VíkendDnes  :  Kavárna  ( 21.1.2012 )

 

Nahodilé číslo zvané trest.

 

Osm let nepodmíněně vyfasoval tento měsíc u soudu otec DVOU MALÝCH DĚTÍ, které vyrůstaly na pražských Vinohradech zcela odříznuty od světa. Výše rozsudku vzbudila oprávněnou diskusi. Zde je názor známého psychologa.

 

JERONÝM KLIMEŠ

 

Vždy mě překvapuje, jak soudci vyhlašují rozsudky ode zdi ke zdi. Na jedné straně tisíce zjevných zneužití dětí pří rozvodových sporech zůstane nejen nepotrestáno, ale vůbec se z toho nevyvozují důsledky. Pak najednou se nějaký případ stane mediálně známým a všichni se mohou zbláznit. Tresty ukládané soudem tak představují nahodile generované číslo v závislosti na mediálních větrech a jiných chaotických proměnných.

Znám například rodinu, kde je v úředním spisu doloženo, že dcera spí celé roky v obýváku v jedné posteli s otcem,zatímco ostatní děti spí v dětském pokoji a matka/manželka spí o patro výš v ložnici sama. Jedině tato jejich dcera nikdy nechodila do školy. Většinu absencí má ale formálně omluvenou přítelem otce -místním lékařem, který jí píše omluvenky jednu za druhou. Když ve škole začne ředitel tlačit na rodiče, tak ji táta přehlásí na jinou školu pod pláštíkem  domnělé "školní fobie" (kterou samozřejmě nemá). Neexistuje jediné pořádné psychologické vyšetření této dívky,naopak existuje řada nic neříkajících potvrzení ,,0 návštěvě psychologického zařízení".Nejen já, ale i řada jiných lidí se obává, že je za tím asi sexuální zneužívání.

Když jsem to napsal sociální pracovnici,tak předala můj e-mail policii. Policie mi zavolala a zeptala se, z čeho tak usuzuji.Ukázal jsem jim všechny nesrovnalosti ze spisové dokumentace a oni mi řekli: "To nám nestačí na zahájení řízení." Tedy: není nástroj, jak dostat dívku na sexuologické či gynekologické vyšetření (koneckonců ani do školy). Nevím, co víc mám dělat. Jsem vázán profesním tajemstvím, takže nemohu novinářům říci nic víc než tento obecný popis, i když jsem jinak přesvědčen, že by se měla ta dívka alespoň vyšetřit, zda není zneužívaná. Ale takzvaně neexistují nástroje na to, aby se to zjistilo.

 

Kočička a šelma

Když s tímto případem srovnám nedávný medializovaný případ "vlčích dětí" z pražských Vinohrad,shledávám dva důležité rozdíly. Vlčí děti jistě nebyly sexuálně zneužívané, zato byly mediálně rozmázlé,proto jejich táta bude bručet, ale na druhé straně nemají sociální pracovnice nástroje,jak potvrdit či vyvrátit mnohem ostřejší případy. Věřím, že kdyby se výše popsaný případ pořádně medializoval, tak by se také soudy předháněly v tom, kdo dá exemplárnější trest.

Jenže nejde o to, rozdávat přehnané tresty, nýbrž mít nástroje, jak udělat pořádek v běžných případech zneužívaných dětí.Například je běžnou praxí při rozvodech, že kamarád lékař vystaví omluvenku na cokoli.V rozvodových rozsudcích bohužel nebývá běžná doložka, že plánovaný kontakt a pobyt s rodičem, který se neuskutečnil ze zdravotních důvodů, musí být nahrazen v jiném termínu.Pro představu: matka po rozvodu předává v sobotu ráno otci dvě děti. Kromě dětí mu vnucuje ještě jejich kočku a morče v kleci.Otec zvířátka nechce,

poněvadž právě jedou do zoo. Co tam se dvěma dalšími klecemi? žena mu v noci zavolá, že má zvířata na parkovišti u auta. On tedy vyleze před dům. Nic nenajde. V neděli ráno žena zavolá dětem, že kvůli tátovi přišly o zvířátka. Děti brečí jak kropicí konev. Táta je za zlého.Máma však vyměkne a v poledne zavolá dětem, že kočičku našla na parkovišti nějaká hodná paní a dala ji na policii. A protože kočička měla čip, tak prý policie poznala,komu kočička patři. Kočička tedy na ně čeká doma! Hurá! Děti mají radost, jak je ta jejich  maminka hodná.

