nejlepší zájem dítěte“.  Ona abstraktní státní společnost která v konečném důsledku vyživuje armádu „sociálních“ úředníků a soudců. Těch druhých má ČR na 100 tisíc obyvatel celkem asi 3x více(!), než v ostatních státech EU, zatímco prvních, byrokratů aj. státních zaměstnanců je v absolutním počtu devadesát pět tisíc. Řeknete si: Na tak malou zemi jako je Česká republika? Nekomentujeme!

            Jisté je, že případ Terezky byl mediálně představen tak, aby zapůsobil jakožto causa ryze osobní, co příběh  jedné jediné ženy, „krkavčí matky.“ Hle, ONA nehodná, sama si toho státního dobra nepovažuje!  Technika změny  kontextu  jakožto škály příčin a důsledků, které při státním popření významu komplexní rodiny, existence otce, ať je kdekoliv, ve skutečnosti dovedly Helenu Čermákovou až k popření mateřství. Nakonec i ke  zcela racionálnímu zahrabání dítěte ve sklepě bývalé hájovny. Vyvstává tu bída rodinné politiky státu v plné nahotě. Jako když sama slečna Čermáková,  likvidovala kriminologické stopy, tak společnost  zatajuje bídu svojí komunistické sociální politiky. S materialismem státní podpory matek  tu nevystačíte, ten jenom vyživuje aparátčiky, ke slovu musí přijít  především obyčejná, lidsky přirozená etika. Nikoliv ideologické  výmysly o „nejlepším zájmu“ dítěte v stranickém podání, ale právě samo  blaho dítěte.  O to by mělo jít! Tak, tedy „blaho dítěte“ ostatně zní přesný překlad legislativy Mezinárodní zdravotnické organizace OSN. Nikoliv „zájem“ jak si to přetvořili za totality komunisté. To však žádný státní úřad, tím méně soudci bez otců nedokážou zajistit, jasné? Jenže právě tenhle motiv s v mediální kampani „matkou Terezky“ odezněl jak prasklá strunka a média do svých bubnů z „mateřské“  kůže bušila dál…

 

UPLATNĚNÍ  PODPRAHOVÝCH  INFORMACÍ V KAMPANI

Podprahové informace, tj. např. takové, která média vtiskují do vědomí člověka prostřednictvím svého hodnocení , tedy nikoliv na základě racionálního  poznávacího procesu, jenž by měl být hlavním produktem zpravodajství. Podprahové informace mají v podstatě trojí formu: Slovní, tedy verbální  (větná a sociálně kontextuální)  a neverbální, tedy obrazové, ikonografické ale i vyskytují se i dalších myslitelných symbolech neslovní povahy. Např.jde o  zakašlání ve vhodnou chvíli či odplivnutí, jakoby náhodou, kongruentní (souhlasné postoje) proximitu (tělesnou vzdálenost mezi lidmi), malé relace v gestech, apod.  Ale také může jít o projevy paraverbální  to znamená souběžné s oběma dříve uvedenými typy. Například když lhoucí člověk, jedno zda příslušník policie či galerky, začne mluvit spisovně, aby  dodal svým klamům, které náležitě determinuje i lokalizuje, zároveň   potřebnou vážnost.Mohou se vyskytovat třeba  u policejního psychologa, který se snaží na veřejnost zapůsobit svou „tajemnou“ pavědou.  Říkáme, že svým  vědeckým vyjadřováním  „plete z ničeho, nebo z …  bič.“  Všechno jen proto, aby bylo veřejné mínění velkým bratrem - státním idiotem – a jeho sluhou, policejním systémem zmanipulováno. Točí se tam totiž poměrně hodně peněz. Ale vždy tomu tak nebylo. Psychologové a psychiatři nebyli zneužíváni „in gro“ ve velkém jako za totality a dnes. O těhle falzifikacích různých oborů  společenských věd, a to i v konkrétních soudních procesech,  je dostatek konkrétních objektivních dokladů v historické literatuře, různých autobiografiích i v memoárech z tábora míru uprchlých archivářů. Vědátorské povýšení psychologie na režimní služku je totiž v nejlepším zájmustranického soudnictví, které pracuje s modely, jejichž účelem je vzorovou společnost právem a jeho normami do budoucna vytvářet. Je to samozřejmě stejný nesmysl, jako když by si soudobý Ústavní soud  v personálním rozsahu, který by se vešel k vám do kuchyně, sám  rozhodl, že  bude určovat veškeré základní  hodnoty a normy společnosti.

            Od časů sociologa první republiky a jejího sociologa Otakara Machotky je dle jeho tvrzení známé, že ...“největším nepřítelem psychologů jsou sociologové.“  Zde,  odbočíme ke konkurenci, resp. ke vzájemnému prověřování  vědeckých disciplin, pokud jde o jejich zapojení v ČR. U nás  je po létech  komunistického režimu obrana proti zneužívání psychologie státním systémem,  v politických souvislostech těžká věc. Antipsychiatrické hnutí sociologů v USA získalo v boji proti zneužívání psychologie a psychiatrie, a také  pro svou nezastupitelnost v demokratické společnosti, velký ohlas.  V zemi svobody se jej zúčastnilo množství vědců zvučných jmen. Také  v ČR  je nyní takové odborné přehodnocení deviantní činnosti soudců a jejich znalců velmi žádoucí. Právníci a profese napojené na PF UK se však tomu účinně brání a tvrdí opak. Není divu, že soudobá příručka pro budoucí právníky, kterou vyplodilo  učené pero jedné pedagožky  naší Právnické  fakulty UK,   toto hnutí neprávem zařadila  mezi  tzv. deviace. Vždyť psychologové a psychiatři  jako znalci nejvíce vytvářejí pseudoodborné znalecké klima pro státní soudnictví, jež je vyživuje. Soudci pak mají pořád co dělat, a tak se jednání o dětech donekonečna protahuje. Nedávno ČR kvůli tomu Evropský soud právem postihnul, k hanbě českého soudnictví. Známý je příklad neprávem stíhaných otců, např. ing. Jiřího Fialy, zakladatele hnutí K213 a mnoha dalších. Fiala, muž, po mnoha létech boje na OS Praha 9, a to se soudci – komunisty, v němž šlo  jeho vlastní děti nyní všechny veřejně napadnul písemnými výtkami. Nelze se mu divit. Jde o tzv. lidský dokument, zahrnující vedle zcela racionálních poznání i citová hodnocení, a který si žádá zvláštní analýzu. Proto se mu nebudeme zde alespoň nyní, podrobněji  věnovat.

            Dále tu máme tu na mysli třeba detailní záběr kamerou, jakoby  odhalující“ myšlení člověka, vyjádření , jenž vznikne „chytrým“ sestřihem televizního dramaturga, či pokud jde o zvyky  dramaturga rozhlasového, jenž zařadil např. svěží dílko „ruchaře“.Možností je skutečně mnoho. Osoba může být do kontextu vmanipulována, např. když aktérku nedej bože „zpravodaj“ či režisér s dramaturgem přimějí, aby navštívila nějaký (jakýkoliv) památník či  pomník a nějak se tam chovat. Může jen  postát, neboť i stav hraje. Nejen  gesto, ale i jeho umístění v jakémkoliv chytře navlečeném kontextu. Na divadle i jevišti dějin. Tak jsme to také viděli s Helenou Čermákovou v televizi.

            Sama tvář její dcery, maličké  Terezky, stala se v  průběhu zpravodajství jeho ikonou, ačkoliv fotografii dítěte nemohl nikdo z novinářů už vytvořit. Zpočátku hledání nezvěstného děcka byla zpravodajským pramenem, později byla zneužívána k citovému vydírání lidí. Nikdo se přitom nezmínil o tom kdo je autorem fotografie ani o jejích nálezových okolnostech. Ve skutečnosti šlo jednu z mnoha fotografií z rodinného alba, plného podobných  fotografií dítěte. To se novinářům nehodilo do karet. Fotografií bylo mnohem víc, na některých byla matka s dcerkou. Je dokonce možné, že je pořídil Terezčin otec.Pokud je mi známo, za tak často publikovanou fotografii nebyl ani těmi  „etickými“ novináři  rodině zaslán žádný honorář.Tvář dítěte s upřímnýma očima, se jim však zamlouvala  až příliš a její používání při každé příležitosti až podnes, je až nechutně notorické.Kdyby za podobenku všechny deníky Bohemia, Blesk aj. autorovi (otci dítěte) zaplatily, mohl by Terezce nechat zhotovit památník ze svých prostředků a nezůstalo by jen u „obecní dobroty“ města Kladna.

 

IDEOLOGICKÉ   POZADÍ TRAGICKÉHO PŘÍPADU TEREZKA

  Na rozdíl od stávajících mediálních interpretací, se  pokusím zcela vyhnout hodnocením citové povahy, nářkům nad nezdarem policie i chvále úředníků.  Nevedou mne k tomu ohledy na zúčastněné strany. Mám důvody ryze metodické.Chci představit  věci také z jiného úhlu,  než jak nám je „sdělovadla“ předložila k snědku, včetně podprahových informací.

Pokud však už zavedených termínů použiji, pak proto, že jde o nezbytná pojmenování, vědom si jejich citového akcentu  pro každého z nás. Třeba ono kouzelné slovíčko „matka“ všichni současně nějak kladně prožíváme, včetně dětí týraných a zanedbávaných, ratolestí recividistek,  alkoholiček a narkomanek, pokud svou maminku kdy měly. Po kladenské cause mnozí z nás citově odlišují: „Křesťansky obětavá matka Tereza z K.“  zní dnes naším uším jinak, než třeba …“matka Terezky z K.  jí zakopala“. Před tragickou událostí bychom to tak necítili… Čili, záleží nejen na kontextu větném, ale také obsahovém, dokonce i jiných souvislostech, o  kterých bude řeč. Proto třeba novináři nazývali zprvu v době hledání malou Terezku. Později psali o dívce, pak už zas více méně o  pětileté dceři.

 

 

RUDÁ ZÁŘE NA KLADNEM NEKONÁ, ZATO JEDEN OSLŇUJÍCÍ  ZÁBLESK…

Stalo se tak nepříjemně též  pro tuzemské komunisty.  Ještě k tomu právě na rudém Kladně! Ano, v rodišti „dělnického“ prezidenta Antonína Zápotockého. Ten  totiž zaměstnanost žen v duchu SSSR jednostranně prosazoval. Hned po ukončení války. Ve svém nehynoucím díle sebraných projevů pod názvem  „PO STARU SE ŽÍT NEDÁ“ zaměstnávání žen samostatně věnoval DVĚ kapitoly. V nich  ženám a rodině slibuje modré z nebe. Zápotocký  tu napořád (na věčné časy)  věští  světlé zítřky. Jenže, přes všeobecné otročení svobodných i vdaných žen  se žádná rudá záře v tomhle smyslu na Kladnem nekoná.

