SVĚTOVÝ KONGRES RODIN                       2

 

Praha 19. - 22. 3. 1997

 

 

 

Jean-Didier Lecaillon: Příčiny a důsledky demografické imploze na konci 20. století

Helga Hermannová: Státní programy podpory rodiny ve dvacátém století: co jsme se z nich naučili?

Alan Tapper: Programy státní asistence rodinám ve 20. století:

co jsme se naučili?

Allan C. Carlson: Ekonomika a mravy

 

 

Vážení čtenáři,

 

            ze srdce děkujeme Vám všem, kdo jste svými finančními příspěvky napomohli k tomu, že po prvním sešitě přednášek Světového kongresu rodin v Praze můžeme nyní vydat sešit druhý.

 

            Jeho tématem jsou otázky demografické a ekonomické. Přinášíme především klíčovou přednášku francouzského ekonoma LeCaillona o vzájemném ovlivňování populační a hospodářské situace; další tři příspěvky se vztahují k tématu hospodářské autonomie rodiny a k dvojznačnému dopadu státní sociální politiky na situaci rodin. Je to trojí, zásadně odlišný pohled na tentýž problém: vztah státní sociální politiky a rodiny jako autonomního subjektu.

 

            Tak jako v prvním sešitu, i tentokrát si dovolujeme přiložit složenku, abyste mohli - podle svých možností - přispět na vydání třetího sešitu. I malé příspěvky mají svůj význam: umožní nám pokrýt jednak náklady na vytištění sešitu, jednak náklady na poštovné, které se pro podobné akce stávají, žel Bohu, stále větším břemenem.

 

            Za Vaši spolupráci předem děkuje a upřímně zdraví

 

 

 

                                                            Michaela Freiová

                                                            ředitelka programu "Rodinné hodnoty"

                                                            Občanský institut Praha

 

 

 

 

 

 

 

Vydal Občanský institut, Vyšehradská 49, Praha 2.

Tel.: 298791, fax: 298791, e-mail: obcinst@mbox.vol.cz

Šéfredaktor Jaromír Žegklitz


Příčiny a důsledky demografické imploze na konci 20. století

Jean-Didier Lecaillon

 

----------

Univ. prof. Jean-Didier Lecaillon (Francie) přednáší na ekonomické fakultě pařížské university. V současnosti působí rovněž na Ministerstvu vzdělávání a výzkumu.

----------

 

 

Úvod

 

            Má první publikace, která vyšla před více než dvaceti lety, se jmenovala L'économie de la sous-population ("Ekonomika nízké populace", Lecaillon 1977). Tento název jsem zvolil v době, kdy módním tématem, živeným ponejvíce pracemi "Římského klubu", bylo zastavení růstu (Sauvy 1973): ukazoval jsem, že nebudeme-li se mít na pozoru, podceníme-li setrvačnost demografického vývoje, riskujeme nevyhnutelnou implozi.

            O dvacet let později se tato vyhlídka upřesňuje a je mnohem jasnější; přesto se ponejvíce přechází mlčením.

            Nebylo proto zas tak velkým uměním předvídat ekonomiku nízké populace, nebo přesněji, analyzovat soubor hypotéz, jež mohou vést k takovému výsledku. Jednalo se ostatně jen o jeden možný scénář mezi jinými, i když se jevil jako značně pravděpodobný. Stačilo se odvolat na model demografického přechodu, který je už dnes široce přijímán, abychom pochopili, že silný nárůst populace je pouze krátkodobý. Pro tuto skutečnost už máme k dispozici výkladovou teorii, takže se lze věnovat tomu, co nastane, až přechod proběhne.

            Pro průmyslové země je dnes naše hypotéza dalekosáhle potvrzena. Nedokázali jsme ovšem využít lhůtu, která se nám nabízela, abychom na situaci reagovali. Neměli bychom  opakovat tutéž chybu v případě rozvojových zemí.

            Příčiny demografické imploze, která je podstatnou charakteristikou po-přechodového období (Bourgeois-Pichat 1988), si zaslouží podrobnější rozbor (I), protože mnozí lidé se snaží tvářit, jako by se o nich nevědělo. S předvídáním důsledků bychom neměli čekat, až nás tyto důsledky zatlačí ke zdi (II), tím spíše, že jejich dopady nejsou nijak zanedbatelné. Na závěr tedy bude třeba naznačit směry možných léčebných zásahů.

 

 

 

I. Příčiny demografické imploze

 

            Model demografického přechodu (Chesnais 1986) není třeba na tomto místě znovu podrobně popisovat. Stačí se odvolat na jeho druhou fázi, tedy fázi vlastního přechodu: jde o přechod od situace rovnováhy vysokých čísel (vysoká natalita i mortalita) k rovnováze nízkých čísel (nízká natalita i mortalita). Jde tedy o to zvážit tuto poslední hypotézu ve vztahu k po-přechodovému období, tedy přesně k tomu období, pro něž nemáme dostatečný objem analýz (1). Vzniká nám tu vlastně druhá revoluce, jejíž důsledky jsou důležitější, než by se zdálo (2). Zdá se totiž, že stárnutí, které je charakteristické pro průmyslové společnosti, se stává spouštěčem nevyhnutelné imploze (3).

 

1. Po-přechodové období

 

            Hodnocení schopnosti jednotlivých generací k vlastní obnově vyžaduje komplexní úvahy, z nichž však někdy vznikají diskuse silně nasáklé ideologií. K vyjasnění této otázky je zapotřebí několika poznámek týkajících se podstatných indikátorů nezbytných k diagnóze a k teoretické explikaci.

 

Kterých ukazatelů je třeba se držet?

            Ukazatel narozených celkem, zkráceně ISF, je ukazatelem "dané chvíle". Vyjadřuje charakteristiku určitého roku, takže udává počet dětí, jež přivede na svět žena, jejíž celoživotní prokreativní chování, tedy chování v průběhu 35 let (od 15 do 49) by bylo identické s chováním pozorovaným v uvedeném roce u žen různého věku. Je tedy jasné, že takový výsledek neodráží skutečně přesnou realitu: je třeba, aby tato hypotéza byla a posteriori ověřena konečným počtem potomstva této ženy, který efektivně odpovídá vypočtenému ukazateli.

            Celkový počet potomstva znamená počet dětí, hodnocený na konci plodného období života. Je to reálný výsledek, nicméně je zatížen nevýhodou, protože ho až do konce daného období nemáme k dispozici. Tak v r. 1997 je nejmladší generací, pro kterou máme k dispozici definitivní ukazatel, ročník 1947. Ve skutečnosti se však extrapolací získávají výsledky už před 35. rokem, a tak máme velmi významný indikátor i pro mladší generace, v tomto případě pro ročníky narozené počátkem šedesátých let.

            Zbývá tedy zhodnotit plodnost žen přímo v okamžiku, kdy se nacházejí v nejplodnějších letech (např. mezi 20. a 35. rokem). To odůvodňuje odvolání na ukazatele daného momentu. Tato technika se ostatně obecně používá při studiu jiných demografických událostí, aniž by vzbuzovala podobnou kritiku jako použití ISF. Vychází se tedy z indikátoru dané chvíle a z naděje na dožití v různém věku, podobně jako se u pojišťovacích smluv nečeká až na smrt klienta.

            Je ještě třeba dodat, že čísla nelze přeceňovat. V reálném světě je třeba studovat tendence a ne momentální variace.

 

 

a) Diagnostické prvky

 

            Vhodnost využití indikátoru ISF pro zhodnocení schopnosti dané generace k vlastní obnově byla uznána, ale je důležité upřesnit podmínky jeho interpretace: jsme tu skutečně v nejistotě a jediné, co můžeme udělat, je snížit pomocí zpětné analýzy rizika chyby. Ať je totiž dosažený výsledek jakýkoli, je vždy dobré uvést hypotézy, na nichž spočívá.

            Způsob výpočtu indikátorů naznačuje, že variace mezi jednotlivými roky je třeba brát v úvahu s krajní opatrností a nedělat z nich definitivní závěry. Příčinou těchto variací mohou být prostě dopady kalendáře, které nemodifikují úhrnný počet potomků. Jestliže v průměru platí, že v západní Evropě mají ženy tendenci mít děti později1), pak to může na jedné straně vysvětlit snížení ukazatele, ovšem za předpokladu, že bude kompenzováno budoucím zvýšením.2)

            Tato výhrada nám však neznemožňuje činit kompletnější předpovědi za předpokladu, že je založíme na hlubší analýze pozorovaných jevů a jejich kontextu. Není-li správné pozastavovat se nad konjunkturálními variacemi, pak studium trendu křivky představující vývoj ISF v průběhu času nám dá mnohem cennější indikace. Tím spíše, je-li konjunkturální ukazatel nízký, mezi 20 a 30 lety, je obtížné spokojit se s výkladem pomocí kalendářového efektu a předpokládat, že rovnováha se nastolí později...3)

            Máme-li jít v analýze ještě dále, je třeba zvážit všechny možné důsledky volby, kterou činí mladší generace. Především může rozhodnutí dobrovolně oddálit okamžik narození dětí vést k situaci, kdy už je těžké je mít. Na druhém místě je třeba zahrnout do analýzy vývoj sňatečnosti a ženského zaměstnání, což nás vede k poměrně pesimistické diagnóze. Při dnešním stavu našich znalostí víme, že

- na jedné straně mají sezdané páry v průměru více dětí než páry kohabitující,

- na druhé straně sledovaný model plodnosti ukazuje, že páry, kde jsou oba rodiče zaměstnáni, mají méně než dvě děti, zatímco při jednom zaměstnaném rodiči je to 2,5 dítěte.

            Za těchto podmínek je jednoduché dovodit, že - nezmění-li se hluboce způsob chování - lze očekávat trvale nízkou natalitu v populaci, kde současně narůstá podíl kohabitujících a podíl ženského zaměstnání. Tato kombinace je charakteristická pro po-přechodové období. Podle těchto diagnostických prvků a bez dalšího vyčkávání je třeba vyhodnotit všechny informace vyplývající z demografické analýzy.

 

 

b) Teoretický rozbor

 

            Pokud jde o podmínky nahrazení jedné generace druhou, existuje silná tendence zanedbávat jejich techničtější aspekty. Přesněji řečeno, není vhodné podceňovat důsledky už uvedeného zvýšení průměrného věku matek. Přetrvávající náhled, že stačí poměřit na konci plodného období počet dětí, které se narodily,  je příliš povšechný. To se ukáže, když přejdeme od pojmu prostého nahrazení k úvaze o odkladu jeho realizace.

