Světový kongres rodin

Praha 19. - 22. 3. 1997

 

 

 

 

Jaroslav Šturma: Obnova rodiny jako zdroje ochrany a péče

Kevin a Margaret Andrewsovi: Obnova kultury manželství

María Isabel Sáenz H.: Formace a informace mládeže

 

 

Vážení čtenáři,

předkládáme Vám třetí a poslední sešit přednášek z 1. světového kongresu rodin.

Soustřeďuje se na možnosti, jak může veřejná sféra pomoci dobrému fungování manželství a rodin. Nejdelší příspěvek je dílem poslance australského parlamentu Kevina Andrewse a jeho manželky Margaret, spoluautorky programů výchovy a přípravy k manželství, pro něž se jim podařilo získat i podporu australské vlády.

Krátký příspěvek Maríe Isabel Sáenzové nás seznamuje se zajímavým chilským programem etické formace učňovské mládeže, který je navázán na odbornou přípravu.

Úvodní vstup českého dětského psychologa Jaroslava Šturmy vyvrací některé mýty posledních let, podle nichž se společnost, jednotliví lidé i děti plně adaptovali na kulturu rozvodů, takže se nemusíme obávat škod, které tento jev působí. Konkrétní čísla, jež Jaroslav Šturma uvádí, naopak dokládají, že stabilní manželství je nezbytnou podmínkou duševního i tělesného zdraví dětí i dospělých.

 

V listopadu 1999 se konal 2. světový kongres rodin, tentokrát v Ženevě. Podařilo se navázat dialog s činiteli OSN, kterou bude třeba stále znovu upozorňovat na určité deficity politiky OSN vůči manželství a rodině.

 

 

 

Vydal Občanský institut, Vyšehradská 49, Praha 2, tel./fax 29 87 91, e-mail obcinst@mbox.vol.cz

Šéfredaktor Jaromír Žegklitz.

 

 

Obnova rodiny jako zdroje ochrany a péče

Jaroslav Šturma

 

Jaroslav Šturma je ředitelem Dětského centra hl. m. Prahy "Paprsek", spoluzakladatelem sdružení "Ochrana nenarozeného života" a přednáší na katedře psychologie Filosofické fakulty University Karlovy.

 

 

            Rodina neodmyslitelně patří k našemu životu, je konstitutivní a v mnohém rozhodující součástí našeho světa. Po úkrytu a ochraně v matčině těle je to právě rodina, kdo chrání a podporuje rozvíjející se život. Mluví-li se dnes tolik o ekologii, pak do ní patří nejen znečištění prostředí způsobené člověkem a jeho činností, ale též ekologie duše a ducha, jejíž podstatnou součást tvoří rodina. Právě dnešní psychologie a psychoterapie dospívá k poznání (srv. J. Willi, 1996), že vztahy, především vztahy v manželství a rodině, tvoří určující část našeho přirozeného prostředí.

            Rodina představuje "cestu, od níž se lidská bytost nemůže odloučit. Normálně totiž přichází člověk na svět uprostřed rodiny, a tak je možné říci, že jí vděčí za samu skutečnost, že je člověkem. Když rodina chybí, vytváří se v člověku vstupujícím do světa znepokojivý a bolestný nedostatek, který ho potom tíží po celý život" (Jan Pavel II. v Dopise rodinám). Od rodiny odchází člověk obvykle tehdy, když se chystá "realizovat své životní povolání zase v novém rodinném kruhu. Dokonce i když se rozhodne zůstat sám, lze říci, že rodina zůstává obzorem jeho existence jako základní společenství, v němž tkví kořeny veškerých jeho společenských vztahů, od těch nejbližších a nejbezprostřednějších až po ty nejvzdálenější" (Jan Pavel II. tamtéž). Za běžných, normálních okolností se člověk do rodiny a v rodině rodí, v ní vyrůstá, aby později vytvořil svou vlastní rodinu - ve fyzickém anebo duchovním smyslu - a posléze rodinou obklopen opustil tento svět.

            Dnes se ví poměrně hodně o negativních důsledcích narušeného rodinného života pro utváření osobní identity, harmonický vývoj osobnosti i schopností vytvářet v pozdějším věku hodnotné meziosobní vztahy. Je lidsky pochopitelné, i když v důsledcích nesmírně bolestné, že člověk, který ztratil lásku a naději ve vztahu k druhému, v němž silný afekt obrátí radikálně své znaménko z pozitivního v negativní, takže jeho láska se promění v nenávist, stává se zaslepeným a strhává za sebou do záhuby další osoby, jež byly až dosud součástí jeho života - především nejbezbrannější: děti. Je-li polovina dětí vystavena zkušenosti rozvodu, mohlo by se zdát, že rozvod se stává něčím běžným, normálním ve smyslu statistické normy, a že dospělí i děti se vůči jeho následkům stanou odolnějšími, že se naučí i v těchto nesnadných podmínkách žít. Výsledky výzkumů však ukazují opak: rozvedení, častěji muži než ženy, vykazují zvýšenou náchylnost k alkoholismu a jiným drogovým závislostem, sebevraždám, nehodám i vůči všem možným duševním a tělesným nemocem (oběhového i trávicího systému, karcinomu atd.). Úmrtnost rozvedených mužů je dvojnásobná v porovnání s muži ženatými a úmrtnost rozvedených žen je jedenapůlnásobná ve srovnání se ženami vdanými (Hu a Goldman 1990, podle Williho 1996). Tyto a podobné výsledky bývají (jak uvádí J. Willi 1996) zamlčovány či potlačovány, aby rozvod nebyl v očích veřejnosti "diskriminován". Nepřipouští se destruktivní a zdraví škodlivý proces, který se v souvislosti s rozpadem manželství rozpoutá. Mohlo by se namítnout, že statistiky rozvedených jsou zatíženy množstvím osob zdravotně dekompenzovaných již předem a že příčinou rozvodu byla právě nemoc či porucha. S rostoucím počtem rozvodů v populaci by se však počet zdravotně dekompenzovaných osob měl snižovat, takže se stoupajícím počtem rozvodů a jejich přibývající společenskou akceptací by se zdravotní důsledky měly zmenšovat. Opak je však pravdou. Výše citovaná studie dokládá na datech ze 16 průmyslových zemí, že ve většině z nich relativní úmrtnost rozvedených v posledních desetiletích narostla.

            Panuje obecně rozšířené mínění, že rozpad rodiny znamená pro dotčené osoby jen přechodné neštěstí, jež patří ke "zcela běžnému chaosu lásky" (Beck a Beck-Gernheim 1990) v postmoderní společnosti. Ve skutečnosti však rozvod představuje zdravotní riziko srovnatelné s kouřením, špatnou výživou či nedostatkem pohybu.

            Dnes bych však chtěl spíše než k analýzám důsledků krize manželství a rodiny obrátit naši pozornost k pozitivním jevům. Výzkumníci sledující osoby vystavené náročným a rizikovým situacím si záhy všimli, že vedle těch, kteří neobstojí, onemocní či selžou, jsou také ti, kteří odolají nebo kteří dokonce na problému či kříži vyrostou. Jedná-li se o zdraví a nemoc, hovoří se o salutogenezi. Podobně můžeme a máme hledat ty faktory, předpoklady, vlastnosti, které posilují manželství a rodinu, které pomáhají překonat krize a obstát ve zkouškách. Ve své každodenní práci s rodiči a rodinami dětí s těžkými postiženími se znovu a znovu přesvědčuji o tom, že přítomnost takového dítěte je pro rodinu prubířský kámen, zkouška ohněm. Ne každá rodina tu obstojí, mnohé potřebují naši pomoc, abychom jim pomohli nést kříž tak jako Šimon z Cyreny Pánu Ježíši. Některé však na svém navštívení bolestí skutečně vyrostou, rozkvetou a jsou pak darem pro mnohé. Podobně jako v lastuře perlorodky zrnko písku působí bolest, ale zároveň dává vyrůst perle, i tito rodiče dospějí ve svém osobním zrání do úrovně za méně náročných okolností nedosažitelné. Jeden dobrý kněz říkával poté, co se vracel ze svatby: "Zase jsem posvětil jednu křížovou cestu." Ano, je nám jít cestou kříže. Nárokům, obtížím a bolesti nelze utéci. Útěk před nimi za každou cenu, sledování pouhého principu slasti je takřka jistou cestou k záhubě manželství a rodiny. Kříž je však i výzvou, nutným předstupněm vzkříšení a naplnění. "Ano" vyslovené kříži je kopernikánským obratem v životě člověka, umožňujícím cestu vpřed.

            Následující zamyšlení nad pozitivními, manželství a rodinu podporujícími a upevňujícími činiteli rozdělím do dvou částí. V prvé se pokusím snést něco ze zatím nemnohých psychologických výzkumů v této oblasti. Manželství a rodina nejsou však jen něčím, co je možno objektivně a neúčastně zkoumat. Jsou zkušenosti pronikající a utvářející každého z nás, a tak se pokusím ve druhé části sdělit maličko i něco z toho osobního.

            Pětiletý výzkumný projekt University v Bamberku (Laux, L. - Schütz, A. 1996) si dal za cíl sledovat účinné způsoby překonávání stresu v rodině. Ve dvou studiích bylo podrobně dotazováno celkem 194 rodin. Které faktory se ukázaly jako důležité? Rodiny úspěšně zvládající stresové a krizové situace se řídily zásadami, které je možno shrnout slovy "komunikace a spolupráce". Účinně zdolávat problémy pomáhá otevřenost a porozumění ve vzájemných vztazích a schopnost řešit problémy společně. Z účinných strategií uve_me nejprve schopnost pozitivně pojmenovat, přeznačit situaci, problém, tj. zaměřit se v něm ne na to, co rozděluje, nýbrž na to, co v sobě skrývá pozitivního jako výzva a nová možnost. Druhou takovou strategií je změna perspektivy, definovaná jako schopnost podívat se na problém očima toho druhého. Třetí výzkumem identifikovanou úspěšnou strategií je relativizující přirovnání. Vlastní problémy se jeví v méně ostrém světle, jestliže si uvědomíme, že už jsme se s něčím podobným dříve vyrovnali, zejména však jestliže se setkáme s těmi, kdo podobnou situaci prožili a pozitivně vyřešili, anebo i jen s těmi, kdo jsou na tom podobně.

            Mohu ze své praxe potvrdit, jak důležité je pro rodiny s určitým typem problémů a životních výzev setkávat se mezi sebou. Mám tu na mysli např. rodiny s postiženými dětmi anebo rodiny s dětmi v náhradní rodinné péči. To je princip svépomocných skupin, v tomto případě skupin manželských a rodinných. Sebevíc mohu povzbuzovat a dávat osvědčené rady, vždy jsem však ve slabé pozici, pokud se mi může namítnout: "Vám se to snadno řekne, vy jste v té situaci nebyl." Vážíme si proto a podporujeme společenství těchto rodin, které si navzájem mohou být přesvědčivým příkladem a oporou. Právě tyto rodiny, které se setkaly s problémy a bolestmi a skrze ně jdou vpřed, jsou obrovským povzbuzením pro druhé.

            Také americké psycholožky Judith E. Wallersteinová ze San Francisca a S. Blakesleeová (1995) přenesly pozornost od toho, s čím se v praxi setkávají, totiž od manželského rozvratu a jeho příčin, k hledání pozitivních faktorů podmiňujících manželský zdar. Autorky podrobily opakovanému zkoumání v odstupu dvou let 50 manželských párů, žijících nejméně 9 let v manželství prožívaném jako šťastné a obdařeném dětmi. Ve zprávě o výsledcích hovoří o devíti typech zkoušek, jejichž zdolání zakládá zdar v manželství, upevňuje manželské pouto. Zmiňme je stručně:

 

1. Uzavření minulosti.

            Znamená to odpoutat se z původní velké závislosti na výchozí rodině každého z manželů a soustředit se na budování manželského vztahu. Právě na neschopnosti vytvořit ze dvou dosavadním vývojem zformovaných "já" jediné "my" ztroskotává mnohé manželství.

 

2. Vytváření manželského společenství.

            Všech 50 zkoumaných manželských párů vyjadřovalo jasný smysl pro společné, tj. "naše" manželství, vzájemnou solidaritu, přičemž zůstává respektovaný prostor pro rozvoj individuality každého z nich. Jde o jakousi "dvojjedinost", v jejímž rámci se vytváří ve vzájemném propojení a ovlivnění vedle prohlubující se individuální identity manželů též jedinečná identita manželství. Předpokládá to schopnost investovat ze sebe, ze svého, do společného při stejně veliké, i když specificky odlišné odpovědnosti každého z manželů. Společenství a autonomie se dostávají do vztahu rovnováhy a vzájemné podpory.

 

3. Kultivace v intimní oblasti a sexuálních vztazích.

            Zde připomenu jen křehkost a zranitelnost této oblasti i potřebu prohlubovat ji vědomě a dlouhodobě.

 

4. Přijetí rodičovské role bez opomíjení vztahů mezi manželi.

            Ve šťastných manželstvích se daří naplňovat oba úkoly manželů: vztah k sobě navzájem a vztah k dětem, aniž by jeden typ vztahů byl na úkor druhého. V příznivých případech se navzájem posilují: společný vztah k dětem prohlubuje manželskou lásku a naopak.

 

5. Zvládání životních krizí.

            Těžkostem a konfliktům se nelze vyhnout. Bez nich ale, bez jejich zvládání, není možný osobní růst. Konflikty přicházejí v manželstvích dobrých i špatných. V těch špatných zasahují samu látku, z níž je utkán vztah. V dobrých manželstvích jsou konflikty pro oba příležitostí k vzájemnému realističtějšímu poznání sebe i druhého. Všichni dotazovaní považovali za dar pro své manželství to, když se naučili vyjadřovat rozdílná mínění, respektovat je navzájem a přesto dospívat ke společným řešením, aniž by to zatížilo natrvalo vztah.

 

6. Prostor pro řešení konfliktů.

            Tam, kde je vzájemný vztah založen na důvěře, není se třeba bát za respektovaných podmínek otevřít prostor pro vyjádření rozporů a hledání řešení, aniž by v pozadí byla hrozba, že jeden druhého opustí.