            Žádné „dělnické“ tedy rozumějme materialistické,  postoje, o nichž píše soudruh  Zápotocký v RUDÉ ZÁŘI NAD KLADNEM,  se trvale k blahu nastupující generace  neujaly. Skutečnou sociální péči komunisté odmítly, její protagonistky v ženském hnutí kriminalizovali a později dokonce popravili politickou mučednici, DR.  MILADU HORÁKOVOU. Mj.  proto, že její představa ženského hnutí by vycházela z faktu, že muž je ženě nikoliv vykořisťovatelem, ale naopak oba jsou si vzájemně nejbližšímu spolupracovníky. Komunismus zaměřený na neustálý boj a nesmiřitelné (antagonistické) rozpory, ovšem  něco tak normálního jako je spolupráce mezi mužem a ženou, nemohl (od roku 1848) vůbec  potřebovat.  Co ale tedy na Kladně předcházelo hned v roce 1918 po  vzniku demokratické republiky Československé? Kladno    navštívila prezidentova dcera dr. Alice MASARYKOVÁ . Dále už o bolševických  postojích, jež projektuje  jakoby všem kladenským ženám  sám Zápotocký : „Ne, ne paní doktorko Alice Masaryková. Sociální péčí se bída nevyléčí. Co je nám platné, když vám budeme my, dělnické ženy, při sociální péči pomáhat? Co bude platná naše pomoc?Doly a hutě jsou a zůstanou v majetku nenasytných kapitalistů….“  

Komunisté ve svém ženském hnutí sázeli zásadně na socialismus materialistický. Co víc, na krvavou  legislativu Pařížské komuny. Ta našla vyjádření  v Rusku brzy po Leninově bolševické revoluci v r. 1917  v prvních protirodinných  dekretech komisařky Výboru pro sociální blaho, rudé feministky  A.M.Kolontajové.  Tahle Leninova nejbližší spolupracovnice, literární vyznavačka „volné lásky“ začala s demoralizací ruských a „sovětských“  žen.  Dekrety uzákonily naprosto volné.  rozvody, které se pak mohly po dohodě konat třeba každých 14 dní. Sověti jako první na světě přivedli do zákoníku dosud nedovolené  potraty,  a také začali v rodinném právu s naprosto jednoznačnou   podporou pouze ženského pohlaví.  Levicové spisovatelky a   hlavně  kladenská Marie Majerová, která se sama bohatě vdala,   byla sovětskou legislativou unešena a další ji následovaly. Zamlouvaly se jí také interrupce. Plyne to z jejího dopis fiktivní neteři místo předmluvy je knize O manželství manželů Stoneových.

Přesto měly zejména děti u kladenským matek, přesto, že některé při domácnosti pracovaly,  dříve pořádné zastání. Těšily se společenskému uznání v rodinách, čemuž odpovídala také dynamická část, tzv. sociologické kurtoazie. Dokládá to, včetně úcty žen k mužům,  v knize „SIRÉNA“, věnované kladenským havířům a hutníkům  sama Majerová. Na oči nám přivádí  mladou novomanželku, která  si před ostatními nadšeně pochvalovala svojí naleštěnou putnu s plátěným víkem a pěknými popruhy:

             „To mi udělal můj muž“, povídala každému sebevědomě.

            „Jen ON svede takové krásné věci, a vůbec je to takový fešák!“

            Ženské u vrátnice dvojky sedávaly kolem pumpy na obrácených putných a dbaly přísně na pořadí.Jak za sebou přišly, tak vodu natáčely.Voda vytékala opravdu církem: tenký pramínek ze země vláhou chudé…. Řeč ovšem ženám nebránila, aby nedávaly dobrý pozor na pořadí…Jen která měla doma nemluvně bez dozoru, tu pustily napřed. Anebo přišel li pro vodu muž. To stalo málokdy a byl to zpravidla dědouš…Na jiném místě se dozvídáme o lstivosti a  sklonu kladenských  žen  k vášnivému tzv. „domácímu násilí.“ Špatná zpráva pro feministky:

            „Že mu věříš ty hloupá, vždyť on ti beztoho uteče!“

            ¨Já musila svému pohrozit, že ho poleju vitriolem, byl by mi jistě utek za jinou!“

            „Bát se nás musí!“

Hudec policajt se smál, až se v pase lámal. – Tolik citace znalkyně života kladenských žen. Jak nám snad nechtěně autorka prozradila, ani tak malé shromáždění žen, se neobejde bez nenápadného dohledu policajta. Dále se dozvídáme, že někteří muž na Kladně pili, o alkoholismu žen, od pamětnice Majerové  tehdy ještě ani zmínka! Nebylo tedy zvykem, aby nějaké dívky, jak to známe z causy Heleny Čermákové, pily už od svých čtrnácti let! Sociální kontrola zralejších, zpravidla také vícedětných  žen byla natolik silná, že ani nevěra nebyla častou, neřku li běžnou  záležitostí. Život v hornickém Kladně však lehký nebyl:  Dívky si dost často až do sňatku zachovávaly panenství, a tak byli mladíci nuceni  si našetřit na prostitutky. Zároveň ovšem byla uznávána  spořádaná rodina  což je sociolinqistický termín, který za vlády totality z českých zemích zcela vymizel… Nezbývá, než podotknout, že hlavní postava díla, M.Majerové - stará bába Hudcovka by se nad dnešní proměnou života kladenských žen musela obracet v hrobě. Ba, nedošlo ani na její slova:“Poteče kdys voda i na náš mlýn…“

            Také  Antonín Zápotocký, vyučený kameník, jako komunistický vůdce dobře znal kladenské poměry. Kladno totiž nebývalo jen komunistickou výspou, jak nám strana v učebnicích dějepisu předváděla. Ovšem,  byly tu také plány bolševické,  a jako takové je  Zápotocký, se svými dobro-druhy prosazoval.. Jako pogotwaldovský prezident,  je mohl  vnucovat  celému Československu. Šlo mu přitom stejně jako rudé diktatuře v SSSR o politické využití hlasů žen, ale  zejména o využití ženské pracovní síly  k práci pro „tábor míru a socialismu“. Ženy bylo nutné vyhnat od dětí  nejen z hospodářských, ale i  ideologických důvodů.

              Naproti tomu  masarykovská idea manželství a soužití mužů a žen,jak ji znala už I. republika,  vyslovená např. díle SOCIÁLNÍ OTÁZKA klade důraz na přirozenou etiku. Ta je také na hony vzdálená státnímu poručníkování. Tím spíše, když by měl být stát univerzálním vlastníkem a rozdělovat lidem v soukromí i  právní vztahy . Masaryk byl důsledným odpůrcem nebezpečné státní megalomanie a sledoval na fašistickém státu Musoliniho, kam až zachází. Na T.G.M se po roce 1990 zapomnělo.

            Ba,  na Kladně přesto, že v majetku „zlých,“ těch  prvorepublikánských  kapitalistů doly a hutě nezůstaly, ve vší tichosti to bylo  horší, než dřív. Komunisté záměrně dali mužům z otrockou práci v dolech nízké platy, a tak ženy i v preferovaném Kladně prostě musely jít  pracovat.

Socialistická ideologie v jejímž mravním marasmu stále žijeme a její  všeobecně rozšířené představy o „správné  státní rodinné politice a  tzv. „ochraně rodiny po linii ženy,“ byly nakrátko osvíceny v celé své bídné nahotě. Mnozí je spatřili a odvrátili se od nich s hnusem. Ba, vždyť i ústavy jsou plny  dětí, které matky nechtějí a vlastní otec vůbec nedostane.

Celá tahle skutečnost, obnažená  v případu kladenské svobodné matky Heleny Čermákové, ve   všeobecném  českém státním tmářství působila, jakoby byla osvícena jen v  záblesku reportážního fotopřístroje. Nejen kladenští spoluobčané, ale celý národ si v tomhle zážehu jasného světla náhle uvědomil, že sociální odbory státních úřadů, které jen pasivně a zbůhdarma vedou na matky své nekonečné tlustospisy nebo docházejí do rodiny a „pracují“ s matkou,  jsou vlastně úplně k ničemu. Tváří v tvář životu a bohužel i smrti jejich „dílo“ neobstojí.

            Kladenská causa s Terezkou to „rozsvítila“. Náhle v jednom děsivém momentu odhalila se jako temná a důsledně utajovaná stránka  sociální politiky, preferující zaměstnanost žen a tím i jejich organizovanost, včetně závislosti na různých dávkách za každou cenu. Celý systém však tohle nesmírně politizuje. Politiku pak dělá i taková, která vlastně vůbec nechce. Dochází k nejhoršímu, materializaci skoro všech hodnot, s národně degradujícími důsledky. Včetně, a to si museli přiznat i zavilí byrokraté,  státně řízeného rozpadu nakonec i  nejzákladnějších  hodnot rodinných. Procitnutí z Ne-ráje.

Kdysi, za normálního kapitalismu ,vždycky alespoň minimálně  jeden člen z rodiny na dole mohl pracovat. Sledovalo se to, jak ostatně dokládají staré důlní archivy. Kromě toho existovaly různé druhy pojištění pro případ nezaměstnanosti. Některé takové systémy jako např.genstský,  byly organizované i mezinárodně.Hornické odbory byly schopny zorganizovat event. stávkovou podporu. Po roce 1990, tedy také dnes se o všechny nezaměstnané jakoby postarala společnost. Možná je těch nezaměstnaných na Kladně mnohem víc, než dřív. Po tzv. „sametové revoluci“  tj. součásti  privatizačního puče KGB v Evropě, za účasti důstojníků komunistické Státní bezpečnosti,  stačili komunistická vládní garnitura  všechno koupit a zase  rozprodat či v rámci sjednané podpory zničit. Zbytek společnosti stále poměrně dost produkuje, tudíž na Kladně, stejně jako v dobách socialismu díky materialisticky orientovanému  systému dosud není hlad.Hůře však je s životem rodinným.

 

STÁTNĚ REGULOVANÉ  PROMĚNY ŽIVOTA KLADENSKÝCH ŽEN

             Zatímco dřív, za první republiky, v demokratickém zřízení,  ženy horníků byly doma u dětí, které byly považovány za největší životní štěstí i v bídě, (protože pomáhaly rodinu zajistit ve stáří), nyní jsou jim jejich ratolesti vlastně  na obtíž. Nejhůře je u svobodných matek a množství žen rozvedených, protože nemají moc šancí vdát. Potraty i v rodinách  mnohonásobně narostly, ženy se přeorientovaly na pohodlný život plošného dávkového systému. Ingerence státu do rodiny už kulminuje, leč zároveň vyživuje vysoký počet zaměstnanců státního aparátu.

            Ale co kladenským zbylo z Gottwaldovy a Zápotockého komunistické iluse o  společnosti lepších, hlavně materiálních  zítřků? Dnešní zaměstnané matky, (které stát tak „hojně“ podporuje)  v Kladně příliš šťastně nežijí. Jak řečeno, hodně často muže ani nemají, a tak často provozují život „přítelkyň,“ které jdou „z ruky do ruky“. Stejně tak v Litvínově, Ostravě  a na jiných hornických místech. Většinou tyhle ženy chytí jenom všelijaké ty „brachy z mokré čtvrti“ Kvete i legální prostituce, která svobodným a rozvedeným ženám v podstatě konkuruje, protože lehké ženy „pracují“ na plný úvazek a jejich zisky jsou mnohem vyšší. Pokud jsou z takových svazků děti, hodí je na krk státu, ať se stará! Hornický kolektivní duch, (všichni havíři si dole tykají) , však stále žije. Jenže opravdu jsou všichni šťastní? Zdaleka nikoliv. Pracující ženy nesou největší tíhu stále se zvyšující sociální bídy druhdy pyšného, hornického Kladna. Není divu, že chudáci zaměstnané ženy, uvyklé na propagátorské státní protěžování reptají. Tím spíše matky ani tu výchovu dětí nezvládají. Musí přeci do práce! Majetková kriminalita i jiná zločinnost se obecně rychle zvyšuje. Věznice jsou v celém státě přeplněné. Hned začátkem roku, v lednu 2003 vláda sděluje, že chce řešit zločinnost mládeže,  a to zavedením specializovaných soudních senátů, dohledem a výchovnými programy. K tomu, dle zprávy ČTK  kabinet schválil návrh zákona o trestní odpovědnosti mládeže ve znění předloženém legislativní radou. Pro obyčejné lidi to znamená platit ze svých kapes další  nové soudce a úředníky, s ponurou vyhlídkou na svůj vlastní nízký důchod, bude li jaký.

