Nevhodné chování nezletilého dítěte

k rodiči povinnému výživou

 

JUDr. Pavel Vrcha

 

1. Úvod

            V soudní praxi jsou nikoli výjimečně zaznamenávány případy, kdy nezletilé děti kupř. ve věku od 15 do 18 let, které byly soudním rozhodnutím svěřeny do výchovy jednoho z rodičů, se nevhodným způsobem chovají ke svému druhému rodiči, jenž si vůči tomuto dítěti plní svoji vyživovací povinnost ve formě měsíčního peněžitého plnění. Lze si určitým zjednodušením situace a bez poplatků statistických také uvést, že v převážné většině jsou to právě matky, jimž zůstává ( např. v souvislosti s rozvodem manželství nebo v důsledku opuštění společné domácnosti druhým rodičem) nezletilé dítě ve výchově, zatímco otcové se povětšinou nacházejí v postavení tzv. osob povinných výživou. Není také žádným tajemstvím, že jde-li o otce – podnikatele, tito jsou velmi často adresáty nově podávaných návrhů ze strany matek nezl. dětí, které se v zastoupení svých dětí domáhají zvýšení výživného, a to i v té podobě, že část výživného má představovat tzv. tvorbu úspor. Jak už to také někdy bývá, jsou případy, kdy rodič, jenž má ve výchově dítě, navrhuje zvýšení výživného s ohledem na zvýšení přirozených potřeb dítěte na straně jedné a zvýšení příjmů druhého rodiče povinného výživou na straně druhé, jindy je takový návrh ( bohužel ) určitou formou nátlaku na druhého rodiče, který si mezitím založil novou rodinu, či „ pouhým ” prostředkem k znepříjemnění jeho situace. Vždyť soudní řízení, dotazy soudu na zaměstnavatele rodiče povinného výživou či dokazování soudem vyžádanými daňovými podklady nejsou právě pro rodiče povinného výživou jistě příjemnou záležitostí. V soudním řízení někdy vyvstane i zjištění, že nezletilé dítě se k rodiči povinného výživou chová nevhodným způsobem, který se příčí zásadě, že dítě má své rodiče ctít a respektovat. V následujících řádcích se proto pokusím zaměřit pozornost na ( ožehavé ) téma obsažené v nadpisu tohoto příspěvku, a to ve světle jednoho soudního rozhodnutí, které se poukazuje na způsob řešení situace, kdy nezletilé dítě, resp. Dítě, které dosud není schopno se samo živit, se ke svému rodiči povinného výživou chová nemorálně.           

               

 

2. Hmotněprávní úprava

                Základním kodexem jenž upravuje vztahy mezi rodiči a dětmi je zákon o rodině, který   určuje

ve společnosti všeobecné  podmínky , rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče, kteří mají být svým osobním životem a chováním příkladem svým dětem. Výchovu dětí realizují rodiče při plnění tzv. rodičovské odpovědnosti což je ( z hlediska zákona o rodině ) souhrn určitých práv a povinností, které jsou uplatňovány

( povinnosti plněny ) při: a) péči o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dětí, b) zastupování nezletilého dítěte, a c) při správě jmění dítěte. Při výkonu těchto práv a povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled, přičemž mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyladotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.

                Rozvodem manželství rodičů nezletilého dítěte či v případě nemanželského vztahu rozchodem rodičů nezaniká výše uvedená rodičovská zodpovědnost, jen se realizuje za poněkud jiných podmínek, kdy je dítě – nejde-li o výjimečně aplikovanou střídavou výchovu ( o níž bude pojednáno v některých z příštích čísel  Poradce) – svěřeno do výchovy jednoho rodičů, na nějž se fakticky přesouvá hlavní břímě výchovného působení na dítě, zatímco druhému rodiči vzniká povinnost přispívat na výživu svého nezletilého dítěte, a to z pravidla na podkladě soudního rozhodnutí, jímž je tomuto rodiči určena výše výživného, které má platit k rukám ( nikoli pro  druhého rodiče.)

                Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost. Při určení výživného je tedy třeba respektovat zásadu úměrnosti životní úrovně ( neletilého ) dítěte a životní úrovně jeho rodičů. Je třeba si uvědomit, že účelem výživného je úhrada potřeb prospěšných k všestrannému vývoji nezletilého dítěte a z toho důvodu je nutno při určení výše výživného  ?

 

Ze slovního spojení „ zejména ” pak vyplývá, že taková tvorba úspor může být zohledněná  i pro jiné účely než přípravu dítěte na jeho budoucí povolání ( např. pro krytí výdajů spojených s výkonem vrcholové sportovní činnosti dítěte, tvorba úspor pro řešení bytové situace u zdravotně postiženého dítěte atd ).

                V praxi vznikají určité nejasnosti nejen ohledně aplikace cit. Ustanovení, ale také ohledně takříkajíc technického řešení problémů, totiž zda je v takovém případě třeba v soudním rozhodnutím stanovit ( a kterému ) rodiči povinnost založit účet ( a u kterého ) peněžního ústavu či vinklovanou vkladní knížku, na nějž má rodič povinný výživou poukazovat ( vkládat ) měsíční peněžní prostředky zajišťující onu tvorbu úspor. Protože zákon o rodině způsob řešení tohoto problému výslovně neřeší, pak je otázka uložení povinnosti založení účtu či vinklované vkladní knížky přinejmenším pochybná; proto zřejmě by mělo zcela postačovat, aby tu část peněžních prostředků, které mají tvořit podklad pro tvorbu úspor, rodič zasílal společně s běžným výživným k rukám druhého rodiče, jehož povinností je ( a to dokonce pod  sankcí trestněprávní odpovědnosti ) zajistit oddělitelnost těchto peněžních prostředků od peněžních prostředků určených pro běžné výživné. Důsledky spojené s hospodařením takových finančních prostředků totiž řeší zákon o rodině v ust. § 37 a odst. 1 až 3. V tomto ustanovení je obsažena povinnost rodičů spravovat jmění dítěte s péčí řádného hospodáře. Znamená to tedy, že na této správě je oprávněn, resp. Povinen participovat i druhý rodič, byť nemá dítě ve své výchově. Je to logické, neboť uplatňováním tohoto oprávnění a povinnosti se mj. naplňuje kontrolní činnost i v tom směru, zda rodič skutečně zajišťuje tvorbu úspor pro své dítě z prostředků, které jsou mu zasílány druhým rodičem.Jestliže by došlo k situaci, kdy rodič s těmito prostředky určenými pro tvorbu úspor neoprávněně disponuje, resp. je neoprávněně použil, bylo by nutno tuto situaci řešit např. ustanovením opatrovníka pro správu jmění, v daném případě zřejmě ustanovením do této funkce orgán sociálněprávní ochrany dětí. Při takové úpravě by soud rozhodnutím vymezil rozsah jmění, které bude opatrovník s péčí řádného hospodáře spravovat a zároveň by určil, jakým způsobem má být, popřípadě nesmí být s jednotlivými částmi nakládáno. Z námi sledovaného pohledu je důležité, že výkon funkce tohoto ( speciálního ) opatrovníka by podléhal dohledu soudu, který podle okolností konkrétního případu by podmínil právního úkonu opatrovníka svým souhlasem a určil povinnost pravidelného podávání zpráv o správě jmění dítěte. Zákon  o rodině současně stanoví, že opatrovník je povinen nejpozději do dvou měsíců po skončení funkce předložit soudu závěrečný účet správy jmění dítěte. V případě porušení povinností opatrovník odpovídá za vzniklou škodu podle obecných předpisů o náhradě škody.

                Zákon o rodině však současně v ust. § 96 odst. 2 stanoví, že výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Co to jsou dobré mravy, zákon o rodině, ale i jiný právní předpis, nestanoví; přesto soudní praxe s výkladem citového pojmu nemá ( závažnější ) potíže. Podle judikatury dobrými mravy je míněn souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou metafyzičnost ( neměnnost ), vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních. Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává nezávisle na zavinění ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 23 Cdo 2060/98 ).

