Vliv Evropského soudu pro lidská práva na řízení před Ústavním soudem ČR

Autoři se zabývají vlivem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku na přístup Ústavního soudu ČR k ústavním stížnostem a jeho na chápání lidských práv a svobod. Informuje o tom, jak se pod vlivem rozhodovací činnosti Evropského soudu změnil přístup Ústavního soudu k ústavním stížnostem a právní úprava řízení o nich.


JUDr. Petr Černý, Mgr. Petr Stavělík, Brno*

I. Úvod

Je již obecně přijímaným faktem, že judikatura Ústavního soudu ovlivňuje výklad předpisů českého právního řádu a čas od času je i významným impulsem ke změně právní úpravy. Je tomu tak i přesto, že nálezy Ústavního soudu nemají precedenční charakter de iure. Nálezům Ústavního soudu je však nutno přiznat precedenční závaznost de facto, neboť nerespektování názoru, který Ústavní soud již jednou ve svém nálezu vyslovil, vede k tomu, že rozhodnutí, které nerespektovalo předchozí judikaturu Ústavního soudu, je Ústavním soudem zrušeno.1

Tak jako Ústavní soud nepochybně ovlivňuje právo v rámci České republiky, tak Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „Evropský soud“) ovlivňuje přístup Ústavního soudu k ústavním stížnostem a jeho náhled na chápání lidských práv a svobod. Vedle toho má Evropský soud i nepřímý vliv na změny v právních předpisech, a to ze zcela pragmatického důvodu. Pokud Česká republika prohraje u Evropského soudu spor, jehož meritum věci spočívá v jejích právních předpisech, vystavuje se při ignorování judikatury Evropského soudu nebezpečí, že budou následovat další a další prohrané spory. Cílem tohoto příspěvku je informovat čtenáře o tom, jak se v posledních letech změnil přístup Ústavního soudu k ústavním stížnostem a právní úprava řízení o nich, právě pod vlivem rozhodovací činnosti Evropského soudu.


II. Změny legislativy vlivem judikatury Evropského soudu

Začneme dnes již klasickým rozhodnutím Krčmář a další proti České republice.2 Ústavní soud nedal stěžovatelům možnost vyjádřit se k listinným důkazům, které si sám vyžádal. Evropský soud konstatoval, že ČR porušila zásady spravedlivého řízení (nedostatek kontradiktornosti) garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy3 o lidských právech a základních svobodách (dále jen „Úmluva“). Stěžovatelé se poté, co byli úspěšní u Evropského soudu, obrátili na Ústavní soud s návrhem na obnovu řízení. Tvrdili, že nové rozhodnutí by pro ně mohlo mít příznivější výsledek. Ústavní soud však jejich návrh odmítl s odůvodněním, že v tomto případě nelze přiměřeně použít občanský soudní řád (zákon o Ústavním soudu obnovu řízení neobsahoval), neboť druhy řízení před Ústavním soudem jsou taxativním výčtem uvedeny v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a použití občanského soudního řádu nemůže vést k jeho rozšíření.
V rozhodnutí Zvolský a Zvolská proti České republice,4 odsoudil Evropský soud nejasnou praxi Ústavního soudu při posuzování souběhu ústavní stížnosti a dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož přípustnost závisí pouze na jeho úvaze. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro opožděnost,5 neboť o podaném dovolání nebylo rozhodnuto meritorně, protože bylo Nejvyšším soudem shledáno bez zásadního právního významu.6 Lhůtu tedy Ústavní soud počítal od právní moci rozhodnutí o odvolání.