            Striktně vzato, zajistí žena svou vlastní reprodukci tím, že má dceru, přičemž se předpokládá, že ta se časem také stane matkou. Do toho je třeba započítat úmrtnost v období mezi narozením a věkem mateřství. Je-li toto číslo stabilní, zbývá otázka časového odstupu, v němž je generace matek nahrazena generací dcer. Předpokládejme, že průměrný věk matek se zvýší. Tato modifikace má samozřejmě dopad na věkovou pyramidu, která se zkresluje - přesněji řečeno, zužuje se směrem k základně. To si ozřejmíme, když budeme předpokládat, že průměrný věk mateřství se přesune z 27 na 30 let: 27 generací po 1000 osobách je 27 000 osob, jež nahradí 30 generací po 900 osobách: výsledkem je opět 27 000 osob, ale ty jsou uspořádány do užší pyramidy. Slabost konjunkturního ukazatele plodnosti v období počínajícím 20 lety nám ukáže, že deficit v porodech je značný a že se nevstřebá sám od sebe.

            Máme-li postoupit v této analýze dále, je třeba vzít v úvahu nejnovější teoretický vývoj. Je pravda, že v oblasti prokreativního chování není nic definitivního.4) Proto za současného stavu znalostí se zdá pravděpodobné, že faktory, které pravděpobně ovlivňují plodnost, ať už je odhadujeme individuálně (mikro-ekonomicky) anebo globálně (makro-ekonomicky), se v nadcházejících letech nezmění.

            Z těchto důvodů lze demografickou situaci v po-přechodových oblastech považovat za znepokojující, a to nejen z krátkodobého hlediska, ale i dlouhodobě: je zjevné, že jakmile plodnost klesne pod základní hodnotu a pak pod hodnotu úmrtnosti, není zajištěna rovnováha: plodnost se trvale drží na nízké hodnotě, která nepostačuje ke kompenzaci úmrtí. Bereme-li v úvahu tento vývoj, jsou rozvojové země ohroženy. Můžeme se ptát, zda se uvedený model dá aplikovat i na ně. Kategoricky to sice tvrdit nemůžeme, nicméně první informace, jež máme k dispozici, nejsou příliš povzbuzující. Především však není důvod, proč tuto perspektivu a priori vyloučit, tím spíše, že většina těchto zemí bu_ je ve stadiu demografického přechodu, nebo se k němu blíží - blíží se tedy ISF nižšímu než 2.

            Odmítnou tento scénář je tím méně odůvodněné, že nám ukazuje obecné klima, stav ducha, který je jen málo příznivý ekonomickému, sociálnímu a vposledku lidskému rozvoji. To, co se jinak označuje jako kultura smrti, se projevuje shodně v rovině ekonomické, ve formě přímého malthusiánství a vyhroceného individualismu, který se čím dál více rozlévá do společnosti.

            Zvláště rozšíření kontraceptiv k omezení porodů má na tyto odhady velký dopad. Nelze dostatečně hluboce odhadnout demografickou realitu, aktuální i budoucí, zvláště pak realitu plodnosti, aniž bychom do analýzy uvažovaného jevu zahrnuli to, co se označuje silným slovem "revoluce".

 

 

2. Účinek revoluce v kontraceptivech

 

            Nejde jen o principy regulace porodů, ale o modality, které zde působí. Přesněji řečeno, použití antikoncepce, tj. využití chemických nebo mechanických procesů, je dnes v převaze, zvláště v průmyslových zemích od šedesátých let: je mj. způsobeno také tlakem mezinárodních organizací neo-malthusiánského typu.5) Četné zprávy hovoří o využití stále účinnějších prostředků: máme-li však být přesní, je třeba upřesnit i toto adjektivum.

            Někteří hodnotí účinnost určitého nástroje v okamžitém dopadu, zatímco jiní tvrdí, že by měla být odhadována zpětně.6) Ani u plodnosti není tento rozdíl bez významu. Náhrada přirozených prostředků kontraceptivy má totiž ten dopad, že ze situace, kdy páry mají tolik dětí, kolik si přály, byť ne vždy v tu dobu, kdy si přály, přecházíme do situace, kdy páry mají děti přesně tehdy, kdy si přejí, ale mají jich méně, než původně chtěly.7) Ani jedna z těchto dvou alternativ není samozřejmě ideální, ale je těžké říci, zda pojmu účinnosti více odpovídá možnost uspokojit svou touhu nebo možnost splnit své přání.

            Je tomu totiž vždycky tak, že při spolehlivých prostředcích je nezbytný akt pozitivní vůle k tomu, aby pár měl dítě, zatímco přirozená regulace předpokládá pevnou vůli dítě nemít: tak lze vysvětlit, proč v nejistých obdobích, zvláště v době ekonomické krize a nejisté budoucnosti, se rodí dětí méně. V každém případě může tato teze alespoň částečně vysvětlit situaci, kterou pozorujeme ve většině evropských zemí, kdy je značný rozdíl mezi konečnou plodností a přáním, které pár původně vyjadřoval.

            To všechno přispívá ke stárnutí populace: tato nová charakteristika navozuje souvislosti, pro něž si imploze zaslouží zvláštní zmínky.

 

 

3. Socio-demografická teorie imploze

 

            Navzdory tomu, že možná vyvoláme ještě větší zmatek, zdůrazníme, že fakt stárnutí není bezprostředně svázán s prodlužováním délky života: spíše plyne ze strukturální charakteristiky, jíž je relativní podíl starých osob v celkové populaci, a proto je faktorem stárnutí redukce počtu narozených. Právě s odvoláním na tuto skutečnost je možné lépe pochopit důsledky, jež z toho plynou pro organizaci společnosti.

            Upřesněme dále, že lidské chování je spíše určováno úvahou o poměrném důchodu než úvahami o mechanismu imploze (Bourcier de Carbon 1987). Podstatný prvek argumentace spočívá v mechanismech přerozdělování v moderních společnostech: s tím, jak se rozvíjejí stále socialističtější režimy, dochází ke stále rozsáhlejšímu přerozdělování bohatství vytvářeného jeho dospělými tvůrci směrem ke starým osobám pod hlavičkou kolektivního závazku, zatímco vnitřní solidarita rodiny se zmenšuje. Tak ovšem narůstá negativní elasticita plodnosti, a to vzhledem k relativní životní úrovni neaktivních lidí. Z toho pak plyne, že podíl vytvořeného bohatství, na který si činí nárok staří lidé, omezuje podíl, který by měl připadnout přicházejícím dětem, a tak se přerozdělování stává čím dál konfliktnějším: přejí-li si rodiče zachovat pro své děti šance společenského vzestupu, musejí nakonec přizpůsobit svou plodnost. Životní úroveň neaktivních lidí se tak nakonec stává určující proměnnou  vývoje. A tak se postupně snižuje plodnost, kvůli tomu narůstá stárnutí společnosti, a to zase přispívá k dalšímu omezování plodnosti...

            Na závěr této analýzy příčin demografické imploze si připomeňme, že v dnešní situaci - jak už jsme řekli - mají páry menší počet dětí, než jaký původně chtěly. To jistě není uspokojivé, ale přinejmenším to vyznačuje určité pole možné akce. Teoretická analýza tu přitom do určité míry doplňuje politická rozhodování.

            K politickým rozhodnutím však musíme být nějak motivováni. Studium důsledků situace, která nám dnes hrozí, a to jak v rovině ekonomické, tak sociální, by k těmto motivům mohlo přispět.

 

 

 

II. Ekonomické a sociální důsledky

 

            Mohli bychom se tu spokojit s úvahou o negativních aspektech, ale měli bychom se zmínit i o možnostech pozitivní perspektivy. Je-li nedostatečná obnova generací nepochybně handicapem (1), lze ji nicméně překonat. V tomto smyslu je možné se ptát, zda skutečný ekonomický rozvoj, tedy takový rozvoj, který je trvalý a slouží lidským bytostem, nemůže vést k většímu důrazu na rodinu v ekonomické rovině (2).

 

 

1. Důsledky demografické zimy

 

            Ze striktně finančního hlediska je demografický růst drahý, pokud neexistují důvody k demografickým investicím. Kvalitativní důsledky se totiž objevují velmi rychle a právě díky nim můžeme vysvětlit historickou skutečnost, že žádná ekonomika se nikdy nerozvíjela v podmínkách demografické stagnace nebo poklesu.

 

 

a) Ekonomická skleróza

 

            Stárnutí aktivní populace redukuje flexibilitu a mobilitu práce. Inovace, natož úplně nové technologie, se rozvíjejí mnohem obtížněji. Navíc k zajištění vývoje nestačí mít jen nutné znalosti: je třeba mít také důvody k vytváření modifikací a vědět, že koneckonců každá změna situace znamená nárůst nákladů. Za takových podmínek je nutnost živit novou generaci faktorem, který může dát prvotní impuls.

            Každý vývoj totiž prochází strukturálními modifikacemi. Žádný celek nelze transformovat jinak, než že něco ubereme nebo přidáme: rozdíl je ovšem v tom, že druhý způsob je mnohem méně namáhavý než první.

            Pokud jde o investice potřebné k zajištění růstu, jsou tím méně naléhavé, čím omezenější je časový horizont jejich činitelů: chybí-li nám projekt budoucnosti, nutně se utíkáme ke krátkodobým akcím.

            Podobně v rovině společenské organizace postupně mizí komplementarita generací, ba riskujeme skutečný společenský výbuch.

 

 

b) Konflikt generací

 

            Existují-li ve společnosti nátlakové skupiny obhajující různé generace, narůstá během procesu stárnutí vliv starších osob na společenské rozhodování. Z týchž důvodů určuje stárnutí voličstva priority vlád. Na druhé straně je společenský postup stále obtížnější, protože rozhodování se činí ve prospěch starších osob, na úkor budoucnosti.

            Krize penzijních systémů ve všech evropských zemích je nepochybně ilustrací negativních důsledků demografické imploze. Na tomto místě naší úvahy je třeba upřesnit, že jakýkoli systém (jak systém průběžného financování, tak systém kapitalizační) závisí v daném okamžiku na práci, na dynamismu aktivních lidí. To oni nakonec zajišťují zdroje prvního systému (průběžného financování) a tím spíše návratnost úspor a udržení hodnoty kapitálu v případě systému kapitalizačního.

            Mechanismy demografické imploze, které zde popisujeme, přinášejí v určité formě právě toto roztříštění společenské soudržnosti. Na jedné straně osoby třetího věku vymáhají a získávají stále podstatnější část vytvořeného bohatství, na druhé straně rodiče, kteří si přejí zachovat svým dětem šance společenského vzestupu, se rozhodují snížit svou plodnost na minimum, a to ještě více posiluje jev stárnutí.

            Nejzávažnější důsledek pro budoucnost plyne z vyhroceného individualismu, z něhož tato situace vlastně vzniká. Soustředění na sebe, výhradní důraz na jednotlivce, je negací samotného společenského života. Absence lidských vztahů, mizení skutečných lidských společenství nám jen odhaluje rozbití společnosti.

            Při demografickém poklesu jsme také svědky hromadění četných překážek. Tato překážky jsou a priori překonatelné. Je k tomu třeba zastavit podceňování, ba rozpad toho společenství, které stále většina lidí považuje za základní buňku společnosti: chceme mluvit o rodině, jejíž mír a prosperita je vlastním cílem ekonomiky. Současně je však rodina jejím základem.