 

7. Humor v manželství, volný čas.

            Šťastné manželské páry zdůrazňovaly význam, který ve vzájemném vztahu hraje přátelský, nezraňující humor. Brání dlouhé chvíli a uvolňuje napětí. Společně trávené chvíle nejsou nudou, ale tím, nač se oba těší. Vedle společných zájmů rodinných mívají ve šťastných manželstvích oba manželé i oblasti osobního a profesionálního angažmá mimo rodinu.

 

8. Manželství - společné útočiště a zdroj vzájemné podpory.

            Úkolem dobrého manželství je vytvářet prostor, kde každý z manželů nalézá skrytost a podporu, kam se může utéci a být autentický se svými zklamáními, selháními a nemocemi, v plné síle i ve stáří, v radosti i ve smutku. Není-li tomu tak, dochází k citovému hladovění a nasycení tohoto hladu se hledá jinde.

 

9. Rovnováha mezi idealizací a skutečností.

            Konečně poslední zkouškou či testem je schopnost manželů uchovat si dvojí pohled, "double vision". Znamená to neztrácet ze zřetele, nezapomínat, ale dobře v mysli uchovávat ten obraz o partnerovi, který jsme si vytvořili v době zamilovanosti a který je jistě idealizací. Měli bychom být schopni jej obohacovat o nové poznání toho, čím by náš manžel či naše manželka mohli být, o jejich pozitivní potenciál, který máme pomoci přivést k naplnění. Zároveň ale musíme stát pevně na zemi a přitakat i té skutečné, v dané době aktualizované podobě druhého. Šťastné manželství je sdílené vědomí páru, že společně mohou vytvořit jedinečný vztah, který chápou jako podněty k rozvíjení individuální potřeby, přání a očekávání každého z manželů. V tomto vztahu zakoušejí vzájemně prokazovanou úctu ke své osobě i vědomí, že je druhý má rád. Hledání této jednoty je celoživotním dobrodružstvím, při němž jsme podrobováni zkouškám, skrze něž vztah roste. Je to úsilí a práce nikdy nekončící, a to až do chvíle, "dokud nás smrt nerozdělí", říká Judith Wallersteinová. Mnozí navíc máme naději, že manželství, jemuž svátost vtiskuje pečeť věčnosti, roste v životě i ve smrti a nemá - tak jako láska - konce.

 

            Vidíme, že psychologie klopýtavě a svým omezeným slovníkem dospívá k zahlédnutí skutečností, které očima víry ukazují k prameni života a lásky, k Bohu. Víme, že když Bůh učinil svět, stvořil rodinu. Když se stal člověkem, narodil se do rodiny a vyrůstal v ní. Když začal plnit své veřejné poslání a zjevil svoji slávu, byl na svatební hostině. Snad to stačí, připomíná Chiara Lubichová (1991), abychom pochopili, že rodina je v myšlení Božím něčím velikým.

            Ptáme-li se tedy, jak rodinu obnovit, pak se musíme inspirovat u Boha, který je láska, jehož záměrem s rodinou je sdílení a předávání lásky. On je, jak zpívá Dante, "la somma sapienza e il primo amore" - nejvyšší moudrost a prvotní láska. Nic jiného není příčinou rodiny než láska. Jen ona ji drží pohromadě. Selhává-li rodina, je to tím, že chybí láska. Rodina - po vzoru rodiny z Nazareta, v jejímž středu přebýval Ježíš - je mistrovské dílo lásky a pravzor všech ostatních lidských povolání, jak to vyjadřuje Chiara Lubichová (1991). Láska sjednocující rodinu je živá a roste jen tehdy, je-li napojena na svůj prvotní zdroj - na Boha. Jan Pavel II. v Dopise rodinám (1994) to vyjadřuje velmi konkrétně, když říká, že vzájemná láska, která je jediným nosným základem rodiny, znamená zříci se sebe sama, otevřít se a odevzdat se druhým. Člověk jako jedinec může vyrůst, objevit, zformovat a potvrdit svou osobnost jen v odevzdávajícím dávání. Náběhy k tomuto poznání jsou obsaženy i ve výše citovaných psychologických výzkumech.

            Jsem šťastný a vděčný Bohu, že jsme s manželkou mohli vstupovat do manželství před 26 roky, na prahu nové totality a v prostředí společenského úhoru, právě ve společenství nových rodin hnutí Focolare založeného Chiarou Lubichovou, jehož klíčovým slovem je jednota s Ježíšem uprostřed, jednota i v bolesti s Ježíšem na kříži a opuštěným ode všech. Právě rodina s tímto ideálem před očima, jemuž se samozřejmě jen s pády a pozvolna blížíme, ale který tak přitahuje, byla pro nás a pro naše přátele "ostrůvkem pozitivní deviace" a společenství rodin v tomto duchu nádhernou krajinou svobody i ve vnějším omezení. Rodinné události - svatby a křtiny, pohřby, narozeniny a svátky - radostné i bolestné milníky životního běhu rodiny, stejně jako ukrytá setkání na pasekách v hloubi lesů, stávaly se záminkou k prožitku těchto skutečností a ke vzájemnému obohacování zkušenostmi. Zažívali jsme tak společně i proměnu oslabených či narušených vztahů a obnovu manželství a rodiny. Právě v konfrontaci s našimi omezeními, selháními a konflikty jsme skrze světlo zažehnuté druhými, kteří se ve svých rodinách pokoušejí uskutečňovat život podle Evangelia, poznávali a zakoušeli Boží přítomnost a jeho uzdravující lásku pronikající i do nejtemnějších koutů našich životů. Je velikou útěchou a povzbuzením vědět, že  takovýchto společenství a hnutí bylo a je více, podle zásady, že tam, kde se rozmnožilo zlo, rozhojnilo se i dobro. Jejich přítomnost je patrná na tomto kongresu, vytváří jeho jedinečnou životadárnou atmosféru a svědčí o této skutečnosti. Právě ve svědectví těchto rodin a těchto společenství a hnutí spatřuji velkou naději pro obnovu manželství a rodiny vůbec. Naše sdělovací prostředky nám často předkládají doklady lidských a společenských selhání a skandálů. Jsem vždycky vděčný za to, setkám-li se v médiích s oslovujícím svědectvím hrdinů naší doby: mužů a žen, matek a otců, kteří dokázali svým životem i přes těžkosti vytvořit ze svých manželství a rodin oázy lidskosti, nabízející občerstvení a život mnohým poutníkům na poušti postmoderního světa.

            Má-li ve světě zvítězit civilizace života a lásky, pak láska musí nejprve vstoupit do rodin. Vždyť, jak to podtrhuje Jan Pavel II., "rodina je zároveň středem a srdcem společenství lásky". "I současná rodina hledá tuto krásnou lásku." "Budoucnost lidstva závisí na rodině."

 

 

Literatura:

 

Beck, U. - Beck-Gernsheim, E.: Das ganz normale Chaos der Liebe. Suhrkamp, Frankfurt a. M., 1990, podle J. Williho, 1993.

 

Hu, Y. - Goldman, N.: Mortality Differentials by Marital Status: An International Comparison. Demography 27, 1990, s. 233-250.

 

Jan Pavel II.: Familiaris Consortio. Čes. vyd., Zvon, Praha, 1992.

 

Jan Pavel II.: Dopis rodinám. České vyd., sekretariát České biskupské konference, Praha, 1994.

 

Laux, L. - Schütz, A.: Stressbewältigung und Wohlbefinden in der Familie. Kohlhammer, Stuttgart, 1996.

 

Lubichová, Ch.: O rodine. Nové mesto, Bratislava, 1991.

 

Strauch, D. a H. (ed.): Warum wir noch zusammen sind. Krisen gemeinsam überwinden - Paare erzählen. R. Brockhaus Verlag, Wuppertal, 1996.

 

Šturma, J.: Rodina a postižené dítě. Sborník příspěvků na mezinárodním kongresu rodin k roku rodiny "Význam rodiny pro současnost a budoucnost", YMCA-Živá rodina, 1994, s. 132-133.

 

Šturma, J.: Rodina jako místo ochrany života a jeho hodnot. Sborník "Rodinné hodnoty a občanská společnost", Studie OI č. 8, Občanský institut, Praha, 1995, s. 37-43.

 

Wallerstein, J. S. - Blakeslee, S.: The Good Marriage. How and Why Love Lasts. Houghton Mifflin, Boston-New York, 1995.

 

Willi, J.: Was hält Paare zusammen? Der Prozess des Zusammenlebens in psychoökologischer Sicht. Rowohlt Taschenbuch Verlag, Reinbek bei Hamburg, 1993.

 

Willi, J.: Ökologische Psychotherapie. Hogrefe Verlag, Göttingen, 1996.


Obnova kultury manželství

Kevin a Margaret Andrewsovi

 

 

Kevin Andrews je poslancem australského parlamentu a předsedou parlamentní komise pro právní a ústavní otázky.

Margaret Andrewsová je spoluzakladatelkou "Programu výchovy k manželství" v Melbourne a redaktorkou čtvrtletníku "Threshold" věnovaného výchově k manželství.

 

 

            V tomto příspěvku nabízíme několik návrhů k obnově kultury manželství. Vycházíme ze své australské zkušenosti, politické i praktické, která znamená jistou kvalifikaci. Ekonomický, společenský a kulturní život průmyslových národů má totiž mnoho společného. Na druhé straně jsou tu jisté rozdíly. Netvrdíme, že naše australské zkušenosti lze uplatnit obecně. Nabízíme spíše jistý přehled jako podklad pro vaše srovnávání, jež může být užitečné, i když je nelze přesně aplikovat. Průmyslově vyspělé národy se vyrovnávají s řadou podobných společenských, kulturních a politických trendů.1) Máme-li se od sebe vzájemně učit, musíme si sdělovat své národní a kulturní zkušenosti. Vzhledem k tomuto cíli začněme náš vzájemný dialog úvahou o společenských změnách za poslední desetiletí.

 

 

I

Společenské změny a rodiny

           

            V posledních dvaceti letech má diskuse o rodině negativní podobu, podobu, která se ohlíží zpět a zajímá se hlavně o rozvody. Od počátku sedmdesátých let prošla naše společnost rozvodovou revolucí - čímž máme na mysli postupné nahrazování manželství kulturou rozvodu a mimomanželským rodičovstvím.2)

            I když není účelem této přednášky rozebírat tu spoustu změn v rodinné struktuře, je možné popsat řadu trendů, které ovlivňují rodiny po celém průmyslovém světě.

            I když většina závislých dětí v nejprůmyslovějších zemích žije se svými biologickými rodiči, kteří jsou manželi, ukazuje přehled posledních padesáti let postupný odstup od manželství. Následující přehled ukáže řadu změn v rodinných vzorcích po celém průmyslovém světě, které směřují k úpadku manželství a oslavení rodinného života.

 

Méně lidí vstupuje do manželství

 

Hrubá míra sňatečnosti ve vybraných zemích (v promile)

---------------------------------------------------------

                        1971          1980        1990

---------------------------------------------------------

USA                     10,5          10,5         9,8

UK                       8,2           7,4         6,5

Švédsko                  4,9           4,5         4,7

Francie                  7,9           6,2         4,3

Itálie                   7,5           5,7         5,4

Austrálie                9,0           7,7         8,4

Česká republika          9,0           7,7         8,4

Německo                  7,0           5,9         6,5

-------------------------------------------------------

Zdroj: Demographic Yearbook, OSN.

 

            V Austrálii se v r. 1947 vdávalo 44 žen z každého tisíce, oproti roku 1991, kdy toto číslo činilo jen 29. Podíl lidí vstupujících do manželství (počet uzavíraných manželství na 1 000 lidí) kleslo v r. 1994 na 6,2, což je téměř tak málo, jako v době Velké deprese, a poloviční počet ve srovnání s dobou 2. světové války. Počet vdaných nebo ženatých lidí v populaci nad 15 let klesl ze 65,4% v r. 1976 na 57,4% v r. 1994.

            Tato čísla odrážejí všeobecně platné trendy. Např. v Británii bylo v r. 1992 uzavřeno 311 000 sňatků ve srovnání se 415 000 v r. 1970. V r. 1960 uzavřelo svůj první sňatek 82 z každých 1 000 žen nad 16 let, zatímco v r. 1992 činilo toto číslo jen 47; je to nejnižší číslo za celých 150 let, kdy se zaznamenávají statistiky.3)

 

Lidé vstupují do manželství později

 

Věk prvního sňatku ve vybraných zemích

-----------------------------------------------------------

                     1981               1992

                     muži   ženy        muži   ženy

-----------------------------------------------------------

USA                  23,9   22,0        25,9   24,0

UK                   25,4   23,1        27,0   24,8

Švédsko              30,0   27,6        30,4   27,9

Francie              26,4   24,3        28,1   26,1

Itálie               27,1   23,2        28,8   25,7

Austrálie            24,4   22,1        26,9   24,7

Německo              27,9   23,6        28,5   25,8

-----------------------------------------------------------

Zdroje: Trends in Europe and North America. The Statistical Yearbook of the Economic Commission for Europe, 1996. Čísla pro Francii jsou za léta 1982 a 1992. Australská data: Marriages Australia, ABS Cat. No. 306.0.

 

            V r. 1947 byl v Austrálii průměrný věk ženichů 25,3 a nevěst 22,5. Tento věk klesl na počátku sedmdesátých let na 23 a 21. Ale do r. 1994 tento průměrný věk významně stoupl na 29 let u ženichů a 26,6 roku u nevěst.

            V r. 1972 byla třetina dvacetiletých žen vdaná, v pětadvaceti letech bylo vdaných 8 žen z 10. V r. 1991 byla ve dvaceti letech vdaná jen jedna žena z dvaceti, a ještě v 25 letech to byla méně než polovina.

            Tyto statistiky odrážejí výrazné změny ve způsobu, jímž lidé vstupují do manželství. Podle Australského statistického úřadu předcházelo u 57% novomanželů období kohabitace. Je to dvojnásobek počtu udávaného o dvacet let dříve.

