Adventní náladou plnou etiky prozářila páteční moudrá slova „hosta do domu,“ profesora pražské  právnické fakulty  Vojtěcha Cepla. Jaksi mimochodem zavadil o fakt, že morálku v základních hodnotách nedodržují ani na soudech(!) . Cepl neříkal nic neznámého, co bychom nikdy neslyšeli, nebo jako oběti soudcovsko -  státní tyranie nepoznali na vlastní kůži. Protože v Českém rozhlasu, snad pro krátkost pořadu, neuváděl  prameny „jeho“ poznatky, padajíce na vyprahlou půdu státního etického marasmu,  působily jako léčivý balzám, jehož složení, vlastní hlavou zbádal.

Profesor Cepl se dobře poslouchá. Nového však je na tom jen to, že po létech socialistické nesvébytnosti etiky jako oboru , se profesorská   mysl se zaobírala věcmi, které dobře zná každá žena v šátku. Ano.  Každá soudkyně, pokud byla ještě malá, tatínek jí živil, hrál  si s ní,  krmí ji a  dával na hrneček, věděla, že  dítě potřebuje oba rodiče. Soudě podle činnosti českých soudů, se však po vystudování právnické fakulty však normální rozum vytrácí a je nahrazen – bezduchou komunistickou ideologií. Nově zní  posluchačovým uším slova bývalého ústavního soudce Cepla proto, že se v justici nic nezměnilo. Protože po šestnáct let od převratu (KGB – GRU v Evropě), jehož součástí byla etapa „sametové revoluce“ v Československu,  nedošlo v soudnictví ani k potrestání justičních vrahů-soudců, ani  změnám k jakýmkoliv změnám totality soudnictví k lepšímu, je nasnadě, že chyba není v etice, ale v celém justičním systému. Právě toto by měl bývalý poradce  komunistických ministrů právník Vojtěch Cepl hlasitě volat do éteru rozhlasem. Bohužel, právě o tom – jak jinak – taktně pomlčel. Je tedy na nás, na Necenzurovaných novinách Pravého bloku, abychom se částečně pokusili vnést světlo do totalitní soudní krypty, jejíž obyvatelé bezohledně parazitují na zbytku celé populace, a to nejen  kdykoliv do ní někdo tak říkajíc spadne, ale pořád, protože se jako správní příživníci systému, (to je na věci nejméně etické) nechají za peníze poplatníků docela dobře živit.Také každý soudce  je průsečíkem  celé historie. Je na nás, jakožto nezávislém tisku,  abychom pozvedli víko krypty, odhrnuli tlející houby a trochu si v ní posvítili. Pan profesor promine. Prohlédneme si teď soudnictví v ostřejším světle.

ČESKÁ  REPUBLIKA A JEJÍ  „NEZÁVISLÉ“ SOUDNICTVÍ

ZPŮSOB VÝBĚRU SOUDCŮ V USA, na němž se zúčastňuje guvernér státu, sdružení právníků a voliči, je  hluboce propracovaný. Na rozdíl od českého systému, kdy soudce vybírá ministr, v nedávné  minulosti dokonce  pozitivně lustrovaný a pouze dodatečně je jmenuje prezident. Většinu řádně prokádrovaných komunistických soudců ovšem stát z minulého režimu prostě převzal. Všichni byli v KSČ, vztahovala se na ně tajná usnesení o nomenklaturních kádrech. Ostatní méně pohodlné soudce  může stát snadno vyřadit za pomocí testů. O jak pochybný systém se jedná, vyplývá z prostého faktu, že podle vyjádření „zaplaťpámbum“  že bývalého předsedy Unie soudců ČR Jana Vyklického  na soudech pracuje 80 procent žen.  Prý jsou to odbornice…Člověku praxe pak zůstává rozum stát nad tím,  proč každoročně ročně, podle v odborné literatury (čas. RODINNÉ PRÁVO, 4/1999) přibývá když velmi málo, tak 7000 dětí postižených jedním z mnoha porozvodových syndromů! Jde o jasné oběti soudců, kteří z ideologických a výdělečných důvodů odmítají přiznávat otcům základní lidské právo na výchovu a zejména správný citový vývoj jejich potomků. Našli byste podobnou účelovou soustavu někde v pralese? Ať mi to někdo ze  soudruhů nebo pánů  poslanců laskavě vysvětlí… Stávající systém je totiž konstruován pro budoucí komunistickou diktaturu, jež může být  udržována na bodácích jako minulá. Proklatě drahé  je takové soudnictví! Prostor pro etiku   je minimální. V systému není ani zabudována zpětná vazba proti tomu stane li se ze soudce alkoholik, narkoman, gambler nebo když  ze své moci zešílí či upadne li do stařecké demence. Přinejmenším může být zaostalý, závislý na svém stranickém vzdělání a dělat do nekonečna v jedné věci opakující se špatná  rozhodnutí. Budou mu je jen vracet, postih žádný.  Je přirozené, že v takovém stavu vlády soudní moci budou mezi sebou i šílence soudci krýt, tak jako netrestají své provinilce. Drží pospolu proti ministrovi i občanům.Občas se sice nějaký zkorumpovaný soudce může ve vyšetřovací vazbě oběsit, ale takových případů mnoho nebude. Spíš celý ten pochybný  sbor jsa držen mocí peněz a zvláštních výhod pospolu bude nadále páchat na zbytku populace různé křivdy a za pár let na to žít z jejich důsledků.