Rozhodnutím ve věci Beleš a ostatní proti České republice7 vydaným ve stejný den jako rozhodnutí Zvolský a Zvolská Evropský soud konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proto, že stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost závisela na úvaze Nejvyššího soudu,  nepodali, a tedy nevyčerpali všechny opravné prostředky.8 Ze strany Ústavního soudu tak došlo k opačnému přístupu, než tomu bylo v případu Zvolský a Zvolská proti ČR. Evrop¬ ský soud odsoudil nedostatek právní jistoty stěžovatelů, kdy stěžovatelé byli nuceni vždy, když to zákon připouštěl, podat dovolání, avšak v případě, kdy Nejvyšší soud shledal, že nejde o otázku zásadního právního významu a dovolání odmítl jako nepřípustné, počítal Ústavní soud šedesátidenní lhůtu od právní moci odvolání, která samozřejmě stěžovateli již dávno uplynula.

Ukázkou nevyjasněnosti a složitosti vztahu mezi dovoláním a ústavní stížností dokumentuje i případ Turek proti České republice.9 Nejprve Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro předčasnost, neboť věc byla doposud v řízení před Nejvyšším soudem. Poté, co bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání, protože nešlo o otázku zásadního právního významu, podal stěžovatel novou ústavní stížnost. Tato nová ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta ve vztahu k Nejvyššímu soudu pro zjevnou neopodstatněnost a ve vztahu k soudům nižší instance pro opožděnost. Evropský soud konstatoval porušení práva na přístup k soudu, které je součástí práva na spravedlivý proces, a konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Evropský soud poznamenal, že lhůta k podání ústavní stížnosti měla běžet ne dříve než dnem rozhodnutí Nejvyššího soudu anebo měla být po dobu řízení před Nejvyšším soudem alespoň pozastavena. Do stejné skupiny jako rozhodnutí Turek, Zvolští a Beleš patří i rozsudek Vodárenská akciová společnost, a. s., proti České republice.10  

Na základě těchto podnětů ze strany Evropského soudu vydal Ústavní soud sdělení publikované ve Sbírce zákonů pod č. 32/2003 Sb., v němž uvedl, že sjednotí svou praxi tak, že v případě souběhu ústavní stížnosti s mimořádnými opravnými prostředky bude považovat ústavní stížnost za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet až dnem doručení rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.

Na to reagoval zákonodárce přijetím novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 83/2004 Sb. (účinná od 1. 4. 2004), která tento princip přejímala a definitivně tak vyřešila problematický vztah mezi dovoláním a ústavní stížností. Současná právní úprava je ve vztahu k dovolání taková, že stěžovatel nesmí podat dovolání v případě, kdy je ex lege nepřípustné, např. když v civilním sporu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč.11 V takovém případě tedy stěžovatel musí podat přímo ústavní stížnost.12 Pokud by dovolání podal, zmeškal by zákonnou lhůtu k podání ústavní stížnosti, která by počala běžet od právní moci rozhodnutí o odvolání. V případě, kdy se stěžovatel rozhoduje mezi dovoláním, které je sice ex lege přípustné, avšak jeho přípustnost závisí na uvážení Nejvyššího soudu (Nejvyššího správního soudu13), a mezi podáním ústavní stížnosti bez podání tohoto typu dovolání, Ústavní soud již dříve zastával názor, že stěžovatele k podání mimořádného opravného prostředku nemůže v tomto případě nutit.14 Lze si totiž představit situaci, kdy bude určitá právní otázka dostatečně v judikatuře Nejvyššího soudu rozebrána, takže nepůjde o otázku zásadního právního významu z hlediska jeho rozhodování, ale celá tato judikatura bude protiústavní.