 

 

2. Základ ekonomického vývoje

 

            Je vcelku banální upozornit na to, že rodina je prvotní ekonomickou realitou, protože její přínos je obecně přijímán. Naopak za chaos, který doprovází implozi, platíme značnou cenu.

 

 

a) Rodina - první ekonomická realita

 

            Musíme mít na zřeteli dvojí skutečnost: člověk je osoba, která žije ve společenství. Je osoba, protože je jedinečný, a zakládá funkci ekonomiky svou schopností volby a osobní iniciativy, a především svou svobodou. Žije ve společnosti, tj. v celku reálných společenství, do nichž se jednotlivci organizují a v nichž se rozvíjejí. Výměna jako ústřední úkon hospodářského života znamená právě objevení druhého člověka.

            Rodina je nepochybně nejmenším společenstvím, ale je také pro společnost společenstvím nejzákladnějším: je to první dobrovolné společenství, jež odpovídá lidské přirozenosti, takže každý, kdo se zajímá o lidské chování (a tedy i o chování ekonomické), musí vycházet z této reality.

            Je důležité vědět, že lidská činnost, zvláště pak činnost ekonomická, jejímž prostřednictvím člověk ovládá zemi, je založena na řádu, který Stvořitel dal prvním lidem. Ale je třeba mít na paměti, že Bůh nejprve uznal: "Není dobře člověku samotnému", a pak teprve řekl: "Bu_te plodní, množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji." Tento chronologický pořádek je velmi důležitý.

            V této souvislosti nejlépe porozumíme, proč pomíjení skutečnosti rodiny způsobuje těžké zmatky. Existence rodiny je totiž podstatná pro hospodářský rozvoj, v neposlední řadě také pro rozsah bohatství, které se vytvoří.

 

 

b) Přínos rodiny pro hospodářský život

 

            Všichni ekonomové vědí (nebo by měli vědět), že základním zdrojem bohatství je člověk sám, tedy to, čemu se také říká "lidský kapitál". A rodina hraje ústřední roli v jeho formaci, protože vychovává, předává kulturu a uchovává historickou paměť. Také smysl pro pracovní úsilí, pro dobrovolnou solidaritu, respekt k druhým, kázeň neboli odpovědnou autonomii získává člověk v rodině. Kdo by chtěl popřít důležitost těchto vlastností pro hospodářskou dynamiku, který šéf podniku nemá zájem, aby jeho personál měl právě tyto kvality? Rodina nám dává smysl pro skutečnost, pro konkrétno: prvotně v jejím lůně se předávají orientační body morálky, které jsou nezbytné pro život ve společnosti.

            Díky této výchovné dimenzi zajišťuje přítomnost rodin existenci klimatu, které je pro fungování ekonomiky zvláště příznivé. Tento vliv prostředí se velmi často zanedbává, dokonce i v hloubkových studiích. Je důležité uvědomit si, že rodina není uzavřené společenství: duch inovace a rizika, tak hledaný v podnikání, ovládá rodiče už tehdy, když se vůbec rozhodnou mít děti. A naopak - model rodiny, který dnes převládá ve většině evropských zemí, se vyznačuje narůstající nedůvěrou k dlouhodobým cílům.

            A nakonec je třeba říci, že jsou to právě nejpočetnější rodiny, které zajišťují ekonomický růst. Jak ukázal A. Sauvy a jak jsme se tu už snažili vysvětlit, není ekonomický růst myslitelný bez demografické dynamiky. Jak společnost stárne, měla by být prioritou její obnova. Děti prodlužují časový horizont a podněcují k úsporám.

            Někteří namítají, že rodinná politika stojí peníze: ale je třeba jim odporovat s ohledem na úhrn bohatství, které se vytváří díky rodičovské aktivitě. Nelze už nadále ignorovat, kolik nás absence rodiny stojí.

 

 

c) Ekonomická hodnota rodičovské aktivity

 

            Stále více se dnes rozšiřuje příkop, na jehož jedné straně je úsilí otců a matek o jejich potomstvo a na druhé straně společenské uznání rodičovské péče a výchovy. V ekonomické rovině si lze ověřit, že společnost získává ze své reprodukce enormní prospěch, aniž by z toho vyvozovala důsledky.

            Takový přístup už hraničí se slepou uličkou, protože v dlouhodobém měřítku nelze na rodinách chtít, aby stále jen investovaly, pokud tyto investice zůstávají nenávratné.

            Máme-li pochopit dosah této poznámky, stačí upozornit, že dítě je budoucí výrobce ekonomických statků a služeb. Už to by mělo stačit k tomu, aby bylo ohodnocováno, aby se na ně pohlíželo jako na investici a ne jako konzumní statek. Rozdíl mezi těmito dvěma pohledy je pro ekonomiku základní. Cíl je zcela jasný, ale je obtížné zhodnotit jeho budoucí přínos. Pro odhad takto vytvořeného bohatství lze užít různé metody (Bichot 1993). První metoda vychozí z úvahy o nákladech, tedy z odhadu vynaloženého času a peněz, díky nimž rodiče vychovají své děti. Když při hodnocení vycházíme z této hypotézy, dostaneme řádově roční částku 1000 miliard franků. Druhou metodou je určení diskontu, tedy např. povinných příspěvků a daní, které děti jednou odvedou, pokud jsou řádně vychovány: valorizace tohoto typu zahrnuje řadu předpokladů (trvání života, daňová legislativa atd.): vychází nám něco okolo 500 miliard franků ročně.

            Ať už dnes použijeme jakoukoli metodu, je třeba konstatovat, že společnost jako celek se díky rodičovské aktivitě obohacuje. Tím překvapivější je, že se tento fakt konkrétně neuznává. Je to jednak nespravedlnost, jednak to znamená riziko velmi vážných důsledků.

 

 

 

Závěr

 

            Tato analýza nám dovoluje ukázat, že jádrem demografické imploze je opomíjení rodiny, přesněji řečeno rozvoj individualistické koncepce. Tak se přirozeně otevírá otázka rodinné politiky, k níž na závěr uvedeme několik poznámek.

            Je nápadná dvojí tvář diskuse na toto téma: o rodině se mluvívá příznivě, ale vždy velmi obecně. Jakmile však jde o konkrétní opatření, okamžitě se zapomene na ekonomickou argumentaci, a to tak rychle, že lze pochybovat o serióznosti úmyslů. Pod záminkou, že nelze vnucovat nějaký povinný model, se odmítá jakákoli aktivita bez ohledu na poučení, které plyne z analýz. Tento postoj je natolik obecný, že paralyzuje jakoukoli akci, což, zdá se mi, dokazuje, že příčina zla není jen ekonomická, ale spíše ideologická a kulturní.

            V této perspektivě je velmi poučné, jak málo autorů klade otázku obráceně: má existence rodin, zejména přítomnost početných rodin, vliv na hospodářskou činnost? Zde je zjevný rozpor mezi pesimisty a optimisty. Pesimisté dávají přednost úvahám o potravinových zdrojích pro populaci, zatímco optimisté vycházejí ve svých analýzách z tvořivé schopnosti lidských bytostí.

            Reflexe, kterou jsme zde předložili, nám dovoluje odpovědět: nejen demografická rovnováha vyžaduje ocenění pomoci, kterou menšina početných rodin společnosti poskytuje. Nejde jen o vyrovnání počtu těch, kdo jsou z vlastní volby svobodní, a párů, které se rozhodly nemít děti. Rodinu musíme postavit na první místo především z důvodů ekonomických. Je třeba si uvědomit, že početná rodina se vymyká z projektů sociálních inženýrů: ať je ve společnosti suverénem jedno dítě nebo bezdětný pár, vždy je to nadvláda jednotlivce. Proto by rodiny s více než třemi dětmi měly - pokud se rychle nezmění způsob života - znamenat nejvýznamnější alternativu. Demografickou rovnováhu totiž vždycky zajišťovala menšina početných rodin.

            Ekonomická dimenze problému se může zdát trochu zužující. Je jasné, že etické, duchovní i filosofické apsekty jsou velmi důležité a nelze je zanedbávat. Mně šlo jen o to vnést do debaty určité komplementární prvky. Myslím, že je užitečné uznat ekonomické hledisko, které vyjasňuje, upřesňuje a doplňuje hlediska jiná.

            Začnou-li nám mizet početné rodiny, riskujeme, že ve společnosti převládne nechuť k ekonomickému dynamismu a že bude narůstat sociální napětí: příkladem nám mohou být problémy periferií. Ale vzato hlouběji: neznamená mizení početných rodin absenci vize budoucnosti?

 

 

 

Poznámky:

 

1) Během pětadvaceti let se průměrný věk matek při porodu v severní a západní Evropě zvýšil asi o 3,5 roku. Tento jev je momentálně méně výrazný v jižní Evropě (2,5 roku) a ve východní Evropě je málo významný.

 

2) Je ovšem třeba upřesnit, že pro věkovou pyramidu, tedy pro charakteristiku populace, není nevýznamné, zda páry mají děti ve dvaceti nebo ve čtyřiceti letech. Jinými slovy, jak také uvidíme dále, z diagnostických dat vyplývá, že posun průměrného věku mateřství velmi přispívá k fenoménu imploze.

 

3) S výjimkou Turecka není mezi zeměmi reprezentovanými v Radě Evropy žádná, kde by v r. 1995 ISF převyšovalo 2,1.

 

4) Syntéza různých ekonomických explikativních teorií viz Lecaillon 1992, str. 261-269.

 

5) Zatímco mechanismus demografického přechodu bylo možné intepretovat jako proces ekonomicko-sociální autoregulace, uplatnění prostředků pokládaných za efektivnější - když se nejedná o donucovací opatření - možná tento proces narušilo a způsobilo, že je jistým způsobem nadměrný.

 

6) Je zajímavé si všimnout, že často titíž lidé, kteří zpochybňují ukazatel daného momentu (ISF) pro zhodnocení plodnosti, prosazují prostředky, které mají okamžité výsledky. Z tohoto úhlu lze nejlépe vidět, proč jsou některé analýzy málo seriózní a málo koherentní.

 

7) Tuto tezi jsme předkládali od r. 1990 (viz 1. vydání Lecaillon (1992)), aniž byly ze strany vědecké komunity vznášeny námitky proti jejím předpokladům nebo proti navržené analýze.

 

 

 

 

Literatura:

 

Bichot, J. (1993): La valeur économique de l'activité parentale. Population & Avenir č. 615, listopad-prosinec, s. 2-9.

 

Bourcier de Carbon Ph. (1987): Niveaux de vie et fluctuations démographiques - Contribution a l'analyse de la baisse séculaire de la fécondité et des interactions entre populations: vers une théorie socio-démographique de l'implosion démographique de l'apres-transition. Document INED.

