Zakletí postkomunistického práva a soudnictví

 

Motto: „Komunisté rádi používali pojem třídní právo. Smyslem kontinuity právního systému, vyhlášené sametovými právními revolucionáři, bylo přenesení principu třídního práva do postkomunistických poměrů. Vykládat právo podobně, jako platilo za komunizmu. V „nových“ poměrech – podle potřeby a v zájmu mocnějšího.“

 

Totalitní systémy, podobně dnešní globální doba, směřují k nahrazení staletími ověřené zkušenosti a tradice i zdravého rozumu technologickými schématy příkazů a zákazů. Základní kvality lidskosti jsou nahrazovány manipulačními technologiemi.

 

Individuální myšlení si zvyká, přijímáme myšlenková i hodnotová schémata ze svého většinového okolí, rozhodující roli v tomto procesu hrají média a ti, kdo je ovládají. Přestáváme rozvažovat o pravdivosti a vnitřním obsahu informací a věcí. Většinové pojetí světa, jeho hodnot – tedy představa o realitě v hlavách lidí, se může s autentickou skutečností a pravdou zcela rozcházet. To se také děje a společenství, profesní, či politická komunita žije pak chimérou, ze které jí může vyvést jen nemilosrdný náraz zvenčí. Kdo na konci komunizmu byl ještě schopen vidět, mohl takový stav kolem sebe pozorovat. Společnost byla hodnotově tak rozložena, že z vnitřních sil nebyla schopna se obrodit a postižení komunizmem se zbavit.

 

Smyslem komunistického „práva“ bylo, sloužit „předvoji pracujícího lidu“. Daleko za touto prioritou byl vlastní smysl práva – hledání míry a pravidel nejen podle formálních psaných paragrafů. Právníci a soudci, tedy profesní vykladači komunistického práva, tuto roli buď přijali, nebo odešli přežívat v roli podnikových právníků. Čtyřicet let trval profesní lidský výběr dle nastavených kritérií. Nakonec většině právníků pojetí práva v duchu komunistického „práva“ přešlo do krve, stalo se jejich zvykem, myšlenkovým schématem, z něhož nemají úniku.

 

Co mě se týká, Nikdy jsem komunistické právo a to, co bylo považováno za „správné“, nepřijal. Nikdy jsem také komunistické zákony nepotřeboval. Žil jsem podle zákona mravního, který do mé mysli vložili moji rodiče; podle toho, co oni považovali za správné. Když jsem roky nesměl do školy, překonal jsem to svým úsilím, odešel ve čtrnácti letech z domova, aby o mně nevěděli. Opakovaně jsem se pokoušel o přijetí na studia, musel jsem být lepší, než ostatní, až to vyšlo. V „normalizaci“ počátku sedmdesátých let jsem byl žalován za napadení veřejného činitele, svědky neměli, vyšetřovatel mi sliboval pět let. Vyšetřovateli jsem odpověděl: „Nedělám si iluze o našem soudnictví, když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu, odsedím si je a nikdy to nezapomenu, nevím, z čeho mne žalujete.“ Dotáhnul jsem to až k Nejvyššímu soudu na Pankrác. Zde jsem soudci řekl: „Pane soudce, žil jsem svůj život jako poctivý muž, zde by měl stát někdo jiný, ne já.“ Dívali se na mne vždy jako na exota, jako na něco, co nikdy neviděli.

 

Tehdy mé stíhání zrušili pro nedostatek důkazů. Většinou mi dali pokoj, nesměli mít ale šanci na mě něco vytáhnout, pracovně jsem musel být lepší než jiní a bral jsem vždy menší plat. Pětkrát jsme se s rodinou stěhovali a začínal jsem vždy znovu, od nuly. To, v jaké míře lidé přijali komunistické poměry, jejich pojetí práva a „správnosti“, vidím i v tom, že moji známí a kamarádi mne označovali za anarchistu. Proto, že jsem svým životem v mírnosti trval na tom, že na kriteria mravnosti se nesmí rezignovat ani je překračovat. Celá léta jsem věděl, že zůstanu vždycky sám a ponesu za své postoje následky.