Podání mimořádných opravných prostředků nelze tedy vnímat jako automatický filtr, kterým musí nutně a vždy stěžovatel projít před podáním ústavní stížnosti.15 K tomu je však nutno uvést, že každý advokát musí zvážit podání dovolání před podáním ústavní stížnosti. Jednak může dojít ke změně judikatury Nejvyššího soudu, a tak může být dovolání připuštěno. Za druhé nelze zaměňovat pohled Ústavního soudu na danou kauzu  s hodnocením Nejvyššího soudu. Je pravdou, že řízení před Nejvyšším soudem o přípustnosti dovolání celé řízení prodlužuje, na druhou stranu nevyužitím tohoto prostředku se stěžovatel vzdává „jednoho výstřelu, kterým by mohl zasáhnout cíl“. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že mu nepřísluší zasahovat do oblasti jednoduchého práva a případná porušení zákonných norem či jejich interpretace musí mít natolik extrémní charakter, že vedou k porušení některého ze základních práv a svobod. Porušení zákonných norem nedosahující této intenzity je v rozhodovací pravomoci pouze Nejvyššího (správního) soudu. Z tohoto pohledu je nutno vždy pečlivě zvážit, zda by stěžovatel neměl přece jen opravný prostředek (dovolání) závisející na úvaze soudu o jeho přípustnosti podat.

V rozsudku Hartman proti České republice,16 Evropský soud poznamenal, že Ústavní soud může sice uložit soudu, aby nadále neporušoval základní lidská práva a svobody stěžovatele průtahy v řízení, ale nemá účinné nástroje k tomu, aby ho donutil ve věci jednat. Evropský soud konstatoval, že v našem právním řádu neexistuje účinný právní prostředek k obraně proti průtahům v řízení před soudy. Vládou namítaná existence stížnosti k předsedovi soudu dle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nebyla považována za účinný prostředek, neboť stejně jako výrok Ústavního soudu postrádala mechanismus pro faktické prosazení takového rozhodnutí. Rozsudek ve věci Hartman proti České republice byl ve věci průtahů v řízení pilotním judikátem Evropského soudu, který pak na základě principů v něm uvedených vyhovoval dalším a dalším stížnostem pro porušení čl. 13 Úmluvy.17 Do stejné skupiny jako rozsudek Hartman patří tyto následně vydané judikáty Evropského soudu: Koktavá proti České republice; Dostál proti České republice; Houfová proti České republice; Jírů proti České republice; Konečný proti České republice; Houbal proti České republice a další.18

Řada těchto prohraných sporů vedla zákonodárce k novelizaci zákona o soudech a soudcích provedené zákonem č. 192/2003 Sb. účinným od 1. 7. 2004. Tato novela zavedla nový institut určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a zákona o soudech a soudcích). Má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů, jím nebyla řádně vyřízena, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Soudem, který je příslušný k rozhodnutí o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, je soud nejblíže nadřízený tomu soudu, u něhož k průtahům dochází. V rámci správního soudnictví o stížnosti na průtahy před krajským soudem rozhoduje Nejvyšší správní soud. V případě stížnosti na Nejvyšší soud nebo Nejvyšší správní soud pak o stížnosti rozhoduje jiný senát téhož soudu. Stěžovatel, jenž chce podat ústavní stížnost na jiný zásah orgánu veřejné moci [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR] spočívajícím v průtazích v řízení, musí od 1. 7. 2004 nejprve vyčerpat tento opravný prostředek.


III. Změny v praxi Ústavního soudu

Současná praxe Ústavního soudu je vedena principem, že za návrh na zahájení řízení považuje podání, které vykazuje alespoň rysy ústavní stížnosti. V takovém případě Ústavní soud podání neodkládá, ale vyzývá stěžovatele k odstranění vad podání. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud i pod vlivem judikatury Evropského soudu snaží o maximálně neformalistický přístup. Níže uvedená rozhodnutí dokumentují některé výtky, které Evropský soud adresoval Ústavnímu soudu a které ve většině případů vedly ke změně v praxi Ústavního soudu.