            Ve Spojených státech stoupl podíl párů, které spolu žijí před svatbou, z 11% v letech 1965-1974 na 44% v letech 1980-1984 a ještě dále stoupá. Počet nesezdaných párů stoupl od r. 1970 šestkrát.4) Tento vývoj je shodný i v dalších zemích. Např. v Norsku 62% bezdětných párů jen kohabituje; u párů se dvěma dětmi je to 15%.5)

            Podle Australského projektu formace rodin z r. 1991 se pětina lidí žijících ve faktických vztazích znala před sestěhováním jen tři nebo méně měsíců, u 25% činilo toto období 4-6 měsíců, u 28% 7-12 měsíců. Tatáž studie konstatuje, že předmanželské zkušenosti, které nejvíce přispívají k riziku rozpadu manželství, jsou: předmanželská kohabitace, mimomanželsky narozené dítě a odchod z domova v raném věku.6)

 

Dramatický nárůst rozvodů

 

Hrubá míra rozvodovosti ve vybraných zemích (v promile)

-------------------------------------------------------------

                         1971           1980            1990

USA                       3,7            5,2             4,7

UK                        1,4            2,8             2,9

Švédsko                   1,7            2,4             2,2

Francie                   0,9            1,5             1,9

Itálie                    0,3            0,2             0,5

Austrálie                 1,0            2,7             2,5

Česká republika           2,0            2,2             2,6

Německo                   1,3            1,6             n.a.

-------------------------------------------------------------

Zdroj: Demographic Yearbook, OSN.

 

            V Austrálii se v r. 1950 rozvedlo 5 z tisíce vdaných žen a toto číslo během padesátých let klesalo až na 2,8 v r. 1961. Po zavedení podpor osamělým rodičům v r. 1972 a po schválení zákona o rozvodu bez výroku o vině v r. 1975 toto číslo vyskočilo na 18,8 v r. 1976; pak kleslo na 10,6 v r. 1986 a do r. 1994 se vrátilo na 12 - tedy na trojnásobek počtu před třiceti lety. I tento trend je jinde obdobný.

 

Počet dětí procházejících rozvodem od počátku sedmdesátých let roste

 

            "Rozvod rodičů rozvrací životy téměř pětiny mladých Australanů ve věku do 20 let, a tento rozvrat vede k dlouhodobým sociálním a ekonomickým nevýhodám," uvádějí pracovníci Australského institutu pro rodinu Kate Funderová a Simon Kinsella.7) Za posledních pětadvacet let tohoto století zakusí rozvod rodičů asi milion australských dětí. Tento trend se projevuje všude po světě. Každoročně prodělá rozvod svých rodičů 300 000 dětí ve Spojených státech, 80 000 dětí ve Velké Británii a 60 000 v Německu - a to jsou jen tři případy.

 

Počet druhých sňatků za posledních dvacet let klesá

 

            Podle sociologa Petera McDonalda klesl v Austrálii počet druhých sňatků za dvacet let více než o polovinu - u mužů z 246 z 1000 rozvedených osob v r. 1971 na 120 v r. 1991; u žen z 215 na 1000 až na 101 v r. 1991. Počet druhých sňatků u mužů v Anglii a Walesu klesl ze 70,4 na 1 000 ovdovělých nebo rozvedených v r. 1971 na 44 v r. 1991.8) U druhých sňatků je přitom rozvodovost ještě vyšší než u prvních.9)

 

Rodiny mají méně dětí

 

Míra porodnosti ve vybraných zemích

--------------------------------------------

                   1970       1980      1990

USA                18,2       15,9      16,6

UK                 16,2       13,4      13,9

Švédsko            13,7       11,7      14,5

Francie            16,7       14,9      13,3

Itálie             16,7       11,3       9,8

Austrálie          20,6       15,3      15,4

Česká republika    15,9       16,3      13,4

Německo            13,4       10,1      11,4

--------------------------------------------

Zdroj: Demographic Yearbook, OSN.

 

            Po celém západním světě se obecně známá populační pyramida obrací nohama vzhůru. Australsští demografové tento trend ilustrují. V r. 1947, když celá australská populace činila 7,5 milionu lidí, bylo 182.000 porodů. V r. 1993 dosáhla populace 18 milionů, ale porodů bylo jen 260 000.

 

Dramaticky narůstá počet dětí narozených mimo manželství

 

Procento mimomanželsky narozených dětí z celkového počtu narozených

--------------------------------------------------------

                              1983        1990

USA                           20,0        28,0

UK                            15,0        28,0

Švédsko                       44,0        47,0

Francie                       16,0        30,0

Itálie                         5,0         6,0

Austrálie                     14,7        21,9

Česká republika                4,8         6,8

Německo                       15,0        15,0

--------------------------------------------------------

Zdroj: Eurostat Yearbook 1995, mimo Austrálii a Československo. Austrálie - ABS Cat. No. 3201.0.

 

            V Austrálii se v r. 1947 narodilo mimomanželsky jen jedno z 25 dětí, dnes jedno ze čtyř. Tento trend je zřetelný i u jiných západních národů. Na Novém Zélandě se 38% dětí rodí mimo manželství.10) Ve Spojených státech je dnes podíl mimomanželského rodičovství na domovech bez otce stejný jako podíl rozvodů. 11)

 

Výrazně stoupá podíl rodin s jedním rodičem

 

Procento rodin s jedním rodičem

-------------------------------------------------------

                        1981           1991

USA                     17,6           20,8

UK                      12,1           13,5

Švédsko                  8,6           11,4

Francie                  6,3           10,4

Itálie                  10,4           n/a

Austrálie                7,5            8,5

Německo                  9,6           11,5

--------------------------------------------------------

Zdroj: pro USA, UK, Francii, Itálii a Německo Eurostat Yearbook 1995. Pro Švédsko jsou vzata čísla za r. 1975 a 1990 ze švédské statistické ročenky.

 

            Ze 620 000 australských rodin s jedním rodičem bylo 84% vedeno matkou. Australský institut rodinných studií vypracoval studii, kde hovořil s rodiči 18 měsíců po narození jejich dítěte a shledal, že 19% faktických soužití se rozešlo; u sezdaných párů to byla 2%. Ve Spojených státech žije 56% černých dětí s jedním rodičem. Ze všech amerických dětí žilo v r. 1995 jen 69% s oběma rodiči - zatímco v r. 1960 to bylo 88%.12)

            Od r. 1971 do r. 1991 se počet domácností s jedním rodičem ve Velké Británii více než zdvojnásobil (z 570 000 na 1 300 000); stejně vzrostl počet dětí, které v těchto domácnostech žijí (z 1 milionu na 2,2 milionu). Procento obyvatel, kteří žijí v takových domácnostech, vzrostlo čtyřikrát.13)

 

Stále větší počet rodin má oba rodiče v placeném zaměstnání

 

            Patrně nejhlubší změny ovlivňující rodinu se za posledních třicet let odehrály ve vztahu mezi rodinami a prací. Tyto změny odráží podíl žen na placené práci a změněný charakter práce.

            Podíl vdaných žen na placené pracovní síle vzrůstá v celém industrializovaném světě. Např. v Austrálii vyskočil z 29% v r. 1966 na dnešních  53%. Téměř polovina matek s dětmi do čtyř let nebo menšími je výdělečně činná. Ve Velké Británii je jen 57% zaměstnanců v tradičních zaměstnáních s plnou pracovní dobou a zaměstnavatelem. 25% pracuje na částečný úvazek, 13% je v nezávislé pracovní činnosti a 5% pracuje na smlouvu nebo příležitostně. U 60% párů s dětmi pracují oba partneři. Podíl vdaných žen s dětmi pod šest let na pracovní síle vzrostl ve Spojených státech z 18,6% v r. 1960 na 59,6% v r. 1993.14)

            Nejenže podíl žen na pracovní síle roste, zatímco mužský podíl klesá, ale oblasti, v nichž jsou ženy zaměstnány, jsou právě ty, na něž moderní ekonomika stále více spoléhá.15) I když je třeba ještě mnoho udělat pro to, aby byly zajištěny stejné podmínky pro ženy na pracovišti a dostatečná flexibilita, která by ženám umožnila rozvíjet kariéru ve stejné míře jako muži, narůstá zástup mužů-manuálních pracovníků, jejichž zaměstnání je čím dál méně jisté.

            Tyto změny také vytvořily nová napětí v rodinném životě. Řada žen musí pracovat na dvě směny, má-li spojit placenou práci s rodinnými povinnostmi. Stále více rodin si nemůže svobodně vybrat, zda jeden z rodičů zůstane doma. Mnoho žen chodí do práce z kariérních důvodů. Ale australská socioložka Jeanne Strachanová rozlišila tři skupiny pracujících matek. Tu první nazvala "kdysi jsem byla matkou na plný úvazek"; jsou to ženy přes čtyřicet, které byly doma po celou dobu školní docházky dětí a vrátily se do práce "z finančních důvodů, aby dopřály rodině něco navíc, ale ne proto, že by rodina potřebovala přežít". Další skupinou jsou matky přicházející domů ve čtyři odpoledne. Třetí skupinou jsou "pracovnice - oběti: ženy, které z těch či oněch důvodů nemají vůbec volbu, zda pracovat nebo ne, a přitom mají předškolní děti."16)

            Tyto kategorie se vzájemně nevylučují. Ženy, které šly do práce z finanční nezbytnosti, často oceňují vědomí identity a cíle a osvobození z neplacené práce. Placená práce mimo dům se stala symbolem žen, jejichž kulturní přístupy se mění. Ale za tuto práci platí únavou, starostí, že se dětem nemohou dost věnovat, a obavou, že muži neuznávají nebo neoceňují jejich vklad. To vede k novému napětí mezi rodinnými úkoly - láskou a prací.

            Přesto ale celá řada studií naznačuje, že plných 60% mužů i žen by dalo přednost tomu, aby matka zůstala doma, dokud jsou děti malé. Ale ty matky, které zůstávají doma, často na úkor vlastní kariéry a rodinných financí, pociťují, že společnost už jejich práci neoceňuje.17) Přehled Australského institutu rodinných studií, který dokládá, že více než čtvrtina pracujících matek předškolních dětí by raději byla doma nebo by alespoň dala přednost práci na částečný úvazek, vyvolal záplavu pozitivních reakcí v tisku. Jeden redakční článek to shrnul: "Je třeba vést debatu o logických politických principech a ekonomickém smyslu. Nejde o to..., aby vdané ženy poskytly svá místa nezaměstnaným mužům... Ale je tragédie, že tolik lidí váhá nad svým zaměstnáním a nad tím, že se o jejich děti starají jiní lidé, zatímco spousta jiných chce pracovat a přitom nemůže sehnat práci."18)

            Všechny tyto změny ilustrují problémy, jimž čelí mnoho lidí. Jak se stupňuje globální soutěž a zápas o reálné životní standardy, jsou jednotlivci stále více taženi na dvě různé strany: na jedné straně je tržní síly nutí získat jeden příjem navíc, na druhé straně hrozí závislost na sociálním státu: možné je i obojí.

            Tyto tlaky hned tak nepovolí. Mnoho rodin dosáhlo v osmdesátých letech svého standardu díky druhému příjmu. Je charakteristické, že desetitisíce žen - matek, manželek, sester - nastoupily v osmdesátých letech do práce, obětovaly svou touhu po rodinném životě a smířily se se sníženou kvalitou života jen proto, aby poskytly dodatečný příjem, který udržel jejich rodiny nad vodou.19) Např. v Austrálii činily v r. 1983 mzdy 64,1% národního produktu, zatímco v r. 1991 to bylo 56%.

            Dnes je problémem, že stále méně rodin má nepracující manželku, která by představovala rezervu do další dekády. Přitom ale současný trend poklesu reálné hodnoty mzdy a nárůst zkrácených úvazků a příležitostné práce bude patrně pokračovat, protože globalizace výroby a obchodu nutně snižuje hodnotu západní práce.

            Dopad poklesu reálných mezd byl v osmdesátých letech maskován tvrzením o růstu produktivity. Ale podstatná část tohoto růstu byla horizontální - vznikla z nástupu dalších pracovníků nebo nárůstu placených pracovních hodin - spíše než vertikální (kdy by stoupl výkon a mzda za reálnou hodinu).

            Za poslední dekády se v řadě zemí dále rozevřely nůžky mezi  bohatými a chudými. Vezměme příklad z prosperující Austrálie: zatímco v letech 1982-3 se jedno procento příjmu těch nejbohatších rovnalo 11% příjmu těch nejchudších, byl tento poměr v letech 1988-89 1:21%. Australští katoličtí biskupové ve svém dokumentu Common Wealth for the Common Good poznamenávají, že "došlo k masivní redistribuci mezi společenskými třídami".20)

            Na druhé straně se za poslední tři dekády v celém západním světě výrazně zvýšila závislost na státu. V dubnu 1993 požadovala Evropská komise debatu na komunální úrovni o budoucnosti sociálních systémů; konstatovala, že "tyto systémy dnes způsobují rozpočtové problémy všem členských státům a zpochybňují budoucí rovinu sociální ochrany, kterou si vlády budou moci dovolit," aniž by postupně snižovaly dávky a zredukovaly přístup k podporám.

            Řada dnešních změn v charakteru práce je způsobena nutností podporovat ekonomiku na úrovni globální soutěže a zajistit fungující trh. Jiné vyžadují účinný asistenční stát. Ale důsledkem těchto směrů vývoje je, že jak jistota tržní práce, tak jistota státní asistence je stále slabší. Ve své úvodní řeči na semináři Evropské komise vysvětlil Padraig Glynn, že pracovní život i rodinný život je dnes "poznamenán prudkými změnami a diskontinuitou".

            Tyto změny mají přímý dopad na mladé páry, které uvažují o manželství a založení rodiny. V r. 1995 poznamenala australská socioložka Jeanne Strachanová: "Dnešní mladé páry jsou první generací od 2. světové války, které čelí skutečnosti, že ani se dvěma plnými příjmy si nebudou moci dovolit to, co jejich rodiče pokládali za rozumné a spravedlivé pro člověka, který těžce pracuje."21)

            Tyto trendy také stupňují tlaky na život občanské komunity a její instituce, jako jsou dobrovolné organizace a skupiny komunitní svépomoci. Dnešní rodiny jsou pod větším stresem než kdy předtím; účast na životě obce klesá právě v době, kdy je komunitních služeb třeba víc než kdy předtím; a ta nejzákladnější komunitní aktivita - práce - je dnes velkému množství lidí odepřena.

 

V mnoha zemích obyvatelstvo stárne

 

Podíl obyvatel nad 65 let v populaci (v procentech)

------------------------------------------

                       1983           1990

 

USA                    10,0           13,0

UK                     15,0           16,0

Švédsko                16,0           18,0

Francie                13,0           14,0

Itálie                 13,0           15,0

Austrálie              10,0           11,2

Německo                15,0           15,0

------------------------------------------

Zdroj: Eurostat Yearbook 95 a Estimated Resident Population (Australia) ABS Cat. No. 3201.0.