 

Občané  si přitom přestávají být před různými gangy, rómskými i nerómskými,  na Kladně i v jiných hornických městech vůbec jisti.Různé bandy, jak ukázal nedávno i tisk „spolupracují“ s policií, výpalné už platí kde kdo.

Dá se říci, že RODINA jako jev, neřku li základ společnosti, jako  tu  podléhá stále děsivějšímu rozpadu. Rozvodovost  v Čechách narostla po II. světové válce a novele zákona o rodině v roce 1963  oproti I. republice řádově dvaadvacetkrát, tedy ve stovkách procent. Podle regionu.  Místo šťastných manželství, jakožto Zápotondou slibovaných …“záhonů na kterých pokvetou růže“,  všechny občany České republiky, děsí pohled natalitní do propasti. Vůkol jen nekonečné pracovní otroctví žen pro všeobecného, generálního  vlastníka – stát  a jeho novou vládnoucí „elitu.“  Úděsné  skutečnosti jsou navíc doprovázeny častými  infaticidii, tedy vraždami  dětí nejčastěji  jejich matkami! Neděje se tak ani  z nějaké bídy, ani z nedostatku baby-boxů. Děti se staly pro matky přítěží v zaměstnání, kariéře a vůbec materiálního  zisku.

  ZÁBLESK ŠOKUJÍCÍ PRAVDY O SOCIÁLNÍM STÁTU

             Všechny teď, v cause Terezky  oslepilo to prudké bílé světlo ozařující poznání: Lidé v té hrůze seznali, jak je zločinná,  ona komunistická sociální politika státu, který si přisvojil i mezilidské vztahy a bezohledně je rozděluje jak se mu zamane. To  vede pouze k další  a nové  zločinnosti.  STÁT v ní nadále vystupuje jako velký a mocný idiot. Ještě nyní, uprostřed živořivé „zaměstnanosti“ žen  a tváří v tvář  hrozící bídy, v duchu socialismu stát svými modely  protěžuje linii matky. Ta v daných okolnostech, byť ještě zaměstnaná, přesto osamělá,  prostě selhává… Zřízení se svými  proklamovanými „sociálními jistotami“ není schopno ochránit zejména - děti. Státní politika vůči ženám, -  to zdání „nezávislosti“ na mužích - je totiž vhodná  pouze pro bohaté ženy. Členky správních rad, podílnice masokombinátů a hlavně ty „umělkyně“ kterým rodina při jejich propagační promiskuitě zhola nic  neříká. Státní struktury, od zákonodárných sborů, přes eticky zkorumpovanou byrokracii až k prodejným soudcům, však na zbytcích rodiny pořádají své celonárodní mrchožroutné hody. Nejedna „ženská“ organizace, dotovaná státem,  jakoby chrání jejich zájmy, přičemž halasně proklamuje, že je osvobodí od mužské tyranie. Nejlepší cesta jak se uplatnit, byť by šlo o levicové anarchistky. Represivní aparát má vždycky před krizí nejvíce práce, a tak chce za každou cenu udržet svou akceschopnost a povědomí o své výkonnosti.  Pohleďme na jednu malou ukázku.

 

KLADENSKÁ POLICIE „VODU PIJE“!

Lidé ale  nezapomínají tak rychle, jak by uvítala novodobá  totalita veškeré vládní moci. Tak třeba vědí, že kladenská a s ní celá středočeská policie tu byla zhruba před čtyřmi léty postavena před dilema ztráty prestiže v očích veřejnosti. Místním lidem v kladenských Kročehlavech dosud pevně tkvěly v paměti už tři postupné vraždy dětí, provedené v kladenských Kročehlavech a jejich nejbližším okolí. Nejvíce pak neobjasněný případ ubodané  jedenáctileté holčičky.Její pachatel nebyl odhalen(!!!) Zaútočil znovu? Ptali se mezi sebou hlavně občané Kladna a zejména - Kročehlav…

            Samozřejmě, že jim nevymizel z hlavy a srdce ani úděsný případ místního sériového vraha žen MRÁZKA, který své oběti čtvrtil, a policie ho pro pasivitu v drobných krádežích nemohla dlouho vypátrat.  Odhalen zcela byl náhodně, když u něj nalezli kolo jedné z obětí. Příslušníkům SNB byl tehdy vytýkán fakt, že nevěnovali náležitou pozornost kriminalistickým stopám. Z kladenských důlních odborů mu podle časopisu KRIMINALISTIKA ještě ke všemu dali soudruzi  pěkné dobrozdání...

Mrázka  dodnes připomíná lidový název jedné z tamních hornicko -  socialistických restaurací. Ale ještě starší obyvatelé téhož dělnického Kladna se upomínají na potupný pochod jejich policistů beze zbraní. Pěšmo až  do Prahy. Stalo se tak za protektorátu po jejich neúspěchu  v pátrání po „banditovi“ osamoceném odbojáři, studentovi Smudkovi. Přestože zdárně unikal samotnému gestapu, mnozí kladeňáci to nenáviděnému represivnímu aparátu neblaze proslulému z doby hornických stávek po straně dokonce přáli. Bylo by toho moc. Lidé si vypráví, jak se kladenská SNB  za totality   před spoluobčany  zesměšnila, když prý vyhlásila celostátní pátrání po trpaslíkovi. Šlo o prý o kamenný, snad žulový patník v hrubém tvaru pohádkové postavičky, jenž vytesal sám velký Zápotocký a s ohledem na jeho osobu byl vysoce chráněný...A lidé se bavili a  esenbákům po hospodách  vysmívali…

TÝMU PÁTRAJÍCÍMU PO TEREZCE LIDÉ BEZVÝHRADNĚ DŮVĚŘOVALI

Zcela jinak tomu bylo s malou Terezkou Čermákovou. Všichni ji tu díky její veselé matce znali, chvěli se o její osud a bezvýhradně stáli na straně policie. Ta je už nemohla zklamat. Pro tým odborně školených policejních vyšetřovatelů v boji se zločinem šlo o prestižní věc. Tahle další ztráta dítěte byla věcí cti, avšak na druhé straně záležitostí  doslova útrpnou.Už podle obecné metodiky prověřování alibi matky mnoho tu věcí nehrálo. Pod časovým nátlakem hrozilo, že vše, včetně neúspěchu v pátrání,  padne na jejich hlavu. Bylo jim jasné, že v případě matky, jež se ráda napila, hrozí tzv. pseudologika fantastica, bájivá lhavost známá v práci s alkoholiky. Navíc, je li pachatel ochoten přiznat se k menšímu trestnému činu, může to být proto, aby zakryl  čin závažný. Přitom vedoucí týmu Milan Řečínský jako zkušený vyšetřovatel měl od začátku povědomost, že „ztráta“ dítěte je nesmysl. Už ze základů  kriminalistiky Řečínský jistě znal, že  inscenace sebevraždy, nenásilné smrti, nutné sebeobrany, nešťastné náhody nepřipadá u pětiletého dítěte v úvahu. Mladé ženě tedy zbývalo  jen předstírání, že k činu došlo spáchání jinou osobou…

 

JE TO IRONIE, KDYŽ  SE ŘEKNE „BYLI CHYTŘÍ JAKO ČETNÍCI?“

Sedmadvacetiletá žena s nedokončeným základním vzděláním, která vyšla ze šesté třídy základní školy, je v konečném počtu zhruba jeden tisíc mužů prostě vodila za nos. Věděli  to všichni, a také vedle svého odborného svědomí cítili i nepřímý tlak nadřízených. Sociální odbor města se zřejmě ve strachu před veřejným míněním, nechává slyšet, že zvažoval předání dítěte do ústavu. Proč proboha ne otci? Vždyť existoval, dokonce řádně platil výživné, ptají se prorodinné organizace tátů, jimž styk s dítětem úřady a soudy bezdůvodně upírají. Konkrétně šlo o SPRAVEDLNOST DĚTEM  v článku Luboše Patery pro LN a internetového Neviditelného psa.  Také poslanec Jiří  Karas (KDU – ČSL) bohužel,  jako jediný(!!!) z parlamentních  politiků  se pozastavuje nad hrozivým stavem společenského klima:

            „I to je obrázek etického stavu společnosti: známí lidé se nestydí za úpadek morálního vědomí. Tržním principům to neodporuje a skandální popularita rovněž sype. V souladu s importem zvrácenosti prezentují média domácí rozklad ne-li jako už hotovou normu, tedy alespoň jako zajímavý moderní trend. Lidé, jako matka mrtvé Terezky, sají hnilobu jako houby. Vyhovuje to špatným lidským sklonům, např. k požitku a lenosti. Sociálně slabí, jako Terezčina matka, nedomyslí, že v krizi nebudou mít pojistku bohatých – peníze.“  V Karasově  podání  byla však  rodina Čermákových nepravdivě, snad z neznalosti věci,  vydávána za téměř sociální případ. Jenže, tak tomu i  podle vůbec nebylo. Samozřejmě na tom je kladenská rodina Čermákových  o poznání hůř, než páni ze sněmovny. Ovšem, lidovecký zástupce lidu,  nastoluje  otázku, zda,  Terezka mohla žít a pravdivě odpovídá, že ANO.  Hrozila ostuda.

STÁTNÍ APARÁT SE VŠEMI PROSTŘEDKY  BRÁNÍ PRAVDĚ

             Systém se otřásl a hrozila mediální bouře. To však nechtěl vládnoucí státní aparát připustit. Sociální odbor se nechal opět slyšet v tom smyslu, že zvažoval předání malé Terezky do péče její babičky ze strany matky. „Chytří“ úředníci opět pomlčeli o faktu, že už se jí jeden syn vrhnul do náruče drog  - a spáchal sebevraždu. Tenhle fakt o sociálním zázemí ovšem policisté také znali.Nebyli přeci slepí ani si nemohli stěžovat na pomoc shora. Pro policejní špičky, neustále žádající v parlamentu zvýšení výdajů na vnitro rýsovala náramná příležitost ke zviditelnění. O tom jak byl Grossův boj proti organizovanému zločinu nákladný se dnes můžeme přesvědčit z průběhu procesu s tzv. Berdychovým gangem.Leč, teď vážněji.

            Nelze, než veřejně ocenit práci těch silných chlapů z mordparty s pomocnou příměsí venkovanů, byť by jejich akce daňové poplatníky stály dalších 1,5 miliónu korun. Hovoříme nejen o lidech, ale také o  nákladech na použité technice, včetně auta ministra vnitra Stanislava Grosse při zbytečné cestě do Kladna, jeho zbrusu nové policejní kšandy nepočítaje. Lidově řečeno tzv. „kšanda“ s marným hledáním byla závažnější.  Jenže, jak si poradit? Co dělat s takovou malou, mladou ženskou, státem protěžovanou svobodnou matkou? Vždyť její věc se stala už POLITIKUM,  jde přeci o její dítě a ona sama pořád tak zatvrzele lže?