Ve věci Bulena proti České republice19 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, protože v petitu své ústavní stížnost nenavrhoval zrušení posledního rozhodnutí ve věci. To by dle konstantní judikatury Ústavního soudu vedlo k tomu, že by v případě zrušení napadených rozhodnutí zůstalo poslední rozhodnutí ve věci nedotčeno, což by vzhledem k případným rozdílnostem obou rozhodnutí vedlo k rozporu s principem právní jistoty.20 Evropský soud uvedl, že rozhodnutí soudu druhé instance bylo k ústavní stížnosti přiloženo, stěžovatel v odůvodnění své stížnosti se o tomto rozhodnutí zmiňuje a z ústavní stížnosti je tak zřejmé, že napadá i toto rozhodnutí soudu druhé instance. Na základě tohoto judikátu Evropského soudu podání neobsahující v petitu návrh na zrušení i posledního rozhodnutí ve věci Ústavní soud neodmítá, ale vyzývá k odstranění vady návrhu. Podmínkou však je, aby bylo z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel napadá i  poslední rozhodnutí.

V případu Kadlec a ostatní proti České republice21 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost pro opožděnost. Stěžovatel ve své včasně podané ústavní stížnosti špatně označil napadené rozhodnutí odvolacího soudu (zaměnil den vydání a spisovou značku). Ústavním soudem byl vyzván, aby přiložil kopii rozhodnutí, které napadá. K tomu byla stěžovateli určena lhůta. Stěžovatel ve své odpovědi uvedl, že došlo k chybnému označení, a kopie rozhodnutí, které skutečně napadá, již bylo k ústavní stížnosti připojeno. Ústavní soud to považoval za nový návrh na zrušení dalšího rozhodnutí, který byl podán po lhůtě stanovené zákonem, a z tohoto důvodu ústavní stížnost odmítl zčásti  jako opožděnou. Návrh v původním znění odmítl jako nepřípustný, neboť stěžovatel nenapadal i rozhodnutí soudu druhé instance. Evropský soud vytkl Ústavnímu soudu přílišný formalizmus, upozornil na to, že stěžovatele vyzval k odstranění vady podání, přičemž stěžovatel své podání opravil (byť jinak, než měl na mysli Ústavní soud).

V případu Zedník proti České republice22 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel v poslední den lhůty (v pátek) určené k doplnění ústavní stížnosti (stěžovatel neměl právní zastoupení) zaslal prostřednictvím advokáta pouze fax se zněním ústavní stížnosti, bez plné moci a dalších podkladů, které došly s dopisem Ústavnímu soudu až po uplynutí lhůty (v pondělí). Ústavní soud odmítnutí odůvodnil tím, že nebylo z faxu zřejmé, že by advokát stěžovatele zastupoval, a všechny relevantní doklady došly Ústavnímu soudu až po uplynutí lhůty. Evropský soud vytkl Ústavnímu soudu opět přílišný formalizmus a konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedl, že všechny podklady byly podány na poštu poslední den lhůty a tento poslední den bylo faxem ohlášeno jejich zaslání. Vzhledem k tomu, že zákon o Ústavním soudu nemá vlastní ustanovení o běhu lhůt, ale jeho § 63 obsahuje přiměřené použití občanského soudního řádu, musí být v rámci právní jistoty běh této lhůty posuzován dle § 57 odst. 3 OSŘ. Je třeba uvést, že Ústavní soud se tímto pravidlem začal řídit ještě před vydáním rozhodnutí ve věci Zedník proti ČR.

Jedním z aktuálních podnětů Evropského soudu směrem k Ústavnímu soudu je rozsudek ve věci Chmelíř proti České republice.23 Evropský soud uvedl, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž jedním z jeho argumentů bylo, že se Ústavní soud ve svém usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti nevypořádal s námitkou stěžovatele, že soud nebyl nestranný. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře trvá na tom, aby rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna. Tento požadavek je samotným Ústavním soudem vnímán jako jedna ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí.24 V daném případě dle názoru Evropského soudu Ústavní soud tento požadavek nesplnil. Ve světle tohoto judikátu Evropského soudu mohou do budoucna některá velmi strohá usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti vyvolat problémy.