 

Bourgeois-Pichat J. (1988): Du XXeme au XXIeme siecle: l'Europe et sa population apres l'an 2000. Population č. 1, leden-únor, s. 9-44.

 

Chesnais, J.C. (1986): La transition démographique - Etapes, formes, implications économiques. Travaux et Documents (INED), č. 113, PUF.

 

Lecaillon, J.D. (1977): L'économie de la sous-population. Travaux et Recherches de l'Université de Droit, d'Economie et de Sciences Sociales de Paris, PUF.

 

Lecaillon, J.D. (1990): Les déterminants de la fécondité post-transitionnelle: enseignement de la théorie économique. Revue Francaise d'Economie, sv. V,3, s. 73-105.

 

Lecaillon, J.D. (1992): Démographie économique - Analyse des ressources humaines. LITEC.

 

Lecaillon, J.D. (1995): La famille source de prospérité. Régnier.

 

Sauvy, A. (1973): Croissance zéro? Calmann-Levy.

 


Státní programy podpory rodiny ve dvacátém století: co jsme se z nich naučili?

Helga Hermannová

 

‑‑‑‑‑‑‑‑‑

Dr. Helga Herrmannová (SRN) je národohospodářkou a vede výzkumnou skupinu "Ženy v průmyslové společnosti" v Národohospodářském ústavu v Kolíně nad Rýnem.

‑‑‑‑‑‑‑‑‑

 

            Rodina je ve Spolkové republice Německo podle Ústavy chápána jako samostatné společenství výchovy a odpovědnosti. Je pod zvláštní ochranou státu. Tak v 1. odstavci 6. článku Ústavy SRN čteme: "Manželství a rodina stojí pod zvláštní ochranou státu." Autoři naší ústavy se tím zřetelně distancovali od rodinné politiky nacionálního socialismu, která podřizovala rodiny vládnoucí ideologii a politickým cílům státu; byla to politika zaměřená především na podporu vysoké porodnosti. Nynější Ústava chrání manželství a rodiny před zasahováním státu a zaručuje určitou sféru soukromého utváření života.

            V rámci plurality naší společnosti existují různé životní styly a formy také pro rodiny a pro jejich členy. O nich rozhodují rodiny samy a nepřejí si být v těchto otázkách ovlivňovány zvnějšku. To se týká i svobody rozhodování o tom, zda se bude vdaná žena věnovat výhradně domácnosti nebo chce být i profesionálně činná. Působení zákonodárce ve prospěch toho nebo onoho rozhodnutí by bylo v rozporu s ústavou. Státní politika má naopak napomáhat k tomu, aby si rodiny udržely svobodu volby svého utváření, nebo jim ji má umožnit tam, kde ji dosud nemají.

       Asi od sedmdestátých let se v Německu mění rámcové podmínky rodinné politiky státu: objevují se změněné životní vzory a životní skutečnosti žen a také mužů. Tyto nové okolnosti nemůže státní rodinná politika ignorovat.

            V sedmdesátých letech se v západoněmecké společnosti začaly prosazovat přímo revoluční změny. Přinesly zpochybnění dlouho obvyklého rozdělení rolí v manželství a rodině, takže tradiční chápání hodnot manželství a rodiny ztrácelo svůj normativní význam.

            K těmto sociálním změnám vedly a pak je urychlily především dvě vývojové tendence:

1. emancipace žen v oblasti vzdělání a

2. změna postoje k profesi a k výdělečné činnosti, přičemž profese se již nechápe jako dominantní těžiště života.

Obě tyto vývojové tendence nyní stručně objasním.

            Ještě i v tomto století sledovalo vzdělávání dívek dlouho jiné cíle než vzdělávání chlapců. Dívky byly připravovány výhradně na role, jež budou později mít jako ženy a matky; u chlapců šlo naproti tomu o profesní přípravu. Nerovnost mezi muži a ženami v možnostech vzdělání byla společensky žádána a všeobecně akceptována.

            Mezitím se šance dívek a hochů ve vzdělání a profesní přípravě vyrovnaly: pro dívky a mladé ženy už fakticky neexistují žádná omezení v přístupu ke vzdělání a kvalifikaci. Výsledkem tohoto sociálně historického vyrovnávacího procesu je, že se ženy již nechtějí celoživotně definovat pouze rolí ženy v domácnosti. Zvýšená orientace na profesi je všobecně patrná. Profesí se při tom nikterak nemíní jen krátkodobé překlenovací zaměstnání pro období před sňatkem, nýbrž dlouhodobé zaměstnání jako základna pro vlastní příjem, materiální nezávislost a zabezpečení pro stáří. Rostoucí význam také získává moment seberealizace. Až do sedmdesátých let, konkrétně až do 1. reformy zákona o manželském právu v r. 1976, byl základním životním vzorem ženy v naší společnosti - z hlediska politického i právního - obraz hospodyně a matky. Výdělečná činnost žen mimo domácnost sice od druhé světové války stále vzrůstala, ale nebyla posuzována jako slučitelná s místem ženy v rodině. Německé rodinné právo se až do té doby orientovalo podle ustanovení o manželství v občanském zákoníku z r. 1900. Ten stanovil, že muž může sám rozhodovat v záležitostech manželství, disponovat majetkem své ženy a vypovědět její zaměstnanecký poměr, vidí‑li v něm zkracování zájmů manželství. Žena byla naproti tomu povinna vést domácnost a spolupracovat v podniku svého muže. S tímto ‑ paternalistickým ‑ obrazem domácnosti manželů se rozloučila teprve 1. reforma zákona o manželském právu z r. 1976 a teprve tím získala žena právo na zaměstnání mimo domácnost. Zákonodárce tak vyvodil důsledky ze společenských změn v tehdejší Spolkové republice.

            Ale vývoj pokračoval dále. Ženy nechtěly jen být činné v různých povoláních: touha po profesionální dráze nemá vylučovat touhu po rodině. Tato dvě přání se už nechápou jako rozhodnutí podle principu "bu_ ‑ anebo" s celoživotními důsledky. Dnes vidí ženy svou úlohu v profesi i v rodině zároveň a chtějí obě úlohy vzájemně spojit. Při tom nemá pokud možno žádná z těchto dvou oblastí života přijít zkrátka. Ženy by nechtěly být nuceny vzdávat se kvůli rodině svých profesionálních plánů, ale na druhé straně nemá rodina trpět profesionálními ambicemi matky. K tomu nestačí jen nové uspořádání uvnitř rodiny. Je třeba organizovat svět práce tak, aby byl v životě prostor pro profesi i pro rodinu. A to je u nás spíše výjimka než pravidlo.

            De facto narážejí u nás ‑ stejně jako v jiných průmyslových společnostech ‑ přání výdělečně činných osob po profesi a zároveň po rodině na takovou organizaci světa práce, která předpokládá oddělení profese od rodiny a v níž vládne mezi těmito dvěma oblastmi konkurence. Svět práce je převážně střižen na míru toho typu zaměstnaných osob, které jsou volné ode vší domácí a rodinné práce, které jsou pokud možno k dispozici i mimo normální plnou pracovní dobu. Osoby tohoto typu jsou mužského pohlaví. Napětí mezi profesí a rodinou je problémem žen. Ale statisticky významná a společensky relevantní část žen jsou ženy s rodinami. Jejich životní dráha je strukturována v podstatné míře rodinou; naproti tomu tradiční normální biografie muže se odvíjí od jeho profese. Hlavní podíl na zdárném vývoji rodiny je v naší společnosti dnes jako včera připisován ženě, i když je výdělečně činná. Na druhé straně se i ženy samy cítí za zdar rodiny odpovědné a je‑li konflikt mezi profesí a rodinou neřešitelný, stojí jejich profesionální zájem na druhém místě. Otcové se profesionální role nevzdávají; v mužské pracovní kariéře nebývá o přerušení z rodinných důvodů ani řeči. Přání spojit dohromady profesi a rodinu mají především ženy. Na tomto pozadí se od pozdních sedmdesátých let rozvíjí v německém hospodářském životě nová rodinně-politická problematika. Mezitím se v německém hospodářství objevuje celá řada nabídek, díky nimž lze problém slučitelnosti profese a rodiny zmírnit. V Německu sílí přesvědčení, že hospodářství musí na sebe v naší společnosti brát určitou etickou odpovědnost, a to se také děje. Utváření světa práce v podstatné míře spolurozhoduje o tom, jak bude vypadat společnost budoucnosti. Podnikatelská činnost a její dopady se nesmějí posuzovat jen podle ekonomických a sociálních hledisek, nýbrž je nutno brát v úvahu i hlediska společenskopolitická a sociálně etická.

            Podnikové programy na podporu rodiny se zaměřují na takovou organizaci práce, která mužům a ženám usnadní plnění jejich úkolů v rodině; patří k nim také pomoc při návratu do zaměstnání po přerušení výdělečné činnosti z rodinných důvodů. S průkopnickým krokem přišel jihoněmechý koncern leteckého průmyslu Messerschmidt‑Bölkow‑Blohm, který v r. 1979 uvedl v platnost "Podnikovou dohodu o opětném zaměstnání pracovnic, které rozvázaly pracovní poměr po uplynutí mateřské dovolené". Tato dohoda zaručovala příslušnému okruhu zaměstnankyň opětné přijetí do pracovního poměru až do 36 měsíců od ukončení mateřské dovolené.

            V osmdesátých letech rozvinuly podobné koncepty i další podniky. Byly realizovány formou podnikových dohod nebo firemních smluv o tarifech. V poslední době jsou včleňovány i do tarifních smluv. Roku 1985 pokročili dále i zákonodárci a přijali spolkový zákon o výchovném, který zavádí též výchovnou dovolenou. Jejím cílem je usnadnit přerušení výdělečné činnosti výhradně kvůli péči o děti: takový krok nyní nemusí znamenat definitivní ukončení pracovního poměru. Výchovné má při tom alespoň zčásti kompenzovat ušlý výdělek.

            Podniky přicházejí s novými sociálně politickými akcenty. Německá sociální historie zná celou řadu výhod, které byly vyvolány v život jako dobrovolné iniciativy jednotlivých podnikatelů a později se staly součástí zákonných norem. V závěru 20. století je příkladem právě zmíněná výchovná dovolená.

            Pokud se totiž nedaří měnit podmínky světa práce tak, aby byla pro matky a otce únosná profese i rodina zároveň, pak se budou ženy a muži bu_ silněji věnovat pracovní dráze i za tu cenu, že nebudou mít děti, nebo budou v zaměstnání a v rodině nespokojeni. Zdárná budoucnost rodin a dětí je tedy velmi těsně spjata s otázkou, zda bude v pracovním světě rodičů brán ohled i na zájmy rodin.

            Starost o rodinně-politické záležitosti je i v hospodářském zájmu podniků. A tím přecházím ke druhé vývojové tendenci, totiž ke změně vztahu k profesi jako výdělečné činnosti.