                                                                                                                                    Motto

Je sporné,zda by soudci měli být ve funkci doživotně,

protože mysl stárne stejně jako tělo…

                                                                                                                        ARISTOTELES

CO  OHROŽUJE SOUDCOVSKOU SPRAVEDLNOST?

ETIKA V KONCÍCH. Generační kohorty  s datem narození před rokem 1990 znaly ozbrojené přepadení banky maskovaným lupičem jen z rodokapsů. Na jejich stránkách bývalo barvitě popisováno, a  také obyvatelé postiženého městečka zpravidla hned věděli, které banda se lupu účastnila. Šerif se svými muži ji neodkladně pronásledoval. Když  se žhavou novinkou o  celé akci  přispěchal  udýchaný reportér do redakce,  diktoval  ji sazeči  v klotových rukávech, jenž jí hbitě vládal do svého stroje, aby  ještě  ten osudný den vyšlo zvláštní vydání. Dnes je jinak. Pravda, loupeže jdou v krátkém sledu za sebou a  jsou lotry fabrikovány průmyslově, jako na  běžícím pásu. Ale čím větší  je lup, tím později se  o tom dozvíte!  Jde li  o ropné oleje či  bankovní podvody, vyšetřování může trvat celé roky.Než je někdo konečně odsouzen, nebývá to ostatně ten pravý, řada soudců se pro podjatost vymění.  Lze se snadno přesvědčit, že  naší zemi, jež ostatně dominuje ve světových  žebříčcích korupce na vysokých místech,  panuje taková mravní bída, že novináři už ani nechtějí o největších zvěrstvech psát, protože jsou pro ně příliš běžné. Ano, vážení,  hovořím o loupežích dětí státem, které mu už zcela zevšedněly. Na vině jsou samozřejmě soudci, protože jejich svědomí , jsa ochromeno totalitními zákony představuje nepozoruhodnější produkt celého toho  kontraproduktivního systému.Konec etiky pro společnost v České republice představuje fakt, že si to všechno musí občan zaplatit v daních, stejně jako si musel v politických procesech neprávem odsouzený vězeň režimu  zaplatit svůj provaz a náklady za celou popravu.
 SOUDCOVSKÁ SPRAVEDLNOST. Zatímco  na společenské etice, ať už je jakákoliv  mají  zpravidla svůj  také emoce.které právě panují, politika, tradice či dokonce jen  fanatismus diktátorů, soudcovská spravedlnost je charakteristická  mnohem konkrétnějším a hlubším a jemnějším předivem poznatků a společenských vztahů, které jsou determinovány nikoliv jakýmsi abstraktním vědomím společenské organizace, která sama o sobě nemá reflexy a nic jí tedy nebolí. Zde naopak musí vstoupit do celé soustavy právních vazeb člověk, který žije a cítí s ostatními a přitom je vybaven zvláštní přípravou pro své povolání, jež svými kořeny tkví  hluboce v lidské kultuře. Nemusí být nutně soudcem, leč musí být dostatečně vzdělaný a moudrý, aby byl skutečně lidsky i občansky nestranným, schopen jsa lidské věci pochopit byl - soudným. Moderní doba jej pro jeho poslání obdarovává určitým statusem a požaduje na něm složení  zkoušek z jistých stupňů znalostních obvykle na vysoké škole, a také přísahy, že bude takovým, jakž jsem již byl výše popsal by společnosti užitečně prospívala a co nejméně škodil. Proto musí mát značné povědomí o tom, co vlastně je soudcovská spravedlnost. K tomu pak říká člověk nad jiné povolaný, autor díla:   POSITIVNÍ ETIKA“ (Praha 1922) prof.dr.František Krejčí  přesně toto:  „A musí také všechno, co v našem veřejném životě je vybudováno na lži, zhroutiti se a pohřbí ve svých ruinách všechny, kdo vědomě křivdu činili prostředkem svých snah, a pak dostane se zadostiučinění spravedlivým, kteří se stali obětí předsudků a vášní stranických svou ctí nebo existencí. To vědomí povzbuzuje, abychom nebáli se býti spravedlivými. Tímto vědomím a odhodlaností dáti svému přesvědčení výraz musí býti proniknut především soudce, muž (dnes v ČR hl.žena, pozn.Ši.),  který jest býti povolán, aby ve jméno společnosti rozsuzoval spory a rozeznal právo od křivdy - jemuž společnost dává moc, aby právu zjednal průchod a jiné k uznání práva donutil. Spravedlivost soudcova je potud snazší, že k rozpoznání sporu a posuzování činu nesprávného nepřistupuje bezprostředně ze vřavy vášní, dále, že před urážkami jest chráněn auktoritou svého úřadu, konečně tím, že v paragrafech zákoníka má oporu pro svůj úsudek, při čemž rozhodující slovo  má důvtip a inteligence umožňující chladnou úvahu.