Tato habaďura je učebnicovou ukázkou psychického zneužití dítěte při rozvodovém boji. Na rozdíl od vlčích dětí naprosto zločinecky účelová, protože matka netrpí žádnou utkvělou představou o zkaženosti tohoto světa. {Ona sama totiž ten zkažený svět realizuje.) Je psychicky zdravá, jen z duše nenávidí svého expartnera a její děti jí slouží k tomu, aby si do něho mohla kopnout. Ale tady žena nedostala žádnou výtku od sociálního odboru, natož od soudu. Nikdo nezahájil řízení o změně výchovného prostředí, aby se děti svěřily do péče otce.

 

Nechcete být soudním znalcem?

Obdobným patem nejspíš dopadne i následující případ rozvodového boje. Matce zoufale volá asi desetiletý syn: "Mami, prosím,dojeď si pro mě!" Není schopen do telefonu říci, co se stalo. Máma skočí do auta, jede jako šílená přes město za synem do otcova bytu. Vletí tam. V obýváku sedí táta se synem, v ruce stopky: "Hmm, 14 minut. To je docela slušný čas:" Toto otcovo chování naplňuje definici psychického zneužití dítěte v rozvodovém boji.

Podobných scének včetně domácího násilí bylo v této rodině více, tak nechápu,jak soudní znalci dospěli k názoru, že "není zřejmé, že by otec popouzel syna vůči matce".I Soudní znalci totiž vedle spřátelených lékařů představují další svévolný prvek v naší justici.Soudce je člověk, kterému není dovoleno mít vlastní názor, ten musí rozhodovat podle papíru. Naproti tomu soudně znalecký posudek představuje hodně papírů, a to dokonce hodně drahých papírů, ergo má hodně velkou váhu,i když jsou to až příliš často nekonzistentní jalové bláboly a tuny oskenovaných dokumentů ze spisu, o pravopisných chybách ani nemluvě. Soudní znalci tak mají neúměrně velkou moc, řekl bych, že v praxi větší než soudce, a to přesto, že jejich chyby, včetně úplatků, jsou prakticky nepostižitelné.

Řeknu to takto: kdyby takzvané vlčí děti dokázaly zazpívat Pec nám spadla, tak by rodinné prostředí mohlo být jinak naprosto stejné, avšak sociální pracovnice by pouze pokrčily rameny a nic by se nestalo –stejně jako ve výše citovaných případech. Jinými slovy: existuje určitá kritická úroveň týrání,zneužívání a zanedbávání dětí, nad niž soudy rozdávají tresty jako při vraždě -šest let, osm let. Pod touto kritickou úrovní je zneužívání dětí naprosto beztrestné.

 

Drahé soukromí psychopatů

Mám nahrávku z jednoho sobotního předávání čtyřletého kluka. Toho máma vystrčila za dveře. On tam zoufale řve, pak zoufale vzlyká, že chce dovnitř. Nějaká sociální pracovnice se ho snaží odnést k otci. Tuto šílenou scénku nahrává na video nevlastní nezletilý bratr (zneužití dalšího dítěte). Tomuto infernu se říká kontaktní předávání dítěte.To není vše. Tři dny nato přišli oba rodiče se zmíněným kloučkem za mnou. Vzal jsem padesát korun, šli jsme do ulic, obešli pár bloků, přišli do supermarketu, kluk řídil košík, koupili jsme kafe a kindervejce a skončili v dětském koutku. Seděl jsem s matkou na lavičce a tou dobou již kluk radostně dováděl s tátou na klouzačce, protože táta to s ním jinak dobře umí. Přešli jsme pak na jiné hřiště,tam se situace opakovala. Já jsem hovořil s mámou, táta blbnul se synem. Tomu se říká předání dítěte s překryvem. Ano, bylo takto názorně ukázáno matce, jak může předejít týrání dítěte svým kontaktním předáváním. Musí se přemoci a každý týden půl hodiny plkat o počasí s otcem.