Nakonec, nemějme to hochům za zlé, použili v bezpočtu zúčastněných profesí, kromě vrtulníku s termovizní, psovodů a mnoha pátracích psů, potápěčů, aktivních hlídek, korespodenčních spolupracovníků, občanské svépomoci lidí telefonujících, psychologů, psychiatrů a s nimi různých tzv. „senzodebilů.“ Vše marné.Dlouhý výčet zúčastněných profesí uzavírají hasiči, patologové a – pracovníci pohřebního ústavu…

 

OMLOUVÁ POLICII, ŽE DO ŽENSKÉ  A DO MELOUNU NEVIDÍŠ?

Jo, jo. Kampak na ženskou s policejní technikou,  na tu se musí jemně, i když to právě není žádná Mata Hari. Její osobní krize vrcholí sebevražedným pokusem. Rafinovaní policisté proto, dle tisku,  nakonec svou vyspělou techniku opustili.Ostatně, už z dějin naší čs. výzvědné služby je dobře známé tzv. „osobní nasazení.“ A to je dobře, protože jinak by nás případ údajně nevinné, mužským partnerem právě opuštěné, zhrzené ženy, stál ještě mnohem víc. Chytří jako četníci, konečně i policisté použili obecně platnou osvědčenou a ryze mužskou metodu. Že na žádném brífinku nezazněla? Nedivme se, policejní metody se musí tajit!  Jen proto byla ta s Helenou,  zveřejněna  až po soudu:  ...“Prozradila to policistovi, jenž s ní strávil dlouhé hodiny. Hladil jí po vlasech, cvrnkal po nose…“ (MFD 15. 3. 2002) Inu, jak říkal ve Švejkovi putimský  četnický strážmistr Flanderka: „Kriminalistika záleží na chytrosti a vlídnosti.Řvát na někoho, to nemá žádný význam.Na delikventy a lidi podezřelé se musí jemně, ale přitom  dbát na to, aby se utopili v přívalu otázek.(Hašek Jaroslav., Dobrý voják Švejk, Praha 1968 ).

Když už jsme u toho policejního švejkování, napadá mne další asociace: Ale, ale pane pane vachmajstr, vždyť víme,  …“voni jsou chytrej!“ Omlouvá jich, že jak se říká, do ženské  a do melounu nevidíš. Jistě.

Inu, Švejk je v kriminalistice  stále živý…

            Čili: Kladenské státní divadlo v částečné režii ministra vnitra a se svobodnou matkou v hlavní roli,  (hrála  Helena Čermáková), mohlo konečně zatáhnout oponu. No, a těch jeden a půl melounu za takové představení zaplatí místo Standy Grosse daňoví poplatníci. Aby se z toho šoku probrali, mohou se také cvrnkat do nosu nebo si plácat na čelo! Nikomu to už nevadí, policie přeci stojí moc peněz. Hlavně, že jak se říká policie vodu nepije. Aspoň ne na Kladně. Co, co, co?   Tak   čeho se ti občánku zachtělo? V takovém sociálně citlivém regiónu Kladenska to platí dvojnásob. Matka s dítětem musí být ochráněna  a policejní firma proto budiž pochválena.  Státní divadlo s legislativní „ochranou rodiny po linii ženy“  hraje dál, o to tu jde, představení trvá  dodnes… Teď vážně, k její cti lze uvést, že vyšetřovatel Milan Řečínský se podle vlastních slov, s Grossem nebavil ani telefonicky. Udělal dobře. Vše další už bylo věcí policejních mluvčích a mluvků a justice – a médií. Všichni šli do věci s vervou, jak se říká pomoci.

 

NASAZENÍ MEDIÁLNÍCH  VIZÁŽISTŮ

První se z šoku  krkavčí matky“ začaly vzpamatovávat feministky, kterým jde stát na ruku ve všech českých médiích, aby se přinejmenším, konec konců prodávaly. Samy, pojednou se rozpomenuvše na etiku, posedlé vlastním narcismem začaly tyto ženy troubit k ústupu.   Časopis RESPEKT  z 8.7.2001 přichází v článku „ZJISTI CO TA ŽENSKÁ PIJE“  na kloub mediální politice. Jenže, jaksi   v opačném gardu. Jeho redaktorka  Linda Kholová, s panenskou čistotou své feministické duše,  najednou chrání soukromí matky Heleny a s varovně a kriticky vztyčeným zvednutým prstem nad svými kolegy, sleduje její mediální proměnu. Dští svůj hněv na novináře i vyšetřovatele. Matku  Helenu Čermákovou vnímá jako …“obyčejného člověka, který měl zkrátka smůlu“ a za štítem novinářské etiky v podání předsedkyně etické komise Syndikátu novinářů Barbory Osvaldové,  V dojemné shodě náhle obě ženy pranýřují mediální nešvary svých zaostalých kolegů.  Ti prý  s vyšetřovatelem prozradili domnělý alkohol, a tak prý vzali podíl na psychické krizi hlavní aktérky příběhu, Heleny: „Novináři z toho dělají bůhví jakou senzaci, ale ona je úplně normální ženská,“ končí svůj článek Kholová. Slovy číšnice z podniku, kam to chodila Helena roztáčet. Inu, proti gustu žádný dišputát, zkrátka, taková normální ženská, asi snad jako Kholová a tisícovky jiných. Bez mužů, a také jistě kvůli nim,  snadněji propadly alkoholu a jsou tím vlastně normální ženské, zkrátka se od sebe moc neliší. Předtím tatáž redaktorka uvedla několik důležitých, zaručeně objektivních svých pramenů, jako …“paní v puntíkatých šatech,“ kterou potkala v ulici, atd, atd. Tatáž paní novinářka  Kholová,  která se kvůli údajnému alkoholu a dokonce „domácího týrání“ bez rozpaků opřela např. do soukromí otce a dítěte Tajčmanových. Učinila tak  pod štítem téhle módní politické  vlny, která trvala sotva jen do schválení pofiderního zákona. Kholová byla velkou propagátorkou tzv. „domácího týrání“ ,Dnes už si na její „týrání“ nikdo nevzpomene, máme přeci homosexuály a lesby, jejich práva, a jiný socialističtější program.

Linda Kholová však už dávno, tehdy  už na tiskovce diskriminovaných tatíků věděla snad jako první o jak se věci mají..  Ba, z diskuse vyplynulo, že jí to bylo jasné,  ještě než dojela ze sídla RESPEKTU   z Pštrosovy do ulice V jelení. Tahle feministicko - novinářská laň, (muži na TB stíhaná),  už věděla o čem bude psát. Dokázal jí to jeden z tamních aktérů. Konkrétně šlo o to, že otec  jménem Petr Tajčman, se dopustil toho zločinu, že si chtěl vychovávat své vlastní dítě. Tak, tehdy  už tři roky se soudní klientelou bojoval. Vyhrál, ale to už novinářku Kholovou nezajímá, ona splnila svůj „ženský“ úkol. Je to úděl!  Smutný to obraz české žurnalistiky ještě doplňuje postoj jejího  Syndikátu novinářů. Poté, co dokonce byla  ve „státním zájmu“   špičková novinářka Barbora Slonková a její kolega Jiří Hynek ztlučeni, (viz causa Karel Srba, ústecký soudce Berka, aj.)  uložil si sám Syndikát „eticky“ po tři dny bobříka mlčení. Prý, aby neublížil. Jak dojemná ohleduplnost – a tolik, tolik etiky! Za tři dny  na to ovšem našla policie Terezčino rozkládající se tělo a Kholová zmlkla úplně.Jak jinak, jistě ze samého taktu...

 

NA VINĚ JE PRÝ SRDCE, PLÍCE, ALKOHOL A KDESI COSI…

"Hodně nepříjemným otazníkem je zodpovědnost okolí, které si jistě všimlo poměrů u Čermáků. Neměli lidé včas na to upozornit úřady? Nebo je upozornili, ale bezvýsledně? A kolik jiných stejně postižených dětí takhle v moři nezájmu čeká na svůj osud?," ptá se Právo 14. července 2001. Jenže, tenhle  dotaz komentátora má háček: Úřad a jeho ópéďačky  podle vlastního přiznání vedoucího referátu sociálních věcí Okresního úřadu v Kladně Radim Gabriel upozorňován  byl,  neudělali  však ve věci nic.(SUPER, 13. července 2001), Možná,  tak s bídou ještě nový záznam do spisu „nezletilá Čermáková, protože prý matku  „sledovali“… Úřad jen „zvažoval,“  že dá dítě  tu do ústavu, tu jeho prarodičce. Později, když jim jejich nečinnost přerostla přes hlavu a přinášela mediální otazníky, se úředníci, jak se dalo čekat, uzavřeli do povýšeneckého mlčení.

            Novinářsky atraktivní causu, dle přímého vyjádření redaktora Blesku Romana Schustera (Respekt 27/200)   však média samosebou neopouštějí. Tak se postupně dozvídáme všechno možné. Jenže, vždycky tak, aby byla připravena půda pro rozhodnutí  soudu, které musí nějak spolknout veřejnost. Nejen kladenská, ale i celostátní. Helenu začnou vyšetřovat znalci. Takoví, jací nastupují vždy, když je na něčem státní zájem. Ještě 6. července 2001 mluvčí kladenské policie Jana Dětská s odvoláním na soudní znalce řekla, že… „Matka v době, kdy se Terezka ztratila, nebyla opilá a nemohla mít výpadek paměti.“(Večerník Praha 11. července 2001)              Žena se stává předmětem zájmu státního  Pražského psychiatrického centra, ( PCP)  jehož ředitelem je populární  prof. Cyril Höschl. Ten mj.  hraje důležitou v komisi MZ ČR roli v udělování  jeho dotací a  grantů. Höschlovo PCP, jež zaměstnává snad dodnes lustráty, jakožto soudní znalce, např. někdejšího zakladatele PCP, vysokého „porevolučního“ ministerského úředníka MZ ČR Pavla Baudiše.  Nám známého nám např. z causy slepce Donáta, o níž jsme v NN již před časem referovali, poté, když tam na něj a jeho děti poskytovali tzv. ústavní, čili až nezvykle kolektivní posudek.    Něco mi tu napovídá, že není asi úplně nejsprávnější, když, podávají soudní posudky na stávající politické odpůrce režimu, mj. spolupracovníci tajné politické policie nebo jsou to téměř výhradně oni, kdo píší soudobá „díla“  o etice ve psychiatrii. Podobné bývalé spolupracovníky najdete i ve vysokých funkcích, v české psychiatrické společnosti.  Přímo v jejím  vedení. Jaká náhoda, že dnes spolupracují s PCP. Tohle  zařízení bylo v ČR   první na forhontě. Pro ústřední zpravodajskou instituci, Českou tiskovou kancelář (ČTK)  vydává prohlášení za PCP Ján Praško: „Čin mohla provést pod vlivem alkoholu, ale i pod vlivem hrůzného zážitku, když dítě našla mrtvé.“ (VP 11. 7. 2001, na str. 3.) Dále to prý budou posuzovat znalci.