            Tento vztah dostal v naší společnosti novou kvalitativní dimenzi. Instrumentální povaha výdělečné práce jako pouhého prostředku k vydělávání peněz ztrácí na významu. Lidé chtějí do své profese dát i něco ze sebe, najít v ní seberealizaci a cítit se v ní dobře. Profese se chápe jako důležitý výraz osobního sebevědomí a společenské vážnosti ‑ ale jediným smyslem života není. Vedle profese a kariéry má mít své místo také plnohodnotný soukromý život.

            Existují ‑ a empirickými výzkumy jsou potvrzovány ‑ náznaky, že mladší muži už nejsou v téže míře jako jejich otcové ochotni vidět svou životní prioritu v profesi a kariéře a že podstatným orientačním bodem je pro ně jejich rodina.

            Když tedy má dnes na jedné straně vztah k rodině v životních plánech mladých žen a mužů vysokou prioritu a když se zároveň i hospodářství staví k zájmům rodiny příznivě, nemělo by se rodinám v Německu dařit výborně? Nuže, pohled do terénu poskytuje málo důvodů k nadšení. V současnosti se každé třetí manželství v Německu rozvádí, ve městech dokonce každé druhé. Alarmující však není pouze toto zjištění. Je totiž uzavíráno stále méně manželství. Mladí lidé zůstávají stále déle a stále ve větším počtu svobodní. To neznamená, že se zříkají společenství a partnerství; rozhodují se jen pro jiné životní formy než je manželství a rodina. Manželství neznamená nutně také rodinu. Na ústupu je především rodina jako životní forma. Takzvaná "nukleární rodina" sestávající z otce, matky a jejich vlastních dětí má nyní mnoho obměn: rodiny matka ‑ dítě, rodiny otec ‑ dítě, rodiny s nevlastním otcem nebo nevlastní matkou; bytová společenství; páry, které žijí odděleně, ale společně vychovávají své děti. Historicky vzato není pluralita forem rodiny žádné novum. Zpětný pohled do sociální historie ukazuje, že v jistých obdobích zůstávaly velké části obyvatelstva vlivem chudoby nebo zákazů manželství vyloučeny z uzavírání sňatků a zakládání rodin. Ve vzdálené minulosti také existovalo mnoho rodinných a životních forem. Typ "nukleární rodiny", jak si ji představujeme, se ustálil teprve v 19. století jako model rodiny "měšťanské". Nové však je, že současná pluralita rodinných forem nevznikla jako důsledek společenských omezení, nýbrž na základě soukromých rozhodnutí. Na rodičovství a manželství se nepohlíží jako na skutečnosti, které bezpodmínečně patří k sobě. A pro mnoho lidí ztratil tradovaný obraz rodiny úplně svou přitažlivost. Tento vývoj má společenské, nikoli morální příčiny. Morální lamentování není nic platné, cesta zpátky není reálná. "Zlatá" éra rodiny v padesátých a šedesátých letech, kdy více než 90% osob v jednotlivých ročnících vstupovalo do manželství a více než 90% všech dětí do šesti let vyrůstalo pohromadě s oběma svými biologickými rodiči, nenávratně minula. Nevrátila by se ani tehdy, kdyby se méně žen věnovalo výdělečné činnosti a kdyby bylo možné znovu nastolit klasické rozdělení rolí mezi muže a ženu. Nyní může jít jen o takovou proměnu rámcových společenských podmínek, aby rodina ‑ ať už v jakékoli formě ‑ měla i v závěru 20. století šanci.

            V tom směru musíme v Německu mnoho dohánět. Rodiny s dětmi to mají v Německu těžké; nemáme žádnou dětem a rodině přátelskou společenskou politiku. Zvláštní nedostatky máme v sociálním a daňovém právu; to obojí je sice orientováno na manželství, ne však na rodinu. Děti přijdou čím dál tím víc draho. Hospodářsky viděno jsou bezdětné domácnosti ve výhodě a dvě nebo tři děti mohou rodinu rychle dostat na hranici sociální potřebnosti. Rodiny potřebují finanční podporu k zajištění svého životního standardu. Zvášť významná je při tom výše disponibilní části příjmu, právě v porovnání s bezdětnými. Německé daňové právo však obecně zvýhodňuje bezdětné více než rodiny s dětmi, zejména než rodiny s mnoha dětmi, protože vysoké náklady na děti vyrovnává jen nedostatečně. Ani rodinný vyrovnávací příplatek mnoho nezachrání. Podle odhadu expertů pokrývá jen 25% rodinných nákladů, z toho však část financují vlastně samotné rodiny prostřednictvím daní, které odvádějí. Když se například žena vzdá kvůli dětem zaměstnání, odpadne její příjem, zato přibudou nové náklady. Za práci, kterou představuje výchova a péče o rodinu, se neplatí, ačkoli společnost jako celek má z této práce užitek. Také možnost rozdělit daně mezi manžele zvýhodňuje, obecně a dlouhodobě, bezdětné výdělečně činné manželské páry více než rodiny s dětmi. Vedle příjmů z vlastní práce dostávají rodiny také státní příspěvky na dopravu. Velká část těchto příspěvků je závislá na výši příjmu. Takto mají být přiměřeně své situaci podpořeny též potřebnější rodiny, například samoživitelky, rodiny s mnoha dětmi nebo rodiny nezaměstnaných. Přesto platí, že bezdětné domácnosti mohou ve srovnání s domácnostmi s dětmi disponovat většími - a někdy podstatně většími - finančními prostředky. Snížit tento rozdíl zůstává úkolem rodinné politiky.

            Ovšem rodinná politka může být v této věci účinná jen částečně. Důležitými předpoklady zlepšení příjmových poměrů rodin jsou překonání nezaměstnanosti a vytváření nových pracovních míst. A rodiny nepotřebují jen finanční pomoc, potřebují také podporu společnosti. Už jsem se zmínila o iniciativách podniků; zde určitě ještě není veškerý potenciál fantazie a kreativity vyčerpán. Důležité je především brát v úvahu rovnocennost výdělečné práce a práce v rodině. Rodinnou práci musíme ohodnotit do té míry, aby se stala atraktivní i pro muže ‑ ale to už patrně v tomto století nedokážeme.


Programy státní asistence rodinám ve 20. století:

co jsme se naučili?

Alan Tapper

 

--------

Profesor Alan Tapper (Austrálie) přednáší filosofii na Západoaustralské universitě. Působil i v zahraničí, v poslední době na universitě v Edinburghu.

--------

 

 

            Co jsme se naučili z programů státní asistence rodinám v tomto století? To je velká otázka vyžadující posouzení na základě zkušenosti z mnoha zemí, nasbíraných za několik desetiletí. Já se ve své odpovědi soustředím na "protinožce", zvláště na Nový Zéland, ale i na mou vlastní zemi - na Austrálii. O těchto programech vím více než o programech jiných zemí, a to, co víme u nás, je velmi závažné i pro ostatní západní státy zaopatřovacího typu. Nejsem si jist, nakolik je to závažné pro postkomunistické země střední a východní Evropy. Čtenářům z těchto zemí mohu pouze nabídnout teorii, kterou budou možná moci uplatnit při analýze sociálních důsledků komunistické éry. Je to teorie, o které se na Západě zatím příliš nemluvilo.

            Politika pomoci rodinám může mít dva různé typy cílů. Jednak může chtít ovlivnit chování: podnítit vzestup nebo pokles porodnosti, povzbudit ženy k tomu, aby zůstávaly doma, nebo je od toho naopak odrazovat, podporovat stabilitu rodiny nebo usnadňovat diversitu rodin - a to uvádím jen tři obecně známé parametry chování. Dnes v řadě zemí populace klesá, ženská zaměstnanost a rodinná diversita představují politickou módu, zatímco ještě v polovině tohoto století tomu bylo naopak. Ve svém krátkém příspěvku se nebudu pokoušet rozebírat tyto vzory chování příliš do hloubky.

            Druhým typem cílů rodinné politiky jsou cíle úzce ekonomické, a o těch právě budu mluvit. Je pravda, že ekonomický pohled je užší, protože přání pomoci rodinám je motivováno i eticky. Standardním finančním cílem je na výdajové straně pomoc rodinám s náklady na výchovu dětí, na daňové straně přiměřené zdanění rodin, které by bralo v úvahu jejich odpovědnost za závislé osoby a tedy jejich různou "platební schopnost",  odlišnou od platební schopnosti osamělých jednotlivců nebo bezdětných párů. Tady jde o tzv. "horizontální vyrovnání" na rozdíl od "vertikálního vyrovnání", kdy jde o redistribuci od ekonomicky zdatnějších k chudším.

            Zásadní rámec mé otázky je tento: jak se asistenčním programům 20. století podařilo dosáhnout těchto ekonomických a etických cílů? Bohužel je většina literatury k tomuto tématu značně zkreslující, protože vychází ze tří chybných předpokladů.

            Prvním chybným předpokladem je převládající názor, že v sociální politice jde spíše o vertikální, nikoli o horizontální dimenzi. Poválečné zaopatřovací státy jsou obvykle chápány především jako nástroje ke zredukování "nerovnosti" mezi "bohatými" a "chudými". To je nepochybně jedním z cílů redistribuce a tedy i rodinné politiky. Ale je to hlavní cíl? Ne nutně. Ve skutečnosti jen jediná relevantní empirická studie, kterou znám,1) ukázala, že v r. 1985 jen třetina britských sociálních výdajů a zdanění směřovala k omezení vertikální nerovnosti: zbylé dvě třetiny sloužily vyrovnání horizontálnímu.

            Druhým chybným předpokladem je, že materiální blahobyt lze snadno změřit. Zde se pracuje většinou s porovnáváním příjmů po zdanění. Přitom se celá řada faktorů v literatuře vynechává: nepřímé daně nejrůznějšího druhu, kapitálové zisky z investic a bydlení, vedlejší zisky, jež plynou ze sociálního postavení, náklady na dosažení příjmu, hodnota nestandardních daňových úlev, hodnota veřejných výdajů na zdravotnictví, bydlení a vzdělání, mezigenerační transfery uvnitř rodin, finanční pomoc uvnitř rodin, hodnota volného času, který máme. Pak je tu problém přizpůsobení počtu lidí závislých na daném příjmu při použití tzv. stupnice ekvivalence. S ohledem na všechny tyto aspekty jsme dost daleko od čisté roviny finančního měření.

            Třetí chybou, podle mého soudu nejničivější, je předpoklad, že na historii nezáleží. Necháváme prostě stranou zcela jasný fakt, že zisky a ztráty se s časem kumulují. Literatura o sociální politice dalekosáhle ignoruje možnost, že zisky a ztráty se mohou v čase sčítat způsobem, který je v jasném rozporu s úmysly, s nimiž jsme sociální teorii koncipovali.

            Po těchto třech koncepčních námitkách se ptám: co zůstane z celé té literatury, v níž hledáme orientaci? Dnes už naštěstí máme k dispozici některé výzkumy, které směřují k dosaženému standardu. Žádný z nich nesahá až do první poloviny tohoto století - to zůstane neprobádaným teritoriem, i když se zdá jasné, že veřejné výdaje i zdanění byly nepoměrně nižší než ve druhé polovině 20. století, takže efekty státního působení byly pravděpodobně velmi malé.