Tady je naprosto zřejmé a v rodinných sporech platí dvojnásob, že soudce s nějakou snůškou komunistických paragrafů  dnes už vůbec nevystačí. O tom, jak mnoho soudobým paragrafistům, kteří si jen mylně domnívají, že jsou soudci protože byli jmenováni, o tom jak  nesmírně jim záleží na tom co je napsáno a jako váhu přikládají papírům a titulům svědčí časté falsifikace v užívání doktorského titulu, jenž jim nenáležel. Soudcovská unie je za tohle trestá podle přestupkového zákona, ačkoliv se na ně, jakožto ústavní činitele nevztahuje.Už z toho je vidět jak omezený morální kredit má dohled pouze vlastní profesionální skupiny, v našem případě spíše jakéhosi  klanu. Vzpomínám si namátkou na soudce Ivo Chmelaře, jenž užíval doktorátu, který mu nepatřil a u soudu prohlašoval, že se nebude…“řídit bludy přirozeného práva“. Býval předsedou soudu v Teplicích a doufám, že už jím není.Přidával si dokonce nenáležitý titul JUDr. Zatímco  bývalého advokáta a poslance a později dokonce ministra spravedlnosti Jan Kalvodu,  stál údajně neprávem použitý  titul jeho úřad, soudci jej zneužívají jakoby se nechumelilo – ještě drží při sobě jako – a nedivme se - nějaká východní mafie. Ivo Chmelař byl snad potrestán za přestupek podle zákona 200/90 ve znění pozdějších předpisů, který se na něj, nota bene,  ani nevztahoval. Lze věřit tomu, že „mafiáni“ nevěděli?

 Dále bych vzpomněl na soudkyni Hanu Novou z Obvodního soudu na Praze 8, která řadu let působila jako zasloužilá brzda otcovských práv, než se sama prohlásila za podjatou v procesu s Oldřichem Mézlem aj. Dnes své zkušenosti předává mladým soudcům a justičním adeptům, aby se také oni na dětech co nejlépe vyživili. Co jim takové bohorovné jednání umožňuje je nasnadě – jde o naprostou nezodpovědnost komukoliv, nejvíce však vlastnímu svědomí…

NEUŠKODÍ KDYŽ ZAVZPOMÍNÁME: CHLADNÁ ÚVAHA SOUDCE

Tedy k  ní  opět nejlépe prof. František Krejčí: „Ale těžší je potud , že má větší odpovědnost, že výrok soudcův má býti projevem absolutní spravedlnosti, jemuž musí podříditi subjektivní smysl pro právo, mínění sporných stran a mínění veřejné o vině člověka souzeného. Při tom není vyloučen konflikt práva positivního, paragrafy zákoníka stylizovaného s právem etickým, a může se státi, že soudce musí odsouditi i proti svému lepšímu mravnímu přesvědčení.