            Zpět k mrtvé Terezce. Velké titulky novin zatím oznamují, že na vině je zástava srdce, či vynechání plic, dítě také mělo v krvi mnoho alkoholu. Jak se tam jen dostal? Zní kruciální otázka!  Matka Terezky paní Helena Čermákové, která už mezitím přiznala udušení svého  dítěte vlastním tělem ve své  opilosti, uvádí, že měla „okno“.  Někteří kriminologičtí znalci její tvrzení opět rozporují. Řeč se stáčí na skutečnosti jak velké bylo ono „okno“  a kdy a kde bylo dokořán… Před zalehnutím dítěte či trvalo ještě v průběhu zametání stop?  Okolnost, že se Helena do „úklidu“ pustila s takovou promyšlenou vervou, že odložila všechny šaty kromě kalhotek, ji usvědčují že sedmadvacetiletá žena byla už tehdy značně při vědomí. Ona sama později pro tisk později uvedla, že pila od svých 14 let a že to tak nějak mají v rodině. Bratr měl totiž také problémy podobného typu.   Současně se policejně vylučuje spolupráce další osoby. Materiálu, tedy hlíny, ohořelého dřeva, spálených PET lahví, (které prý zmátly psy),plechu a kamení, včetně jednoho kvádru bylo na těle děvčátka téměř dva metry. Hasičům trvalo dvě hodiny, než se k němu dostali.( Blesk 11.července 2001) Podle televize NOVA bylo tělíčko dítěte částečně ohořelé, což by prý ukazovalo spíše na vraždu.(Super 13. července 2001,aj.).Ani vyšetřovatel se státním zástupcem nejsou v cause nakloněni čiré nedbalosti a citovaný Super, bez ohledu na prohlášení o tělesném stavu, váze a  podvyživenosti dítětem nakonec dodává: „Podle odborníků nemohla matka pětileté dítě zalehnout.“ Nad případem se zvedají otazníky…

Takže,  se přes odlišná vyjádření znalců,  nakonec alkohol docela hodí. Mezitím média „formují“ veřejné mínění srdceryvným sledováním zcela podružnými okolností Terezčina pohřbu. Jeden, lidový památníček vzniká v lese u hájenky, posléze druhý na hřbitově. Prostátní tisk samozřejmě zveličuje alibistickou akci kladenského obecního úřadu. Nechal postavit – na vlastní náklady – „jejich“ malé Terezce za deset tisíc korun terakotový PAMÁTNÍK. Nikdo pod ním neleží a  hrob to není. Není totiž známo, že by pozůstalí Terezky, kteří její popel nechali rozptýlit o takovou „milost“ státu, potažmo městu stáli. Rodina je soukromá záležitost, stát to však ani po smrti dítěte,  nerespektuje. Konečně prý získávají souhlas Terezčiny babičky, paní Hermachové.    Onen PAMÁTNÍK TEREZKY , v šestém oddělení hřbitova v Kladně, tak zůstává nehynoucím dokladem péče sátu o jeho“  mladou generaci. Otci, o němž tisk důsledně mlčí,  však dítě nikdo nevrátí,  a také  řeči o tom, že o ně neměl zájem,  nejsou  ničím podloženy. Je tomu naopak, otec byl ve vězení.Pouze jednou si na něj vzpomněli a přivezli jej, když policie zjištovala, kde by mohla být jeho dcera, ta však už nežila. Ze strany médií, která  houževnatě chytala po Kladně kdejakou povídačku  nebylo nikým prověřováno, zda skutečně  o své dítě nejevil zájem. sdělovací prostředky s ním skončili spole s „věrohodnou“ výpovědí sousedky, že pravidelně výživné posílá. Jinak, jakoby nežil a snad dle novin ani  nepociťoval. Jenže, nejméně jeho rodina posílala Terezce dary, dárky i dárečky. Pročpak se Heleny Čermákové nikdo nezeptal, zda byly s Terezkou tátu navštívit? Kdepak,  po linii otce, se nikdo z novinářů ani neobtěžoval…Přitom   Česká republika, zná dokonce vězení  matek s dětmi. Šlo to i za totality, ale  obráceně to prý nejde. Škoda, Terezka mohla žít. Muži jsou v deviantní ideologii tohoto státu, dokonce už v povědomí ducha národa – novinářů -  prostě stále jen  vykořisťovatelé a zločinci, kterým děti nepatří ani na svobodě, natož v lochu. Ba, ¨“ÚŘEDNÍCI SOBĚ“ – tak by měl znít nápis na jejich kameni, který dedikovali Terezce. O tom však později…

 

DEN PŘED SOUDEM SE MÉDIA A AGENTURY SNAŽÍ

Teprve nyní vystupují  na povrch další zprávy o tom, že bratr Heleny byl narkoman, předávkoval se pervitinem. Měl dva sebevražedné pokusy, poslední ve vaně, úspěšně dokonaný. Podřezal si žíly. Babička Hermachová, jíž chtěl ctihodný kladenský úřad předat do opatrování měla tudíž  pokud jde o výchovu svých vlastních dětí, tak trochu pech.Není to však u žen, které vedou k výchově  svobodných matek žádnou výjimkou. Přesto učení psychologové, zejména pak Jan  Cimický vlastník soukromé psychologické léčebny Modrá laguna, v obou případech mediálně  horoval pro tyto prarodiče ženského Právě jako Höschel se Cimický vyjadřuje skoro ke všemu. Člověk, myslím laika,  by skoro řekl, že jde u obou odborníků o mediální vlivové agentury.   Pouhý den před soudem psycholog Cimický ze svého hlediska v případu viděl sex.  Ti chlapi! Cimický zdůrazňoval jak Heleně Čermákové  muži šílí, a je  prý   je důsledkem mužského masochismu,  tvrdil psycholog Cimický, vedený v tzv. Cibulkových seznamech jako agent PINEL:

            Co vlastně muže přitahuje na ženě, jež má s největší pravděpodobností na svědomí smrt svojí dcery? "Čermáková má v očích řady mužů gloriolu člověka, který dokázal někoho zabít. A to některé strašně láká," řekl Blesku přední český psychiatr JAN CIMICKÝ. "Muže totiž nesmírně dráždí žena, která je v jejich představách silná. Jsou to určité podvědomé masochistické tendence," dodává psychiatr.  Pokud soud Čermákovou zítra pošle do vězení, její milostné avantýry zřejmě na pár let skončí.

 Tož, ať si to pan psycholog krycím jménem „PINEL“ užije. Jeho tvrzení je nesmyslné, muži nejsou sadisté ani masochisté, jak jim sám projektuje. Nevíme co ho k tomu vede, snad nějaká vlastní zkušenost…. Všimněme si však, že v psychologii v podání  do oboru zahleděných „vědců“ se prostá morálka zcela vytrácí. Např. čeští otcové, kterým soudy ve styku s vlastními dětmi brání, pokud vím Čermáková nechává zcela klidné. Vědí, že její případ není nijak ojedinělý. Rovněž  dosud bolševický,   sociální systém, jednostranně protěžující ženy,  který jen generuje svobodné a rozvedené matky typu Čermákové, považují otcové dětí, stejně jako já, za  systém  fašoidní a celkově zrůdný. Tolik k evidovanému Pinelu Cimickému, jenž o tom ví asi víc.

            Na cause  „TEREZKA“ si pak ještě svou psychologickou polívčičku přihřál Martin Tuček v rozsáhlém článku (MFD 15. března 2002), s pompézním názvem  „PŘÍPAD TEREZKA A ALKOHOL“ samotné Terezčině věci ze 120 řádků  věnoval celý jeden! Ostatní zaměřil na působení  spouštěcích mechanismů této „psychoaktivní“ látky, která případ zavinila. Také dobrá propagace, že. Navíc lidé si v těch proněmeckých novinách skoro ani nevzpomenou, že právě na ten den připadá výročí nacistického vpádu do demokratické republiky, Masarykovy a Benešovy, republiky  Československé. Zkrátka, ruka ruku myje.

             Nedivím se ani dalším psychologům, že takový režim v němž je nám dáno  žít, tak vehementně podporují.  Je to přeci jejich věcí, kde berou peníze. Jinak,  bez mediální propagace , za kterou ani nemusí platit, jde  o tzv. skrytou reklamu. Bez ní by z průměrných občanů svojí psychologizující pavědou těžko co vytřískali. Dnes je tak, zítra jinak a oni přeci za nic neručí. Také dobře zapsaní experti, vyjadřující se bez otálení k čemukoliv jaksi „odborně“ jsou sami o sobě pro oficiální média k nezaplacení. Hůře je tomu s těmi soudními znalci, kteří s bohorovností idiotů, zasahují do rodin. Důsledky jejich amorálních odbornických blábolů si pak děti odnášení  po celý život. Nikoho nepřekvapí,  že takový stav věcí, podle jednoho z jejich soudněznaleckých supervizorů,  ideologicky podezděn  tím, že se v současné době na Filosofické fakultě etika, (která  je v kulturním zahraničí předmětem několikaletého studia),  jako samostatný obor ani nevyučuje. Pravda, ani   v jejich psychologických slovnících často heslo  ETIKA  často nenajdete, neznamená to však, že by neexistovala. Pouze jim chybí , a to je vše. Jako občana  mne však děsí poznání, že takový učený, vysokoškolsky vzdělaný psycholog je předem vyviněn: Vlastně nemůže morálku  převracet na hlavu, když pro něj není. Východisko? V České republice je tomu přesně jako ve filosofii Járy da Cimrmana: S etikou  je tomu tak. To že něco neexistuje, však neznamená, že by to nebylo  v prostření patrno. Ale od toho přeci tihle vědátoři stále komunistické soudy. Ne nadarmo byla drtivá většina nynějších soudců do funkcí ustavena ještě před rokem 1977, ale důsledně  po XV sjezdu KSČ  tajnými ústředními KÁDROVÝMI POŘÁDKY Komunistické strany Československa (namátkou např. ÚV 057/84 z května 1984),  potažmo Kádrovými pořádky okresních výborů KSČ a jejími dalšími konkrétními usneseními, až do roku 1990.

 

JUSTICE MĚLA  ZNAČNÉ PROBLÉMY S HODNOCENÍM VĚCI

            Předně, řekněme si o výchozích podmínkách: Co určuje spravedlnost v české společnosti? Samotný STÁT, je veden schvalovanou a všudypřítomnou komunistickou ideologií. Skrze ni  si také justice  vybudovala v mocenských složkách rozsáhlý skanzen vládnutí. Tváří tvář narůstající zločinnosti od  roku 1990 podnes, ve stavu tzv. anomie (tj.stavu  rozkladu hodnot a norem), je česká společnost stále dílem a současně hlavní obětí socialistického morálního marasmu. Vládne tu pustá soudní zvůle a primitivní paragrafismus jednotlivých soudců,  jakožto náhrada za nedostatek etiky. Ta jsouce zaměněna socialistickou ideologii, chová jako barvy a své složení  měnící chiméra poklonkující kdesi v nevyvětraných jednacích síních a zšeřelých  chodbách soudů a justičních paláců. Navenek je pak  krize soudnictví maskována častou výměnou ministrů.