 

Do parlamentu jsem se dostal svou vůlí a přesvědčením, že ten nemravný systém se musí změnit. Nevím, jak bych to lépe řekl: děkuji Bohu, že jsem ten „sametový“ způsob revoluce viděl zevnitř, mohl pozorovat jednání aktérů v konkrétních, jedinečných situacích. Uvědomit si kontext, ducha doby, pochopit souvislosti, záměry „hybatelů“ a především to hluboké postižení všech komunizmem. Díky tomu jsem pochopil, o co šlo „otcům“ kontinuity právního systému.

 

Společnost neměla vnitřní sílu postavit se ničemné minulosti, oddělit se od ní a začít obnovovat základy, z nichž naše kultura vyrostla. Iniciativy se chopili ti, kdo sami byli celou svou bytostí produktem komunizmu. Na „změnu“ byli připraveni, někteří ji již léta připravovali. Společenská změna v jejich pojetí znamenala, že oni zůstanou „vedoucí silou a předvojem podnikatelů“. Plody společenské práce nebude jako dosud shrabovat pod sebe a svou pravomoc „rodná strana“, ale v největší míře oni sami, tedy ti, kteří ten parazitní systém vytvářeli a udržovali. V žádném případě nechtěli změnu – (kontra)revoluci – v pravém smyslu toho slova. To by znamenalo, že začnou platit fair play poměry, právo bude hledáním spravedlnosti, soudy budou hledat pravdu, soudci budou rozhodovat na podkladě zjištěných faktů a podle ducha zákonů. To se nesmělo stát a proto měla „kontinuita“ právního systému s komunistickým právem tak klíčový význam pro „zdárný“ průběh „sametové perestrojky“.

 

Měl jsem příležitost některé „otce“ právní kontinuity vidět v akci při uvádění komunistického práva do „demokratické“ praxe, poznal jsem osobně tyto „pilíře“ postkomunistického práva. JUDr. Zdeněk Jičínský – spoluautor komunistické Ústavy z roku 1960 byl zkamenělá dialektika sama. Ten člověk snad nebyl schopen lidského myšlení a citů. JUDr. Masopust – federální komunistický poslanec, profesor na právech, byl agentem Státní bezpečnosti. JUDr. Pavel Rychetský – jako místopředseda Federální vlády nás na podzim roku 1990 v klubu Občanského fóra přesvědčoval o nezbytnosti „kontinuity“, přestaly by prý platit sňatky a podobně, považoval nás za blbce. V roce 1991 mi vyhrožoval žalobou, že jsem napsal o jeho odpovědnosti za zrušení zákona O státním majetku a vlastnictví a nenahrazení této normy jiným zákonem. V čele Ústavního soudu je symbolem kontinuity komunistického práva. JUDr. Otakar Motejl – od roku 1970 měla toho pána na špagátě Státní bezpečnost, pod jejím starostlivým vedením obhajoval disidenty. Díky té staré známosti udělal po „revoluci“ kariéru nejspravedlivějšího. V roce 1991 mi vyhrožoval žalobou, že jsem napsal o jeho podílu na právní kontinuitě. JUDr. Leon Richter – ministr spravedlnosti v Pithartově vládě, od pohledu sympatický pán, byl v registru Státní bezpečnosti. JUDr. Jiří Novák – byl ministr spravedlnosti po odstoupení Leona Richtera. „Bača“ Novák posloužil, jak si hybatelé přáli. Vždy, když jako ministr přišel do sněmovny, říkal mi žertovně: „Čestmíre, ty budeš viset první“. Dnes má s Tomášem Sokolem úspěšnou advokátní kancelář. JUDr. Tomáš Sokol – na podzim roku 1990 jako městský prokurátor v Praze udělal závratnou kariéru vyhlášením o zákazu komunistů. Jako ministr vnitra v Pithartově vládě pečlivě dbal na to, aby se nic nezměnilo a komunistům nic nestalo. Dnes je veleúspěšným obhájcem, zná a ovládá postkomunistické právo.