            Jediná práce o poválečném zaopatřovacím státu, která splňuje všechny tři uvedené požadavky, je exemplární analýza Davida Thomsona o případu Nového Zálandu s provokativním názvem "Sobecké generace".2) Klíčovým pojmem, na který se tato práce zaměřuje, je pojem generací neboli věkových skupin. Ne tedy mladých  a starých, tj. termínů, jež se vztahují ke stadiím životního cyklu, ale k sociálním uskupením definovaným podle desetiletí narození. Tak např. já, když jsem se narodil v r. 1950, patřím ke generaci padesátých let.

            Thomsonovy výsledky jsou překvapující. Zaopatřovací stát na Novém Zélandu je radikálně nekonsistentní v tom, jak s generacemi zachází. Lidé narození mezi r. 1915 a 1945 měli určitou zkušenost - celoživotní podporu a péči. Lidé narození po r. 1950 zakoušejí pravý opak. Thomson k tomuto závěru dospívá tak, že modeluje napříč několika desetiletími dopad přímých a nepřímých daní, sociálního zabezpečení a rodinných podpor i státních výdajů na zdravotnictví, bydlení a vzdělání. Bere v úvahu vzestup obecného životního standardu a používá jako jednotku průměrný hrubý roční výdělek mužů ve věku 35-44 let v pětiletém intervalu: tuto jednotku nazývá "roky průměrné mzdy". S použitím tohoto měřítka srovnává dva modelové páry, jeden narozený v r. 1930, druhý v r. 1955. První pár, narozený v r. 1930, je te_ v důchodu a blíží se konci života, takže můžeme poměrně přesně určit jeho celoživotní interakci se státem. Druhý pár, narozený v r. 1955, je te_ uprostřed období práce a výchovy dětí, takže jejich celoživotní  "skóre" lze odhadnout jen částečně. Thomsonovy výsledky ukazuje tabulka č. 1. Lidé narození v r. 1930 odvedli za svůj život 17 let průměrné mzdy na daních: 35 let získali na příspěvcích. Z toho plyne, že získali dvojnásobek toho, čím přispěli. Lidé narození v r. 1955 naopak zaplatí minimálně 27 let průměrné mzdy na daních a obdrží za to 27 let příspěvků. Budou-li pokračovat trendy zaměřené proti této skupině, a mnohé na to ukazuje, jejich daň z příjmu možná stoupne o 3 a více let průměrné mzdy a jejich celoživotní příspěvky klesnou o 3 nebo více let. Souhrnně řečeno, lidé narození v r. 1930 získávají vysoký přebytek, způsobený výhradně státní politikou. Ti, kdo se narodili později, stěží dosáhnou vyrovnané bilance, ale spíše tu bude deficit 5-10 let průměrné mzdy. Jinými slovy: díky nezamýšleným dopadům státní politiky bude druhý pár muset pracovat na plný úvazek o 18-28 let více než první pár, aby dosáhl téhož relativního životního standardu.3)

            Když někdo slyší tato čísla poprvé, pravděpodobně si pomyslí, že v tom výpočtu někde došlo k chybě. Thomsonovy metody se ověřují a je třeba je podrobit pečlivé kritice. Já sám bych ale poznamenal, že je řada důvodů k podezření, že Thomson generační kontrast stále ještě podcenil. Je zvláště nápadné, že mladé novozélandské domácnosti dnes platí za svůj první dům 3-4krát více, než zaplatili jejich rodiče za domov srovnatelné hodnoty, a největší část tohoto rozdílu je funkcí změn státní politiky v úrokové míře, v inflaci a přímé veřejné podpoře.4)

            Jiní připouštějí, že Thomsonovo tvrzení je dobře zdokumentované pro Nový Zéland, ale zpochybňují, že by bylo uplatnitelné jinde. Ano, potřebujeme nutně podobné studie z jiných společností. Ale to málo, co máme, spíše směřuje k podpoře Thomsonových tvrzení - v zásadních bodech je totiž Nový Zéland typickým zaopatřovacím státem střední úrovně. Ve Spojených státech mají např. věkové skupiny významně různé celoživotní vyhlídky. Práce o "generačním účtování" od Kotlikoffa a Gokhale ukazuje, že "dnešní děti budou možná muset obětovat 40% svého celoživotního příjmu státu, zatímco jejich prarodiče zaplatili jen něco přes čtvrtinu".5)

            Právě te_ pracuji na analýze australských dat. Australský sociální systém je do značné míry orientován adresně podle ověřených prostředků rodiny a - měřeno mezinárodními standardy - jeho starobní důchody nejsou příliš velkorysé. Člověk by tedy očekával, že Austrálie bude poměrně úspěšná v dosažení mezigenerační rovnosi co do státního zacházení. Výsledky to nepotvrzují. Postupuji podle Thomsonovy metody  - nakolik mi to data dovolí6) - a docházím k závěru, že páry narozené v r. 1950 budou muset pracovat přinejmenším o 10 let více, aby dosáhly parity s generací svých rodičů (viz tabulka č. 2). Jelikož jsou tu jasné tendence přiškrtit výdaje na ty, kdo se narodili po r. 1950, zdá se mi 15 let jako uspokojivý odhad. Patrně nejprostším poučením z australského případu je, že relativní mezigenerační rovnost na straně výdajů nestačí: masivní nerovnost vytvářejí nepoměry v daňové oblasti.

            Je-li toto všechno pravda, a to poměrně obecná, k čemu to vede a co to znamená pro rodiny? Thomson uzavírá svou studii poznámkou, že "zaopatřovací stát 20. století vypadá jako program podpory pro jednu generaci".7) Na Novém Zélandu a v Austrálii získaly ročníky 1920-1940 obrovské přebytky díky státní velkorysosti, a to z nich udělalo "generaci blahobytu". U lidí narozených mezi r. 1950 a 1960 bude bilance v nejlepším případě vyrovnaná, ale pravděpodobnější je, že utrpí ztrátu. Pozdější ročníky na tom budou ještě hůře. V důsledku toho první generace předá svým následovníkům bu_ mrtvou verzi zaopatřovacího státu, nebo soubor dluhů, který lze popsat jako deficitní stát. Sociální systémy, v nichž lidé ve značné míře shromaž_ují prostředky do společného fondu, mají paradoxní efekt. Lze to říci biblickou řečí: v takovýchto systémech budou první prvními a poslední posledními.

            Dopad tohoto jevu je nejzřetelnější u mladých rodin založených v poslední době. Tyto rodiny musejí financovat penze svých rodičů, ale přitom nezískávají veřejné podpory, které jejich rodiče získávali, když vychovávali děti. Tato finanční penalizace má samozřejmě důsledky v lidském chování. Upozorním jen na známé paralelní trendy: odsouvání manželství, menší počet manželství, omezená plodnost, nebývalá rozvodovost a trend k dvoupříjmové rodině - to vše jsou tendence, které se objevily po r. 1970, kdy finanční tlaky začaly působit proti mladým. Tyto trendy lze částečně vysvětlit uvedenou finanční historií, která je dále podporuje.

            Je to tedy tak, že se zaopatřovací stát - pro lidi, jimž je dnes méně než 55 let - prostě vypařil? Ve většině zemí zůstávají jak zdanění, tak i výdaje hnané sociálním systémem stejné jako dosud, i když se stále mluví o krácení. Ale jaký je čistý efekt toho všeho braní a dávání? Od r. 1970 jsou vidět jasné trendy: zvyšování výdajů pro mnohé starší osoby, snižování pro většinu mladých a selektivní rozšiřování pro některé mladé lidi. Toto selektivní rozšiřování začalo nejprve u rodin osamělých důchodců, pak se rozšířilo na kompletní rodiny s nižšími příjmy a na rodiny nekompletní.

            K této selektivní expanzi je třeba říci trojí. Jednak ne všechny země výdaje takto rozšiřovaly: v USA byly např. v osmdesátých letech platby osamělým rodičům omezeny a budou se omezovat dále. Za druhé, v některých zemích po r. 1970 významně poklesly tržní příjmy mladých lidí a veřejné podpory mladých pracujících to vyrovnávají jen částečně. Za třetí, je třeba vidět tuto expanzi v celoživotní perspektivě. Expanze výdajů může pomoci mladým lidem projít nejhoršími 5-10 lety, ale to nestačí, aby dosáhli celoživotní rovnováhy na téže úrovni zisku, který měla zaručený předešlá generace.

            Jaké poučení z toho máme vyvodit? Vytvoření zopatřovacího státu v polovině tohoto století mělo nevyslovený cíl investic do mladé generace. Během dvou dekád se tento cíl systematicky přesunul a politika te_ zvýhodňuje starší polovinu populace a penalizuje mladé. Z toho plynou radikální rozdíly v celoživotní i generační zkušenosti. Dnes žijeme v zaopatřovacím státě pro starší lidi. Relativní politická slabost mladé generace a rodin je zcela jasná. Děti nevolí a rodiče jsou často příliš vyčerpáni, aby si stěžovali nebo organizovali kampaně. Ještě znepokojivější je, že starší lidé nevidí, co se děje, a nehovoří o mravní  otázce, jak dodržet ze své strany implicitní smlouvu, do níž vstoupili, když byli mladí. To je morální dimenze věci a já si myslím, že ji musíme vzít v úvahu, když chceme vidět problém jako celek.

            Já sám jsem se narodil, jak už jsem řekl, v r. 1950. Patřím ke generaci, která "objevila", že manželství a rodina jsou v lepším případě zbytečně, v tom horším vysloveně škodlivé. Lidé mého ročníku a mladší žijí svůj každodenní život s tímto "objevem". Nejsem tedy sám, kdo se snaží pozvednout mravní standard mé generace.

            Chápu, že lidé starší než já hledí s nechutí na to, co se stalo s rodinou. Vidí, že rodinná stabilita, jíž se těšily jejich generace, nebyla předána mé generaci. Vzpomínají na éru svých rodičů a pamatují se, jak silná byla rodinná pouta a etika tvrdé práce, skromnosti a úspěchu, v nichž jim byli rodiče vzorem. Pak se podívají na dnešní mladou generaci a vidí dvojí ztrátu: ztrátu rodinné etiky, etiky těch, kdo "drží pohromadě", a ztrátu etiky úspěchu a skromnosti. To je často vede k domněnce, že problémem mladé generace je přílišný blahobyt, přílišné výhody - a odtud už je jen krátký krok k tvrzení, ba kázání o konzumní společnosti, o materialismu a o nebezpečích zkomercializované společnosti. Domnívám se, že tato perspektiva je nesprávná. Přehlíží protekci, kterou měla v životě dnešní starší generace, a nebere vážně dědictví dluhů, s nimiž se budou muset vyrovnávat mladí, zvláště ti, kdo jsou mladší než já. A my nevíme, jak se s nimi vyrovnat. Mladí jsou v kritické situaci, my to musíme respektovat a zamyslet se nad tím nejlépe, jak umíme. Tu krizovou situaci jsme totiž vytvořili my sami.