            Komunistická právní filosofie, je v ČR pevně konstituována. Přežívá zde  od gottwaldovských  dob stalinského právního teoretika akademika Viktora Knappa, jehož omladky představují  nynější právníci.Byl to právě V. Knapp, který si podle jedné biografie Milady Horákové z pera Miroslava  Ivanova liboval, jak proces s touto nevinnou, statečnou ženou, pěkně odsýpá. Musel jako zkušený právník, zejména pak jako Gottwaldův spolupracovník vědět, že spěje ke vraždě.  Komunismem a jeho materialismem je celá soudobá, především tzv. rodinná  legislativa doslova prodchnuta. Tak  vše dál slouží k udržení starých stranických pořádků. Takové zákony a soudy  však nejsou sto udržet a zaručit ve společnosti nejpotřebnější: normální spravedlnost. Její první školou ve všech demokratických společnostech byla a je a zůstane nikoliv  pouze, ale především  RODINA. Proto musí být komunisty trvale rozvracena a důsledně rozkotávána. Všimněme si, jaké protipopulační, protirodinné, ba dokonce, viděno skrze optiku křesťansko-židovské kultury v níž je manželství posvátné,  jaké perverzní  zákony navrhují levicové strany a sama vláda.

             

Příčiny jsou opět v ideologii zaklety,  srovnávejme: Evropa po II. světové válce s nacionálním socialismem a fašismem v rodinném právu důsledně zatočila. Např. v  Německu, Rakousku, Itálii došlo k návratu k demokratickému, přirozenému pojetí rodiny a  manželství. Ne tak v „táboře míru a socialismu“!  Také Československo  se ztotožnilo se stalinskou  kodifikací  dialektické právní filosofie, kterou později  transformovalo do  „vrcholného“ socialismu.. Jen tak si lze vysvětlit, že soudcovský stav dodnes parazituje  v rodinné aj. legislativě dál.

 

SOUDNÍ  „VĚDA“ KONTRA ZDRAVÝ ROZUM A PŘIROZENÁ ETIKA

            Česká justice v podání komunisticky vychovaných soudců staví  nadále přirozenou morálku úplně na hlavu:  „Vražda vlastního dítěte je sice hrůzný čin, ale není tak společensky nebezpečný jako vražda cizího člověka,“ řekl mimo jiné, (dle zprávy ČTK z 5. června1996)  předseda senátu Vrchního soudu v Praze  Robert Fremr, když soudil Miroslavu Michekovou za vraždu jejího dítěte. Ono  dítě  matka uškrtila… Bylo takové hodnocení „domácí zabíjačky“ jak  vraždu v rodině nazývají ve své hantýrce kriminalisté od soudce vůbec nutné? Vždyť soudce je vysokoškolsky vzdělán a říká něco, od čeho se musí každá žena odvrátit s odporem. No, no, něco říct musel, byli tam přeci novináři…

            Ne, nikdo tu přeci už nechce, aby se  ženy dopouštějící se infanticidia nabodávaly na kůl jako ve středověku. Jde však o to, že jakýsi  pofiderní, ideologický konstrukt  státní  společnosti“ je, stejně   jako v časech německé III. Říše stavěn nad RODINU. Člověk, podle tohoto názoru vyřčeného dokonce zástupcem společnosti - soudcem, názoru zevně eticky deviantního,  může být vystaven nebezpečí vraždy od svých nejbližších, kteří mají povinnost i ze zákona jej chránit, snadněji,  než kdyby třeba z donucení,  náhodně a z donucení sdílel nocleh  s bandou sprostých kriminálníků.  Naopak: Ta, tedy vlastní  RODINA,  vždy byla je a bude, a také má být pro výchovu jedince  přeci primárním pramenem slušnosti a  spravedlnosti. Jinak je tomu jen v totalitách, jako je naše.

            Když však soud dospívá k takovému posuzování věci, stejně jako Fremr v případě Michekové, používá a   často opakovaně, soudní znalce. Soudní  rozhodnutí – jak jinak, vyplývá pak obvykle  z velké míry z  těchto  vědeckých“  znaleckých posudků. Někdy dokonce ústavních či prostě posudků kolektivních. Soudce se pak na jejich základě značně zbavuje svých kompetencí jejich delegováním na znalce. Nesoudí už jen podle svého skutečného, vlastního hodnocení věci. Zároveň se tak zbavuje - osobní zodpovědnosti. Na jednom případě pracují tu mnohdy celé skupiny znalců…

            Znalci jsou přitom, bohužel,  v takovém soudním systému ČR jen převodní páky soudů, a to už od časů nástupu komunistů k moci. Nejmarkantněji to vidíme ve svěřování dětí do péče jednomu z rodičů, obvykle matce, ačkoliv k tomu není zásadní důvod. Resp. jde o běžnou praxi jakmile si žena vyhledá nějakého milce s nímž začne nějak vegetovat. Pokrevního otce pak prohánějí soudy po různých znalcích zatímco žena, byť výchovu dětí morálně narušuje  je zideologizovanou spravedlností po komunisticku,   předsudečně nejen „chráněna,“  ale dokonce upřednostňována.  Zdatným paragrafistům je pak přikládána větší váha, než samotné etice a přirozenosti. Tím je ovšem RODINA, myslím skutečná manželská  rodina, složená z muže ženy a dětí, (event. i prarodičů), nikoliv  nějaké partnery tzv. „na psí knížce“  soudně záměrně státem rozbíjena. 

            Je pouze dnešním reliktem totalitárního myšlení a cítění soudců, že v duchu Komunistického manifestu z předminulého století,  namísto buržoazní“ instituce – manželství, byť řádně smluvně a před zákonem i lidmi uzavřeného,  upřednostňují soudy  uvědomělá (soudružská) společenství a založené na svobodě  plytkých vášní. Ty jsou jednou takové, jindy jiné.  Ukázalo se to i v citovaném případu vražedkyně  Michekové. Jakmile pojala za muže svého bratrance Bohumila Ficence a jako mávnutím kouzelného proutku, se zřejmě  kvůli lásce, dle znalců z ní stala „polonapravená“ žena, která  jak sama říká …“našla smysl života“.  Předtím svůj škrtičský čin spáchala dle znalců  proto, aby se pomstila vlastní matce, jež na ní byla přísná a později ji jako dceru zavrhla. Z toho plyne jak se zdá, že je v české komunistické justici, vášně jsou  uznávány   jako legální důvod k přiznání polehčujících okolností a všech možných výhod. Ovšem, hlavně u žen, na muže jakožto „rozené násilníky“, se stejné motivy většinou nevztahují. Motivy lásky a nenávisti – tedy projevy hlubinných vášní – poskytují soudům, přirozenou etiku v duchu socialismu neuznávajícím,  obrovské mocenské možnosti, zejména jde li o ženy. Je vám to odněkud povědomé? Budiž. Takhle si totiž představují soudní spravedlnost komunisté a s tímhle jejím pojetím se setkáváme na všech soudech.Neboť usurpování rodinných práv je trvalým programem komunistů. Uvedený přístup soudců k fenoménu RODINY, skýtá celému systému justice a jeho satelitům nezměrní zisky. Ovšem, na úkor normální spravedlnosti. Soudci uplatňují tvz. marxistickou dialektiku v myšlení, která je na úkor zbytku populace náramně dobře vyživuje.

            Téhož roku kdy došlo k tragédii s kladenskou  Terezkou, ležela také na stole soudců Vrchního soudu v Olomouci causa Boženy Žigové. Ta se sama narodila jako nechtěné dítě a poprvé otěhotněla v patnácti letech. Svého devatenáctiměsíčního, mentálně  postiženého syna napřed tloukla pěstmi a pak na děj dokonce dupla. : „Nebýt znaleckých posudků(!), bylo by možné o mé klientce říct,že je ideálním TYPEM matky“, uvedl tehdy  její advokát. Nicméně, soudce Ivo Kouřil jí tehdy za tu „péči“ napařil po jejím odvolání proti osmi, celých deset roků. Přestože, jak vyplývalo ze zprávy  deníku PRÁVO  z 8. prosince 2001:  „Obžalovaná se stará o pět dětí útlého věku a je na ně velmi citově vázána. Navíc s nimi a druhem žije v jednopokojovém bytě a sama všem zajišťovala nejen péči, ale i peníze k obživě,“ uvedl  tehdy soudce   Krajského soudu Jiří Zummer. Na rozdíl od matky  Žigové  matka  Čermáková dítě za nevyjasněných okolností prý ve spánku  zadusila: „I v případě, že by třeba dcerku přidržela polštářem, se jí to už nedá dokázat,“ řekl jeden z vyšetřovatelů PRÁVU. To také uvedlo, že holčička vážila 14 kg a ve střevech a žaludku Terezky se nenašla prakticky žádná potrava…delší dobu nejedla, byla dehydrovaná a podvyživená. Podle znalců v sobě měla od 1,5 do 3,2 promile alkoholu. (Právo, 11.července 2001). Podle ošetřující lékařky Hany Plavkové, však matka péči děvčátka nijak nezanedbávala.

 Proto se advokát Čermákové s velkou mírou úspěšnosti mohl  odvolával stále dál a výš. 

Motiv pomsty blízké osobě  byl přetřásán policejní psycholožkou též v případu Heleny Čermákové. Šlo o hlavní propagátorku legislativního uznání tzv.  ochrany žen a dětí proti tzv. „domácímu násilí,“ tiskem představenou coby odbornici mj. na tzv. osobnostní profily zločinců,  PhDr Ludmilu Čírtkovou, CSc: „Častý je kriminální VZOREC, kdy se nezralá a neuroticky založená matka snaží svého muže přilákat zpět právě prostřednictvím dítěte.Když partner nepřijde, sáhne dítěti na život,“ řekla policejní psycholožka po rozsudku dne14. března 2002, když MFD zjišťovala event. motivy Čermákové. Zda týž vzorec platí i v případě Terezky si netroufala odhadnout….“Pokud Čermáková jednala úmyslně, dokážu si to představit jako okrajový motiv:Tak já ti teda ukážu.Když nechceš mně, bude ten, koho miluješ trpět.,“  zamýšlí se (policejní!!!) psycholožka Čírtková a dále o Heleně Čermákové  pokračuje: Spíš si myslím, že její kroky byly podmíněny situací. Třeba dcera otravovala, tak ji v uvozovkách zacvakla jako budík.“ Vážení, nevím jak na vás, ale na mne z těchto spekulací policejní psycholožky usedá děs. Je li totiž její věda tak mocná, že si dovoluje upřesňovat ještě po vyšetřování, a hlavně také ukončeném soudu jak se věc odehrála, pak nebylo vyšetřování ani nutné. Není li tomu tak, bylo by lépe, kdyby Čírtková snad mlčela? Ty její „vzorce“  jsou také už dávno bohatě zneužívány v protirodinných, poststalinských procesech s otci, kterým jsou děti státem odcizovány. Viz Šachtinský proces s Kyrilem Kollodubovem nebo případ Bedřicha Frejky aj. až po drastickou současnost. Mstivá vášeň žen také není nic nového, jenže dřív ji nikdo tak  nepodporoval jak v ČR dnes.

              Ostatně připomínáme, soudě už podle antického dramatu MÉDEA, o ženě, která zabila hned svoje dva syny, aby se manželovi pomstila,  neříká nám  paní psycholožka stejně nic nového a nemusí se z toho dělat věda. Nakonec ještě i ta Médea obvinila manžela Jásóna, že si za vraždu synů může sám.