 

 

3. Částečné nepřiznání ve světle jednoho soudního případu

                Po stručném vysvětlení předmětné Hmotněprávní úpravy se nyní podívejme na zajímavý soudní případ, který skončil částečným odepřením, resp. Nepřiznáním práva nezletilého dítěte na zvýšení výživného. Jde o rozhodnutí, jehož právní závěry mohou být instruktivní pro rodiče povinné výživou ( např. pro podnikatele s vyššími příjmy ), kteří se ( bohužel ) nacházejí či nacházet mohou v obdobné situaci.

                V námi sledované kauze soud prvního stupně rozsudkem z 11. 11. 2001 zvýšil výživné stanovené otci ( podnikateli ) rozsudkem téhož soudu z roku 1996, a to z částky 1 500 Kč na 2 300 Kč měsíčně počínaje dnem   1. 1. 2001 s tím, že zvýšené výživné je otec povinen hradit k rukám matky do každého pátého dne v měsíci předem. Zároveň stanovil nedoplatek na výživném za vymezené období a uložil otci jej zaplatit rovněž k rukám matky. Soud prvního stupně tak rozhodl o návrhu matky na zvýšení výživného , když matka požadovala zvýšit výživné ( již ) od 1. 1. 1998 na částku ( až ) 3 500 Kč měsíčně. Po provedeném dokazování soud dovolil, že návrh je důvodný pouze částečně, vyslovil, že jsou sice dány podmínky pro změnu rozhodnutí o výživném, neboť došlo k navýšení věku nezletilé a v souvislosti s tím i jejích potřeb. Tyto potřeby jsou spojeny s jejím studiem na gymnáziu, zájmovou činností jazykovým vzděláním i zdravotním stavem. Soud prvního stupně však konstatoval, že v určitém směru se jeví potřeby nezletilé jako nadstandardní a matka pro nezletilou musí vynakládat i prostředky z finanční pomoci od svého otce ( dědečka nezletilé ). Soud dále vyslovil, že od poslední úpravy výživného došlo ke změně výdělkových poměrů obou rodičů. Konstatoval, že příjmy otce z podnikání jsou dostačující pro zvýšení výživného, když zjistil, že otec podniká jako projektant a jeho příjmy z podnikání

 za období roku 1998 do roku 2000 se pohybovaly v rozpětí od cca 900 000 Kč až 1 000 000 Kč. Otec však daňovým přiznáním prokázal i vysoké výdaje v těchto obdobích, a to v rozpětí od cca 800 000 Kč až

do 950 000 Kč ročně. Soud též přihlédl k tomu, že otec bydlí ve vlastní nemovitosti, kterou jako podnikatel rekonstruuje a v nemocnici též podniká. Ohledně matky soud zjistil, že její náklady na bydlení činí 6 000 Kč, že matka byla v období od 1. 9. 1998 evidována jako nezaměstnaná a pobírala hmotné zabezpečení ve výši 5 145 Kč měsíčně, když tato evidence ke dni 31. 3. 1999 byla ukončena ze strany matky. Od 1. 4. 1999 matka podniká a její příjmy byly prokázány z daňových přiznání, a to za období od 1. 4. 1999 do konce téhož roku vykázala příjmy cca 128 000 Kč a výdaje 102 000 Kč, v roce 2000 pak příjmy cca 207 000 a výdaje cca 160 000 Kč. Na základě uvedených zjištění dovodil soud prvního stupně, že odpovídající výživné pro nezletilou je  třeba stanovit na částku 2 300 Kč měsíčně, a to  od 1. 1. 2001, kdy došlo k nárůstu potřeb nezletilé v souvislosti se studiem ve školním roce 2000/2001. Na straně otce pak přihlédl soud k tomu, že kromě výživného měl snahu poskytovat dceři i další plnění, které však dcera i její matka odmítaly. Stejně tak zůstala bez odezvy i snaha otce se s nezletilou stýkat, když nezletilá kontakt odmítala. Podle závěru soudu chování nezletilé je tak na hranici rozporu s dobrými mravy.

                Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba rodiče odvolání. Matka se odvoláním domáhala

Změny napadeného rozsudku tak, aby výživné bylo zvýšeno již od 1. 1. 1998 a to na částku 3 500 Kč. Pokud jde o soudem prvního stupně vytýkané chování její dcery, k tomu matka uvedla, že toto (závadné) chování je důsledkem chování otce k dítěti.

                Městský soud v Praze jako odvolací soud  rozsudkem ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 18 Co 242/2002 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že otci zvýšil výživné na jeho nezletilou dceru s účinností až od 1. 9. 1999 na částku (pouze) 2 000 Kč. Odvolací soud se zcela neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, pokud  soud ve smyslu ust. § 96odst. 2 zák. o rod. (stanovícího že výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy) nevyvodil z chování nezletilé odpovídající závěry. Odvolací soud vyslovil názor, že umožňuje-li ust. § 96 odst. 2 zák. o rod., aby soud pro rozpor s dobrými mravy výživné nepřiznal zcela, je možné dle téhož ustanovení rozhodnout i tak, že výživné, resp. Nárok na zvýšení výživného, bude přiznán pouze zčásti, když nemorální chování dítěte ve vztahu k rodiči je třeba počítat i na vrub jeho nedostatečné výchovy ze strany rodičů. Odvolací soud dále dovodil, že z nedostatků ve výchově je však možné vinit pouze toho rodiče, který měl faktickou možnost dítě svojí výchovou ovlivnit a že ve věcech výživného pro nezletilé dítě je zároveň třeba přihlédnout i k tomu, zdali nezletilé dítě je již s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost způsobilé odpovídat za své chování. V daném případě, tedy odvolací soud při rozhodování přihlédl

 k tomu, že otec neměl možnost se s nezletilou dcerou od roku 1990 stýkat a ovlivňovat její mravní vývoj

 v rozhodujícím období jejího dospívání, a to i přes soudem upravený styk a otcem požadovaný výkon rozhodnutí. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že styk otce s dcerou nebyl pro obstrukce ze strany nezletilé a její matky realizován, i když byl organizován za pomoci sociálních pracovníků tak, aby byl pro nezletilou přijatelný.Soud druhého stupně z hlediska dobrých mravů též vzal v úvahu, že nezletilé je již 17 let a je studentkou výběrové střední školy a že nedostatky v chování nezletilé ve vztahu k otci, která soustavně odmítá se s ním stýkat a která mj. vyjádřila svoji neúctu k otci při svém výslechu u soudu tak, že dárky od otce je ochotna přijímat pouze tehdy, bude-li jí je posílat poštou, je nutno přičítat nejen její matce, ale i nezletilé samotné.

                Za této situace proto odvolací soud dospěl k závěru, že nezletilá má ve vztahu k otci nárok pouze na takové výživné, které bude sloužit k uspokojování jejich základních potřeb ryze spotřebního charakteru (ošacení,

Obutí, stravování, nutné náklady na pomůcky ve státní střední škole). Pro její chování však nemá nárok na výživné, na které by jinak měla ve smyslu ust. § 85 odst. 2 zák. o rod. nárok, tedy na uspokojování svých nadstandardních nároků a nemá též právo podílet se na zjištěné vyšší životní úrovni svého otce.

Odvolací soud zdůraznil, že majetkové poměry otce nejsou dány pouze matematickým rozdílem jeho podnikatelských příjmů a výdajů, ale narůstají i tím, že bydlí v domě, který užívá jako podnikatel a rekonstruuje na svůj podnikatelský účet, což zvyšuje jeho osobní životní úroveň. V konkrétních položkách tedy odvolací soud nezletilé nepřiznal právo na výživné za nadstandardní náklady vzniklé v souvislosti s jejími mimoškolními aktivitami (tanec a kurz manekýnky, diskotéky, užívání počítače a internetu), mimoškolním studiem jazyků, či za kontaktní čočky jako nadstandardní zdravotní pomůcku).