Nelze nevidět a historie to zapsala dosud nenáležitě, že právě ono mravní přesvědčen u českých soudců v minulosti nejčastěji a nejvážněji absentovalo. Ba co hůře, bylo a je nahrazováno naprosto pofiderním přesvědčením ideologickým neřku li stranickým.Na druhé straně nás historie- matka moudrosti – poučila  v tzv. „hrdelních  procesech“  o tom, že existuje jasná korelace mezi nízkou kvalifikací sudího a přísností jeho trestů. Čím větší je hlupák, tím krutější. Doložily to i nedávné rychlokvašky soudců z 50. let, byť celá řada z těchto perversních  vrahounů měla řádné vysokoškolské, tedy universitní vzdělání mj. absolvované už za I. republiky.Chyběl jim však charakter, právě jako mnohým soudcům dnešním. Jejich jmenování bylo prezidentským omylem, za který my otcové draze platíme. Člověku se chce  zvolat: „Havlíčku, Havle…!“

BEZOHLEDNÁ A SAMOLIBÁ SOUDCOVSKÁ PROVINĚNÍ ZE ZLÝCH ZÁKONŮ

Samozřejmě, že nemůžeme idealizovat jakýkoliv právní systém nastálo. Společnost se přirozeně vyvíjí a každá dělá chyby.Nejhůře však je tam, kde zákon vymýšlí zákony jen pro svou vládu, bez ohledu na přirozený vývoj a lidské potřeby. Každá společnost dělá chyba ale demokratická je rychle napravuje.Naše bohužel – pomalu. Ale i k tomu měla co říci pozitivní etika prof.Krejčího: „Než to je konečně věc, která mu (soudci, pozn. Ši.) činí těžkou povinnost souzení, ale býti spravedlivým nikoli; ten trpký pocit vyplývající z konfliktu přesvědčení právnického s etickým je právě důkazem jeho spravedlnosti, abych tak řekl osobní, a je li v jeho rozsudku utlačeno právo a dán vrch křivdě není to vinou jeho, nýbrž padá to na vrub organizace společenské…“

POPULACI ŠKODLIVÉ A NEBEZPEČNÉ SOUDCOVSKÉ SEBEVĚDOMÍ.