 Ženské jsou zkrátka takové, že. Tak zní můj názor.Problém je však v tom, že spolu s povoláním psycholožek a soudních znalkyň jim byla do rukou svěřena moc, ještě hůře když částečně i „soudní.“

Čírtková nám tu svoji „vědu“ předvedla na mnoha jiných místech, např. ve skupinové bílinské vraždě generace mladých českých kanibalů, gymnazistů, kteří v průběhu maturitního plesu, plánovitě zamordovali spolužačku. Řekla před rokem,  v březnu 2005 do televize:  „za činem stojí právě dynamika vraždící skupiny. A jak je to časté? Je to krajně vzácný jev, to znamená, statisticky se  vyskytuje velmi vzácně… U té vraždící skupiny je tedy takovou hlavní markantou okolnost, že jednotliví  aktéři by se sami takového deliktu nedopustili. Ten motor, který vlastně žene  mladíky nebo účastníky té skupiny do vraždy, je právě ta skupinová dynamika.“

Paní psycholožka tehdy nějak neprobrala u mladých vrahounů ani účast, ba přímou zodpovědnost  jejich RODIČŮ.  Prodejný tisk  psal, že je zvláštní že …“byli z poměrně dobrých rodin“. Samozřejmě se k tomu vyjadřovali i jiní moudří psychologové, jako že mobily k výchově nestačí. Hle, ten objev!  Určitě ty chlapce vychovávaly matky, ale od Čírtkové jsme se nedozvěděli, čím je krmily, že se jim zachtělo lidského masa! Dva z nich byli těsně před vraždou, jak zjistila policie, na schůzce lidojedů na Karlově náměstí v Praze 2. Šlo tedy o kanibalistickou sociální instituci! Jak je možné, že v kulturní zemi uprostřed Evropy a přímo v její metropoli POLICIE ČR toleruje kanibalismus?

            Na výchově ani  prostá skutečnost, že takové skupinové akce grázlů znala už před dvěma tisíci let bible. Psychologicky  „krajně vzácný jev“ a celou tu „skupinovou  dynamiku“ darebáků  popisuje např. v knize Přísloví: „I kdyby ti jiní pravili, metejme los, pojďme a čiňme úklady krvi…“ Ne tak, ačkoliv každá žena v šátku ví, jak se věci mají a že klackové, nebyli řádně vedeni ve vlastní  rodině. Namísto toho policejní psycholožka před kamerou rozebírala „vědecky“ jednotlivé fáze plánování  vraždy. Ty se mohou samozřejmě čas od času v různých vraždách lišit, ale co křesťanská etika? Že je tu nejméně ono dvoutisíciletí, to soudobým státním vědcům v kooperaci se soudy jaksi uniká…

Nejnovějším výplodem  policejní psycholožky Ludmily Čírtkové je politická objednávka propagátorské kampaně o domácím týrání.Financovala ji mj. tabáková lobby v ČR, pro které jsou stresované české kuřačky náramný tržní segment. Zvláště, když tu jede tabáková reklama i v policejním časopise, za peníze daňových poplatníků.  Vše je tu za pomoci tzv. ilustračních snímků údajného „mučení žen“  vydáváno  za tyranii  z strany mužů v rámci tzv. rovnosti pohlaví. Vládní nesmysl, kdy jde pouze o utužení policejní moci státu. Ta si nechala dávno před zákonem na téma tuhle starou operu školit lidi. To pane, také něco stálo.  Nalévání  peněz do polostátních a zcela prostáních nadací, jakýchsi „kruhů“, jednou Bílých, jindy Stříbrných má zlaté dno. Podívejme, co  si o tom myslí týraní muži, kterým jsou bezdůvodně, fašoidně odpírány vlastní děti:  „Při bližším pohledu na víceletou aktivitu některých takových  aktivistek je zřejmé, že počet jimi vykazovaných obětí utěšeně narůstá v  přímé úměře miliónovým státním dotacím na propagaci jejich byznysu“ Málokterá  těch bojovnic, většinou žen nezralých,  ovšem však pamatuje, že podobný zákon na „ochranu dětí“  měli především  nacisté…

            Byť by Ludmila Čírtková z policejní akademie vystupovala co agentka ze seriálu žena FBI, na diskriminované otce této země bude působit podobně jako panenka Barbi, která si oblékla maskáče, a pak vykročila do života, kde úplně zapomněla, že ji zkonstruoval  muž. Ano i tu nejrozšířenější  dětskou  hračku pro děvčátka totiž vytvořil konstruktér kosmických lodí z NASA, původně pro svou dcerku. Čírtková by se svou „vědou“  měla raději zůstat na zemi a více i skutečně odborněji všímat, co se tu děje. Jmenovkyně  paní psycholožky Čírtková Ludmila Brožová, rovněž pedagožka n a policejní škole,  „za všechny“  ženské také překypovala horlivostí – v procesu s Miladou Horákovou, jako její prokurátorka „z lidu“. S čím kdo zachází tím schází. Nakonec sice Brožová spravedlnosti unikla, (žije teď pod jiným jménem)  ale ne všechny Ludmily mine osud. Pane, kdyby žila Ludmila, babička sv. Václava, ta by mohla vyprávět o „domácím násilí“ na ženách, páchaných ženami. Její snacha Drahomíra nám už také nic neřekne. To bychom se divili, co ženské dovedou, paní Čírtková. Však jí  rod nakonec také zapudil.A právem táhla domů!

Jak je to s etikou policistů, nejde nakonec o nějakou vnitrácko – klubovou záležitost? Ta že by měla suplovat obyčejnou morálku, tomu nerozumím. Paní dr. Čírtková prý přednáší psychologii na Policejní akademii. Já bych se nedivil, kdyby u ní brali hodiny i členové Berdychova gangu, o tom by nám měla říct. Byli to přeci „elitní“ policisté.

             Ne dosti na tom. Vedle dr. Čírtkové,   a to mne to nepřekvapuje u soudu s Helenou Čermákovou pohostinně pro média vystupoupila další družka oboru vážené psychologie. Taképsycholožka a rovněž majitelka soukromé praxe v Kladně  PhDr Jitka Řehůlková. Z jejích psychologických počinů určitě vím, že když byla jmenována znalkyní, křesťanský Pámbu zcela jistě nebyl doma. Dnes asi sedmačtyřicetiletá kladenská znalkyně Řehůlková, evidovaná u Krajského soudu Praha, už od roku 1987 ,  totiž v minulosti prokázala, že je schopna psychologické techniky dokonce chytře zfalšovat. Její trik byl velmi prostý: Aniž by měřila dětem inteligenci,  nasadila jim  tzv. projekční testy, které byl určeny dětem mnohem mladším, podstrčila dětem starším, čímž dosáhla toho, že se „spontánně“ vyjadřovaly proti otci. Řehůlková za svého působení ve své kladenské manufaktuře na výrobu posudků,  připravila nejednu rodinu o otce. Dělali tam průměrně více než 6 znaleckých posudků denně(!) Stalo se, že nesebrala pak odvahu k obhájení své činnosti.  Některé své  oběti svého znaleckého „moudra“  viděla jen jednou v životě. To je pane vývar!  A snad právě proto znalcuje“ pro soudy  dál.  Za každý posudek k rozvracení rodinných vztahů, k likvidaci otcovské autority  si nechávají znalci až příliš dobře platit, (viz např. www.K213.cz , www.justicetv.cz , www.iustin.cz , aj. stránky.) než abychom o tom směli pomlčet. Nepřekvapí pak, že její, takhle zfalšovaný znalecký posudek je neustále soudně vymáhán. K tomu říká jeden z postižených, Zbyněk Berka z Prahy: „Mohl jsem mít tátu , ale kvůli posudkům, jsem ho léta, zbytečně  ani neviděl. Nikdo mi ty roky nevrátí! Co je mi do nějakých bab z Kladna?“ V jeho případě nakonec dopadlo vše opačně, než jak Řehůlková věštila. Ptám se z  čeho, testy a „logické“ závěry  byly neplatné?  Snad z kávové sedliny… Soudu to stačilo, jako vždy, když jde o politický proces. Většina rodinných  procesů  jsou v ČR totiž stále  toho typu. Pan Berka mohl mít ovšem kromě toho už také  vyšší vzdělání, lepší zaopatření a jistotu vlastního táty, který ho měl vždycky  rád. Kvůli nim ho čekala léta bojů s tupou byrokracií, zkorumpovanými soudci a omezenými státními úředníky. To vše  namísto normálního života se svým otcem, života plného výletů, jak tomu bylo  dřív…

            Ve státu českém všeobecně zavedené parazitování soudců  a soudních znalců na fenoménu zvaném RODINA v jejich konkrétní  rodině působilo však právě, díky soudně znalecké  „odbornici“  Řehůlkové  v protisměru. Tam vede ona sociální politika soudních a tzv. psychologických modelů a vzorců. Jinými slovy komunistických výmyslů, kterých jsou  děti na západ od našich hranic  povětšině ušetřeny.Také Tereza Čermáková byla svěřena do výchovy matce a byrokraté na ni už jenom …“vedli spis…“ Otec byl za mřížemi a žádné noviny ani sociální pracovnice neprozradily proč. Lze se dohadovat, že  i kvůli tzv. „výživnému“,  které mu později, bylo v době věznění úředně strháváno. Vyvstává též otázka: Proč  by nebylo možné, aby on a ostatní otcové při svém věznění nemohli sami  vychovávat děti, jako je dovoleno ženám,  např. ve věznici  pražských Řepích. Nebyl by pak důvod k ženským  mstám a třeba i Terezka by mohla žít… Zvláště tehdy, jak psal tisk, je li matka nezralá a dítě bere jako živou hračku. Když pije od 14 let a nechce se léčit. Ale i z mnoha dalších rozumných důvodů. Leč, nepředbíhejme. Čeká nás teprve soud.

 

SOUDNÍ ZÁZRAKY SE DĚJÍ - A LIDI JE MAJÍ NAVÍC RÁDI

 Po bohatě publikovaném případu vraha Mrázka, cvičenému ve sběru stop, by se  jedině zázrakem by se mohlo stát, aby vyšetřovateli Řečínskému zůstal utajen obsah pachatelčiny ledničky. Div se světe! Láhev s čokoládovým likérem, která jakoby zázrakem unikla pozornosti týmu vyšetřovatelů  Jako svůj nečekaný objev, trumf vytažený z rukávu, jako v americkém filmu,  ji přináší do jednací síně soudu Čermákové její advokát. Soudu pak dokazuje, že není příčinné souvislosti mezi stavem patologické opilosti dítěte, které v kolizi s tvrzením znalce, že je to možné, prý samo vypilo více než půl hrnku čtyřicetistupňového likérového dryjáku. Soud jednání  veden  soudcem Ladislavem Koudelkou, konečně přijme advokátovo  tvrzení s jistým  povděkem. Leč strany obžaloby i obhajoby, snad aby se neřeklo,  se odvolávají, a to dokonce několikrát. Jednání je tím protahováno a nakonec v březnu 2002 a definitivně 18. 7. 2002 potvrzen tříletý nepodmíněný trest vězení pro svobodnou matku Čermákovou: „Neomluvitelné je zejména necitlivé chování matky, která bez stínu pochybnosti zapálila tělo své dcery“, zdůraznil soudce Ladilav Koudelka. Znalci konstatovali popáleniny 3. až  4. stupně, … „způsobené zřejmě zapálením neznámé látky na mrtvém těle.“ což v praxi znamená pokus o spálení tělíčka z důvodů zahlazení stop. Ovšem,  hrozil jí  až osmiletý, jenže soudci vědí jak na to. Zázraky se dějí - a lidi je mají navíc rádi, tak co. Laiky jen překvapí, že by slabé dítě předškolního věku tolik vyzunklo z láhve  likéru, dodané  soudu advokátem přímo z lednice bytu Terezčiny babičky.  S ohledem na procenta alkoholu, by musela vybumbat  malá Terezka téměř celý její obsah.No budiž…

            Jak u soudu svědčila korunní svědkyně sama Helena Čermáková? Nelze doložit. Soudce pro všechny případy, v tomto nejdůležitějším svědectví svobodné matky,  nechal vyklidit jednací síň. Takže – bez novinářů! Samotná tzv. „veřejnost“?  Z ní sedmá velmoc  udělá  pouze primitivní a nevědomý tedy řvoucí dav, navíc složený převážně z Romů,  kteří  Helenu Čermákovou lynčují. Vše ovšem za přítomnosti zesílené justiční stráže, která vůči nim, prý kvůli pozitivní diskriminaci nezasahuje, což vyvolává nad českou justicí  další otazníky.

