Jan Piet H. de Man - 26.10.2005

Věk a střídavá péče o dítě

 

Střídavá péče - stejně jako jiná pravidla styku s dítětem - musí být přizpůsobena věku dítěte. Je třeba mít na paměti, že čím je člověk starší, tím rychleji mu utíká čas; jinak řečeno, čím mladší je dítě, tím delší vnímá určitý čas. Pro vytvoření představy o subjektivním vnímání času lze čas vyjádřit procentuálně k věku. Tak viděno by 1 den pro roční dítě - v jeho subjektivním vnímání času - trval stejně dlouho jako pro jeho 30ti leté rodiče jeden měsíc; 12 dní (mezi dvěma víkendy s vyhraženým stykem s rodičem podle tradičních pravidel) stejně dlouho jako jeden rok. To tedy znamená, že čím je dítě mladší, tím méně je schopné vydržet odloučení o určité délce.

 

Světový expert na problematiku dětí mladších tří let, Dr. Michael Lamb a světová expertka na problematiku dětí z rozvedených manželství Dr. Joan Kelly, nejfundovaněji odpověděli na otázku "Jaká je přiměřená doba pro odloučení od vztahových osob?" ve svém článku "Využití studií o dětském vývoji pro správné stanovení pravidel styku s rodičem" (1). Skutečně se ukazuje, že se potřeba dítěte nebýt příliš dlouho oddělené od vztahových osob vyvíjí s věkem. Článek bohužel udává jen konkrétní údaje (3 až 6 let: 3 až 4 dny; přibližně 7 až 8 let: 5 až 7 dní) pro děti starší 3 let. Pro mladší věkové skupiny lze konzultovat knihu francouzského psychoanalytika Dr. Maurice Bergera (2) (ale opatrně: zdá se založená na expertízách zvláštních případů). Pro děti do jednoho roku věku míní, že by "dítě mělo mít možnost vidět svého otce dvakrát až třikrát týdně po dobu vždy 3 až 4 hodin bez přenocování"; od jednoho roku věku lze přibrat jednu noc a od 3 let věku celý víkend s dvěma přenocováními" (str. 114). Spíše lze ale dát přednost názorům Joan Kelly, jejíž práce jsou založené na výsledcích mnoha empirických vědeckých studií zahrnujících větší a reprezentativnější vzorky.

 

Pokud vycházíme z postupného vývoje schopností dítěte, mohli bychom na základě všech těchto autorů navrhnout následující "velmi podrobný progresivní kalendář" přizpůsobený věku dítěte.

 

0 až 6 měsíců

3 x týdně, vždy 3 hodiny s otcem

6 měsíců až 1 rok

3 x týdně, vždy 4 hodiny s otcem a 1 přenocování

1 až 3 roky

3 x týdně, vždy 5 hodin, o víkendu 24 hodin s otcem

3 roky

ne déle než 3 dny s jedním rodičem

4 roky

ne déle než 4 dny s jedním rodičem

5 až 6 let

ne déle než 5 dní s jedním rodičem, např. 5 / 5 / 2 / 2 (pátek - pondělí)

7 let

ne déle než 6 dní s jedním rodičem

8 až 9 let

ne déle než 7 dní s jedním rodičem (1 týden) a 10 dní o prázdninách

10 až 13 let

ne déle než 7 dní s jedním rodičem (1 týden) a 2 týdny o prázdninách

14 let a starší

ne déle než 2 týdny s jedním rodičem, pokud si to dospívající přeje (přechody v pátek)

 

Tento kalendář se dobře shoduje se závěry studií o rozvodech, které konstatují, "že odloučení od rodiče, u kterého děti v dané době nejméně přenocují, je pro mnoho dětí příliš dlouhé (...). Kromě toho tato možnost dává rodiči", u kterého dítě zůstává 12 dní "jen málo uvolnění od zodpovědnosti vůči dětem." (3) Kalendář také odpovídá "celé řadě vědeckých studií, které ukázaly, že mnoho dětí, především chlapců, chce trávit s otcem více času než je tradičně určováno či nařizováno; že děti a dospívající považují později v dospělém věku ztrátu kontaktu s jedním rodičem za nejvýznamnější negativní aspekt rozvodu; a že děti stále opakují, že jim otec chybí (4). Navzdory těmto vědeckým poznatkům se jurisdikce mění jen pomalu." (5)

 

Aby se dětem z rozvedených manželství rychleji dostalo pravidel styku s rodičem přiměřených jejich věku, je do občanského zákoníku (např. v rámci "zákonného rozvodového systému") třeba vnést jednodušší znění zákonu než výše uvedený kalendář: dítě nesmí být od jednoho rodiče odloučeno více dní než kolik je mu let (tzn. 1 den pro roční dítě, 2 dny pro dvouleté atd.). Nebo ještě jednodušeji - a pro rodiče levněji: "Pokud se rodiče nedohodnou jinak, přebývají děti střídavě vždy jeden den u každého rodiče."

 

 

Literatura:

[1] - Joan B. Kelly and Michael E. Lamb: Using child development research to make appropriate custody and access decisions for young children. Family and conciliation courts review, Vol. 38 No. 3, July 2000, 297-311: p. 308-309: "How much separation from primary attachment figures is appropriate?"
- De Man, Jan Piet H.: Benutzung der Untersuchungen über die Entwicklung der Kinder, um auf Grund davon geeignete Entscheidungen zu treffen über die Aufenthalts- und Umgangsregelungen für junge Kinder. (teilweise Übersetzung von: Joan B. Kelly and Michael E. Lamb: Using child development research to make appropriate custody and access decisions for young children. Family and conciliation courts review, Vol. 38 No. 3, July 2000, 297-311.) Edegem (B): Europäisches Institut für das Wohl des Kindes, 21.10.2005.

[2] Berger, Maurice & Gravillon, Isabelle: "Mes parents se séparent", Ed. Albin Michel, 2003.

[3] Joan B. Kelly, Ph.D.: Some Options for Child Custody Parenting Plans (for Children of School Age) www.ColoradoDivorceMediation.com 2003. (basé sur ce que les dernières recherches cliniques et concernant le développement nous apprennent).

[4] - Fabricius, W. V., & Hall, J. (2000). Young adults' perspectives on divorce: Living arrangements. Family and Conciliation Courts Review, 38, 446-461;
- Healy, J., Malley, J., & Stewart, A. (1990). Children and their fathers after parental separation. American Journal of Orthopsychiatry, 60, 531-543.
- Hetherington, E. M. (1999). Should we stay together for the sake of the children? In E. M. Hetherington (Ed.), Coping with divorce, single parenting, and remarriage (pp. 93-116). Mahwah, NJ: Erlbaum.
- Hetherington, E. M., Cox, M., & Cox, R. (1982). Effects of divorce on parents and children. In M. Lamb (Ed.), Nontraditional families (pp. 233-288). Hillsdale, NJ: Erlbaum.
- Laumann-Billings, L., & Emery, R. E. (2000). Distress among young adults in divorced families. Journal of Family Psychology, 14, 671-687.
Wallerstein, J. S., & Kelly, J. B. (1980). Surviving the breakup: How children and parents cope with divorce. New York: Basic Books.

[5] Kelly , Joan B. and Robert E. Emery: Children's Adjustment Following Divorce: Risk and Resilience Perspectives. Family Relations, 2003, 52, 352-362, p. 354.