 

            Stárnutí populace má na státy vážný dopad. Okolo roku 2020 bude mnoho zemí čelit vážné krizi v péči o staré obyvatelstvo. Podle údajů OECD byl v r. 1990 podíl starších lidí k zaměstnaným lidem 19%; ale do r. 2030 se tento podíl závislých zdvojnásobí na průměr 38%. V Německu se očekává 49,2%, v Itálii 48,3%, ve Francii 39,1%, v Rakousku 44%, v Belgii 41,1%, v USA 36,8% a v Austrálii 33%.22)

            V zemích jako Austrálie a Spojené státy probíhá stálý přesun státních zdrojů od rodin s dětmi ke starším lidem.23) Tento přesun v alokaci zdrojů stále pokračuje. Budou-li trendy obou národů pokračovat, bude potřebovat dlouhodobou péči v určité fázi svého života asi 40% lidí.24) V Německu činí podíl populace v produktivním věku (26-59 let) jen 36,5%, zatímco podíl lidí nad 60 let činí 35,8%. Demografové předpovídají, že podíl starých lidí vzroste do roku 2010 na 43,9% a do roku 2050 na 67,2%.

 

Zřetelný trend

 

            Všechny tyto změny mají zásadní dopad na rodiny. David Popenoe tyto změny sumarizoval do pěti měřitelných komponent:

            "Předně narůstající počet rozvodů a mimomanželského rodičovství, což znamená postupnou dezintegraci jednotky složené z manžela a manželky pečujících o děti. Za druhé narůstající neschopnost rodin plnit své primární společenské funkce, to jest udržovat úroveň populace, regulovat sexuální chování, socializovat děti a pečovat o členy rodiny. Za třetí přesun vlivu a autority z rodiny na jiné instituce, jako je škola, vrstevnická skupina, média a stát. Za čtvrté menší a méně stabilní rodinné jednotky. A za páté oslabování rodinného charakteru života jakožto kulturní hodnoty oproti jiným hodnotám, jako je osobní autonomie a egalitářství."26)

            Viděna v celku nám statistika ukazuje stálé nahrazování kultury manželství kulturou rozvodu a mimomanželského rodičovství. Tvrzení, že tento vývoj znamená pouze to, že se společnost vrací do situace před sto lety, naráží na trendy, které naznačují pokračování těchto změn. Jsme přesvědčeni, že tyto statistiky ukazují stav, který vyžaduje patřičnou společenskou odpově_, máme-li se vyhnout další fragmentaci rodin a komunit a odcizování jednotlivců. Významný počet lidí dnes vězí v pasti chudoby. Ztratí-li se z rodinného života stabilita a předvídatelnost, bude to znamenat chaos i v našich komunitách.

 

 

 

II

Vyhlídky dětí

 

            Pokud by uvedené změny šly ruku v ruce se zlepšováním  životního stylu našich dětí, mohli bychom je vítat. Za poslední tři desetiletí se hrubý domácí produkt zvýšil na rekordní úroveň. Zdraví řady národů - měřeno dětskou úmrtností a délkou života - se zlepšilo a na vzdělání se dává stále více peněz. Dětská práva jsou středem pozornosti a počet dětí v rodině klesl. Ale jen málo lidí pochybuje o tom, že život dětí v národě je dnes méně jistý:

- Narůstá počet sebevražd mladistvých.

- Miliony mladistvých se stávají bezdomovci.

- Údaje o špatném zacházení s dětmi každoročně narůstají.

- Alkoholismus a drogová závislost mezi mladistvými narůstají.

- Počet příjemců podpor narůstá.

- Rodiny s jedním rodičem jsou při všech státních podporách nejchudší skupinou ve společnosti.

            Tato poslední skutečnost vede Daniela Patricka Moynihana k závěru, že zatímco historicky se chudoba odvíjela od nezaměstnanosti a nízkých mezd, dnes se odvíjí od struktury rodiny. 27)

            Liberální i konzervativní odborníci shodně zaznamenávají důsledky devalvace manželství na život dětí. Mezinárodně uznávaný odborník v oboru rodinného výzkumu, Urie Bronfenbrenner, řekl, že "v postindustriální společnosti jsou rodiny, děti, adolescenti a mládež v anglicky mluvících zemích tou nejrizikovější skupinou."28) Poradce presidenta Clintona pro domácí politiku, profesor William Galston, poznamenal, že "rozpad rodiny, tak, jak jej dnes prožíváme ... hluboce a hrozně poškozuje naše děti."29)

            Populární tvrzení, které v posledních dvaceti letech obhajuje rozvody, zní, že rozvod je pro celou rodinu lepší než "špatné" manželství a že děti se na něj rozumně adaptují.30) Ale poslední výzkumy zpochybňují tvrzení, že špatné dopady na děti po rozvodu způsobuje spíše rodičovský konflikt než skutečný rozchod. Exeterská rodinná studie z roku 1994 dodává, že:

            "...i když se u většiny dětí neprojevují akutní potíže v první fázi rozpadu rodiny, má významná menšina potíže dlouhodobé. Ve srovnání se skupinou, jež žije v nedotčené rodině, mají děti prošlé rozvodem častěji uváděné problémy v klíčových oblastech života, včetně psychosomatických potíží, problémů ve škole a sníženou sebeúctu. Častěji se cítí zmatené a vyřazené z uspořádávání vlastní budoucnosti a dělají si starost jak o rodiče, s nímž žijí, tak o toho, s kým nežijí. Rodičovský konflikt a finanční potíže jsou důležitým rysem rodinné reorganizace a mají na děti negativní dopad. Z této studie nicméně vysvítá, že nejdůležitějším negativním faktorem je ztráta jednoho rodiče a její důsledky, včetně rizika, že se celá historie bude opakovat a že se zhroutí i další rodičovské vztahy."31)

            K podobným závěrům dospívá Judith Wallersteinová ve své americké studii Second Chances.32) Paul Amato nedávno zjistil, že děti rozvedených rodičů se častěji rozvádějí, mají méně úspor a vydělávají méně než jiní lidé.33) Sociologové v poslední době dospívají k závěru, že zatímco pro děti z manželství, kde dochází ke špatnému fyzickému zacházení a emoční krutosti, je lepší, když takové manželství skončí, jsou na tom děti z většiny manželství, kde se vyskytuje méně intenzivní konflikt, v případě rozvodu citelně hůře.34)

            Někteří odborníci tvrdí, že rozhodující je vztah matka - dítě, ale uznávaný antropolog Bronislaw Malinowski poznamnává:

            "Ve všech lidských společnostech se otec tradičně pokládá za nezbytného ... žádné dítě by nemělo být vychováváno ve světě bez muže - jednoho konkrétního muže - vykonávajícího sociologickou úlohu otce jako strážce a ochránce, jako mužské spojnice mezi dítětem a širší komunitou."35)

            Nejnovější studie podporují Malinowského pozorování. Ve své studii Growing Up with a Single Parent odmítají Sara McLanahanová a Gary Sandefur tvrzení, že děti vychovávané jen jedním rodičem jsou na tom stejně dobře jako děti vychovávané oběma rodiči. Jejich názor se opírá o desetileté studium.

            "Děti, které vyrůstají v domácnosti s jediným biologickým rodičem, jsou na tom hůře než děti, které vyrůstají s oběma biologickými rodiči, bez ohledu na rozdíly v rase a vzdělání, bez ohledu na to, zda byli rodiče při narození dítěte oddáni a bez ohledu na to, zda pečující rodič vstoupí do dalšího manželství."36)

            Americká Council of Families loni konstatovala, že stále větší počet svědectví "poukazuje na jednoznačný závěr: oslabování manželství má na blaho dětí zničující dopad".37) Council of Families netvrdí, že oslabování manželství je jediným faktorem, který snižuje blaho dítěte, ale tvrdí, že je to faktor nejdůležitější a kauzální. K obecné nejistotě, jíž musí mladí lidé čelit, samozřejmě přispívá také nezaměstnanost a další faktory.

            Jesliže - jak uvádí zprávy Council of Families - každoročně více dětí dospívá s malou nebo žádnou zkušeností manželského života, jak jim vysvětlíme význam, účel a odpovědnost manželství? Lze se také ptát, jaké přístupy a dojmy utvářejí v dětech nešťastná manželství a jak snížit jejich počet. Uvedeme zde některé návrhy, ale nejdříve stručně probereme důvody, které mluví pro změnu kultury na tomto poli.

 

 

III

KULTURA MANŽELSTVÍ SE MĚNÍ

 

            V roce 1988 identifikoval tehdejší ředitel Australského institutu pro rodinná studia, Dr. Don Edgar, několik zásadních faktorů, jež tvoří to, co nazval "novým manželstvím".38)

            Předně je to jistota daná antikoncepcí, pečlivé plánování porodů a měnící se místo dětí v manželství.

            Za druhé je to nový způsob přípravy na manželství cestou četných vztahů, prodloužené autonomie vydělávajícího jednotlivce, soužití de facto a následný zmatek v pohledu na intimitu a oddanost.

            Za třetí si ženy stále více uvědomují, že nemohou a nemají spoléhat na muže a být závislé. Lze sledovat zlepšené vzdělání, narůstající počet ženských kariér a ženské účasti na pracovní síle s následnými změnami ve fugování manželství a rodinného života.

            Za čtvrté je to právní rámec, který stále více zdůrazňuje rovnost příležitostí, lidská práva, společnou odpovědnost mužů a žen v plnění manželských závazků a rodičovských povinností. Je to de facto "zpětná" definice manželství, vycházející z okamžiku rozvodu a ze změn jak v zákonech, tak v sociálním systému.

            Pro tyto postupující změny v kultuře manželství lze uvést řadu důvodů. Předně je to kultura práv v kombinaci s materialismem, která ovládla západní myšlení už od konce 2. světové války. Práva se stala převládajícím jazykem západní kultury. Zvláště ve veřejné diskusi se ignorují povinnosti. Jak ovšem poznamenal Tocqueville, ústí vypjatý individualismus do egoismu, který ničí společnost.39)

            Právě v rodině se člověk učí závazkům a hodnotám. Martin Luther King řekl: "Instituce rodiny rozhodujícím způsobem určuje nejen to, zda člověk dokáže milovat druhého jedince, ale zda vůbec dokáže milovat v širším smyslu slova... Celá společnost spočívá na tomto základu stability, pochopení a společenského míru."40)

            To není nic nového. Aristotelés určil nutný vztah mezi jedincem a společenstvím takto: Jestliže děti nemilovaly své rodiče a členy své rodiny, nebudou milovat nikoho než samy sebe. Smysl pro stabilitu a lásku, jejž rodina poskytuje, má ústřední význam pro socializaci jedince. Stále více se uznává, že má-li být interakce mezi rodiči a dětmi efektivní, musí být pravidelná a dlouhodobá.

            Kultura individuálních práv se následně odráží v zákonech. Proto byl usnadněn rozvod a právo na finanční asistenci státu pro osamělé rodiče, zatímco daňový systém se v řadě států postupně vychyluje proti manželským párům s dětmi.41)

            Seberealizace nebo - při její absenci - rozvod se dnes vnímá jako právo, jemuž odpovídá jen málo povinností. Místo "dokud nás smrt nerozloučí" dnes platí "dokud se budu cítit šťastný". Daniel Yankelovich o amerických poměrech poznamenal:

            "Potřeba větší osobní volby se přímo střetá se závazky a společenskými normami, jež dříve držely pohromadě jak rodiny, tak občanské komunity. Lidé cítí, že otázka "jak žít a s kým žít" je věcí individuální volby a nelze ji regulovat restriktivními normami. Jako národ jsme došli k tomu, že vazby dané manželstvím a rodinou, dětmi, prací, obcí a zemí nejsou nezbytné, jsou-li vnímány jako omezení. Závazky se uvolnily."42)

            Tím netvrdíme, že hledání vlastního štěstí je špatné nebo že by partneři neměli mít za určitých okolností možnost manželství ukončit. Pouze se ptáme, zda si manželství ceníme dostatečně.

            V poslední době začala řada komentátorů poukazovat na vážné společenské dopady tohoto vývoje. Představa, že otcové jsou přebyteční, by podle tvrzení Council on Families in America z minulého roku měla naši společnost velmi znepokojovat:

            "Především jsou otcové pro péči o děti životně důležití. Ještě jsme se nesetkali s dítětem, které by neřeklo, že by chtělo, aby se o ně starali otec i matka. A děti vědí, o čem mluví. Důležitost otců pro péči o děti výrazně podporuje sociologický výzkum.

            Kromě toho je pro širší společnost nesmírně důležité, aby muži zůstali zapojeni do rodinného života. Manželství a otcovství představuje pro muže civilizační sílu značného rozsahu. A naopak: velké množství mužů, nezapojených do vzorců rodinného života a postrádajících uspokojení z něj, bylo pro společnost vždy jednou z největších hrozeb, protože takoví muži nebývají šťastní, mají sklon k deviantnímu chování a ke zločinu. A tato hrozba se v řadě komunit našeho národa stala realitou."43)

            Tím nechceme snižovat úsilí mnoha osamělých rodičů, kteří navzdory těžkostem úspěšně vychovávají své děti a zaslouží si naši podporu; nechceme ani popírat, že některé manželské páry výchovný úkol nezvládají. Nenavrhujeme ani bezvýhradný návrat k manželským formám dřívějších let. Naopak: manželství a rodina vyžadují rovnováhu hodnot. Rodinný život je pro blaho dětí důležitý také proto, že zahrnuje rovnováhu práv a povinností - mezi muži a ženami, mezi rodiči a dětmi, mezi jednotlivci a komunitou, mezi současnou a budoucí generací. V minulosti nebyla tato rovnováha vždycky vyrovnaná. Ženiny závazky - k manželovi, k dětem, ke komunitě - se zdůrazňovaly na úkor jejího vlastního vývoje. Ale dnes se rovnováha jakožto cíl často nahrazuje libertariánským odmítáním všech závazků ve jménu individuální svobody.