IV. Finanční odškodnění za průtahy v řízení

Tato část byla zařazena proto, aby poskytla čtenáři alespoň krátký pohled do problematiky finanční satisfakce úspěšných stěžovatelů u Evropského soudu proti České republice, zejména v případech průtahů v řízení (viz výše Hartman proti České republice). Často je totiž v médiích zmiňována povinnost zaplatit úspěšnému stěžovateli ze strany České republiky finanční odškodnění. Tuto pravomoc dává Evropskému soudu čl. 41 Úmluvy, který zní: „Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

Evropský soud posuzuje přiměřenost délky řízení vždy podle okolností případu, tedy s přihlédnutím ke složitosti sporu, jednání soudu, zájmu stěžovatele na věci (viz níže – případ Voleský), dále přihlíží k součinnosti stěžovatele při soudním řízení, tedy zda k průtahům nedošlo i z jeho viny. Mezi typické případy, u nichž jsou kladeny vyšší nároky na rychlost řízení, je péče o dítě a trestní řízení. Velice obecně lze říci, že délka řízení převyšující 6 let je Evropským soudem považována za nepřiměřenou, samozřejmě při zohlednění výše uvedených kritérií. V rozsudku Voleský proti České republice25 Evropský soud konstatoval, že je nezbytně nutné projednávat případy péče o dítě se vší rychlostí. Cílem řízení bylo v tomto případě přiznání práva na styk s dítětem, tudíž věc vyžadovala naléhavé jednání, neboť pouhý běh času může způsobit nezvratné následky ve vztazích mezi rodičem a dítětem.

Výše náhrady za morální újmu způsobenou průtahy v řízení přiznávanou Evropským soudem je kolísavá. Obecně však lze říci, že se z pohledu stěžovatelů rozhodně nejedná o bezpečně výdělečný podnik. Výše náhrady se v případě úspěchu stěžovatele nedá dopředu určit a případ může skončit jen konstatováním porušení práva bez přiznání náhrady nebo jen přiznáním náhrady v desítkách či stovkách euro.

Kolísavost náhrad přiznávaných Evropským soudem dokládá i rozdíl následujících rozsudků. V případu Konečný proti České republice přiznal Evropský soud stěžovateli za morální újmu 4500 euro, přičemž řízení po vstupu Úmluvy v platnost pro ČR trvalo 11 let a 8 měsíců, celkem 14 let. V případu Vitásek proti České republice přiznal Evropský soud stěžovateli částku 10 000 euro za morální újmu způsobenou délkou řízení v celkovém trvání 11 let. V sérii rozsudků Evropského soudu ve věci průtahů řízení proti Itálii26 se Evropský soud pokusil vymezit doktrínu k určení výše náhrady za morální újmu způsobenou délkou soudního řízení, ta však z jeho strany není plně respektována.

Ústavní soud ČR nemá oprávnění přiznávat stěžovatelům při shledání porušení jejich základních práv a svobod finanční odškodnění. Po prvních rozsudcích Evropského soudu ve věci průtahů v řízení se objevily úvahy o možnosti zavést oprávnění přiznat finanční satisfakci i Ústavnímu soudu. Podle přetrvávající praxe tak ani v případě, kdy Ústavní soud konstatuje porušení základního práva či svobody, není takové rozhodnutí zákonným důvodem k žádosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tím, že by se zavedla možnost přiznávat Ústavnímu soudu finanční satisfakce, by došlo ke snížení počtu sporů u Evropského soudu a zlepšení zahraničního obrazu České republiky. Stěžovatel, pokud má zájem o finanční satisfakci, má za současného stavu jedinou možnost, jak se jí domoci, a to obrátit se na Evropský soud. Navíc z konstantní judikatury Evropského soudu je zřejmé, že za dostatečné finanční odškodnění v rámci národního státu považuje odškodnění v nižší částce, než by přiznal sám. Je to způsobeno mimo jiné i tím, že se odškodnění dostalo stěžovateli mnohem dříve, než by se mu ho dostalo po několikaletém řízení u Evropského soudu.  I přesto, že teoreticky by mohla být výše přiznané náhrady nižší v rámci národního práva než u Evropského soudu, je tu reálné nebezpečí neúměrné zátěže pro státní rozpočet. K Ústavnímu soudu je totiž mnohem blíže než do Štrasburku. V případě úvah o podání stížnosti k Evropskému soudu může stěžovatele odradit několikaletá délka řízení před Evropským soudem, náklady řízení za právní zastoupení či statisticky velmi malá pravděpodobnost úspěchu. Z těchto důvodů nelze ani v nejbližší budoucnosti očekávat zakotvení možnosti Ústavního soudu přiznat finanční satisfakci úspěšnému stěžovateli. Český stát si tak ponechal jistý časový prostor ke zvýšení rychlosti české justice.


