TO DÍTĚ JE MOJE A JENOM MOJE.
Mezi příčinami rozvodu existuje jedna,o níž se u nás téměř neví, byť její protagonisté,
rodiče vyřizující si účty přes dítě, zalidňují televizní zpravodajství a publicistiku víc než
často. Zakrývá ji totiž mocná emocionální bariéra. Jde o hlubinný postoj a potřebu být
výlučným architektem duše svého dítěte.
Po čtyřiceti letech soudně znalecké praxe v opatrovnických věcech a patnácti letech
vedení poradny pro rozvodové problémy mohu říci, že se s ní a na ni navazujícími
potřebami být výlučným příjemcem lásky dítěte a posunout tak alespoň něco ze své jedinečnosti
za hranicí smrti setkávám stále častěji. O jejích rozšíření sdostatek vypovídá i skutečnost,
že procento dětí narozených mimo manželství stouplo u nás za posledních třicet let sedmkrát.
TŘI STRATEGIE
Cíl dítě výhradně ,,vlastnit" a mít tak zajištěnou jeho výhradní lásku lze u rodičů vy-
stopovat pouze z nepřímých formulací či postojů. Láska dítěte jako jeden z nejsilnějších
a nejvíce povznášejících zážitků dává životu smysl i navzdory potížím a neúspěchům, není
tedy divu,že se o ni rodiče příliš nechtějí dělit a často ji neventilují ani před svými nejbližší-
mi. Její proměna z hodnoty v narcistický poklad není nic výjimečného, postihuje jak matky,
tak otce. Často se však dnes stává,že zralejší osobnosti je otec. Dětem se věnuje, dovede
lépe uspokojit jejich potřeby, za což se mu odměňují neskrývanou náklonností. čím jsou
matky emočně (osobnostně, morálně) méně zralé, tím pravděpodobněji začnou v takové
situaci na partnera žárlit. Protože nechtějí o původně zakoušenou výhradní lásku dětí přijít,
hledají cesty, jak situaci změnit,přičemž běžně užívají tři strategie.
Matka vůči manželovi citově vystřízliví a vyškrtne ze života erotiku, na což partner po
čase zareaguje nevěrou, jejíhož prozrazení se teatrálně využije k oslabení vztahu dětí k otci.
Jindy následuje cosi jako ,,totální nasazení" v péči o potomstvo, kdy matka dává manželovi
najevo, že je jak pro děti, tak v jejím životě více méně zbytečný a překáží. Míjejí-li se obě
strategie účinkem, sahá ke třetí, rozvodu. S ním si žárlící matka může být jista nejen vyřízením
otce jako konkurenta, ale může počítat i s přízní instituci (většiny soudů, odborů sociálně
právní ochrany dětí, médií) a okolí, kdy všichni v emocionálním sporu, kdo komu ubližuje a
kdo trpí, budou stát na její straně.
O síle fenoménu výmluvně svědčí skutečnosti, že tři čtvrtiny návrhů na rozvod dnes
podávají ženy, a že dojde-li k odtržení dítěte od druhého rodiče, opřenému o programově
vypěstovanou lhostejnost, až nenávist vůči němu,jsou aktéry tohoto procesu osobnost-
ně nezralé matky mnohonásobně častěji než otcové. Truchlivým následkem jsou poškozené
děti, jež přišly nejen o mužský způsob uvedení do světa, ale i celé spektrum pozitiv.
Následují "vyautovaní" otcové, na něž okolí i společnost shlížejí spatra, byť nejde o nic
jiného než iracionální stereotyp. Řadu ukončují samy matky s jejich výhradním a sobeckým
vlastnictvím dětských duší, prodlužovaným parazitováním na jejich emocionálním živo-
tě v dospělosti a neschopností přiznat skryté motivy rozvodu ani sobě samým, když se do-
slova koupou v pěně racionalizačních zdůvodnění a obviňováni.
PŘÍLIŠ MNOHO TABU
Nejzvláštnější na celém fenoménu ovšem je,že se o něm nemluví, neuvažuje, že není cílem
výzkumu. Na další, příbuzné tabu upozorňuje americký autor J. D. Turkat: ,,I přes alarmu-
jící čísla o tom, že matky odpírají styk rozvedených otců s dětmi (50% těchto otců zakouší
odpírání), existuje jen velmi málo výzkumů,které by se zaměřovaly na povahu, etiologii
či nápravu jevu zvaného maření styku dětí s druhým rodičem.,, Zdá se, že zde narážíme na
skrytou bariéru jakéhosi základního tabu, jehož povahu osvětluje francouzská socioložka
Elisabeth Badinterová: "Intelektuálně, ale v jádru věci především emocionálně lidé celo-
životně věří, ze mateřská láska je absolutní. ... Naše hluboké emoční struktury se bouří při
představě, že by mateřská láska nemusela být imunní vůči všem defektům či variacím
charakteru nejspíše proto, že odmítáme zkoumat to, o čem jsme nevývratně přesvědčeni ...,
že nás naše matky milovaly absolutně a bezpodmínečně."
Zážitek jednoho z mých klientů postřeh potvrzuje. Jeho manželka, pocházející z vinařské
rodiny, pravidelně nalévala víno synům ve věku třináct a čtrnáct let. Otec na ně naléhal,
aby přestali, leč zůstalo jen u slibů. Nepomohlo,ani když se obrátil na odbor sociální péče,
kde
se mu dostávalo neúčinných rad, chránících spíše matku, a dokonce zde zaznělo i podezření,
že si vymýšlí. Podal tedy trestní oznámení, na což matka, která oba syny upřímně milovala,
zareagovala usedavým a neutišitelným pláčem. Svoji reakci na něj popsal klient slovy:
"Bylo mi, jako kdybych vrazil dýku do milujícího srdce vlastni matky." Zkusíme-li v myšlen-
kovém experimentu role obou rodičů prohodit,vychází nám, že oznamující matka by takový
pocit vůči Svému otci nejspíše neměla.Vnitřní bariéra ústí v celospolečenskou ne-
schopnost situaci kriticky posoudit a přijmout legislativní opatření na ochranu dětí, společ-
nosti a vlastně celé západní civilizace. Nemyslím si, že američtí a západoevropští autoři píšící
o syndromu zavrženého rodiče jako o civilizační hrozbě přehánějí. S jejich názory bych rád
čtenáře Reflexu seznámil za týden, v pokračování tohoto článku.
PhDr. EDUARD BAKALÁŘ, CSc.
AUTOR JE PORADENSKÝ PSYCHOLOG