TO DÍTĚ JE MOJE A JENOM MOJE.

 

Mezi příčinami rozvodu existuje jedna,o níž se u nás téměř neví, byť její protagonisté,

rodiče vyřizující si účty přes dítě, zalidňují televizní zpravodajství a publicistiku víc než

často. Zakrývá ji totiž mocná emocionální bariéra. Jde o hlubinný postoj a potřebu být

výlučným architektem duše svého dítěte.

Po čtyřiceti letech soudně znalecké praxe v opatrovnických věcech a patnácti letech

vedení poradny pro rozvodové problémy mohu říci, že se s ní a na ni navazujícími

potřebami být výlučným příjemcem lásky dítěte a posunout tak alespoň něco ze své jedinečnosti

za hranicí smrti setkávám stále častěji. O jejích rozšíření sdostatek vypovídá i skutečnost,

že procento dětí narozených mimo manželství stouplo u nás za posledních třicet let sedmkrát.

 

TŘI STRATEGIE

Cíl dítě výhradně ,,vlastnit" a mít tak zajištěnou jeho výhradní lásku lze u rodičů vy-

stopovat pouze z nepřímých formulací či postojů. Láska dítěte jako jeden z nejsilnějších

a nejvíce povznášejících zážitků dává životu smysl i navzdory potížím a neúspěchům, není

tedy divu,že se o ni rodiče příliš nechtějí dělit a často ji neventilují ani před svými nejbližší-

mi. Její proměna z hodnoty v narcistický poklad není nic výjimečného, postihuje jak matky,

tak otce. Často se však dnes stává,že zralejší osobnosti je otec. Dětem se věnuje, dovede

lépe uspokojit jejich potřeby, za což se mu odměňují neskrývanou náklonností. čím jsou

matky emočně (osobnostně, morálně) méně zralé, tím pravděpodobněji začnou v takové

situaci na partnera žárlit. Protože nechtějí o původně zakoušenou výhradní lásku dětí přijít,

hledají cesty, jak situaci změnit,přičemž běžně užívají tři strategie.

 

Matka vůči manželovi citově vystřízliví a vyškrtne ze života erotiku, na což partner po

čase zareaguje nevěrou, jejíhož prozrazení se teatrálně využije k oslabení vztahu dětí k otci.

Jindy následuje cosi jako ,,totální nasazení" v péči o potomstvo, kdy matka dává manželovi

najevo, že je jak pro děti, tak v jejím životě více méně zbytečný a překáží. Míjejí-li se obě

strategie účinkem, sahá ke třetí, rozvodu. S ním si žárlící matka může být jista nejen vyřízením

otce jako konkurenta, ale může počítat i s přízní instituci (většiny soudů, odborů sociálně

právní ochrany dětí, médií) a okolí, kdy všichni v emocionálním sporu, kdo komu ubližuje a

kdo trpí, budou stát na její straně.

O síle fenoménu výmluvně svědčí skutečnosti, že tři čtvrtiny návrhů na rozvod dnes

podávají ženy, a že dojde-li k odtržení dítěte od druhého rodiče, opřenému o programově

vypěstovanou lhostejnost, až nenávist vůči němu,jsou aktéry tohoto procesu osobnost-

ně nezralé matky mnohonásobně častěji než otcové. Truchlivým následkem jsou poškozené

děti, jež přišly nejen o mužský způsob uvedení do světa, ale i celé spektrum pozitiv.

Následují "vyautovaní" otcové, na něž okolí i společnost shlížejí spatra, byť nejde o nic

jiného než iracionální stereotyp. Řadu ukončují samy matky s jejich výhradním a sobeckým

vlastnictvím dětských duší, prodlužovaným parazitováním na jejich emocionálním živo-

tě v dospělosti a neschopností přiznat skryté motivy rozvodu ani sobě samým, když se do-

slova koupou v pěně racionalizačních zdůvodnění a obviňováni.

 

PŘÍLIŠ MNOHO TABU

Nejzvláštnější na celém fenoménu ovšem je,že se o něm nemluví, neuvažuje, že není cílem

výzkumu. Na další, příbuzné tabu upozorňuje americký autor J. D. Turkat: ,,I přes alarmu-

jící čísla o tom, že matky odpírají styk rozvedených otců s dětmi (50% těchto otců zakouší

odpírání), existuje jen velmi málo výzkumů,které by se zaměřovaly na povahu, etiologii

či nápravu jevu zvaného maření styku dětí s druhým rodičem.,, Zdá se, že zde narážíme na

skrytou bariéru jakéhosi základního tabu, jehož povahu osvětluje francouzská socioložka

Elisabeth Badinterová: "Intelektuálně, ale v jádru věci především emocionálně lidé celo-

životně věří, ze mateřská láska je absolutní. ... Naše hluboké emoční struktury se bouří při

představě, že by mateřská láska nemusela být imunní vůči všem defektům či variacím

charakteru nejspíše proto, že odmítáme zkoumat to, o čem jsme nevývratně přesvědčeni ...,

že nás naše matky milovaly absolutně a bezpodmínečně."

Zážitek jednoho z mých klientů postřeh potvrzuje. Jeho manželka, pocházející z vinařské

rodiny, pravidelně nalévala víno synům ve věku třináct a čtrnáct let. Otec na ně naléhal,

aby přestali, leč zůstalo jen u slibů. Nepomohlo,ani když se obrátil na odbor sociální péče,

kde

se mu dostávalo neúčinných rad, chránících spíše matku, a dokonce zde zaznělo i podezření,

že si vymýšlí. Podal tedy trestní oznámení, na což matka, která oba syny upřímně milovala,

zareagovala usedavým a neutišitelným pláčem. Svoji reakci na něj popsal klient slovy:

"Bylo mi, jako kdybych vrazil dýku do milujícího srdce vlastni matky." Zkusíme-li v myšlen-

kovém experimentu role obou rodičů prohodit,vychází nám, že oznamující matka by takový

pocit vůči Svému otci nejspíše neměla.Vnitřní bariéra ústí v celospolečenskou ne-

schopnost situaci kriticky posoudit a přijmout legislativní opatření na ochranu dětí, společ-

nosti a vlastně celé západní civilizace. Nemyslím si, že američtí a západoevropští autoři píšící

o syndromu zavrženého rodiče jako o civilizační hrozbě přehánějí. S jejich názory bych rád

čtenáře Reflexu seznámil za týden, v pokračování tohoto článku.

 

PhDr. EDUARD BAKALÁŘ, CSc.

AUTOR JE PORADENSKÝ PSYCHOLOG

 

REFLEX č.21 / 2008