HN.IHNED.CZ, 15.1.2010

Vysoudil jsem dceru

 

 

Se svou bývalou ženou jsem se seznámil před dvanácti lety při práci v továrně na hrubou keramiku. Asi po roce chození jsme zjistili, že čekáme dítě. Nebylo úplně plánované, ale rozhodně chtěné. Vzali jsme se na Valentýna 1998, Terezka se narodila v červnu. Pár let nám to klapalo bez problémů, já jsem se především snažil zabezpečit rodinu, hodně jsem pracoval. Když byly dcerce asi tři roky, začalo to mezi námi se ženou skřípat. Chodili jsme i do manželské poradny, ale nezlepšovalo se to, vyčítali jsme si každou maličkost. Tak jsem se odstěhoval k rodičům. A manželka se mi začala mstít - nesměl jsem Terku ani vyzvedávat ve školce, zakazovala mi návštěvy, nechtěla mi ji dát na dovolenou, která už byla zaplacená.

Pak přišel rozvod a soudní úprava styku - měl jsem na Terezku nárok každý druhý víkend v měsíci. Jenže manželka si našla nového přítele a odstěhovala se s ním i s dcerou do Poděbrad. To je od nás z Jevíčka docela dálka. Jezdil jsem si pro ni nejdříve autobusem, pak jsem si pořídil auto. I tak to bylo náročné - pracoval jsem tehdy jako závozník, a abych mohl v pátek odpoledne pro Terezku, musel jsem si páteční práci udělat během středy a čtvrtka.

Často jsem do Poděbrad přijel zbytečně. Exmanželka mi Terezku nechtěla dát, většinou se vymlouvala, že je nemocná. Jednou, když mi psala, ať nejezdím, protože dcera onemocněla, jsem je našel v Poděbradech na nádraží, jak se chystají někam odjet. Terku jsem tak dostal při každé třetí návštěvě. Všechny ostatní končily tím, že jsem čekal hodiny na policii, abych ohlásil, že exmanželka opět porušila rozsudek. Bombardoval jsem sociální pracovnice u nás v Jevíčku, Moravské Třebové i Poděbradech, ale bez výsledku. Když jsem přijel a Terezku ani neviděl, protože mi bývalá žena vůbec neotevřela, tak to paradoxně ještě šlo. Ale dny, kdy jsem se na dcerku těšil, ale nakonec ji zahlédl třeba jen mezi dveřmi a musel zpátky domů bez ní, to byla muka.

K tomu jsem zjistil, že bývalá manželka otěhotněla, její partner je bez práce a kvůli dluhu na nájemném utekli z bytu, kde bydleli. Chvíli se potloukali i s Terezkou po hotelích a ubytovnách, pak se odstěhovali do Sobotky u Jičína. Někdy v té chvíli jsem začal uvažovat o tom, že bych chtěl dceru do vlastní péče. Že bych pro ni chtěl lepší život než neustálé stěhování. Do první třídy chodila ještě v Poděbradech, do druhé už nastupovala v Sobotce. Když šla do třetí, pro změnu bydleli v Jičíně. Exmanželka mi ji navíc předávala v roztrhaných botách, špinavém oblečení. Všechno jsem jí vždycky musel koupit nové, pořídil jsem jí i aktovku a další výbavu do školy.

Měl jsem hromadu rozsudků a různých potvrzení o tom, že mi exmanželka odpírá styk s dcerou a že o ni nepečuje dobře, ale nevěděl jsem, co s tím. A tak jsem začal hledat pomoc - obrátil jsem se na Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí a různé spolky, až jsem narazil na sdružení otců K213. Jeho předseda Jiří Fiala mi dal naději, že s důkazy, které jsem nasbíral, mám šanci získat dceru do vlastní péče. Jenže bývalá žena mě předběhla: zažádala o úplné zamezení mého styku s Terezou. Zdůvodnila to tím, že dcera už ke mně nechce jezdit, prý ji stresuju a nutím uklízet. Je fakt, že před matkou a hlavně jejím partnerem bývala Terezka vůči mně rezervovaná. Ale stačilo ujet pár kilometrů směr Jevíčko, a stala se jako vyměněnou.

Soud se konal 13. června 2007, na Terezčiny narozeniny. Jiří Fiala, který se mnou šel jako můj zmocněnec, vznesl námitku, že nebyly provedeny žádné znalecké posudky. A tak byl soud odročen a znalci zkoumali domácí zázemí každého z nás. Zatímco u mě má Terezka vlastní pokoj, u matky se tísnila se třemi mladšími sourozenci. Kvůli dluhům navíc žili poslední měsíce bez elektřiny, plynu i teplé vody. V můj prospěch mluvil i posudek psychologa - stres, který jsem dle exmanželky dceři způsoboval, ve skutečnosti vyvolával rozpor mezi tím, že mě vídat chtěla, ale matka a především její partner jí to zakazovali. A tak soud na odročeném jednání přiřkl Terezku do mé péče. Od té doby žije v Jevíčku se mnou, mou druhou ženou a našimi pětiletými dvojčaty. Je spokojená, vyrůstala tady, má tu kamarádky i obě babičky. A její máma? Dle rozsudku ji může vídat tak jako já dřív - každých 14 dní. Ale ukáže se tak jednou za čtvrt roku.

Boj o Terezku byl vyčerpávající. Právník a cesty na soudy a na sociálky mě stály asi 200 tisíc. Ale to tam nepište, ať to neodradí ostatní v podobné situaci. Když má člověk někoho rád, tak stojí za to bojovat, bez ohledu na čas i peníze.

Foto: Filip Jandourek

Příběh Lubomíra Vašíčka zaznamenala: Lucie Jánská

Máte příběh,
o který se chcete podělit s ostatními? Napište nám na vikend.hn@economia.cz nebo na adresu Víkend HN,
Dobrovského 25, Praha 7, 170 55.