Příspěvek byl rovněž publikován v časopise .



Poznámky:
* JUDr. Petr Černý je asistentem soudce Ústavního soudu, Mgr. Petr Stavělík je advokátním koncipientem. Názory autorů nevyjadřují stanoviska Ústavního soudu ČR.
1) Stejně Šimíček, V. Ústavní stížnost. Praha : Linde, 2005, s. 295.
2) Rozhodnutí ze dne 3. 3. 2000, stížnost č. 35376/97.
3) „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně  a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti,  veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“
4) Rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002, stížnost č. 46129/99.
5) § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu: „(1) Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, …
b) je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.“
6) § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ: „(1) Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, …
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“
7) Rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002, stížnost č. 47273/99.
8) § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (ve znění do 1. 4. 2004): „Ústavní  stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový  prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.“
9) Rozhodnutí ze dne 21. 6. 2005, stížnost č. 73403/01.
10) Rozhodnutí ze dne 24. 2. 2004, stížnost č. 73577/01.
11) § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ: „(2) Dovolání podle odstavce 1 není přípustné
a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,“.
12) Stejně již nález sp. zn. III ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS (dále jen „Sb. n. u. ÚS“), svazek č. 1, nález č. 6, s. 47.
13) Ekvivalentem k nepřípustnosti z námi sledovaného pohledu je nepřijatelnost kasační stížnosti ve věci azylu. Ustanovení § 104a odst. 1 SŘS: „Jestliže kasační stížnost ve věcech azylu svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“
14) Dnes je tato úprava expressis verbis vyjádřena v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: „Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).“
15) Šimíček, V., op. cit. sub 1, s. 134.
16) Rozhodnutí ze dne 10. 7. 2003, stížnost č. 53341/99.
17) „Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“
18) Rozhodnutí ze dne 2. 12. 2003, stížnost č. 45107/98; ze dne 25. 5. 2004, stížnost č. 52859/99; ze dne 15. 6. 2004, stížnost č. 58178/00; ze dne 26. 10. 2004, stížnost č. 65195/01; ze dne 26. 10. 2004, stížnost č.47269/99; ze dne 14. 6. 2005, stížnost č. 75375/01.
19) Rozhodnutí ze dne 20. 4. 2002, stížnost č. 57567/00.
20) Srov. sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 7, usnesení č. 2, s. 331; sp. zn. IV. ÚS 146/96, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 5, usnesení č. 13, s. 583.
21) Rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004, stížnost č. 49478/99.
22) Rozhodnutí ze dne 28. 6. 2005, stížnost č. 74328/01.
23) Rozhodnutí ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01.
24) Např. sp. zn. III. ÚS 103/99, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 17, nález č. 17, s. 121; sp. zn. I. ÚS 432/01, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 25, nález č. 8, s. 55 a další.
25) Rozhodnutí ze dne 29. 6. 2004, stížnost č. 63627/00.
26) Rozhodnutí ve věci Riccardi PIZZATI proti Itálii ze dne 10. 11. 2004, stížnost č. 62361/00, a další.