ČEŠTÍ OTCOVÉ PROTI AROGANTNÍ JUSTICI  BYLI OSLYŠENI

Otcové jsou totiž dle jejich serverů diskriminováni běžně, ale oficiálnímu tisku to jaksi, dokonce na takové procesy nevadí. Viz procesy nehodných odbojníků, jímž jsou děti bezdůvodně odpíráni jako: Luboš Patera, Pavel Štička, Petr Masný, Jiří Fiala, Evžen Voleský, Oldřich Mézl, Miroslav Kapr, Petr Kotan, Nenad Ledovic, Václav Kříž  a mnoho tisíc(!)dalších. Jejich demonstrace dne 6. února ponechává média zcela klidná. Špidlovo ministerstvo páce a sociálních věcí a Burešovo ministersvo spravedlnosti rovněž. Třebaže jeden z jejich transparentů českých otců  hovoří jasnou řečí a  vyzývá : „AROGANTNÍ SOUDCI VRAŤTE MI DĚTSTVÍ MÉHO SYNA!“ Také v televizní anketě pořadu „ZA ZDÍ“, se jich asi jenom 16 vyjádřilo, že za jejich nekontakt s dětmi je zodpovědná justice, leč, Česká televize tuhle část jejich projevu sprostě zcenzurovala. Namísto toho ponechala jen takové části, kde otcové žehrají na svoje bývalky. Čeští otcové ve svém boji proti arogantní justici byli OPĚT oslyšeni. Jen z toho důvodu, aby zůstal systém „ochrany rodiny po linii matky“ jako čistý  lilium.Fotografie z aby proti nim vypadal alespoň opticky s převahou coby  odborník.Jde o běžnou záležitost cenzury sociálních faktů podle libovůle oficiálních struktur.Běda takovému národu a státu s justicí, zaměřenou ryze na své zájmy.

 

 SOCIÁLNÍ VYMOŽENOST - „OPATROVNICKÝ“ SYSTÉM, KTERÝ  ZABÍJÍ

Měl jsem možnost se namístě přesvědčit, z jakých mladá matka, slečna Helena Čermáková poměrů pocházela. Navštívil jsem ji krátce po sebevražedném pokusu v rámci mise občanského sdružení SPRAVEDLNOST DĚTEM, které vede pan Luboš Patera. Jeho jménem byla pak vzkázána matce H. Čermákové upřímná kondolence. Soustrast nad ztrátou dítěte, (což žádný feministický spolek neučinil), byla vyjádřena přítomné pramáti malé Terezky, paní Heleně Hermachové. Odpověděla v při té příležitosti na několik otázek. Z nich pak jednoznačně vyplynulo, že si žádný pomník či památník od města nepřeje, pohřeb považuje za zcela privátní záležitost, chce ji řešit rozptylem na loučce, nechtějí být nikým rušeni. K dotazu proč došlo na tragické  úmrtí syna (podřezal se ve vaně a byly  v tom drogy, mj. pervitin)  uvedla, že se chytil špatné, party: …“Řeknu vám upřímně, přineslo nám to až tak trochu úlevu, protože nás už ohrožoval,   uvedla Hermachová. Její dcera Helena ukončila školu dřív, protože ji nebavilo se učit“  a také se s ní nemohla doučovat. Chodila přeci do práce… Z toho důvodu dávala odmalička obě děti do předškolních zařízení. Dle jejích slov si jí v práci váží,  sama dělá manuálně.

Byt byl naprosto čistý, vzorně uklizený a velice solidně vybaven. Opéďačky  by jistě potěšilo, že  matka s dcerou měla svou samostatnou místnost, která byla plná hraček. Působilo to jako sklad různých plyšáků a všeho možného o čem může dítě snít. Z velké části prý šlo o dárky prarodičů z otcovy strany. Stejného původu byly v  malé místnosti také  dvě  jízdní kola, které Terezka, ale i maminka dostaly k jakýmsi výročím. Rovněž obývací pokoj, ve kterém jsme seděli dlouhodobě zářil přísnou čistotou a bylo vidět, že je dlouhodobě pečlivě udržován. Nacházela se v něm větší barevná televize, staršího typu, která byla stále zapnutá, vlevo od ní měla místo vysoká HiFi věž. Ta prý patřila Heleně, stejně jako množství nosičů.

Zajímavá byla ve stojánku fotografie svatebního páru: Žena tak v módě 30 let, muž byl oděn do hornické uniformy. Byli to rodiče paní Hermachové: „Žili spořádaně, myslela jsem, že to tak bude i u nás, ale nepovedlo se to.“ Řeč se stočila na její vztah k manželství. Úmyslně tu neopakuji důvod, ale  z nešťastného sňatku tehdy vinila spíše svého muže. Inu, hornické Kladno… K dotazu proč asi Helena pila nám paní Hermachová řekla: „Nedalo se tomu zabránit. A tady v okolí je to samá hospoda. Taky ty starší ženský jí to každou chvíli zaplatily.“  Na těžce zdrcenou babičku malé Terezky, o to více dosud doléhal ještě čerstvý  sebevražedný pokus dcery: Co vlastně pořád chtějí ty noviny, hodilo by se jim  aby to už udělala? Naproti tomu osud  vlastního otce Terezky ji nijak nezaujal. K dotazu proč je tatínek Terezy ve vězení Hermachová odpovídá , že vůbec neví. Po chvíli dodává, že …“snad kvůli nějakému podvodu.“ Zkrátka , ona a snad její širší rodina, žijící v Polské ulici ho zřejmě z Terezčina života už dříve vyškrtla, jak je ostatně v České republice zavedeným zvykem.

             Jen když platí „alíky“ – víc vlastně ženy zajištěné státem“ ani nepotřebují. Tenhle názor není v Kladně výjimkou. Takové je tu klima, založené na primitivním materialismu  v některých rodinách, už od časů VŘSR v Rusku. Etika?Ale jděte.

Paní Hermachová ukazuje nám ještě malé album. Obrací stránku z stránkou. Na obou rukou se jí zlaté prsteny. Překvapuje mne to u ženy, která pracuje manuálně, dokonce prý také  na brusce, kde jsou tyhle kroužky nevítány z bezpečnostních důvodů. Nicméně, z jejích neverbálních projevů paní Hermachové je vidět, že jak se těší z každé fotografie: „Tady vidíte, že byla od malička drobnější. A noviny psaly, byla podvyživená. Není to pravda. Nechutnalo jí jíst, byla  ještě ke všemu byla právě nemocná.“ Terezka prý brala prý léky, měla zánět středního ucha, ve školce jí učitelky odmítly a proto s ní byla Helena doma. Na závěr krátké návštěvy paní bytu sama od sebe ukazuje automatickou pračku…“Není také žádná pravda, že by nám byla Terezka na obtíž, byla naše zlatíčko. Dělaly jsme pro ni první poslední.“ Při odchodu paní Hermachová sděluje, že má ještě jednu příbuznou, která  byla  učitelkou: „To víte, na ty chytré musí někdo dělat, u nás jsem to já.“

Dalo by se říci,  normální domácnost, jakých jsou dnes v České republice statisíce. Rodina bez otce. Bohužel. Je to pak k poznání i na jednání zbytku rodiny, ze statistického hlediska je spíš jen domácností. Nicméně, paradoxně slušně na hmotné úrovni podporované. Proto také rodinu, jako instituci nejméně potřebnou, označily v průzkumu fertilních žen ČR  v drtivé převaze právě ženy rozvedené a – svobodné matky. Dříve byly dokonce pyšně v úřední řeči  označovány po sovětském vzoru  jako „samoživitelky.“

            Paní Hermachová, jako tisíce jiných matek čekala pak právem po rozvodu slibovanou pomoc společnosti, ale nedočkala se. Ačkoliv, a to jí musíme přiznat, dělala všechno tak, jak se od ní čekalo. Vychovávala své děti, jak dalece mohla. Bohužel konec je stejně tragický jako všem známý…

            Rozdíl mezi propagandistickými proklamacemi  „rodinné politiky“  v rámci  „sociální péče“ státu“ a prostou životní  skutečností je propastný. O děti, jejich skutečné blaho  se jí společnost – „lepšího příští“   nepostarala, a také nynější se nepostará. Není divu, že paní  Hermachová,  orientovaná na vztahy z vnějšku,  také nespatřovala chybu v sobě nebo snad ve své výchově. Vždyť  v době jejího mládí společnost slibovala, že ženám jako je ona a její dcera poskytne ty nejlepší podmínky. ROZVOD je přeci ještě v dnešních učebnicích – vlastivědách  či občanských naukách – hned v kapitolách o manželství nebo těsně za nimi. Již u žactva tak vzniká neklamný dojem, že ROZVOD je pouhým pokračováním manželství, s nímž společnost, „která se dynamicky rozvíjí,“  ani nutně nepočítá. Jenže, byl to nakonec táta, kdo se ke své dceři  Heleně Čermákové v největší krizi před tiskem otevřeně hlásil a poskytoval jí podporu. Byl to on, koho chtěla vidět,  a také po kterém se jí i v kriminále také stýskalo. Z rozhovoru s paní Hermachovou jakoby na člověka dýchnul socialistický režim, který „ženy chrání,“ muže „vykořisťovatele“  od dětí zahání.  Tím ale  celou zabíjí rodinu. Kdo by do takové vstoupil a čekal, že příští a nové manželství bude stabilní? Vždyť v ČR nejsou chráněny děti a rodina, nýbrž jen její jednotliví členové, zejména pak ženy. Po komunisticku. Je  to nesystémové a vše slouží hlavně k snadné obživě úředníků a soudců. Jsou přijímány hysterické zákony,  jako např. o domácím týrání, podle nichž jsou terorizovány stovky a snad tisíce otců, ale každý profesionální zločinec se jim snadno vyhne. Úřednice a psychologické  vědátorky i celý ten státní „opatrovnický“ systém je  pak úplně k ničemu. Proto veškerý oficiální tisk ve státním zájmu referoval tak barvotiskově o „krkavčí matce,“ aby pravé viníky ochránil. Vážení  novináři, my v NN máme zato, že poněkud selháváte…                                                                                                                                                                            ZBYNĚK ŠIMŮNEK