Jste však na velkém omylu, pokud si myslíte, že tento pár si dneska už předává dítě s překryvem. Naopak, matka stále praktikuje ono kontaktní předávání dítěte -vystrčit za dveře,kde dítě řve hrůzou ze separační reakce.Navíc ve spisové dokumentaci je prokazatelně doloženo, že kluk má od mámy zakázáno dát tátovi pusu,naproti tomu novému partnerovi matky dává pusu na povel. Dále matka zabaví a zlikviduje dítěti všechny hračky od táty. Ani z těchto událostí se v praxi nevyvodilo žádné napomenutí matky ani pokuta. Prostě psychopatická matka si může dělat, co chce, a není síla, která by tomu udělala přítrž.

Při předávání dětí se dějí neuvěřitelné věci, přesto není možnost žádné kontroly.Neustále prosazuji, že by měla být možnost přikázat znepřáteleným rodičům po rozvodu,aby veškerou interakci mezi sebou nahrávali na diktafony (samozřejmě ne jako v tomto případě, kde scénky nahrával nezletilý sourozenec). Když bychom měli od každé strany dvě nezávislé nahrávky, bylo by jasno, kdo štve děti proti tomu druhému. Nesmyslná ochrana soukromí násilnických expartnerů vede k tolerování mnohem větších zvěrstev,než jsou vlčí děti. Jenže soukromí psychopatů si v praxi vážíme víc,než psychického zdraví svých dětí.

 

Zvrácená logika

V populaci existuje asi deset procent lidí, kteří nejsou z různých důvodů schopní nejen vydržet v partnerském svazku, nýbrž ani vychovávat dítě. Naproti tomu bláznivě vysvětlovaná "lidská práva" od reality odtržené Evropské unie nás dnes nutí, abychom zavírali oči před zjevným a každodenním zneužíváním a týráním dětí v rozvodových bojích. Pod praporem "nezcizitelného lidského práva na styk s oběma rodiči" nutíme děti žít a stýkat se právě i se zjevnými psychopaty -ať z řad mužů nebo žen.

Obzvlášť obtížné je zasáhnout, pokud je dítě svěřeno do péče manipulující matce a otec je vcelku normální a dále když vzniká koalice syna s psychopatickým otcem proti matce.Narušené matky se omlouvají větou: "Tak ano, matka sice štve dítě proti otci, ale jinak se o něj dobře stará." Ta věta má asi tolik logiky,jako kdybychom řekli: "Matka se o dítě stará dobře jen ho občas nutí vypít dvě deci technického benzinu." Stejně tak u narušených otců,kteří budují se synem koalici proti matce, se i v soudně znaleckých posudcích argumentuje tím: "Otec je pro syna lepším vychovatelem,protože syn ho preferuje oproti matce." I tato věta má asi tolik logiky, jako kdybychom říkali, že "vůdce party má na kluka lepší vliv než rodiče, protože s ním syn raději po škole hulí trávu, než aby s mámou psal úkoly z matiky".

Představte si jiné případy, kdy sociální pracovnice zasáhnou proti psychopatovi, ten nelení a rozmázne to v médiích. Novináři píší článek z informací, které mají od manipulujícího rodiče. Když žurnalisté také zajdou za sociálními pracovnicemi, ty jim nemohou nic říci,protože jsou vázány profesní mlčenlivostí,kterou není možno odvolat. Navíc by to nebylo v zájmu manipulátora, aby sociální pracovnice mohly mluvit. Takže vycházejí články, kde sociální pracovnice vypadají jako banda hlupáků jen proto, že manipulátor může říkat, co chce, a sociální pracovnice musí mlčet.

Shrnu to tedy. Problém u pražských vlčích dětí byl v tom, že kdyby se z toho neudělal mediálně rozmázlý případ, kdy je folklórem vyhlašovat tresty odpovídající vraždě,tak by sociální pracovnice neměly žádný nástroj, jak proti defektní výchově rodičů jakkoli zasáhnout. Takže pokud chceme zanedbávaným dětem nějak pomoci, musíme podle dnešní praxe napřed jejich otce zavřít na osm let. Tento Kocourkov je česká realita 21. století.

 

Autor je psycholog