            Kromě toho se v akademických diskusích odmítá manželství a rodina už od konce šedesátých let. V roce 1967 byl Edmund Leach, jeden z nejvlivnějších sociologů západního světa, vyzván, aby přednesl sérii přednášek na rozhlasové stanici BBC. Leach v nich rozvinul tvrzení, že "rodina je zahleděná sama do sebe". Podle něho se mezi manželem a manželkou, mezi rodiči a dětmi posiluje emoční stres a napětí je větší, než většina lidí unese. Leach uzavřel:

            "Rodina zdaleka není základem dobré společnosti, ale se svým stažením do soukromí a se svým nablýskaným tajnůstkářstvím je zdrojem vší naší nespokojenosti."44)

            Leachův pohled na rodinu není ojedinělý. David Cooper a R. D. Laing chápali hluboké soukromí rodiny s její sítí introvertních, intenzivních a povinných vztahů jako destruktivní činitel pro jednotlivce. Cooper popisoval jádro rodiny jako "naprosto dokonalou formu nesetkávání"45); Laing tvrdil, že "prvotním aktem brutality je pro průměrné dítě matčin první polibek".46)

            Právě na tomto pozadí napsala americká socioložka Jessie Bernardová v roce 1972 svou práci The Future of Marriage. Bernardová tvrdí, že moderní manželství pochopíme nejlépe, když je nebudeme vidět v konvenčním smyslu jako svazek muže a ženy, ale jako zvláštní a nerovné "jeho" a "její" manželství, které prospívá mužům a neprospívá ženám:

            "Dívkám nepřistřihujeme křídla ani nesvazujeme nohy, ale činíme je nemocnými. Být šťastná ve vztahu, který jí ukládá tolik zátěží jako tradiční manželství, znamená, že žena musí být duševně mírně nemocná."47)

            Bernardová navrhla nový řád, v němž by bylo možno různým způsobem volit vztahy. Ten by byl založen na dvojím základě: na současné feministické kritice manželství48) a na optimistické představě, že člověk přijme každý vztah, je-li do něj správně socializován.49) Bernardová tvrdí:

            "Neexistuje Ideální Manželství, zakotvené v přirozenosti věcí, které jednoho dne objevíme... Každá doba si vynalézá své vlastní... Jakákoli forma manželství je přechodem mezi starou a novou formou."50)

            Role žen a pojem přechodu se v kritice rodiny objevují velmi silně.51) Jak napsal James Wilson, "hájit rodinu se dvěma rodiči znamená podle jejích kritiků hájit instituci, kde je žena podřízena manželovi, upoutána k domácím pracem bez možnosti budovat si kariéru a naučena indoktrinovat své děti vírou ve správnost tohoto uspořádání."52) Ale upozorňovat na silné stránky párové rodiny neznamená obhajovat útlak. Argument, podle něhož důsledkem konvenčních rodinných vztahů je omezení žen na domácí role a domácí útlak, je problematický.

            Ve svém nedávném přehledu zdravotnických dat ukázala klamnost tezí Bernardové australská pracovnice na poli rodinného výzkumu Moira Eastmanová:

            "Navzdory tomu, co Bernardová tvrdí, ukazuje výzkum v řadě zemí, že lidé žijící v manželství jsou výrazně zdravější jak mentálně, tak fyzicky a cítí se šťastnější než ti, kdo nikdy v manželství nežili, kdo se rozešli nebo rozvedli - a to platí jak o mužích, tak o ženách."53)

            Eastmanová formulovala osm mýtů o rodině, jež jsou běžné jak v akademických, tak populárních diskusích:

1. Rodina je poměrně nový vynález.

2. Tradiční rodina téměř vymizela.

3. Rodina o dvou rodičích už není normou.

4. Manželství je dobré pro muže a špatné pro ženy.

5. Rodina je nejisté místo.

6. V rodině se nevykonává žádná produktivní práce.

7. Rodina je programem extrémní pravice.

8. Současné trendy na rodinném poli nelze zvrátit (a ani bychom se o to neměli pokoušet).

Pak uzavírá: "Opačných svědectví je dostatek a na jejich základě můžeme tvrdit, že jde o mýty, neboť nejsou založeny na skutečnosti."54) Norval Glenn navíc nedávno poukázal na to, že řada dnešních sociologů píšících o rodinách je zaujatá proti manželství.55)

             Druhým pojmem, který se v diskusích o rodině hojně vyskytuje, je idea přechodu. Bylo to velmi zřetelné v publikacích, jež vyšly v Mezinárodním roce rodiny vyhlášeném OSN. Ale uklidňující slova o přechodu nedokáží uklidnit členy rodin, kteří procházejí rozvodem a jejichž počet je třikrát větší než před dvaceti lety, nebo osamělé matky s dětmi, které přežívají na pokraji chudoby kvůli nedostatečným podporám nezaopatřených dětí, a nedokáží uklidnit ani jediné z těch milionů dětí, které vyrůstají v domovech, kde nikdo nemá zaměstnání. Nazvěte si to jak chcete, ale lidé intuitivně vědí, že rodiny jsou pod tlakem, a je tragické, že mnoho z nich to nepřežije bez rozpadu.

            Za to všechno platí naše národy obrovskou cenu. Veřejné investice do podpor za poslední čtvrtstoletí významně vzrostly. Tak např. sociální dávky v Austrálii narostly z 1 379 milionu australských dolarů v roce 1971 na 33 917 milionu dolarů v roce 1991 - nebo ze 17 na 27 procent hrubého domácího produktu. Rodinné přídavky narostly za tutéž dobu ze 198 milionů na 2 466 milionů. A podpory osamělým rodičům vzrostly ze 40 milionů dolarů v roce 1974 na 3 057 milionu o dvě desetiletí později. Ve Spojených státech vzrostly výdaje na veřejnou pomoc z 20 miliard USD v roce 1980 na 40 miliard v roce 1992.56)

            Státní programy jsou sice důležité, ale "žádné veřejné investice do dětí nemohou vynahradit nedostatek soukromých investic, jenž doprovází úpadek manželství."57)

 

 

 

IV

Zhodnotit kulturu manželství

 

            Jak můžeme zhodnotit kulturu manželství?

            Předně je třeba znovu uznat ideál manželské stálosti. Jeden z předních amerických sociologů Norval Glenn napsal:

            "Existují pádné teoretické důvody pro tvrzení, že úpadek ideálu manželské stálosti činí manželství nejen méně stabilními, ale i méně uspokojivými. Člověk, který např. vstupuje do manželství s představou, že v něm setrvá jen pár let, se mu plně neodevzdá ani do něj nebude vkládat investice, jež by jeho koncem byly ztraceny. A jestliže člověk neustále porovnává stávající manželství s jeho skutečnými nebo pomyslnými alternativami, ukáže se existující manželství nutně v některých ohledech jako nepříznivé. Potřeby, které jsou uspokojeny, si mnohdy ani neuvědomujeme, zatímco si stále uvědomujeme ty, jež uspokojeny nejsou. A když se naše pozornost upíná na potřeby, jež naše manželství příliš neuspokojuje (a takové vždycky jsou), roste ta zelenější tráva vždycky na druhé straně manželského plotu. Takže už pouhé uvažování o alternativách ohrožuje manželskou spokojenost. A navíc ti, kdo stále silně lnou k ideálu manželské stálosti, se budou bát vložit se do manželství příliš silně, protože vnímají obecné oslabení tohoto ideálu."58)

            Průzkum, který provedl Glenn se spolupracovníky, naznačil tendenci řady párů držet se v manželských závazcích zpátky, protože vnímají pravděpodobnost rozpadu manželství v naší společnosti. Druhou, stejně silnou tendenci našli mezi páry žijícími ve stabilním a dlouhodobém vztahu: ukázalo se, že denní stres a napětí, jež manželství přináší, by u nich bylo pravděpodobně vedlo k rozvodu, kdyby právě ideál manželské stálosti netvořil tak důležitou část jejich vztahu.

            Dále je třeba chápat, že manželství není statickým stavem mezi dvěma lidmi, kteří se nemění. Vztahy mohou začínat romantickou láskou, ale mají-li se dobře rozvíjet, musejí se pohybovat od extáze přitažlivosti k procesu sebepoznání. Rozdíly v názorech, přístupech a pohledech jsou normální součástí každého vztahu mezi dvěma lidmi. Manželští terapeuti stále více považují tyto rozdíly za indikaci růstu, ne za znamení neštěstí. Páry však potřebují určité dovednosti v tom, jak se s rozdíly konstruktivně vyrovnávat, i povzbuzení k práci na svém vztahu; jinak normální rozdíly povedou k chronickému, neřešitelnému konfliktu nebo k pouze formálnímu manželství.

            Judith Wallersteinová, autorka průlomové studie o efektu rozvodu na děti Second Chances, říká ve své poslední knize The Good Marriage:

            "Když jsem srovnávala šťastné manželské páry s tisíci párů, které se za posledních pětadvacet let rozvedly, bylo zřejmé, že ti první si vytvořili pevný základ pro svůj vztah a i nadále ho společně budovali. Mnohé páry, které se rozvedly, si takový základ vytvořit nedokázaly a neviděly potřebu ho v průběhu let posilovat. Řada manželství se zhroutila, protože jejich struktura byla příliš slabá, aby vydržela nápory života. Šťastné páry považovaly své manželství za jakési nedobudované dílo, které vyžaduje stálou pozornost, nemá-li se nenapravitelně rozpadnout. Ani v důchodovém věku je nepokládali za zajištěné. Až příliš mnoho rozvedených párů se domnívalo, že manželství je cosi, co prostě po obřadu samo vznikne. Ale manželství nevytváří ani občanský, ani náboženský obřad: vytvářejí je lidé, a vytvářejí je po celý svůj život."59)

            A za třetí je třeba znovu mluvit o hodnotách. Manželství je věcí vytrvalosti, odvahy, loajality, odpouštění a sebeobětování.

 

 

 

V

Politický rámec

 

            Je specifikem moderní doby, že se celonárodní debata vede téměř výlučně o ekonomice, přičemž se ignorují sociální, kulturní a duchovní dimenze národního života. Spravedlivá a zdravá společnost má tři pilíře: vitální trh, účinný a pečující stát a živou občanskou komunitu.

 

Vitální trh

 

            Viděno z úhlu historie tohoto století není pochyb o tom, že vitální trh je nutným prvkem ekonomického růstu, adekvátního sociálního systému a demokratické svobody. Pád Berlínské zdi znamenal víc než jen konec určitého ideologického režimu: ohlašoval také selhání příkazového systému jak v oblasti hospodářského pokroku, tak v oblasti lidských práv.

 

Účinný a pečující stát

 

            Ale trh sám nezaručí a ani nemůže zaručit spravedlivou společnost. Budou tu stále ještě chudí, nemocní, postižení, nezaměstnaní a ti, kdo potřebují péči. Jsou tu záležitosti obecného zájmu, počínaje národní obranou, přes systém adekvátní zdravotní péče a vzdělávání, ochrany životního prostředí a zajištění infrastruktury nutné pro odpovídající fungování občanské komunity.

            Někdy se debata o úloze trhu a státu zjednodušuje na dvě protikladná stanoviska - jedno pro trh a druhé pro stát. Ve skutečnosti je zapotřebí obojího. Nelze klást otázku např. tak, že jde o rozpor intervence a neintervence. Všechny státy nějak do ekonomiky zasahují. Skutečným problémem je, proč do ní zasahují a jaký to má výsledek. I Adam Smith uznával, že za určitých okolností je např. ochrana průmyslu správná.

            Ale jak tržní mechanismy, tak státní zásahy vedou k nespravedlnosti. Představa, že všechny aspekty společnosti lze chápat jako zboží, vede k nemírnému konzumerismu, kdy se vposledku zanedbávají problémy některých lidí. I z ekonomického hlediska je to  nebezpečné, jak shledali Australané za posledních deset let nízkých  úspor, stoupajícího zadlužení a narůstajících úroků. Na druhé straně potlačení trhu a vševědoucí ruka státu vedly v mnoha částech světa k nejhorší formě totalitarismu. Spravedlivá a zdravá společnost vyžaduje rovnováhu mezi trhem a státem. A právě zde je potřebná občanská komunita.

 

Životaschopná komunita

 

            Jednotlivci získávají smysl života a vlastní identitu ze vztahů s druhými; proto si nemůže liberální demokracie, jíž jde o plný a svobodný lidský rozvoj, dovolit ignorovat podmínky, jež jsou pro tento ideál nezbytné. Pokud tak liberální demokracie činí, zanedbává vlastní základ svého trvání.

            Jsou to totiž instituce občanské společnosti - rodiny, dobrovolná sdružení a církve, charitativní organizace, ba i sportovní a kulturní kluby - jež udržují demokracii, protože vyrovnávají moc trhu i státu a pomáhají zvládnout konzumeristické i totalitní tendence.

            Mary Ann Glendonová, profesorka práva na Harvardově universitě, píše:

            "Myriády sdružení, jež vytvářejí společenské normy, jsou neviditelnou oporou a nezbytnou podmínkou režimu, v němž jedinci mají nějaká práva. Ani tradiční práva politická a občanská, ani novější práva ekonomická a sociální nelze zajistit bez společenského uspořádání, v němž ti, kdo jsou znevýhodněni právy druhých, dokáží přijmout omezení a zásahy, jež k těmto právům patří."60)

            Jinými slovy: pokud my, jako národ, nedokážeme uchovávat a podporovat instituce občanské společnosti, v níž se rozvíjejí a živí lidské vztahy, riskujeme nejen blaho řady lidí, zvláště mladých a starých, ale oslabujeme i základy samotné demokracie.

            Tyto tři věci - vitální trh, účinný a pečující stát a životná komunita - jsou základem zdravého národa. To, jak je vzájemně vyvážíme, určí naši budoucnost.

 

 

 

 

VI

Rodinná politika

 

            Jak máme s rodinami zacházet? Americká Národní komise pro městské rodiny definovala tři hlavní typy reakcí na rozpad rodiny:

- popřít problém,

- léčit symptomy,

- změnit ekonomiku.

Komise tvrdí, že "každý z těchto přístupů zastávají seriózní, upřímní lidé. Každý z těchto přístupů obsahuje prvky pravdivého pohledu." Přesto jsou tyto reakce, ať individuální nebo skupinové, zásadně neadekvátní, protože "neobsahují realistickou možnost zastavit nebo zvrátit osobní a společenské problémy, které vznikají z trendu rodinného rozpadu".