 

 

4. K využitelnosti judikátu ohledně částečného nepřiznání práva dítěte na výživné

                Ust. § 96 odst. 2 zákona rodině, jež umožňuje nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy, si odvolací soud v jím posuzovaném případě vyložil tím způsobem, že toto pravidlo chování, resp. korektiv dobrým mravům může být aplikováno i tím způsobem, že nárok dítěte na  zvýšení výživného lze přiznat pouze zčásti, jestliže dítě vzhledem ke svému věku a rozumové vyspělosti odpovídá  za své negativní chování vůči rodiči povinnému výživou.

Právní závěry, k nimž odvolací soud v posuzovaném případě dospěl, jsou pro rozsouzenou věc nepochybně právně závazné, leč zůstává otázkou, zda takové řešení problému lze uplatnit ve skutkově obdobných případech.

Odvolací soud totiž více méně separuje otázku určení  (zvýšení) výživného jednak na složku týkající se pokrytí

základních (existenčních) potřeb dítěte, a dále na složku týkající se úhrady jeho nadstandardních potřeb, vyvolaných např. zvýšeným rozsahem jeho mimoškolských aktivit, zdravotními problémy atd.. Z nich pak – pro případ nevhodného chování  (v rozporu s dobrými mravy) dítěte vůči rodiči povinnému výživou – zachovává pro dítě první složku výživného k pokrytí jeho existenčních potřeb, zatímco druhou složku pro zmíněné chování s odkazem na ust. § 96 odst. 2 zák. o rod. nepřiznává. Tato separace zdá se být však poněkud problematická, neboť pro pouhé částečně nepřiznání práva na zvýšení výživného předmětná právní úprava nevyznívá, především však takové posouzení věci je ve svých důsledcích do jisté míry vnitřně rozporné. Důvody k takovému závěru se pokusím nastínit v následujících řádcích.

                Především je třeba zdůraznit, že i tzv. předlistopadová judikatura připouštěla, že ust. § 96 odst. 2 zák. o rodině, jež vyjadřuje zásadu, podle níž výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy, platí pro všechny případy plnění vyživovací povinnosti, ovšem ve vztahu mezi nezletilým dítětem a rodiči se uplatní pouze ve skutečně výjimečných případech ( viz R 74/69 ). Korektiv dobrých mravů zakompovaný do ust. § 96 odst. 2 zák. o rod.,jenž je přístupný ( byť ve velmi ojedinělých případech ) i ve vztahu k vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, je zapotřebí v námi sledovaném ( rozuměno v hypoteticky skutkově obdobném ) případě odvíjet v závislosti na věku nezletilého dítěte, coby právní události, která má vliv na aktivaci právních vztahů a mj. je spojována s presumpcí dosažení určitého stupně rozumové a volní vyspělosti dítěte. Takovým základním časovým okamžikem, s nímž se začíná zásadně významným způsobem rozšiřovat okruh práv a povinností nezletilého dítěte, je dosažení věku 15 let, kdy dovršením této věkové hranice dítě např. nabývá způsobilost k právním úkonům v oblasti pracovněprávních vztahů 

( s výjimkou případů stanovených zákoníkem práce – např. v otázce uzavření dohody o hmotné odpovědnosti ), kdy protiprávním jednáním může založit svoji trestněprávní odpovědnost, či v zásadě s tímto věkem se zpravidla končí povinná školní docházka. Tím, že zákonodárce s uvedeným věkem ( byť ještě nezletilého ) dítěte spojuje určitý rozsah způsobilosti k právním úkonům, je dáván signál, že právě s dosažením tohoto věku se presumuje u zdravého dítěte určitá rozumová a volní vyspělost. Lze proto podle mého názoru konstatovat, že do doby dovršení věku 15 let je z povahy věci vyloučeno, aby pro negativní chování vůči rodiči povinného výživou bylo ( byť i jen ) zčásti právo na výživné dle § 96 odst. 2 zák. o rod. nepřiznáno.

                Jiná situace může však nastat po dovršení věku patnácti let, kdy dítě může vstoupit do pracovněprávního vztahu, může však být také vzato do evidence uchazečů o zaměstnání, může spáchat trestný čin a  nést za to ( jako mladistvý ) trestněprávní odpovědnost. Lze tedy uzavřít, že od dosažení tohoto věku lze již uvažovat o příp. možnosti aplikace ust. § 96 odst. 2 zák. o rod., avšak nikoli z hlediska případného částečného  nepřiznání práva na výživné, nýbrž z hlediska úplného nepřiznání práva na výživné. Pro takový závěr by však musely svědčit skutečně výjimečné okolnosti. Zejména by v řízení muselo být zcela jednoznačně vyloučeno, že důsledkem negativního chování dítěte není i ten rodič, který uvedené dítě nemá ve výchově, dosud ne něj platí ( soudem určené ) výživné, avšak svým chováním, příp. nečinností se v té či oné míře spolupodílel na jeho určité „ mravní pokleslosti ”, kdy dítě vlivem neuspořádaných poměrů v rodině, mezi rodiči přivyklo amorálním pravidlům a asociálnímu chování.

                Úvahy o aplikaci ust. § 96 odst. 2 zák. o rod by pochopitelně měly být také vyloučeny v případě, kdy není po zdravotní ( mentální ) stránce v pořádku a kdy jeho negativní chování může být tímto jeho neutěšeným zdravotním  stavem vyvoláno. Zbývá nám vlastně ( jistěže se zjednodušeným náhledem na věc ) tedy zdravé a po rozumové a volní stránce dostatečně věku vyspělé dítě, které se přesto chová vůči rodiči povinnému výživou takovým způsobem, že přiznání ( zvýšení ) výživného by již skutečně kolidovalo s dobrými mravy. Důvodem k takovému postupu tedy nemůže být jakékoli nevhodné chování dítěte vůči rodiči povinného výživou, ale jen takové ( závadnější ) chování, které je z hlediska nazírání společenských vztahů naprosto neslučitelné ve vztahu mezi dítětem a jeho rodičem. Muselo by se tedy jednat o  natolik závadné chování, kdy by např. dítě v určitém rozsahu či s určitou intenzitou projevovalo neúctu k tomuto rodiči, bylo k němu vulgární, resp. chovalo by se takovým způsobem, jenž je naprosto společensky neslučitelný, neboť je již v rozporu s dobrými mravy. Bylo by v každém konkrétním případě věcí soudu, aby s přihlédnutím k výše uvedeným kritériím a okolnostem posoudil dosah takového závadného chování dítěte z hlediska v úvahu se nabízejí aplikace ust. § 96 odst.2 zák. 2 zák. o rod. Z řečeného také vyplývá, že k závěru vedoucímu k nutnosti aplikaci cit. Ustanovení bude muset předcházet někdy i obšírnější dokazování , v němž nelze ani vyloučit znaleckou participaci ( § 127 o.s.ř.) v případě pochybnosti, zda uvedené chování mohlo být též ovlivněno negativním působením rodičů.

 

 

5. Závěr

                Výše zreferované rozhodnutí odvolacího soudu představuje jedno z prvních publikovaných soudních rozhodnutí, v němž je rozebírána otázka ( částečného ) nepřiznání výživného nezletilého dítěte s vysloveným právním závěrem – ještě jednou zrekapitulováno – že podle ust. § 96 odst. 2 zák. o rodině lze nárok nezletilého dítěte na zvýšení výživného pro rozpor s dobrými mravy přiznat pouze zčásti, jestliže nezletilé dítě je již s ohledem na svůj věk s rozumovou vyspělost způsobilé odpovídat za své chování. Ve svých úvahách jsem se naopak pokusil nastínit určitý oponentní  názor, který polemizuje s otázkou přípustnosti částečného nepřiznání práva na ( zvýšení ) výživného nezletilého dítěte, a to mj. s poukazem na právní úpravu v jiných odvětvích práva ve vazbě na dovršení určitého věku dítěte. V každém případě je třeba se v soudní praxi ( při řešení jednotlivých případů ) zabývat právním názorem, jenž zaujal Městský soud v Praze ve svém rozsudku . Čas ostatně ukáže, zda se do judikovaného právního názoru soudní praxe ustálí, či nikoliv.  

 

 

Poradce 2004/13

 

Uvodni strana.