  Přicházíme k jádru problému. Zatímco v televizních seriálech z USA, jakkoliv jsou filmařským výprodejem starého data, třebaže  se zdají být, a také bývají hloupé pro svou  „výchovnost“  vhodné  snad  pro zvláště zapadlé čtvrti Brooklinu či pod. když ukazují soud, jde o účastnou paritně zastoupenou porotu. Ta skutečně řeší otázky, projednává, osvětluje z různých hledisek. Filmaři se na nich dobře předvedou. Ale co u nás, sami víte jak nudné byly naše filmy s touhle tematikou. Příčinu spatřuji v tom, co jsem v množství procesů odpozoroval. Naši soudci mají v rodinném právu předem rozhodnuto a jejich obličeje vyjadřují posedlost vlastní důležitostí, jsouce tak tuhých rysů, že když vidíte svého soudce, připadá vám jako když jste právě vyndal vepřovou hlavu z mrazáku …Ostatně podle toho v rodinných procesech vypadá i soudní jednání a rozhodování. Jiný,daleko konkrétnější než prostý občan jakým jsem já, má pan profesor Krejčí, který ve shodě s mou zkušeností uvádí:  „Největší ohrozitel soudcovské spravedlnosti jest soudcovské sebevědomí, vyplývající z vědomí autoritativnosti vůči ostatní společnosti, které svádí jednak k nesprávnému pojímání soudcovské neodvislosti, jednak k jejímu zneužívání. Soudce může býti neodvislý od všeho vnějšího, ale nemůže být odvislý od sebe sama, a to je nejnebezpečnější odvislost pro něho a jeho
spravedlivost. "Odvislý o sebe" znamená odvislý od tužeb a přání, jimž  za jistých okolností může v oběť padnouti sama spravedlnost. Soudcové jsou úředníci a v tom směru podléhají týmž slabostem jako jiní smrtelníci; snaha zlepšiti hmotné poměry, učiniti kariéru může se u nich státi mocnou, a jak zkušenost učí, nedá se vždy uskutečniti jen přesným plněním povinností a ideálním chápáním soudcovského úřadu. Jsou tu představení, a to jsou lidé s týmiž slabostmi; paragrafy poskytují dosti příležitosti, aby vedle soudcovského aktu a při soudcovském aktu mohlo se vyhověti přáním představených anebo činitelů, na jejichž přízni závisí další postup soudcovské kariéry. Pod tímto nátlakem a pod pláštěm neodvislosti otupuje se smysl soudcovské spravedlnosti zvláště v zemích, kde úřadnictvo a vojsko podléhá úplně pravomoci vlády.
         Nenapadá mi kritisovati poměry naše: mluvím o té věci zcela abstraktně a postačí mi doklad citát z řeči mnichovského profesora filosofie Lippsa, jenž o německém soudnictví vez obalu pronesl tato přísná slova: "Naši soudci jsou třeba dobří lidé; ale jsou snad také někdy slabí lidé. Jsou třeba také dobrými soudci, ale někdy podlehnou snad příležitostně náklonnosti býti příliš přísnými, buď že si chtějí udělat dobré oko nahoru,buď že nedovedou odolati vlivu svého okolí. Musím doznati - a pravím to jako výraz svého zcela osobního dojmu - že jsem pozbyl absolutní důvěry v naše soudnictví.  Vezmete li slovo neúplatnost tak, aby se tím mínila odvislost v každém smyslu, pak musím doznati, že ta jindy slavená neúplatnost německého
soudcovského stavu stala se mi bajkou."
         A když  soudcovské kruhy německé se bouřily a žádaly zadostiučinění Lipps neodvolal, nýbrž řekl: "Náš soudcovský stav podléhá, jak se mi zdá nyní neobyčejně vlivům, jimž by podléhati neměl. Míním tím všelijaké
rozsudky, které byly z nejrůznějších stran označeny jako nestvůrné, děsné, jako výrony třídní justice anebo přímo stranické." Tímto citátem je možnost soudcovské stranickosti v naší době prokázána a v etice musí býti na nebezpečí upozorněno. Kdyby v oboru jednání, v němž každý občan podléhá jejich pravomoci, pak by spravedlivým ve věcech, jež podléhají jen soudu tzv. veřejného mínění, bylo ještě nesnadnější.“

DRAZÍ OTCOVÉ,  SPOLUPOSTIŽENÍ! Co z toho vyplývá pro nás? Lépe než pan profesor bych to neřekl: „Jestliže podmínkou spravedlnosti je věrnost svému přesvědčení, jest toho důsledkem úcta k přesvědčení cizímu.. Ovšem, nesmí uznávání práva přesvědčení jíti tak daleko, aby  spravedlivý člověk  pasivně přihlížel k
činům z přesvědčení něčí vyplývajícím, které ohrožují mravnost. Činům takovým musí se postaviti na odpor v zájmu svém i zájmu obecném a snaha jeho bude se nésti  k tomu, aby člověka, jehož přesvědčení má složky mravním zásadám odporující, pohnul k změně přesvědčení .. Mezi přesvědčeními, které se různí může býti boj, ovšem čestný.“ Vážení soudci a vyšší i nižší soudní úředníci, prosím, sami  ověřte si, že bylo citováno díla prof.dr.Františka Krejčího „ POSITIVNÍ ETIKA, jakožto mravouka na základě přirozeném“, str. 259  část Spravedlivost soudcova, protože věřím, že jste o tohle nemarxistické dílo, když vás vyučovali kovaní komunisté  na svých studiích nezavadili ani náhodou. Ze stejného důvodu, tedy z  nevzdělanosti jíž nahrazuje skvěle placené uznávání nepřirozené ideologie, se soudci chovají k otcům a jejich dětem jako k židům na samém počátku holocaustu, když byli rodiny násilně oddělovány. Otcové už nebydleli se svými dětmi, nesměli k nim, dávno už před koncentračními tábory. Dělo se tak  ve sběrných střediscích, v tzv. „šlojskách“ na základě nacionálně sociálního práva-nepráva, právě jako se děje českým otcům na základě sociálfašistických pouček a zákonů, jimž je dlužno vyjádřit, stejně jako těm nacistickým, naše hluboké pohrdání.

 

                                                                                                            ZBYNĚK ŠIMŮNEK