            My navrhujeme založit rodinnou politiku na dvou principech, které uznávají a podporují existenci klíčových zprostředkujících nebo přemosťujících struktur ve společnosti, jako je je rodina a dobrovolné sdružování.61) Jsou to tyto principy:

1. Veřejná politika by měla chránit a podporovat rodinu.

2. Kdekoli je to možné, měla by využívat rodinu jako svého hlavního činitele.

            Tyto dva principy jsou minimem a současně maximem. V některých oblastech své politiky by stát měl rodiny nechat působit samostatně, nebo k nim alespoň zaujmout neutrální pozici. V jiných oblastech by měl využívat rodinu nebo další zprostředkující struktury pro podpůrné programy.

            V tomto rámci navrhujeme pětisložkový přístup k vývoji ucelené národní rodinné politiky:62)

1. Přijetí celonárodní rodinné politiky.

2. Uznání přednostního postavení rodiny ve společnosti.

3. Posilování manželství a vztahů mezi rodiči a dětmi.

4. Budování systému podpory obcí rodinám.

5. Podporu mravní kultury, která prospívá rodinám a dětem.

            V každé z těchto oblastí lze rozvinout programy, které napomohou obnově kultury manželství. V dalším oddílu předložíme pro tuto obnovu několik konkrétních návrhů.

 

 

 

VII

Obnova kultury manželství

 

Manželství

 

            Představa, že by lidé měli být pro manželství vychováváni, vyvolává u řady lidí nesouhlas. V dopise melbournskému časopisu Age se před několika lety takový skeptik ptal: "Co se to stalo se staromódní láskou, takovou, která vydrží léta?"63) Ano: kdyby se manželské páry více milovaly, jejich vztahy by vydržely.

 

            Tento pocit může být správný, ale přehlíží zásadní kulturní změny minulého půlstoletí. Jak poznamenává Norval Glenn, "manželství se dnes v západním světě stává hédonističtějším a v ne-západních společnostech je tomu také tak, byť v menší míře... Uvážíme-li americkou [a my bychom dodali obecně západní] vysoce hédonistickou orientaci ve vztahu k manželství, pak motivace k němu a věrnost instituci manželství musí být ovlivněna představou, jak manželství slouží potřebám a touhám osob, které v manželství žijí."64)

            Tato změna kulturního přístupu je zjevná na tendenci k volnému soužití jako cestě k manželství. Navzdory faktům svědčícím o opaku65) se mnoho lidí domnívá, že "manželství na zkoušku je dobrá věc".66) Australský manželský poradce Jim Pilmer píše: "Řada skutečností dokládá, že mnohé z těchto párů vstupují do manželství právě proto, aby jejich neuspokojivý vztah začal fungovat."

            Názor, že láska všechno překoná, je navíc posilován dvěma mocnými společenskými představami: jednak tou, že manželství je naprosto soukromá záležitost a nikomu dalšímu do něj nic není, leda ve zcela obecném smyslu, jednak tou, že manželství je přirozená záležitost a my všichni máme vrozenou schopnost si s ním poradit. Dokud lidé nezískají dostatečné vzdělání týkající se manželství, budou tyto mýty i nadále bránit účinnému řešení vztahových problémů.

            O manželství je třeba diskutovat alespoň tolik jako o rozvodech. Denis Ladbrook, profesor sociální práce na Curtinově universitě v Perthu, poznamenává:

            "Vezmeme-li v úvahu, jak důležité pro pohodu člověka jsou zaměstnání i vztahy, je poněkud zvláštní, jak odlišně se v naší společnosti pojímá vstup do zaměstnání a vstup do vztahu. Pokud jde o veřejnou sféru zaměstnání, koná se k němu řada příprav a zavádí se řada ochranných opatření, ale pokud jde o soukromou sféru osobních a rodinných vztahů, je příprav a záruk poměrně málo."67)

            V Austrálii nemůže být manželství slavnostně uzavřeno, pokud to snoubenci oddávajícímu neoznámí alespoň měsíc předem. V řadě zemí je ale oznamovací doba mnohem kratší. Uvážíme-li, jaké důsledky má rozpad manželství, měli bychom alespoň uvažovat o prodloužení této lhůty a jejím využití k manželskému vzdělávání. Mnoho lidí vstupuje do manželství, aniž by si uvědomovali právní a finanční odpovědnost, která z něj vyplývá, a na konci manželství na tom nejsou o mnoho lépe.

            Ještě důležitější je manželské vzdělávání, které poskytuje párům příležitost zhodnotit jejich rozhodnutí k manželství a zlepšit jejich schopnost vztahu. Je to něco jiného než manželské poradenství, které zahrnuje krizovou intervenci ve vztahu, který je pod tlakem. Výsledky australské studie o dopadech manželského vzdělávání z roku 1992 dokládají, že 5% párů po manželské přípravě svou svatbu odložilo nebo ji stáhlo; to potvrzují i jiné výzkumy z těchto kursů.68) Když v roce 1992 hovořila Barbara Markey na Australské konferenci o manželském vzdělávání, poznamenala, že až 15% amerických párů, které absolvovaly předmanželský přípravný kurs, svou svatbu odložilo nebo stáhlo. I pozdější studie tento závěr potvrzují. Studie PREPARE a FOCCUS ukázaly, že právě tyto výsledky identifikují páry, jejichž manželství by později bylo dysfunkční, a dovedou rozlišit páry s vyšší nebo naopak nižší kvalitou manželského vztahu.69) Kombinace těchto výsledků a vysoká míra rozvodovosti vedly všechny americké katolické diecéze k tomu, že vyžadují, aby se páry účastnily manželského vzdělávání, a zavádějí jako minimální ohlašovací termín dobu šesti měsíců.70) V řadě měst i jiné církve přistupují k tomu, že oddávají jen páry, které prošly manželským vzdělávacím programem.71)

            Australská zkušenost možná poslouží jako model pro prosazování programů manželského vzdělávání. Od roku 1976 poskytují australské vlády schváleným organizacím granty na poskytování manželského vzdělávání. Takové programy nabízejí obce i církevní agentury a páry si mohou mezi těmito organizacemi vybrat. Agentury zase informují o svých programech právě prostřednictvím oddávajících - duchovních nebo světských.72) Odhaduje se, že až čtvrtina párů, které uvažují o manželství, se programů účastní, i když u párů oddávaných církevně je návštěvnost vyšší a u občansky oddaných párů naopak nižší.73) Programy vedou vyškolení poradci a trvají obvykle dva dny nebo několik večerů. V celé Austrálii poskytuje tyto programy asi stovka agentur a skupin. Skupinová setkání zpravidla zahrnují tyto otázky: co od manželství očekáváme, jak nás ovlivňuje výchozí rodina, komunikační dovednosti, zvládání konfliktu, intimita a sexualita, plánování rodiny a finanční otázky - jak hospodařit a jak kupovat dům. Církevní agentury zpravidla zahrnují i spiritualitu manželství.74) V posledních letech začali tito speciální poradci poskytovat i programy pro individuální páry, jako např. v rámci programů FOCCUS a PREPARE. Program manželského vzdělávání města Melbourne nedávno rozšířil svůj kurs o předsvatební a posvatební komponentu a o publikaci dopisu novomanželským párům.

            Manželské vzdělávání podporují hlavně dvě celonárodní organizace, Katolická společnost pro manželské vzdělávání a Australská asociace manželského vzdělávání, které spolupracují už přes deset let: vydávají materiály, vedou semináře a konference, vydávají čtvrtletník, sponzorují výzkum a komunikují s federální vládou.

            V roce 1995 zvýšila tehdejší labouristická vláda financování agentur75) a vloni nová vláda Liberální a Národní strany tyto granty na příští tři roky zdvojnásobila.76) Problémem je uplatnění efektivních strategií, které by zvýšily účast na těchto programech a rozšířily jejich dosažitelnost pro páry v různých fázích životního cyklu.

 

Zdanění

 

            Daňový systém by měl více uznávat soukromou investici do společenského dobra, kterou manželství je. Sebevětší veřejné investice do rodin a do dětí nevyrovnají soukromou ztrátu, kterou představuje rozpad manželství a nárůst mimomanželských porodů. Přesto daňové zákony v mnoha státech tuto soukromou investici do veřejného dobra uznávají jen málo.

            V zemích, jako jsou Austrálie a Spojené státy, se daňový systém v posledních desetiletích od rodin s dětmi odvrátil.77) Ve své poslední studii profesorka Anne Hardingová konstatovala, že "reálný příjem po zdanění u 20% Australanů s nejnižšími příjmy - po doplnění dávkami na krytí potřeb jejich domácností - vzrostl za 11 let [1982-1993/94] o více než 15 australských dolarů na týden. Podobně narostl výsledný příjem 30% vysokopříjmových domácností. Ale 40% Australanů ve středním příjmovém pásmu čelilo poklesu reálného příjmu ve výši 12 dolarů."78) Pokles reálného příjmu se týkal především rodin s dětmi.

            V roce 1960 mohla daňová úleva na manželku dosáhnout 286 dolarů a na děti 312 dolarů - tedy 11,96%, resp. 13,04% průměrného příjmu. Do roku 1993 poklesla úleva na manželku a děti, po přičtení rodinných přídavků, na 5,25%, resp. 4,0% průměrného příjmu. Vezmeme-li v úvahu daňové úlevy a sociální dávky ("reálnou daňovou sazbu"), pak mezi lety 1960 a 1990 břemeno "reálné daně" vzrostlo u jednotlivce o 83%, ale u rodin o 360%.79)

            Některé země, např. Francie, navrhly rodinný daňový systém, který počítá se závislými dětmi, a tak podporují manželství a rodinný život. V Austrálii zvýšila nová federální vláda nezdanitelný příjem pro rodiče se závislými dětmi. Ale tato opatření musejí jít dále - jinak nedokážeme čelit znehodnocení vztahů mezi rodiči a dětmi v národní ekonomice.

 

Rozvodové zákony

 

            V letech 1960-1970 přijala řada zemí možnost jednostranného rozvodu bez výroku o vině. Tak jako v případě australského "Rodinného zákona" vycházejí nové zákony z ustanovení Úmluvy OSN o občanských a politických právech. Úmluva uznává ústřední význam rodiny ve společnosti a říká:

            "Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu společnosti a státu."

            Úmluva dále stanoví:

            "Smluvní státy podniknou vhodné kroky k tomu, aby zajistily rovnost práv a odpovědností manželů vůči manželství, během manželství a při jeho rozchodu. V případě rozchodu učiní opatření nutná pro ochranu dětí."

            I když se význam rodiny v debatách o zákonných změnách zdůrazňoval, zůstává operační bází zákona rozvod. Podle předchozí zákonné úpravy byl výsledek rozvodové žádosti určován pojmem zavinění. V kulturním ohledu riskovali partneři, kteří odešli z manželství nebo z něho partnera vyhnali, společenské opovržení. Zavedení jednostranného rozvodu bez výroku o vině tuto kulturní normu změnilo a umožňuje partnerům odejít z manželství na základě předpokladu, že krátká doba odloučení zakládá nenapravitelný rozvrat vztahu. Z toho společnost správně vyvozuje, že manželé mohou z manželství odejít, kdy se jim zachce. Někteří komentátoři poznamenávají, že manželství je jedinou právní smlouvou, kterou lze porušit bez ohledu na to, co bylo domluveno. Tak profesor William Galston říká: "Rozvodová epidemie nenastala jen tak. Právní úpravy jí napomohly a podnítily ji díky instituci rozvodu bez výroku o vině."80)

            Galston tvrdí, že rodinu poničily dvě kulturní změny: především kultura práv bez povinností, a dále étos okamžitého uspokojení. Tyto kulturní posuny se odrážejí na přístupech, jež institut rozvodu bez výroku o vině dále podporuje. Manželství se chápe jako právo a zahrnuje právo je opustit - bez odpovídajících povinností. Naproti tomu závazky, jako je dělení majetku, může uložit soud, navzdory jakékoli dohodě zúčastněných stran.

            Jsme přesvědčeni, že rodinná politika musí stát na dvou pilířích: na právech a povinnostech.

            Často slýcháme hlasy, které volají po tom, aby se prodloužilo období odloučení, jež opravňuje k rozvodu: tvrdí se, že by se tak zbrzdil rodinný rozvrat. Někteří komentátoři navrhují nový systém pravidel, jež by vycházela z principu "děti mají přednost", kdy by nebylo možné jednat např. o dělení majetku, dokud by se nevyřešila otázka potřeb dětí.81) Některé státy USA probírají návrhy na zrušení zákonů, jež umožňují jednostranný rozvod bez výroku o vině.82) Jiní volají po efektivnější legislativě na podporu dětí nebo po dvoukolejném systému, kdy by manželé mohli volit, zda výrok o vině bude vynesen.83)

            Soudě podle australské zkušenosti s národním programem podpory dětí za posledních deset let je pochybné, zda efektivní podpora dětí může vyléčit rozvodový problém. I když se dají administrativní břemena zredukovat a platby od všech povinných rodičů vybrat, zůstává faktem, že rozvod vytváří ekonomické vítěze a poražené, zvláště tam, kde bývalí partneři vstupují do nového manželství.84) Maggie Gallagherová poznamenává:

            "Neexistuje vyhlídka na žádný sociální program, který by rozvedeným párům vrátil ekonomiku manželství, a žádný zákon je nepřinutí k obětem - k práci přesčas, ke druhému zaměstnání, k hypotéce na dům kvůli zaplacení kolejného - jež ženatí otcové [a my bychom dodali i řada matek] pro své děti činí běžně, ale rozvedení otcové jen zřídka. Po kolapsu manželství jsou všichni chudší. Pro děti je pokles úrovně částečně způsoben nevyhnutelným faktem, že dvě domácnosti nemohou žít tak levně jako jedna, ale také tím, že otcové a matky, kteří spolu nežijí v manželství, mají stále rozpornější ekonomické zájmy a rodinné závazky.85)

            William Galston tvrdí, že jednostranný rozvod bez výroku o vině - kdy jedna strana může snadno dosáhnout rozvodu bez souhlasu druhé - by měl být pro páry se závislými dětmi nahrazen starým institutem viny s alternativou pětileté čekací lhůty. "A i v těch případech, kde oba rodiče nezletilých dětí souhlasí, by měly být zavedeny brzdné mechanismy: povinná, minimálně jednoletá pauza na rozmyšlenou, na odbornou poradu a na zprostředkování."86)

            I když si nemyslíme, že by rozvodová omezení, jako je prodloužená lhůta odloučení, byla obecně platnou odpovědí, jsme přesvědčeni, že manželské smlouvy, v nichž páry určí uspořádání svého manželství včetně příslušných práv a odpovědností v případě jeho rozpadu, by byly žádoucí. Přijetí manželských smluv by ustavilo nový princip odpovědnosti. Dnes si mnoho lidí vstupujících do manželství vůbec neuvědomuje rozsah finančních, sociálních a citových závazků a ještě méně jsou schopni se vyjádřit, v čem spočívá odpovědnost v případě rozvodu.