 

 

 

Poznámky:

 

1) Viz J. Falkingham - J. Hills - C. Lossoff: William Beveridge versus Robin Hood: Social Security and Redistribution over the Life-cycle. London: STICERD Paper No. WSP/88, 1993.

 

2) David Thomson: Selfish Generations? The Ageing of New Zealand's Welfare State. Wellington: Bridget Williams Books, 1991; rozšířená britská verze: Selfish Generations? How Welfare States Grow Old. Cambridge: The White Horse Press, 1996. Sám cituji z tohoto nového vydání.

 

3) Selfish Generations?, tab. 6.2., str. 172. Viz celou kapitolu 6, str. 154-191.

Je jasné, že když pár pracuje přibližně o dvacet let déle než jejich rodiče, velká část jejich dodatečného příjmu bude zdaněna, takže ve skutečnosti by museli pracovat ještě déle, než naznačují čísla.

 

4) Selfish Generations?, str. 155-162.

 

5) Laurence J. Kotlikoff - Jagadeesh Gokhale: "Passing the generational buck". The Public Interest, zima 1994, str. 73-81, 79. Tato analýza nezahrnuje státní výdaje na zdravotnictví, bydlení a vzdělávání podle ročníků.

 

6) Australské státní výdaje na bydlení jsou příliš roztříštěné, než aby je bylo možné přičíst jednotlivým ročníkům. Nevypočítával jsem také generační příspěvek státních služeb jako je obrana, policie, silnice, veřejné práce atd. Australské statistiky o příjmech jsou pro tento typ analýzy také velmi nepříznivé, protože nejsou kategorizovány podle věku. Jestliže, jak našel Thomson v mnohem detailnějších novozélandských údajích o příjmech, nastal během posledních tří dekád významný nárůst v hrubých příjmech starších australských pracujících a pokles v hrubých příjmech mladých australských pracujících, zvětšilo by to dále mezigenerační disparity.

 

7) Selfish Generations?, str. 163.

 

 

 

 

 

Tabulka 1

Srovnání dvou generací: celoživotní interakce se státem (Nový Zéland, skupina narozená 1930 a 1955).

 

                                                                        Narození                   Narození

                                                                        1930                           1955

 

Přispěli

daň z příjmu                                                   10.5                            17.2

spotřební daně                                       7.0                              10.4

daně celkem                                                17.5                            27.6

 

Získali

rodinné přídavky                                 1.5                              0.4

starobní důchody                                 11.5                            7.0

bydlení                                                            1.0                              0

vzdělání                                                          4.0                              3.0

zdravot.péče                                     3.0                             3.0

celkem dávky                                                 21.0                            13.4

 

Všeobecné služby                         14.0                            14.0                           

Celkem dávky a služby             35.0                            27.4

 

Čistý zisk                                           +17.5              -0.2

 

Změna                                                                                                -17.7

 

 

Jednotka měření: "Roky průměrné mzdy" čili průměrný hrubý příjem mužských pracovníků ve věku 35-44 let

 

Pramen:

David Thomson: Selfish Generation? How Welfare States Grow Old      . Cambridge: The White Horse Press, 1996, str. 172.

 

 

 

Tabulka 2

Srovnání dvou generací: celoživotní interakce se státem (Austrálie).

 

                                                                        Narození                   Narození

                                                                        1920                           1950

 

Příspěli

efektivní daň z příjmu                       3.0                             12.3

spotřební daně                                       6.7                              7.3

daně celkem                                     9.7                             21.6

 

Získali

starobní důchody                                 7.4                              5.1

vzdělání                                                           2.3                              3.5

zdravot.péče                                     2.8                             3.6

celkem dávky                                                12.5                            12.2

 

Čistý zisk                                           +2.8                            -9.4

 

Změna                                                                                                -12.2

 

 

Jednotka měření: hrubý příjem na hlavu

 


Ekonomika a mravy

Allan C. Carlson

 

----------

Allan C. Carlson (USA) je ředitelem Howardova centra pro rodinu, náboženství a společnost v Rockfordu (Illinois).

----------

 

 

            Ve svém příspěvku vyjdu z toho, co mnozí nazývají paradoxem naší doby: věk hmotného dostatku se stává věkem mravní degradace.

            Moderní ekonomiky 20. století produkují přebytek zboží, zvyšují průměrné příjmy a délka života v jejich zemích se prodlužuje. Během tohoto procesu se kapitalistické ekonomiky, založené na soutěži, zisku a odměně za efektivitu, ukázaly jako dalekosáhle lepší než socialistické průmyslové ekonomiky založené na centrálním plánování.

            Současně je pro 20. století charakteristický nebývalý stupeň rozpadu rodiny. Klesající počet stabilních manželství, narůstající rozvodovost, nízký počet narozených v manželství, narůstající počet mimomanželských dětí, potraty a sexualizace lidové kultury: to je vývoj zvláště výrazný u národů, kde byla industrializace dovršena.

            Kritická otázka zní: souvisejí spolu tyto dva vývojové trendy? A je-li tomu tak, je možné najít způsob, jakým bychom si podrželi obojí, hmotný dostatek i rodinné ctnosti? Můžeme vytvořit mravnou ekonomiku?

            Odpově_ na první otázku zní jednoznačně "ano": industrializace svou vlastní povahou podrývá materiální i psychologickou bázi rodiny. Máme-li pochopit, proč tomu tak je, musíme se obrátit k samé podstatě moderního průmyslu a k tomu, co nahrazuje.

            Předprůmyslová ekonomika je ekonomikou soustředěnou na domácnost, kdy je každá rodina v podstatě soběstačná ve výrobě a uchování potravin, v bydlení a v oblékání, tedy v tom, co je základem hmotné existence. Tato soběstačnost umožňuje rodině ekonomickou nezávislost neboli autonomii. Manželé, manželky, děti i další členové domácnosti mají do určité míry rozdělené úkoly, a toto přirozené rozdělení práce vede ke hmotnému zisku. Přirozená rodinná domácnost je jak jednotkou výroby, tak jednotkou spotřeby, a přitom je založena na altruismu a lásce: funguje tu princip nesobecké kooperace. Právě proto se přirozená rodina úspěšně živí na farmě, tedy v prostředí svobodného zemědělství, popřípadě na vesnici.

            Industrializace ve své podstatě znamená roztržení takových domácností, vyrábějících v lidském měřítku, a rozdělení jejich lidských součástí do továren: jednak do výrobních továren - do textilek, do průmyslových konzerváren, do automobilek nebo kanceláří; dále pak do společenských a výchovných továren, jako jsou státní školy nebo další kolektivní zařízení. Při průmyslové výrobě zboží narůstá bohatství rychleji, protože tato extrémní dělba práce přináší vyšší zisky. Ale tyto materiální zisky také něco stojí - a platí se za ně mj. rodinnou solidaritou a nezávislostí.

            Proto je poctivé říci, že jak velké průmyslové celky, tak moderní státy mají jakýsi společný zájem na rozpadu rodiny. Z hlediska efektivity představuje autonomní rodinná jednotka zátěž pro hrubý národní produkt. Rodinná pouta narušují efektivitu alokace lidské práce a rodinná výroba částečně omezuje rozvoj peněžní ekonomiky. To, co nazýváme "ekonomickým růstem", spočívá do jisté míry na průběžném přesunu produktivních funkcí z domácnosti, kde tato práce není finančně ohodnocena a není vyúčtovatelná, k průmyslově organizovaným entitám - korporativním nebo státním. Na začátku tohoto procesu patřilo mezi zmiňované funkce např. předení, tkaní a výchova. S pokračující industrializací se přidává výroba potravin a jejich konzervace, doprava a péče o děti. Když proces vrcholí, přidává se příprava jídla, péče o kojence a batolata a péče o staré lidi.

            Postoj industrializace k ženám by si zasloužil zvláštní studii. Na neregulovaném pracovním trhu průmyslového kapitalismu  i ve formálních programech průmyslového socialismu jsou ženy, zvláště mladé ženy, žádoucími pracovníky pro průmysl: mají jemné prsty a jsou relativně poslušné. Navíc rozšiřují rezervu pracovní síly a stlačují mzdy směrem dolů. Obecně vzato to bylo dlouhé a obtížné působení odborů, které přebudovalo hranice kolem domácnosti a omezilo zasahování průmyslu do domácí sféry. V Austrálii, ve Spojených státech a částečně i v západní Evropě vybudovaly odbory koncem 19. stol. a začátkem 20. stol. systémy "rodinné mzdy" a díky tomu si továrna mohla činit nárok jen na jednoho člena rodiny, obvykle otce, kterému za to zaplatila mzdu dostatečnou k slušnému uživení jeho rodiny. Ženy se mohly vrátit domů k péči, ochraně a výchově potomstva. Také děti mohly být chráněny před předčasným zatahováním do výrobního prostředí.

            Osvícenější průmysloví magnáti chápali smysl této "rodinné mzdy" i hodnotu zachování určité části rodinné autonomie uvnitř továrního systému. Ve Spojených státech šokoval Henry Ford pozorovatele tím, že v r. 1914 zdvojnásobil mzdy ženatým dělníkům s odůvodněním, že "dělník není jen jednotlivec... je to hlava domácnosti... Muž dělá svou práci v továrně, ale jeho žena dělá svou práci doma. Továrna je musí zaplatit oba." Podobně ve Francii křesťanští kněží zorganizovali průmyslníky ve svých farnostech, aby studovali církevní sociální učení. Tito vlastníci továren dále vytvořili dobrovolný systém rodinných přídavků, jimiž doplňovali mzdy placené hlavám domácností přídavky podle počtu dětí.

            Častější reakcí průmyslníků však byla snaha podpořit rozpad rodiny na části. Např. v USA se Národní asociace výrobců soustavně stavěla proti režimu "rodinné mzdy" a usilovala o získání pracovních rezerv mezi vdanými ženami a dětmi. Tak se podařilo, že v r. 1990 představovaly mladé ženy v Americe nejzaměstnanější skupinu vůbec. Větší počet členů rodiny pracuje na plný úvazek, a přesto celkový příjem domácnosti stagnuje. Počet uzavřených manželství a narozených dětí rapidně klesá.

            Vzestup státního, masově pojatého vzdělání je dalším případem dopadu industrializace na rodinu. Současné výzkumy plodnosti ukazují, že rodiče redukují velikost rodiny pouze tam, kde jsou narušeny ekonomické vztahy uvnitř rodiny. Demograf John Caldwell, který shromáždil data ze všech zemí světa, tvrdí, že právě masové státní vzdělávání podněcuje mladé lidi, aby dávali přednost spíše menší než větší rodině, a tak podporuje oslabování rodiny jako instituce.