 

Koncem roku 1990 jsme v České národní radě déle než měsíc projednávali „Listinu práv“, jednali o ní všechny výbory. Tlachali jsme o prázdném formálním prohlášení, jehož vznosné formulace jsou nevymahatelné, za jejichž nedodržování nelze ukládat jasné sankce a trest. Nejaktivnější v průběhu toho procesu byli komunisté a s nimi spřízněné typy. Připadalo mi to celé absurdní, tehdejšímu Generálnímu prokurátoru, JUDr. Ludvíku Brunnerovi, jsem řekl: „Nerozumím tomu. Místo toho, abychom projednávali normy a opatření, kterými se jasně oddělíme od komunistické minulosti a dáme na vědomí, že zneužití a zločin se budou nekompromisně trestat, maříme čas prázdnými frázemi.“ Bylo vidět, že jsem pana prokurátora postavil před něco, co nečekal. Nesvůj mi odpověděl jako od věci: „Pane poslanče, já u těch dohod byl, nelíbilo se mi to, teď se s tím již nedá nic dělat.“

 

Od samého počátku rozhodující aktéři „nového“ sametového pořádku směřovali postkomunistický stát, jeho instituce, právo a politickou „pluralitu“ k tomu, že to vše bude pouhou formální slupkou. Za touto slupkou budou struktury moci veřejnosti neznámé a také veřejně neodpovědné. To byl ústřední politický konflikt v celém průběhu devadesátých let. Veřejně to nikdo nikdy neřekl a nepojmenoval. V tomto mlčení byla na prvním místě média. V listopadu 1994 na mítinku v Třebíči Jan Kalvoda, tehdy papírově ještě ne-JUDr., rozšafně řečnil, že máme položené demokratické základy státu. Náš stát má vytvořené instituce, dělbu politické moci atd. Nevydržel jsem, vzal si slovo a odpověděl: „Pan předseda nemá pravdu. Ano, formálně jsme demokratickým státem, máme instituce demokratického státu, avšak dokud v jejich čele nebudou lidé, kteří nastaví normy jejich fungování, je to fikce. Za pár týdnů, měsíců tomu může být jinak.“ Po mítinku jsem nevěřícně zíral na reakci Honzíka Kalvody, časem jsem pochopil svou trefu do černého.

 

Jak měli „hybatelé“ kontinuitu práva i jeho vykonavatelů promyšlenou je patrné z toho, že vláda – výkonná moc předkládala seznamy jmenovaných soudců sněmovně ČNR ke schválení. V roce 1990 a ještě v roce 1991 jsme hlasováním schvalovali předložené seznamy soudců. Z povrchního pohledu revoluční opatření, nová nekomunistická sněmovna mohla odmítnout komunistické soudce. Ve skutečnosti alibismus, sametová sněmovna tak, jak byla sestavena, nemohla výběr výrazně ovlivnit, jen nás použili k legalizaci svého výběru kontinuity soudcovského stavu. Velmi brzy jsem odmítl účastnit se hlasování a řekl: „Nezvednu ruku pro žádného komunistického soudce.“

 

Aniž se cokoli důsledně udělalo k oddělení se od komunistické minulosti a jejích praktik v soudnictví, bylo veledůležité udělat zákon o nezávislosti soudů a soudců. Nebyla žádná přechodná doba, ve které by bylo jasně dáno najevo, jak se úloha soudů a soudců mění. Soudci dostali formálně velké pravomoci, nezávislost a vysoké platy. V kontextu to znamenalo – budete fungovat a soudit tak, jak bylo zvykem, jste za to dobře zaplaceni. Ne, aby vás napadlo, svou nezávislost vzít vážně, opravdu tak jednat.