            V mnoha zemích je zaveden princip, že si strany uspořádají své finanční závazky ohledně majetku a předloží je ke schválení soudu: není tedy důvod, proč bychom se k těmto smlouvám neměli vrátit a doplnit je o rodičovské odpovědnosti. Zajistit nejlepší zájem dítěte by samozřejmě muselo být svěřeno soudu. Stát může definovat typy manželských smluv, které jsou v rozporu s veřejnou politkou a neměly by být potvrzeny, a podpořit jiný typ smluv. Státy mohou také určit podmínky, jež mají být součástí všech smluv. Tak by práva na konci manželství odpovídala závazkům, které muž i žena předpokládali v době, kdy vstupovali do svého "partnerství".87)

 

Další opatření

 

            Je celá řada dalších opatření zaměřených na obnovu kultury manželství. Čas nám dovoluje jen stručný výčet. Patří sem:

- přijetí národní rodinné politiky,

- požadavek, aby političtí, společenští i náboženští představitelé znovu používali jazyk závazku a ctnosti a podporovali manželství a rodinný život,

- prosazování celoživotního manželského vzdělávání, včetně kursů ve školách, před rozhodnutím pro manželství a během manželství, prosazování dalších programů, jež by pomáhaly rodičům vychovávat děti,

- požadavek, aby zaměstnavatelé i zaměstnanci uznali rodinné odpovědnosti v rozvrhu práce a nepokládali za ohnisko smyslu života pracoviště, nýbrž rodinný domov,

- uznání hodnoty domácí ekonomiky jako součásti národního blahobytu,

- podpora komunitních skupin, které poskytují podporu rodinám, a jejich přednostní využívání místo upřednostňování státní byrokracie,

- obnova morálního klimatu vhodného pro děti, zvláště v médiích.

 

 

 

VIII

Závěr

 

            Poslední dvě desetiletí ukázala, že alternativy manželství a zdravého rodinného života nejsou žádným velkým zdrojem štěstí. Rovněž tak pesimistické názory šedesátých a sedmdesátých let, odrážející vypjatý individualismus své doby, neinspirovaly většinu mladých lidí, pro něž je manželství a rodinný život stále důležitou aspirací. Ale určité trendy nelze ignorovat.

            Dominantou veřejného života osmdesátých a devadesátých let, vyjádřenou ekonomickým jazykem, je jednotlivec a soukromí spíše než rodina a společenství. Vliv této kultury se rozšiřuje do lidských vztahů: přednost má individuální seberealizace, volné soužití je jakýmsi soukromým manželstvím.

            I když si právem ceníme svobodu jednotlivce, nemůžeme žít bez kořenů v rodinách, komunitách a dobrovolných sdruženích. Budoucí štěstí našich dětí závisí do velké míry na tom, jak obojí vyvážíme. Jen málo úkolů je důležitějších. Jak napsal Václav Havel, president České republiky, ve svých Letních meditacích: "Není důvod si myslet, že tento boj je ztracený. Jediný ztracený boj je ten, který vzdáme dříve, než jsme se do něj pustili."88)

 

 

 

 

Literatura:

 

Poznámka: Australské statistiky jsou převzaty z publikace Kevina Andrewse a Michelle Curtisové "Changing Australia".

 

1)        Urie Bronfenbrenner: "Discovering What Families Do". In: David Blankenhorn, Steven Bayne a Jean Bethke Elshtain (ed.): "Rebuilding the Nest: A New Commitment to the American Family", Milwaukee, Family Service America, 1990, s. 27.

 

2)        Viz Council on Families in America: "Marriage in America: A Report to the Nation", New York, Institute for American Values, 1995, s. 3.

 

3)        Robert Whelan (ed.): "Just a Piece of Paper?", London, Institute of Economic Affairs, 1995, s. 1.

 

4)        US Bureau of Statistics: "Statistical Abstract of the United States", 1993.

 

5)        Natalie Rogoff Ramsay: "Non-marital Cohabitation and Change in Norms: The Case of Norway", Acta Sociologica 37 (1994), s. 23-27.

 

6)        Helen Glezer: "Family backgrounds and marital breakdown", Threshold 43 (1994), s. 16-19.

 

7)        Kate Funder a Simon Kinsella: "Divorce, Change and Children", Family Matters 30 (1991), s. 20-23.

 

8)            Marriage and Divorce Statistics (England and Wales), Series FM2, OPCS.

 

9)        Peter McDonald: "Families in Australia: A Socio-Demographic Perspective", Melbourne, Australian Institute of Family Studies, 1995, s. 57.

 

10)            "Family", Newsletter of the Aotearoa/New Zealand International Year of the Family, March-April 1994.

 

11)      David Blankenhorn: "Fatherless America: Confronting Our Most Urgent Social Problem", New York, Basic Book, 1995, s. 57.

 

12)            "Meltdown of the Nuclear Family Continues as More Parents Go Solo", The Wall Street Journal, January 31, 1997, A9A. Viz též US Bureau of Statistics: "Statistical Abstract of the United States", 1994.

 

13)            Patricia Morgan: "Farewell to the Family?", London, Institute of Economic Affairs, 1995, s. 3.

 

14)      US Bureau of Statistics: "Statistical Abstract of the United States, 1994.

 

15)            "Tomorrow s second sex", The Economist, September 28, 1996, s. 23, 24.

 

16)            Jeanne Strachan: "Women and Changing Attitudes", National Women's  Convention, Sydney, July 1992, cit. in: K. Andrews, "The Provision of Family Services", Canberra, Liberal and National Parties, 1993.

 

17)      Audrey Vandenheuval: "Mothers with Young Children", Family Matters 30 (1991), s. 47.

 

18)      "Why Parents Should be Paid", The Age, Melbourne, 4th October 1993).

 

19)      Viz Kevin Philips: "The Politics of Rich and Poor", New York, Harper Collins, 1989; Kevin Philips: "Boiling Point: Democrats, Republicans and the decline of Middle Class Prosperity", New York, Random House, 1993 - diskuse k těmto efektům v USA.

 

20)            Australská katolická biskupská konference: "Common Wealth for the Common Good", Canberra, 1992.

 

21)            Jeanne Strachan: "That young couples want in the Nineties", Threshold 49 (1995), s. 13-15.

 

22)      Fred Brenchley: "Nations are in for a grey old time next century", Australian Financial Review, 20th February 1997, s. 15.

 

23)      David Thompson a Alan Tapper: "Meet the Luckies...", The Independent Monthly, April 1993, s. 21-13; Alan Tapper: "The Family in the Welfare State", Syndey, Allen and Unwin, 1990.

 

24)            Národní auditní komise (Canberra, Australian Government Publishing Service, 1996).

 

25)            "Deutschland", Juni 1996, s. 43.

 

26)      David Popenoe: "Disturbing the Nest: Family Change and Decline in Modern Societies", New York, Aldine de Gruyter, 1988, s. 295.

 

27)      Daniel Patrick Moynihan: "Towards a Post-Industrial Social Policy", The Public Interest, 96 (Summer 1989). Viz též Annemette Sorensen: "Women s Risk and the Economic Position of Single Mothers", European Sociological Review 10 (1994), s. 173-188;

Kevin Andrews: "Family Policy and Social Cohesion", in: K. Aldred, K. Andrews and P. Filing (ed.): "The Heart of Liberalism", Melbourne, The Albury Papers, 1994, s. 364-365; Marjorie E. Starrels, Sally Bould a Leon J. Nicholas: "The Feminisation of Poverty in the United States: Gender, Race, Ethnicity and Family Factors", Journal of Family Issues 15 (1994), s. 590-607; Oded Galor a David N. Weil: "The Gender Gap, Fertility and Growth", The American Economic Review 86 (1996), s. 374-387.

 

28)      Urie Bronnfenbrenner, projev na Australian Institute of Family Studies Workshop, University of Melbourne, July 1994.

 

29)            William Galston: "Beyond the Murphy Brown Debate", New York, Council on Families in America, 1994.

 

30)      Viz Frank F. Furstenbert a Andres J. Cherlin: "Divided Families: What Happens to Children When Parents Part", Cambridge, MA, Harvard University Press, 1991; Judith Stacey: "The New Family Values Crusaders", The Nation, August 1, 1994, s. 119-120.

 

31)            Monica Crockett a John Tripp: "Teh Exeter Family Study: breakdown and its impact on children", Exeter, University of Exeter Press, 1994.

 

32)      Judith Wallerstein a Sandra Blakeslee: "Second Chances: Men, Women and Children a Decade after Divorce", Ticknor and Fields, 1989. Viz též Judith S. Wallerstein a Janet R. Johnson: "Children of divorce: Recent findings regarding long-term effects and recent studies of joint and sole custody", Pediatrics in review 11(7)/1990, s. 197-204.

 

33)      Paul Amato: "Explaining the Intergenerational Transmission of Divorce", Journal of Marriage and Family 58/1996, s. 628-640.

 

34)            Willaim A. Galston: "Divorce American-Style", Council on Families in America Working Paper No. 49, New York, Institute for American Values, 1996.

 

35)      Cit. in: Daniel Patrick Moynihan: "Family and Nation", San Diego, Harcourt Brace, 1986, s. 169-70.

 

36)      Sara McLanahan a Gary Sandefur: "Growing Up with a Single Parent - What Hurts, What Helps", Cambridge, MA, Harvard University Press, 1994. Viz též William S. Aquilino: "The Life Course of Children Born to Unmarried Mothers: Childhood Living Arrangements and Young Adult Outcomes", Journal of Marriage and Family 58/1996, s. 293-310; Susan J. McCurdy a Abraham Scherman: "Effects of Family Structure on the Adolescent Separation-Individuation Process", Adolescence 31/1996, s. 307-318.

 

37)            Council on Families in America: "Marriage in America", New York, 1995, s. 6.

 

38)      Don Edgar: "The new marriage: Changing rules for changing times", Threshold 22/1988, s. 9.

 

39)      Alexis De Tocqueville: "Democracy in America", Kniha 11, část 3.

 

40)      Martin Luther King: "Speech at Westchester County", New York, October 1965.

 

41)      Alan Tapper: "The Family in the Welfare State", Sydney, Allen and Unwin, 1990; Allan Carlson et al.: "The Family Wage", Rockford, The Rockford Institute, 1988.

 

42)      Daniel Yankelovich: "How Changes in the Economy are Reshaping American Values", in: Henry J. Aaron, Thomas E. Mann a Timothy Taylor (ed.): "Values and Public Policy", Washington, D.C., The Brookings Institution, 1994, s. 20.

 

43)            Council of Families in America: "Marriage in America", New York, 1995, s. 10.

 

44)            Edmund Leach: "The Listener", 30th November 1967, s. 695.

 

45)      David Cooper: "The Death of the Family", London, Allen Lane, 1971.

 

46)      R. D. Laing: "The Politics of experience", London, Penguin Books, 1967.

 

47)      Jessie Bernard: "The Future of Marriage", New York, World Publishing, 1972, s. 51.

 

48)            Tamtéž, s. 294.

 

49)            Tamtéž, s. 272-273.

 

50)            Tamtéž, s. 288.

 

51)            Barbara Defoe Whitehead: "The Expert s Story of Marriage", New York, Institute for American Values.

 

52)      James Q. Wilson: "The Family-Values Debate", Commentary, April 1993, s. 24, 25.

 

53)      Moira Eastman: "Myths of Marriage and Family", in: David Popenoe, Jean Bethke Elshtain and David Blankenhorn (ed.): "Promises to Keep", Lanham, MD, Rowman and Littlefield, 1996, s. 47.

 

54)            Tamtéž, s. 64.

 

55)      Norval Glenn: "The Textbook Story of American Marriages and Families", Council on Families in America Report, New York, Institute for American Values, 1996.

 

56)            "Runaway Welfare Costs", The Family in America, Rockford, The Rockford Institute, September 1995, s. 3.

 

57)            Council of Families in America: "Marriage in America", New York 1995, s. 13.

 

58)      Norval Glenn: "The Social and Cultural Meaning of Contemporary Marriage", in: Bryce J. Christensen (ed.): "The Retreat from Marriage", Lanham, University Press of America, 1990, s. 50.

 

59)      Judith Wallerstein a Sandra Blaleslee: "The Good Marriage", Boston, Houghton Mifflin, 1995.

 

60)      Mary Ann Glendon: "Rights Talk: The Impoverishment of Political Discourse", New York, Free Press, 1991.

 

61)      Viz Peter L. Berger a Richard Neuhaus: "To Empower People", Washington, D.C., American Enterprise Institute, 1977.

 

62)      Viz Kevin Andrews: "Family Policy and Social Cohesion", in: Ken Aldred, Kevin Andrews a Paul Filing (ed.): "The Heart of Liberalism", Melbourne, The Albury Papers, 1994. Viz též National Commission on Americas Urban Families: "Families First", Washington, D.C., 1993, s. 40.

 

63)            "Whatever happened to old-fashioned love?", dopis, The Age, Melbourne, Australia, 19th June 1990.

 

64)      Norval Glenn: "The Social and Structural Meaning of Contemporary Marriage", in: Bryce J. Christensen (ed.): "The Retreat from Marriage", Lanham, University Press of America, 1990, s. 33-54. Viz též Norval Glenn: "Values, Attitudes and the States of American Marriage", in: David Popenoe et al. (ed.): "Promises to Keep", Lanham, Rowman and Littlefield, 1996.

 

65)      Kevin Andrews: "Pre-marital Cohabitation: Trial or Tribulation?", Threshold 52/1996, s. 6-10; Sotirios Sarantakas: "The virtues of liberation: A Sequel to Kevin Andrews", Threshold 53/1996, s. 9-11.

 

66)      AGB McNair survey: "A Current Affair", Sydney, TV kanál 9, 13. února 1995.

 

67)      Denis Ladbrook: "Building Our Relationship Assets", Threshold 46/1991, s. 6.

 

68)      Roger Harris, Michele Simons, Peter Willis a Anne Barrie: "Love, Sex and Waterskiing: The Experience of Pre-Marriage Education in Australia", Adelaide, University of South Australia, 1992.

 

69)      "The Predictive Validity of FOCCUS: A new five year study", Threshold 43/1994, s. 9; Blaine J. Fowers a David H. Olson: "Predicting Marital Success with PREPARE: A predictive Validity Study", Journal of Marital and Family Therapy 12(4)/1988, s. 403-413.

 

70)            Barbara Markey: "The Experience of Mandatory Marriage Preparation in the Catholic Church", Threshold 46/1995, s. 20-22.

 

71)            Michael J. McManus: "The Church: A Wedding Factory or a Marriage Saver?", New York, Institute for American Values - Council on Families in America Working Paper 50, 1996.

 

72)      Kevin Andrews: "The Provision of Family Services", viz výše.

 

73)            Michele Simons, Roger Harris a Peter Willis: "Pathways to Marriage", Adelaide, University of South Australia, 1994.

 

74)            Margaret Andrews: "A national strategy to enhance marriage and family", Threshold 44/1994, s. 14-20.

 

75)            "Justice Statement increases family services funding", Threshold 47/1995, s. 3.

 

76)      "New government to increase marriage education funds", Threshold 50/1996, s. 3; "$6.1 m boost for marriage education", Threshold 52/1996, s. 3.

 

77)      Alan Tapper: "The Family in the Welfare State", Sydney, Allen and Unwin, 1990; Alan Jordan: "The common treasury: The distribution of income to families and household", Social Security Review, Canberra, Australian Government Publishing Service, 1987; Kevin Philips: "The Politics of Rich and Poor", New York, Harper, 1989; Allan C. Carlson: "Family Questions", New Brunswick, Transaction, 1990.

 

78)      Anne Harding, příspěvek, Konference australské populační aosicace, 1997.

 

79)      Viz Alan Tapper a David Thomson: "The Way We Are", The Independent Monthly, April 1993, s. 20-23.

 

80)            William Galston: "Divorce American Style", Council on Families in America Working Paper, New York, 1996. Viz též Paul A. Nakonezny, Robert D. Shull a Joseph Lee Rodgers: "The Effect of No-Fault Divorce Law on the Divorce Rate Across 50 States and Its Relation to Income, Education and Religiosity", Journal of Marriage and Family 57/1995, s. 477-488 - k diskusi o vlivu rozvodu bez výroku o vině na stoupající počet rozvodů v USA.

 

81)      Jean Elshtain et al.: "A Communitarian Position on the Family", National Civic Review, 1993, s. 25-35.

 

82)            Charles S. Clark: "Marriage and Divorce", CQ Researcher 6(18)/1996, s. 409-432.

 

83)      Family Research Council: "Free to Be Family", Washington, D.C., 1992, s. 27.

 

84)      Viz Parlament Australské federace, Komise pro aspekty rodinného zákona, "Child Support Scheme - Operation and Effectiveness", Canberra, Australian Government Publishing Service, 1994.

 

85)            Maggie Gallagher: "Re-creating Marriage", in: David Popenoe et al.: "Promises to Keep", viz výše.

 

86)            William A. Galston: "The Reinstitutionalisation of Marriage: Political Theory and Public Policy", in: David Popenoe et al.: "Promises to Keep", viz výše.

 

87)      Viz Kevin Andrews in: "The Heart of Liberalism", viz výše, k další diskusi o tomto pojmu.

 

88)      Václav Havel, Letní přemítání, Praha, Odeon 1991.


Formace a informace mládeže

María Isabel Sáenz H.

 

 

María Isabel Sáenz H. je ředitelkou "Centrum Inacap" v Santiagu de Chile.

 

 

            Svou přednášku bych ráda zahájila několika slovy francouzského spisovatele George Bernanose, který v r. 1946 napsal ve své knize "La liberté pour quoi faire?" (Svoboda k čemu?) toto: "Prorok se stává skutečným prorokem až po své smrti a do té doby to není moc příjemný člověk. Já nejsem prorok, ale stává se mi, že vidím, co by ostatní mohli vidět také, ale vidět to odmítají. Moderní svět je plný byznysmenů a policistů, ale chybí mu osvobodivé hlasy."

            "Svobodný hlas, jakkoli hořký, je vždycky osvobozující. Osvobozující hlasy nejsou pohodlné. Nespokojují se tím, že by nás zvaly k očekávání budoucnosti, podobnému čekání na vlak. Budoucnost je něco, k čemu musíme šplhat do strmého svahu. Budoucnost není něco, co bychom měli snášet, ale něco, co musíme udělat."

 

            Srovnám-li své Chile s jinými latinskoamerickými zeměmi, je to jedna z nejdůležitějších zemí. Díky Bohu je její růst za posledních patnáct let výrazný a trvalý, a to nejen v ekonomice, ale i v hodnotovém ohledu, zvláště pokud jde o úctu k člověku a k rodině. A existuje řada lidí, rozhodnutých neústupně hájit obojí.

            Na druhé straně nechybí ani lidé, kteří se snaží - z různých pozic - tento růst zničit. Rozebírat příčiny této skutečnosti by bylo dlouhé a zbytečné a není k tomu tady ani příležitost.

            Přesto můžeme zřetelně pozorovat jisté rozdíly. Na jedné straně ekonomika, která umožnila velké části populace přístup ke hmotným statkům, jež by si před dvaceti lety nemohli dovolit. Na druhé straně kulturní diversita, chybně označovaná za "pluralismus"; demokracie, která stále více směřuje spíše k libertinismu v chování než ke skutečné, odpovědné svobodě.

            Ani moje země není prosta tvrdých drog a AIDS a jejich výskyt narůstá, místo co by klesal. Společnost se žene za úspěchem, místo aby usilovala o dobré dílo. Vyhrocená úcta k technice hrozí zvrátit její skutečný účel, jímž je služba lidem. Stát chce mít stále větší vliv na soukromý život, na vzdělávání a na zdravotnictví. V parlamentu se dokonce diskutuje rozvodový zákon. Potraty a sexuální výchova se pokládají za kontroverzní otázky. Jen málokdy se oceňuje rodina založená na manželství jako základní jádro společnosti.

            Krátce řečeno je to vše, o čem jsem se zmínila, nešťastnou kopií toho, co se děje v jiných rozvinutých zemích. Ale nechci pokračovat ve výčtu těchto negativních aspektů: nedostala bych se k tomu, o čem chci hovořit především.

 

            Rozhodla jsem se ukázat, že v Chile je stále hodně lidí rozhodnutých den za dnem budovat lepší zemi. Najdeme mezi nimi dospělé a mladé lidi, kteří o tento cíl usilují tvrdou prací, vírou a optimismem. Obrana těchto idejí je něčím velmi aktuálním; jsou-li navíc podepřeny dobrými argumenty, platnými a silnými, najde se i podpora, která je šíří a prosazuje.

            Musíme mít na paměti, že Chile a většina latinskoamerických zemí má své kořeny v Evropě. Znamená to, že máme hodně věcí společných; Chile má však řadu jedinečných odlišností.

            Své zkušenosti jsem získala v "Centru", jež je součástí INACAP, největšího chilského institutu pro profesionální technický výcvik, který si už přes třicet let podržuje na tomto poli vůdčí postavení. Můj tým a já sama máme poměrně krátkou zkušenost, jen šest let, ale je to zkušenost velmi povzbuzující.

            Před třemi lety jsme se rozhodli formovat a vzdělávat mladé lidi jako rodinné poradce a sociální pracovníky. Naše poslání znamená připravit je, aby se stali kvasem a novou krví společnosti. Společnosti, která se zdá unavená a která váhá jít po těžké cestě, již jsme zvolili my. Není snadné vštípit mladým lidem žijícím v době stálých změn hodnoty a principy, které překračují čas.

            Tyto hodnoty a principy nepodléhají módám a silám, jež doléhají nejen na společnost, ale i na každého jednotlivce. Mladí lidé jsou idealističtí a snadno se přimykají k iluzím. Iluze a ideály jsou poklady, jež se těžko hledají, a mládež potřebuje integrální a integrující formaci, aby tyto své ideály naplnila a udržela si své iluze, aniž by přitom ztratila smysl pro realitu.

            Náš cíl je velmi náročný, protože mnozí studenti vstupují do "Centra" bez formace. Rodina, tento první a hlavní zdroj hodnot, u nich selhala a oni přicházejí oslabení; přesto mají silnou vůli sloužit druhým a růst jako osobnosti. Změnit je netrvá dlouho - a nejde přitom jen o změnu jejich přístupů a chování, ale o změnu celého jejich života.             Nedostatek lidských zdrojů (je nás jen devět stálých zaměstnanců) vyrovnáváme tak, že spojujeme své úsilí a vůli, že postupujeme "krok za krokem, beze spěchu, ale bez zastávek". Těžkostem čelíme pozitivně a tak postupujeme kupředu v úkolu, který jsme si dobrovolně uložili.

            Při psaní této přednášky mám na mysli ctnost síly. Ta má dva aspekty: jeden znamená za něco bojovat, ten druhý - něčemu odporovat. Nejsem si jistá, na který z nich spoléháme častěji. Ale myslím si, že spoléháme na oba.

            Na jedné straně musíme útočit, protože jsme přesvědčeni, že to je právě způsob, jak utvářet mladé lidi, kteří se pro studium v "Centru" nerozhodli náhodou. Na druhé straně musíme odporovat, protože naše cesta vede odlišným prostředím a jsou na ní překážky. Prostředí je důležité, protože každý student má své vlastní zázemí, a to ne vždycky pomáhá jeho formaci. Může se zdát divné a nepochopitelné, že prostředí bohaté rodiny je rozkladnější, povrchnější, materialističtější, tím spíše, když rodina neplní svou pravou roli, když rodiče neplní poslání, které se od nich očekává. Ale bohatá rodina nemusí být nutně překážkou formace: může k ní přispívat právě proto, že má přístup k většímu množství lepších zdrojů.

            Řada našich studentů přichází z rodin s nízkým příjmem. To samo není překážkou formace, protože je mnoho případů rodin, které vyrovnávají nedostatek hmotných zdrojů  právě tím, že poskytují svým dětem bohatství hodnot. Chudoba je překážkou formace jen tehdy, je-li rodina v krizi nebo neexistuje.

            Stává se, a u nás je to dosti časté, že v domácnosti žije jen otec nebo jen matka, a my v takových případech na ně nemůžeme spoléhat jako na domov. Mladí lidé často pocházejí z neformalizovaných párů, z tzv. "soužití", které je dosti běžně v dnešním světě, kde se neobvyklé věci stávají běžnými a běžné se stávají vzácnými. Pokud si někdo myslí, že život člověka není ovlivněn rodinou, která ho vychovala, nechápe a ignoruje skutečnost, která poznamenává člověka navždycky.

            Mládež lze lehce ovlivnit a my jsme si uvědomili, že když mladí získávají pozitivní vlivy, budou je - protože dobro se šíří snadno - sdílet s dalšími mladými lidmi v jiných situacích a jiných okolnostech, a to v klimatu přátelství, tolerance a otevřeného dialogu. Hovoří pak o věcech, které je zajímají, které je motivují. A tak každý student "Centra" přispěje ke kvalitě svého vlastního prostředí svým poznáním založeným na přirozeném zákoně, svou znalostí etiky, svým studiem psychologie, filosofie vzdělávání a dalšími znalostmi. Tak formujeme a informujeme studenty "Centra".

            Víme, že cesta k našemu cíli je riskantní, a jsme proto citliví na znamení nebo symptomy, jež naznačují potíže. Na takový problém se soustředíme a vyzveme studenty, aby se zapojili do tréninkového programu. A dnes s nimi musíme mluvit bez eufemismů a vytáček. Mládež si zaslouží upřímný respekt.

            Rodiče jsou prvními vychovateli a musejí si být vědomi své odpovědnosti. Pokud tomu tak není, zastoupí je "Centrum" a nahradí je. Je bohužel pravda, že sobectví, které tak ohrožuje svět, zasáhlo už i rodinu.

            Učitelé, byť sebelepší, nemohou jako vychovatelé nikdy rodiče nahradit, ale mohou k výchově přispět, pokud budou mladé lidi, kteří nemají rodinu nebo je rodina zanedbává, správně formovat profesionálně i lidsky, pokud je povedou, budou je orientovat a soustředí se na jejich výchovu.

            Hédonismus a libertinismus společnosti, do níž se rodí a v níž žijí, není nejvhodnější prostředí a odvádí mladé lidi od štěstí, i když si to nemusejí uvědomit. Naším závazkem jakožto vychovatelů je přimět tyto mladé lidi, aby se nad tím zamysleli, popřípadě se přeorientovali a napravili.

            Často se říká, že se máme odvolávat na jejich svědomí. Ale pokud toto svědomí nebylo formováno, můžeme na nich chtít, aby jednali správně? Jestliže se stále učí, že dobro a zlo neexistuje, že všechno je relativní, můžeme od nich něco chtít? Ne, nemůžeme, a budeme-li se o to pokoušet, nepodaří se nám to.

            Jen silná osobnost a pevný charakter jim umožní odporovat negativním vlivům, zejména jsou-li tyto charakteristiky spojeny s inteligencí a vůlí. Musejí chtít, být připraveni a navyklí jít proti proudu všude tam, kde je to nezbytné. Nesmějí se podrobovat mase, ale musejí bojovat za své ideály a chtít v tomto boji zvítězit. Musejí se naučit - mít někoho, kdo je naučí - že život není snadný, že oběti a odříkání mají cenu a jsou prospěšné. Musejí být svobodnými lidmi, ne otroky. Musejí vědět, že lidé jsou bytosti stvořené, a proto omezené. Musejí vědět, že určité věci jsou špatné, že stojí mimo řád, mimo kontext a mimo svůj přirozený cíl.

            Etika, pokud ji studují a chápou ji, jim bude velkou oporou a oni ji budou chápat ne jako nepřítele, ale jako spojence, jako cestu chování, kterou je snadné žít, která je přirozená a vlastní každému člověku.

            Mladí lidé, stejně jako děti, dospělí a starší lidé, jsou normální bytosti, ve své podstatě společenské: proto jejich chování a jednání ovlivní celou společnost. A právě proto jsme přijali tuto výzvu: formovat a informovat mládež.

            Do "Centra INACAP" je zveme tímto heslem: V "Centru" vybudujete své vlastní já úsilím, nadšením, sebeobětováním a tvrdou prací.

            Přijměte naši výzvu i vy.

Úvodní stránka.