            Caldwellova teze, že industrializace vzdělávání ve státních institucích způsobuje úpadek rodiny, řeší záhadu, která už dlouho zaměstnává americké historiky: jak vysvětlit stálý pokles americké plodnosti mezi lety 1850-1900. V této době byly Spojené státy převážně zemědělskou zemí, která absorbovala masy mladých přistěhovalců, což by mělo vést k velkému počtu narozených dětí. Ale data z let 1871-1900 ukazují významně silný negativní vztah mezi ženskou plodností a indexem rozšíření veřejných škol. Tato data dokonce ukazují, že každý měsíc navíc v systému veřejného vzdělání snižuje velikost rodiny v dané oblasti o 0,23 dítěte.1) Vidíme, jak vytrhování výchovy dětí z domácího prostředí a jeho organizace podle průmyslového modelu doslova "pohlcuje" děti a oslabuje rodiny. Demograf Norman Ryder z Princetonské university to shrnuje: "Státní vzdělávání mladé generace má rozvratný vliv."

            Na tuto situaci existuje řada možných reakcí. Velkou ekonomickou herezí komunismu byl pokus aplikovat altruismus neboli rodinný princip napříč celou společností. Naše století ukázalo, že to je obrovská, tragická chyba, že něco takového nelze udělat. Jakmile se totiž dostaneme za hranice domácnosti, rodu, náboženské komunity nebo vesnice - kde každý zná osobní přednosti a slabosti každého a kde zděděná pravidla ukládají únosnou disciplínu - tedy jakmile se dostaneme za hranice malé komunity, tato forma altruismu nefunguje.

            Druhou reakcí na nouzi rodiny v průmyslovém prostředí bylo úsilí o "střední cestu", cestu, kterou chtěla sociální demokracie vytyčit mezi průmyslovým kapitalismem a průmyslovým komunismem. Během tří desetiletí, od r. 1940 do r. 1970, skandinávské sociální demokracie skutečně vypadaly jako přitažlivý model. Ale tento systém pak selhal na své vlastní vnitřní rozpory, které jsou všechny víceméně spojeny s problémem rodiny:

- Státní starobní penze odejmuly rodinám prastarý úkol péče o staré členy a tak narušily přirozené zabezpečovací vazby mezi generacemi. Tím také odpadl motiv mít dostatečný počet dětí pro udržení takového systému.

- Státní sociální politika začala chránit lidi před nevyhnutelnými důsledky jejich mravní volby a vytvořila podněty k usnadnění rozvodů, volného soužití a mimomanželského rodičovství jakožto náhražky manželství.

- Státní dávky na děti oslabily vazby mezi rodiči a dětmi, protože matky získaly nároky, jež podrývají úlohu otce jako živitele odpovědného za příjem.

- Altruistická vize racionálního zaopatřovacího státu, který by měl fungovat jako rodina, nutně penalizuje altruismus a tak spoléhá na iracionální jednání. Tento systém mohl finančně přežívat jen tehdy, když občané omezovali své nároky, jako např. rodiny, které se staraly o stárnoucí členy doma a neposílaly je do státem financovaných středisek. Ale samotná logika systému nároků finančně penalizuje tuto altruistickou volbu.

            Dnes čelí švédská a dánská "střední cesta" jak daňové, tak mravní krizi. Ukazuje se, že to žádná střední cesta není.

            Ale v našem století se objevují náznaky, že tu skutečně je jakási třetí, lepší cesta. Společným jmenovatelem tu je uznání a obrana ekonomiky soustředěné na rodinu. Tyto přístupy směřují přímo k neměnnému charakteru pravé rodiny a snaží se vybudovat bariéry, jež by chránily altruistickou domácí ekonomiku před rozkladným individualismem, konsumerismem a spoléháním na stát. Jinak vzato, povzbuzují "refunkcionalizaci" rodin tak, že vytlačují stát a průmysl z těch oblastí domácího hospodaření, jež byly už zabrány.

            Nejznámějšími obhájci takové třetí cesty byli angličtí esejisté Gilbert Keith Chesterton a Hilaire Belloc. Chesterton otevřeně a jasně usiloval o vybudování "rolnické" společnosti, založené na malých hospodářstvích a malých obchodech. Belloc napsal, že "rodina je ideálně svobodná tehdy, když plně kontroluje všechny prostředky nezbytné pro výrobu věcí, jež k životu potřebuje".  Požadoval vytvoření společnosti svobodných rodinných vlastníků, a to za pomoci kreativního využití zdanění a státní regulace, jež by zatížila velké akciové společnosti a podporovala malé společnosti vlastněné rodinami.

            Systematičtější teorii ekonomiky soustředěné na rodinu sepsal Alexandr Vasiljevič Čajanov předtím, než byl uvězněn a popraven komunisty. Odmítl souhlasný názor liberálů a marxistů, že rodinné farmy jsou iracionální a neefektivní a že je třeba je zrušit. Ve svém díle "Organizace rolnických farem" z r. 1925 přesvědčivě ukázal, že malé rodinné farmy, které kombinují nezbytnou rostlinnou a živočišnou výrobu s dílenským průmyslem, domácí výrobou a určitým podílem zaměstnání mimo dům, jsou logickou, ba nejlepší formou ekonomické organizace.

            Další ekonom této doby, Američan Ralph Borsodi, zdůrazňoval "rodinnou výrobu" jako program "pro lid, který jde za ctností a štěstím, a pro nějž je dobrý život ztělesněn domovem a krbem, přáteli a dětmi, trávníky a květinami". Zvláštní důraz kladl na ekonomický příspěvek matky, která pracuje doma. Tam, kde dominantní ekonomické teorie pomíjejí člověka vytvářejícího domov jako ekonomicky zbytečného, ba jako parazita, zdůrazňuje Borsodi skutečnou ekonomickou hodnotu domácí práce: zahradničení a péči o domácí zvířata, vaření, pečení, podávání jídla, uchovávání potravin, čištění a údržbu, šití, péči o malé děti, ochranu a učení větších dětí. Právě proto, že zisk z těchto činností nemůže stát rodině odebrat ve formě daní, Borsodi tvrdí, že udržení přiměřené rovnováhy rodinné výroby je zásadně důležité pro uchování individuální hospodářské nezávislosti a svobody.

            Tyto modely ekonomické třetí cesty, jak jsem už řekl, jsou společně zacíleny na blaho rodiny. Obnova rodiny se může zdařit jen tehdy, když se podaří zabránit tomu, aby některé úkoly a funkce byly pohlceny průmyslem, popřípadě podaří-li se je průmyslu odejmout a vrátit domácnosti. Tyto modely chtějí poměřovat ekonomický úspěch založenými rodinami a solidaritou domácí komunity. To by vrátilo ekonomickou analýzu zpět k jejím autentickým kořenům, k nimž poukazuje řecké slovo OIKONOMIA, které znamená "řád domu". Nemusíme tedy trvat na pojmu "třetí cesta". Pro cestu k morálně zakotvené ekonomice nám lépe poslouží výraz "rodinná cesta".

            Tato "rodinná cesta" není pouhou teorií. Lze uvést moderní příklady národů, které čirou náhodou dospěly k sekulární politice, jež povzbudila rodinu obnovou některých funkcí domácnosti. Tamtéž také najdeme viditelné známky obnovy rodiny: pevnější manželství a více dětí.

            Např. Mexiko na počátku 40. let rozparcelovalo velké pozemky a rozdělilo 25 milionů akrů rolníkům. Tyto změny přeměnily plantážnické otroky ve svobodné rolníky a obnovily rodinu jako jednotku výrobu a spotřeby. Nápadné zisky ve výnosnosti půdy i ve výrobě potravin byly provázeny nárůstem dílenské výroby. V rodinách, které dostaly do rukou produktivní majetek, se lidé berou dříve a mají více dětí. Bohužel tento experiment obnovy rodiny skončil v sedmdesátých letech, když politika "populační kontroly" prosazovaná Spojenými státy a OSN začala narušovat rodinně orientovanou ekonomiku Mexika.

            Druhý, a ovšem zcela neúmyslný experiment v obnově rodiny začal v témž desetiletí na tom nejnepravděpodobnějším místě: v Číně. Čínské rolnictvo, kolektivizované na průmyslovým farmách po Mao Ce Tungově revoluci, po čtvrt století strádalo, když se marxističtí komunisté snažili eliminovat rodiny jako základní jednotky života a výroby. Ale Maova smrt v r. 1976 přinesla posun v této politice a to vedlo o dva roky později k zavedení tzv. "systému rodinné odpovědnosti". Průmyslové kolektivy byly rozpuštěny a rodiny získaly právo využívat půdu podle své velikosti. Když splnily dodávku, mohly zbytek produkce spotřebovat nebo prodat. Nový systém také dovoloval rodinám vedlejší zaměstnání.

            Výsledky mezi lety 1978-1990 byly pozoruhodné. Zemědělské výnosy prudce stoupaly a s nimi i hmotný standard rodin. Ještě důležitější je, že se znovu vynořily tradiční vzory manželství i vůle mít více dětí. V zemědělských částech Číny chtěly tři čtvrtiny žen mít čtyři nebo více dětí. Tento "systém rodinné odpovědnosti" rozložil na venkově jiný vynález po-maovského vedení, totiž populační politiku "jednoho dítěte na rodinu".2)

            Na skromnější úrovni najdeme i v USA ekonomickou změnu (ekonomickou v širším smyslu slova), která posiluje rodinu, totiž hnutí za domácí školu. Musíme mít na paměti, že domácí škola na úrovni základní i střední představuje deindustrializaci dětí, jejich odchod ze škol uspořádaných na průmyslových principech ke vzdělávání soustředěnému na rodinu. Dnes se doma učí přes 2 miliony amerických dětí. Je také jasná souvislost mezi domácím vzděláváním a vyšší plodností jako viditelným projevem obnovy rodiny. Průměrný počet dětí v rodinách vzdělávajících doma je 3,5 dítěte na rodinu, tedy dvojnásobek ve srovnání se všemi americkými manželskými rodinami.3)

            Krátce řečeno, ekonomika zaměřená na rodinu je víc než abstraktní teorie. Jsou tu hmatatelné příklady, které nám ukazují, jakým způsobem můžeme budovat lepší, mravnější a přirozenější řád.

 

 

 

 

Poznámky:

 

1) Avery M. Guest - Stewart E.Tolnay: Children's Roles and Fertility: Late Nineteenth Century United States. Social Science History 7, 1983, str. 18-32.

 

2) Viz: Li Žong: Agricultural Reform and Its Impact on Chinese Rural Families, 1978-1989. Journal of Comparative Family Studies 24 (podzim 1993).

 

3) In: Brian D. Day: An Assessment of Home Schools in Nevada, Oregon, Utah and Washington: Implications for Public Education and a Vehicle for Informed Policy Decisions. Summary Report. US Department of Education Field Initiated Research Project. 24 prosinec 1991.

 

Uvodni strana.