 

Sledoval jsem soudní řízení s Vladimírem Hučínem, účastnil se soudních jednání. Celé to bylo smutné divadlo – o postkomunistickém právu, jeho úrovni, o nezávislosti soudů, o tom, jak si „nezávislí“ soudci neváží sami sebe. Kauza obvinění Vladimíra Hučína byla trapně a hloupě připravená i sehraná. Kdyby zpravodajská média byla nezávislá a nesloužila „hybatelům“, byla by z celého procesu veřejná ostuda. V mediálním tichu či dokonce v prostředí, kdy média takto zneužité moci přizvukují, by přes všechnu hloupost obvinění a nevěrohodnost svědků byl Vladimír Hučín nakonec odsouzen. Nebyl odsouzen jen proto, že už, nebo ještě nelze sehrát vše v úplné tajnosti a zabránit veřejnosti v přístupu na soudní jednání. Soudy odstoupily od obvinění a rozhodli spravedlivě jen proto, že kdo jsme ještě nerezignovali a na jednání soudů chodili, jsme způsobili, že „právo“ se začalo stydět. Hybatelé usoudili, že při dalším trvání procesu by si ostudu nakonec přece jen utržili. Ukázkou, jak se „nezávislé“ soudy bojí vytvoření precedentu, že lze rozhodovat se smyslem pro spravedlnost, je nedávný rozsudek Obvodního soudu na Vinohradech v Praze v kauze náhrad za vazbu stíhání Vladimíra Hučína. Soud za rok vazby a sedm let stíhání přiřkl Hučínovi náhradu ve výši dvou set tisíc korun. Rozsudek pobouřil u soudu přítomnou zástupkyni ministra spravedlnosti Mgr. Hanu Staňkovou, žádala zamítnutí rozsudku. Argumentovala prošlou promlčecí dobou, uvedla příklad odmítnutí náhrady osvobozenému členu mafie u italského soudu, navíc ještě popřela verdikt Ústavního soudu v kauze stíhání Vladimíra Hučína.

 

Jak se náš svět a jeho pojetí změnilo, můžeme vidět na jedné z pohádek našeho dětství. V pohádce O Šípkové Růžence, kterou spolu s jejím okolím zlá čarodějnice zaklela tak, že usnuli a zkameněli, je cesta ze zakletí. Najde-li se statečný princ, Růženku políbí, kletbu zruší, život pak běží šťastně dál. Naše zakletí je prokleté, čarodějnice komunizmu nás zatáhla do spolupodílnictví na vlastním prokletí. Většině se ten polomrtvý stav začal i líbit. Náš sametový princ Osvoboditel se s čarodějnicí dohodnul – slíbila mu, že on i jeho družina budou rovnější mezi rovnými. On pak začal šířit mezi polospícím lidem legendu, že přece nejsme jako ta čarodějnice, abychom ji nechali vyhnat z království. Vždyť přece nejsme hrdinové. Země, která potřebuje hrdiny je nešťastná, nakonec bychom se snad museli podle nich i chovat. Dobře se nám za čarodějnice spalo, můžeme teď svobodně polospát. Čarodějnice nám tu zůstala, zajistila se kontinuitou a usilovně plodí mladá čarodějčata, už se skoro nedá rozlišit, kdo je a kdo není. Nás už žádný princ neosvobodí, sami se musíme vzbudit, cesta ze zakletí bude neuvěřitelně těžká. Není možná bez hrdinů, kteří se budou chovat jako svobodní, odpovědní lidé. Svým příkladem začnou obnovovat a vytvářet „normy“ ve svém okolí. Všichni je budou nejdříve považovat za blázny, čarodějná moc z nich udělá nebezpečné padouchy. Už přestala veškerá legrace, znovu se nás pokoušejí uvázat na východní Ruský řetěz.

 

 

5. března 2009 v Třeštici

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz