SVĚTOVÝ KONGRES RODIN

Praha

19. - 22. 3. 1997

 

 

 

 

 

Alfonso kardinál Lopez Trujillo: Rodina v dnešní civilizaci

Hanna-Barbara Gerl-Falkowitz: Antropologický pohled na různost pohlaví

Rabín Jacob Neusner: Rodina v sekulární, demokratické společnosti

Pastor Roland Reuter: Pozdrav kongresu

 

 

Vážení čtenáři,

            v tomto sešitě Vám předkládáme první čtyři texty přednášek a vystoupení, jež zazněly na Světovém kongresu rodin, konaném v březnu roku 1997 v Praze.

            Do výběru jsme zařadili především klíčovou přednášku kardinála Alfonse Lopeze Trujilla, předsedy papežské rady pro rodinu, "Rodina v naší civilizaci". K ní jsme připojili  přednášku profesorky Hanny Barbary Gerl-Falkovitz, která vyučuje náboženskou filosofii v Dráž_anech, "Antropologický pohled na různost pohlaví". Sešit dále obsahuje přednášku rabína Jacoba Neusnera, profesora religionistiky ze Spojených států, "Rodina v sekulární, demokratické společnosti" a je uzavřen "Pozdravem kongresu", který na ekumenické vigilii přednesl pastor Roland Reuter z Německa.

            Sešit je tedy soustředěn na témata teologická a filosoficko-antropologická. Jeho široký ekumenický záběr dokládá slova, jež na kongresu zazněla z úst dr. Babette Francisové, Australanky indického původu: "Boj za rodinu a za ochranu lidského života - to je ekumenismus budoucnosti".

 

            Časový odstup, s nímž první kongresový sešit vychází, byl způsoben komplikacemi spojenými s jeho finančním pokrytím: v původní sponsorské instituci došlo k organizačním změnám a náhradní krytí jsme museli zajišťovat v situaci, kdy se dárcovskou prioritou - zcela pochopitelně - staly potřeby oblastí postižených povodněmi.

            Právě proto si dovolujeme obrátit se na Vás s prosbou o příspěvek na vydání dalšího sešitu: jak sami vidíte, je forma vydání velmi skromná a proto mají význam i malé příspěvky.

 

            Doufáme, že pro Vás tyto texty budou posilou a inspirací a pro účastníky kongresu navíc i milou vzpomínkou na společné březnové dny.

 

 

Rodina v dnešní civilizaci

Alfonso kardinál Lopez Trujillo

 

 

Úvod: krize rodiny

 

            Ať je to ve Stockholmu, v San Franciscu, v Bombaji, v Mexico City nebo v Nairobi, všude stavějí tlaky moderního života rodinu do stále obtížnější situace.

 

 

1. Několik čísel

 

            Čísla jsou velmi výrazná: v USA už čtyři děti z deseti   nežijí se svými biologickými rodiči. Počet rodin s jediným rodičem se od r. 1970 zdvojnásobil. Počet dětí narozených mimo manželství narostl s poslední generací o 500%. V západní Evropě se počet manželství za poslední generaci snížil o 40%, počet narození klesl o 25%.

            Tyto změny souvisí s hospodářskými změnami, jež přivádějí miliony žen na pracovní trh a zostřují soutěž o pracovní místa, jež často nutí rodiče pracovat stovky, ba tisíce kilometrů od domova.

            Lidé, kteří si dnes přejí mít rodinu s více dětmi a zamýšlejí se věnovat jejich výchově, narážejí na četné překážky, z nichž některé jsou téměř nepřekonatelné.

 

 

2. Rodina jako instituce a rodina jako dohoda

 

            Na jedné straně tento vývoj ovlivňuje rodinu, její podobu i situaci rodičů, na druhé straně současně probíhá změna hodnot, která devalvuje pojmy povinnost a společenská odpovědnost: lidé usilují o větší osobní svobodu a sebeuspokojení.

            Nedávná zpráva o demografické situaci v 15 zemích Evropské unie uzavírá, že "rodina, která v minulosti fungovala jako instituce a prostředek sociální integrace, se stává dohodou mezi dvěma jednotlivci, kteří hledají osobní uspokojení"1). Když je tohoto uspokojení dosaženo, rodinná jednotka se často rozpadá.

 

 

3. Zkracování času, který rodiče věnují dětem

 

            Křehkost rodiny, proměna cílů, o něž usilují rodiče, i skutečnost, že velká část matek pracuje mimo dům, způsobila zásadní oslabení úlohy, která k rodině tradičně patřila, totiž výchovy.

            Ještě významnějším jevem je zkracování času, který rodiče se svými dětmi tráví: v USA bylo vypočteno, že dnešní rodiče tráví se svými dětmi o 40% méně času než tomu bylo v předchozí generaci.

            Loni vypracovala anglická asociace "Care for the family" analýzu, jež ukazuje, že většina dotázaných otců věnuje svým dětem méně než 5 minut běžného pracovního dne. "Ten výsledek nepřekvapuje", řekl Rob Parsons, autor knihy "Sixty minutes father", a dodal: "Ti otcové nejsou špatní, ale jsou to muži, kteří se octli v pasti image, jež praví, že není slušné odcházet z kanceláře před šestou hodinou".

            Absence otce není kompenzována intenzivnější přítomností matky, naopak, stále významnější počet žen se zapojuje do světa práce, ať už jsou k tomu hnány hmotnými potřebami, úsilím o seberealizaci nebo obojím. V některých evropských zemích je procento mužů a žen na trhu práce v podstatě stejné. Tam, kde tomu tak není, podíl žen na pracovním trhu rychle roste, například ve Španělsku, v Belgii a v Holandsku za pět let o 20%. Je jasné, že pokud jsou tyto ženy matkami, mohou svým dětem věnovat méně času.

 

 

4. Rodina bez jednoho rodiče

 

            Ve stále rostoucím počtu případů není problém v tom, že by rodiče trávili příliš mnoho času v práci, ale prostě v tom, že jeden rodič chybí, ať už proto, že se manželé rozešli, nebo proto, že jeden z rodičů je z pracovních důvodů dlouhodobě mimo, jak je tomu dnes často v rozvojových zemích.

            Studie Rady pro populační otázky také ukázala, že od počátku sedmdesátých let do poloviny let osmdesátých v celém světě silně vzrostl počet domácností s jedním rodičem, např. v USA ze 13% na 24%.

            Během několika let jsme přešli od "obnovy" rodiny2) k "dezintegrované rodině"3). Směřujeme skutečně k "rozdrobené rodině", kterou předpověděl Alvin Toffler4)? V lidských myslích se usídlila hluboká pochybnost o rodině a její schopnosti přežít v prostředí stále se měnícího světa.

 

 

I. Současná dialektika úvah o rodinných hodnotách

 

            Uvažovat o dnešní situaci rodiny v naší civilizaci znamená vzít v úvahu dva směry současné dialektiky v hodnocení rodiny. Na jedné straně ve společnosti nacházíme nepopiratelný důraz na určitý soubor hodnot, na druhé straně se konstatuje, že se společnost dnes od určitých hodnot odvrací, zvláště od hodnot rodiny, jejíž přednosti se zpochybňují.

 

 

1. Současná společnost je citlivá na celou řadu hodnot

 

            Svatý Otec nebyl poslední, kdo uznal hodnoty, které jsou v naší společnosti živé a jimž je silně oddána. V encyklice Evangelium vitae v par. 26 Jan Pavel II. v tomto smyslu mluví o "účinných pozitivních znameních", jež můžeme vidět v naší epoše a které svědčí o intenzitě boje, který vede naše společnost proti bídě a různým nesnázím.

             Současná společnost je citlivá vůči celé řadě hodnot, jimž předchozí generace věnovaly jen malou pozornost. Dramata nacistických vyhlazovacích táborů, systematické používání mučení v mnoha autoritářských režimech, institucionalizovaný rasismus v některých zemích účinně otřásly svědomím lidí a tyto účinky jsou hluboké a trvalé. Jednohlasně se dnes odmítá rasismus, potlačování individuálních svobod, mučení, sociální bída a nerovnost. Na prvním místě mezi současnými hodnotami bezpochyby stojí lidská práva jako celek, úcta k individuální lidské osobě i k její odlišnosti. Tolerance, pochopení pro druhé a úcta k nim se tak dnes vyzdvihly na úroveň, která byla dříve neznámá. Navíc je věnována velká pozornost hodnotě solidarity, zvláště v poslední době, od konce 2. světové války.

 

 

2. Světla a stíny v hodnocení rodiny

 

            Jestliže naše současná společnost nepostrádá hodnoty ani světla naděje, současně v řadě ohledů zaostává - a to se týká právě hodnocení rodiny.

 

a) Familiaris consortio (1981)

 

            Papež Jan Pavel II. v prvních odstavcích apoštolské exhortace Familiaris consortio předkládá "stíny a světla" (FC 6) naší společnosti s ohledem na rodinu (FC 1). Pokud jde o pozitivní aspekty, papež konstatuje:

 

"Na jedné straně je si člověk stále více vědom osobní svobody, věnuje větší pozornost kvalitě mezilidských vztahů v manželství, povznesení důstojnosti ženy, odpovědnému rodičovství a výchově dětí..."

 

Naopak o negativních aspektech, o "lidském odmítání Boží lásky" papež píše:

 

"Na druhé straně jsou tu známky deformace některých základních hodnot, které vzbuzují starosti: chybné teoretické i praktické chápání vzájemné nezávislosti manželů; závažné neshody v názorech na vztah autority mezi rodiči a dětmi; četné konkrétní těžkosti rodiny při předávání duchovních hodnot; rostoucí počet rozvodů; velice rozšířené zlo potratů; neustálý růst smýšení, označovaného jako správné a přirozené, které je nepřátelské početí."

 

            U kořenů tohoto stavu, říká Jan Pavel II., je "zatemnění základních hodnot", jež ovlivňují do značné míry sdělovací prostředky: toto zatemnění zasahuje rodiny v jejich svědomí i úsudku, nutí je nekriticky přijímat to, co je v rozporu s rodinnou kulturou a s budováním autentického rodinného humanismu (FC 6).

 

b) Dopis rodinám "Gratissimam Sane" (2. února 1994)

 

            Třináct let po exhortaci Familiaris Consortio uvádí Jan Pavel II. ve svém dopise rodinám skutečnosti, jež jsou ještě více alarmující. Svatý otec vidí, že rodina jako základní jednotka společnosti je ohrožena kulturním vykořeněním ve světě, který ztratil smysl pro člověka (GS č.13).

            Podle Svatého Otce je v základě této krize rodiny "krize pojmů", vycházející z pozitivismu a  utilitarismu, a technický vývoj, který dává vývoji společnosti jednostranný charakter.5)

            Všudypřítomný utilitarismus naší civilizace vrhá světlo právě na krizi rodiny: lidé se méně respektují, ale spíše se vzájemně využívají. Utilitarismus nakonec ústí do hedonismu, v hledání vlastního potěšení. Hedonismus pokládá rodinu za pouhou překážku a zátěž individuální svobody (GS 13).

            V těchto podmínkách neudivuje, říká Jan Pavel II., že se rodina stává terčem hrubých útoků (GS 13). Je popírána, útočí se na ni, pohrdá se jí, protože její svědectví - možnost pravé lásky, nezištného dávání, velkorysého přijímání života - je svědectvím proti falsifikacím hedonistické ideologie.

            Je tedy třeba, upozorňuje nás Svatý Otec, mít jasno o delikátní pozici, v níž se dnes rodiny nacházejí. Rodiny, říká, jsou dnes zranitelnější, křehčí, snáze zasažitelné těmi, kdo chtějí oslabit nebo přímo destruovat jejich stabilitu. Ale tady se nebezpečí nezastavuje: jakmile jsou rodiny rozděleny, odsunuty ze svého místa, pak nejen "přestávají svědčit o civilizaci lásky", ale "mohou se rozvinout ve svou negaci, ve svědectví proti sobě samým GS 13).

 

 

3. Dnešní společnost podléhá vlivu ideologií nepřátelských tradici a rodině

 

            To, nač si stěžuje papež Jan Pavel II., žel Bohu zdaleka není nijak přehnané. V naší civilizaci skutečně existuje tendence nepřátelská rodině i tomu, co představuje, tendence, která se naplno vyjevila právě v samotném roce 1994, při příležitosti Mezinárodního roku rodiny, a to zvláště v diskusích na mezinárodní úrovni. Konference v Káhiře má zásluhu alespoň v tom, že vytáhla tuto protirodinnou a protidětskou ideologii na světlo a jasně ji vyjádřila.

            Tato ideologie není nějakým novým výstřelkem, který by  během několika měsíců vypučel na kmeni naší technické, efektivní civilizace. Je spíše plodem dlouhého a hlubokého duchovního vývoje, jehož kořeny sahají do devatenáctého století k hnutí za populační kontrolu; v našem století byla posílena feministickým hnutím a libertariánským hnutím "sexuální revoluce".

 

a) Hnutí za populační kontrolu a radikální feminismus

 

            Hnutí inspirované Thomasem Malthusem, rozvinuté Georgesem Drysdalem a Charlesem Knowltonem, podpořila radikální feministka Margaret Sangerová (1879-1966)6) a později Simone de Beauvoir: představovalo ideologickou základnu pro šíření kontracepce a potratů7). V šedesátých letech se pak k němu připojila další mocná ideologie, totiž ideologie "sexuální revoluce".

 

b) "Sexuální revoluce"8)

 

            Určitá míra sexuální permisivity existovala i v minulosti: stačí vzpomenout např. na "libertinské hnutí" 16. a 17. století, jež považovalo sexualitu pouze za jeden z životních instinktů, které ovládají život a nespadají proto pod mravní hodnocení. Mezi libertinskou permisivitou a dnešní permisivitou je však velký rozdíl: v prvním případě šlo o jev omezený na jisté skupiny osob, v druhém případě jde o veřejný fenomén, který proniká kulturu i mravy dnešní doby.

            Příčin těchto změn je více. Rozhodně k nim však patří práce Sigmunda Freuda, jež poskytly vědecké ospravedlnění sexualitě orientované jen na vlastní potěšení.

            Matricí tzv. sexuálního osvobození bylo myšlení dvou představitelů freudiánské levice, W. Reicha a H. Marcuse9). Tito dva autoři "vypracovali teoretickou bázi sexuálního libertariánství a stali se obhájci životního stylu, z něhož jsou odstraněny veškeré zábrany a etické mantinely, životního stylu probíhajícího ve znamení co nejširšího uspokojování erotických stimulů. Všichni, kdo se podílejí na tomto stylu života, čerpají z těchto autorů, čerpají plnýma rukama a prezentují se nové generaci jako proroci nové společnosti postavené na potěšení a na vlaženosti bez otěží, bez zákazů.10)

 

 

4. Kulturní a politický projekt zaměřený proti rodině

 

            Kombinace ideologie demografické kontroly, radikálního feminismu a sexuální revoluce vyprodukovala v našich časech "politicky korektní" způsob myšlení masivně propagovaný sdělovacími prostředky, stále tolerantnějšími vůči volným soužitím, rozvodům, odmítáním dětí a potratům, a stále kritičtějšími vůči rodině, zejména vůči rodině tradiční.

            Oč se jedná? Jde o skutečný kulturně-politický projekt, zaměřený proti rodině a proti životu, obratně podpíraný ideologickými tendencemi, jež působí stále otevřeněji. Do vědomí lidí se dostávají věci dosud považované za neregulérní nebo problematické, a dostávají se tam jako něco normálního a zcela respektovatelného. Výjimka, úchylka, nezdar v sexuálním zrání se dnes propaguje jako "životní styl", který má veřejná autorita respektovat, ba podporovat.

            Při bližší analýze spisů, debat a prohlášení, inspirovaných tímto protirodinným hnutím, dospíváme ke třem hlavním tezím:

- rodina se už nepokládá za nezbytné dobro,

- rodina se považuje za neurčitý, nedefinovatelný pojem,

- rodina se prezentuje jako pouhý - kdykoli modifikovatelný - společenský konsensus.

 

a) Rodina se nepokládá za nezbytné dobro

 

            Jedna ze zásadních věcí, které zastánci protirodinné ideologie rodině vytýkají, je ta, že rodina je překážkou lidského štěstí. Tvrdí, že hodnoty, jež rodina nese, jsou podporovány a předávany represivními prostředky, jež zabraňují spontaneitě sexuálního života a svobodě individuální volby. Tvrdí, že tradiční rodina založená na manželství je překážkou uplatnění svobody člověka a jeho svědomí, překážkou svobodné orientace, kterou si lidé přejí dát svému životu.

            Základem těchto tvrzení je hlubinná porucha antropologického rázu, jež zamlčuje pravdu o muži a o ženě, pravdu o lidském bytí a o rodině. Naše civilizace, nakolik je inspirována konzumní, permisivní a anti-natalitní mentalitou, nedokáže pochopit tuto pravdu o lidském páru a jeho sexualitě. Ztratila smysl pro pravou lásku, pro "krásné milování", o němž mluví Jan Pavel II. (dopis rodinám GS 13). Její svědomí je zatemněno a postiženo zmatkem pojmů, hlubinnou "krizí pravdy", díky níž je neschopno vnímat dobro a pravdu tam, kde se s nimi setkává.11)

 

b) Rodina je neurčitý, nedefinovatelný pojem

 

            Druhé téma bojovníků proti rodině je její údajná neurčitost. Podle jejich teze nelze rodinu definovat. Nemluví se proto o rodině v singuláru, ale o rodinách, protože se má za to, že existuje větší počet modelů rodiny podle různých kultur, různých náboženství, různých historických nahodilostí.

            Dosti věrnou ukázkou současného smýšlení o rodině jsou spisy sociologa Louise Roussela, autora knihy "Nejistá rodina". Tento autor zkoumá současný "rozpad" rodiny, jeho příčiny i to, co se chystá do budoucna.12) Pro Louise Roussela to, co se dnešnímu sociologovi ukazuje - krize manželství (a následně rodiny) - není než de-institucionalizace páru jakožto základu menželství (a rodiny): pár se přestal jevit jako přirozený a jeho stálost jako samozřejmá. "Současná krize rodiny", píše Louis Roussel, "je prostě pouhým znamením mezi jinými, jež nás upozorňují na dalekosáhlý nepořádek, jehož jsme diváky i herci".14) Není proto možné očekávat "návrat zpátky".

            Louis Roussel jako sociolog projevuje nejistotu, zda rodina přežije současnou krizi, a tuto nejistotu s ním sdílejí i mnozí ne-sociologové. Ptají se, zda dosavadní pojetí rodiny jako stálé a stabilní instituce, jako základu společnosti, nebylo kulturně podmíněno, a zda neexistuje více možných typů rodiny jako funkce času a  místa i jejich změn.15)

            Nijak proto neudivuje, že během příprav mezinárodního roku rodiny, jež měly na starost kádry Organizace spojených národů, docházelo ke konfrontacím mezi velmi různými koncepcemi rodiny. Ty dosáhly takového stupně, že generální shromáždění nedokázalo podat očekávanou definici rodiny, bez níž však na druhé straně nelze - na politické rovině - udělat pro rodinu nic konkrétního. V rezoluci č. 44/82 z 8. prosince 1989 se proto pouze upřesňuje, že "forma a funkce rodiny se liší od země k zemi a od společnosti ke společnosti. Tato diverzita odráží rozrůznění individuálních preferencí a životní podmínky každé společnosti".

            Rodina se tedy nedefinovala a k tomu přistoupila myšlenka "nejisté rodiny". O rodině se mnoho neví, nelze říci, zda má přirozený charakter nebo ne, a vzhledem k jejím historickým proměnám nelze předvídat její budoucnost. Tato "nedefinice" rodiny má bezprostřední dopad: lidé jsou ochotni přijmout tvrzení, že za "rodinu" lze označit jakýkoli typ soužití, především "volné" soužití, a v podstatě jakékoli soužití, které člověku vnuknou jeho rozmary a neuspořádané touhy.

            To je tendence, jež se projevila v nedávné rezoluci Evropského parlamentu, jež žádá po národních legislativách právní uznání homosexuálních a lesbických svazků jakožto rodin.16) Tímto způsobem lze pod název "rodina" zařadit všechno možné.

 

c) Rodina jako proměnný konsensus

 

            Třetí teze proti-rodinného hnutí je patrně nejnebezpečnější, protože se dotýká samotných základů rodiny. Podle této teze nejsou ani rodina ani manželství přirozenými institucemi, ale výsledkem  historického  a kulturního konsensu: proto podléhají modifikacím a lze je podrobit jakékoli transformaci podle vůle zákonodárců. V publikacích OSN a na různých setkáních pořádaných OSN k Mezinárodnímu roku rodiny se uplatňuje především tato linie "konsensu". Tím se upírá rodině její vlastní pravda.

            I když se v publikacích OSN často hovoří o rodině jako o "základu společnosti", je její pojetí systematicky relativizující, bez pochopení pro hloubku a respektabilitu jejích práv. Tak jsou vlastně odsunuty stranou právě ty zásadní body, na něž se odvolává Dopis Svatého Otce rodinám: funkce rodiny jako primární instituce, která předchází společnosti i státu, rodiny, jejíž svrchovanost má přednost před svrchovaností státu a nezávisí na ní (GS 17), její úloha v předávání života (GS 7), její úloha jako základu stabilní odpovědnosti v lůně obce (GS 15), její úloha v integrální výchově dětí (GS 16) atd.

            Vlivný sociolog Louis Roussel, kterého jsem již citoval, na maltském fóru k Mezinárodnímu roku rodiny naprosto odmítl myšlenku, že by rodina byla přirozenou institucí. Podle Roussela je zcela otevřené pole pro všechny "podoby" rodiny - závisí jen na dobré vůli parlamentů. Zákonné normy mohou navodit změny, které si doba vyžádá a které nebudou nikomu škodit; především však nesmí škodit svobodě jednotlivců, jejichž práva mají přednost před právy rodiny. Je jasné, že takto se pošlapávají práva bezbranných a malých - dětí, rodin, jež jsou ekonomicky slabé a jež nemají politický vliv.

            Je-li otevřena cesta pro všechny možné formy "konsensuálního svazku", přestává společnost, přestává člověk - pod psychokulturním tlakem okolí - chápat společenství, které je stabilní, trvalé, nerozlučné. Vzniká atmosféra, kdy se všechno jeví jako legální, kdy je dovoleno naprosto všechno. Nepodniká se nic pro rodinu a na její obranu. Tlaky ve prospěch tohoto "modelu" jsou obrovské. Působí ve jménu moderního ducha na celé národy, ba na celé kontinenty, ať jsou jejich vlastní kulturní parametry jakékoli. Srážka této "konsensuální" koncepce s křesťanským myšlením nemůže být jiná než prudká a frontální.

 

 

II. Pravda o rodině dnes

 

            Této současné dialektice, v níž se vlastně projevuje hluboká pochybnost dnešního člověka vůči všem strukturám a všem hodnotám společnosti, ve které žije, je nutno postavit do cesty jasnou, byť náročnou vizi rodiny, kterou přináší církev. Tato vize není vázána na proměnné faktory historie a mravů, ale na to, co je pravdivé, a tedy trvale zakotvená v přirozenosti člověka.

            Poselství církve má čtyři zásadní body:

- rodina je přirozená instituce, není svázaná s určitou dobou nebo kulturou,

- rodina je dobro, založené na dalších neměnných dobrech,

- rodina připravuje občany budoucnosti a tak poskytuje společnosti neocenitelnou službu, kterou žádná jiná instituce nemůže nahradit,

- zásahy do této instituce a jejích funkcí mají vždy závažné důsledky pro jednotlivce i pro společnost.

 

 

1. Rodina je přirozená instituce

 

            Rodina je přirozená instituce, založená Bohem. Dovolím si citovat následující text:

 

Zdá se, že mezi mužem a ženou jest přirozený přátelský svazek: neboť člověk jest přirozeně určen ještě více pro život manželský než pro život v obci, a to tím více, čím dřívější a nutnější jest rodina než obec..." "Rodiče tedy milují dítky jako sebe - neboť to, co jest z nich, jest jakoby jejich druhé já, děti pak rodiče, ježto jsou z nich zrozeny..." "Proto se manželé snadněji rozlučují: neboť děti jsou dobrem oběma společným, a to, co jest společné, spojuje.

 

            Mohlo by se soudit, že jsou to antropologické a pastorační úvahy nedávného data, navíc ryze církevního rázu. Ale právě tady se se vší silou ukazuje to, co poznáváme jako přirozené: ty řádky jsou totiž z Nikomachovy etiky (VIII, 14, český překlad Antonína Kříže, REZEK 1996) a byly napsány mezi lety 366 a 345 před Kristem.

            Rodina je věčná instituce, založená, jak nám naznačuje Aristotelův text, na lidské přirozenosti samotné, která vede  člověka, aby vstoupil do stabilního a stálého svazku s osobou druhého pohlaví, a pak miloval a vychovával děti, které se z tohoto svazku narodí. Je třeba přijmout fakt, že rodina je konstanta, stálá struktura, realita života, že je univerzální, protože existovala vždy - nelze historicky určit její počátek ani předpovídat její konec.

            Alternativy, o nichž se tvrdí, že mohou pojem rodiny nahradit, se ukazují jako nekonzistentní. Je tu snaha popřít hloubku této přirozené instituce, která sahá až ke kořenům Božího návrhu, ale nepodařilo se změnit pojem rodiny z toho prostého důvodu, že to není pojem vymyšlený člověkem, ale pravda o člověku, která sahá až k jeho kořenům.

            Koncilový text Gaudium et spes podtrhuje v úvodu kapitoly o manželství a rodině tento charakter přirozené instituce manželství, založené Bohem. Rodina, říká nám koncil, dostala své vlastní zákony od Stvořitele. Zrodila se ze vzájemného darování muže a ženy, kteří uzavírají posvátný svazek (GeS, 48,1).

            Rodina je "ab initio", není to výsledek pozdějšího společenského konsensu. Jak jsme právě viděli, už pro Filosofa rodina "předchází státu a je nezbytnější než stát", se vším, co zahrnuje "suverenita" tohoto společenství. Svatý Otec Jan Pavel II. nám k tomuto tématu nabízí hluboké úvahy v par. 17 "Dopisu rodinám".

 

 

2. Rodina je vzácné dobro, založené na jiných dobrech

 

            Rodina je však ještě něco víc než přirozená instituce, než "suverénní společnost" předcházející státu, než garant stability a záruka přežití lidského společenství. Rodina je dobro.

            Lidská moudrost, filosofická reflexe, historická i kulturní zkušenost lidstva shodně potvrzují, za co vše lidský rod vděčí rodině, a že by bylo nesmírným nebezpečím ustoupit iluzi opěvatelů volné, neodpovědné lásky a dopustit rozpad instituce rodiny.

 

a) Rodina je dobro založené na dalších dobrech, od nichž ji nelze oddělit

 

            V roce 400 sepsal svatý Augustin knihu De bono conjugali,  která je pro naše úvahy o manželství a rodině zásadní. Ve své teologické úvaze dovodil Augustin vnitřní dobro manželství z Písma (DBC III,3) i z argumentů přirozeného rozumu.

            Augustin nejprve poznamenává, že původní dobro svazku muže a ženy je zakořeněné v "přirozené společnosti" (naturalem ... societatem), jež tento svazek tvoří (DBC III,3).

            Nejsou tedy posledním důvodem dobra manželství děti, ale manželské spojení, manželské společenství, v němž je teprve zakodována vnitřní orientace na předávání lidského života.

            Je třeba vyjít z jedinečného dobra manželského spojení, abychom mohli pochopit "dobra" manželství, jež jsou v tomto spojení zahrnuta a vyvěrají z něho. Tato dobra vypočítává Augustin v kapitole XXIV. své knihy:

 

Haec omnia bona sunt, propter quae nuptiae bonae sunt: proles, fides, sacramentum. (Hle, to jsou dobra manželství: děti, smlouva věrnosti, svátost.)

 

b) Prvním dobrem je dítě

 

            Dítě - to je dobro prvotní a evidentní. Mít děti je dobré: nestačí jim dát život, ale je třeba je také přijmout, dát jim péči a lásku, vychovávat je. Naše optika není optikou pronatalitního typu: naše vize plně respektuje lidskou osobu. Dobro plození, dítě, je i dobrem výchovy, dobrem lidskosti:             "Je třeba je něžně přijmout, lidsky živit, nábožensky pozvedat" (De genesi ad litteram IX, 7, 12).

 

c) Druhým dobrem je spojení

 

            Dobro věrnosti znamená vzájemné darování, jež je vyhrazeno manželům a vylučuje darování jiné osobě. Tato "přislíbená věrnost", říká nám Augustin, představuje sama v sobě jedno z nejvyšších dober lidské existence (DBC, IV,4).

            Mezi těmito dvěma prvky manželské smlouvy je podstatný rozdíl: věrnost je absolutní, předávání lidského života nikoli. Vzájemné, výlučné darování musí být vyjádřeno jako cíl vůle každého z manželů: oproti tomu u předávání života stačí nepřímo vyjádřené, implicitní přání, jinými slovy, předávání života nesmí být pozitivně vyloučeno. To proto, že předávání života je zahrnuto do aktu vzájemného odevzdání manželů, samotnou vahou přirozené povahy tohoto vzájemného daru (DBC V,5).

 

d) Třetí dobro je "svátost", tedy manželská věrnost

 

            Svatý Augustin užívá slovo "sacramentum", aby označil třetí dobro manželství, jímž je nerozlučitelnost pouta a tedy logicky manželská věrnost. Jestliže, ptá se biskup hipponský, má toto pouto takovou sílu, že nemůže být rozbito ani nevěrou ani neplodností, odkud přichází? Augustin odpovídá, že tento absolutní osud manželství, zakořeněný "v symbolu věrnosti", je nadpřirozený - ale ne striktně křesťanský.17) Svatý Augustin jasně rozlišuje mezi rovinami, jež příslušejí různým dobrům manželství: i když dobro potomstva a dobro věrnosti v manželství chybí, dobro svátosti je zachováno, protože k manželství patří, zvláště k tomu manželství, jež patří k Božímu lidu (DBC, XXIV, 32).

 

e) Syntéza augustinovského myšlení

 

            "Manželská dobra" - proles, fides, sacramentum - nepředstavují pro hipponského biskupa nějaké vnější oprávnění k manželství. Nejsou to "cíle" manželství. Jsou to vnitřní, ontické  důvody, proč je manželství dobré. Tato tři dobra hodnotí Augustin také jako základ "manželského dobra" - a singulár je tu důležitý.18) Lze říci, že se nejedná o tři rozdílná, autonomní dobra, ale o dobra komplementární, jež nelze oddělit od realizace manželského dobra.

            Personalističtí filosofové, kteří uvažují v augustinovské linii, obohatili tuto koncepci "fides" tím, že nás vedou k reflexi jejího smyslu - a fundamentální dobrotě - "vzájemného darování" manželů. Jean Lacroix vidí v "přijetí" vlastní základ páru, ba i rodiny.19) Toto "přijetí" chápe jako změnu vztahu soutěže nebo přivlastnění, tedy společenského vztahu, ve vztah vzájemného uznání: láskou člověk neusiluje druhého vlastnit nebo klamat, ale přiznává svou chybu, svou touhu po moci, a stává se sluhou druhého, místo aby chtěl být jeho pánem. Přijmout druhého znamená spoléhat na něho u vědomí, že nebudeme souzeni, znamená to připustit, že druhý má nade mnou moc a já nad ním. Přijetí konečně znamená dar sama sebe druhému, a to dar totální: odevzdání těla a odevzdání ducha, odevzdání, které trvá po celý život a dovoluje manželskému páru stále jeden druhého objevovat a zvnitřňovat. Smyslem rodiny je tedy být "místem dokonalé reciprocity".20)

 

 

III. Rodina připravuje občany zítřka

 

            V odstavci 50 dokumentu Gaudium et spes (1965) zdůrazňuje 2. vatikánský koncil úkol rodičů být vychovateli svých dětí. Nejedná se už jen o to, abychom přivedli děti do světa. Rodiče jsou magisteriem vybízeni, aby pokračovali v plození výchovou, jež je součástí jejich povolání k manželství.21)

            Humanitní vědy pochopily v posledních letech hodně o rodině a její vzdělávací úloze. Psychologové, moralisté i filosofové nám už dnes umějí předložit koherentní přehled duševního vývoje dítěte v rodině.

 

 

1. Psychologové a výchova

 

a) Ranné dětství: D. W. Winnicott

 

            D. W. Winnicott, který zpracoval dosud málo známou oblast duševního vývoje nejmenších dětí, ukázal na důležitost afektivní i efektivní přítomnosti rodičů u dítěte pro rozvoj jeho intelektuálních schopností a zvláště pro jeho kreativitu a schopnost socializace.22) Ti, kdo dítě přijali už před narozením, už od prvního zakřičení, kteří je denně živili a dávali mu důvěru v život stále novými gesty příchylnosti, ti také nejlépe uvádějí dítě do neznámého, vnějšího světa, který má pochopit. A rodiče umějí spontánně, přirozeně dítě do tohoto světa uvádět - pokud ho ovšem nezačnou přetvářet ve svou hračku nebo svůj majetek.

            Podle Winnicotta je mravní výchova dítěte patrně nejobtížnější a nejdůležitější součástí rodinné výchovy, protože je na rodičích, aby vzbudili u dítěte mravní cítění v souladu s jeho stupněm zralosti. Skutečná škola mravnosti znamená podle Winnicotta životní příklad, který dávají rodiče svými přístupy: zdaří se v míře, v níž si dítě uvědomí, že morální vzdělávání, které mu rodiče poskytují, si může ověřit v jejich životě: že slova rodičů lze přijmout jako autentická a integrovaná.

 

b) Dítě a "změny horizontu": L. Kohlberg

 

            Vysoká hodnota přínosu L. Kohlberga23) spočívá v tom, že ukazuje postupné "změny horizontu", jež charakterizují mravní vývoj dítěte a nejsou procesem podmiňování. Není to tak, že by se dítě "učilo" mravnímu zdůvodnění a napodobovalo starší osoby. Ono přechází od jednoho logického systému ke druhému a tento postup je funkcí jeho vlastního intelektuálního vývoje.24) Rodiče a širší rodina tvoří prostředí, kde dítě prochází prvními třemi stádii morálky, a proto mají značný vliv na to, jak snadno dítě těmito stádii prochází. Poskytují mu tedy terén pro mravní zkušenost, díky níž se dítě vyvíjí.

 

c) Tvorba osobnosti: Erik Erikson

 

            Dílo Erika Eriksona obohacuje Kohlbergovy analýzy. Ve své knize "Dětství a společnost" autor ukazuje, že pro vývoj člověka je určujících osm kritických fází, jež jsou v těsném vztahu s rámcem jeho rodiny.

            V ranném dětství jde o etapu, kdy se ustavuje "zásadní důvěra" tváří v tvář pokušení nedůvěry, ustavuje se přímý a bezpečný vztah mezi matkou a dítětem. Ve druhé etapě (autonomie tváří v tvář pokušení pochybnosti) je matka stále důležitá pro vývoj dítěte, ale své místo zaujímá i otec a další osoby z bezprostředního okolí. Jejich postoj by měl být pevný a současně tolerantní, aby dítě mohlo rozvíjet svou schopnost sebevlády a sebekontroly.

            Potom dítě - postupně a úměrně své pohyblivosti - začne v sobě spojovat charakteristiky a tradice, styl a kritéria kultury, v níž žije. Když si rodiče s dítětem hrají a tráví s ním čas, mohou mu předávat svůj způsob identifikace s myšlenkovým a hodnotovým celkem, který přesahuje jejich vlastní osobu.

 

d) Integrační úloha vícegenerační rodiny

 

            Rozdílné etapy dětského zrání, jež identifikují práce moderní psychologie, se všechny odehrávají v rodinném kontextu.

            Ale rodinný kontext bychom neměli chápat jako něco statického.26) Rodina sama je dynamický organismus, který má svůj vlastní vývojový cyklus. Jádro rodiny je ve skutečnosti subsystémem rodiny třígenerační. Pokud jde o toto rodinné jádro, mělo by se spíše mluvit o protínání dvou rodin ve třech generacích. Tato vícegenerační rodina má integrační charakter. Nichols a Everett27) v tomto smyslu pozorují, že rodina hraje úlohu ve všech etapách života dítěte, nejen v době jeho zrání.

            V systému vícegenerační rodiny by měl každý hrát úlohu, jež je mu vlastní a jež je nejvíce přizpůsobena dobrému fungování celku. Klíčová role matky při ustavování primární důvěry dítěte a při jeho individuaci už byla zdůrazněna. Je však třeba trvat i na úloze otce. Jestliže matka uvádí do důvěry a do procesu individuace, otec uvádí do socializace s jejími historicko-kulturními a mravními aspekty. Jeho aktivní přítomnost v životě dítěte i jeho podpora se dnes ukazují jako podstatné pro harmonický vývoj dětské osobnosti, zvláště u chlapců. Byla provedena řada studií, jež potvrzují, že chlapci, kteří se silně identifikují s otcovským vzorem, mají i silnější schopnost mravního úsudku a silněji lpí na mravních hodnotách než ti, jejichž identifikace s otcem je slabá.

 

 

2. Filosofové a výchova

 

            Pro personalistické filosofy se rodina neredukuje na spojení dvou pohlaví nebo na nejmenší společenskou jednotku a základ společnosti. Rodina je pro ně víc než funkce, víc než užitek - je místem, kde se žije láska, "místem dokonalé reciprocity": žádná jiná instituce nemůže toto místo zaujmout.

            Emmanuel Mounier dobře pochopil místo, jež má rodina v rozvoji lidské osoby, uprostřed společnosti velkých městských aglomerací, kde jinak člověk přestává myslet a ustavovat trvalá přátelství. Protože je rodina privilegovaným místem soukromého života, kde člověk sám sebe nalézá, když se dává, má rodina  poslání, je nezbytná a je optimálním místem pro formaci lidské osoby28), společenstvím, jež směřuje k vzájemnému zdokonalování každého člena.29)

            Gabriel Marcel vidí rodinu jako rozhodnutí, jako duchovní akt, jako zkušenost "tajemství", tedy jako něco, co se nevysvětluje, ale co se žije. Rodina je hodnotou proto, že se tu jednotlivec cítí zhodnocen svou příslušností k ní, kde nachází své kořeny. Je přítomností proto, že jednotlivec v ní zakouší trvání, kontinuitu, kde nachází své "u nás", jež mu dává pocit bezpečí.

            Nejreprezentativnějším filosofem této personalistické tendence je Jean Lacroix. Pro Jeana Lacroix není výchovná úloha rodiny něco přidaného, něco sekundárního, ale vychází z vůle manželů. Ztělesněním této vůle, objektivní manifestací jejich svazku, je dítě.31) Ale stvoření života, na němž se rodiče podílejí, se nezastavuje u těhotenství a narození dítěte. Výchova, píše Jean Lacroix, je rozvinutím zrození. Právě pro výchovu je rodina stvořena jakožto přirozená instituce, a sama se jí tvoří. Výchova není drezura, není to vyučování, je to "učednictví". Formuje člověka "školou citů", což je ta nejúčinnější škola. Z tohoto důvodu je rodina pravým místem výchovy, pokud vidíme ve výchově formaci základních tendencí intelektuálních i citových, které se vztahují k přirozenosti a k našim bližním.32) Jean Lacroix se domnívá, že rodina dokáže umožnit člověku částečný únik z "antilásky" dnešní civilizace - z její techničnosti, anonymity, individualismu, odosobnění. Rodina je v posledku místem, kde se člověk v milujícím vztahu může co nejlépe otevřít životu, dát přednost důvěře před strachem: "Magis amari quam timeri", říká svatý Augustin.

 

 

3. Etika a výchova

 

            Hledisko mravní doplňuje  psychologický a filosofický pohled na rodinnou výchovu. C. Pinto de Oliveira33) charakterizuje rodinu jako "původní místo mravní zkušenosti", "základní společenský systém, který zprostředkuje mezi dědičným kapitálem lidské bytosti, kterou přívádí na svět, a kulturním okolím, jež ji přijímá a jež jí dovoluje rozvíjet vlastní dědičné potenciality". Rodina je také charakterizována jako "matrice osoby"34) a tedy nepřímo i matrice společnosti. Proto má zásadní zprostředkující funkci mezi přirozeností (tedy biologickou daností, člověkem jako potenciálně morální bytostí, jež ve svém srdci nachází přirozený mravní zákon) a kulturou (variantami, v nichž se člověk historicky realizuje).

            Za těmito  historickými variantami je možné definovat univerzální rodinné hodnoty, od nichž se odvozují normy, díky nimž se rodina orientuje co do chování a vnitřních vztahů uvnitř sebe samé. Rodina, jak ji prezentuje mravní učení, je ve skutečnosti vždy idealizovaným modelem, kde se žije celá konstelace hodnot - láska, vzájemnost, spravedlnost, svoboda, solidarita, vzájemné uznání, pochopení, přijetí druhého, vzájemná pozornost, odpovědná účast muže a ženy, přijímání života, velkorysost... Tyto hodnoty označují dobra, jež se sama ukládají lidskému duchu jako absolutní vzor důstojný člověka, dobro a zdroj dobra pro všechny lidi.

            Mravní výchova, kterou poskytuje rodina, má zásadní hodnotu proto, dodává C. Pinto de Oliveira, protože se žije v rámci praktické aplikace všech momentů, kde dítě zakouší mravní dobro a zlo a kde může postoupit - za pomoci rodičovského vzoru - od principu konformity svého ranného dětství k uplatnění pravé svobody v rámci osobní mravní volby.

 

 

4. Ekonomové a rodinná výchova

 

            Zajímavé a pádné jsou dnes také úvahy o výchovné roli rodiny z pera renomovaných ekonomů, jako jsou nositel Nobelovy ceny za rok 1992 Gary Becker a Jean-Didier LeCaillon.

            K objasnění obrovských rozdílů v kapacitě vývoje různých zemí razí Gary Becker pojem "lidského kapitálu".35) Pod tento termín zahrnuje talenty, stupeň vzdělání, úroveň zdraví a úroveň individuální formace, jež ovlivňují produkci národů. Čím větší kapitál se rozvine - to znamená, čím vyšší je úroveň vzdělání, formace a pracovitosti jednotlivců - tím lépe pracuje ekonomika země, jež z tohoto kapitálu profituje: to dnes vidíme na Tchaj-wanu, v Hongkongu a v jižní Koreji. Je zcela zjevné, že v prvním plánu rozvíjí tento kapitál rodina, která plní svůj výchovný úkol. Podle Garyho Beckera je základem ekonomického úspěchu - ale i neúspěchu - rodina. Gary Becker se domnívá, že rozdíly v úrovni nezaměstnanosti mezi jednotlivými průmyslovými zeměmi odrážejí kvalitu lidského kapitálu těchto zemí. Degradace rodiny, její klesající schopnost předávat hodnoty, hrozí povážlivými důsledky pro země, jež jsou těmito jevy ovlivněny nejvíce.

            Jean-Didier Lecaillon36) konstatuje, že rodině se nepřiznává existence ekonomická a sociální, třebaže zaujímá první místo v úvahách ekonomů. Rodina je totiž podstatným činitelem ekonomického vývoje. Tento protiklad najdeme na rovině politických ekonomik jednotlivých států, protože značná část bohatství vytvořeného rodinou v podobě lidského kapitálu přináší užitek těm, kteří věc rodiny nepodporují. "Nejenže se nerespektuje nejzákladnější spravedlnost", říká Lecaillon, "ale dokonce ani podmínky efektivity nejsou uplatňovány správně".37)

            V rodině především, říká Lecaillon, se vytvářejí ty nejcennější kvality pro ekonomickou dynamiku, jako je smysl pro pracovní úsilí a kázeň, odpovědná autonomie a dobrovolná solidarita, duch iniciativy a služby. Podpora rodiny je tedy pro stát investicí, jejíž rentabilita je v dlouhodobém měřítku nepochybná, třebaže se projeví až po letech. Podstatnou část lidského kapitálu, pokračuje Lecaillon, tedy péči o děti, výchovu, domácí práce, vytvářejí rodiny (průměrně asi 60%).

            V současné době se na rodinách páchá zásadní nespravedlnost vzhledem k osobám svobodným nebo těm, kdo žijí v "neregulérní situaci", bez manželských závazků. Tito poslední jsou současným uspořádáním favorizováni, a přitom nenesou finanční ani afektivní břemeno péče o děti. Státy v dobré víře přijímají tzv. zákony "ve prospěch rodiny", které ve skutečnosti zajišťují přežití jen marginalizovaným skupinám.

 

 

IV. Zla a nepořádky, jež vyplývají z ohrožení rodiny

 

            Všechny studie a dokumenty, jež podtrhují podstatný charakter rodiny, její nenahraditelnou výchovnou úlohu, by měly být vzaty v úvahu politickými vůdci, kteří jsou odpovědní za mezinárodní instituce, i pracovníky médií. Měli by si uvědomit, jak nebezpečné je pohrdat rodinou nebo místo ní nabízet "alternativní řešení".

 

 

1. Důsledky pro mladou generaci

 

            Narůstající nestabilita rodiny, klesající množství času, jež rodiče věnují dětem, častá absence jednoho z rodičů a nahrazování rodičovství mediálním působením, popřípadě působením vrstevnických skupin odcizených společnosti, nutně přináší závažné důsledky. Neangažují-li se rodiče ve výchovné roli, je ohrožena osobnost dítěte, často těžce.

 

a) Nárůst násilí a zločinnosti mladistvých

 

            Američané jsou už dnes přesvědčeni o vazbě mezi degradací rodinných podmínek v jejich zemi a kriminálními statistikami, jež ukazují, že během jediné generace se v USA ztrojnásobil počet sebevražd adolescentů a vražd spáchaných mladistvými, zdvojnásobila juvenilní delikvence obecně a podstatně poklesla kvalita výsledků u vysokoškolských zkoušek.

 

b) "Syndrom Petera Pana"

 

            Mezi mladistvými, zvláště mezi mladistvými mužského pohlaví, jsme dnes svědky značného rozšíření tzv. syndromu Petera Pana38), který jiní autoři nazývají "trvalou adolescencí"39) a jiní psychologicky definují jako silnou narcistní tendenci, jež znemožňuje člověku opustit klid rodičovského domu a vstoupit do stabilního citového vztahu s druhým. Citový a sexuální život těchto "opožděných adolescentů" mezi 28 a 30 roky se vyznačuje povrchností, egoismem, neschopností vstoupit do pravého vztahu manželského typu. Zkoumáme-li jejich rodinnou situaci, shledáme, že byli zpravidla v dětství obráni o otcovský vzor, ať už kvůli rozvodu rodičů, nebo proto, že otec v rodině absentoval pro přílišné zaujetí prací nebo osobními zájmy a nedokázal věnovat čas vlastním dětem.40)

 

c) Chybějící otcovský vzor, školní nezdary a sebevražednost

 

            Nepřítomnost otcovského vzoru, jíž je charakterizována většina domácností s jedním rodičem, se odráží na celém vývoji osobnosti dítěte. Chlapci, jejichž otec v rodině chyběl, zaujímají na žebříčku různých ukazatelů mravního vývoje nejnižší místo.41) Výsledky testů u chlapců, kteří měli jen chabý kontakt s otcem, jsou pod úrovní vrstevníků a jejich výsledky ve třídě jsou průměrné nebo nedostatečné.42)

            Armand Nicholi studoval řadu případů studentů, kteří opustili studium na Harvardu z psychiatrických důvodů. Typická je pro ně výrazná izolovanost, odcizení ve vztahu k rodičům, zvláště k otci.43)

            Jiné studie ukazují, že 50% adolescentů se sebevražedným pokusem nebo dokonanou sebevraždou pochází z rodiny, kde otec absentoval.44)

            Studie provedená na 47.000 žácích veřejných škol ve 121 obcích USA ukázala, že děti z monoparentálních rodin páchají sebevraždu dvakrát častěji než ostatní.45)

 

d) Neúplné domácnosti, "adolescenční syndrom" a neschopnost vstoupit do dospělého života

 

            Urie Bronfenbrenner zkoumal výsledky studie dětí z monoparentálních rodin a ukázal, že děti, které rostly v rodinách bez otce, jsou více ohroženy výchovnými problémy - lhostejností nebo hyperaktivitou, nedostatkem pozornosti nebo špatným chováním ve třídě, špatnými školními výsledky, absentérstvím, záškoláctvím, partami společensky odcizených vrstevníků. Tyto děti trpí velmi často "adolescenčním syndromem" - konzumací alkoholu, tabáku, předčasnými a častými sexuálními zkušenostmi,  cynickým přístupem k práci, předčasným těhotenstvím a v nejtěžších případech drogami, násilím, vandalismem, trestnými činy, sebevraždou.46)

 

e) "Doplňované rodiny" a adaptační potíže

 

            Jestliže situaci dětí žijících s jedním rodičem po rozvodu nelze označit za šťastnou, zdá se, že situace dětí žijících v "doplňovaných rodinách", tedy s matkou a jejím přítelem, je horší. Z dětí, které žijí s oběma vlastními rodiči, má citové problémy nebo problémy s chováním asi 8%. U dětí žijících pouze s biologickou matkou stoupá toto číslo na 19,1% a u dětí z "doplňovaných rodin" je to už 23,6%. Problémy s učením má 14,6% dětí žijících s oběma rodiči, 24,8% dětí žijících s biologickou matkou a 29,6% těch, kdo žijí v "doplňované" rodině. National Health Interview Survey on Child Health z r. 1988, který zkoumal 17.110 dětí po celých Spojených státech, dospěl k porovnatelným výsledkům.49)

            Slabost lidské osoby, tendence k narcismu, nedostatek sebedůvěry, těžkosti ve společenských vztazích, podprůměrný intelektuální vývoj, setrvávání mravní úrovně v primitivním stádiu, nedostatečný vývoj svědomí a úsudku, těžkosti se vstupem do stabilního manželského vztahu v důsledku citové lability a osobního egoismu, nezájem o děti a jejich výchovu a v horších případech odcizený postoj vůči společnosti, dokonce zločin nebo sebevražda, to je smutná bilance rodičovské absence, rodičovské nevůle k výchově, rozpadu rodin rozvodem, po němž často následuje "doplnění", jež je dítěti vnuceno a má na ně devastující vliv.

 

            Sociální dopad současného útoku na rodinu je těžké statisticky určit, protože se projevuje progresivně, současně se změnou generací. Nicméně "nemoc" (GS 2O), která zachvacuje naše civilizace životem bez odpovědnosti, se projevuje známkami a zly, jež jsou nepopiratelná. K těmto zlům patří:

- Rostoucí individualismus, který představuje stále větší obtíž pro hnutí a organizace, které nemohou najít dobrovolníky a odpovědné lidi, zvláště mezi mládeží. Činiteli dobrovolných organizací, jež jsou zaměřeny na solidaritu a společné dobro, jsou dnes lidé třetího věku.

- Neschopnost se angažovat a vzít na sebe odpovědnost. Tato slabost vůči odpovědnosti - jež se projevuje i jinak útěkem k drogám a diskotékovému ohlušování - je zvláště nápadná v mládežnických hnutích, jež mají čím dál větší potíže s hledáním odpovědných osob.

- Ztráta úcty k životu je další podobou ztráty smyslu pro odpovědnost: projevuje se neproblémovým přijímáním technik umělého oplodňování, prenatální diagnostiky a euthanasie. V době, kdy jsou kontraceptiva rozšířena masově a obecně, nebývale stoupá počet zaznamenaných potratů (na 40 milionů za rok).50)

- Odmítání dětí, další masivní jev, se jeví jako trvalá tendence, a to v době, kdy demografický podzim zachvátil Japonsko a blíží se k západním zemím, přičemž s sebou nese společenskou nerovnováhu, bídu a patrně i konflikty.

- Neřešitelné sociální problémy - nezaměstnanost, stárnutí populace, ztráta vitality, nadřazování partikulárních zájmů.

- Epidemie AIDS, která je tragickým projevem uvolnění mravů, narušení rodiny a manželské nevěry.

 

 

V. Závěr: naše rozhodnutí pro rodinu

 

1. Rodina je dobro i dnes

 

            Od svatého Augustina až ke 2. vatikánskému koncilu a "Dopisu rodinám" papeže Jana Pavla II. nacházíme stále totéž pojetí rodiny založené na manželství jakožto podstatného dobra pro člověka i pro lidskou společnost.

            Rodina není pro dnešního člověka omezením, překážkou, zbytečnou neúnosnou zátěží. Tváří v tvář těm, kdo o rodině pochybují, váhavosti a nejistotám politiků a sociologů, tváří v tvář těm, kdo by s rodinou chtěli skoncovat, musí církev hlásat s radostí, nadějí a odvahou, že rodina je dobro.

            Je dobrem pro manžele, kteří v ní uskutečňují spojení lásky, k němuž je každý člověk v nejhlubším nitru povolán. Je dobrem pro rodiče, povolané Bohem ke spolupráci na jeho tvůrčím díle. Je dobrem pro děti, které tu nacházejí nejlepší podmínky pro harmonický rozvoj, pro pozitivní otevření světu, pro start do profesionálního života. Je dobrem pro společnost, jejíž je prvotní buňkou, nejlepší zárukou proti násilí, nezlomnou překážkou proti totalitnímu systému. Rodina je místem, kde se člověk učí pravé svobodě a smyslu pro solidaritu, místem, kde se rodí, rozvíjí a předává kultura.

            Rodina je pokladnicí. Je to přirozená instituce, jež není plodem pouhé lidské smlouvy, modifikovatelné podle nálady člověka a momentálního rozložení sil: je zakotvena ve vůli Stvořitele, jediného pána rodiny a života.

 

 

2. Církev je povolána bránit práva rodiny

 

            Právě proto je třeba, abychom zvážili otázku lidských práv na konkrétním poli práv rodiny, přičemž je třeba vyjít z "Charty práv rodiny" Svatého stolce. Tato práva musejí státy uznat. Musejí otevřeně, pohotově a nutně spolupracovat s rodinou jako skutečným "sociálním subjektem" (GS 17), prvotní, vitální buňkou,  jež předchází státu a těší se jisté suverenitě.

            Rodiny je třeba uznat jako integrační subjekt jejich členů, kteří nemohou být bráni odděleně, ale ve své příslušnosti k tomuto společenství, v němž se nalézají a jež je nezbytné pro jejich humanizaci. Politici a zákonodárci, zvláště pak vlády, musejí vypracovat zákony, které brání rodinu a které umožňují rodičům uskutečňovat své poslání přijímáním života a integrální výchovou svých dětí.

 

 

3. Zla plynoucí z útoků na rodinu

 

            Právům rodiny se také nijak nepomáhá, když se rodina po právní stránce snižuje na úroveň jiných forem soužití, jež nejsou založena na manželství a nejsou ani stabilní, ani odpovědná.51) Nárůst tzv. "volných soužití" by se také neměl povzbuzovat zákonem a systémem nespravedlivého zdanění. Dopustíme-li, aby tento nárůst pokračoval, a nebudeme-li hledat právní prostředky proti němu, znamená to volnou cestu pro velké poškození společnosti, jehož hlavní obětí budou děti.

            Pokud jde o politiku demografické kontroly prosazovanou násilím v rozvojových zemích, měli bychom bojovat za to, aby bylo respektováno právo manželů na svobodné rozhodnutí o podobě jejich rodiny, o počtu dětí, které mohou velkoryse přijmout a vychovat. Nemůžeme akceptovat nemorální formy "plánování rodiny", jež jsou obyvatelům nejchudších zemím vnucovány výměnou za ekonomickou pomoc. Chudé národy i chudé rodiny, zvláště ty, kde existují těžké problémy s nedostatkem práce, by měly obdržet pomoc k překonání dramatických forem bídy, jež je postihuje.

            A konečně má rodina jako svatostánek života právo, úkol a závazek v obraně lidského života od početí až do přirozené smrti. Krev všech nevinných, prolitá v masakru, který zasahuje víc než 50 milionů obětí ročně, je skrvnou naší historie. Církev musí bdít a bránit na všech místech zázračný dar života, aby byl přijímán, respektován, chráněn a podporován ve svém vývoji.

 

 

4. Je třeba uvolnit síly dobra pro rodinu

 

            Jsme uprostřed boje. Je třeba uvolnit, zvláště v lůně chorých civilizací, všechny síly dobra (GS par. 23) ve prospěch společenství života a lásky, jimiž jsou jednotné, věrné rodiny, jež uskutečňují ve společenství osob a nezištného sebedarování své povolání lidské i křesťanské (GS par.11).

            Naštěstí jsme si jisti, absolutně jisti, jak nás povzbuzuje Svatý Otec, že Pán je s námi, protože "snoubenec - manžel je s námi" (GS 18). Rodinu podporuje energie zmrtvýchvstalého Krista. Křesťanské rodiny proto mají sílu, mají milost být svědky záchrany manželského páru, záchrany rodiny, záchrany dítěte, a odtud také záchrany společnosti. Pravda o rodině je možným nástrojem tohoto uzdravení.

 

 

 

 

 

 

Poznámky:

 

1) Tyler Marshall: A World of Pressures on Parents, Children. Los Angeles Time, zvl. vyd., 22.7.1995, str. 7.

2) Louis Roussel: Tendences de désintégration dans la famille. In: La Famille ‑ un défi face a l'avenir, vyd. Bernhard Schnyder, Fribourg, Editions Universitaires, 1982, str. 29.

3) Tamtéž, str. 31.

4) Alvin Toffler: Le choc du futur. Paris, Denoel, 1970, kap. 11.

5) "Vývoj současné civilizace je spjat s vědeckým a technickým pokrokem, který je často jednostranný a prezentuje se čistě positivisticky. Positivismus, jak známo, je plodem teoretického agnosticismu  a praktického a etického utilitarismu." Gratissimam sane 13).

6) Margaret Sangerová iniciovala v r. 1913 hnutí, které mělo vyústit v Národní ligu pro kontrolu porodnosti. V r. 1916 se jí podařilo prosadit, aby vláda USA legalizovala antikoncepci. O šest let později publikovala své hlavní dílo Pivot of Civilization (Bod obratu civilizace). Její poselství, zahalené do jakési mystiky svobody, lze shrnout těmito prostými slovy: "Změníme svět antikoncepcí!" Založila časopis Birth Control Review a především položila základy velmi vlivné organizace IPPF (International Planned Parenthood Federation ‑ Mezinárodní federace pro plánované rodičovství).

7) Koncem padesátých let začaly pokusy s hormonální antikoncepční pilulkou a různé mezinárodní a soukromé organizace začaly financovat kampaně kontroly porodnosti; z mezinárodních např. United Nations Fund for the Population's Activities (UNFPA), United Nations Development Program (UNDP), Organizzatione Mondiale della Sanita (OMS) a Světová banka. K antikoncepci se velmi rychle připojila sterilizace a umělé potraty.

8) Viz E. Segreccia: Rivoluzione sessuale e valori della sessualita. In: Salute e persona: presupposti bioetici del l'educatione sanitaria. Centro di Iniziativa Culturale, Bologna, 1991, str. 71‑90.

9) W. Reich: La rivoluzione sessuale (fr. orig. La Révolution sexuelle). Feltrinelli, Milano, 1963; H. Marcuse: Eros e Civilta. Einaudi, Torino 1968.

10) N. Galli: Educazione sessuale e mutamento culturale. La Scuola, Brescia, 1980, str. 56.

11) "Proč k tomu dochází?", táže se papež Jan Pavel II. "Důvod spočívá v tom, že se naše společnost odpoutala od plné pravdy o člověku, od pravdy o tom, co jsou muž a žena jako lidské osoby. Proto nedokáže adekvátně pochopit pravý význam vzájemného darování v manželství, odpovědné lásky ve službě otcovství a mateřství a pravou velikost plození a výchovy." (Gratissimam sane 20.)

12) Louis Roussel. Tendences de désintégration dans la famille, str. 29‑41.

13) Tamtéž, str. 29.

14) Tamtéž, str. 41.

15) C. J. Pinto De Oliveira píše, že "mluvit o rodině v singuláru znamená přizpůsobovat se zjednodušením obecné mluvy." Carlos‑Josaphat Pinto De Oliveira: Famille: valeurs éthiques et modĺles historiques. In: La Famille ‑ un défi face a l'avenir. Fribourg, Editions Universitaires, 1982, str. 166.

16) A3‑0028/94. Rezoluce o právní rovnosti homosexuálů a lesbiček v Evropském společenství (PV 57 II, O8.O2.1994).

17) "Domnívám se, že toto pouto by nemělo takovou sílu, kdyby je s ohledem na lidskou slabost neudržovala vyšší skutečnost prostřednictvím svátosti, jejíž nezrušitelné znamení uchovává, k svému trestu, i člověk, který je chce zrušit nebo odmítnout... Avšak takový stav věcí mezi manželi existuje pouze v naší Boží obci a na naší svaté hoře." (De bono conjugali VII, 7.)

18) V některých pasážích mluví ostatně svatý Augustin o těchto třech dobrech manželství ‑ proles, fides, sacramentum ‑ jako o "dobru" v singuláru (a v jiném pořadí, pozn. překl.): "Quoniam id, quod bonum habent nuptiae et quo bonae sunt nuptiae, peccatum esse numquam potest. Hoc autem tripertitum est: fides, proles, sacramentum." (Protože to, co má manželství dobrého a kvůli čemu je manželství dobré, nemůže být nikdy hřích. A toto dobro je trojí: věrnost, potomstvo, svátost.) (De Genesi ad litteram, kn. IX, VII, 12.)

19) Jean Lacroix: Nature et sens de la Famille. In: La Famille ‑ un défi face a l'avenir. Editions Universitaires, Fribourg, 1982, str. 98.

20) Jean Lacroix: Forces et faiblesses de la Famille. Paris, Seuil, 1975, str. 63‑64.

21) Koncil praví: "Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky." (Gaudium es spes 48,1.) "Manželství a manželská láska jsou zaměřeny svou povahou k plození a výchově potomstva." (Gaudium es spes 50,1.)

22) D. W. Winnicott: De la pédiatrie a la psychoanalyse. Paris, Payot 1969 (orig.: Collected papers through paediatrics to psycho‑analysis. Tavistock Publications, New York, Basic Books, 1958); D. W. Winnicott: Jeu et réalité. Paris, Gallimaed, 1975 (orig.: Playing and reality. Tavistock Publications, New York, Basic Books, 1971).

23) L. Kohlberg: Essays on Moral Development. Vol. I.: The Philosophy of Moral Development, Moral Stages and the Idea of Justice. Harper and Raw, San Francisco, 1981. Vol. II.: The Psychology of Moral Development. The Nature and Validity of Moral Stages. Harper and Raw, San Francisco, 1984.

24) L. Kohlberg: Stage and Sequence: the cognitive‑developmental Approach to Socialization. In: Handbook of Socialization: Theory and Research. Vyd. D. A. Goslin, Rand McNally, New York, 1969, str. 382‑389.

25) E. Erikson: E. H., Childhood and Society. New York, W. W. Norton and Co., 2. vyd. 1963 (it. překl.: Infanzia e societa. Roma, Armando Armando, 1968).

26) Carl Anderson: Il ruolo della famiglia nella crescita psicofisica del bambino. In: Dolentium Hominum 1994, No. 1, str. 75.

27) W. Nichols - G. Everett: Systemic Family Therapy: an Integrative Approach. New York, The Guilford Press, 1986, str. 152.

28) Emmanuel Mounier: Révolution personnaliste et communautaire. In: Oeuvres de Mounier, sv. I. Paris, Seuil, str. 562.

29) Tamtéž, str. 566.

30) Gabriel Marcel: Homo Viator. Paris, Aubier‑montagne, 1944, str. 113.

31) J. Lacroix: Nature et sens de la Famille. In: La Famille ‑ un défi face a l'avenir. Fribourg, Editions Universitaires, 1982, str. 103.

32) Tamtéž.

33) Carlos‑Josaphat Pinto De Oliveira: Famille: valeurs éthiques et modĺles historiques. In: La Famille ‑ un défi face a l'avenir. Fribourg, Editions Universitaires, 1982, str. 165‑188.

34) Matrice d'identité podle S. Minuchina: Families and Cambridge. MA, Harvard University Press, 1974.

35) G. S. Becker: Human Capital, Fertility and Economic Growth. Journal of Political Economy, říjen 1990; Human Capital and the Rise and Fall of Families. Journal of Labor Economy, červenec 1986; Human Capital and Poverty. Projev na Konferenci o rodině a ekonomii v budoucí společnosti, Papežská rada pro rodinu, Řím, 7. března 1996.

36) Jean‑Didier Lecaillon, profesor sociálních věd na Université de Paris ‑ Val de Marne, je autorem řady knih a mnoha článků o vztazích mezi populací a hospodářstvím, zejména Démographie économique, analyse des resources humaines, Litec, Paris 1992 a La famille, source de prosperité, Editions Regner, Paris, 1995.

37) Jean‑Didier Lecaillon: L'importance sociale et économique de la famille. Konference o rodině a ekonomii v budoucí společnosti, Papežská rada pro rodinu, Řím, 6. března 1996.

38) Dan Kiley: The Peter Pan Syndrome. Men who have never grown up. Avon Books, New York, 1984.

39) T. Anatrella: Interminables adolescences, les 12/30 ans. Cerf/Cujas, Paris, 1988.

40) H. Biller: Fathers and Families: Paternal Factors. In: Child Development. Westpost, CT, Auburn House, 1993, str. 70‑71.

41) Tamtéž, str. 87‑88.

42) Tamtéž, str. 115.

43) A. Nicholi: The Impact of Family Dissolution on the Emotional Health of Children and Adolescents. In: When Families fail... The Social Costs. Vyd. Bryce Christiansen, Lanham, M. D., University Press of America, 1991, str. 31.

44) Tamtéž, str. 36.

45) Study finds greater risks in single‑parent families, Washington Times, 10. července 1993, str. A. 5.

46) U. Bronfenbrenner: Discovering What Families Do. In: Rebuilding the Nest. A new Commitment to the American Family. Vyd. David Blankenhorn, Steven Bayme a Jean Elshtain, Milwaukee, WI, Family Service America, 1990, str. 34.

47) J. Wallerstein a J. Kelly: Surviving in Breakup: How Children and Parents Cope with Divorce. New York, Basic Books, 1980.

48) N. Zill - C. Schoenborn: Developmental Learning and Emotional Problems. Health of our Nation's Children. National Center for Health Statistics, Advance Data, No. 190, 16. listopadu 1990, tab. 1‑5.

49) Carl Anderson, op. cit., str. 78.

50) E. Spaziante: L'aborto provocato: dimensioni planetarie del fenomeno. Aspetti epidemiologici, demografici e considerazioni di bioetica sociale. Medicina e Morale, 1996, No. 6, str. 1083‑1134.

51) "Co očekává od společnosti rodina jako instituce?... Především očekává uznání své identity a svého postavení jako společenského subjektu. Toto její postavení se váže k její vlastní identitě manželství a rodiny... Jen takovýto svazek může společnost uznat a potvrdit. Jiné mezilidské svazky, jež nesplňují uvedené podmínky, nemohou toto uznání získat, i když jejich trend narůstá a představuje vážnou hrozbu pro budoucnost rodiny a společnosti samotné." (Gratissimam sane 17.)


Antropologický pohled na různost pohlaví

Hanna-Barbara Gerl-Falkowitz

 

 

            Lidská pohlavnost nám klade otázky, lépe řečeno otevírá okruhy otázek, jež není snadné vyjasnit. Ty se dotýkají řady aspektů, jež jsou mnohoznačné a jež se mění: jejich zjednodušení neprospívá věci. Historicky a kulturně lze vyzdvihnout a zkoumat tyto okruhy:

1. Napětí mezi obecným pudovým tíhnutím a individuální láskou ke konkrétní osobě; šíře pohlavnosti jako daná, stvořená skutečnost i jako etický úkol;

2. Rozdíl mezi ženou a mužem v erotickém chování a dopady tohoto rozdílu; důležitost diferenciace pohlaví a její erotická kultura;

3. Zkušenost obšťastnění i neštěstí v pohlavnosti a zpracování této zkušenosti - skrze omezení, odříkání, sublimaci, věrnost, schopnost nést nesplněné touhy, naplnění i extázi - a všechny jejich mezistupně.

            Životně důležité se mi zdá především rozlišování mezi pudem, zaměřeným na spojení v plurálu, a nejvyšší možností erótu, osobní láskou, která se orientuje na singulár výlučně milované osoby.

            Učit se zacházet s vlastním i cizím tělem není nic menšího než učit se žít. O to větší jsou nebezpečí, že člověk může ničit nebo být ničen. V zásadě existují tři nejstarší chybné směry vývoje pohlavnosti, známé už z dávných předkřesťanských dob, které působí dodnes.

            Předně: zbožštění pudu. V magickém pravěku jsou všechny extatické, opojné stavy, tedy i sexuální požitek, chápány jako bezprostřední zásah tajemna, zásah božského, jsou tak slaveny, ba uctívány: tak tomu bylo u vegetačních mýtů při obřadech plodnosti, při "posvátných svatbách", v dionýzských kultech. Dnes se tento přístup udržuje v podobě neodpovědného vystavení pudu jakožto cizí síle - v rozkoši orgiastického typu. I v umění  hledáme "skrytého škůdce, boha proudící krve. ... ach, z jakého neznáma vztyčil svou božskou hlavu..." jak to mistrně vyjádřil Rilke (Třetí duinská elegie).1) S touto potencí hrají i média: s ohněm hluboké, ale neuspořádané fascinace, která člověka zasáhne "jako tygr zvenčí". Jak krásné je nemoci se bránit, podlehnout.

            Za druhé: je možné degradovat tělo na animální rovinu, vyloučit duši jakožto orgán celosti, a snížit pud na jeho mechanické odbavování. Takové rozštěpení produkuje sex, jenž se stává zbožím - přesněji řečeno, žena se prodává jako zboží a jako zbožím se jí také pohrdá. Sex je tak "přirozený a prostý hodnocení" jako sklenice vody při žízni, zní známá materialistická teze. Ještě v 19. století chápala ateisticky zabarvená modicína, vtažená do víru osvícenství, všechny životní pochody jako pouhé strojové reakce, tak, jak to popsal LaMettrie ve svém "Člověku - stroji" (L'homme machine) už r. 1748.

            I duševní pocity, včetně lásky, se chápaly jako pochody, jež lze řídit, tedy jako nesvobodné, mechanické. V tomto smyslu se dalo mluvit o "pohlavních částech" tělesného stroje. Tyto  části se dají prodat nebo opatřit, ale "celek" si člověk ponechává pro sebe, i v sexuálním vztahu, tak jako je tomu např. u modelu železnice.

            Je tu ale ještě třetí nebezpečné zbloudění - idealismus: tělo se chápe jako cosi odděleného od ducha, co je mu podřízeno. Osoba je tedy opět rozložena na části, rozdíl je jen v tom, že se duchovní složka chápe jako měřítko. Nastupuje stud za to, že člověk vůbec má tělo, jak to často formulovala pozdní antika, a sexualita se považuje za něco zvířecího. Antická slovní hříčka SOMA - SEMA (tělo jako vězení) působí v západní kultuře v mnoha variantách. Působení této představy je o to silnější, že skutečně není snadné sladit tělo, sexualitu a ducha dohromady. Často je stud prostě odpovědí na pocit, že tyto prvky nějak nejsou v souladu a že právě pohlavnost se sebeovládání snadno vymkne.

 

 

Problematické krocení pohlavnosti

 

            I v mimokřesťanském prostoru existuje řada různých transformací pohlavnosti - prostřednictvím tabu, askeze, zřeknutí se pudu, trestu a vyznamenání. Problematickým se toto krocení stává teprve tehdy, když se položí rovnítko mezi sexualitu a její nebezpečí na straně jedné a ženu na straně druhé. Tělesnosti totiž odpovídá v tomto myšlenkovém pochodu pud, instinkt, žádost, zvláště smyslová, přemožení vášní - a vposledku žena jako svůdkyně a had. U Řeků platil vrchol mužské sexuality za ztrátu vědomí nebo "záchvat mrtvice", který žena způsobuje vědomě - odtud její moc a přírodně-démonické ovládání muže - protože neprožívá tento "záchvat" tak silně. Podřízeností "těla" se tedy v nám známých kulturách míní podřízení ženy. Právě podřízením ženy se muž pokoušel ovládnout její vzrušující svod.

            V židovsko-křesťanském světě se v této oblasti objevuje řada nových podnětů. Navzdory nejrůznějším náboženským konceptům, jež jsou ženě nepřátelské, se tu zavádí rovná hodnota ženy s mužem - žena je obrazem Božím stejně jako muž. Ještě v ráji, tedy před hříšným pádem, dostávají Adam a Eva pokyn výslovně dostát tomuto  předobrazu plozením a rozením. Starý zákon hovoří zcela nepředpojatě o pohlavní lásce a vztahu k Bohu - nejzářivějším příkladem je Píseň písní, kde je třeba chápat uchvácení milenců jednoho druhým jako Boží touhu po jeho tvorstvu. V neposlední řadě: vtělení Boží je novým počátkem a novou výzvou - jak mohl Bůh vůbec přijmout tělo v jeho pohlavnosti?

 

 

Ježíšova praxe

 

            Vposledku rozhodující je často citovaný a skutečně rovný Ježíšův přístup k "druhému", v představě tehdejší doby méněcennému pohlaví. Ani Buddha ani Mohamed podobné chování neznají... I v těch příbězích, kde se hovoří o pochybené, z pravidel se vymykající sexualitě, jako např. ve scéně s cizoložnicí, se ženou u Jakobovy studně a jejích pěti milencích, s Marií Magdalenou "posedlou démony", nereaguje Ježíš ani moralisticky ani dobově. Na všech těchto ženách požaduje, aby se především otevřely Božímu království, vůči němuž je všechno ostatní druhořadé, i když to musí mít svůj řád.

            Tento přímý, hluboce pomáhající pohled byl v dějinách skutečně zcela přehlušen. I zde byla snižována jak sexualita, tak žena, aniž by to nutně bylo vždycky řečeno. O to více je třeba dnes obnovit toto původní pojetí tváří v tvář vlastní malosti a jednostrannosti kulturních dějin. Vyjádřila bych to takto: jde o mé vlastní vtělení. Já nemám tělo, ale jsem tělo. Totéž platí o sexualitě: pohlaví není něco mimo mne - co mohu "prodat", co může můj partner zneužít nebo využít - ale jsem muž, jsem žena. To není nic akademického, to rozhoduje o mém vlastním sebehodnocení.

            Protože všechno to, co jsme dostali a co jsme, není prostě neutrální, ale je to proniknuto, utvořeno naší vlastní ženskostí, naším vlastním mužstvím - byla by nesmírná škoda nechat tento aspekt zvěcnit. Ke zralé osobě patří propojení všech jejích prvků do jednoho celku. Osamostatní-li se sexualita, přechází, tak jako všechny pudy, na rovinu pouhého puzení a tlaku. Není-li však takto potlačována, může patřit - spojena s celkem a okřídlena - k nejsilnějším hybatelům živého sebeuskutečňování.

            Být osobou znamená: unést napětí lásky, která se v sexualitě projevuje a směřuje nad ni někam dál. Být osobou znamená: plurál (všech možných partnerů) proměnit v singulár (jen ty). Píseň písní užívá pro lásku dvou slov: původní hovoří o DODIM, což znamená mazlení, laskání, něžnosti, atmosféru obecně pudovou. Ve čtvrté kapitole nahrazuje řeč Písma toto slovo výrazem AHABA, které míní lásku plnou bolestné rozhodnosti, jednoznačné hledání jediného. DODIM je plurál, AHABA je singulár: teprve zde se láska stává vážnou, rozhodující pro život, okřídlenou. Simone Weilová nazvala toto první slovo "řečí tržiště", to druhé "řečí svatební komnaty".

            Sexualita, dobere-li se svého vrcholu, znamená extázi: opuštění vlastních hranic, jejich přelet. Odtud pochází také stará představa, že láska a smrt patří k téže propasti. A pro tuto extázi je rozhodující, slaví-li se jako vlastní požitek (s libovolně zaměnitelným partnerem), nebo se dává druhému, druhé, v plnosti vůle a citu.

            Extáze pohlavnosti je však něčím výjimečným. K lásce patří něco víc než její krásná, okřídlená stránka: jejím všedním dnem je spíše normální soužití, s obvyklými zkušenostmi, nesrovnalostmi, spory a novým vzájemným objevováním. "Manželství se otevírá a přestává zkoušku ohněm v životě manželů, ve stálém hledání přátelství mezi pohlavností a každodenním životem. Host v domě, klidná jednota v jemné, žhavé jinakosti... Utrpení lásky může být tisíckrát lepší než nešťastné manželství, v němž zbylo jen utrpení a jež je neplodné, ale přesto jsou milostná dobrodružství jen rozptýleným potěšením na břehu ve srovnání s  velkou plavbou, jíž může být manželství, plavbou, která nekončí stářím, ba mnohdy ani smrtí." V těchto větách Ernsta Blocha (Princip naděje III, 380) je vyjádřena pravda o skutečném soužití. Vždy k sobě patří extáze a normální život, dobrodružství a věrnost. Sexualita není fascinující tím, že je klamným světlem. Láska zahrnuje celého člověka.

 

 

Význam  pohlavní diferenciace

 

            Erotická přitažlivost a přibližování pohlaví je v mezikulturním pohledu rovněž založena asymetricky. Napříč náboženstvím i kulturám líčí velké mýty názorně, že žena představuje pro muže hádanku a vábivý úkol, zatímco muž se jí naopak nabízí jako osvoboditel ("ten, kdo je svobodný"), jako ten, kdo ji vysvobodí z její uzavřenosti a soběstačnosti. Žena se často jeví jako bytost pasivní, očekávající, při bližším pohledu je to však právě ona, kdo požaduje vysokou, ba nejvyšší cenu, protože klade své podmínky pro sňatek a muže podněcuje k (často nesplnitelným) úkolům. V řadě kultur ostatně panuje zvyk "ceny za nevěstu".

            Tam, kde se kultura erotiky neomezuje na pouhý sexuální požitek nebo na mužskou násilnost, tam je podstatně určována také očekáváním, sebehodnocením ženy. Muž musí - jak říkají prvotní mýty - splnit podmínky zkoušky, jež určuje právě ona, a po jejich splnění nesmí "vyplout k jiným břehům". Je to žena, kdo na muže klade požadavky a vábí ho - toto zaslíbení je stejně oblažující jako hrozivé, a světová literatura je líčí jako svébytné, fatální propletení pohlaví: jsou na sebe odkázána, a přesto bojují o moc. Ranné mýty jako mýtus o Nibelunzích nebo příběhy o králi Artušovi nezřídka končí krvavou svatbou: muž a žena se setkávají v konečném zániku, ve zkoušce, v níž neobstáli. Boj a vykoupení jsou vzájemné a otevřené: vztahy obou pohlaví znají příklady hlubokých zdarů i nezdarů.

 

 

Vzájemná sounáležitost obou pólů a nemožnost jejich záměny

 

            Na ženu číhá velké pokušení v tom, že se hodnotí bu_ příliš vysoko nebo příliš nízko: mužské pokušení je vyloudit "poklad v poli" a "jedinou perlu" lstí, popřípadě ji ztratit lovem dalších perel. Žena potřebuje muže, aby ji "osvobodil", muž potřebuje ženu, aby se "osvědčil": oba póly jsou tedy k sobě přiřazeny způsobem, který nelze zaměnit.

            V dnešní době se vytvořila "sexuální kultura", která už těmto antropologickým skutečnostem neodpovídá: ženy mají být stejně agresivní jako muži.

            Práce na vlastních pocitech, přání vyrovnat se s "klasickým" ženským postojem, který snáší těžkosti, který investuje čas a energii do vztahů, se tak dostala do zvláštního napětí, když právě v oblasti sexuality se utváří vlastní citové potřeby podle mediálních vzorů. Už třináctiletým dívkám se v mládežnických časopisech (Girl) i v televizi vysvětluje, že nejpřímočařejší seberealizace záleží ve vyžití anonymních pudů. Duševní rozpoložení dívek tohoto věku tomu vysloveně protiřečí. I když dívky nevědomky ovládají celou škálu sexuálních vznětů, je tato škála orientována na neurčitou přitažlivost i odmítání mužského protějšku, nikoli na vlastní sexuální akt. Předkládá-li se uvolněnost, kterou mají provozovat ženy zbavené mužské nadvlády, pak se právě v těchto nejistých, pro formaci podstatných letech buduje nutkavá představa, že sexuální vztahy se rychle a volně navazují i ruší. Profesorka kreslení, která v maturitní třídě zadala téma "muži", mi řekla, že přitom zjistila, jak pro většinu dívek představovali muži jen odpudivý symbol pouhé sexuální žádostivosti, protože ony podle svých vlastních zkušeností považovaly "cenu" za příliš nízkou.

            Sem patří mimo jiné návrat nebo nový vznik kultury nepřímého, zvláště na poli pohlavnosti. Kultura znamená ostatně ve všech souvislostech zvládnutí nepřímého, tedy krocení brutální pudovosti. Je-li možné vyjádřit konflikt nebo i jen přání nepřímo, pak se tímto zvládnutím nepřímého vyhneme bezprostřednímu střetu. V oblasti sexuality to znamená kultivaci přitažlivosti a odpuzování, od záliby k nechuti, od odmítání k souhlasu, aniž přitom ztratíme vlastní osobnost. Naopak: vlastních pocitů se nemusíme vzdávat, ani je nemusíme ospravedlňovat, můžeme je prostě naznačit zprostředkujícím znamením, které nezraní ani nezradí. Taková kultivace je úkolem žen, které v každé společnosti určují jistotu forem a vůbec zvládnutí distance (a samozřejmě také její zrušení). Nezačne-li rozhovor o pohlavnosti u nového zvládnutí diferenciace pohlaví, právě s ohledem na rozdílné cítění a chování ženy a muže, pak se investuje energie hledání vlastní identity příliš do jednotlivců a ne do kultury jako celku.

 

 

Ovládání pohlavnosti a radost z ní

 

            Máme-li pochopit hloubku problému, položme si na začátek otázku: brání pohlavnost svou strukturou i důsledky vzletu duše? V prvním plánu zní poctivá odpově_ "ano". Toto "ano" nepramení z teologie ani z intelektu, nýbrž z nejstarší, interkulturně i interreligiózně podložené zkušenosti, a bylo částečně popsáno i psychologicky. Každá kultura, i ta tak zvaně primitivní, vychovává k odříkání pudům. Činí tak ze sociálních důvodů: jen zkrocení pudů umožňuje vytvoření trvalého společenství. Společenství samo je ostatně definováno zákazy a příkazy, které určují jeho životní formu, svým řádem dobrého a zlého - a tento řád, tyto řády obsahují vždy bez výjimky i regulaci sexuality. Dále potom působí náboženské důvody: překonaná pudovost osvobozuje pro posvátno. Psychologie to popisuje jako produktivní napětí mezi zřeknutím se pudu a jeho přenesením na vyšší rovinu (sublimací).

            Ovládání pudů znamená řez do vlastního těla a tedy i do vlastní pohlavnosti, která je víc než tělo a obsazuje také fantazii. Už dávno před judaismem i křesťanstvím platilo jako samozřejmost, že je třeba podrobit si právě vzpurnou sexualitu tím, že je rozčleněna do zakázaného i dovoleného, že je jí vyhrazeno místo a čas, že je vázána na určitý protějšek, a to včetně vysloveného hladovění: postní doba ve své mnohoznačnosti nastupuje před setkáním s božským, periodicky se opakuje, popřípadě znamená celoživotní sexuální půst osob zasvěcených božskému. Má-li být chráněna živoucí, životodárná pohlavnost, pak musí být zkrocen její smrtící aspekt. Na tento smrtící aspekt "veškerého těla" upomíná budhismus své mnichy zvonkem, který zvoní třikrát denně, "ten zvonek, který hořce říká "ne"" (Paul Claudel).

            Za tímto smutným odvratem stojí totiž zkušenost prvotního chaosu, zkušenost návratu "prastarého zmatení", jež vyjadřuje sexuální extáze především. Existuje dokonce i vědomý, náboženský návrat do chaosu, například v dionýzských kultech Řeků, ale ten je podroben kontrole kultovního společenství, jež také garantuje návrat do "domu" normálních omezení. I tato výjimka spočívá ostatně na postních časech pohlaví - trvalá extáze je marný sebeklam. Je tu zřetelně vidět, že stará zkušenost, kterou máme zdánlivě za sebou, se stále znovu vrací, že rozdělení pudu a vlastního já se neodstraní vyžitím, touto zásadou přelomu století. Byl snad manichejismus odmítnut příliš ukvapeně? Jak by mohl přežívat tak dlouho, kdyby byl jen a jen falešný? Jak by mohl, když mu odpovídá spíše antropologický zásadní požadavek, že to, co má tendencí směřovat na různé strany, je třeba spoutat strukturou, hranicemi, mírou, ba i násilím - a to se zvláštní tvrdostí vůči pohlavnosti, která se svou centrifugální tendencí může rychle uvolnit ze středu osoby samé. "K svobodným výšinám chceš, po hvězdách žízní tvá duše. Ale i tvé zlé pudy žízní po svobodě. Tví divocí psi chtějí na svobodu, vyjí po rozkoši ve svém sklepě, když tvůj duch chce opustit všechna vězení" (Nietzche).2)

            Právě odtud vychází velké úsilí kultur i náboženství učinit člověka pánem ve vlastním domě i ve vlastním sklepě, přesněji řečeno pánem, paní ve vlastním těle a v jeho nesmírné pohlavní motorice, a je-li to nutné, raději klíč ke sklepu někam založit než ho nechat v zámku - to je varianta Maniho a filosofického novoplatonismu. SOMA SEMA - "tělo je žalář", jak to stručně formuluje orfická nauka. Dnešní povznesenost nad tuto koncepci po mém soudu brání poctivému vyrovnání s ní, a je dokonce méně poctivá než pozdně antické filosofické školy, které znaly nevázanou promiskuitu ve všech jejích variantách a všemi těmito variantami pohrdaly.

            I judaismus a křesťanství jsou vázány k této půdě, jejich zdůvodnění jsou ale jiná. Zase tu platí jistá "výhrada". Samostatnost se tu totiž nepředstavuje poprvé, spíše je klasickým pravidlem. Ale jakým základním postojem je nesena oblast pohlavnosti? Jak snést napětí mezi pudem a vlastním já, jak spoutat to, co hrozí rozletět se na všechny strany, jak se vyhnout tomu nejhrubšímu? Je řešením například sebevražda nebo kastrace, když jsou zdůvodněny nábožensky? Jsou řešením skupinové orgie nebo naprosté laissez-faire? Co je tou hodnotou, kvůli které se obřezává vlastní tělo? A jak dalece se má obřezat? Vždyť heroismus sám o sobě není cílem - kam směřuje hrdina, hrdinka? Kdo přesně smí na mne samotného klást požadavky? Tady dávají náboženské kultury různé odpovědi, jejichž důstojnost je také různá.

 

 

Biblická půda

 

            Nyní se pokusme znovu se podívat na skicu odpovědi, kterou formulovalo židovství a křesťanství, na jejich pokus o uchopení  celé pravdy a pravdy celku. Znovu se tu formuluje otázka: jak  je do jejich systémů začleněno ono všem náboženstvím známé napětí, které vychází z pohlavnosti samé? A zde se dostáváme ke druhé odpovědi na otázku, zda pohlavnost brání vzletu duše. Tato druhá odpově_ doplňuje odpově_ první a zní, že pohlavnost svou strukturou a jejími důsledky vzletu duše k Bohu nebrání.

            Její tvrzení, jež jde napříč dosavadním konstatováním, se opírá o explozivní začátek Geneze (1,27): "A Bůh stvořil člověka k svému obrazu a podobenství. Stvořil je jako muže a ženu." V této dvojpohlavnosti lze spatřit - jinak nezobrazitelného - Boha. A tento nábožensky neobvyklý krok je podtržen zákazem zobrazování Boha: není dovolen žádný obraz JAHVE mimo ten, který on sám chtěl: mimo člověka. Muž a žena vyjadřují Boží radost z jeho obrazu.

            Zde se otevírá nebývalé pletivo vztahů: my sami jsme theomorfní, jsme utvořeni podle Boha mužským a ženským způsobem. V tomto pozoruhodném poznatku se zvláště uplatňuje skutečnost, že se každý člověk zakouší jako pohlavní bytost. A to současně znamená, že si sám nestačí, že je na cestě za tím, co mu chybí. Ten nedostatek je tak silný, to puzení k jednotě tak mocné, že je mimo židovsko-křesťanské myšlení ztělesněno zvláštním bohem a jenom jím může být zhojeno: Erótem. Platon v Symposiu ukazuje obojakost chudoby a přebytku v jeho podivuhodném vzniku. Proč nejsme celek? Proč existuje celý člověk jen v mýtickém snu, v předhistorickém prostoru toho, "co bylo předtím"? Kulatý člověk u Platona, který si "předtím" stačil sám, Adam v "rajské zahradě", když v sobě ještě nosil Evu, než se "potom" Eva od něj oddělila a stala se jeho protějškem - nebyl to vlastně odraz Boha samého? Ale rozdělení koule, jež Řekové cítí jako neštěstí, je v Genezi štěstím: dva lidé mají v sobě vtisknut obraz jediného, dva mají být plodní, dva si mají podmanit zemi - to vše jsou dary, které obdrželi pro svou dvojí pohlavnost. Čteme-li biblickou zprávu přesně, je člověk ve svém konkrétním pohlaví odrazem Jediného. Jinak vzato: Geneze říká, že muž a žena, právě proto, že jsou dva, přicházejí od Boha, ozdobeni příbuzenstvím s ním, jako dvojí pohled na neviditelné.

            Promyslíme-li si tuto biblickou skutečnost, pak v ní najdeme jak o člověku, ale i o Bohu cosi jedinečného, co není snadné popsat. Dva lidé, kteří po sobě touží a jsou připraveni ke společnému životu i ovládání země, zjevně poukazují na skutečnost, že žádný jednotlivec, muž ani žena, nemůže dospět k dokonalosti. Celek tvoří teprve oni dva, a tento celek zde znamená ducha, duši, tělo - tělesné spojení je pečetí objímající jednoty, jak říká o něco dále opět Geneze (2,24) ve své druhé zprávě: "...a stanou se jedním tělem". Ježíš připomíná toto tělesné společenství a jeho nerozlučitelnost - totiž celost - týmiž slovy (Mt 19,5).

 

 

Tušené společenství s Bohem

 

            Nejhlubší antropologická i teologická myšlenka, za niž děkujeme zprávě o stvoření, je patrně ta, že lidskému společenství lásky mezi mužem a ženou je propůjčeno tušení láskyplného společenství v Bohu samém - ano, že právě pohlavností člověka, jakkoli záhadná je sama o sobě, je vyjádřeno vlastní tajemství, totiž nepředstavitelné, tvůrčí vnitřní společenství Božího života. Tato myšlenka je přednostně zdůrazněna v encyklice Mulieris dignitatem: "Tato jednota dvou poukazuje na to, že ke stvoření člověka patří i určitá podobnost s božským společenstvím (communio)".

            Jinak řečeno: pohlavnost muže a ženy zřetelně vyjevuje pravdu, že Bůh sám v sobě je láska (1 Jan 4,16). Už ze samotné dvojí podoby člověka je zřejmé, že Bůh není monolitní, soběstačný, mlčenlivý, uzavřený, že je spíše odevzdáním, rozhovorem, vztahem - láskou. Lidské pohlavní společenství jako odlesk božského společenství - to je neuvěřitelná odpově_ řeckému smutku nad rozdělením člověka: namísto smutku blaženost, díky níž se v rozdělení pohlaví zobrazuje vnitřní dynamika Boží.

            A tak jako lidská podvojnost poukazuje k životu Božímu, k jeho vnitřní "hře" dávání a přijímání, bohatství a chudoby, potřeby a naplnění, dávání a přijímání lásky, tak v této mnohostranné síti vztahů opačně platí, že Boží jedinost vede i naši podvojnost k jedinému. Hildegarda z Bingen (1098-1179) nazývá muže a ženu "dílem skrze druhého", které je ve skutečnosti jediným společným dílem. Ať už se tedy blížíme člověku nebo Bohu a vycházíme přitom z mnohosti nebo z jedinosti, vždy tu bude živé napětí v jednom nebo v jednotě, jež se napětí odváží, a toto napětí bude patrné. To není myšlenka od psacího stolu, ale nejvyšší směřování židovsko-křesťanského pojetí pohlavnosti.

            To, že láska dokazuje jednotu rozdílných osob (nečiní je jedním, ale ukazuje, že jsou jedno) - to je ona podnětná půda, z níž roste teologické i antropologické poznání. Tato půda je o to cennější, že nebyla v průběhu dějin křesťanského myšlení vždy jasně viděna jako nosný prvek soužití pohlaví. A přece tato pravda určuje život: jak hluboce v Něm uctíváme zdroj všeho živého, všeho lidského, erotu mezi pohlavími, ba i nepopsatelné radosti mateřství a otcovství. Odtud pochází i pojetí manželství jako svátosti: Bůh je zde cestou ode mne k tobě. Pohlavnost je oknem a průhledem na jeho přítomnost. Je potěšitelné, že poslední koncil přestavěl různé účely manželství co do pořadí a vzájemné lásce přiřkl největší význam. Předtím i potom samozřejmě každodenní život i nauka zůstávaly pozadu za křesťanským pojetím erotiky, jak je založené v Genezi, u Pavla i u Jana, a které tedy není módním vynálezem, ale pokladem, který je třeba vyzvednout z pole. A odvolává-li se křesťanská erotika na samotného Boha, co to znamená pro nejistý, vzdálený obraz Boha?

 

 

Neidentičnost pohlaví

 

            Ale proč byla tato zřetelná pravda o jediném a dvojím pomíjena? K čemu ještě jsou evangelní rady? Tady se dostáváme na kořen věci. Ten nás dovede k faktickému rozdvojení v teorii o člověku a světě. Nejprve si vyvolejme jeden obraz: bezprostředně po ustavení ráje přináší Geneze kletbu. Ta mění stav věcí, přesně řečeno potvrzuje změnu, kterou provedli dva první lidé. Existencí muže i ženy probíhá trhlina, otazník, který je specifický právě v závislosti na pohlaví. Tato kletba totiž rozlišuje břemena a bolesti, zatímco požehnání rozlišeno nebylo. Nejen společné přebývání v zahradě, nejen okno a průhled na Boha zmizel, i vzájemný vztah mezi mužem a ženou je narušen - je narušen až k možnosti zvířecího.

            To vyjádřil s mimořádnou plastičností svatý Jefrem Syrský, který řekl, že ráj jako bydliště Adamovo ležel jinde než bydliště zvířat, které bylo jeho velmi vzdáleným okolím (regio longinqua), ale tímto odstupem bylo posvěceno. Až hříšný pád vyhnal Adama "z jeho královského sídla pryč do sídla zvířat. Protože se nechal svést zvířetem, učinil ho Bůh rovným zvířatům". Méně obrazně řečeno: "Svět, který obýváme, je povážlivě blízký zvířecímu. To, co nazýváme přirozeným, je narušené, neušlechtilé, posvkrněné (maculatur)."

            Toto pohoršení je stále nové, pohoršuje každého člověka znovu: celek našeho bytí je hluboce narušen. "Nic není nepřirozenější než přirozenost", abych ještě jednou citovala Nietzscheho, tohoto lovce pravd křesťanství, který je však dohání velmi různým způsobem. Proto je zasažena i pohlavnost, je narušena, a nositelem tohoto dvojznačného života je tělo. Místo manželství jen soužití, místo věčné, bezvýhradné sounáležitosti úzkostlivá otázka: můj, moje - ještě? už ne? nikdy? A tam, kde ten druhý není můj, nechce jím být, patřím potom já sám sobě? Nebo jsem redukován - bu_ jen na své tělo, nebo na své duševní nebo pracovní schopnosti, na "něco použitelného", co ale mají i druzí? Ty a nikdo jiný máš být mým Ty - v tom je požehnání. Mnozí jiní jsou také mým Ty - v tom je hořkost pohlaví. Vedle rozkoše andělů rozkoš zvířat, jak to formuloval Tomáš Akvinský.

 

 

Pohlavnost a evangelní rady

 

            "Ano a ne, dáno dohromady, to je špatná teologie," rozumuje Shakespearův král Lear.3) A Bůh skutečně není "ano" i "ne", spíše je v něm jasné "ano", jak zdůrazňuje svatý Pavel (2 Kor 1,19). Na druhé straně si troufám říci: "ano" a "ne", dáno dohromady, je dobrá antropologie. Spojení obojího nám poskytuje případný, vyostřený pohled na člověka. Tento pohled nehledá harmonickou, ale jaksi vymknutou bytost, excentrickou a extatickou, která by chtěla více, než může. Lékem by bylo nalézt střed, který by toto vymknuté přitahoval zpět. Ale takový střed neleží v nás. Nejsme stvořeni jako autisté, ale jako milující osoby: náš střed leží v konkrétním Ty a odtud se vrací k Já. Tomuto Ty jsme vydáni, a tato skutečnost nás uzdravuje, ale i zraňuje. "Jako se ve vodě tvář proti tváři ukazuje, tak srdce člověka člověku" (Přísl 27,19). Ještě jednou: spojení dvou je nejkrásnějším symbolem božského a je zcela pochopitelné, že jeho zneužití je tedy nejodpornější. Corruptio optimi pessima. Možná je v každém spojení přítomno obojí: božské i jeho zneužití: obraz v zrcadle i jeho zkreslení. Ráj není Boschovým "rájem rozkoší", a přesto je tento Boschův "ráj" přitažlivý právě proto, že je protějškem skutečného ráje: zkaženost je protějškem lásky.

             Manželství je nepatetická dílna, a přesto je vybavena jistým patosem, jinak řečeno utrpením. Ten, kdo vydržel ve vztahu, stává se chudým, poslušným, poddajným (1 Kor 7,4). "Panenství stojí  na konci života, ne na začátku", soudí Romano Guardini. Tedy tam, kde se excentrická podoba života nachází ve svém středu. Jasněji řečeno: tehdy, když se láska setkává se svým skutečným protějškem. Proto činí velká láska člověka vždycky cudným, přikrývá množství hříchů. Je absurdní myslet si, že člověk manželstvím ztrácí cudnost - možná, že ji získává vůbec poprvé - ne jen vnější monogamií, ale vazbou srdce, spoléháním, které nelpí samo na sobě.

            Zdá se, jde-li člověk do hloubi věcí, že evangelní rady chudoby, cudnosti a poslušnosti patří ke struktuře lásky samotné. Láska ke konkrétní osobě a láska k Bohu hovoří touž řečí. V blízkém "Ty" se odráží ten, kdo je ještě bližší. Vždycky znovu se člověk odříká sám sebe a současně se zbavuje své excentričnosti. A nic mu nezaručuje, že bude skutečně sám od sebe osvobozen, že se skutečně dostane ke svému středu. Vyjít sám ze sebe a přesto dojít ke svému vlastnímu středu - to je dvojí úkol, díky němuž je zdařilý vztah tak cenný a nezdařený vztah tak tragický, ať už jde o vztah k člověku, nebo o vztah k Bohu.

 

 

 

 

 

Poznámky:

 

1) Překlad Jindřicha Pokorného, Odeon 1966.

2) Tak pravil Zarathustra. Odeon 1968.

3) Král Lear. SNKLU 1958.

 


Rodina v sekulární, demokratické společnosti

Rabín Jacob Neusner

 

            Je známou skutečností, že rodině se v sekulární, demokratické společnosti Spojených států daří. Rodina je stále normou, k níž směřují všechny sociální jednotky: vysvětlení této zkušenosti transcenduje každodenní, běžnou úroveň. Na Západě totiž tvoří rodina rodnou kategorii judaismu i křesťanství a už z její definice vyplývá, že jakožto náboženská hodnota by pod vlivem militantního sekularismu měla upadat. Kromě toho obklopila politická ekonomie sekulární demokratické společnosti rodinu dalekosáhlým projektem sociálního inženýrství, jehož cílem je zničení zděděných zprostředkujících, diferencujících struktur. Teoreticky vzato by rodina vzkvétat neměla. Ale americké rodinné výzkumy zaměřené na manželství ukazují pravý opak. Rodina prospívá navzdory výrazným kulturním i politickým snahám o demontáž manželství. Máme-li tuto skutečnost vysvětlit, musíme se přenést přes hranice tohoto světa, jak tomu bývá všude tam, kde síla náboženství překonává sekulární polohu a vítězí nad ní.             Instituce rodiny je totiž matricí stvoření světa a od této skutečnosti odvozuje jak judaismus, tak křesťanství metaforu ideálního, svatého společenství. Takto Bůh definuje společenský řád, stavební blok posvátné společnosti. Když chce křesťanství vysvětlit Boží vtělení, myslí na matku a dítě: chce-li mluvit o Boží lásce k nám, používá metaforu lásky matky k dítěti. Postava Panny Marie v pravoslavném a katolickém křesťanství staví tento bod do ještě jasnějšího světla: tvrzení, že Bůh má matku, je projevem úcty k rodině, jež dává mateřství jeho význam. Když chce judaismus vysvětlit svaté společenství Izraele, je jednou z jeho předních metafor výpově_ o Izraeli jako o rozšířené rodině, o dětech patriarchů a pramatek, počínaje Abrahamem a Sárou. Ani judaismus ani křesťanství tedy nepokládá za možné myslet o Bohu v jeho společenství s člověkem jinak než v metaforách vzatých z rodinného života - což je, jak už jsem řekl, významný projev úcty.

            Zdálo by se, že současně se sekularizací západní politiky a kultury bude rodina ztrácet své privilegované postavení při formaci společenského řádu, a - jak ukazuje Allan Carlson ve své práci From Cottage to Work Station1) - teoreticky se tak stalo. Masivní útok na privilegia i klasické nukleární rodiny, sestávající z otce, matky a dětí, z nichž každý má svůj úkol ve společenském uspořádání, snaha znehodnotit širší rodinu vůbec - toto systematické politické úsilí, jež působilo v USA po celá desetiletí, by bylo mělo vyprodukovat odstranění rodiny z její favorizované pozice jakožto prostředku k organizaci společnosti.

            Nicméně kontrast mezi tím, oč se pokoušela společenská politika, a tím, co se skutečně stalo, klade zásadní otázku o lidském údělu, viděném nikoli ve vztahu ke světským činnostem, ale k osudu, jak jej v jeho přirozenosti formuje Bůh. Rád bych se zde pokusil naznačit, jak rodina přežila onen dobře sladěný útok na její integritu, jak přežívá manželství v klasickém, židovském, křesťanském i islámském smyslu, a že prostředkem lidského štěstí je právě manželský svazek muže a ženy a jejich dětí - ať už v rozšířené nebo v nukleární rodině.

            Carlson se vrací daleko do historie, až k době, kdy domov a rodina tvořily i hospodářskou, výrobní jednotku, kdy farma byla hlavním místem vytváření věcí, jež lidé potřebovali k životu. Soukromé hospodářství, jež dávalo domácnosti i rozšířené rodině sociální i ekonomický základ, tehdy převládalo. Jeho partnerem byly zvykové vztahy ve městech, ale i ty směřovaly k ochraně autonomie domácností. Ale dnes jsme už přes 150 let věnovali řešením napětí mezi rodinou a prací.

            Carlson sleduje útok na rodinu až ke zrodu americké obce, protože dokonce ani naše ústava výslovně nechrání instituci manželství a rodiny.2) Stát intervenuje v řadě bodů do výchovy dětí a do rodinného života, počínaje povinným, státně organizovaným vzděláním. Sociální zákonodárství podrylo hospodářskou integritu rodiny.3) Pojetí rodiny, jež je živa ze mzdy jednoho zaměstnance (zpravidla otce), který má nárok být placen za tutéž práci lépe než člověk, který nemá na starosti rodinu, naprosto selhalo. Nicméně, jak tvrdí Carlson, "poslední zbytky systému určeného chránit jak příjem mužských živitelů rodin, tak mateřskou roli žen, se dnes rozpadají."4) Poválečná americká bytová politika nejen rozbila integritu měst ve prospěch rozptýlení obyvatel do okrajových čtvrtí, ale změnila charakter bydlení tak, že nukleární rodina je zvýhodněna oproti rodině rozšířené.

            Navíc se dnes ukazuje, že "prudce klesá počet domácností založených manželským párem". "Rodiny založené manželským párem, jichž bylo na počátku šedesátých let přes 75%, tvořily v r. 1989 jen 56%. Ne-rodinné domácnosti, počínaje svobodnými jednotlivci, přes kohabitující dvojice až k nejrůznějším komunám, vzrostly za posledních třicet let o 228%."5)

            Carlson uzavírá: "Federální zásahy do trhu s byty představují ty nejrozkladnější aspekty sociálního inženýrství."6) A dále: "Celonárodní úspěch bytové výstavby paradoxně podnítil rozpad rodiny rozchodem a rozvodem, protože liberalizoval možnosti získání bytu a podpory bydlení tam, kde se jedna domácnost rozpadá na dvě."7) Feminizace armády má podobný efekt, protože vytěsňuje klasickou rodinu z ozbrojených složek. V r. 1980, poznamenává Carlson, hlásí letectvo, že tradiční rodina z jeho prostředí mizí.8) Všeobecně začínají převládat rodiny s jedním rodičem a dvoukariérová manželství. Proto Carlson tvrdí:

 

Koncepce rodinné mzdy, bytová politika dávající přednost rodinám, výrazně nábožensky orientované rodinné chování, tradiční vojenský socialismus a sebevědomá domácí ekonomika - to vše se začíná rozpadat. Od poloviny sedmdesátých let začíná rostoucí počet amerických žen vidět domácí život jako past a považuje za prioritu trh práce a profesionální kariéru.9)

 

            Carlson pak hodnotí několik poučení z amerických bojů za rozdělení domova a práce. První poučení zní: "Autonomní rodina je ohrožena jak neregulovaným trhem, tak státními zásahy.

            Tyto dvě abstrakce - kapitalistický trh i moderní stát -   mají společný zájem na rozkladu rodinné jednotky na jednotlivé složky: rodiče a děti, muže a ženy, staré a mladé, matky a kojence. V každém jednotlivém případě rozpadu rodiny získává tržní ekonomika nezávislé ekonomické činitele, jež lze reorganizovat společně s jednotlivci z dalších oslabených rodin do účinnějších výrobních jednotek."10)

            Nelze pominout to, co Carlson ve své analýze stále opakuje: rodina trpí dlouhodobým a účinným útokem na samotné své kořeny. Důkazy o tom, že jde o útok úspěšný, plní titulky novin: rozbité rodiny, sociální patologie v podobně vysokého procenta mimomanželského mateřství, atd. atd.

            Jak jsem už řekl, v souladu s Carlsonovou pronikavou analýzou dlouhodobého ekonomického i politického útoku na klasickou rodinu poskytují aktuální data o rodinném životě a o podmínkách amerického manželství obraz úpadku, ba odumírání této instituce. A to je také přesně ten obraz, který nám přinášejí média. Obrátí-li se však k rodině sociologie, objeví překvapivé skutečnosti, a o těch budu te_ mluvit.

            Manželství muže a ženy, jímž je v judaismu i v křesťanství definována rodina, by údajně mělo ustupovat. Ale významný sociolog a demograf, profesor P. Andrew M. Greeley, prokázal na systematickém studiu americké rodiny a manželství naopak obraz zdraví a stability. Manželství přetrvává, rodina drží pohromadě.

            Ve své zprávě nazvané Faithful Attraction P. Greeley vysvětluje, proč se do studia rodiny pustil. Podnítilo ho k tomu jedno číslo Newsweek věnované rodině, které vylíčilo situaci tak, jak ji chce vidět sekulární elita. Autor tam tvrdil:

 

...současné manželství se octlo mezi mlýnskými kameny dvoukariérových svazků, úpadku širší rodiny, zeměpisné a profesionální mobility, větších požadavků na citovou intimitu, oslabením tradičních pout v obcích, erozí starých mravních hodnot. Přibývá rozvodů, narůstají volná soužití, stoupá věk vstupu do manželství, stoupá počet lidí, kteří do manželství nevstupují, narůstá tolerance k předmanželským stykům. Nebudou-li mladí Američané vyrůstat v tradiční rodině složené z manžela, manželky a dětí, polovina manželství skončí.11)

 

            Tak tohle ví každý. Ale P. Greeley, který se chtěl dostat k faktům, nikoli jen k dojmům, se rozhodl klást aktuální otázky: jak se rodina jeví těm, kdo rodiny a manželství zakládají?

            A shledal, že rodina vzkvétá. Zde jsou některé výsledky: "Američané jsou nejmonogamnější, nejvěrnější a poměrně cudní lidé. Američané bývají v manželství šťastní a smýšlí o něm optimisticky. Více než tři pětiny Američanů tvrdí, že jejich manželství je velmi šťastné. Tři čtvrtiny tvrdí, že manželský partner je jim nejlepším přítelem. Přes čtyři pětiny tvrdí, že by si v případě opakovaného sňatku vzali téhož partnera. Tři pětiny odmítají tvrzení, že s dětmi jsou jen starosti."12) Greeley uzavírá:

 

Vážné problémy má asi desetina manželství, a asi čtvrtina jich nefunguje tak, jak by si manželé přáli. Něco mezi třemi pětinami a dvěma třetinami se domnívá, že je všechno v pořádku.13)

Obvyklá tvrzení o tom, že manželství je v krizi, neobstojí tváří v tvář tomu, jak popisuje své manželství a manželského partnera většina Američanů.14)

 

            V tomto zásadním sporu Carlson tvrdí, že náboženské přesvědčení má jen omezenou schopnost zachraňovat manželství. Ale Greeleyho přehled ukazuje jasnou korelaci mezi modlitbou a manželskou soudržností: "Rodina, která se společně modlí, i společně vydrží, zvláště tam, kde se její členové mají rádi."

 

            Matky opouštějí děti a jdou do práce, dvoupříjmová rodina je normou. Dokazuje to úpadek rodiny? Jak vypadá manželství pracující matky s dětmi? Greeley tvrdí: "V manželstvích pracujících matek dochází ke stresům a napětím, ale u těch, které setrvávají v manželství, tyto stresy a napětí narůstají jen v té míře, v níž je pravděpodobný rozvod... Pokud jde o rodičovské kvality takových rodin, děti tu nepředstavují větší problémy než v jiných rodinách."15) Také tvrzení o sexuální revoluci se jeví přehnaná. Přístupy, jež byly ve společnosti zakořeněny, se údajně mění. Ale ony se nemění. "Nedošlo k žádné změně v mravním přístupu k homosexualitě, potratu a pornografii, i když se tyto způsoby chování v praxi tolerují. Odpor k mimomanželskému sexu narůstá. Statisticky jsou mimomanželská dobrodružství stále jen odchylkou. Manželství přetrvává a zjevně kvete. V sexuálním chování prostě existují změny, ale i kontinuita."16)

            Manželství odolává a rodina trvá. Greeley shledal, že čtyři z pěti respondentů by si vzali tutéž osobu, dva ze tří jsou v manželství šťastni. Zaměstnané matky nesou větší břemeno, ale není tím nutně ovlivněno ani jejich manželské štěstí, ani sexuální naplnění, ani vztah k dětem. Proto Greeley uvažuje:

 

Manželské pouto je mocné. Je to výsledkem biologie, kultury, nebo společenských tlaků? Pravděpodobně všech tří. Když společenský tlak trochu povolí, jako se to stalo v posledních třech desetiletích, část ho zůstává a kromě toho zafungují dva zbývající faktory. Většina mužů a žen chce žít v manželství a žije-li v něm, je zpravidla šťastna. Většina mužů i žen je víceméně spokojena se svým manželstvím, většina manželů se cítí vázána věrností a nepřeje si své manželství ukončit.17)

 

            Myslím, že obraz je te_ jasný. Greeley jasně dokládá, že manželství přetrvává, že tedy přetrvává i rodina, která je v zásadě nezměněna navzdory mocným silám, jež se ji snaží demontovat, předefinovat nebo nahradit manželství v jeho funkci stavebního bloku společenského řádu něčím jiným.

            A z toho plyne otázka: jak se máme vyrovnat se skutečností, že v zemi, jež se hrdě pokládá za vzor modernity, rodina vzkvétá? Tak jako v jiných ohledech, odpovídá průběh lidských dějin samotnému charakteru stvoření, způsobu, jak Stvořitel sám stanovil pravidla společenského řádu. Toto přesvědčení zakotvené v judaistickém i křesťanském výkladu osvětluje proto poměrně dobře onen protiklad mezi tím, jaký by měl být a jaký ve skutečnosti je osud rodiny po několika staletích stálého politického a ekonomického tlaku. V této věci se Greeley s Carlsonem shodují. Zamysleme se nad Carlsonovou formulací, kterou Greeleyho závěry jasně podporují:

 

Trvám na tom, že rodina je přirozené, univerzální a nenahraditelné lidské společenství. Chápe se jako společensky schválený svazek muže a ženy, určený ke sdílení jak intimity, tak hospodářských zdrojů, k přivádění dětí na svět a jejich výchově. Rodina tedy existuje jako instituce, jež uchovává historickou kontinuitu a tradici... Rodina má ve své struktuře zabudovány kvality, jež obšťastňují jedince i společenství... Někteří tvrdí, že universalitu rodiny je třeba vysvětlovat duchovně, jako matrici lidského společenského života, kterou stanovil a požehnal Bůh. Jiní sledují tento jev až k samým základům lidské biologie. A zase jiní ji potvrzují společenským výzkumem, který identifikuje rodinu jakožto antropologickou normu a odvozují konkrétní společenské problémy od selhání rodiny. Domnívám se, že všechna tato tři pojetí jsou spojena vizí přirozeného světa a lidské přirozenosti jako čehosi daného - morálně, sociálně i fyzicky - přičemž každá z těchto sfér odráží jejich společný původ.18)

 

            Instituce, jež je přirozená, universální a nenahraditelná, nutně vykazuje trvalost a schopnost přetrvat bouře a změny - a tak  tomu u rodiny je. Fakta sama pádně dokazují, že rodina - muž, žena, kteří se navzájem podporují a spolu podporují své děti - definuje přirozený, nejlepší pořádek věcí. I Greeleyho přehled to dokazuje.

            Potud onen čistě světský popis splnil svou funkci tím, že poukázal na paradox mezi tím, co by mělo být a tím, co je. Ti, kdo vysvětlují tento svět čistě a jen v rámci jeho samého, mohou zde skončit. Ale my, kdo se obracíme k Bohu, který se tomuto světu zjevuje, klademe další otázky a dospíváme ještě k dalším závěrům. Naše setkání zde v Praze svědčí nejen o přesvědčení těch, kdo se sešli, aby čelili problémům okolo rodiny. Sešli jsme se i proto, abychom rozjímali a slavili - a snažili se vysvětlit, co cítíme. My toužíme chápat, a pro věřícího vede chápání k hlubšímu vnímání Boha i toho, jak On uspořádal řád bytí. Pokud věříme v Boha, který chce a jedná, vysvětlení světských zkušeností nás přenáší přes hranice pozemského výkladu.

            Vyřešení paradoxu, který před nás rodina klade - toho, že by rodina jako historická forma měla vlastně mizet, ale přitom rodiny kvetou a manželství zůstává pozitivní volbou naprosté většiny Američanů - požaduje, abychom zkoumali východiska své víry. Pohybujeme se právě v tom rámci výkladu, kde se všechny dimenze života otevírají právě pro ty, kdo věří v Boha a chtějí mu sloužit, protože s Bohem se setkáváme jak v Písmu, tak ve světě, jak v Tóře, tak v Kristu. Jestliže se nestalo to, co se mělo stát, a uvádí-li nás to, co se stalo, do údivu, pak je na čase rozjímat - a to i ve věcech lidských a národních - o Boží přítomnosti v pravidlech společenského řádu. Pro ty, kdo praktikují judaismus a křesťanství, znamená právě toto, jak by měl svět být.

 

 

 

Poznámky:

 

1) San Francisco, 1993: Ignatius Press.

2) Allan C. Carlson: From Cottage to Work Station. The Family's Search for Social Harmony in the Industrial Age, s. 7.

3) Carlson, s. 21.

4) Carlson, s. 63.

5) Carlson, s. 78.

6) Carlson, s. 70.

7) Carlson, s. 81.

8) Carlson, s. 129.

9) Carlson, s. 160-1.

10) Carlson, s. 164.

11) Andrew M. Greeley: Faithful Attraction. Discovering Intimacy, Love, and Fidelity in American Marriage. New York 1991, s.2-3.

12) Greeley, s. 36-7.

13) Greeley, s. 37.

14) ibid.

15) Greeley, s. 191.

16) Greeley, s. 262.

17) Greeley, s. 292-3.

18) Carlson, s. 4-5.

Pozdrav kongresu

Pastor Roland Reuter

 

            Milí účastníci kongresu, organizátoři a hostitelé!

            Tento kongres se mne týká nejen vzhledem k mému povolání, ale i osobně: jsem totiž ordinovaný pastor, jsem manžel a jsem otec tří synů.

            Definice rodiny, kterou nesla pozvánka k účasti na kongresu, si zaslouží respekt a podporu. Jádro rodiny tvoří celoživotní svazek jednoho muže a jedné ženy v manželství. Co se týče účelů, jimž manželství slouží, dodal bych však ještě jeden další, který není v definici uveden: předávání Božího slova. Je totiž Božím přáním, aby lidé - a te_ zdůrazňuji každé slovo - žili "před" ním, před jeho tváří, v odpovědnosti před ním, z jeho milosti. A tak, a jedině tak budou opravdu žít. Toto Boží zaslíbení trvá až za smrt, protože je to zaslíbení Boha, který vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše Krista.

            Cíle, které si kongres vytkl, jsou dobře zvoleny. A my prosíme trojjediného Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista, Boha Tvůrce - Otce, Syna a Ducha Svatého - aby jich kongres opravdu dosáhl.

            Prosíme, aby deklarace, kterou budeme schvalovat, byla   zřetelná, výrazná a duchovně přitažlivá pro odpovědné lidi na celém světě.

            Pozvání všem organizacím, jež se staví za rodinu, našlo velký ohlas: proto se nás tu sešlo tolik. Přesto však provolání v něm obsažené mimoděk klade jeden problém: obrací se totiž ke "všem lidem dobré vůle".

            A já se ptám: kdo by nechtěl být člověkem "dobré vůle"? Dobrou vůlí se vykazovali i socialisté. Požadovali jako "lidé dobré vůle" náš souhlas k vytvoření nového člověka prostřednictvím státní výchovy. Upírali nám, křesťanům, naši dobrou vůli.

            Na naši dobrou vůli apelují i ti, kdo chtějí pedagogickými, biologickými i politickými prostředky vytvořit nového, androgynního člověka. Chtějí muži umožnit nebo spíše uložit rození a ženy od něj naopak "osvobodit", jak zní jejich výraz.

            Z čeho poznáme, zda v tom či onom případě jde o dobrou vůli nebo její opak?

            Bible říká: z Božího zákona. Ze slov Písma svatého, tak, jak nás řídí. Slovo Boží nám umožňuje rozlišovat. Ostře odděluje i morek od kosti (Žid 4,12).

            Boží slovo je také povýtce ta pravá dobrá vůle, věčný Boží Logos, jednorozený Syn, v němž je sjednoceno dobré slovo i spásný čin, tvůrčí slovo a evangelium.

            S tím nebudou souhlasit všichni přítomní. Smím proto navázat na to, v čem se všichni shodujeme?

            Věc kongresu chceme my, zde shromáždění, předložil Božímu slovu. Boží slovo potvrzuje totiž předloženou definici manželství a rodiny a definované cíle kongresu. V Písmu stojí: "Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho ve vztahu k sobě, a stvořil ho jako muže a ženu (Gen 1,27).

            Bible nám tedy potvrzuje: to, co před Bohem znamená "člověk", nelze ukázat na jednom typu člověka. To, co člověk skutečně je, lze vyjádřit třemi zásadami: on je přítomen v rozlišení muže a ženy, ve vztahu muže a ženy a ve zvláštním řádu tohoto vztahu.

            Existují muži a ženy, kteří odpovídají svému vlastnímu způsobu lidství více než druhému. Ti mají ke svému pohlaví stejně pravý vztah jako je pravý jejich vztah k Bohu.

            Člověk je stvořen k lidské vzájemnosti. Exemplárním místem lidské vzájemnosti je stvoření člověka jako muže a ženy.

            Bůh, který sám v sobě není jediný, ale trojjediný, stvořil člověka ke svému obrazu lidské vzájemnosti: stvořil muže a ženu. Popře-li se tato vzájemnost, popře se lidské bytí. Tento soud není věcí nějaké lidské etiky: je to soud založený v Božím slově, jímž Bůh stvořil člověka a současně ho postavil do úkolu lidské vzájemnosti. Příkaz vzájemnosti tedy není něčím dodatečným.

            Bůh zjevil ve svém zákoně, např. v Desateru, do jaké míry trvá na tom, co učinil. Jeho přikázání požadují život před Bohem, úctu k rodičům a jejich manželskému svazku ve stáří, ochranu nového života, ochranu dětí vzešlých z manželství, ochranu domu, který byl pro rodinu vybudován, před krádeží, před zlovolnou pomluvou a před žádostivostí pocházející z jiných domů...

            Boží zákon má nejen moc rozlišovat věcně, takže potvrzuje výpovědi a cíle našeho kongresu, což tu bude rádo slyšeno.

            Ale Boží zákon míří daleko spíše na nás lidi, kteří se všichni považujeme za lidi "dobré vůle". Jeho soud zní: Jste všichni odtrženi od Boha, jste "hříšníci" a chybí vám chvála, kterou byste měli mít u Boha.

            Všichni "lidé dobré vůle" jsou podle úsudku Božího zákona v této situaci nouze: nespočine na vás Boží zalíbení.

            Síla soudu Božího slova ve věci "manželství a rodiny" vychází tomuto kongresu velice vstříc. Ale my dokážeme v této věci "manželství a rodiny" vytrvat jen tehdy, když poznáme a vyznáme své osobní pochybení. Jinak jde o pouhou sebechválu, o ospravedlnění sebe sama. Takové ospravedlnění ale vede k relativizaci tam, kde se pokoušíme zrelativizovat sami sebe.

            Tak Boží slovo odkrývá naši nouzi. To bolí. Musíme slabikovat naše vlastní doznání: vinen. Lze přijmout Boží slovo i ve stavu nouze?

            To je právě "dobrá zvěst" - evangelium: Boží slovo přichází do světa, zrozeno z ženy a postaveno pod zákon, aby osvobodilo i ty, kdo stojí pod zákonem, a oni přijali synovství Boží (Gal 4,4.5).

            Bůh popřává své zalíbení lidem, kteří přijímají vtělené Boží slovo, Ježíše Krista. Jim dává moc stát se dětmi Božími, těm, kteří věří v Ježíšovo jméno (Jan 1,12). Tak jsou právi Bohu.

            Děti Boží nepotřebují samy sebe ospravedlňovat.

            Děti Boží nesmějí také relativizovat Boží vůli. Mohou jasně svědčit o "věci" tváří v tvář vlastnímu selhání.

            Protože jsou děti, jsou s Bohem v míru. Jim platí vánoční zvěst: "Pokoj na zemi lidem, v nichž má Bůh zalíbení, na nichž spočívá jeho milost" (Luk 2,14).

            Tělesné slovo Boží smiřuje činem na kříži. Bůh sám ospravedlňuje. Ježíšova poslušnost až ke smrti kříže propůjčuje zákonu platnost a tvoří Boží děti.

            O manželství a rodině budeme svědčit jen tehdy, když dáme za pravdu Božímu zákonu tváří v tvář vlastnímu pochybení: "My všichni postrádáme slávu, kterou bychom měli mít u Boha".

            Všechna dobrá vůle je jen odvrácenou stranou mince sebeklamu, který nás oslepuje, takže nevidíme, jak daleko jsme od Boha. Ale ten, kdo je vzdálen Bohu, v tom nemůže mít Bůh zalíbení.

            Dopřejeme-li Božímu slovu sluchu jako soudícímu zákonu i jako zachraňujícímu evangeliu, pak dosáhneme těch cílů, jež si kongres stanovil. A dosáhneme ještě něčeho více! Dosáhneme Božího požehnání skrze Ježíše Krista.

 

            Milí účastníci Kongresu,

            tak je to učiněno u Boha: manželská smlouva má ve světě svědčit pro novou Boží smlouvu: pro smlouvu mezi Kristem a jeho obcí (Efes 5, 23-33). Na této skutečnosti je postavena rodina.

            Bu_te za to vděčni, milujte své nejbližší, snášejte je a pracujte pro ně ve jménu Ježišově, zvláště na tomto kongresu.

 

            Amen.

 

 

 

 

 

 


Světový kongres rodin, Praha 19.-22.3.1997

 

DEKLARACE

 

 

My, delegáti Světového kongresu rodin, skládáme při svém uvažování důvěru v Boha a jeho vedení.

 

Sešli jsme se ze všech koutů světa, vědomi si hluboké světové krize, jež se projevuje v mnoha zemích úpadkem rodiny jako primární společenské jednotky, která zásadně přispívá blahobytu, stabilitě a mravním hodnotám těchto zemí.

 

Zatímco marxistické a další totalitní režimy zasahují do rodinného života a omezují ho tím, že brání rodině v normálním působení a funkcích, v řadě demokratických zemí vyústily kulturní revoluce, materialismus a sexuální permisivita v destrukci a degradaci mravních hodnot, čímž vytvořily hedonistické společnosti, v nichž narůstají mimomanželské svazky, nevěra a rozvody, přispívající k nárůstu potratů a mimomanželského rodičovství.

 

Tato krize nyní zahrnuje i zcela zjevnou demografickou implozi, jež ‑ nebude‑li korigována ‑ povede nakonec k vymazání celých národů a jejich kultur.

 

Organizace spojených národů a její nevládní agentury rozvíjejí nebezpečnou filosofii a politiku, jež se dožaduje populační kontroly, omezení velikosti rodiny, potratu na žádost a sterilizace mužů i žen, přičemž se snaží přesvědčit země třetího světa, aby tuto politiku přijaly.

 

Politika marxistických, neo‑marxistických, totalitně orientovaných států na straně jedné a ekonomický konzumismus kapitalistických států asistenčního typu nutí matky k výdělečné činnosti a zbavuje tak děti dobrodiní plné a trvalé mateřské péče.

 

Struktury rodinné politiky moderních společností (včetně jejich daňových systémů) mají tendenci oslabovat rodinný život a diskriminují velké rodiny.

 

Uznáváme a vážíme si těch rozvojových národů, které si navzdory chudobě a ekonomickým těžkostem udržely systémy soustředěné na rodinu.

 

Potřebu čelit těmto problémům považujeme za mimořádně naléhavou.

 

 

Proto:

 

Prohlašujeme, že rodinu vytvářejí muž a žena spojení celoživotním svazkem manželství v souladu s Božím zákonem, a že smyslem rodiny je vzájemná podpora, ochrana, láska a vzájemnost muže a ženy, dále naplnění mužské i ženské pohlavnosti, přijímání dětí a péče o ně a pokračování lidského rodu.

 

Prohlašujeme, že přirozená rodina si uchovává pevné charakteristiky, zakořeněné v lidské přirozenosti. Komplementarita mužského a ženského prvku je zakotvena v duševních i tělesných rozdílech mezi pohlavími. Také láska rodičů k dětem je zakořeněna v lidské přirozenosti a jedinečným způsobem kvalifikuje rodiče k péči o vlastní potomstvo. Také děti přirozeně touží po přímém poutu k vlastním rodičům, jimž mohou důvěřovat. Rodiče a jejich děti ustavují jedinečnou přirozenou komunitu, která je nezbytná pro duchovní, mravní a intelektuální vývoj člověka.

 

Prohlašujeme, že rodina je prvotní společenská jednotka, jež má primát nad všemi ostatními, historicky vzniklými společenstvími, nad ekonomickými subjekty, nad státy i nad mezinárodními institucemi, jakou je Organizace spojených národů, a že politické teorie a systémy, jež nadřazují státy, jejich činitele, instituce a další subjekty rodině, je třeba odmítat a čelit jim. I Všeobecná deklarace lidských práv z r.1948 (a její dodatky) uznává neporušitelné právo rodin, rodičů a dětí na ochranu před státními zásahy.

 

Odmítáme všechny politické teorie a systémy, které vyzdvihují "stát", "třídu", "kolektivní vůli" nebo abstraktní "lid" nad rodinu.

 

Odmítáme filosofie, které vyzdvihují abstraktního jednotlivce a tak podporují společenskou atomizaci. Radikální individualismus, původně chápaný jako rozšíření svobody, totiž ústí do státního poručnictví a tedy do ztráty svobody.

 

Prohlašujeme, že řada metod reproduktivní biotechnologie, jako je např. genová manipulace, oplodnění in vitro a klonování podrývají manželství, rodinu, morálku a náboženství.

 

Prohlašujeme, že státní instituce, které podrývají rodinu, podrývají živnou půdu společnosti a tak podrývají samotný zdroj společenské autority.

Nepřátelskými akcemi ze strany státu jsou:

‑ oslabování právního statutu manželství;

‑ prosazování potratu jako státní politiky řešící společensko‑hospodářské a politické cíle;

‑ formy sociální politiky, které stavějí proti sobě ženy a muže, rodiče a děti;

‑ podpora takových školských systémů, které podřizují vzdělání cílům státu a nedbají rodičovských práv a rodičovské odpovědnosti;

‑ rozdělování státní podpory tak, že kompletní rodiny jsou v nevýhodě a otcové jsou vyvazováni z odpovědnosti;

‑ daňová politika, která nutí oba rodiče pracovat mimo dům;

‑ právní koncepce školní docházky, které zakazují domácí a náboženské vzdělávání;

‑ podpora nemorálního chování distribucí kontraceptiv a abortiv ‑ financování a prosazování programů sexuální indoktrinace, které zvyšují promiskuitu, výskyt pohlavně přenosných chorob, předčasných a mimomanželských rodičovství;

‑ formy sociální politiky, které povzbuzují volná soužití, homosexuální svazky a mimomanželské rodičovství jako alternativy manželství.

 

Zdůrazňujeme, že společenství, jež jsou v souladu s lidskou přirozeností, mají určité společné rysy zvykové i právní, k nimž patří:

‑ uznání náboženství jako všeobecného, nutného základu rodinného života;

‑ manželství jako celoživotní smlouva jednoho muže a jedné ženy a jako jediný legitimní prostor sexuální intimity;

‑ uznání skutečnosti, že mateřství je nejvyšším povoláním ženy;

‑ podpora širší rodiny jako záruky kontinuity lidstva;

‑ radost ze zrození dítěte ‑ uznání velké rodiny jakožto daru pro společnost;

‑ úcta k lidskému životu od početí do přirozené smrti;

‑ respekt k odlišnosti rysů mužských a ženských, k pohlavnosti jakožto biologické danosti, ne jako k pouhé společenské konstrukci;

‑ co nejširší možnosti rodinného vlastnictví půdy, domu a kapitálu;

‑ podpora rodinného podnikání bez státních zásahů;

‑ uznání výlučné odpovědnosti rodičů za rozhodnutí o velikosti rodiny při použití neabortivních prostředků, např. metod přirozeného plánování rodičovství;

‑ uznání biologické potřeby malých dětí po výlučné mateřské péči za účasti otce, který sdílí rodičovskou odpovědnost;

‑ hospodářské klima a daňová politika, podporující rodinnou mzdu, jež umožňuje rodičům postarat se o vlastní děti;

‑ uznání společenské hodnoty manželství a spolužití závislých dětí a starých rodičů v rodině;

‑ opatření proti komercializaci sexuality.

 

Opíráme se o naději, jež pramení z přesvědčení, že destrukce lidských vztahů v rodině nikdy nemůže být úplná, že láska a vzájemná pomoc mezi členy rodiny patří k nejsilněji zakořeněným lidským motivacím a rodí se znovu v každé generaci. I když je mnoho lidí v naší době zmateno nebo znejistěno, radujeme se z toho, že většina lidí stále touží po obnově rodiny jako ústředního místa společnosti a po obnově přirozených společenství založených na lásce.

 

 

 

Z těchto důvodů:

 

Vyzýváme všechny vlády i OSN, aby rozvíjely politiku, která by podporovala přirozenou, tradiční rodinu. My sami, naše rodiny a naše organizace, usilujeme o utvoření takových společenství, jež chrání a podporují rodinný život. Usilujeme o vytvoření takových struktur kooperace a komunikace, které budou bránit rodinu i v příštím tisíciletí.

 

 

 

V Praze dne 22. března 1997

Úvodní stránka.